4 Tajemství

   Severus ležel v posteli a nevidomýma očima zíral do stropu, zachycen skoro v jednom z těch stavů, jejichž existenci si obvykle odmítal přiznat. Neměl deprese, jistěže ne… jen tu a tam prostě hloubal nad tím, že chce všechno skončit.
Tedy, přemýšlel nad tím za uplynulé roky už tolikrát, že myšlenka na sebevraždu se stala jeho každodenním společníkem… ale předtím měl alespoň jeden důvod, aby každé ráno vstal a každý den fungoval, v rámci svých možností co nejnormálněji.

   Zaťal slabě se chvějící ruce v pěst a znovu je uvolnil. Měl úkol, měl poslání, měl cíl.

   Od té doby, co se probudil u Munga, tohle něco postrádal a z přemýšlení o sebevraždě se staly deprese. Nerad vzpomínal na ty dlouhé dny, kdy byl apatický, nebo zuřivě vzteklý a neustále pod dozorem ošetřovatele… hádal, že tehdy byl opravdu na tom nejhlubším dně.

   Netušil, co jej nakonec z toho bláznění vytrhlo, ale od té doby, co tu žije, neměl ani jeden jediný záchvat. Možná měla Minerva pravdu – s Potterem poblíž si aspoň trochu připadal jako předtím… ale to neznamenalo, že by se mu vrátil smysl života, ne… ale měl ještě jednu věc na vyřízení, než odejde. Tím zaměstnával svou mysl, znovu a znovu, a to jej vyvádělo z hlubin šílenství.

   Zničí ho…

   V nočním tichu se zvuky rozléhaly hlasitěji, navíc měl pootevřené okno, takže snadno zaslechl slabé prásknutí přemístění a potom naslouchal, jak Potter běží po pěšině k domu, rozráží dveře a dusá po schodech…

   A najednou vpadl do jeho pokoje.

   „Profesore?!“ vykřikl a prakticky v tu samou chvíli otočil vypínačem a pokoj zalilo světlo.

   Severus se otočil a sjel ho otráveným pohledem.

   Potter byl v potrhaném, špinavém a zkrvaveném mudlovském obleku, s uvolněnou kravatou a divoce rozcuchanými vlasy, v obličeji i na brýlích měl zaschlé cákance krve a tvářil se ustaraně. Následně se jeho obličej seskládal do překvapení a vzápětí do úlevy.

   „Jste v pořádku,“ poznamenal.

   „Jistěže jsem v pořádku, co jste čekal, vy idiote? Blábolící trosku?“ vyštěkl na něj Severus.

   „Léčitelé mi nahlásili vaše tři pokusy o sebevraždu. Přijdu zpět a dům je tichý a temný, co jsem si měl asi tak myslet?“ řekl Harry s podmračeným výrazem a probodl Snapea planoucím pohledem. Konečně se zdálo, že vidí skutečného Pottera – toho výbušného zmetka za maskou svatouška.

   „Minerva měla počkat, než se vrátím. Kde je?“ zeptal se pak a jeho hlas byl podbarven něčím, co Severus dobře znal, ale nemohl si vybavit, co přesně to je. Každopádně se to k Potterovi vůbec nehodilo, bylo to velice nepatřičné.

   „Vyhodil jsem ji,“ odpověděl Snape s neurčitým pocitem, že by měl svou bývalou kolegyni trochu zaštítit, a zapřel se o ruce, aby se posadil. Nevěděl v tu chvíli, jestli se má cítit opět poníženě, protože Potter ví o jeho pokusech, nebo dotčeně, že jej považuje za natolik slabého, aby to udělal znovu.

   „Neměla se nechat,“ řekl Harry, sundal si brýle a začal je čistit, zatímco se jeho napjatý postoj trochu uvolnil. „Nemůžete zůstávat sám.“

   „Jsem v tomhle vašem prašivém domě sám každý druhý den, Pottere!“ vyprskl vztekle Severus.

   „Ale pod dohledem,“ poznamenal klidně a rozhlédl se kolem a jakoby mu v tu chvíli došlo, kde se vlastně přesně nachází a jak vypadá, protože mu hanba vehnala horkost do tváří.

   „Nenechte se rušit, pane. Dobrou noc,“ pronesl neutrálně a vyrazil ven, zhasínaje světlo.

   „Pottere!“ zařval a mladík se zarazil za dveřmi. „Vy jste se porval? Čí je ta krev?“

   Škvírou do pokoje pronikalo slabé světlo z chodby a Severus matně viděl jeho obličej zahalený do hlubokého stínu, z něhož jasně zářily jen oči, divoké a podivně lesklé. Harry zůstal nehybně po dlouhou chvíli, ale neodpověděl. Nakonec zavřel dveře, zanechávaje Severuse dokonale probuzeného a naplněného neurčitým pocitem a mrazením v zádech. Už předtím viděl ten samý odlesk v pohledu někoho jiného, ale koho?

   ***

   Ráno se Potter tvářil, jako by se nic nestalo.

   „Čí byla ta krev?“ zeptal se Severus, když mu mladík naservíroval snídani.

   „Jaká?“ podivil se a usadil se. Začal hladově pojídat svoje míchaná vejce a tvářil se jako ještě větší idiot, než ve skutečnosti byl.

   „Nehrajte si se mnou,“ zasyčel Severus a potlačil nutkání po něm hodit svoji porci – když teď věděl, že Potter vaří jako mudla, připadalo mu to extrémně nezdvořilé… a potom si uvědomil, že je to Potterova snaha, kterou maří, popadl talíř a hodil ho po něm.

   Harry uhnul a s povzdechem sledoval, jak se vajíčka rozmázla po stěně. „Musíte pár minut počkat, než vám udělám nová,“ řekl jen.

   „K čertu s tebou, Pottere!“ vykřikl Severus a popadl čaj. Harry se vyhnul hrnku, ale horká tekutina jej zmáčela. „Co máš s hlavou, ty mizernej malej šmejde?!“

   „Nepamatuji se, že si tykáme, pane profesore,“ poznamenal mladík jen a sklonil se, aby nebyl zasažen letící vidličkou.

   Severus po něm házel vším, co měl v dosahu, a Potter pokaždé uhnul, aniž by se namáhal reagovat. Tohle rozhodně nebyl ten kluk, kterého Severus učil ve škole, a rozhodně to nebyl ani ten muž, jenž se v noci objevil zkrvavený v jeho pokoji. Teprve teď si Severus uvědomil, jak moc tu něco nehraje.…

   „Léčitelé říkali, že je pro vás dobré ventilovat agresivní pocity,“ pokýval Harry hlavou. „Jen se ale nezmiňovali, že se budete chovat jako dítě tak dlouho. Nechci být nezdvořilý, pane profesore, ale čím dřív se seberete, tím dřív můžeme začít s uzdravováním.“

   Severus frustrovaně zavyl, ale už neměl munici. „Máte něco s mozkem?!“

   „Ano, jak si přejete,“ souhlasil.

   Několik okamžiků bylo ticho a Severus se pomalu uklidnil.

   „Pottere,“ řekl zvolna. „Víte stejně dobře jako já, o jaké krvi jsem mluvil. Čí byla?“

   Mladík zavrtěl hlavou. „Muselo se vám něco zdát, pane. Netuším, co máte na mys-“

   „Neštvěte mě! Koho jste zatraceně zabil a rozsekal na malé kousíčky?!“

   Harryho výraz na krátkou chvíli ztuhl a přes jeho obličej probleskla jakási emoce… a zmizela, nahrazena jeho typickým tupým úsměvem. V tu chvíli ale působil mrazivě, jako kdyby někdo Pottera prostě přepnul vypínačem. „Proč to chcete vědět?“

   Severus na okamžik znejistěl. Je možné, že by…

   „Dostal jsem vás!“ rozesmál se Harry. „Nevěřil jste, že bych já někoho zabil, že ne? Podívejte, pane, muselo se vám něco zdát. Ve vašem stavu je možné všechno.“

   „Na můj stav nic nesvádějte!“ vykřikl. „Jsem naprosto v pořádku, na rozdíl od vás!“

   „Jistě, máte pravdu,“ odtušil s kývnutím Harry a vstal. „Hádám, že asi nechcete snídat vejce, že? Palačinky?“

   „Poslouchej mě dobře,“ Severus Pottera zachytil za loket, když procházel k lince. „Budu tě pozorovat. Zjistím, co skrýváš.“

   „Skvělé,“ neurčitě odsouhlasil Harry, vytrhl se mu a zamířil k ledničce. „Chcete džus? Mám tu pomerančový…“

   Severus se dlouze nadechl, aby uklidnil svoje nervy.

   „Mimochodem,“ řekl Harry a donesl mu sklenici pomerančového džusu. „Zítra je prvního září. Minerva nás oba pozvala na slavnostní hostinu.“

   „Budete mít proslov?“ rýpl si Severus.

   „Vlastně ano, měl bych mít,“ přikývl a promnul si bradu. „Půjdete?“

   „Jak jsem řekl, budu vás pozorovat, Pottere,“ hedvábně se usmál. „Půjdu.“

   Po zbytek dopoledne Severus zůstal s Potterem. Sledoval ho, jak dodělává poslední úpravy v jedné z místností, následoval ho do kuchyně a s úšklebky komentoval jeho kuchařské umění. Neopustil ho ani na jedinou minutu a měl dojem, že Potter z toho skutečně je podrážděný.

   Krátce po obědě se sebral a vyšel ze dveří, aniž by reagoval na Severusovy dotazy. Prostě se beze slova přemístil.

   Severus zajel zpět dovnitř a s jistým pocitem uspokojení shledal, že našel nový způsob, jak mu znepříjemňovat život – prostě mu bude neustále dýchat na záda, a možná díky tomu skutečně rozluští Potteříkovo malé tajemstvíčko.

   Vrátil se v podvečer a s ním přijel i stěhovací vůz s nábytkem do opraveného pokoje – jeho ložnice. Mladík vtipkoval se stěhováky, každému z nich dal pár bankovek a vůbec působil velice uvolněně. Zbytek večera se jen usmíval a přitakával na cokoliv, co Severus řekl – což bylo značně na nervy jdoucí – a brzy nato odešel spát.

   ***

   Večer prvního září se Severus a Potter dopravili do Bradavic pomocí letaxu a Minerva jim otevřela speciálně krb v malé místnosti hned vedle bočního vchodu do Velké síně. Jak velkorysé…

   Severus se usadil k učitelskému stolu po Minervině pravici, zatímco Potter po její levici, ještě předtím než dorazili studenti. Masa prostoduchých imbecilů mu nevěnovala příliš mnoho pozornosti, a každého, kdo se odvážil na něj pohlédnout, zpražil tak vražedným pohledem, že se onen nebožák málem zadávil kašlem, jak rychle zalapal po dechu.

   Vlastně to nebylo tak špatné, jak očekával. Svým způsobem to bylo velice příjemné – jak tu tak seděl, poslouchal šum a občas odpovídal na zdvořilé poznámky spolustolovníků, připadal si skoro jako předtím. Až na drobný fakt, že Potterův protivný hlas bzučel jen kousek od něj a studenti i učitelé jeho směrem vrhali obdivné pohledy víc než kdy dřív.

   Když vstal a promluvil o temných časech za nimi a světlé budoucnosti před nimi, Severus měl chuť začít se hystericky smát, ale tento impulz potlačil. Dokonce začal i uvažovat nad tím, jestli Potter neměl trochu pravdu – skutečně svoje vlastní jednání nepoznává. Je možné, že jsou jeho mozkové procesy ovlivněny Naginiho jedem?

   Po skončení hostiny se síň vyprazdňovala pomaleji než obvykle, protože Potter se ocitl v zavalení fanoušků. Severus to pozoroval s kyselým šklebem, načež byl zatažen do zdvořilého hovoru s Minervou. Jak se zdálo, velkoryse mu odpustila cokoliv, čím se jí předtím dotkl.

   Tlachali snad dvacet minut o školních záležitostech. Horacio se ještě naposledy uvolil pomoci škole a setrval ve své pozici zmijozelského ředitele a profesora Lektvarů, ale místo učitele Obrany proti černé magii dostal nějaký ubožák, jako vždy – Minerva neměla moc na výběr.

   Poté se Severus tak zdvořile, jak jen dokázal, omluvil a zamířil k místnosti s krbem. Neměl tušení, kam se poděl Potter, ale chtěl se zbavit Minerviny přítomnosti, jelikož začala sentimentálně vzpomínat na staré časy.

   Ve dveřích místnosti se zarazil, protože u krbu postával Potter, ale nedal nijak najevo, že Severuse zaregistroval. Popojel do místnosti a obrátil se tak, aby viděl mladíkův obličej – a kousavá poznámka mu zamrzla na rtech.

   Harry se loktem opíral o krbovou římsu a zíral do plamenů skelnýma očima, jeho pohled byl vzdálený a jeho výraz prosycen naprostou resignací. Na krátkou chvíli Severus neviděl nikoho, koho znal – jen jakéhosi cizího mladého muže, z něhož neměl dobrý pocit. Jako by stál nad propastí a zvažoval skok do hlubin.

   „Pottere?“ pronesl pomalu, nejistě.

   Zdálo se mu to, nebo sebou mladík skutečně trhl a zavrtěl přitom odmítavě hlavou? Potom zavřel oči, a když je otevřel, byly prosty jakýchkoliv emocí, totálně prázdné, jako kdyby v sobě neměl nic, co by mohly alespoň částečně zrcadlit.

   „Pane profesore?“ zeptal se zmateně, dutým hlasem.

   „Brilantní úsudek, Pottere,“ protáhl. „Kdo jiný by to měl být? Skončil jste s bezpředmětným zíráním do prázdna?“

   Dvakrát zamrkal, pomalu se narovnal a poslední stopy po tom cizinci, který Snapea ve své podstatě vyděsil k smrti, byly pryč. „Jistě, líbilo se vám tu?“