pátek 8. listopadu 2013

9 Konec předstírání

Druhý den ráno Harry úzkostlivě očekával odpověď od pana Ollivandera. Seděl u snídaně a pozoroval nepřítomně strop ve Velké síni a průchody těsně za podpěrnými trámy, kudy každý den přilétaly sovy s poštou.

   Byl si velice dobře vědom několika párů očí, které jej pozorují, ačkoliv si nebyl jistý jejich motivací tak činit.
   Brumbál se na něj díval často s hrdostí a pýchou a nadšením, které pro něj bylo v jistých ohledech tak typické. Harry byl téměř přesvědčený, že starému pánovi ani nemusí otevřeně odhalovat svou identitu.
   Snape se na něj díval stále zkoumavě, jako dravec čekající na svou kořist, na sebemenší Harryho chybičku… aby jej mohl napadnout a zničit. Nebo spíše mu nalít do krku veritaserum a vymámit z něj všechna tajemství. Iritoval svého otce a miloval ten dojem.
   Potom tu byly pohledy od studentů ze všech čtyři kolejí.
   Slečna Olivie Greenová u nebelvírského stolu na něj zírala se zneklidňujícím zbožným pohledem, jako ztracené štěňátko, které si našlo nového páníčka, čímž na sebe strhávala příliš pozornosti a tím pádem nutila i další Nebelvíry, aby k němu tu a tam zvedali oči.
   Zvláště Ron se na něj podezíravě a nepřátelsky díval a Harry nemohl za Merlina přijít na to, čím se mu podařilo svého přítele podráždit v roli profesora Moona. Možná za to můžou ty stržené body…
   Hermiona, na druhou stranu, se na něj dívala rovněž podezíravě, ale ne nepřátelsky. Spíše se zdálo, že ho hodnotí a mohl vidět kolečka v její geniální hlavě, jak se zuřivě obrací. Což ovšem stále neznamenalo, že by chápal, proč najednou vzbudil její pozornost. Moon ji už od první hodiny nebyl sympatický.
   Pan Jashua Ryan u mrzimorského stolu se nechal volně inspirovat svou spolužačkou. Netvářil se jako ztracené štěně, ale jeho oči a tvář byly nepříjemně jasné a zářící čirou… oddaností. Což vzhledem k jeho koleji nebylo zase tak neobvyklé, ale Harryho to zanechávalo tak jako tak mírně v rozpacích. Nebyl zvyklý, aby na něj spolužáci… bývali spolužáci hleděli jako na svého hrdinu.
   Mohl by si ale zvykat, že.
   Pan Noah Lynch byl zmijozelským žákem a jako takový dokázal svůj zájem skrýt, ale Harry jej několikrát zahlédl nenápadně zírat jeho směrem. Jeho sestra Julie u havraspárského stolu sdílela stejnou dávku inteligence a zdržela se otevřené ukázky svého nadšení a vděčnosti. Přesto nějak nepochyboval, že se jej čtveřice přátel, na počátku roku zformovaná na zvláštní projekt do péče o kouzelné tvory, pokusí společně někde obklíčit a vyjádřit své díky i slovně.
   Och, nemohli prostě zůstat na ošetřovně? Zvedl se od stolu a vykulhal z Velké síně, lehce frustrovaný, že mu nedošla žádná odpověď. Sotva se vynořil z velkých dveří a zamířil ke schodišti, zaslechl a sebou spěšné kroky a otočil se.
   „Dnes jsi za hrdinu, Atere,“ řekla mu Minerva zvesela. Jeho dřívější přísná profesorka dnešního rána rovněž patřila k těm, kteří jej úkosem pozorovali, a nyní se konečně rozhodla jej konfrontovat. „Možná ti dokonce odpustili i tu masivní bodovou ztrátu minulý měsíc.“
   Usmál se na ni a zavrtěl hlavou. Teprve teď se počítadla vyhoupla z minusových hodnot. „Ani bych neřekl.“
   „Tak jsem přemýšlela nad naším včerejším rozhovorem. Neměl bys náhodou zájem o studium zvěromágství?“ nabídla mu po chvilce přemýšlivého pozorování.
   Harry nadzvedl překvapeně obočí a jeho temně modré oči, toho rána zkalené stínem nervozity a starostí, se projasnily. „Byl bych neskutečně nadšen. Znamená to, že je to nabídka, Minervo?“
   „Přesně to to znamená,“ přikývla. „Zastav se dnes před večeří ve sborovně. Budu pro tebe mít připravenou knihu, kterou si musíš prostudovat.“
   „Zvíře v nás?“ zeptal se pobaveně.
   „No, ano, jak… už přečetl,“ zavrtěla hlavou a jeden z těch vzácných úsměvů se dotkl jejích rtů. „Měla bych se přestat podivovat nad tvými netušenými kvalitami, Atere. Ovšem nejjednodušší by bylo, kdybys mi prozradil, co od tebe očekávat. Nemůžeme si dovolit riskovat zdraví jedné postarší dámy, nemyslíš?“
   „Nerad se vytahuji,“ důvěrně jí zašeptal. „Co tedy rovnou přejít k praktickému nácviku? Potřeboval bych supervizi při meditacích.“
   „Výborně!“ souhlasila. „Je radost učit pro změnu dychtivého studenta. V tom případ se zastav po večeři v mém kabinetě a projdeme si několik jednodušších cvičení…“
   Harry přitakal a společně vykročili k mramorovému schodišti a později každý do své vlastní třídy. Pro dnešek a několik dalších hodin se rozhodl, že pokročilé studenty zkusí naučit Patronovo zaklínadlo, neboť se jim bude velice hodit, pokud se mozkomoři rychle nedostanou opět pod kontrolu.
   Během první hodiny rozdal svým druhákům instrukce k četbě standardních učebnic vyžadovaných pro druhé ročníky ministerstvem a vyrazil hledat potřebné pomůcky pro  dvouhodinovku se svými šesťáky. Pročesal hrad, dokud nenašel pěkného bubáka a s upokojením shledal, že se stále ještě mění na mozkomora. Stačilo několik poutacích kouzel, které mu zabránily se transformovat v cokoliv na celý zbytek dne, a vrátil se spokojeně do třídy. Druháci mu ukázali svoje výpisky a uctivě se s ním rozloučili.
   Usadil se na stole, holí jemně vyklepávaje krátký rytmus, a čekal na svoje šesté ročníky, očima těkaje mezi dveřmi a obrovskou krabicí postavenou na stupínku vedle sebe.
   Pozoroval svoje studenty pomalu se trousit do učebny a pokřiveně se sám pro sebe usmíval. Věděl, že někteří z nich nemají nejmenší šanci vymáčknout ze své hůlky fyzického patrona, ale byl pevně rozhodnutý nedovolit jim oddych, dokud nevyprodukují alespoň stříbrnou mlhu.
   Hermiona ostražitě sledovala krabici, když vešla, a pak na něj upřela tak vědoucí pohled, až měl na vteřinu dojem, že jej prohlédla skrz na skrz.
   „Tak už se usaďte!“ nařídil briskně třídě, skrývaje svoje krátké zaváhání. Studenti byli poněkud zmatení, že jsou lavice stále na místech, a nejistě si posedali.
   Hermiona a Ron jen neochotně na svoje místo hned naproti katedře.
   „Jak všichni víte, mozkomoři se začali volně a bez omezení toulat krajinou,“ upřel na svoje žáky intenzivní pohled. „Můžete je potkat kdekoliv a kdykoliv, třebaže za dne je tato pravděpodobnost o něco nižší. Plně spoléhám na to, že víte, kdo a co je mozkomor. Ví někdo z vás, jakým zaklínadlem se proti němu dá účinně bránit? Slečno Grangerová, prosím.“
   Hermiona samozřejmě měla ruku zdviženou ještě než stačil dokončit otázku a sebevědomě odpověděla s očima upřenýma na krabici s mozkomorem: „Patronovým zaklínadlem, pane profesore. Formule zní Expecto Patronum a jejím cílem je vyvolat postavu ochránce, který nás zaštítí proti vlivu mozkomorů a donutí je prchnout. K jeho úspěšnému provedení je třeba intenzivně myslet na šťastnou vzpomínku, protože patron čerpá sílu z pozitivních emocí.“
   „Patnáct bodů Nebelvíru,“ odměnil ji s úsměvem a ostře trhl hlavou Malfoyovým směrem, který zafrkal.
   „Ach, pane Malfoyi,“ protáhl. „Chtěl jste něco dodat? Víte, že není nic jednoduššího než zvednout ruku, že?“
   Draco se na něj ošklivě zadíval, ale moudře mlčel. V uplynulých týdnech se naučil nezačínat si s Moonem žádné spory – ztrácel body Zmijozelu a jeho spolužáci nebyli šťastní. Harry se občas matně divil, jak ve škole vůbec může přežívat. Sedával teď vedle Zabiniho, neutrálního Zmijozela, jenž podle všeho toleroval jeho přítomnost jen za podmínek, že bude mlčet.
   Harry nikdy neměl zkušenosti s politikou v jejich koleji, hrával pouze s dorostlými Zmijozely, ale předpokládal, že jejich základní taktiky zůstávaly stejné. Potřebuješ pomoc? Co nabídneš oplátkou? Neměl ani příliš chuť pátrat, kolik Draco platí za svou ochranu.
   Ron se přihlásil a po vyzvání se zeptal: „Co je v té krabici?“
   „Výborně, pane Weasley, výborně,“ Harry se na něj nehezky usmál a pokynul mu, aby k němu přišel. „Vysloužil jste si právo to zjistit z té nejzajímavější pozice. Pojďte za mnou a vezměte si hůlku…“
   Hermiona jej zachytila za předloktí a cosi mu zašeptala. Harry se vnitřně zašklebil nad ošklivou popelavou barvou, kterou zrzek získal do tváří.
   Ron ostražitě vstal a s hůlkou připravenou se k němu obezřetně přiblížil. Zůstal stát poblíž Moonova stolu a hleděl na vysokou krabici na druhé straně stupínku s něčím podobným panice, a patrně tiše proklínal svou nevymáchanou zvědavost. Jako kdokoliv soudný si nedovolil být k profesorovi nezdvořilý, ale jeho obličej často prozrazoval, kam by ho s chutí poslal.
   Měl štěstí, že Harry skutečně nehrál na oblíbené a neoblíbené žáky, protože Ron by se bohužel zařadil k těm otravným, vzdorovitým a problematickým.
   „Dnešního rána jsem obětoval několik chvil, abych vám přinesl cvičný objekt, třído. Jelikož vyvstala nutnost chránit se proti mozkomorům…“ odmlčel se a užíval si výrazy čirého šoku, jak si všichni konečně dali dohromady, co se asi skrývá v krabici a proč se ptal na mozkomory. Skutečně, tohle, tohle byli studenti pokročilých kurzů? Tohle?
   „Expecto Patronum, pane Weasley, a myslete pozitivně…“ Harry se ušklíbl a švihnutím hůlky otevřel krabici.
   Vysoká postava zahalená v černém plášti s roztřepenými rozevlátými okraji vyklouzla ze škvíry mezi odklápěcím víkem a tělem krabice. Místnost okamžitě zaplnila děsivá chladná přítomnost a teplota poklesla o minimálně patnáct stupňů. Mozkomor se nadechl; dlouhý, chrčivý zvuk, který sám o sobě způsobil všem studentům husí kůži, a pomalu se natočil k Ronovi.
   Vznášel se přesně dvacet centimetrů nad stupínkem a čněl nad mrtvolně bledým studentem jako sama tetka Smrtka. Harry se zachechtal, přechytl svou hůl a srpkem měsíce Rona dloubl do zad. „Expecto Patronum, zkuste to, nemělo by to být tak těžké…“
   Mozkomor připlachtil o kousek blíž k němu, znovu se chrčivě nadechl a vztáhl k němu šedavou, slizkou ruku, jež vypadala napůl zevnitř rozložená.
   Paralyzovaná třída vydala kolektivní výkřik při tom úkazu a všichni se najednou hrnuli ke dveřím, Ron seskočil ze stupínku a pospíchal k Hermioně, v panice ji popadl za rukáv a začal táhnout rovněž tím směrem.
   Šesťáci, bravo! Harry zavrtěl hlavou a vyvolal Bleska, jenž proběhl davem a zablokoval jim cestu. Obrovský stříbrný vlk na ně vrčel, zuby vyceněné a jeho sedmicentimetrové špičáky vzbuzovaly značný respekt. Ačkoliv patron mlčel, jen samotná představa hluboké hrdelního vrkotu stačila zklidnit rozrušené puberťáky.
   „Sednout!“ vyštěkl Moon a najednou nebylo nic tak děsivého jako jejich rozzuřený profesor a všichni se mohli pro změnu přerazit, aby se dostali na svá místa.
   „Skutečně se domníváte, že bych vás nechal všechny políbit?“ zeptal se jich ledovým hlasem. „Padesát bodů ze všech vašich kolejí za naprostou ztrátu logického myšlení a chybný úsudek! Dalších padesát za podlehnutí panice! Pokud se k smrti vyděsíte jediného pseudomozkomora v bezpečných podmínkách učebny tak, že se začnete chovat jako vyplašená zvěř, jak si představujete, že se zachováte v temné uličce tváří tvář dvojici skutečných?!“
   Znechuceně zavrčel hlavou. Odečetl všem kolejím sto bodů… tak to vypadá, že počítadla se opět přiblížila nula. Jejich spolužáci nebudou nadšení.
   „Promiňte, pane,“ zapípala Hermiona nesměle a nabídla mu vyplašený úsměv. Jako jediná se nevyděsila a spíše se pokoušela Rona zastavit.
   Blesk proběhl třídou, zuby stále vyceněné, neslyšně štěkl na bubáka, který se okamžitě stáhl do své krabice, a zavrtěl na ni ocasem, než se rozplynul.
   „To je v pořádku, slečno Grangerová,“ povzdechl si. „Jsem rád, že alespoň někdo si z mých hodin odnáší alespoň něco. Tak tedy, vystřídejte pana Weasleyho a pokuste se vyprodukovat svého patrona.“
   Hermiona statečně vyběhla na stupínek, zaujala předepsanou pohotovostní polohu s napjatě sledovala, jak se mozkomor znovu vynořil ze svého úkrytu. Harry sledoval, jak nakrčila obočí v soustředění, a zahýbal rameny, když jeho uši zaplnil vzdálený šelest, jen slabé echo skutečného mozkomorové vlivu.
   „Expecto Patronum!“ vykřikla odhodlaně a z její hůlky se vyvalila stříbřitá mlha.
   „Výborně! Alespoň takhle si to představuji! Znovu, zkuste nějakou šťastnější vzpomínku, slečno Grangerová, intenzivnější! Něco, co vám třeba změnilo život!“
   Hermiona se na něj letmo obrátila a s zářivým úsměvem přikývla. „Expecto Patronum!“ zvolala jasněji a zvonivěji a tentokrát se z její hůlky vyřítila malá mrštná vydra, vyskočila do vzduchu ve snaze chňapnout mozkomora za plášť a úspěšně ho odehnala zpět do krabice, než se vypařila v půli dalšího výpadu.
   „Deset bodů pro Nebelvír! Kdo další?“ Harry tleskl rukama a vyčkávavě se zadíval na třídu.
   Zbytek dvouhodinovky probíhal poměrně klidně, i když se Levandule ke konci zhroutila v slzách, protože ji tak dlouhá doba v přítomnosti i pseudomozkomora nahlodala, a Harry byl nucen ji poslat si odpočinout s tabulkou čokolády v ruce a v Parvatině doprovodu.
   Jediná Hermiona měla fyzického patrona – upřímně to nebylo zase takové překvapení – a celkem pět dalších lidí zvládlo vykouzlit stříbrnou mlhu, takže si každý vysloužil pět bodů. Byla to velice slabá náplast za ztrátu celé stovky, ale bylo to aspoň něco.
   Unaveně se posadil na židli za katedrou a zaklonil se na ní, ruce vytrčené za hlavou. Jeho klouby zapraštěly a připadal si starší než ve skutečnosti předstíral, že byl.
   „Profesore?“ ozvalo se opatrně a Harry se zhoupl zpět a ostře se zadíval ke dveřím, u nichž vyčkávali jeho nejlepší přátelé.
   Ron se tvářil pochybovačně, ale Hermionina tvář zářila. Harry zapolykal – není možné, že by jej odhalili, že ne? Neuvědomoval si jedinou situaci, kdy by jim dal příležitost. Persónu profesora Moona nemohl už ani opustit, protože se s ní velice dobře ztotožnil, tak jak…
   „Ano, slečno Grangerová? Neměli byste pospíchat na oběd?“ zeptal se přívětivě, chraptivý hlas držel dobrosrdečný tón, který Harry shledával tak uklidňujícím, když jej používal Remus.
   „Já…“ zaváhala a úkosem se zadívala na Rona, který zavrtěl hlavou a tvrdošíjně zůstal bez pohnutí. Pokročila tedy znovu do učebny sama.
   „Promiňte, pane, ale chtěla jsem se zeptat na toho vašeho patrona,“ řekla slabě. „Já…“
   Harry ztuhle vstal, nejistý, co dělat a jak reagovat. Věděl, že Hermiona ví…
   „No pokračujte, slečno. Co je s mým patronem?“
   „Já… tedy, to bylo velice chytré nechat nás cvičit na tom mozkomorovi,“ hluboce se nadechla, jak posbírala svoje myšlenky, zatímco Harry se zamračil a přešel až k nim, s každým krokem ťukaje holí o zem.
   „Děkuji za kompliment, pokud je to vše, bych se na oběd dostal skutečně ze srdce rád…“
   Nebyl ten správný čas, nebylo připravený…
   „Co jsem chtěla říct je, že mi to připomnělo, jak se ho naučil vyvolat jeden můj kamarád. Profesor pro něj tehdy přinesl bubáka, který u něj vždycky bral podobu mozkomora, a díky tomu se naučil správně vyvolat patrona…“
   „Velice zajímavé,“ Harry klidně přitakal, odmítaje dát cokoliv jiného najevo. Pokusil se kolem ní projít, ale Hermiona vztáhl ruku a zachytila ho za jeho černý plášť a zadívala se mu do tváře, hledajíc jakoukoliv stopu emocí. Harry jí stále odmítal dát za pravdu, i když to bylo těžší a těžší. Matně zaregistroval nervózního Rona, jak se o kousíček přiblížil.
   „Tenhle mozkomor byl taky bubák, víte?“ zašeptala, v očích slzy. „Došlo mi to ve chvíli, kdy tak legračně zapadl do té bedny…“ těžce zapolykala.
   Harry mlčel a jen na ni napůl prosebně hleděl. Že se rozhodl vyplnit bod čtyři, to neznamenalo, že to musí být zrovna teď! Teď byla nevhodná chvíle, měl jiné věci na práci, musel přemýšlet nad vzpourou proti ministerstvu…
   Ron se znovu přiblížil, podstatně blíž, a jeho tvář se pomalu rozjasňovala rovněž.
   „Víte, víte na co jsem myslela, když jsem vyvolala svého patrona na druhý pokus?“ pronesla Hermiona tak jemně, že ji nebylo skoro slyšet. Harry trhl hlavou v negativním gestu.
   „Na včerejší noc v sovinci,“ vydechla měkce a slzy se konečně osvobodily z jejích očí a skanuly po jejích lících. Vzhlížela k němu a Harry nemohl v u chvíli udělat nic jiného, než náhle cítit neskutečnou úlevu.

3 komentáře:

  1. Roztopím se ti tady jak nanuk na Sahaře o pravém poledni.

    OdpovědětVymazat
  2. no vida, stín už máme, to by nebyla věčně všetečná Hermiona :D

    OdpovědětVymazat
  3. Takže v šestém ročníku je jen jedna statečná duše, která se ubrání vlivu mozkomora. Brumbál by měl trpět třikrát a sedmkrát sedmibolestnou kletbou*, že tak spackal přípravu studentů výběrem nekvalitních profesorů.
    *odkazuji na sedm bolestí Panny Marie - početí a zrození Ježíškovo, odmítnutí od Josefa, útrapy cest do Egypta a zpět, hrůza že se Ježíšek sedmiletý ztratil v chrámu, uvěznění, odsouzení, ukřižování a smrt vlastního syna.
    Evidentně podobně trpí již Snape otec, takže to není nic nového pod menhiry.
    Děkuji za kapitolu. Hermiona se ukázala jako talentovaná čarodějka, uvidíme, jak bude prskat Ronald, pokud mu to vůbec dojde. Přece již v hodinách s Lupinem zkoušeli čelit bubákovi všichni, dokud nezazvonilo na oběd.

    OdpovědětVymazat