Voldemortova dlaň krátce setrvala
na Harryho hlavě, dokonce se zdálo, že v reakci na slova své společnice
pohlíží na mladíka před sebou z jiného úhlu, přemýšlivěji, než by bylo
zdrávo – alespoň Harry samotný měl takový dojem. Poté jej Voldemort informoval
krátkým příslibem: „Pokud uspěješ, můj mladý příteli, staneš po mém boku jako
můj spojenec.“
Následně mu z čirého vzduchu vykouzlil stříbrný přívěšek vytepaný
do podoby vidoucího oka na tenkém řetízku. „Teď jdi a tohle si vezmi, otevře ti
to cestu do mého sídla.“
Harry byl ohromen tím, co viděl, ale nečekal na další pobídnutí a se
zdvořilým přikývnutím se zvedl a pozadu odstoupil od trůnu a jeho okupanta.
Snape měl skloněnou hlavu a Harry si nemohl být stoprocentně jistý, ale
náhle měl dojem, že z hrdého muže z jedné z nejstarších
kouzelnických linií – nikoliv v Británii, ale vůbec na světě – čiší něco
velice podobného porážce. Nebyla to ztráta plamene, když si profesor myslel, že
jeho syn zemřel – přibližovalo se to stejné odevzdanosti, ale na jiné úrovni.
Bylo to snad zklamání?
Všechny jeho zažité představy o otci se postupně tříštily jako se tříští
jemné sklo při kontaktu s tvrdou plochou. Ještě před půl rokem by
přísahal, že je bez citu, neschopen projevit cokoliv jiného než hněv… a přece
tu teď klečel, poražený. Byl to znepokojivý obrázek.
Harry nechápal, co se během jediné sekundy mohlo změnit – očekával od
něj další vlnu zlosti, nikoliv toto. Prozkoumal tedy obezřetně přívěšek ve své
dlani.
Byl to obyčejný kousek umělecky zpracovaného drahého kovu, který
k sobě měl připoutané pouze jedno jediné kouzlo – umožňoval bezpečně
procházet ochranami na Voldemortově sídle, čili splňoval jednu z mnoha
funkcí Znamení zla.
Ušklíbl se pro sebe a přetáhl si řetízek kolem hlavy, s klidným
svědomím mizeje k bradavickým pozemkům. Jeho rodící se respekt
k muži, jenž byl jeho sokem, o stupínek vzrostl. Nemohl udělat vlastně ani
nic jiného než jej svým způsobem obdivovat. Voldemort byl velice mocný, když
dokázal ze vzduchu tahat kouzelné relikvie – musel disponovat úžasným citem pro
magii, jestliže ji dokázal využívat s takovou lehkostí a účelově.
Cítil vzedmutí síly, když jej vytvářel – a bylo to téměř, téměř shodné
s jeho způsobem práce; zatímco Harryho ohýbal magii, Voldemort se
proplétal kolem jejích zákonů, že se zdálo, jako by tak činil rovněž, a jeho
zásoby energie musely být impozantní.
Harry se nemohl vůbec podivovat, že se Tomovi podařilo zmást radu mudrců
– byl to neobyčejný dar.
Musel Voldemorta respektovat a přiznat mu mnoho inteligence, značné
vědomosti a velikou sílu. V opačném případě by jej podceňoval, a to by
mohlo vést k Harryho prohře. Z očividných důvodu odmítal prohrát.
Opatřil hrot své hole Silenciem a neslyšně se vydal po cestě ke škole.
V poslední době se zdálo, že nedělá nic než přemýšlí, ať už o své
malé revoluci, o své válce, o svých přátelích a rodině nebo o první části třetí
věštby profesorky Trelawneyové.
Pravda byla, že jeho oddělené proudy myšlenek se teď začínaly spojovat a
naprosto a kompletně přestaly dávat smysl.
Nebral slova osudu na lehkou váhu, ale pokud mohl, odsouval je do
pozadí, protože uvažovat nad nimi bylo bolestivé a zvyšoval se mu krevní tlak.
Věštba mu slibovala vítězství – to bylo dobré. Zároveň mu ale slibovala zradu,
a to bylo velice, velice špatné. Zradit jej mohl jen někdo, komu věřil, což
znamenalo, že mu buď přísahal věrnost jako členové rady, nebo mu byl blízký.
Byl zrazen už několikrát; nemohl si být jistý, proč věštba dva z těch
případů vytyčila jako důležitější. Nebo to snad byl klíč, který mu měl pomoci rozřešit
povahu zrady třetí?
Nicméně ani to nebyl příliš dobrý klíč… Značilo to selhání spojenců? Byl
zrazen Brumbálem, když mu zamlčel pravdu o jeho skutečném otci, a když mlčel o
první, té zhroucené věštbě. Nebo snad rozpad některého z jeho přátelství?
Hermiona mu byla vzdálená ve třetím ročníku kvůli té záležitosti s Kulovým
bleskem, a Ron zase ve čtvrtém. Či měl brát v potaz… rodinu? Snape jej
odmítl, Lucius porušil Protego Sangue…
Tolik různých variací na to hořké téma… Harry nemohl udělat nic než se
trýznit podobnými myšlenkami – protože kdyby se pokusil vzepřít osudu, mohl by
zabránit věštbě v naplnění. A on musel zvítězit.
Musel zvítězit, protože kdyby prohrál, otevřel by cestu Voldemortovi, a
to nehodlal dopustit.
Všechno bylo propojené… kdyby jen mohl oddělovat práci a rodinu a
přátele… osobně doufal, že jeho odhodlání vytrpět, co mu osud přichystal, spíše
vypovídá o jeho pevnosti charakteru namísto nezdravé odevzdanosti. Mohl by
bojovat i proti osudu… ale potom by skutečně bojoval proti všem a všemu a
ohrozil by…
Krátce semkl víčka a povzdechl se.
Měl povinnosti, musel uchránit svůj svět. Jistěže se po něm žádaly
oběti… a v tu chvíli, v tom tichu, chladu brzy nad ránem, si připadal
sám jako nikdy. Věděl už dávno, že je sám…
Zastavil a zahleděl se na tmavé nebe. Tato noc byla jedna z těch
větrných, kdy se mraky prohánějí po obloze a střídavě skrývají a zase odhalují
měsíc, slibujíce déšť a divokou podzimní plískanici, která nepřichází.
Stál tam dlouho, skoro až do šesti do rána, a pozoroval nebe, svého
jmenovce a jeho hvězdné společnice. Je Moon, rozhodl se. Jistěže je odsouzen
být po většinu doby sám. Pět let přátelství, pět let sounáležitosti, to pro něj
znamenalo vše, ale ve skutečnosti to nebylo nic. Až přijde ta chvíle, nikdo
z nich nebude po jeho boku. Mystik-vládce vládne sám – může mít přátele,
může mít rodinu, může mít poradce, ale moc je jeho a tato moc jej distancuje od
jiných. Tak to prostě je.
Neslyšel a neviděl jej přijít – stál zády tím směrem – ale cítil blížit
se jeho přítomnost.
Otec stanul mlčenlivě vedle něj. Po velice dlouhé době zašeptal: „Je to
moje vina?“
Harry se k němu překvapeně otočil. Nedovoloval si odhadovat po
dnešku jeho reakce, ovšem stále se jím nechával vyvádět z míry. Zdálo se,
že na to má otec patent.
Snape se na něj nedíval, ztuhle zíral před sebe na rozsáhlé školní
pozemky ponořené stále ještě v temnotě, proti níž se ještě černěji
rýsovaly stromy Zapovězeného lesa. Jeho tvář byla pečlivě bez výrazu a jeho oči
byly přese všechno nevidoucí. Vítr kolem nich pár vteřin naříkal, tahal za lemy
jejich plášťů a škubal jejich vlasy.
Když mu neodpověděl, otec řekl, skoro přiškrceně: „Je to moje vina.“
„Nevím, co konkrétně máš na mysli,“ odtušil obezřetně, s pečlivě
odhadovanou dávkou jemnosti a podráždění. Byl si totiž jistý jen jedinou věcí –
jeho otec je nervově labilní. Jaké hloubky se skrývají v jeho duši? Kolik…
temných tajemství, podobných tomu o něm, které si Snape původně hodlal odnést
do hrobu, tíží jeho svědomí?
Po dnešku bylo daleko snazší vcítit se do něj. Copak Harry sám mohl
soudit, když cítil volání temnot, touhu po krvi? Když podlehl? Och ano, téměř
podlehl… nestalo se tak kvůli náhodě. Zahodil by všechno, jen aby mohl
v tu chvíli zabít Bellatrix.
Ostře se k němu obrátil a Harry rozeznával ten šílený lesk
v jeho očích. Vztáhl ruku a pevně jej zachytil za rameno a stiskl. Harry
odmítl zasyčet bolestí a vracel mu vyrovnaný pohled.
„Děláš chybu,“ zašeptal naléhavě. „Voldemort nepotřebuje spojence,
potřebuje sluhy…“ jeho druhá ruka vyhledala přívěšek na Harryho krku a
profesorovy dlouhé prsty se kolem něj obtočily. „Zahoď to, změň si identitu.
Zmiz. Nedopustím, abys udělal stejnou chybu jako já. Utíkej. Řeknu Albusovi, že
tě Voldemort zabil… ano, Moon umře… a ty utečeš.“
Harry zkusil poodstoupit, dočista opařený, ale otec jej pevně držel a
naléhavě se k němu naklonil. „Budeš daleko.“
Několik vteřin na svého jednoznačně šíleného otce zíral, a potom se
jemně pousmál. Chvilku mu trvalo, než zpracoval jeho slova a zařadil si ten
pohled. Bylo příjemné vědět, že přese všechno mezi nimi jej otec pokaždé chtěl
uchránit před skutečným zlem, že mu pokaždé zachraňoval život a nikdy by ho nenechal umřít. Pálilo myslet na to, že
věděl nejspíše o Dursleyových a nic neudělal, ale pravda byla, že Harry byl
schopný se před tím nejhorším u nich ochránit sám… a jeho život mu kryl otec.
Velice jemně obtočil své vlastní dlouhé prsty kolem otcovy ruky na
přívěšku a díval se mu do očí s hřejivými jiskřičkami v těch
vlastních.
„Je to v pořádku, otče,“ pověděl mu a uvolnil přívěšek z jeho
sevření. „Nemám v plánu lízat Voldemortovy boty.“
Otcovy prsty druhé ruky se mu zaryly hlouběji do ramene a jeho pohled
získal trochu víc příčetnosti. A podezření.
Teplo z Harryho očí vymizelo. Ať je Snapeův problém jakýkoliv,
Harry ho bude muset vyřešit. Střídání jeho nálad a stavů choromyslnosti
začínají být skutečně únavné, nemluvě o tom, že dokonale blokují navázání
přinejmenším civilního rozhovoru. Další položka na seznamu: sehnat otci cvokaře.
„Co se tady děje?“ zeptal se, už opět sám sebou, a v jediném
účelném pohybu od Harryho ustoupil a odmítavě vytrhl svou ruku ze synova
lehkého sevření. „Zase hraješ svoje šílené hry? Odpověz!“
„Tiše!“ zasyčel Harry a bleskově kolem nich umístil Silencio. Snape se
ošil a upřel na něj plnou sílu svého konečně rozzuřeného pohledu.
„Nehraji žádné šílené hry, otče,“ řekl klidně a oplácel mu neutrálním
výrazem a studenýma očima. Byl už unavený, velice unavený tímhle vším… cítil se
najednou vyčerpaný, vítal by osamění, v němž nemusí nad ničím přemýšlet a
jediné ohledy, které potřebuje mít, jsou ty globální. Nic osobního, nic
bolestivého, nic, co z něj vysává energii tak jako tady ten mrtvý bod, na
němž s otcem uvázl. Musí to vyřešit. Dá mu ještě pár týdnů, možná měsíců,
a potom rozřeší rodinnou krizi jednou a provždy.
„A jak bys to tedy nazval?“ zeptal se jej posměšně. „Spojenec Pána zla? Och, prosím!“ protáhl.
„Voldemort,“ zdůraznil Harry.
Proč mu nikdo kromě Albuse neříká jménem? „Voldemort a já máme několik
společných cílů.“
„Například?“ vyzval jej sarkasticky. „Jistě, chodíte spolu hrát golf
každou neděli, že? Jak jsem jen mohl zapomenout! Máte tolik společného, jste
tak dobří přátelé! Proto je nejlepší nápad vysvobodit z vězení člověka, co
mu věrně slouží a pokusil se tě zabít, a každý týden se pak účastnit spolu
s dalšími Smrtijedy odpoledního čaje o páté!“
Harry zamrkal. Otec byl… hysterický? Och, jaká to radost. Cvokař se
začal přesouvat na prioritní místo. Možná ještě před zabití Voldemorta… byla to
nutnost, pokud si chce Harry zachovat svůj zdravý rozum.
No, možná hysterický nebylo to správné slovo, ale vteřinu dvě to tak
Harrymu připadalo, než si uvědomil, že byl bombardován těžkým sarkasmem a
nenávistnými pohledy, které možná nebyly určeny jemu jako spíše Luciusovi a
Voldemortovi.
Což by mohl být problém. Otec se pokusil strýčka vykostit. Podle jeho
tónu stále od svého záměru neupustil, a jestliže Harry Luciuse dostane
z vězení – jakože dostane – bude čelit další komplikaci v podobě
vražedného otce. Už tak měl potíže představit si, co blonďatý aristokrat udělá,
až jej konfrontuje.
Lucius byl inteligentní a věděl toho mnoho; nicméně byl druhou generací
Smrtijedů a podle všeho žádný živý člověk se Znamením zla s výjimkou Notta
I. neměl už ani tušení o závazku starých rodin k mystikovi. Na druhou
stranu, pokud by mu detailně vysvětlil, co se děje, a nabídl mu, řekněme,
několik různých možností… ministerská cela, Voldemortovo područí, smrt, smrt
vykostěným, nebo život jako člen rady mudrců… inu, neměl pochyb, co si strýček
vybere, zvláště když jim v žilách koluje stejná krev.
Necítil k Luciusovi nenávist, to bylo totiž jisté. Možná jej měl
dokonce i trošku… no, v oblibě. Nerad by šermoval slovem rád, jelikož ten
člověk se ho skutečně pokusil zabít, ale strýčkova společnost mu nebyla
nepříjemná, byl to snobský arogantní šmejd, na to by mohl těžko zapomenout, ale
dalo se s ním snadno mluvit prakticky o čemkoliv, a byl to jeho strýček.
Nehodlal jej omlouvat – nedělal to ani u otce – ale dokázal pochopit jeho
logiku a uvažování. Lucius nechtěl zabít jeho, svého synovce, chtěl zabít
Harryho Pottera, o němž se domníval, že je vetřelec.
„Tak odpovíš mi?!“
Harry na něj zaměřil znovu svou rozptýlenou pozornost a trhl rameny
v jakémsi neurčitém gestu. Ne, jeho nervy pro dnešní ráno už nesnesly ani
vteřinu v otcově společnosti. A potom si povzdechl: „Neodpovím. Ukážu ti
to. Buď dnes večer za deset osm u mě, otče, a oblékni se reprezentativně.
Teď mě omluv, rád bych se nasnídal v klidu.“
***
Rada mudrců zasedala s pravidelností každou středu v osm hodin
ve velké kamenné síni přináležející ke starému, velice starému kouzelnickému
opevnění vybudovanému vikinskými kouzelníky v době, kdy byly Orkneje pod
jejich spravováním. Pro mudly se celý, poměrně rozsáhlý komplex jevil jako
neolitické památky a byl dokonce chráněn nějakými jejich zákony. Ochrany na
celé pevnosti, která se nazývala Longhold, byly ovšem modifikovány samotným
Peverellem jako skutečně dlouho udržitelná pevnost pro mystikovy potřeby; jeho
komplexní iluze mátly mudly celá století a kouzelníci nebyli schopní bez svých
přenášedel překročit hranice bariér. Plánoval svou válku se stejnou pečlivostí
jako jeho nástupce a dědic.
Otec se samozřejmě dostavil ke dveřím Harryho kabinetu na vteřinu
přesně, oděný jak jinak než do tradiční černé. Nicméně jako ústupek požadavku
svého syna, jenž mu nebyl nijak jasný, se uvolil mít slabé stříbrné vyšívání na
lemu rukávů. Bylo téměř nepostřehnutelné, ale Harry oceňoval to gesto. Byl rád,
že otec neznevažuje jeho slova čistě z principu.
„Ach, dobrý večer,“ pozdravil jej
s úsměvem. Kupodivu, několik šálků kávy, celý den mezi studenty,
prožvaněná volná dvouhodinovka s Hermionou a Ronem, jedno odpolední kakao
s Albusem a přátelský hovor s Minervou krátce před večeří udělaly
s jeho náladou divy. A to ani nebyl nucen strhnout více jak devadesát bodů
za celý den! To byl osobní rekord.
Otec na něj jen poněkud zaraženě zamrkal a Harry si uvědomil, že si
sundal náušnici a tudíž zírá na jeho vzhled bez veškerých iluzí. Harry tu a tam
pozoroval svůj skutečný obličej v zrcadle ve snaze vyčíst z něj, co
za druh člověka se z něj vlastně stal. Jeho tvář stále vypadala, jako by
mu bylo něco mezi patnácti a dvaceti – ale jeho oči hovořily o jiném.
„Dobrý večer. Co je smyslem tohoto divadla?“ zeptal se škrobeně a
poukázal k Harryho krvavě rudému plášti, přehozenému přes o odstín
světlejší hábit. Harry se na sebe podíval a nadzvedl obočí. Něco se tatínkovi
nezdálo? Červenou nosil na shromáždění pravidelně. Byla to jeho oblíbená barva.
Což mu připomnělo, že bude mít zpoždění, jestli se nepohnou.
„Přenášedlo,“ nabídl mu vlastní čirý kámen na dlani. „Jakmile dorazíme
na místo, prosil bych, aby ses usadil a mlčel…“
Snape se zadíval na kámen a na Harryho a jeho tvář se přetavila
v nedůvěřivé zamračení, načež se přenášedla obezřetně dotkl. Teprve když
dorazili do kamenné síně – Harry míval ve zvyku chodit o pár minut dřív, než
začínalo samotné zasedání, aby mohl pozorovat nálady ostatních – si ovšem
uvědomil, že neměl tak spěchat a vysvětlit otci, co jej čeká. Aspoň mu
naznačit… no, Snape prostě bude chvilku v šoku.
Profesor se s nic neříkajícím výrazem rozhlédl kolem sebe, jeho oči
pročesávajíce každý stín a každý výklenek, a poté těch několik málo přítomných
členů rady obdařil zdrcujícím pohledem. Rychle se od něj odvrátili a tázavě se
zahleděli na svého mystika.
Harry potlačil úsměv a pokynul otci, aby zaujal místo Hlavy rodu Snapeů,
ihned po pravici jeho vlastního sedadla. Snape tak s veškerou čistokrevnou
elegancí a nadutostí učinil, každým coulem reprezentant temné starobylé rodiny.
Albus se vyklonil ze svého zastíněného výklenku a na oba se široce
usmál.
Harry mu pokynul a postavil se do středu místnosti, jak bylo jeho
zvykem, čekaje na další členy rady. Postupně se každý objevil, tváře odhalené,
a srdečně či se zdvořilostí se s ním pozdravil. Hádal, že se kolečka
v otcově hlavě začala zuřivě otáčet a že velice brzy pochopí, co se děje,
aniž by mu musel cokoliv vysvětlovat.
Když se objevil Brousek, Harry slyšel, jak otec ostře vtáhl dech skrze
zaťaté zuby, a cítil jeho propalující pohled v zátylku. A další,
tentokráte ostrý výdech, když se objevil Nott I.
Pomalu se členové rady usadili, mnozí z nich zvědavě sledujíce
Snapeův výklenek. Harry to samozřejmě viděl, ale nijak nekomentoval. Místo toho
zaklepal holí o podlahu a utišil radu.
„Přeji vám všem příjemný večer,“ promluvil. Jeho hluboký hlas se
rozléhal po celé místnosti a každý z nich, kromě otce, Albuse a
Ollivandera se napřímil naplněn očekáváním. Jejich mystik měl pokaždé co říct,
i kdyby jen mlčel. Nebo tak nějak.
„Jak jste si dnes povšimli, máme zde nového člena rady,“ poukázal
k otci. „Při svých hlášeních bych vás požádal, abyste pro něj uvedli i
stručnější rekapitulaci, bude-li třeba. Děkuji… pane Applegate?“ Harry mu
pokynul lehkou úklonou a odebral se na své místo.
„Děkuji, lorde,“ pronesl pan Applegate a povstal z výklenku,
nicméně nevystřídal Harryho ve středu místnosti, neboť to bylo místo,
z něhož by měl promlouvat pouze mystik, jak se všichni podvědomě shodli.
Jako vždy předtím, referoval obecně k celé radě, ale ponejvíce se obracel
k Harrymu, což rovněž dělali všichni členové, rovněž podvědomě.
„Minulý týden jsem obdržel několik dalších varování z ministerské
kanceláře ohledně všech našich revoltujících článků,“ pousmál se. „Popletal se
stal poněkud přímočařejším v posledních třech výzvách, a přistoupil
otevřeně k vyhrožování fyzickou újmou. To je rozhodně očekávatelný, i když
nepříjemný krok, můj lorde. Nejsem si jist, jak dlouho udržím redakci
v provozu.“
„Arture?“ zeptal se Harry. S některými členy rady byl familiárnější
než s jinými.
„Podle mých odhadů bychom potřebovali ještě několik týdnů, aby uzrála
správná atmosféra, lorde,“ řekl pan Weasley s bolestným úsměvem. „Podařilo
se mi přesvědčit mnoho mých kolegů, ale spousta z nich si nepřeje riskovat
bez záruk. Čím víc je ministr neklidný, tím méně jich je ochotných poslouchat.
Začíná to být neudržitelné.“
„A široká veřejnost?“ byla další, rozvážná otázka.
Holoubková se zvedla s ustaraným výrazem, zatímco si Artur sedal,
světlo pochodní tančilo na jejích zlatých prstenech a rudě nalakovaných
nehtech. Zasedání rady a tíha závažnosti situace jí dobře posloužila – Harry
shledával její zkrotlou přítomnost snesitelnou. Mimoto byla skvělým zdrojem
informací ohledně nálady národa, stejně jako velice zkušenou autorkou úžasných
hanlivých článků. Rita byla pomyslný hudební virtuóz a kouzelnická Británie
její instrument.
„V troskách, lorde. Veřejné mínění je úplně obrácené proti celému
ministerstvu. Upírají se k Dennímu věštci jako k jedinému zdroji
pravdivých informací, a pokud se redakce na ministerský nátlak zavře, vypukne
ještě větší chaos. Co se lidí týká, jsou připravení se obrátit proti
Popletalovi, pokud jim dá už jen jediný důvod.“
Harry se pousmál a poposedl. Dobře si vědom pohledů, které na něj každý
upíral. Jedním prstem začal přemýšlivě stopovat zákruty držadla své hole a jeho
úsměv se ještě víc rozšířil.
„Poskytnu jim ten důvod,“ řekl. Strýcův útěk bude posledním Popletalovým
znemožněním, pokusem o uzavření novin ztratí tvář úplně a mystik a jeho účinné
ochranné metody zaujmou místo ve světě. Pokud si Voldemort skutečně vybere tu
chvíli pro svůj útok na ministerstvo, tím lépe – zbytky starých pořádků budou
zničeny a Harryho cesta vyřídit účty s Tomem bude volná.
Očima zatěkal k Brouskovi, jenž napjatě sledoval výklenek po
Harryho pravici. Bystrozor jen neochotně přesunul svůj pohled na svého lorda a
pár okamžiků studoval jeho výraz, načež se mu ve tváři objevil skrz naskrz
zlomyslný úšklebek.
„Moji chlapci jsou připravení, čekáme jen na váš rozkaz, lorde,“
zakřenil se lovec černokněžníků a Harry se uchechtl. Svým způsobem byli váleční
veteráni, tvořící jádro bystrozorských sil, i jejich mladí kolegové, kteří byli
horliví a nevybouření, stejně špatní jako jejich protivníci. Jen a jen nadšení
pustit se do zběsilého lovu, do boje… ne sedět na zadku s rukama svázanýma
milionem byrokratických procedur a sledovat, jak lidé umírají!
Mystik se vyklonil a zahleděl se na otce. Neviděl jeho obličej, ale byl
si jistý, že chápe. Přece jen ale objasnil: „Toto je rada mudrců. Naším
společným cílem je zachovat kouzelnický svět. Měl by sis promluvit
s lordem Nottem, a naslouchat mu pečlivě.“
„Celé stovky let se naši předkové připravovali na tento okamžik, na tuto
chvíli,“ promluvil slavnostně ke všem a luskl prsty. Tam, kde Harry obvykle
stával, když promlouval ke své radě, se objevil nízký stolek s pečlivě
vyrovnanými komínky černých plochách kaménků, podobných starým runám, které
nesly vyrytý jeho znak. Všichni mohli cítit sílu vyzařující z nich.
„Slíbil jsem vám lepší svět, slíbil jsem vám ochranu. Držím své slovo.
Tyto runy jsem pečlivě připravil, aby chránily vaše domovy a další místa, která
bude třeba. Vezměte si několik z nich, umístěte je na okraje svých pozemků
či domovů… či redakcí…“ usmál se na Applegatea. „Každý na jednu světovou
stranu, a jeden do dveří či vstupu. Zaneste je pevně do země, nebo do stěn, či
rámů, aby byly viditelné. Jakmile tak učiníte, veřejně prohlásíte svou
loajalitu ke mně a našemu světu – a kdokoliv s nepřátelskými úmysly vůči
vám, vašim rodinám či našim idejím nebude schopen překročit bariéru, kterou
utvoří.“
„Je moudré o tom mluvit před ním?“ zeptal se Brousek, jeho úsměv
nabývaje podobu nepřátelského cenění zubů, když pohodil hlavou k otci.
„I kdyby nebylo, poněkud pozdě na to poukazovat, není-liž pravda?“
ušklíbl se Snape oplátkou a vyklonil se ze stínu. „Už jsem posbíral dostatek
informací. Kam se poděl tvůj bystrý úsudek, Rufusi? Očekával bych, že na mou
nedůvěryhodnost poukážeš daleko dříve…“
„Pánové,“ Harry se jemně ozval, než se stačil Brousek ohradit. „Soukromé
půtky zůstávají za hranicemi Longholdu. Nezáleží, kdo jsme, kým jsme byli a kým
budeme. Dokud se nacházíme ve zdech této pevnosti, jsme spojenci, svázaní
přísahou, svázání tradicemi a společným cílem. Spolupracujeme.“
„Nepřísahal,“ zavrčel Brousek podezíravě. „S prominutím, lorde, ale
fakt, že je to váš otec, nám nezajišťuje bezpečí.“
Snape zamrkal a ponořil se zpět do stínu, aby unikl Harryho zkoumavému
pohledu. To bylo více méně poprvé, co někdo otevřeně poukázal na jejich
vzájemné příbuzenské spojení ve chvíli, kdy byli oba přítomni – a navíc někdo
mimo okruh rodiny a rodinných přátel. Otec nereagoval vůbec dobře, bledý a
otřesen.
Harry si povzdechl a zadíval se na bystrozora – a něhož zírala pěkná
spousta členů rady, Holoubková dokonce se starou známou posedlostí sólokaprem.
„Co je?“ vyštěkl. „Upřímně, nikdo si nevšiml, že náš lord mystik je
každým coulem Snape? Ačkoliv jak ten umaštěný mizera dokázal zplodit vůbec
dítě, natož mudrce, to mi rozum nebere…“ to druhé zamumlal pro sebe, pro
většinu z členů neslyšně, ale Harry jej se svým snapeovským sluchem
zaslechl a potlačil zachechtání. Pokud si dobře pamatoval, ani otci to rozum
nebral. Na otázku proč ne si najde ale odpověď později…
„Krev svazuje pevněji než plané sliby,“ ozval se Nott.
„I krev bývá zrazena,“ poukázal opatrně pan Weasley.
„Mám v Severuse plnou důvěru, vážení přátelé…“ promluvil Albus ve
snaze všechny uklidnit. Vzhledem k tomu, že u poloviny z nich měl
sice hluboký respekt, ale pověst člověka, který vidí i to dobré v někom,
jako je Voldemort…
„Mění loajalitu jako fusekle!“ kontroval McGonagall nesouhlasně a
rozpoutala se hádka, jejíž zvuky Harry více méně vypustil a iritovaně začal
poklepávat holí o své stehno. Rozhodl se jim dát asi tak pět minut, až sami
dojdou k tomu, že stejně nikam nedojdou. Na to byli kouzelníci až moc
tvrdohlaví.
„Tak dost!“ zaklepal pak okovaným hrotem o kámen, zvonivý efekt toho
zvuku, hluboká rezonance jeho hlasu a vlna jeho magie je všechny efektivně
umlčela. Než ovšem mohl poukázat na to, že informace, kterou se jeho otec
dozvěděl, nepředstavuje významné riziko, protože do několika dní ji bude znát
každý, stejně jako identitu členů rady, jeho otec promluvil:
„Co mám přísahat?“
Harry se na něj překvapeně podíval. Snape se vyklonil a s kamennou
tváří hleděl přímo před sebe, oči upřené někam do prostoru. „Jaká jsou slova té
vaší přísahy?“ zeptal se netrpělivě.
„Jen prohlas, že ty a tvá rodina stojíte při mystikovi, mladý Snape,“
řekl klidně Nott s nepřehlédnutelným pobavením.
Profesor znovu zamrkal a na krátkou vteřinu se upřeně zadíval na
Harryho. Bylo to zvláštní, protože Harry měl dojem, že se v jeho pohledu
objevila nejistota, otázka. Vždy předtím si myslel, že jeho otec se za něj
stydí – teď to vypadalo, že si to samé o něm myslí otec. Pokusil se zatvářit
pozitivně – a musel uspět, protože Snape briskně přikývl a slavnostně
odcitoval:
„Já… ach, i můj syn, dovoluji si říct, nikdy nezradíme mystikovy plány,“
ušklíbl se a nonšalantně se znovu ponořil do svého výklenku, temné oči zářící
chmurným pobavením, zatímco Ollivander prohodil k Albusovi:
„Nikdy si neodpustí ty své poznámky, že? Ano, ano, ale jsou občas i
zábavné, to je pravda!“
Harry se mírně pousmál a přešel zpět k vysvětlování využití kamenů,
načež pokročil i k doladění detailů s Brouskem a Applegatem,
v hlavě pomalu spřádaje plány na Luciusovo osvobození.
Rodina se mu začínala taky
pěkně formovat. Možná.
Žádné komentáře:
Okomentovat