pátek 8. listopadu 2013

6 Prasinky

Teprve když se pohodlně usadil na hradě a ve svém novém životě, uvědomil si zpětně, jak chaotické byly první týdny po Potterově smrti, a jak jeho plány postrádaly pevnou konstrukci, na jejíž základech by je mohl stavět. Bradavice a život, který si vytvořil v jejich zdech, mu poskytovaly tolik potřebné zázemí, které  kdykoliv předtím postrádal.

   Nikdy neměl svobodu jednat podle svých přání, pokaždé se v jeho životě nacházel někdo, kdo jej ovlivňoval tím či oním způsobem; Voldemort jej pronásledoval jako temný stín na pozadí, Brumbál byl jeho opakem a postrkoval jej vstříc světlu, jeho přátelé, jeho otec, Lucius a všichni ostatní… každý jednotlivý z nich jej nevědomky ovlivňoval a jejich chování a jejich činům musel podřizovat svoje plány a svoje přání. Z lásky, z povinnosti, z nenávisti a kvůli svému přesvědčení a neschopnosti je ranit…
   Proto mu každý další den, který žil jako profesor Moon, připadal lepší a lepší. Profesor Moon nebyl jenom tak ledajaký profesor. Byl to Moon, což samo o sobě už stačilo získat patřičný zvuk mezi studenty; byl naprosto a totálně nestranný – neupřednostňoval ničí kolej a nevybíral si ve třídě favority, byl přísnější než McGonagallová a tvrdší než Snape, avšak jen ve strhávání bodů – jeho komentáře si zachovávaly o stupínek lehčí tón a třebaže kousavé, ještě nikoho nedohnal k slzám. Ale to nebylo všechno; Moon byl vášnivě oddaný svému předmětu a posedlý bojem s černou magií.
   Měl kolem sebe stín tajemství a jakousi auru nepoddajnosti. Moon se nehodlal nechat ovlivňovat a nikdo z nich neměl nad cizincem takovou moc, jakou mívali nad chlapcem, kterým kdysi býval. Neočekávali od něj něco, co nechtěl udělat, nemohl dát – protože nikdo Moona neznal a nevěděl, co očekávat. Tato nová nezávislost byla pro Harryho fascinující a nemohl se jí nabažit.
   Moon hrál sám za sebe, čili Harryho plány vycházely skvěle.
   Jeho přání a jeho cíle zůstávaly stejné, ale po měsíci začínal přehodnocovat svoje předchozí plány, jak jich dosáhnout. Chtěl pletichařit a intrikovat v masce za Atera Moona – nějak nepočítal s tím, že by se jím stal, že by se mu zalíbilo být někým úplně jiným… a přesto, Moon mu byl bližší než bývali Harry a Octavius.
   Když nad tím přemýšlel během svých nočních patrol po chodbách a pozemcích, musel častokrát potlačit pobavený smích. Uvažoval o sobě jako o třech rozdílných lidech a dokonce se obával, že se mu nějakým způsobem podařilo dostat na hranice vážné duševní poruchy.
   Což by nemělo být tak překvapivé, pokud by vzal v úvahu otce a jeho rozštěp osobnosti.
   S klidem, který přinesla školní rutina, se Harry přistihl, že víc a víc přemýšlí nad událostmi uplynulých týdnů. Nechtělo se mu ani věřit, že jeho život se tak proměnil během necelých čtyř měsíců. Připadalo mu to jako léta, kdy seděl v Brumbálově pracovně a byl požádán, aby daroval krev profesoru Snapeovi a uchránil ho před odhalením.
   Nejednalo se o nijak světobornou událost, neměla mít žádné následky… a přece, přece jen měla. Možná, že kdyby nebyl nucen studovat paměťová kouzla, jeho konfrontace s Malfoyem juniorem by nevyústila v bitvu na ministerstvu. Voldemort by získal věštbu bez boje a Lucius by nikdy nebyl nucen se skrývat na Snake Rock, když se učil nitrobranu, a Octavius by se nikdy neprobral k životu…
   Harry se skutečně zachechtal a sedl si na kamenné schody před Vstupní síní, shlížeje na měsícem zalité školní pozemky. Bylo to vlastně všechno k smíchu, uvažoval. Harry Potter v rámci svého přežití v nepřátelském a nebezpečném prostředí vymyslel osobnost Octavia Snapea, dal jí život a dal jí cíl, přetavil sám sebe v něj… a když se situace změnila, Octavius stvořil Moona.
   Kolik dalších proměn ho ještě čeká? Pokud by si mohl vybrat, nechtěl by už žádnou. Byl spokojený – byl v relativním bezpečí, nebál se odhalení a neměl svázané ruce. Mohl v poklidu rozpohybovat figurky na své šachovnici a prokázat, že není jen nějaký pěšák, že sám je stratég.
   Ron ho vždycky porazil; jeho přítel měl pozoruhodný smysl pro taktiku a logické myšlení vhodné pro generála, a dokázal odhadnout a předvídat každý jeho krok. Ale jejich předchozí šachové partie byly přátelské hry. Harry zanechal jakýchkoliv her už dávno – i když to fakticky jsou jenom dva měsíce.
   Jeho myšlenky se automaticky stočily k jeho dřívějším přátelům. Nemohl popírat, že jej neužíralo je vidět každý den a být neschopen se k nim přidat, zažertovat a zasmát se a tlachat o maličkostech… chyběli mu. Chyběli mu, ale to Harrymu nezbránilo ponořit se do Moona hlouběji, vlastně jej to více a více podněcovalo stát se přísným a neústupným profesorem. Byl to jeden obrovský kruh – aby ulevil smutku, stával se Moonem a vzdaloval se jim.
   Přesto nebyl tak vzdálen, aby neviděl, že Ron a Hermiona chodili kolem celý měsíc s výrazy, které dobře rozpoznával.
   Strávil s nimi pět nejúžasnějších let svého života a věděl, jak se Hermiona tváří, když porušuje školní řád a není si jistá, že si počíná správně, a věděl, co prozrazuje Rona, když je odhodlaný něco nenechat jen tak, ale bezmocný cokoliv udělat a vzteklý kvůli tomu faktu.
   Vzato kolem a kolem, věděl, že jeho přátelé něco chystají, a dnes se mu podařilo vyzkoumat co – nebo alespoň odhalit část záhady. V koupelnách ve druhém patře se v jedné záchodové míse vesele vařil a bublal si jakýsi lektvar.
   Jeho přátelé byli opatrnější než s mnoholičným lektvarem – kotlík byl pečlivě střežen, aby se ho nemohl nikdo dotknout, a zastřen, takže si jej nikdo na první pohled nevšiml. Ne že by byly Uršuliny umývárny zase tak hojně navštěvovány, samozřejmě.
   Rozhodl se nechat jim volnou ruku, pozorovat je ještě o něco pečlivěji než doposud, a v případě nouze zasáhnout.
   Měl dostatek volného času tak učinit. Jeho studenti se neodvažovali jej příliš obtěžovat a věděl, že každý jednotlivý z nich, i notoričtí flákači vkládají do přípravy na jeho hodiny značné úsilí.
   Několik svých sedmáků dokonce přistihl cvičit za skleníky něco, co by s trochou snahy a dostatkem času jednou mohlo být i duelem. Nějakou chvíli je pozoroval ze zákrytu, než je rozehnal. Byl v tak dobré náladě, že jim ani neodečetl body…
   Jak tak zíral nevidoucíma očima na ubývající měsíc, matně jej napadlo, že tráví až příliš času introspekcemi, a je to vážně únavné. Zatímco je dobré přemýšlet, není dobré se zamotávat do pavučin myšlenek bez užitku. Může jednat podle svého a on to udělá.
   Voldemort začínal být stále drzejší – útoků přibývalo, panika rostla. V Bradavicích samozřejmě bylo všechno v pořádku a díky tomu Harry měl čas vyrovnat se s minulostí a dělal dobrou práci. Protože pokud se s ní nevyrovná, nemá naději pohnout se dál, bude vždy stahován zpět a zraňován znovu a znovu.
   Což je naprosto k ničemu a slabošské.
   Zašklebil se a zvedl se ze schodů.
   „Moon pozoruje měsíc?“ ozval se za ním otcův hlas s protivným zdůrazněním určitých slov. Harry se pomalu otočil, neměl v plánu skutálet se až dolů, a zamžoural do tmavého stínu u vstupu do školy.
   Masivní brána byla pootevřená a v hale za ní vládla tma, přesto dokázal rozpoznat obrysy Snapeovy postavy, nebo spíše tušil; jedině jeho bledý obličej byl dobře viditelný, vystupující z černa.
   „Profesore Snape,“ mírně sklonil hlavu. Byl trochu poplašen, že jej neslyšel připlížit se a nemohl vědět, jak dlouho tma stál a pozoroval jej ztraceného v myšlenkách. Na druhou stranu jeho otec byl neslyšný jako duch, rozhodl-li se proto, a nemohl ani vycítit jeho přítomnost, příliš zabraný do svých úvah. „Čemu vděčím za vaši společnost?“
   „Hledal jsem vás, Moone. Prozraďte mi, jste náměsíčný, nebo opravdu tak rád zíráte na svého jmenovce? Jsou dvě hodiny v noci!“
   „To vskutku ano,“ souhlasil se šklebem. „Prozraďte vy mně, proč mě v tak nekřesťanskou hodinu hledáte?“
   Snape zafrkal a otáčeje se na patě, zamířil do útrob hradu. Asi po pěti vteřinách si uvědomil, že jej Harry nenásledoval, prudce se zastavil a přihnal se zpět.
   „Neshledávám nikterak poutavým mrznout na hlavním schodišti, takže laskavě přestaňte jednat jako dítě a následujte mě,“ vyzval ho kysele.
   Harry protočil oči, neměl náladu si vyměňovat právě teď lichotky s svým dobrosrdečným tatínkem. Jak Snape poznamenal, byly dvě ráno a také by se mohl zkusit trochu prospat. „Prostě jen řekněte, co chcete.“
   Vešel za ním a v hlubokých stínech neosvětlené vstupní síně, v níž nevládla černočerná tma jen díky vysokým oknům a několika zbloudilým měsíčním paprskům, společně kráčeli ke schodištím.
   „Brumbál si přeje, abyste zítra dohlédl na studenty v Prasinkách,“ řekl mu Snape kysele. „Máme zůstat ve vesnici a doprovodit poslední ze studentů přesně v šest hodin zpět do hradu, pokud někteří z nich budou tak pošetilí a rozhodnout se zůstat tak dlouho pozadu.“
   „Slyšel jsem správně?“ Harry se na něj bezvýrazně zadíval. Brumbálova víra v nemožné opravdu nezná hranic. Ten pán se stále snaží! Salazare…
   „Bohužel,“ zavrčel.
   „Proč mi to neřekl on sám?“
   „Považoval za vhodnější, abych byl tím poslem já,“ odtušil. „Sbohem, Moone.“
   Harry ho pozoroval zmizet na schodišti do sklepení a zavrtěl hlavou. Otec byl pryč celé odpoledne, patrně na Voldemortovo zavolání, a musel se vrátit teprve před krátkou chvílí, kdy se Harry procházel na druhé straně kolem famfrpálového hřiště. Kdyby ho Snape nenašel uprostřed noci, vůbec by se nedozvěděl, že má fungovat jako dozor, dokud by najednou nebyl donucen doprovodit studenty do Prasinek. Celý ředitel, opravdu.
   ***
   První volný víkend s povolenou návštěvou roku byl celý podmračený a neobvykle studený. Harry se dlouze nadechl mrazivého vzduchu a rozhlédl se po zástupech svých bývalých spolužáků, jak se trousí po hloučcích zpět ulicí k Bradavicím.
   Bylo tak zvláštní nebýt zamíchaný mezi nimi – a přece mu to tolik nechybělo… ačkoliv by daleko raději strávil svou sobotu někde jinde než U Tří košťat, což ho jako Moona právě potkalo.
   Ne že by měl něco proti přátelské atmosféře hospůdky a máslovému ležáku madame Rosmerty, to rozhodně ne… ale přátelskou atmosféru poněkud kazila přítomnost jeho otce a neměl na výběr než v ní setrvat kvůli studentům. Už za jeho let, jak si pobaveně říkal, bylo nepsaným pravidlem, že v případě nutnosti najdeš učitele právě tady upíjet ležák. Dozory byly povinné a kam jinam se měli profesoři uklidit na celý den?
   Zatímco se u ostatních stolů zvesela bavili, u toho jejich bylo po většinu doby mrazivé ticho. Harry si s sebou přinesl knihu, stejně jako jeho otec – několik vteřin na sebe zírali s nepřátelskostí a poté se ponořili každý do své četby. Dokud měli co na práci, den ubíhal prostě skvěle.
   Harryho plány dohnat učivo šestých a sedmých ročníků probíhaly bez zádrhele – vlastně více než to. Původně se obával, že bude potřebovat celé první pololetí, aby to zvládl, ale nyní zjišťoval, že magická teorie je ve své podstatě jen snůška složitých řečí, které převedené na normální mluvu není vůbec složité pochopit. A jako Zmijozel se ve slovíčkaření vyznal, tudíž na jedno přečtení pochopil celou knihu, uložil si vše potřebné do paměti a pohnul se dál.
   Jeho mysl byla velice důmyslně fungující, to vskutku ano – a teprve v nedávné době docenil, jak skvěle pracovala k jeho spokojenosti. Všechno to bylo jedině o právě takové práci hlavy! Schopnost rychle učit, snadno chápat, dobře si pamatovat i detaily – velice nutné pro přežití, a organizovanost jeho mysli potřebná k tomu rovněž přispívala k jeho vynikajícímu zvládnutí nitrobrany a nitrozpytu. Skutečnost, že byl mystikem a všechny druhy magie pro něj byly otevřené, s tím měla také co do činění.
   S příchodem třetí odpolední mu četba došla, neochotně zaklapl svou knihu a s povzdechem se rozhlédl kolem. Během okamžiku na sobě cítil otcův pohled a přezíravě se na něj podíval, než pokračoval ve zkoumání okolí. Ten pohled mu stačil na to, aby si všiml, že rovněž skončil se svým čtením. „Nudíte se?“
   Snape jej upřeně pozoroval dobro půl minutu. „Velice.“
   „Nechápu, co tímto počínáním ředitel sleduje, kolego,“ Harry se pohodlně zapřel o svou židli. „Jste o tolik starší. Možná byste byl schopný mě poučit?“
   „Netušil jsem, že na někoho s vaší předpokládanou výškou inteligence, můžete být tak zabedněný,“ ušklíbl se. „Ovšem na druhou stranu, kdoví…“
   „Selhal jste více méně na všech frontách, není-liž pravda?“ Harry se na něj ošklivě usmál, iritovaný nutností zde setrvávat a s ním. „Slyšel jsem dobře, co si studenti šeptají, kolego? Pan Potter byl svěřen do vaší péče přes léto…“
   Snapeova tvář získala popelavou, nezdravou barvu, jakmile Harry vyslovil své jméno. V tu chvíli zalitoval, že se nechal unést nudou a nasypal sůl do otcovy čerstvé rány – ale v ten moment, kdy ta slova opustila jeho ústa, nepřemýšlel, jaký hluboký dopad to na něj může mít. Pozoroval, jak jeho oči zajiskřily hněvem, hluboko pod ním evidentní ztráta a zoufalství, a jak zatnul zuby.
   Vteřinu bylo naprosté ticho, Harrymu to tak alespoň připadalo, protože k němu najednou nedoléhal ani hovor a smích a cinkot nádobí, nic.
   „Netušíte, o čem mluvíte,“ zasyčel na něj otec a náhle byl pryč, se zavířením černé látky zmizel od stolu, propletl se mezi hosty a během mžiknutí oka vyrazil ze dveří hostince.
   Harry si zhluboka povzdechl a objednal si něco na zub. Další tři hodiny dozoroval U Tří košťat sám.
   Zkontroloval seznam a očima prolétl odškrtaná jména a znovu se zahleděl mezi studeny. Bylo šest, za chvíli nebude vidět na krok a čtyři třeťáci se u něj ještě nenahlásili. Zamračeně sledoval ostatní mizet po staré znám cestě a chvilku nevěděl, co dělat. Předpokládalo se, že jako dozor doprovodí poslední studenty do hradu. Co asi tak měl dělat, když mu nějací chyběli a jeho kolega chyběl rovněž?
   Ustaraně se rozhlédl kolem sebe a zamžoural na zamračené nebe, které jenom ukrádalo poslední zbytečky světla, a udělal rozhodnutí. Nemůže nechat studenty toulat se celou cestu do Bradavic v houstnoucí tmě samotné, ne když ví moc dobře, na jaké úrovni jsou schopní se bránit, a dalo se předpokládat, že ztracení třeťáci se jen někde zapomněli, protože díky blízkosti k Bradavicím a Brumbálovi byly Prasinky velice bezpečné.
   I tak ale v myšlenkách vydatně proklínal otce, že se prostě sebral a zmizel. Kdyby měl k ruce svého kolegu na dozoru, problém by byl efektivně vyřešen. A ještě víc spílal sobě, že nedržel svou pusu zavřenou jenom z nudy. Jen pro klid své duše ještě vynadal těm čtyřem, do třetice všeho. Měli se v šest nahlásit U Tří košťat, tedy u profesorů…
   Projel si znovu jejich jména a mentálně si poznamenal, že jim musí odečíst spousty a spousty bodů, prohodil pár slov s Rosmertou, aby na ně dohlédla, až se uráčí přijít, a spěchal odvést své další svěřence na hrad.
   Popoháněl je nemilosrdně celou cestu vzhůru – když měli dost energie poflakovat se celý po vesnice, vykřesají v sobě trochu i na ostrý krok. Jak se blížil k bradavické hlavní bráně, rostl v něm pocit neklidu, který nedokázal nijak identifikovat, a byl si stoprocentně jistý, že by měl spěchat zpátky najít ty potížisty, napařit jim školní trest a přitáhnout je zpět.
   Ve vstupní síni si znovu prošel seznam, s uspokojením přitakal a zamířil zase ven.
   „Atere, kampak tak pospícháš? Jak sis užil svůj první víkend v Prasinkách? Jako profesor to samozřejmě není tak zábavné,“ zavolal za ním Albus a Harry se jen otočil a sledoval ho přiblížit se. Byl nechutně veselý. „Citrónový drops? Nebo sis nakoupil vlastní zásoby v Medovém ráji?“ a zamrkal na něj.
   „Ne, děkuji, Albusi,“ uklonil se mu mírně. „První den byl zajisté zajímavou zkušeností… ale pokud mě omluvíš, musím si ještě něco zařídit.“
   „Jistě, jistě…“ Brumbálův úsměv pohasl. I když mu Harry odpověděl skrz na skrz zdvořile a tak srdečně, jak to v danou chvíli zvládl, ředitel pochopil, že dnešní den byl opět katastrofický.
   Jako všechny předchozí příležitosti, během nichž byli dva profesoři drženi v jedné místnosti déle než dvacet minut. Dvacet minut totiž byla maximální doba, po jakou se vydrželi navzájem neprovokovat.
   „Kde je Severus, potřeboval bych s ním mluvit,“ řekl pak k Harryho mizejícím zádům.
   „Nemám tušení!“ vyštěkl iritovaně a prošel dveřmi ven. „Nechci být hrubý, ale mám na spěch! Čtyři studenti se opozdili a čekají na mě v hostinci. Naschle!“
   „Jsi si jistý, že to zvládneš sám, chlapče?“ zeptal se ho ředitel a zastavil jej rukou na rameni, kde se vedle něj vzal tak rychle, to Harry netušil. Nadechl se a s mírným úšklebkem odpověděl:
   „Ano, děkuji, nejedná se o nic závažného, Albusi. Ti čtyři se prostě zapomněli někde v krámku a teď určitě napjatě očekávají můj hněv!“ zašklebil se víc. „Za chvíli jsme zpět.“
   Brumbál se nezdál být příliš znepokojen, když jej sledoval mizet ve v houstnoucí mlze a černé noci, sám si broukaje dětskou ukolébavku. Stál nad schodištěm ještě dlouho poté, co mu profesor Moon zmizel z dohledu, omotal kolem sebe svůj plášť těsněji a rozhodl se mít velice důrazný rozhovor se Severusem, až jej najde – je jedna věc odmítat splnit zadaný úkol a vymlouvat se na Moonovu nespolupráci, a druhá opustit své povinnosti a nechat mladého a nezkušeného učitele s bandou dětí na starost. Naštěstí měl mladý muž pravdu a ti čtyři darebové na něj patrně čekají celí vystrašení pod bezpečným dohledem madame Rosmerty…
   Ovšem najednou Albus ucítil mráz a vydechl obláček páry. Jeho oči získaly kovový nádech a ostře se rozhlédl kolem. A potom to ucítil, ten nepříjemný chlad, jako kdyby po něm sama smrt vztahovala ruku…
   Mozkomoři se přiblížili Bradavicím.

Žádné komentáře:

Okomentovat