12 Octavius, těší mě

Severní křídlo Snake Rock bylo nudné, nepoužívané a studené skoro jako bradavické sklepení – na noční procházku a trochu toho čmuchání kolem se nejednalo o vhodné prostředí a Harry se brzy toulal hlavní částí hradu.

   Nahlížel do místností, prohlížel si vybavení a seznamoval se s pevností. Žádné dveře před ním nebyly zavřené a tajné průchody a chodbičky se mu samy otevíraly, jako by ho sídlo samotné vyzývalo, aby odhalil tajemství v jeho hlubokých stínech a chmurných výklencích.

   V mžiku si přesně temné stíny a hluboké výklenky zamiloval.

   Zastavil se na povědomé široké a jasně osvětlené chodbě a rozhlédl se po několika zdobených dveřích. A pak to uviděl na stěně u jedněch zdobně kovaných – krev.

   Fascinovaně přišel blíže, zkoumaje svůj vlastní otisk dlaně z dnešního dopoledne, a nebylo mu dost dobře jasné, proč to tu pořád je. Určitě si toho musel nějaký skřítek všimnout? Byl tak zabraný do černavé skvrny na stěně, že nadskočil nad zvukem otevíraných dveřích.

   Po zádech mu přejel mráz, když chodbu vyplnila další přítomnost, kterou znal.

   Velice pomalu se otočil a stál tváří v tvář svému otci. Byl tak zatraceně blízko, že Harry cítil, jak jeho dech rozechvívá látku neviditelného pláště. Neodvažoval se ani pohnout, a bez mrknutí zíral do jeho tváře.

   Profesor vypadal mizerně – rysy strhané, v očích uštvaný pohled. Ještě nikdy předtím neměl blíž člověku – a fakt, že právě vyšel z Octaviových pokojů v Harrym jen utvrdil ten dojem.

   „Pottere?“ zašeptal chraptivě a zkoumal intenzivně prostor před sebou.

   Na okamžik se lekl, že mu kousek pláště sklouzl, ale byl skrytý od hlavy až k patě. Přestože jeho otec evidentně nebyl schopný prohlédnout kouzlo jako Brumbál nebo Moody, dokázal stejně jako Harry vycítit cizí přítomnost – jako špion musel mít vyvinutý šestý smysl a pořádnou dávku intuice…

   Harry bez dechu ustoupil o jeden dlouhý krok vzad právě včas, aby unikl otcovým prstům, které málem zachytily jemnou látku pláště, a přimáčkl se ke stěně. Neodvažoval se ani dýchat a vlastní srdeční puls mu zvonil v uších až příliš hlasitě.

   Snape ještě pár okamžiků zkoumal prázdnou chodbu, načež vykročil ke svým pokojům. Těsně prošel kolem Harryho, znovu se zastavil a na vteřinu zůstal nehybně zírat s hlavou nakloněnou na stranu, opět pročesávaje černýma očima Harryho stanoviště, ale pak pokračoval dál a zmizel za mohutnými, stříbrem zdobenými dveřmi dál v chodbě.

   „Zatraceně,“ vydechl Harry úlevně a zapřel se dlaněmi o kolena v lehkém předklonu. To bylo strašidelné.

   Po pár okamžicích se zadíval na dveře Octaviových pokojů a přemýšlivě si změřil dveře do těch otcových. Co tam dělal? Zvědavě zkusil zmáčknout kliku, ale ke své nechuti zjistil, že je zamčeno – a tentokráte mu Snake Rock dveře neotevřelo.

   Ještě pár desítek minut se potuloval nocí, než zamířil do postele, více méně spokojený, že nebyl chycen a podařilo se mu zmapovat kus hradu. Škoda jen, že neexistuje podobná mapka jako je Pobertův plánek…

   ***

   Snídaně toho rána byla nepříjemná. Harry musel dostát pověsti zvědavce, který strká svůj nos kam nemá, a vyptával se na pohotovost v Bradavicích, čímž Snapea natolik iritoval, že se profesor zvedl od napůl snězené snídaně a bez dalšího slova odešel. Každé další jídlo od té chvíle bylo tichou záležitostí.

   Několik dalších dní probíhalo v tom samém stereotypu – přes den se Harry zabavil na hradě nebo se mu podařilo získat svolení odejít ven, oboje výlučně v doprovodu Saffyho, a v noci se toulal hradem pod neviditelným pláštěm, už bez oddaného skřítka. Měl podstatně více volnosti než očekával, ale na druhou stranu tušil, že Snape vlastně netuší, co si s ním počít – bylo jasné, že nehodlal opakovat situaci z prvního dne prázdnin, proto mu nechával volnější uzdu a více prostoru. Harrymu to perfektně vyhovovalo.

   Přes prvotní nadšení, že se mu hrad otevírá, se dostal přesně ve chvíli, kdy narazil na několik zamčených dveří či nepřístupných pokojů. Jak se zdálo, Snape rozhodně nechtěl, aby se dostal dovnitř a musel mít dveře zvláštně hlídané – jedněmi z takových dveří byly ty od Octaviových pokojů, nebo otcových vlastních komnat.

   Hlavní křídlo Snake Rock se skládalo z ložnic pánů a velkých sálů, východní z menších místností pro různé aktivity, z velkolepé knihovny – skutečně spojené s otcovou pracovnou těmi dvířky, jak předpokládal, a z vybavené laboratoře. V západním křídle se nacházely pokoje pro hosty a kuchyně.

   Co bylo ale nejzajímavější, vchod do otcovy pracovny z knihovny byl střežen obrazem Hadího mluvčího, který – šok – hlídal svou druhou kopií i vchod do jeho laboratoře a – velký šok – reagoval kromě otcových hesel rovněž na prosbu k otevření v hadím jazyce. Tak se Harrymu přece jen podařilo prolámat se do jeho hájemství, ale nenašel nic užitečného.

   Prošel si rovněž celou knihovnu ve snaze najít spisy o černé magii, které by si mohl… půjčit a prostudovat, ale neměl štěstí. Po týdnu měl prohledaný celý hrad a nenašel ani jedinou knihu, která by jediným písmenkem odporovala zákonu. Nechtělo se mu věřit, že by tu někde nebyly spisy zakázaných umění!

   Co se jeho lekcí nitrobrany týkalo, probíhaly ve stále stejném duchu, byly brutální a plné posměchu, ale Harry se pomalu zlepšoval. Ne že by byl jeho otec tak skvělý instruktor… ovšem pro Harryho byla nitrobrana druhou přirozeností, stejně jako pro něj. Možná se jednalo o další z těch dědičných darů, to mladík nemohl říct přesně, ale každopádně po první příšerné lekci dokázal pochytit základy – sám.

   Když se plížil chodbami, pročišťoval si mysl, jak vyčetl ještě zpátky ve škole, mělo to pomáhat v koncentraci, a postupně začal budovat svoje obrany. Každá nitrobrana jej zanechávala emočně vyčerpaného a často rozrušeného, protože ukazoval otci bolestivé vzpomínky z dětství a období svého studia, aby nevzbudil podezření a mohl úspěšně skrývat ty ještě nebezpečnější. Kdyby otec pojal podezření, že před ním Harry něco dokáže zatajit, našel by jeho ochrany a pokusil se je prolomit – což by se mu samozřejmě podařilo, protože skutečně byl mistr nitrozpytec.

   Pak by se Harry musel vypořádat s většími problémy než jeho zraňujícími poznámkami.

   Byl to přesně týden poté, co přijel na Snake Rock, kdy se situace opět vyhrotila.

   „Pottere,“ zaznělo mu těsně u ucha. Harry se s trhnutím proudil, aby našel sám sebe v křesle v knihovně a se Snapem nad sebou. Jeho otec se narovnal a o krok vzad ustoupil. „Kolik je hodin, co myslíte?“ zajímal se medově, čímž Harryho zalarmoval.

   „Půl třetí?“ odtušil a zaklapl famfrpálovou příručku pro profesionály, kterou si to odpoledne četl, aby odvedl své myšlenky stranou a trochu se uvolnil před nitrobranou.

   „Půl čtvrté,“ zavrčel profesor, evidentně rozčílený. „Copak si myslíte, že se můžete jen tak ulít z lekce, když se vám zachce?! Je přinejmenším slušností oznámit, nebo požádat o omluvení! Ale ne, velký Harry Potter je nad takovými věcmi, že? Legilimens!“

   Harry ani nepostřehl, jak se mu v ruce objevila hůlka. Napůl vstával z křesla, když jej kouzlo zasáhlo, a zhroutil se zpět…

   „Narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili,“ řekl a ušklíbl se. „Víme oba, profesore, že tu podmínku nesplňuju.“

   „Jak dlouho to víš, Harry?“

   „Jak dlouho to víte vy?“

   Ředitelova tvář získala bolestivý výraz…

   Snape se stáhl zpět a Harry se překotil i s křeslem dozadu ve snaze dostat se od otce co nejdál. Ne! To je zlý sen, právě mu neukázal tuhle vzpomínku, ne tuhle, ne rozhovor v ředitelně, ne…

   „Pottere.“

   Ne! Harry se vyškrábal na nohy a odmítl se na něj podívat. Zoufale se zadíval ke dveřím za Snapeovými zády, hledaje únik. Musí ho obejít, dostat se skrze nebo kolem něj…

   „Co jste tím myslel?“ řekl profesor pomalu a ještě pomaleji k němu o krok přistoupil. Harry o krok ustoupil a začal se sunout podél regálu s knihami. „Co měla znamenat ta vzpomínka?!“

   Panika se v něm vzedmula jako mohutná přílivová vlna. Zavrtěl hlavou a pokusil se ji potlačit, ale jeho hlas se lámal, když odpovídal: „Co vám je do toho?“

   „Pottere!“ vykřikl Snape rozčíleně a překročil křeslo, které měl v cestě.

   „Co?!“ zařval Harry zpátky. Neměl usnout v knihovně! Měl si dávat pozor, měl přijít na nitrobranu včas, být připravený, mít obrany bezpečně kolem přesně těchto cenných vzpomínek.

   Zatraceně, ztraceně, zatraceně!

   „Okamžitě mi odpovězte! Co měla znamenat tato konkrétní vzpomínka?“ začal se přibližovat rychleji.

   „Co asi tak?!“ štěkl Harry, nepřestávaje ustupovat. „Co přesně to mohlo znamenat, profesore?!“ poklepal si na čelo a podařilo se mu vyznívat, jako kdyby byl profesor největší pitomec na světě, že se musí ptát. Oba znali odpověď, tak nač si hrát? Tuhle partii prohrál na plné čáře…

   Snape ustrnul, záda rovná jako prkno, ruce v pěst – třásly se mu, jak si Harry s polknutím uvědomil, když pozoroval jeho hůlku znatelně se chvět. „Jak dlouho?“

   „Dost dlouho,“ Harry přestal ustupovat a narovnal se, prohlížeje si svého otce poprvé jako jeho syn, bez přetvářky a předstírání, vraceje mu veškerou nenávist a pohrdání, které od něj pokaždé obdržel. „Vím všechno.“

   „Všechno?“ opakoval nejprve zaraženě, poté se zlomyslností. „Všechno, myslíte? Výborně! Neočekáváte teď ode mě žádné dojemné objetí a uvítání ztraceného syna, pevně věřím? Nedržíte v srdci naději, že vám budu nahrazovat vaše zablešené špinavé přátele – mrtvé zablešené špinavce, díky Merlinovi – doufám? Zap-“

   „Nečekám od vás nic,“ přerušil ho Harry jedovatě.

   „Neodvažujte se mě přerušovat, Pottere,“ zašeptal a znovu se přiblížil. Harry neustoupil, jen vzdorovitě zvedl bradu.

   „Zapomeňte na veškeré srdceryvné představy, které jste si vysnil, když jste odhalil naše nešťastné příbuzenské spojení, Pottere. Vymažte ze svého miniaturního patetického mozku, pokud mozek vůbec máte, jednou provždy jakékoliv myšlenky, že jste mým synem, protože nejste. Jste jen omyl, víte také tohle? Nic. Absolutně nic!“

   Harry zamrkal a cítil, jak v něm stoupá hněv, společně s něčím, co mu nepochopitelně vehnalo slzy do očí. Zamrkal znovu a zbavil se jich. Nebyl ufňukaný spratek, nebrečel roky, nikdy nedovolí, aby jej otcova slova dohnala k slzám, nikdy ne k slzám zrady a bolesti, ani slzám nezkrotitelné zuřivosti, která narůstala s každou další vteřinou, jak Snape mluvil.

   „Povím vám něco, Pottere. Vzal jsem si vaši matku proti její vůli. Věděl jste i tohle, vy jeden malý idiote? Budižkničemu?!“ ušklíbl se. „Obyčejnou špinavou mudlovskou šmejdku… měla by být poctěná, nemyslíte? Musel jsem se pak vydrhnout dezinfekcí, abych ze sebe dostal tu špínu…“

   „Držte hubu!“ zařval a hlohová hůlka se mu ocitla v ruce. „Nemluvte o ní! Nikdy! Nesáháte mojí matce ani po kotníky!“ Během mžiknutí oka ji namířil přímo mezi Snapeovy oči.

   „Skloňte hůlku, ihned,“ nařídil mu ledově.

   „Proč bych to dělal?“ kontroval stejně chladně. Ještě nikdy předtím se necítil takhle – tak rozzuřený, tak… napumpovaný energií… tak sváděn vyslovit nepromíjivou kletbu. Jak si jen dovoluje promluvit o jeho mamince? Kde bere tu drzost?

   „Protože je to rozkaz,“ zasyčel otec a zamířil na něj rovněž, doprostřed hrudi.

   „Donuťte mě!“ vykřikl a uskočil odzbrojujícímu kouzlu, vysílaje své vlastní. Jeho otec zavířil pláštěm a ladně mu uhnul. Obě zaklínadla narazila neškodně do stojanů s knihami a několik z nich srazila k zemi.

   Harry zvažoval krátkou vteřinu kouzelnický duel – špinavý a podlý, jedná přece se Zmijozelem, který nectí řádná pravidla čestného boje, a sám je napůl Zmijozel, ale nakonec se rozběhl napříč místností, přičemž náhodně uskakoval doprava doleva, aby se vyhnul dalším kouzlům, a slepě jich několik vyslal přes rameno.

   Musí se dostat pryč, v první řadě daleko od Snapea, a potom najít cestu ze Snake Rock. Neexistuje už nic, co by ho udrželo mezi jeho zdmi. Dokud bude profesor dýchat, neukáže se tu. Bez ohledu na to, co říká Brumbál, bez ohledu na všechny své plány. Jsou určité věci, které nebude tolerovat, a meze, které nehodlá překročit.

   Nedovolí, aby zneuctil i její památku, stejně jako zneuctil její tělo! Ještě je příliš brzo na to, aby sám sebe odsoudil do Azkabanu za vraždu nebo mučení.

   „Severusi?“ zaznělo zvučně skrze dveře, k nimž Harry mířil, a na krátký zlomek vteřiny znehybněl, neboť ten hlas zněl povědomě, což stačilo k tomu, aby byl z boku zasažen.

   Upustil hůlku, když jej síla zaklínadla mrštila proti portrétu Hadího mluvčího ve chvíli, kdy se dveře otevřely.

   Proletěl obrazem a potrhl jej, stejně jako s těžkým zaduněním vyrazil dveře otcovy pracovny z pantů a přistál na zeleném koberci v místnosti, kterou tak nenáviděl.

   „Co to u Salazara bylo?!“ zeptal se ten hlas rozrušeně.

   „Nic, do čeho bys měl strkat nos. Co tu děláš?!“ vyštěkl jeho otec podrážděně.

   Zanaříkal a převalil se na břicho. Několikrát se trhaně nadechl – bolelo to.

   „Tohle znělo jako člověk, Severusi,“ zazněl cizinec o něco blíže k Harrymu, jako kdyby se krok po kroku přibližoval. „Zraněný, jestli jsi ho právě prohodil dveřmi. Kdo to je?“

   Zatnul zuby a přimhouřenýma očima sledoval prázdný dveřní rám, před nějž se právě postavil Snape, zády k němu, a zkřížil ruce na hrudi.

   „Ptám se znovu: co tu děláš?“

   „Tedy, čekal jsem poněkud vřelejší uvítání, bratranče,“ protáhl muž a Harry jej konečně identifikoval. Lucius Malfoy… neměl být ve vězení, odpykávat si doživotí nebo čekat na mozkomorův polibek?

   Počkat… bratranec?

   „K věci, jsem zaneprázdněn! Jak ses sem dostal a hlavně – co tu chceš?!“

   „Nemělo by to být jasné? Na muže tak hrdého na svou inteligenci ti to dnes nemyslí zrovna bystře, hm? Jistěže jsem se dostal dovnitř dveřmi. A co chci? Útočiště, samozřejmě.“

   „Zbláznil ses?“ procedil Snape a Harry pozoroval, jak se viditelně ztuhle narovnal. „Víš, co riskuji tvou přítomností?! Není to bezpečné ani pro jednoho z nás! Okamžitě zmiz!“

   „Ts, ts, ts, stále stejně dobře naložen a se skvělými způsoby, jak vidím,“ zamlaskal. „Ten tvůj milovník mudlů a mudlovských šmejdů mě nebude ani v nejmenším hledat přímo pod svým dlouhým nosem, drahý bratránku. Pod svícnem je největší tma, neříká se to tak? Jistěže je to perfektně bezpečné pro nás oba…“

   Malfoy se stále přibližoval a Harry bez dechu pozoroval Snapea, jak začal postupovat dopředu s rukou nataženou, aby mu zabránil dosáhnout pracovny.

   „Probereme to na terase,“ řekl briskně, pootočil hlavu a zadíval se na Harryho. Téměř neznatelně trhl hlavou v jasném gestu značícím, aby urychleně zmizel.

   Ne že by Harry neměl tohle v plánu, ale v tu chvíli se mu v mysli zrodila šílená, krutá myšlenka – bylo to tak náhlé vnuknutí jako osvícení shůry, doprovázené prolomením vnitřní hráze zábran.

   Rodinná loajalita? Leda ve snu, Snape! Týden snášel jeho jedovatosti, týden svého otce litoval – ano, byla to lítost, skoro sympatie… ale teď, když na vlastní uši slyšel vyslovit jej to, co jen odhadoval… i když věděl s největší pravděpodobností, že má pravdu… přesto… nepatrná jeho část doufala, že pro svého otce něco málo znamená, nebo by mohl, s postupem času… s postupem času? Ha! Nikdy.

   S pokřiveným úsměvem si stáhl Jamesův prsten a přimhouřenýma očima, zářícíma leskem pomstychtivé zlomyslnosti, které začaly tím prostým pohybem černat, sledoval, jak mu otec zmizel z dohledu, patrně odváděje Luciuse pryč.

   Harry se zvedl na nohy, strčil brýle do kapsy a došel ke dveřím, zatímco iluzivní kouzla přestávala účinkovat. Těžce se opřel o rám a s pobaveným výrazem si prohlédl scénu před sebou. Blonďatý aristokrat byl skutečně odváděn svým bratrancem k proskleným dveřím na terasu s úchvatným výhledem na mokřiny a lesy, třebaže se mu moc nechtělo a otáčel se dozadu.

   Harry pozoroval, jak se jeho oči rozšířily, a slabě mu kývl, stále s pobaveným výrazem.

   „Nechci ven, Severusi,“ konstatoval Malfoy a naklonil hlavu na stranu, jak si Harryho prohlížel. „Děkuji pěkně, právě jsem odtamtud přišel a prší tam. Po pravdě mě zajímá, kdo je ten mladý muž opírající se o pozůstatky dveří do tvé pracovny.“

   Snape se v mžiku otočil na patě a Harry si vychutnal jeho výraz ve tváři, tu směsici strachu, úleku a překvapení nad jeho zjevem, jež se přetavila v nevíru a… och, ano! V hlubokou bolest, když jeho oči hladově hltaly každý sebemenší detail Harryho tváře.

   Kolikrát asi Snape přemýšlel, jak by jeho milovaný syn vypadal, kdyby žil? Kolikrát doufal, že zdědil něco z něj? Kolikrát toužil vidět v někom kus sebe samého, vidět Octavia? Dle jeho výrazu tisíckrát a víc, milionkrát třeba! A teď stojí tváří v tvář živoucímu ztělesnění svých přání, mladému muži, jenž je jeho syn každým coulem.

   Harry mohl jen odhadovat, jak hluboko jej ranil svým skutečným, tak prokazatelně snapeovským vzhledem. Sdíleli s otcem barvu, tvar a dokonce i dojem bezedné hloubky očí, stejně jako značnou část ostrých rysů tváře a vysoké čelo. Harryho nos orlí nos vznešeně čněl do prostoru – nikdy nezlomen na rozdíl od Snapeova zobáku – a nadzvedl obočí v dokonalé imitaci jeho častého gesta.

   Když se ležérně – aby maskoval bolest a nepohodlí – odlepil od dveřního rámu a udělal několik kroků směrem ke dvojici mužů, z nichž jeden si ho zkoumavě měřil a druhý byl oněmělý šokem, bylo vidět, že po něm zdědil i tělesnou konstituci. Byl na dobré cestě dorůst do Snapeovy úctyhodné výšky, štíhlý a šlachovitý.

  Krátce se významně zahleděl otci do očí. Nikdy neměl v úmyslu proti němu využít svého mrtvého bratra, jeho největší slabinu, ale otec vybral hru a rozdal karty. Přátelsky se ušklíbl a natáhl ruku k Luciusovi: „Octavius Harrison Snape, těší mě.“

   To jméno nicméně jeho otce zasáhlo, jako kdyby mu vlepil políček, a Snape odvrátil oči od synovy tváře – poprvé za celou dobu, co jej Harry znal, byly naplněny vírem emocí, z nichž bezbřehý žal a palčivá bolest byly ty dvě nejpatrnější.