10 K čemu veritaserum?

Ta krátká vteřina mohla trvat celou věčnost. Potom byla vystřídána hřejivým pocitem kdesi uvnitř něj, podezřele blízko srdce, který se začal rozlévat do každičkého kousíčku jeho těla, když se pomalu usmál a v jeho očích se roztančily veselé plaménky.

   Následně Harry věděl jen jednu věc: je drcen v zuřivém obětí hned dvěma lidmi, což bylo podivné – Ron nebyl zase tak blízko, nebo ano?

   „Nechte mě dýchat, u Merlina!“ zavrčel čistě pro efekt a obtočil paže kolem svých přátel. „Kyslík! Určitě jste obeznámeni s tím, jak to funguje, ne?“

   „Och, Harry!“ Hermiona nevěděla, jestli jej plácnout, zmáčknout ještě zuřivěji nebo se jen smát čirým nadšením. Nestává se často aby váš zemřelý nejlepší přítel stál před vámi a trousil ironické poznámky. Ron její dilema vyřešil, když jej dloubl:

   „Nech toho snapeování!“

   „Přestaňte mě rozmačkávat, ztratím rov…“

   Ron jej znovu dloubl, což se prokázalo jako nemoudrá volba. Trojice se vzájemně propletenými pažemi ztratila rovnováhu a zaduněli v ještě větším propletenci k zemi. Harry přišel o dech úplně, neboť na něm přistáli.

   „Dolů, dolů vy dva! Dveře nejsou zajištěný!“ zasípal.

   Během pár vteřin byl volný a rázně švihl hůlkou, zamkl dveře a zvedl ochranné bariéry kolem své učebny proti odposlechu a vyrušování. Hermiona na něj hleděla užasle a Ron se zase mračil.

   „Nikdy nemůžete vědět, kdo vás slyší a vidí,“ zamrkal na Hermionu s pokřiveným úsměvem, sklonil se pro svou hůl a nejistě se na ně oba zadíval.

   Tak, pravda byla venku a ani to příliš nebolelo. Hermionina bystrost odvedla polovinu práce, dokonce si ani nebyl jistý, jestli by nějak zvládl vyvrátit její železnou logiku. Slyšela ho v sovinci a spojila si to vše s jeho bubákem… ne, nevyvrátil by to, ani kdyby chtěl. Což nechce.

   Široce se usmál a posadil se na jednu z lavic a jednoduše zíral na svoje dva přátele. Po pár chvílích se jeden na druhého křenili od ucha k uchu. A pak přišly otázky.

   „Co se stalo?“

   „Co ti Snape udělal?“

   „Četl jsi za uplynulé dva měsíce vůbec noviny?!“

   „Kde jsi zatraceně byl?!“

   „Proč jsi nám nic neřekl?!

   „Na co si to hraješ?!“

   Harry nadzvedl obočí a v moonovském gestu zaklepal holí o podlahu. „Ticho!“

   Efekt byl velice uspokojivý, neboť oba zalapali po dechu a zčervenalí rozrušením a nedostatkem kyslíku zmlkli a jen na něj hleděli. Harry se po sebe pousmál, když se jim díval do očí. Chyběli mu a až do teď nedokázal plně ocenit jako moc.

   „Pomaleji a tišeji, nejsem hluchý, víte?“ řekl jemně a užíval si jejich výrazy.

   Hermiona se na něj zamračila a posadila se na židli v protější řadě lavic, zatímco Ron zkřížil ruce na hrudi a vztekle na něj zíral.

   „Máš vůbec tušení, co za peklo bylo u nás doma? Mamka brečela celý měsíc! Ne že by v tom byla sama, ale…“ pokrčil rameny a bezmocně se odvrátil. „Koukni, raděj bys měl všechno vysypat, a to jako hned, než se ti stane úraz.“

   „Vážně, Harry, co se stalo? Všichni jsme si o tebe dělali starosti – ani jednou jsi nenapsal a každý věděl, že se Snapem nevycházíte… a potom jednoduše v novinách psali o tom duelu a nic nedávalo smysl a Brumbál nám nechtěl říct ani ťuk…“ Hermiona zavrtěla hlavou a zuřivě zamrkala. „Proč nám proboha nic neřekl?“

   Harry se na ně pousmál. Jedna věc byla odhalit jim svou pravou identitu – být k tomu donucen slzami a citovým vydírám je přesnější označení – a zcela odlišné je vysvětlit jim to všechno, co se odehrálo.

   Nemají ani tušení, kdo je ten cizinec, co před nimi stojí, a Harry si nebyl jistý, jestli by jim měl vůbec něco říkat a něco vysvětlovat. Nevěřil, že pochopí. Všechno bylo prosycené temnotou, skrytými úmysly, tajnými plány a manipulacemi v intrikách, všechno bylo příliš složité a příliš zmijozelské, aby z toho vyšel čistě v očích dvou nevinných Nebelvírů.

   Bylo úžasné se na ně dívat a bylo úžasné vědět, že jsou jeho přátelé… ale Harry krátce zvažoval dvojici stručných Obliviate.

   „Harry, prosím,“ zašeptala náhle úzkostlivě. „Prosím, pokus se nám to aspoň vysvětlit, prosím. Nemusíš to dělat všechno sám, ať je to co je to. Harry, prosím.“

   Překvapeně se na ni zahleděl. Dokázala mu číst myšlenky či co?

   „Hej, kámo,“ Ron se svalil na další židli a hleděl na něj. „Můžeš se nám svěřit, víš?“

   Zaklonil hlavu a zahleděl se na strop, jeho mysl pracujíc na plný výkon. „Co chcete vědět?“

   „Co se stalo?“ zeptala se Hermiona a po krátkém pohledu, který si vyměnila s Ronem pokračovala: „Kde jsi byl? Proč jsi se neozval? Jak… jak jsi dostal tohle místo? O co prostě jde?“

   Dlouze se nadechl a s pohledem upřeným střídavě na jednoho nebo druhého spustil cenzurované shrnutí několika minulých měsíců: „Snape se choval samozřejmě jako idiot po celou dobu, co jsem u něj byl, ale dalo se to přežít. Má úžasnou knihovnu, Hermiono, byla bys nadšená. Odpoledne jsem s ním měl lekce nitrobrany, dokážete si asi představit, jak skvělý to bylo…“ trhl rameny v čistém znechucení a nasadil svůj typický obličej Harryho Pottera, který na Moonově tváři vypadal nepřístojně.

   „Každopádně, nudil jsem se a trochu mu prolezl panství a tu a tam pochytil nějaké užitečné kouzlíčko a naučil se pár chytrých věciček. Všechno šlo dobře, než se objevil Malfoy.“

   Ron zlostně zafrkal a Hermiona si jej měřila ustaraně, jako by se snažila dodatečně se přesvědčit, že je zdravý a živý.

   Harry se na ně usmál a pokračoval dál: „No, Snape ho nemohl dost dobře vykopnout, takže tam zůstal a strkal do všeho svůj snobský nos. Předstíral jsem, že jsem Snapeův syn Octavius až do chvíle, než mě odhalil. Pokusil se mě dostat a já utekl… eh, vypadl z okna. Proto si všichni mysleli, že jsem mrtvý…“ nejistě na ně zamžoural a odhadoval, jak to zvládají.

   „Och, Harry…“ zavrtěla hlavou Hermiona a vyslala jeho směrem jakýsi poloviční úšklebek, kterým říkala, že tohle se mohlo povést jenom jemu. Zakřenil se oplátkou.

   „Potom už to nebylo tak těžké. Dostal jsem se pryč ze Snapeových pozemků a jeden známý mě skryl. Rozhodl jsem se vrátit zpátky a zjistit, jak si věci stojí pod falešnou identitou a potom se rozhodnout, komu a co říct. Dostat tohle místo nebylo zase tak těžký, když si vezmete, že jsem byl jediný kandidát.“

   „Ale proč jsi nedal nic vědět nám?!“ vykřikl Ron. „Když si vzpomenu-“ zalkl se. „Pomohli bysme ti! A proč nám Brumbál nic neřekl? Otravovali jsme ho celou tu dobu! A Snape!“ zachrochtal vztekle a obrátil se k Hermioně.

   „Se nedivím, že vypadal tak zdrchle! Brumbál mu musel dát pořádnou sodu!“

   „Zdrchle?“ opakovala po něm nevěřícně. „Rone, to není slovo! Zdrchaně prosím, ale zdr…“

   „Jojo, cokoliv. Chápeš to ale?“ uťal ji. „Se tu pipláme s veritaserem a plánujem pomstu a on je tady celou tu dobu a všichni jsou spokojení a nám se nic neřekne! Ani taťka!“

   „Rone!“ Harry na něj studeně zazíral. „Nikdo neví, že jsem ten pád přežil. No, Brumbál  možná tuší, kdo jsem, a Snape mě podezírá, že tu něco nesedí. To je tak všechno,“ řekl mu. „Harry Potter umřel a musí tak zůstat, slyšíte? Přísahejte, že neřeknete nikomu, a tím myslím absolutně nikomu, kdo jsem!“

   Šokovaně se na něj zadívali.

   „Přísahejte, nebo mi nedáváte jinou možnost než vám smazat paměť,“ řekl tiše.

   „Ale proč?“ zeptal se podmračeně Ron. „Vždyť…“

   Harry se prudce zvedl z lavice a jeho plášť kolem něj zavířil, jeho oči jiskřily a celé jeho tělo bylo napjaté. Intenzivně se na oba dva podíval a uspokojením shledal, že se oba přikrčili, jako by to udělali před energií profesora Moona. Nechal ozvěny své síly, s jejíž autoritou byl obeznámen více než dobře každý student v Bradavicích, aby se rozprostřely kolem jeho přátel a teprve a jedině tehdy, jakmile pochopili pravdu, jemně pokračoval: „Protože Harry Potter umřel, Rone, Hermiono. Umřel a je mrtvý a je to tak dobře.“

   „Co se stalo?“ zašeptala jemně a zvedla se. Pomalu k němu přešla a položila mu ruce na ramena, oproti Moonově vysoké postavě droboučká, ale o to odhodlanější jej donutit promluvit. Nikoliv silou a nátlakem, ale jemným přesvědčováním a laskavostí.

   „Pamatuješ si ten útok na ministerstvo, jak se Voldemort ukázal na veřejnosti?“ zeptal se obezřetně. „Šel si tam pro věštbu, Hermi. Jo, mají tam doopravdy Síň proroctví, Rone, nebo měli…“ pokrčil rameny. Nepředpokládal, že po Tomově návštěvě zůstalo něco nepoškozeného.

   „Sakra Harry, nevěříme na věštby, ne?“ zažertoval, celý pobledlý. Pod jeho dlouhým upřeným pohledem zapolykal: „O čem byla?“

   Harry se zhluboka nadechl a pochmurně usmál: „Říkala ve zkratce, že buď zabiju Voldemorta, nebo on odrovná mě. Jinak nebude klid.“

   Očekával jejich šok, jejich reakce. Ron zanadával a nevěřícně na něj zíral, zatímco Hermiona se to snažila rozebrat logicky jako blábol, načež jim odcitoval celé proroctví, které měl tak dokonale vpálené v mysli; stále se snažila najít nějakou kličku ven.

   „Nech toho,“ řekl jí pak otráveně. „Je to daný. To je důvod, proč nikdo nesmí vědět, že žiju, chápete? Ne že bych nevěřil komukoliv byste se o tom zmínili…“ odmlčel se.

   „Je nebezpečné o tom jen mluvit! Stěny mají uši a je tolik způsobů…“ skousla ret. „Ach, Harry!“ pevně ho objala. „To je strašné! Ale co chceš dělat? Nemůžeš se skrývat donekonečna!“

   „No, mám plán,“ pousmál se. „A potřebuju vaši mlčenlivost, aby fungoval. Harry Potter umřel, ale Ater Moon zvedne pár lidí ze židlí.“

   „Hej, nevím, nevím, jestli se mi Moon zamlouvá, kámo,“ řekl Ron významně. „Fakt jako, kolik jsi to strhal bodů? Minimálně tisícovku, nebo tak nějak…“

   Harry se na něj podíval úkosem. „Nezapomínejte, pane Weasley, že profesor Moon je stále přítomen.“

   „No tak, nedělej si legraci, Harry,“ zachechtal se Ron dobrosrdečně. „Jak tě vůbec napadlo hrát si na ujetého křížence Snapea a McGongallky?“

   „Ehm, Rone…“ Hermiona si nejistě odkašlala a ještě nejistěji se zadívala úkosem na Harryho podmračený výraz, který používal extrémně iritovaný Moon. „Nemyslím si, že se Harrymu zamlouvá, co říkáš…“

   „Slečna Grangerová má pravdu, Weasley. Měl byste přehodnotit svůj přístup – a to okamžitě,“ řekl pomalu, aniž by dal jediným svalem v obličeji najevo, že se královsky baví nad jeho výrazem. „Bude pro vás lepší, když si zapamatujete, s kým jednáte. Jsem profesor Moon, nikoliv váš přítel tuhle z famfrpálového hřiště!“

   „Ale…“

   „Pššt!“ Hermiona jej umlčela a vědoucně se podívala svému příteli do očí. „Harry má pravdu. Tedy, profesor má. Podívej se na něj, u Merlina. Tohle není ten kluk, s kterým jsme se narychlo rozloučili na konci června.“

   Harry se jí dvorně uklonil a usmál se. Nebral si její slova jako urážku, nebo jako nepříjemný komentář – byla to pravda, prostá a čistá pravda a on byl rád, že k nim alespoň v tomhle může být upřímný.

   „Ta noha… a jizvy…“ Ron se odmlčel a zčervenal. „To máš jako…“

   „Jako mrzák,“ přitakal a ležérně se zapřel o lavici za sebou. „Dá se to vyléčit, ale trvá to příliš dlouho… Možná jednou…“

   „Není to ale nepraktické?“ zeptala se ho. „Nic ve zlém, ale takové postižení ti může snadno bránit v pohybu, když je důležitá každá vteřina…“

   „Dva měsíce na lůžku pro mě představují větší riziko,“ řekl s pokrčením ramen. „A teď… co jste chtěli udělat Snapeovi? A veritaserum? Slyším dobře?“ nadzvedl obočí.

   Ron měl tolik soudnosti jako se bolestivě zašklebit a vyměnil si s Hermionou dlouhý pohled, načež rozpačitě spustil: „No, to máš tak…“

   „Jen pokračuj, pokračuj! Byl to především tvůj nápad.“

   „No, ale tys souhlasila a vymyslela plán!“

   „Já? A co jsem měla jiného dělat? Nechat Snapea, aby z tebe udělal přísady do lektvarů? Ronalde, prosím…“ nebuď stupidní, zřetelně vyznělo na konci věty, nemusela ani protáčet oči.

   „Děti, děti,“ přerušil je Harry posměšně. „Pokud se budete štěkat jako dvojice hormonálních teenagerů, já si zatím dojdu na oběd, než si to mezi sebou vyřídíte. Upřímně, já vím, že ve vašem věku to někdy může být tak obtížné…“

   „Ha-ha, nějak mi uniká ten vtip,“ zkonstatoval Ron kysele, mírně zčervenalý. „Každopádně…“

   „Och, bože, než ten se vymáčkne!“ Hermiona tentokrát protočila oči a obrátila plnou pozornost na Harryho. „Snape se choval hodně zvláštně. Musíš se na to podívat taky z našeho úhlu pohledu…“

   „Jó, hodně zvláštně? Zatraceně podezřele bych řekl!“ přerušil její tón, silně připomínající její vysvětlovací tón, který měl blízko k jejímu poučovacímu… z čehož oba za šťastnějších dnů šíleli.

   „Prostě přejděte k věci,“ povzdechl si Harry a matně přemýšlel, jestli udělal opravdu tak velký duševní skok za poslední necelé čtyři měsíce. Dospěl k názoru, že ano.

   „Chodil kolem s tím nejdivnějším výrazem, jaký jsem kdy u něj viděl. Nemůžu ti přesně říct, jako co to vypadalo, a nebyli jsme sami, kdo to postřehl, to si piš. Jenže Brumbál všechny řeči mezi lidma z Řádu ostře zarazil a nařídil jim, ať ho nechaj být.“

   „Což Ron odmítal udělat,“ dodala Hermiona. „Bylo podezřelé, že jsi u něj trávil prázdniny a najednou jsi mrtvý,“ zamračila se, když si uvědomila absurdnost svého prohlášení. „Napadlo nás hned několik teorií, že je zrádce, že se stala nějaká nehoda, že vás vystopoval Malfoy…“

   „Jo, prostě jsme byli totálně bez informací – a je to fakt depresivní, to mi věř.“

   „A protože Ron chtěl znát pravdu… no, nebyl sám,“ dodala po jeho ošklivém pohledu, „tak jsem musela přijít s plánem, jak se nenechat zabít, když ho budeme konfrontovat.“

   „A ten plán je?“ mírně se zeptal. Harry byl nadšený z jejich hašteření, připomínalo mu to trošku staré časy, ale nechápal, jak jejich trojka vůbec někdy něco mohla zvládnout, když se ti dva štěkali. Studium? Detektivní práce? Porušování školního řádu a rozřešování záhad? Pchá! Kdy na to měli čas?

   Nebyl netrpělivý… nicméně obědy byly už v polovině a pořád se nedobrali ničeho, co si už nestačil domyslet sám.

   „Ehm, načapat ho při jedné z patrol, v lichý pátek v noci, omráčit ho, nadopovat veritaserem a dostat z něj, jak to bylo. Potom ho nechat jít… s vymazanou pamětí…“ Hermiona s každým dalším slovem červenala rozpaky, jak Harryho obočí nevěřícně stoupalo výš a výš. „Nebo uvědomit Moodyho,“ zapípala nakonec, jako rajče.

   „Moodyho?“ Harry se zakuckal. „No, to je chytré.“

   Moody jen pase po otcově kůži, tím si byl jistý.

   „Naše Hermiona je prostě geniální, no není?“ Ron souhlasil.

   Harry pomalu přikývl a upřel na ně hodnotící pohled. Pořád i nebyl jistý, jestli je pro něj bezpečné nechat je pobíhat kolem s touhle informací. Když to vědí ti dva, není šance, že si Brumbál nepotvrdí svoje podezření. Brumbál byl vlastně jediný, komu se svou pravou identitou naprosto a jedině důvěřoval, takže to by bylo v pořádku… jenže další problém představuje otec.

   Je to špion, má stejně vyvinutý smysl pro všímání si detailů jako Harry, je těžké v jeho přítomnosti zachovat masku, vyžaduje to soustředění a pevnou vůli…

   Už musel postřehnout jejich absenci u jídla, a pokud se teď dvojice nejlepších přátel Harryho Pottera, do teď od všech držící se stranou a stále zlomená smutkem, najednou objeví s jasem v očích a úsměvy na tvářích…

   Harryho mysl mu prezentovala rozkošný vnitřní obraz, jak je zabit svým vzteky nepříčetným otcem. Osobně to postřehl těch prvních pár dnů zpět ve škole…

   Tu vyhaslost, prázdnotu… a potom to přijal jako otcovu součást a nepřemýšlel nad tím, že mu způsobil bolest. Snape ho ranil tolikrát a tak hluboce, že se ani nenamáhal si nijak výrazněji vyčítat, že mu neřekl pravdu. Nezasloužil si pravdu. Nezasloužil si slitování…

   Kdyby se nezlomila kouzla vlivem Voldemortova rituálu, Harry by žil a zemřel s vědomím, že je synem Jamese Pottera a otec by to tak nechal.

   Dal mu tolikrát najevo, že s ním nechce mít nic dalšího společného… tak proč mu ulevit? Zaslouží si trpět! Pokud vůbec trpí…

   Harry zavrtěl znechuceně hlavou a zhluboka se nadechl.

   Jistěže trpí. A neměl by na to zapomínat. Pokud se tak stane, pokud bude lhostejný k bolesti cizích, nakročí ke ztrátě téhle války. Musí mu říct pravdu dřív, než na to přijde sám. Což znamená ještě dnes… než uvidí tyhle ty dva.

   Pousmál se na Hermionu a Rona, kteří jej ustaraně pozorovali. Nesmí prohrát, to ví, a jeho přátelé a jeho… rodina… jsou jeho sílou. Dokonce i jeho bolest jej dělá lepším člověk.

   To vše z něj učiní vítěze.