3 O prvních dojmech

Nástupiště devět a tři čtvrtě praskalo ve švech. Blížila se jedenáctá a Bradavický expres se chystal vyrazit na svou každoroční pouť kamsi do skotských kopců. Harry s doktorem Lecterem dorazili s 20 minutami do odjezdu a vydali se hledat prázdné kupé.

Po měsíčním pravidelném zkoumání Příčné ulice a seznamováním se s kouzelnickou Británií nikdo z čistokrevných kouzelníků ani nepoznal, že ti dva až donedávna nežili na ostrovech a s magií kromě jedné výjimky neměli vůbec žádné kontakty.

Lecter i Harry byli přírodou vybavení k tomu, aby přežili – za jakýchkoliv podmínek – a adaptabilitou to zdaleka nezačínalo, ani nekončilo.

Zatímco mudlovské děti se svými rodiči byli udivení ze všeho kolem, doktor Lecter se pohyboval se samozřejmou jistotou a krokem šelmy v džungli, se svým oblíbeným bílým kloboukem do očí a s cípy tmavého kabátu vlajícími. Harry poslušně kráčel vedle něj s totožnou nezaujatostí a sebejistotou – chyběl mu jen ten klobouk a kabát.

Chlapec kolem sebe projektoval upřímné potěšení z toho, že může svého otce imitovat jak v manýrách, tak ve volbě oblečení. Doktor byl v tmavě modré košili a bílých kalhotách a saku; Harry na sobě měl to samé, jen místo saka svetr a namísto kabátu krátkou bundu – vše ve stejných barvách jako jeho otec, samozřejmě.

Oba si dokonce dovolili nechat vrchní knoflíčky u košile ležérně rozepnuté, a Harryho vlasy pro jednou zůstávaly divoce rozčepýřené. Dotvářelo to kolem nich jistý drzý, sebejistý nádech.

Veni, vidi, vici.

Harry strávil léto pečlivým studiem a přípravou. Doktor trval na tom, aby chlapec každý den pracoval na vypilování své sebeobrany a byl s Harryho tréninkem neobvykle tvrdý.

Harry sám se rovněž zaměřil na to, aby se seznámil s různými technikami práce s hůlkou – její držení se lišilo podle toho, jestli její majitel preferoval spíše defenzivní nebo ofenzivní způsob práce, jestli se spoléhal na přesnost nebo sílu.

Nemohl samozřejmě skutečně zkoušet jakákoliv kouzla, ale prošel si své učebnice a pár dalších zajímavých knih, nesmírně vděčný za to, že stejně jako otec dokázal v mysli perfektně podržet a vyvolat jakoukoliv vzpomínku, kterou uložil.

Dělalo to učení daleko snazším.

V několika různých, některých ne zrovna legálních knihkupectvích otec nalezl spoustu zajímavé četby. Několik knih, které by v čistě mudlovském prostředí mohly projít za jakési učebnice kombinující v sobě historii, politologii a sociologii od autorů různého společenského i „krevního“ statusu.

Jedny byly jen xenofobní bláboly, poskytující náhled do fungování čistokrevné společnosti, jiné velmi obecné a spíše shrnující vypozorované jevy. Společně s informace z první ruky, které dobrý doktor obstaral přátelským klábosením na Příčné a po týdnu i Obrtlé ulici, byl Harry oprávněně přesvědčen, že vici bude nevyhnutelné.

Nehodlal připustit žádnou jinou možnost.

Při zpětném pohledu na celou tuhle věc, Harry nelitoval toho, že je kouzelník. Byla to pro něj výzva, a nepochyboval, že si užije spousty legrace. Litoval jedině toho, že musí opustit otce a nechat ho napospas nudě na celý jeden školní rok.

Už teď se těšil na vánoční prázdniny a nemohl se dočkat těch letních.

Nalezli prázdné kupé na konci vlaku a doktor mu hravě pomohl uložit jeho kufr na místo. Harry se vnitřně zakřenil, když postřehl, jak si tátu jakási elegantní světlovlasá dáma se zájmem a nevírou prohlížela.

Takové pohledy si doktor vysluhoval často; ten kufr byl velmi těžký a Lecter švihák. Harry pilně pracoval na tom, aby jednoho dne dosáhl jak stejné fyzické zdatnosti, tak nedbalé elegance.

Vyzvedl Hedviku do horní přihrádky a pospíchal zpět na nástupiště za otcem.

„Máš vše, synu?“ zeptal se ho doktor a střelil širokým úsměvem po té blonďaté dámě. Koutkem oka totiž zahlédl, jak se k nim blíží další světlovlasý gentleman s dítětem v patách.

Harry měl chuť se ušklíbnout, ale ovládl se. Ti dva příchozí vypadali nadutě – a s takovými lidmi si jeho otec obzvlášť rád zahrával.

„Jistěže,“ odvětil místo toho stejně formálně.

Lecter si ho kriticky prohlédl a sklonil se, aby mu upravil límeček. Zašeptal: „Nůž, hůlku?“

„Tati, prosím,“ zamumlal Harry a ušklíbl se. Jako kdyby nechal doma ten nejlepší dárek, který od otce kdy dostal: krátký skládací nůž s mimořádně ostrou zahnutou čepelí vhodnou k provádění přesných táhlých řezů. Identickou zbraň u sebe nosil doktor.

Hůlku i nůž měl Harry v rukávech – nezáleželo na tom, v jakém kterou, byl schopný používat obě svoje ruce pro jakoukoliv činnost. Stejně jako všechno, co se naučil od svého otce, i tohle si žádalo vytrvalou píli a neobešlo se to bez obětí.

Výraz v obličeji prodejce hůlek, když mu to oznámil, byl k nezaplacení. Taková schopnost si totiž v budoucnosti říkala o to, aby studoval umění duálního zaklínání – práce se dvěma hůlkami současně. Podle šokovaného huhňání páně Ollivandera toho byl naposledy schopný léčitel Mungo, zakladatel nemocnice.

Harry se tím nenechal příliš nadchnout. Jedna hůlka mu stačila – už teď byl rozhodnutý po dokončení Bradavic zůstat spíše v mudlovském světě. Podle toho, co se dočetl, kouzelnický svět byl zpátečnický a staromódní, plný předsudků a v podstatě kromě magie samotné neměl co nabídnout.

„Hodný chlapec,“ Lecter mu prohrábl vlasy – čímž úspěšně odhalil jeho jizvu. Pro tuto příležitost nebyla skrytá pod vrstvou make-upu, ale pohodlně v dosahu. Prudký nádech blonďatého pána je oba upozornil, že si jí stačil všimnout.

„Promiňte,“ ozval se kultivovaně. Nedovolil by si použít žádný jiný tón tváří v tvář nadzvednutému obočí doktora Lectera.

„Nemohl jsem si nevšimnout jizvy tohoto mladého muže. Jste Harry Potter?“ zajímal se zvědavě. „Jmenuji se Malfoy, Lucius Malfoy, a tohle je moje choť Narcisa a syn Draco. Nastupuje rovněž do prvního ročníku.“

„Pane Malfoyi,“ Lecter mu stiskl ruku a sklonil hlavu, zatímco chlapci na sebe hleděli a pak si kývli na pozdrav.

„Doktor Lewis k vašim službám. A ano, tohle je můj syn Harry, v jistých kruzích známý jako Potter.“

„Doktor, pane Lewisi?“

Malfoyové se krátce zatvářili znechuceně a senior jen obtížně potlačil tik otřít si dlaň.

„Ano, to je termín označující léčitele v moderním světě,“ souhlasil blazeovaně Lecter, jako by mluvil s dítětem či někým mentálně zpomaleným. Stejný despekt, jaký probleskoval v řeči pana Malfoye vůči doktorovi, se projevil i v jeho řeči ke kouzelníkovi.

„Mojí specializací je konkrétně neurochirurgie, jestli vám to něco říká?“

Doktorův tón naznačoval, že neočekává, že by to věděl.

 „Nejsem obeznámen s takovou profesí, ne,“ procedil Malfoy neochotně.

„Škoda, měl byste si rozšířit obzory, drahý příteli,“ mrkl na něj pobaveně, nepodal vysvětlení, a zaměřil svou pozornost na jeho ženu.

„Jsem to ale nezdvořák, přijměte mou hlubokou omluvu, madame Malfoyová. Krása jako vaše si zasluhuje naprostou pozornost jakéhokoliv muže!“

Harry nedovolil svému úšklebku, aby se mu objevil na tváři.

„Pane doktore,“ paní Malfoyová se hluboce zarděla, když jí Lecter dvorně políbil hřbet ruky s ladnou úklonou. „Jste příliš laskav.“

„Pokud si tohle myslíte na základě jediného a navíc ne zrovna povedeného komplimentu,“ doktor jí věnoval okouzlující úsměv, „potom jsou muži ve vašem okolí vskutku zaslepení.“

„Pane Lewisi,“ přerušil ho rovněž mírně rudnoucí Malfoy. Nicméně on svému stavu mohl vděčit spíše hněvu a zahanbení.

„Preferuji oslovení doktor Lewis, děkuji,“ opravil ho Lecter mimoděčně. Nevěnoval mu mnoho pozornosti, usmívaje se místo toho na jeho ženu.

Harry a Draco s totožným morbidním zájmem pozorovali, jak se v blonďákově obličeji usídlil výraz, jako kdyby mu doktor vlepil políček, a naprázdno zapohyboval ústy. Došla mu řeč?

„Nebo byli možná oslepeni vaším úsměvem – och, ne, ne, neodvracejte tvář, jste rozkošná, když se červenáte,“ Lecter zamrkal na Narcisu a znovu ji zachytil za ruku.

Krátce jí hluboce pohlédl do očí, přičemž naprosto ignoroval jejího manžela. Ten začal pro změnu smrtelně blednout, stále oněmělý. Možná to bylo vůbec poprvé, co si k němu mudla něco takového dovolil. Určitě si nevzpomínal v uplynulých letech, že by si na to troufl nějaký kouzelník.

„Jsem vděčný své šťastné hvězdě, že jsem vás dnes střetl, madame,“ sklonil se Lecter ještě jednou a opět políbil její ruku – tentokrát dlaň. Pak se energicky narovnal a o krok poodstoupil.

„Ovšem musíte mě omluvit, jsem momentálně žádán někde jinde. Na shledanou, má drahá, pane Malfoyi, mladý muži,“ kývl na pozdrav paní Malfoyové, jejímu muži a jejich synovi a otočil se na patě.

„Harrisone,“ pronesl, jako by ti tři vůbec neexistovali, a změřil si ho vážným pohledem. Pak zamrkal. Jeho oči se leskly pobavením a Harry, cloněný otcovou postavou, se ušklíbl.

„Otče,“ odtušil nicméně vážně.

„Mohu se na tebe spolehnout, že nijak nezahanbíš výchovu, která ti byla poskytnutá, a budeš se chovat, jak jsem tě to naučil? Jako mladý gentleman?“

„Můžeš se spolehnout, otče,“ přikývl slavnostně Harry. Vyměnil si s otcem jen krátké mužné potřesení rukou a potom se oba vydali po svých, v nitru pukajíce smíchy.

Harry zlehka vyskočil schůdky do vlaku a zamířil do svého kupé, doktor Lecter odkráčel s vlajícími cípy kabátu zpět k přepážce.

„Pottere, Pottere!“ zavolal za ním však hlas a Harry se obrátil, aby uviděl Draca hbitě drápajícího se po schůdcích. „Počkej!“

„Draco,“ usmál se zdvořile. „Co pro tebe mohu udělat?“

Chlapec na něj hleděl s očima navrch hlavy, jako by nevěřil, že před sebou má Harryho Pottera – a navíc syna takového člověka, jako byl doktor Lewis! Potom se ale vzpamatoval a vystrčil formálně ruku. Harry po chvilce zaváhání – a diskrétního hlubokého nádechu – stiskl.

Nebylo třeba dělat si zbytečně nepřátele hned od začátku a Draco kolem sebe produkoval atmosféru čiré zvědavosti, ničeho jiného.

„Vítej zpátky, Pottere,“ řekl a kupodivu nezněl příliš směšně. Na svůj věk přidal přesné množství pompéznosti odpovídající někomu jeho původu.

Dveře se najednou samy od sebe hlasitě zabouchly a dolehl k nim zvuk píšťaly. Vzápětí se vlak s trhnutím pohnul a rozjel se pomalu z nástupiště.

„Musím najít… to je jedno, uvidíme se později!“ vykřikl Draco a rychle se protáhl do vedlejšího vagonu.

Když Harry zmizel uvnitř svého kupé, začal se tiše smát výjevu na nástupišti – ne každý den vytřete s čistokrevným kouzelníkem podlahu, když jste mudla. I když, jeho táta nebyl jen tak nějaký mudla, samozřejmě.

Očividně si získal obdiv nejen madame Malfoyové, ale nejspíše i jakýsi tichý respekt juniora. Kdokoliv, kdo dokázal zbavit Malfoye seniora řeči si pravděpodobně v očích jeho syna vysloužil vysoké hodnocení.

Harry by byl strachy bez sebe, kdyby někdo zesměšnil jeho tátu a doktor by s tím nebyl schopný cokoliv udělat.

O chvíli později se k němu připojil rusovlasý kluk s krysou v kapse a oblečený v druhořadém sepraném hábitu, který mu byl příliš krátký.

„Nemáš tady náhodou volno? Všude jinde je plno…“ odmlčel se a prohlížel si Harryho očividně drahé oblečení s jistými rozpaky. Bylo jasné, že přemýšlí, jestli si přisedl k normálnímu klukovi nebo snobovi.

Harry si ho upřeně prohlédl a nasál vzduch vznášející se kolem chlapce. Měl upřímnou tvář a potily se mu nervózně ruce. Voněl nicméně domovem – takovou tou zemitou kombinací domácích koláčků, čerstvě vypraného prádla a posekané trávy. Měl kolem sebe auru tak trochu lenocha a průšviháře – ve zkratce zábavného společníka.

Nudnou aristokracii zdejšího světa Harry viděl – a opět došel k názoru, že není zrovna o co dvakrát stát. Namyšlených suchopárných panáků se najde dost i mezi mudly. Zato poctivých, upřímných lidí byl nedostatek všude, a něco mu říkalo, že před sebou jednoho dobráka má.

Od teď stál na vlastních nohách a bylo třeba věřit svým instinktům.

„Jasně,“ řekl a uvolnil se, aby nepůsobil tak škrobeně. Táta si přál, aby si školu užil, dokud to půjde – ne aby byl neopatrný, to nikdy. Ale jak bylo jejich oblíbeným heslem, potřeboval trochu radosti ze života.

„Díky, jsem jinak Ron, Ron Weasley,“ představil se chlapec a usadil se naproti. Vytáhl spící krysu a zatřásl jí. Spala poklidně dál. Nepříliš nadšeně dodal: „A tohle je Prašivka.“

Harry se široce zakřenil. Jeho instinkt mu v tuhle chvíli říkal, že s Ronem Weasleym se rozhodně nudit nebude.

„Já Harry.“