5 První krok

Spal jen několik krátkých hodin před úsvitem, načež se celý rozlámaný a naprosto neodpočinutý vypravil shánět vše potřebné na večer. Říct, že si byl jistý svým rozhodnutím, by bylo poněkud zavádějící. Během většiny dne byl na pochybách, sžíraly jej a odvracely jeho myšlenky od čehokoliv, co předstíral, že dělá.

   Amddiffyn mind nebyl protizákonný, ale některé jeho prvky byly nesporně temné. Harry četl několik spisů o zakázaných uměních, když se připravoval na hodiny obrany, takže dokázal rozpoznat znamení. Rituál sám o sobě nevykazoval známky škodlivosti, nebyl jeden z těch temných obřadů na evokaci démonů a zlých sil, nepatřil mezi nebezpečné… ale vyžadoval vzývání a asistenci nějakého slabšího ducha pochybného charakteru…

   Což jej řadilo k černé magii a na seznam ilegálních kouzel se nedostal nejspíše proto, že byl skoro zapomenutý, jako spousty dalších sporných obřadů a ztracených zaklínadel, které kdysi nebyly považovány za škodlivé, ale v dnešní době by skončily na listu zakázané magie.

   Harry se obezřetně rozhlédl po prázdné společenské místnosti, skrytý pod pláštěm a s brašnou naditou potřebnými předměty. Trvalo celou věčnost, než se Nebelvírští konečně rozhodli jít spát, a s každou další vteřinou, kterou musel čekat, jej opouštělo odhodlání.

   Nezačínal mladý Tom Raddle a všichni další, kteří sklouzli ze správné cesty, přesně stejně? Odhodlaní vykonat pouze jeden malý rituál, téměř nevinný, možná s původně dobrým úmyslem, jenž je přesto nějak záhadně pokřivil, změnil?

   Když překročí hranici jednou, co mu zabrání udělat tak podruhé? Potřetí?

   Naslouchal tichu. Ron a Hermiona postřehli jeho chování a před večeří na něj zaútočili a byl podroben křížovému výslechu. Ptali se na vize, trvali na tom, že by jim měl říct, co ho trápí… celý večer jej pozorovali a měl obavy, že ho nenechají vyklouznout.

   Musel rituál provést co nejdřív, dokud je ve škole, což znamenalo, že dnešní noc je ideální.

   Co nejopatrněji prošel hradem a nejkratší cestou zamířil do Zapovězeného lesa. Věděl moc dobře, co riskuje, když se vzdaloval od pevných zdí Bradavic, kolem Hagridovy boudy a mezi stromy. Bylo málo kouzelníků, kteří se odvažovali hlouběji do lesa za denního světla, natož uprostřed noci, kdy všelijaká stvoření kráčela v nekonečných stínech. Harry se potřeboval dostat daleko od školy, až za samotné hranice pozemků, právě mimo jejich ochrany a alarmy zaměřené na detekci černé magii.

   Nijak netoužil být přistižen uprostřed rituálu.

   Měsíc byl v úplňku, třebaže jeho svit Harrymu v cestě příliš nepomohl, utlumen neprostupným příkrovem větví. Musel si svítit hůlkou a dávat pozor na každý krok, přesto nezpomalil ze svého stálého tempa a po hodině ucítil změnu: překročil hranice pozemků.

   Nebyl si jistý, jestli je to vůbec možné, ale les ještě více ztemněl a zdivočel. Rozhlédl se kolem sebe a poté pokračoval v cestě. Potřeboval najít přesně to správné místo, mýtinu, kde by měl trochu prostoru.

   Po další čtvrt hodině konečně narazil na palouk, nebo cosi. Bylo to velice zvláštní místo, cítil z něj vibrovat slabou, skoro ospalou energii, a když vykročil z naprostého temna mezi stromy do jasné měsíční záře, místo se probudilo k životu, vibrace značně zesílily.

   Ostře se nadechl, semkl víčka k sobě, aby se lépe soustředil, a pomalu analyzoval náhlé proudění magie kolem sebe, záda rovná jako prkno a připravený čelit útoku. To místo působilo tak špatně!

   Když se dlouho nic nedělo a zvykl si na proudění té zvláštní síly kolem, otevřel oči a prozkoumal mýtinu i svým zrakem. Naprosto holá země, dříve snad tvořená kyprou lesní prstí, teď však vyschlou a bez jediného stébla trávy, byla dokonale rovná, pokud mohl soudit, a hranici mýtiny a ochranných kouzel určovaly v zemi zapuštěné ploché kameny s rytinami, které nepoznával. Runy, možná…

   Harryho pozornost však přitahoval zdroj zdejší magie: dvojice kruhů uprostřed, mezi nimiž byl velký kamenný kvádr. Přišel blíž, při každém kroku rozvířil oblak prachu, a se směsicí šoku, hrůzy a fascinace si vše prohlížel.

   Kvádr mu dosahoval k pasu, byl to masivní kus černo-modré žuly s matně vyleštěným povrchem a rytinami po obvodu. Harry zapolykal, když jeho oči obsáhly i dvojici zachovalých řetězů.

   Oba kruhy byly s precizností nějakým zvláštním způsobem vypálené do země, v měsíčním světle bílé. Při bližším prozkoumání se v jednotlivých liniích čar daly rozpoznat magické symboly a značky a teď si byl jistý, že některé z nich jsou skutečně runy. Harry obešel oltář a důkladně si je prohlédl; ten menší z nich obsahoval znaky pro ochranu, sílu a dominanci… ten větší pro otroctví, poslušnost a bolest.

   Všemocný Merline! Co dělá tohle tak blízko Bradavicím?

   Harry ustoupil o několik kroků, veškerá fascinace jej opustila, nahrazena nepříjemným chladem a trnutím v zátylku. Ztratil Brumbál poslední zbytky soudnosti?! Jak mohl nechat takové místo existovat jen několik minut chůze od školních pozemků? Co by se stalo, kdyby sem zabloudil nějaký neopatrný student?

   Znovu ustoupil o dalších několik kroků, couval pozpátku mezi stromy, co nejdál od obětního oltáře a poutacích kruhů. Energie kolem, pocit, že je tu něco špatného, byl velice příznačný pro toto místo.

   Harry by se vsadil, že v celé kouzelnické Británii není víc jak deset podobných obětišť! Sálalo starobylostí, silné ve vlastní magii, kterou se samo chránilo. Skoro cítil, jak se díky jeho přítomnosti probouzí k životu v nadějném očekávání…

   Srdeční tep mu stoupl.

   Tady se zabíjelo. Tady se vyvolávali démoni a podrobovali se vůli vyvolávače – v poutacích kruzích… zde to dýchalo černou magií.

   Zastavil se a ovládl svou paniku a strach z neznámého.

   Tohle bylo ideální místo.

   Několik dalších minut si zvykal na podivný pocit přítomnosti silné magie – obětiště se chránilo před odhalením, takže Brumbál patrně neměl moc šancí vycítit jeho existenci, a dokázalo se chránit i před pokusem o zničení. Pulsovalo vlastní energií, skoro vlastním životem a vědomím, na jakési nepochopitelné úrovni, a čím déle Harry setrvával, tím klidněji se cítil.

   Byl tu chráněn před intervencí zvenčí, a starobylý duch – výraz vhodně popisující entitu, kterou cítil – byl celý lačný pomoci mu a provést ho jeho rituálem úspěšně.

   Zakroužil rameny a protáhl se, pomalu se vraceje zpět k oltáři. Složil plášť do brašny a s odhodlaným výrazem začal vytahovat jednotlivé předměty a skládat je na kámen. Když byl s tímto hotov, naposledy se rozhlédl kolem mýtiny, očima obsáhl jasné nebe a zářící měsíc, stejně jako vysoké a hrůzostrašné stromy kolem vymezeného prostoru a zhluboka se nadechl.

   Nemělo smysl otálet, pomyslel si a vstoupil do menšího z kruhů.

   Klidnými pohyby si sundal Jamesův prsten a falešné brýle, oboje pečlivě zastrčil do zapínací kapsy u svého pláště, a začal si hbitě rozepínat spony a knoflíky uniformy. Bez zaváhání se vysvlékl, třebaže se zachvěl, když se jej dotkl noční chlad, a úhledně složil svůj oděv k patě oltáře.

   Mohl by přísahat, že se vzduch kolem něj tetelil nedočkavostí. Kolik času uplynulo od chvíle, kdy toto místo naposledy posloužilo svému účelu? Byly to roky? Staletí? Harry to nemohl vědět určitě.

   „Nehodlám podnikat nic drastického, víš,“ utrousil pobaveně a z nevysvětlitelného popudu položil konejšivě ruku na studený kámen. Projela jím jako by elektrická vlna a cítil, jak mu naskočila husí kůže. „Aby ses necítilo zklamaně a nerozhodlo se mě usmažit.“

   S tím se odmlčel a jeho výraz se změnil ve smrtelně vážný. Vzal lahvičku s dračí krví a přelil ji do kamenné misky.

   Začal citovat ve velštině, jen s hrubým odhadem, co přesně říká, a jeho hluboký hlas – poděděný rovněž po otci – působivě stoupal a klesal.

   Volám Tě! Vzývám Tě! Přijď!

   Silně se potil a vzduch kolem něj zamrzl, od úst mu šla pára, nápor chladu útočil na jeho obnaženou kůži a kapičky potu se okamžitě měnily v led. Cítil přítomnost něčeho, co odpovědělo na jeho volání.

   Plynulým pohybem vyzvedl misku v obou dlaních nad hlavu.

   Pij! Pij krev hrdého syna nebes, jenž ukojí Tvůj hlad! Přijmi můj dar! Pij!

   Cítil, jak na nádobu v jeho ruce dolehl jemný tlak, který trval několik vteřin, a instinktivně zpomalil vyvolávání. S přesností skončil první formuli ve chvíli, kdy tlak zmizel, a odložil nyní prázdnou misku na oltář.

   Vzduch se rozpálil, náhle mu vyschlo v ústech a po celém těle vyrazil nový pot.

   Pij! Pij slzy bezstarostných, jež utiší Tvou žízeň! Přijmi můj dar! Pij! Pij!

Pokračoval s druhou formulí, důrazněji než prve, a obratně naplnil druhou kamennou misku průzračnou tekutinou – slzami dryády – a znovu ji zvedl nad hlavu a znovu vyčkal, než neznámá síla přijala jeho oběť.

   Vzduch znehybněl a Harry přistoupil k dalšímu kroku, zatímco srdce mu freneticky bušilo až v uších.

   Zvedl snítku pečlivě vybraných bylinek a lusknutím prstů ji zapálil, stejně jakou druhý snop, a v dřevěné misce začal drtit sušené květy několika vzácných rostlin a křídla všelijakých potvor. Když byly přísady rozdrcené na jemný prach, smetl do směsi popel z čadících bylinek a přilil obsah poslední ampulky, obyčejnou vodu. Směs zasyčela a Harry se napjatě nadechl, když ji vzal do obou dlaní a vyzvedl nad hlavu.

   Poutám Tě k sobě v posvátném ohni! Poutám Tě k sobě mocí Tvého dluhu! Dal jsem Ti krve a dal jsem Ti slz! Nebudeš mít klidu, dokud nesplatíš mou laskavost!

    S třetí a poslední formulí obsah misky zahořel zeleným ohněm, zlověstně, nenávistně.

    Ochraňuj mou vůli! Ochraňuj mé smysly! Ochraňuj mou duši!

   Plameny se roztančily mezi jeho prsty a na krátký okamžik ucítil, že hoří. V jeho hlase se rozezněl výhružný, ještě více rozkazovačný tón, a kruh kolem něj začal svítit modravým jasem. Plameny se naposledy vzdorovitě zakomíhaly, ale o vteřinu později zjihle postupovaly přes jeho zápěstí a lokty po celých pažích až k ramenům.

   Vytrvale zaklínal, opakoval třetí formuli znovu a znovu a znovu, spalován zeleným ohněm… Pomalu, velice pomalu se všechny plameny přesunuly z misky přes jeho paže, podél šíje až k jeho hlavě a Harry cítil, jak obkružují jeho spánky, jak se jemně dotýkají jeho kůže a vlasů, jako kdyby se o něj otíraly tisíce jemných křidélek.

   Utichl a svěsil ruce s netknutou a dočista prázdnou miskou teprve o několik minut později, když poslední plameny uhasly a vpily se do něj.

   Jsi propuštěn!

  Chraptivě vzkřikl finální zaklínadlo, duch zmizel a záře kruhu zhasla. Rozechvěle vydechl a zapřel se o oltář, jak si výdej energie vybral svou daň. Zapolykal a roztřásl se pod náporem studeného vzduchu, cítil se jako nemocný a vyčerpaný, o mnoho, mnoho starší než ve skutečnosti byl.

   Pomalými pohyby se oblékl a odstranil několika mávnutím dlaně všechny důkazy, že tu někdo prováděl ne zcela legální rituál. Vyrazil pryč z mýtiny, jasně vnímaje radostné tetelení energie kolem.

   Usmál se sám pro sebe – nebylo to tak těžké, jak se domníval, a necítil se ani zle, že strčil nos do černé magie. Vlastně to bylo docela fascinující, opojné… vědět a cítit, naprosto instinktivně, kdy provést další krok a jak k tomu přistoupit.

   Možná by jednou mohl svému otci i poděkovat…

   Ušklíbl se.

   A nebo taky ne.

   ***

   „Vypadáš, jako kdyby tě přejel Záchranný autobus,“ okomentoval Harryho vzhled Ron.

   „Díky, to je lichotivé,“ zabručel Harry ospale a zhroutil se na svoje místo u stolu. Hermiona mu věnovala nic neříkající pohled a ponořila se do Denního věštce. Občas se z jejího směru ozvalo nesouhlasné zafrkání a dokonce několik komentářů o idiotech.

   „Že čte knižní recenze, že jo?“ ušklíbl se Ron a podal Harrymu smažená vejce. „To ji jednou zabije, dej na má slova.“

   „Nejspíš,“ odtušil a začal jíst. Cítil se po několika dnech konečně méně vystresovaný a užíval si každou vteřinu. Pořád tu měl ty problémy s Brumbálem, otcem a Remem, ale mohl si alespoň oddechnout, že mu nikdo nezaneřádí mysl.

   „Jo!“ vykřikl Ron a podal mu dopis. „To ti tu nechala Hedvika. Asi od Lupina.“

   Harry pečlivě dožvýkal a polkl, než si vzal dopis a se strnulou tváří jej rozdělal.

   Drahý Harry!

   Omlouvám se za rychlé zmizení to minulé ráno; vyskytl se menší problém. Nemůžu zabíhat do podrobností, ale jsem si jistý, že to chápeš. Zároveň se omlouvám i za prodlevu v odpovědi, ale stará parta má teď hodně napilno…

   Jsem samozřejmě poctěn tvou důvěrou, a jakmile se situace uklidní, což by mělo být každým dnem, slibuji na svou čest Poberty, že si tě najdu. Velice mě mrzí, že si musíš tímto procházet sám, a soucítím s tebou. O všem si promluvíme, dobře? Hlavně nejednej ukvapeně, neskákej k nepodloženým závěrům a nenech se zviklat dohady. Náměsíčník.

   Harry se zamračil, složil dopis a strčil si jej do vnitřní kapsy hábitu. Nesnášel pocit viny, který se v něm rozléval. Vynervoval chudáka Rema, když se musí soustředit na práci pro Řád – patrně hlídají Odbor záhad, nejspíše se blíží datum útoku, o kterém mluvil Malfoy, a místo aby byl Lupin koncentrovaný, tak má obavy o něj!

   „Co se děje?“ zeptala se zalarmovaná Hermiona, zatímco Ron na něj tázavě hleděl.

   „To bych taky rád věděl,“ zavrčel na odvrátil se, rozčílený, že neuhlídal svůj výraz.

   Jeho oči těkaly různě po síni, až mu zrak padl na ředitele a Snapea – oba dva na něj zírali, každý s jiným výrazem, ale stejně intenzivně. Brumbál byl znepokojen, jeho otec si užíval Harryho evidentní úzkost a nepohodlí.

   „Hermi, neslyšela jsi někdy o věštbách, které se naplnily?“ zeptal se laxně, jako kdyby se snažil odvrátit její pozornost od svých problémů. Snažil se odvrátit její pozornost od svých problémů, pravda, ale zároveň mohl i nenápadně pumpnout svou kamarádku o kousíček jejích brilantních vědomostí, pokud Hermiona shledala vůbec nějaké informace týkající se jasnovidectví za hodné zapamatování.

   „Ony se nějaký naplnily?“ zachechtal se Ron. „Leda ve snu, kamaráde!“

   „Vlastně, pár jich bylo,“ zamyslela se Hermiona poté, co po něm střelila poslední starostlivý pohled. „Ale jednalo se o pravé věštby, pronesené pravou věštkyní…“

   „Takže žádná Trelawneyová, co?“

   „Slyšela jsem, že ministerstvo si o nich vede záznamy, nebo něco podobného. Samozřejmě je to tajné, za dveřmi na Odboru záhad…“

   „Počkej!“ Ron polkl. „Nenarážíš na povídačky o Síni proroctví, že ne?“

   Protočila oči. „Ne, Rone, nenarážím na povídačky o Síni proroctví. Mluvím o skladu, kde mají uchované záznamy pravých věšteb.“

   „Ale to je nesmysl!“ trval na svém. „Taťka by se zmínil, že něco takovýho tam je…“

   „Jistě, aby se tam snažili vlámat kdejací ignoranti, že?“

   „Tiše!“ vyštěkl náhle Harry a oba jeho přátelé zmlkli a nechápavě na něj zamžourali. Harry v duchu hrubě zaklel a bezvýrazně jim očima naznačil, ať se otočí.

   Snape kráčel uličkou mezi jejich stolem, věnoval jim pohrdlivý úšklebek, očima se na vteřinu zastavil zkoumavě na Harrym a prošel kolem nich.

   Harry jen doufal, že nebyl dostatečně blízko, aby zachytil jejich rozhovor. Potom se odevzdaně opřel lokty o stůl a položil bradu a spojené prsty. S jeho nepřirozeně ostrým sluchem? Samozřejmě že otec zaslechl jejich rozhovor! Což znamená, že se to dozví Brumbál. A Harry by si měl najít sakra dobrou výmluvu, proč se najednou zajímá o věštby.

   Skvělé, prostě skvělé!

   Zbytek dne proběhl stejně jako minulý týden: Harry předstíral bezstarostnost, přičemž byl celý napjatý a vynervovaný. Remus a jeho paměť byl pořád problém. Možná by to měl nechat být… nevypadá to, že by se Lupin chystal roztroubit jeho tajemství do světa, na Brumbálův rozkaz nebo ze solidárnosti, těžko říct…

   Večer ležel v posteli, oči upřené do tmy, a zvažoval všechna svoje nedávná rozhodnutí. Nelitoval, že jednal, vůbec ne. Bylo jakýmsi zvláštním způsobem uklidňující vědět, že aspoň částečně řídil svůj život, i když se tím dostal akorát do nepříjemné situace a slepé uličky.

   Nakonec se poddal únavě, už dávno smířený s tím, co jej ve spánku čeká. Dnes měl Tom dobrou náladu. Pokud zrůda jako on mohl cítit něco podobného optimismu a nadšení, Harry si byl jistý, že tohle byla právě jedna z těch vzácných chvil…

   Nacházeli se na jakési mudlovské ulici, která byla Harrymu z neznámého důvodu velice povědomá, a vedle nich stála zahalená postava.

   Voldemortovy oči o ni letmo zavadily, když bez zájmu pozoroval klid kolem, a Harry nepotřeboval víc než letmý pohled, volný smrtijedský plášť prozrazoval její ženské tvary, aby poznal Bellatrix Lestrangeovou. Především díky ní a jejímu neobvyklému zápalu a nadšení do své hobby byly jeho vize tak nechutné; jestliže Smrtijedi a Voldemort rádi pozorovali bolest druhých, ona ji milovala, jestliže jim přinášel křik mučené oběti satisfakci, ji přiváděl do extáze. Zabíjela s radostí, protože mohla, a uměla to jako nikdo jiný.

   „Všechno vypadá klidně, můj pane,“ hlásil právě čerstvě příchozí Smrtijed. Harry jeho hlas zřetelně poznával: Lucius Malfoy. Znovu se podivil na tím, že se někomu, jako je on, podařilo přivést na svět tak ubohého a patetického bezpáteřního červa. „Stráže jsme zneškodnili bez odporu, evidentně nečekali útok. Budova je nejspíše prázdná.“

   Harry cítil, jak se jeho duše začíná zmocňovat nepříjemný pocit. Dnes je noc útoku na ministerstvo?

   „Dobrá. Dej rozkaz k postupu,“ vyzval ho Voldemort. „A nezapomínejte – brutálně a efektivně. Je na čase jim ukázat, proč se báli vyslovit mé jméno!“

   Malfoy se hluboce uklonil, kousek poodešel a přemístil se dovnitř.

   „Můj pane,“ zakňourala nedočkavě. „Nač čekáme?“

   „Dáme jim náskok, Bello,“ odpověděl laxně a vytáhl svou hůlku.

   „Je možné, že na nás čekají? Že je to past?“ zeptala se, oči za maskou rozšířené nenadálým nadšením. „Že se bude bojovat?“

   Leskl v nich náhle pohasl: „Ale Snape nic neví…“

   „Severus není zrádce,“ odtušil Voldemort a vztáhl ruku s hůlkou. Špičkou shodil její kápi a pomalu odklopil masku. Bellatrix ji nechala bez pohnutí dopadnout na chodník, ve tváři výraz slabého překvapení a neskonalého obdivu ke svému mistru. Stále špičkou hůlky jemně obkroužil její čelist. „Chci vidět, jak se umíš bavit, Bello.“

   Zatetelila se radostí a ulicí otřásl silný podzemní výbuch značící, že se Smrtijedi skutečně setkali s tvrdým odporem. Harryho zachvátila nezkalená panika. Voldemort si šel pro věštbu osobně?! Vždyť nikdy nevycházel otevřeně na veřejnost, a teď si jen tak nakráčí přímo na ministerstvo?!

   „Pojďme!“ zavelel a přemístil se rovněž do budovy ministerstva, následovat svou nejvěrnější služebnicí.

   Atrium hořelo, Smrtijedi se činili ve vrhání svých kleteb na kryjící se členy Řádu a přitom ničili všechno, co jim přišlo do cesty. Voldemortova přítomnost vyslala mezi jeho protivníky vlny zděšení, které Harry více než dobře chápal.

   „Expulso!“ líně pronesl a zničil poslední pozůstatky zlaté fontány. Rozhlédl se bez zájmu kolem a vykročil k blokovaným výtahům, jejichž obránce se několik Smrtijedů marně snažilo zasáhnout řezacími kletbami.

   „Bombarda Maxima!“ vykřikl iritovaně nad jejich neschopností. Následná exploze zničila všechny výtahy. Voldemort pokračoval k obrovské díře ve zdi, překračuje zkroucené pozůstatky kovu a znetvořená těla. Jeho vlastní lidé se před ním zuřivě kryli při zemi.

   Jeden z obránců ještě žil a chňapl v agonii po lemu Voldemortova pláště. V lomozu probíhající bitvy přes všechny ty výbuchy a křik bylo téměř nemožné zaslechnout mazlivě pronesené: „Avada kedavra…“

   Harry se probudil a vystřelil do vzpřímené pozice, prudce lapaje po dechu. Srdce mu bušilo jako splašené, jizva pálila a bylo mu zle, více než obvykle. Zuřivě rozhrnul závěsy kolem postele, vyklonil se nad podlahu a zvracel. Potom se roztřeseně vydrápal na nohy.

   „Harry! Co se děje?!“ vykřikl Ron a zápasil se svými přikrývkami, aby se osvobodil.

   „Brumbál… musím ho varovat, musí je stáhnout… zmasakruje je do jednoho!“ vyrazil ze sebe přerývavě a vrávoral ze schodiště, zatímco Ron ho dohnal. Jeho přítel mu věnoval jediný pohled a bez váhání ho podepřel.