11 Forge

   „Profesore!“

   Severus sebou trhl a bleskově se otočil. George Weasley k němu běžel z druhé strany ulice, červený v obličeji a s rozcuchanými vlasy. Neviděl žádného Weasleyho už nějaký ten pátek, a rozhodně mu nebylo jasné, co tu jeden dělá zrovna teď. Navíc tenhle.

   „Pan Weasley, čemu vděčím za vaši náhlou přítomnost?“ zeptal se odměřeně a začal poklepávat svou holí do země. Nosil ji s sebou pouze z jediného důvodu – byla vyztužená ocelí a bylo uklidňující mít po ruce něco, čím by se mohl případně bránit.

   Podezíravě se na mladého muže díval a pevněji ji stiskl v ruce. Nikdo z kouzelnického světa, kromě Minervy a Pottera, neměl ani tušení, kde žije. Nebo neměl mít, přesněji řečeno.

   „Jde o Harryho, pane!“ zalapal po dechu, prudce se zastavil a zapřel se dlaněmi o kolena, jak se snažil popadnout dech. „Jste jeden z mála, kdo ví, kde Harry bydlí.“

   „Jděte za profesorkou McGonagallovou,“ mávl Severus rukou a znovu vykročil. Mířil do pekařství o dvě ulice dál pro svou snídani a Potter nebyl jeho starostí, Minerva byla ta, kdo se o Zlatého hocha neustále obávala.

   „Fred mi řekl, že mám přivést vás,“ pronesl ostře. „Prosím, pane, musíme se k němu dostat dřív, než bude pozdě.“

   Severus se pomalu otočil na patě a zadíval se na něj ještě podezíravěji. George Weasley byl blázen – tolik pochopil ze všech těch útržků informací, které měl k dispozici. Teď viděl, že je to skutečně pravda.

   „Jak jste se sem dostal? Nikdo neví, kde bydlím.“

   „Fred jo. Čekáme už hodinu, profesore. Musíme jít.“

   „Neměl byste odcházet z domu bez dozoru…“

   „Podívejte,“ George si prohrábl zoufale vlasy, „já vím, že si všichni myslí, že jsem blázen. Ale já nejsem! Prostě… hej, pojďte se mnou, půjdeme k Harrymu a jestli je v pořádku, tak se nic nestalo, ne? Maximálně přijdete o snídani… ale já vím, že je na tom zle!“

   Severus jej pozoroval pár vteřin, než ztuhle přikývl. Nevěděl, proč přesně se rozhodl s mladým Weasleyem jít… Možná proto, že se sám o Harryho obával a tohle byla dobrá záminka zajít se podívat, jestli je skutečně v pořádku.

   „Přemístěte nás do Malého Dolíku,“ řekl.

   George je přemístil přímo do malé vesničky a Severus začal ostře rázovat do kopce, na němž měl Potter svůj dům, následovaný rusovlasým kouzelníkem.

   „Jak vás vůbec napadlo, že by Potter mohl mít problém?“

   „Fred mi řekl, že měl nehodu. Zahrával si s myslánkou a potom spadl ze schodů…“

   Severus se zastavil a pronikavě se na něj zadíval: „Co jste říkal?“

   „Harry spadl ze schodů,“ zopakoval George. „Pojďte, musím spěchat!“ a vyrazil kupředu. V místech, kde byla branka, se George zastavil a zuřivě zamával na profesora: „Dál už musíte vy…“ náhle zbledl, všechny jeho pihy ostře vystoupily na povrch. „Rychle! Rychle!“

   Severus jej minul a vrazil mu do ruky svou hůl, otevřel branku a zamířil po cestičce přímo ke dveřím. Jakmile otevřel, zapolykal. Ten blázen měl pravdu!

   Harry ležel zhroucený u paty schodiště, kolem hlavy zasychající krev. Na první pohled bylo zřejmé, že nedýchá…

   „Zatraceně!“ vykřikl Severus a během mžiku klečel vedle něj. Neměl tep.

   „Ty idiote! Co to děláš, hm?! Kdo ti dovolil nechat se zabít? Pottere, varuju tě, koukej se vzpamatovat!“ vyzvedl ho napůl z kaluže krve a ohledal ránu na hlavě. Jistěže jenom Potter se dokázal udeřit do hlavy o hranu posledního schodu…

   Přitáhl si ho blíž k sobě, opatrně ho vzal do náručí a vyrazil s ním ven.

   „Poslouchej mě, ty jeden zatracený potížisto! Koukej se dát dohromady, je ti to jasné?! Nechtěj vidět ten průser, Pottere, jestli neposlechneš!“

   Nesl ho obezřetně napříč zahradou a nepřipouštěl si tu možnost, že je kluk pryč. Bylo to nemožné… příliš… příliš neúnosné. Nemohl prostě jen tak umřít, ne Harry Potter. Ne on…

   „Weasley!“ křikl, když se vynořil ven z branky a stal se pro něj viditelným. „Hůlku!“

   „Ale já neznám žádná kouzla… neumím…“ George zavrtěl smutně hlavou a o krok ustoupil.

   „Přestaň blábolit!“ zarazil ho. „Prostě to zkus!“

   Vytáhl tedy hůlku a zkusil všechna kouzla, která mu Severus nařídil vyzkoušet – ale opravdu neměl žádný talent na léčitelskou práci a ani jedno zaklínadlo mu nefungovalo.

   Harrymu každou vteřinou hrozilo větší poškození mozku. Severus jej nakonec položil na zem a vztekle nakopl nejbližší trs trávy. „Do…“

   Nadechl se a přiklekl k tělu. „Fajn, Pottere. Když si chceš hrát na mudlu, uděláme to po mudlovsku. Weasley, nezacláněj…“ rozkázal ostře, vylovil z kapsy čistý kapesník, zaklonil Potterovi hlavu a zahájil resuscitaci.

   Po několika pokusech se mu podařilo u Harryho obnovit životní funkce – vyčerpaně se posadil na paty a setřel si pot z čela. „Zatracenej kluku.“

   Prohrabal Harrymu kapsy, našel jeho telefon, zavolal svému oblíbenému doktoru Mudlofilovi a sedl si na okraj cesty vedle bezvědomého mladíka. Byl Georgeovi vděčný, že mlčel.

   Morule se k nim přemístil o deset minut později – během kterých měl Harry ještě jednu srdeční zástavu. Severus jej oživoval až do okamžiku, kdy doktor dorazil, a úlevně si oddechl, když prošedivělého muže spatřil s hůlkou v ruce.

   Byl ohromený intenzitou strachu, který pocítil, když vstoupil do domu a uviděl ho bezvládně ležet na podlaze. A byl omráčený vlnou úlevy, která jej naplnila, když se klukovo srdce rozeběhlo a když se sám sípavě nadechl.

   Merline, Severusovy ruce se třásly, když si prohrábl vlasy a zamžoural na toho kluka. Nezodpovědný malý idiot – široko daleko není ani náznak nějakého smrtelného ohrožení, tak si prostě spadne ze schodů a málem se zabije – aby přivodil jistému ex-profesorovi lektvarů infarkt!

   Morule se postaral o poranění hlavy na místě, ale odmítl jej přivést k vědomí.

   „Musím nejprve provést nějaké testy, pane Snape. Mohlo u něj dojít k poškození mozku,“ konstatoval pochmurně a vykouzlil nosítka. „Stavte se k večeru v nemocnici, budu vědět víc.“

   ***

   George Severuse přemístil zpět do Doune.

   „Proč jste šel za mnou?“ zeptal se Severus unaveně, když se posadil ke stolu v zahrádce před malou kavárnou, kam obvykle odpoledne chodil na čaj. George se usadil naproti němu a chvilku zíral do prázdna, hlavu nakloněnou na stranu, jako kdyby někoho poslouchal.

   „Fred věděl, že McGonagallová by Harryho vzala k Mungovi, což by nedělalo dobrotu. Vy jste zavolal toho léčitele…“ pokrčil rameny. „Harry by určitě nechtěl, aby se o jeho stavu někdo dozvěděl.“

   Severus se na mladého muže podíval s nečitelným výrazem v obličeji a objednal jim oběma pořádné kafe. „Jakém stavu?“

   „Vy víte jakém,“ George se zašklebil. „Mě můžou držet zavřeného doma, ale Fred občas zašel na návštěvu.“

   Severus se zdržel komentáře a netrpělivě čekal na číšníka. Poklepával prsty o stolek, oči zafixované na blízkou radniční věžičku s hodinami – bylo teprve půl desáté. Jak zatraceně může čekat až do večera?

   „Měl byste uvědomit Minervu,“ řekl Severus po delší chvíli. „Má Pottera ráda.“

   „To ano, a není jediná, abyste si nemyslel,“ zaklonil se na židli. „Nevykašlali jsme se na něj, víte? Já ani Fred… mamka mě nechtěla pustit na návštěvu… tak trochu mu vyčítá, že Freda zabil… ale…“

   „Řekněte mi jednu věc,“ Severus se naklonil nad stůl a propaloval George pohledem. „Jak víte o té myslánce?“

   „Copak jste nás vůbec neposlouchal?“ podivil se George. „Fred mi to řekl. Občas k vám zašel na návštěvu… občas to dělá, aby mě udržel informovaného. Mamka si myslí, že musím být neustále pod dozorem – jejím dozorem…“ smutně se usmál. „Ale já nejsem nebezpečný a nejsem ani blázen.“

   Snape se na něj nepřestal dívat.

   „Opravdu ne… koukněte… Fred je mrtvej, já to vím, ale… vy tomu nemůžete rozumět, profesore. Nemohl mě tu nechat… věděl, že nemůže…“ odvrátil pohled a začal si pohrávat s cípem ubrusu. „Tak tu zůstal. Krom toho, na druhé straně je prej děsná nuda,“ zakuckal se.

   „Weasley?“

   „Promiňte, pane…“ mávl rukou.

   Číšník jim s úsměvem donesl jejich kávu a George si do svého šálku začal přisypávat cukr a drze si vzal i ten Snapeův s úšklebkem: „Víme, že stejně nesladíte.“

   Nějakou chvíli mlčeli. Severus se snažil usilovně vypořádat s naprosto šílenými událostmi dnešního rána… seděl naproti bláznovi a právě zjistil, že mu záleží na zatraceném Harrym Potterovi víc, než by kdy byl ochotný věřit. Něco je opravdu špatně…

   „Abychom se vrátili k tématu,“ promluvil znovu George. „Nejste jediný, komu na Harrym záleží. A netvařte se tak, my víme, že záleží.“

   „A kde jste byli celý uplynulý rok? Potter to neměl lehké, jistě by v těch chvílích ocenil pomoc svých přátel. Kde jste byli?“ Severus si jen podrážděně odfrkl.

   „Harry sám se od nás distancoval, protože si myslel, že si nezaslouží něčí přátelství… jasně, hodně věcí mu mamka a ostatní vyčítali, ale byl to on, kdo se odřízl…“

   „Procházel si těžkým obdobím,“ štěkl Severus.

   „Jo, my víme,“ smutně přitakal George. „Já bych za ním zašel, o to nic… ale mamka mě nepouští nikam. Má o mě příšerný strach…“

   „A jak jste se v tom případě dostal ke mně?“

   „Vzal jsem jí roha,“ zašklebil se. „Ne že bychom jí chtěli přidělávat starosti, ale tady šlo o každou minutu, že jo…“

   „Jistě,“ Severus přitakal. Šlo o každou zatracenou vteřinu. Potter i tak může mít poškozený mozek… ó Merline, to byly nepříjemné myšlenky. „Pokračujte!“

   „Nikomu kromě vás a McGonagallové neřekl, kde žije, tak se za ním nikdo nemohl dostat.“

   „Vždyť jste mu psali, vy a slečna sestra,“ poukázal Severus. „Jak velký problém by to byl pro jeho další přátele?“

   „Dopisy od Neva a Lenky skončily na Ministerstvu, trošku si je spletli s fanouškovskou poštou… a Percy se postaral, aby je dali na hromadu, kterou Harry nikdy neviděl. Dopisy z Doupěte ztopil Ron.“

   Severus se na něj nedůvěřivě zadíval.

   George se mračil a zlostně škubal ubrusem. „Jo, slyšel jste dobře. Percy a Ron ztopili Harryho dopisy. Percy byl vždycky idiot, viděl jste, jak se choval, co vyšel školu? Myslí si to samý, co mamka – že Fredova smrt a moje domnělý šílenství je Harryho vina, tak s Ronem upekli tuhle špinavost, aby ho potrestali. Ron je samozřejmě naštvaný a žárlí, že Harry je slavný a oblíbený a všemi milovaný. Je to taky idiot. Rozhodl se, že se s ním o svou rodinu nebude dělit… Celkem úspěšně ho odřízli od všech, na kterých mu záleželo, a Harry jim to ještě ulehčoval těma svýma výčitkama svědomí, když se osobnímu kontaktu vyhýbal.“

   „Jak to všechno víte?“

   „Fred,“ řekl George trpělivě, opakoval to přece jen už poněkolikáté. „Hádám, že je výhoda být mrtvý – máte aspoň volnou ruku ve špiclování.“

   Na několik minut upadli to tíživého ticha.

   „Hermiona mu psala v těch prvních měsících každý den. Znáte Hermi… je tak trošku panovačná…a rozhodně nechtěla nechat Harryho na pokoji. Byla hodně nešťastná, když jí neodpověděl, a když nereagoval ani na vánoční přání a dárky, už mu psát přestala.“

   „Je tohle vůbec možné?“ podivil se nevěřícně Severus.

   „Divil byste se, ale je. Snažil jsem se jim říct, že Harry nedostal ani jediný pitomý dopis, ale nevěřili mi. Nikdo… jen Ginn,“ usmál se. „Naše malá sestřička nás měla vždycky ráda a jako jediná si dává pozor, když posílá poštu, i za nás. Vždycky si pronajme sovu z Příčné.“

   „Nechali Pottera, aby si tím peklem prošel sám,“ zaskřípal Severus zuby. Podíval se na hodiny a došel k názoru, že by stihl menší výlet na Ministerstvo kouzel, kde pracoval pan Percy Weasley… s Georgovou pomocí. A s jeho pomocí by stihl i navštívit pana Ronalda Weasleyho, tohoto času krále Kratochvilných kouzelnických kejklí…

   „Harry na to nebyl sám,“ George se slabě ušklíbl. „Docela jste mu pomáhal, víte?“

   Severus odmítavě trhl hlavou – to Potter byl ten, kdo pomáhal jemu, navzdory tomu, v jak velkém srabu sám byl. Zalitoval, jak se k němu zpočátku choval a bylo mu líto, že mu nenapsal ani jediný zatracený dopis. Jak to ten kluk řekl? Dal jim všechno – a oni si to vzali a zahodili.