pátek 8. listopadu 2013

16 Ministerský vězeň

Pád politického systému v kouzelnické Británii na konci podzimu roku 1996, jenž se stal opomíjeným varováním pro všechny podobně řízené společnosti kouzelníků napříč celým světem, byl dovršen naprosto jednoduchým aktem v sobotu pátého listopadu, přesně ve dvacet dva hodin a dvacet jedna minut.

   Rufus Brousek s obličejem podobným bouřkovému mraku hodil do vyhasínajícího krbu v ministrově kanceláři hrst letaxového prášku a zvolal: „Longhold!“ ačkoliv kdokoliv nezasvěcený by nebyl schopný postřehnout jméno mystikovy pevnosti.
   Vedoucí… od toho okamžiku bývalý vedoucí bystrozorského oddělní prostrčil hlavu plameny a o chvilku později ustoupil, aby uvolnil cestu svému lordovi.
   Harry se protáhl se širokým úsměvem a opřel se o svou hůl, pro tuto chvíli neviditelnou lidskému oku. „Ach, děkuji, Rufusi. Už jsem začínal mít obavy, že Popletal změnil na poslední chvíli heslo. Jsem rád, že tě vidím.“
   Úsměv na bystrozorově tváři by mohl směle konkurovat sadistickému šklebu jakéhokoliv Smrtijeda. „A já jsem rád, že konečně jednáme, lorde. Ačkoliv musím přiznat, že už nejsem tak nadšený, že zrovna… takhle.“
   Harry se nadechl, připravený mu odpovědět, ale byl přerušen příchodem svého druhého společníka.
   Otec se vynořil z krbu s kyselým výrazem ve tváři, setřásl prach ze svého pláště a upřel oči, naplněné nesouhlasným ohněm, na svého syna. Harry okamžitě pochopil, že jeho stoický přístup je předstíraný a profesor je na pokraji výbuchu. Potom se ušklíbl a trhl hlavou v posměšném pozdravu směrem k bystrozorovi.
   Snape a Brousek spolu nevycházeli – nikdy. Fakt, že pokud se kdykoliv v minulosti střetli, skončilo to soubojem nebo přinejmenším ostrými slovy a štiplavými urážkami, s tím neměl ani příliš společného. Byl to pouze výsledek dobře pěstované zášti, kterou mezi sebou s láskou hýčkali jako cosi velice vzácného. Harry měl vágní dojem, že každý bystrozor má svého oblíbeného zločince, s nímž má podobný vztah založený na vzájemné nenávisti a touze jeden druhého zabít, nebo zmrzačit. Třebaže Moody chtěl jeho otce dostat do vězení, jeho odhodlání se nedalo ani srovnávat s tím Brouskovým. Harry dobře tušil, kdo způsobil nevyléčitelné kulhání lvu podobnému muži.
   Nicméně jejich nevraživost byla pro tuto chvíli zapomenuta – oba muži se spojili a těžce Harrymu oponovali v jeho záměru vypustit Luciuse z vězení. Brousek už jen z principu, že se jednalo o Smrtijeda, který se ještě pořád nedostal do rady mudrců, takže se bystrozor necítil ani v nejmenším povinován brát na něj ohledy a prokazovat mu zdvořilý respekt. Otec neměl v plánu jej pustit k Harryho osobě vůbec – a nejspíše jej pořád hodlal vykostit, což byl jediný důvod, proč se nakonec nabídl na tuto jakože záchrannou misi.
   Harry oplatil otci rozhodný pohled a přešel kolem Brouska ke dveřím, přičemž si nasadil kápi a zajistil ji proti sklouznutí, jeho akce kopírována oběma muži. Prošel předkanceláří a počkal, než se k němu jeho společníci připojí, očima zkoumaje doménu Percyho Weasleyho, jenž se držel Popletala navzdory všemu. Očekával by, že ani Percy nemůže být takový idiot, aby nepoznal potápějící se loď! Evidentně může… litoval Artura.
   Tři muži maskovaní jako Smrtijedi, kteří se maskovali, že nejsou Smrtijedi, mlčenlivě procházeli budovou ministerstva v naprostém tichu. Dva z nich kulhali, ale to jim nezabraňovalo se pohybovat jako predátoři na lovu.
   Budova byla vážně zničena při Voldemortově útoku na začátku léta, a rekonstrukce byly dokončeny teprve před nedávnem. Harry cítil adrenalin pumpovat svými žilami s každým dalším neslyšným krokem tím neznámým prostředím a byl ostražitější, napjatější, pozornější. Sebemenší zvuk, zatřepotání zaklínadla, zavlnění ochranných bariér, zakmitání pastí… vnímal by to.
   Jediným vodítkem pro něj byla změna proudění vzduchu, slaboučký průvan, který ho upozornil na skryté dveře na zdánlivém konci obyčejné chodby poblíž soudních místností. Kdyby nežil s mudly, nevěnoval by tomu pozornost, naplno se spoléhaje jen na kouzelnické prostředky.
   Brousek si hluboce povzdechl a na lordovo pokývnutí začal ničit mocné pojistky na vstupu, jedno po druhém deaktivoval ochranná kouzla a alarmy a nakonec je dostal do přísně střežených cel na ministerstvu. Harry si všiml, že jeho otec je na pozoru a připravený rychle zakouzlil štítové kouzlo, kdyby náhodou některá pojistka přece jen bouchla nebo něco podobného.
   Poté, co byl dobyt Azkaban, se staly tyto cely ještě o něco nepřístupnější – a pokud by bystrozoři neměli svázané ruce a mohli jednat, jak si válečná situace žádala a stanné – stále nevyhlášené – právo povolovalo, byly by přeplněné. Situace byla taková, že v současnosti držela pouze jednoho stálého vězně, zatímco další zadržení byli umístěni v obyčejných celách o patro níže. Tím vězněm byl strýček Lucius.
   Konečně se s nažloutlou párou dveře, maskované jako solidní zeď, otevřely a odhalily vchod do dlouhé bílé chodby. Harry pokynul svým společníkům a jako první – ani omylem nehodlal pustit k Luciusovi otce před sebou – vešel.
   Chodba vedla k rozvětvení: na každé straně kratší chodby byly troje dveře, vlevo schodiště o poschodí níže a vpravo o poschodí výše.
   Brousek se mu chystal naznačit, za kterými z dveří se skrývá Malfoy senior, ale Harry naklonil hlavu na stranu a zamířil k těm posledním nalevo. Upravil si kápi a dovolil své holi se zviditelnit. Se skrytým úsměškem vyklepal na dveře veselý rytmus, položil dlaň na rám a vstřebal ochrany, aby je vzápětí rozmetal na kusy. Počkal pár vteřin a když se bystrozorem zneškodněné alarmy neozvaly, vešel.
   V malé cele nebylo kouzelné okno, v rohu se nacházelo WC a umyvadlo, na opačné straně úzká pryčna a plastová židle. Podlaha, stěny… všechno bylo sterilně bílé.
   Lucius ležel na posteli a jeho prázdné oči na něj hleděly bez zájmu.
   Jeho strýček nevypadal vůbec dobře – byl sám nezdravě bílý a Harry nějak pochyboval, že odráží pouze barvu místnosti, jeho vlasy byly neupravené a bez lesku, tvář několik dní neholená. Skutečně znepokojivé ale bylo, že měl propadlý obličej, a celý vypadal hubeně, vyhuble skoro, a ačkoliv teplota byla příjemná, na Harryho vkus možná až příliš vysoká, chvěl se pod přikrývkou, ruce položené na dece zaťaté v pěsti.
   Daleko měl k aristokratickému nadutci, jehož znal.
   Harry na pár okamžiků zaváhal.
   „Přejete si?“ zeptal se chraptivě Lucius a v jeho hlase zaznělo… něco. Harry s radostí shledal, že strýcův duch je nezlomen – možná těžce pohmožděn dle jeho prázdného pohledu, ale nezlomen. Dobré. Rozhodl se, že pokud dokáže odpustit otci – nikoliv však zapomenout! – plně odpustí i strýci ten omyl s pokusem o zabití.
   „Dobrý večer,“ Harry vysekl úsměšnou úklonou a zavířil holí v malfoyovském gestu, které viděl Luciuse často používat – a které jako Moon modifikoval a užíval sám. „Omlouvám se ze vyrušení v tuto pozdní hodinu, ale obávám se, že záležitosti, které s vámi potřebuji prodiskutovat, jsou neodkladného charakteru.“
   Lucius se nadzvedl z polštáře a zaujatě na něj zamrkal. „Opravdu? Prosím, v tom případě usedněte, pane…“
   Tuto chvíli si vybral otec, aby vpadl dovnitř – s kápí staženou.
   Svým způsobem by to bylo vtipné, pokud by Harry nemusel Snapea zachytit, aby Malfoye neproklel. Profesor se tvářil vražedně, jeho oči vrhaly blesky a třásl se potlačovaným hněvem – dobře, zase tak moc potlačovaný nebyl. Vycenil zuby a jen na nátlak synových rukou sklonil paži s hůlkou.
   Harry se přesunul před otce, blokoval mu tak cestu, a omluvně se pousmál na svého strýčka.
   Lucius při Snapeově zjevení se ztuhl a kdyby mu jeho špatná kondice dovolovala, vymrštil by se z postele, ale musel se pouze spokojit s posazením. Sevřel v rukou přikrývku a vzdorovitě zíral do očí svému po krvi – bohužel té jeho – lačnícímu bratranci.
   Harry si poposunul kápi, aby stále neodhalovala jeho rysy, ale dovolovala strýčkovi spatřit stín úsměvu na jeho rtech.
   „Lorda Snapea dobře znáte. Bystrozor Brousek byl tak laskav a raději počkal na chodbě. Pokud bychom nyní bez dalšího vyrušování-“ Harry trochu pootočil hlavu a referoval k otci, -„mohli přistoupit k našim záležitostem…“
   Lucius byl bezpochyby překvapen zmínkou Brouskova jména, ale nedal to na sobě znát. Přenesl svou plnou pozornost na Harryho a pokýval hlavou.
   „Výborně, pane Malfoyi, přišel jsem vám nabídnout… jistý obchod, můžeme to tak nazvat.“
   „Jsem skutečně uklidněn,“ ozval se uhlazeně – tak uhlazeně, jak jen mohl s hlasem nepoužívaným patrně několik týdnů. „Přítomnost mého bratrance svědčila spíše o tom, že se mu konečně podařilo dát dohromady popravčí četu.“
   „Na nic není pozdě!“ odsekl jedovatě Snape a Harry cítil, jak se podvědomě pohnul kupředu. Ukročil do strany a o půl kroku zpět, takže stál pořád mírně před otcem, ale mohl jej volnou rukou zachytit za paži.
   „Tedy, můžeš pokročit!“ vyštěkl iritovaně Lucius a Snape se plavmo pokusil vrhnout ručně stručně – k čertu s magií – na svého bratrance a zkusit ho vykostit po mudlovsku. Harry něco takového očekával už před plnými třemi minutami a jednal rychle.
   Vrhl se kupředu a zachytil ho, aby nemohl svoji myšlenku převést do reality. Snape ztuhl a zamrkal – Harry byl pořád o něco menší a o něco lehčí, bylo mu přece jen šestnáct, takže se musel pořádně opřít do tohoto úkonu a zachytit otce pevně. Na první pohled a druhé bližší prozkoumání to vypadalo – a skoro i bylo – jako kdyby otce objal.
   Oba od sebe poodstoupili prakticky ve stejnou chvíli, Harry mírně zaražen a v lehkých rozpacích, otec v šoku natolik hlubokém, že se stáhl ke dveřím, kde číhal jako temná hrozba na obzoru.
   Lucius nadzvedl obě plavá obočí v otázce.
   „Budu vám nesmírně vděčný, když se přestanete provokovat alespoň na pár minut,“ zhluboka se nadechl Harry a odsunul tu trapnou chvilku do pozadí.
   „Prosím, jestliže je to vaše vroucné přání,“ pokýval Lucius hlavou a pokynul k té ošklivé plastové židli. „Nechcete se posadit? Mám dojem, že jste se chystal představit.“
   „Moon,“ Harry se uklonil a se zavířením pláště se usadil. „Tak tedy, zpět k obchodu. Lord Voldemort velice touží po vašem návratu mezi své věrné služebníky a já jsem byl vyslán, abych se o to postaral.“
   Lucius byl opět překvapen, ale tentokráte jej oči prozradily, ačkoliv jeho tvář zůstávala seskládaná do masky zdvořilého, lehce znuděného naslouchání. V tomto výrazu bylo ještě bolestněji viditelné, kolik váhy ten muž ztratil za uplynulé tři měsíce.
   „Něco ve vašem tónu mi napovídá, že máte i jinou nabídku,“ řekl poté.
   „Ach, občas jsem tak průhledný!“ zvolal Harry a ušklíbl se. Kdepak tón, Brouskova přítomnost musí svědčit o tom, že je tu ještě něco jiného než Voldemort. „Inu, nevadí. Máte pravdu, pane Malfoyi. Mám další nabídku. Vlastně jsem vám přišel nabídnout několik možností a dovolím vám si svobodně zvolit. Můžete zůstat tady, v této cele, dokud si pro vás nepřijde někdo jiný. Dříve či později k tomu dojde.“
   Snape zafrkal. Harry hádal, že jeho otec by v bílém prostředí rychle ztratil zbytky rozum…
   „Ano, nebo můžete jít se mnou a vrátit se k lordu Voldemortovi jako jeden z jeho věrných služebníků,“ pokračoval dál. „V tomto případě vám upravím paměť ohledně tohoto rozhovoru a oba budeme spokojení. Mohu vás předat panu Brouskovi a několika jeho přátelům, kteří by s vámi velice rádi prodiskutovali několik záležitostí ohledně smrtijedských aktivit…“
   V ten moment pootevřenými dveřmi nakoukl dovnitř Rufus a nadzvedl kápi, aby vlčí úšklebek na jeho tváři byl nepřehlédnutelný. Nebyli domluvení, ale rozhodně to bylo trefné… Opravdu, bystrozoři jsou naprosto stejní jako ti, které pronásledují!
   „Taky vás mohu přenechat na pár minut ve společnosti tady pana profesora…“ ukázal palcem za sebe a otec se nehezky usmál a Malfoy ještě o něco zbledl a zvedl odhodlaně tvář.
   Měl zdravý pud sebezáchovy: „Nebo?“
   „Můžete se připojit ke mně,“ Harry se k němu naklonil a jeho černé oči jakoby plápolaly temným ohněm ze stínu kápě. „Nabízím vám místo váženého muže v novém světě, aniž byste se musel před kýmkoliv plazit či pochlebovat neschopným idiotům. Nabízím vám možnost získat zpět, co jste ztratil. Postavení, čest, bohatství…“
   Říct, že Lucius byl opařen, by bylo velice slabé popsání jeho skutečného stavu. Nevěřícně se zadíval na svého bratrance a fakt, že už s ním byl v místnosti několik minut a ještě ho nezabil, musel Malfoy rozhodně brát v potaz při posuzování vlivu cizince před ním. Přenesl pohled znovu na zahaleného muže s obezřetností.
   „Chcete zaujmout místo Pána zla?“ zeptal se. Nebyl ochotný zradit svou přísahu k Voldemortovi, to se na něm dalo poznat. Pokud jej Harry chce na své straně, musí mu nabídnout víc; přesně to, na co strýček uslyší. Co je pro Malfoye důležitější než všechny další sliby, než peníze a moc?
   „Ne!“ Harry se rozesmál. „Och, ne, to rozhodně ne. Řekněme, že chci zaujmout své místo, které shodou okolností Voldemort několik desetiletí okupoval, aniž by měl to právo.“
   „Kdo přesně jste, pane Moone?“
   „Ten titul je lord,“ opravil jej Brousek briskně zpoza dveří. „Lord, Malfoyi. Uděláš dobře, když si to zapamatuješ!“
   „Lord si musí takové oslovení zasloužit – krví, postavením, mocí, bohatstvím,“ odvětil znuděně a přezíravě se zahleděl na Harryho. „Prominete mi trochu pochybností, pane Moone? Čím z toho disponujete vy?“
   Harry se zase uchechtl, zvuk, jenž by méně odolným náturám mohl způsobit mrazení v zádech. Byl pobaven, och ano, to tedy byl! Ovšem začínal být trochu netrpělivý – ne že by se necítil naprosto bezpečně hluboko uvnitř ministerstva kouzel, samozřejmě… no, necítil. Nerad by prozradil svou existenci předčasně, protože přesné plánování je mnohdy klíčovým prvkem, který odděluje úspěch od selhání.
   „Kupodivu, disponuji… ach, téměř vším z toho,“ řekl a plynulým pohybem si shodil kápi z tváře. „Strýčku.“
   Koutkem oka zahlédl otcův úšklebek naplněný potměšilou radostí a uspokojením. Lucius byl totiž otevřeně a neskrytě v naprostém šoku. Vytřeštil oči a téměř to vypadalo, že pootevře ústa, ale tento reflex ovládl. Jen mírně zalapal po dechu a zapolykal, během několika vteřin nacházeje svoji rovnováhu. Nebo něco velice podobného klidu.
   „Octavie,“ řekl prostě, jako kdyby okolnosti jejich posledního setkání nezahrnovaly Avada Kedavra a pád z okna mezi útesy.
   „Obávám se, že toto jméno již několik měsíců nevyužívám,“ odpověděl stejně prostě Harry, ke značné nelibosti svého otce, jenž znovu zafrkal.
   „Jaká to škoda, musím říct, že je to dobré jméno. Mimochodem, vymyslel sis ho sám, nebo ti jej dal otec? Severusi?“
   Harry zavrtěl mírně hlavou. Lucius se nezměnil ani v nejmenším. V jeho šedých očích se však objevilo cosi, co tam definitivně chybělo po celou dobu jejich rozhovoru – jiskra. Jiskra, která z nadutého a otravného pana Malfoye dělala nebezpečného pana Malfoye. Život, jenž v něm po duševním zhroucení a třech měsících mezi bílými stěnami dohasínal, se opět probudil, když sledoval svého synovce. Zvlášť když mu nabízel evidentně své odpuštění.
   Mystik se pro sebe pousmál, jak pozoroval jeho myšlenkové procesy, takřka nepostřehnutelné pro jiné. Krevní pouta pro Luciuse znamenala hodně, tolik, že zradu netoleroval ani u vlastního syna – bylo to ale tolik, aby jej následoval? Možná mu měl nabídnout ještě jednu možnost: neutralitu. Nežádá po něm přece, aby zradil svůj slib Voldemortovi? Někdo tak hrdý jako Malfoy by měl být roztržen mezi povinnostmi k rodině a svému pánu.
   „Nezkoušej mě provokovat, Luciusi,“ zasyčel otec tiše. „Nezkoušej.“
   Malfoy zvážněl a s hlubokým povzdechem a náhle uštvanou tváří se zadíval prosebně – ano, prosebně – na svého bratrance: „Nevěděl jsem…“
   „A proč bych na to měl brát ohledy?!“ zařval Snape a znovu k němu nakročil, aby byl znovu jen taktak zadržen svým synem. „Mohl jsi ho zabít! Zabít! Štěstí, že vyvázl! Zradil jsi mě, zradil jsi naši rodinu! Vztáhl jsi ruku na mého syna, Luciusi! Jen Merlin ví, jak rád bych tě roztrhal na kousky…“
   „Otče!“ Harry musel několikrát zakřičet, aby na sebe upoutal jeho pozornost, nemluvě o tom, kolik námahy mu tentokráte dalo jej udržet od strýce v dostatečné vzdálenosti. „Ovládej se!“
   Po několik dlouhých vteřin bylo naprosté ticho, narušované jen jejich přerývavým dechem. Lucius se posunul až do rohu ve snaze dostat se trochu dál do svého bratrance, Snapeovi se podařilo domašírovat až k posteli a Harry mu skoro visel na krku, jak se pokoušel jej blokovat.
   Nakonec se otec zhluboka a dlouze nadechl a stáhl se. Nenávistný pohled naposledy upřel do Malfoyovy tváře a zavrčel: „Víš, co je zač. Mystik. Mystik! Být tebou, přijmu cokoliv, co ti můj syn nabízí, Luciusi. Je to tvoje poslední šance.“
   Způsob, jakým zvláštně kladl důraz na to spojení slov, zdánlivě obyčejné můj syn, nechávalo Harryho ochotným přehlížet i do budoucna otcovy agresivní výpady proti spojencům. Bylo příjemné slyšet v těch dvou slovech, dvou slabikách, že je milován, že někomu přináší radost, že je na něj někdo hrdý, že někam patří. Jak vidno, stále v sobě nedokázal zabít tu minoritní část toužící po Snapeově uznání, i když si to tak často nalhával.
   Malfoy se zatvářil bolestně a potom pronesl s veškerou pompou, kterou se mu podařilo do svého chraptivého hlasu vpravit: „Kamkoliv povede, budu následovat, tak přísahám, jakože v našich žilách koluje stejná krev.“
   Harry zasyčel a než stačil zadržet svou reakci, pravou ruku obtočil kolem svého levého zápěstí. Bolest, ne, žár, trval jen zlomek chvíle – dost nato, aby jej postřehl. Ve vteřině, kdy se jej Lucius pokusil zabít, kdy proti němu vztáhl ruku, zlomil Protego Sangue a stříbrný hádek zmizel beze stopy. Nyní byl tedy překvapen, když si vyhrnul rukáv a spatřil na svém levém zápěstí znovu jasně viditelné znamení, obnovenou krevní přísahu.
   Nadzvedl ruku a ukázal své zápěstí oběma mužům. Poté se zahleděl na svého strýce a zašeptal hlasem tak studeným, že se Malfoy i Snape nedokázali zbavit nepříjemné asociace s Voldemortem: „Zraď mě ještě jednou, strýčku, a budeš si přát, aby se k tobě otec dostal jako první.“
   Jeho tichá, poklidná hrozba, myšlená naprosto vážně, visela ve vzduchu jeden krátký okamžik.
   BOOM!
   Výbuch otřásl celou a všichni tři se vymrštili k akci – Lucius s nářkem padl zpět na postel. Harry k němu nakročil a pomohl mu posadit se, hůlku v ruce a oči zaměřené ke dveřím. Věděl, že strýcův zdravotní stav není nejlepší, ale doufal, že bude alespoň schopný přesunu!
   „Lorde!“ Brousek vtrhl dovnitř, svou rezervní neregistrovanou a tudíž i ilegální hůlku v ruce. „Dawlish! Stačil se krýt a zavolal pro posily. Budou tu každou vteřinou.“
   Harry si rázně nasadil kápi. „Rufusi, pomoz Malfoyovi!“
   Se zamračeným výrazem pozoroval, jak se Brousek, velice neochotně, přiblížil a podepřel strýce, jenž se netvářil taky nijak nadšeně. Napůl ho vytáhl a napůl vyvedl z cely.
   „Otče, my dva pročistíme cestu,“ řekl, když jako poslední vyšel ven a zneviditelnil svou hůl. Souhlasně zhodnotil popraskanou stěnu u rozvětvení, Rufusovo dílo. „Pamatujte, pánové, tato akce musí nést podpis Pána zla… Bombardo!“
   Dveře Malfoyovy cely se silou jeho kouzla vypařily – neměly ani tu slušnost explodovat. Pokrčil rameny, pokynul otci, jenž si rovněž zajistil kápi, a přesunul se do čela jejich malé skupinky.
   Bystrozor Dawlish, jak věděl od Rufuse, byl idiot. Měl sice vynikající mozek schopný pojmout kvanta informací, ale neuměl je používat a byl spíše z blbosti než oddanosti Popletalovým hlídacím psem, jeho očima a ušima mezi bystrozory. Patřil přesně k těm typickým ministerským úředníčkům, odborník na předpisy a dlouhá okecávání namísto akce. Harryho obrázek o tom muži jedině dokresloval fakt, že byl velice dobrý přítel madame Umbridgeové.
   Bohužel skutečnost, že byl idiot, mu nezabránila toulat se v nemožnou hodinu zrovna po té špatné chodbě – a i ten nejhloupější bystrozor postřehne, že je něco špatně, pokud jsou alarmy vypnuté a bariéry na celách deaktivované.
   Zvlášť, když zahlédne postavu hlídkovat u cely s jediným vězněm, a ta postava ho nestačí sejmout. No, nemůže to Brouskovi vyčítat, ten výbuch byl impozantní a Dawlishovo vyváznutí nebylo nic jiného než štěstí. Spíš uklouzl, než uskočil kletbě.
   Jejich bystrozoři, myšleno věrní Brouskovi a novému řádu, byli informováni o celé záležitosti a nedorazili urychleně. Jistě, dorazí, ale až o něco později, ve chvíli, kdy Harry a jeho společníci už budou pryč.
   „Mdloby na tebe!“
   „Protego! Confringo!“ zakřičel Harry, odrazil nepřátelské kouzlo a jeho kletba rozmetala na kusy roh, za nímž se ministerský bystrozor ukryl.
   Bezvědomá postava se skácela k zemi mezi úlomky stěny, prach se vznesl do vzduchu a Harry zamířil na obrys druhého muže nad tím padlým: „Indencio!“
   „Pozor!“ zařval Brousek varovně. „Další!“
   „Protego!“ otec je zaštítil. „Depulso!“
   Oba bystrozoři byli odmrštěni z cesty a do zdí.
   „Crucio!“ zamířil Snape na toho nejblíže.
   „Pouta na vás!“ zachraptěl další a pokoušel se postavit.
   „Protego!“ Harry zaštítil otce. „Nehraj si s nimi! Spěcháme, pánové, pohyb!“
   „Mdloby na tebe!“ otec odpravil toho, jenž jim zůstal za zády. Zabočili za zdemolovaný roh. Bylo tam několik bystrozorů. „Sectumsempra! Reducto! Expulso!“
   Malfoy se zuřivě rozkašlal v divokém víření prachu. „U Merlina, dýchej!“ zavrčel Brousek a táhl ho dál, příliš zaměstnaný omdlévajícím mužem, než aby se zapojil do boje.
   „Depulso!“ svorně vykřikli otec a syn a pročistili chodbu. Několik postav, včetně těch, které srazili prvně, odlétlo. „Pohyb! Bombardo Maxima! Mdloby na vás!“
   Probojovali se ke vstupu do cel a Harry zahlédl Dawlishe, jak se pokouší zaktivovat ochranné bariéry. „Och, to tedy ne!“ zařval na něj. „Impendimenta! Imperio!“
   Dawlishův odpor byl směšný. Prkenně se obrátil proti svým spolubojovníkům.
   „Mdloby na vás!“ vyřkl a jednoho trefil, než byl zneškodněn.
   „Protego Maxima!“ Harry pozvedl hůlku a vztyčil modrý, jasně pulsující štít, který nezmizel, když do něj narazilo první kouzlo, ale zavlnil se a zazářil ještě jasněji. „Imobilus!“
   Na několik desítek vteřin byli bystrozoři zmrazení v čase a Harry popadl po chvilce dech. Zadíval se na své společníky a postřehl, že Malfoy už omdlel.
   „Co mu je?“ zeptal se Brouska.
   „Nedoléčená zranění,“ odtušil Rufus bez zájmu a přehodil si hubeného muže přes rameno, jako by byl dítě. Ve vězeňském hábitu s bíločernými proužky vypadal, jako by vážil zhruba tolik. „Řeknu jen, že nikdo neměl extra zájem, jak je na tom.“
   „Sadisti,“ Harry zavrtěl hlavou. Bude muset zavolat Tonyho. „Fajn, změna plánu, pánové.“
   Podíval se na svůj posílený štít a potom na chodbu. Několik dalších drahocenných okamžiků zvažoval, jak co nejefektivněji uvolnit cestu až k Popletalově kanceláři. Pokud se nehodlá prozradit jako mystik, nemají šanci probojovat se až tam a jiné cesty jsou v tuto chvíli už odříznuté. Zmatou je postupem od východů do srdce ministerstva, a až si uvědomí, kam míří, bude pozdě. Kdo by ostatně hádal, že vetřelci znají heslo ministrova letaxu?
   „Otče, co říkáš na ďábelský oheň?“
   Snape se natočil a nadzvedl lep kápě, aby mu věnoval tvrdý pohled. „Je to pokročilá forma černé magie.“
   „Tedy, to vím,“ odtušil. „Zajímá mě, jestli jej dokážeš kontrolovat, když jej vyvoláš?“
   Snape mu věnoval ještě tvrdší pohled.
   „Merline!“ Harry protočil oči. „Nemyslel jsem to jako urážku.“
   „Mám si připravit hasící kouzlo?“ zajímal se Rufus přezíravě a otec se na něj ošklivě zadíval.
   „Tak prosím, tati, pusť se do toho…“ přerušil je Harry s dalším protočením. „Podržím štít.“
   Otec trhl hlavou a spustil kápi, Harry však zahlédl záblesk jeho očí, než se tak stalo. Bylo to překvapení a radost. Jistěže, Harry netrousí slovo tati do konverzace zase tak často. Pogratuloval si, jak přirozeně a nevědomě to znělo. Možná, že se jim podaří překonat cokoliv to otce tíží i bez pomoci cvokaře…
   Profesor si vyhrnul rukávy a protáhl a protřepal ruce, než začal ve vzduchu kreslit ohnivé znaky. Harry jej fascinovaně pozoroval, jak pod jeho dlouhými prsty vznikají planoucí znamení, aby jedno po druhém mizela, a potom zakroužil najednou pravým zápěstím a v mocném gestu namířil dlaň od sebe. Z jeho kůže vylétl divoký, zářivě červený a blýskavě žlutý plamen.
   Rudozlaté klubko se rozdělilo na dvě stejně velká, jenž se znovu rozpůlila a znovu a ještě jednou. Šestnáct malých koulí ohně tančilo kolem Snapea, některá se proplétala mezi jeho nataženými pažemi a prsty, některá kroužila kolem jeho hlavy.
   Imobilus vyprchalo a do Harryho štítu těže udeřilo několik kleteb současně. Jejich síla, stejně jako nečekanost způsobily, že Harry zaklopýtal a štít zakolísal. Jedna zbloudilá kletba se prodrala dovnitř a odražena křížem zasáhla Malfoye.
   V bílých proužcích hábitu se objevil karmín.
   Harry zesílil štít a otočil se k bystrozorům ve stejnou chvíli, kdy otec vypustil ďábelský oheň mezi ně.
   „Zložár! Zložár!“ vykřikl nebližší bystrozor a vrhl se k zemi, plamenům z dráhy. „Ústup!“
   „Tam, to je on! Miřte na toho vpravo!“ rozkázal jiný a potom uskočil, zaklel a jako banda neorganizovaných idiotů se skupinka ministerských bystrozorů dala na ústup.
   Kuličky ohně zmohutněly, některé získaly podobu ohnivých stěn, jiné tančily po zdech jako řada drobných plaménků, další se seskupily do tvaru zuřivých pekelných psů a chňapali po mužích, jejich ohnivé sliny zanechávajíce propálené díry v bystrozorských uniformách a spáleniny na jejich kůži, které se budou léčit dlouhé týdny; hukot smrtonosného ohně byl jejich štěkotem. Dým zaplnil chodbu a čehokoliv se plameny dotkly, zůstávalo zničené; dočista spálené a zčernalé, jako roky po požáru, a přesto horké na dotek ještě několik dní.
   Čtveřice za hradbou modrého světla ale byla v bezpečí jak před ohněm, mistrně vedením Snapeovýma rukama a jeho vůli, tak před zbloudilými kletbami, pokud ustupující bystrozoři byli schopní nějaké vysílat.
   Pomalu si protlačili cestu až k Popletalově kanceláři, tu a tam napadeni zoufalými zaměstnanci ministerstva, kteří byli vzápětí vytrestáni pekelnými psy… nebo Rufusovým příležitostným kouzlem, jelikož Harry byl zaměstnán štítem a Snape zložárem.
   Bez potíží prošli odemčenými dveřmi do Percyho předkanceláře, otec uhasil plameny a Brousek za nimi zamkl, což jim poskytlo asi tak minutu klidu, než ministerští překonají zdejší ochrany. To samé učinil i s dveřmi Popletalovy pracovny.
   „Běžte,“ Harry pokynul Rufusovi a ukázal ke krbu. Než stačil zamrkat, roztrpčený ex-vedoucí bystrozorů zmizel i s Luciusem stále přes rameno v letaxově zbarveném ohni, podrážděn, že se nemohl aktivněji zapojit do soubojů na počátku.
   Otec několik vteřin vypadal, že chce něco říct, ale nakonec se obrátil a zmizel. Harry se rozhlédl po Popletalově kanceláři, zakřenil se od ucha k uchu a zvedl hůlku: „Morsmordre!“
   Ve chvíli, kdy bystrozoři prorazili dveře, oheň v krbu již dočista vyhasl a ministrova temná pracovna byla prozářena jen zelenavým světlem Znamení zla, jež se vznášelo u stropu. První z nich se na prahu zastavil a jadrně zaklekl.
   Had se líně proplazil očním důlkem lebky a výsměšně na něj zakmital jazykem.

Žádné komentáře:

Okomentovat