19 Civilní hovor

Slzy, které nebyl schopný uronit té noci, kdy Sírius zemřel, volně kanuly z jeho očí právě nyní. Slyšet jeho hlas i jeho štěkavý smích a vědět… bylo to jako jej ztratit znovu. Jeho nářky nenechávaly nikoho v místnosti lhostejným bez výjimky, protože obsahovaly bezbřehý žal, nekonečnou bolest, jednu zničenou naději… byl to nářek za dva zmařené životy.

   Harry si nebyl jistý, jak dlouho to trvalo, ale nakonec se mu nějak podařilo utišit se a v rozpacích Tonksovou pustil.

   „Díky,“ zachraptěl a odtáhl se. „Díky, Tonksová…“

   Podala mu brýle, jež mu někdy předtím sklouzly, a se smutným úsměvem, utírajíc si vlastní oči, odvětila: „Žádný problém.“

   Protřel si obličej a narovnal se; vnitřní bouři emocí, radost nad Siriho slovy a smutek, že jej už nikdy znovu neuslyší, děsivý chlad náhlé totální osamělosti a úžasný hřejivý pocit štěstí, že byl svým kmotrem tak milován… to všechno pečlivě uzamkl zpět do hlubin svého nitra. Je třeba vyřídit nějaké záležitosti, je třeba být silný.

   „Omlouvám se, to bylo… nevhodné,“ zamumlal a vyslal slabý úsměv na paní Tonksovou.

   Obě ženy měly v očích stále slzy a Andromeda vztáhla ruku a na okamžik se dotkla v utěšujícím gestu jeho předloktí: „Není za co, mladý muži.“

   Jen kývl a otočil se ke skřetovi, který na něj hleděl s něčím podobným účasti ve svém tvrdém obličeji, pokud skřeti vůbec dokáží soucítit s kouzelníky. „Jste správce Síriusových majetků, Grinhooku?“

   „Tak jest,“ krátce kývl.

   „Je třeba vyřídit ještě nějaké formality?“ Harry se natočil a spatřil v šeru černý stín. Otec. Potlačil zachvění, když si uvědomil, že byl patrně přítomen celému průběhu čtení, včetně jeho sesypání.

   „Pouze pár,“ skřet se posadil za stůl.

   Harry se zvedl z pohovky a s ním obě dámy.

   „Rozloučíme se s vámi, pane Pottere,“ řekla mu paní Tonksová a její dcera se na něj zazubila. Za dveřmi na ně čekal skřet s dvěma připravenými truhlicemi a poté mu zmizely z očí. K jeho nelibosti Snape zůstal.

   Grinhook sáhl do stolu a vytáhl štos dokumentů a pokynul Harrymu, aby přistoupil blíže, zatímco je rozkládal po stole. „Velice se omlouvám za nepříjemnosti, ale potřebuji vaše potvrzení, že souhlasíte s přijetím dědictví, že jste akceptoval činy vašeho kmotra a nemáte námitek proti adopci a tak dále…“

   Harry k němu došel a shlédl na všechna ta lejstra. Bez zaváhání se zeptal: „Co mám udělat?“

   „Poklepejte hůlkou zde,“ ukázal jedno místo na pergamenu, „zde a zde…“

   Harry se mírně zamračil a přešlápl z nohy na nohu, velice dobře si byl vědom toho, že otec je ve stejné místnosti, pozoruje jej ostřížím zrakem a vstřebá vše, co vidí. Potom mírně zavrtěl hlavou, vytáhl svou hůlku a poklepal na příslušná místa.

   „Výborně,“ skřet si promnul svoje ruce s ostrými drápy. „Blackovy trezory byly přiřazeny k soupisu vašeho majetku a stejně jako Potterovy účty budou reagovat pouze na váš magický podpis.“

   Krátce přikývl. Nepřekvapovala jej Grinhookova narážka na fakt, že jeho trezory reagují na magický podpis – u kouzelnických rodin bývalo zvykem odpovídat na krevní spojení, které v obou případech bylo naprosto neexistující.

   „Dále je třeba projednat, zda-li si přejete používat jméno Black, nebo se budete držet jména Potter-“ skřetovy oči zatěkaly k rohu, kde stál jeho otec, „-či zvolíte nějaké jiné.“

   „Prozatím si vystačím s Potterem, děkuji,“ Harry se na něj zašklebil a skřet mu vrátil profesionální výraz – což v jeho případě připomínalo dravou grimasu. Nebyl překvapen ani Grinhookovou znalostí tohoto drobného detailu – skřeti pracovali tak efektivně jako bankéři a úředníci právě pro svou schopnost zjistit a zajistit vše potřebné. Krom toho, mohli nahlížet do záznamů svých kolegů.

   „Kdybyste se rozhodl pro jakoukoliv změnu, stačí ji jen oznámit. Lord Black nicméně trval na tom, abyste okamžitě začal užívat rodového titulu, na rozdíl od lorda Pottera, takže jsem povinován vám předat toto,“ vytáhl ze stolu starožitný prsten z platiny s černým kamenem – rodový prsten, znak hlavy rodu.

   Harry se pro něj natáhl a zaraženě na něj hleděl. Věděl, že v držení Gringottů je obdobný prsten s topazem, jenž značil hlavu rodu Potterů a třímal v sobě rovněž titul lord – dle Jamesovy závěti však měl Harry převzít povinnosti hlavy rodu až příští rok, po dosažení plnoletosti.

   „Nevěděl jsem, že je to možné,“ poznamenal a bez dalšího váhání si jej nasadil. Ucítil slabé zavlnění magie kolem a narovnal ramena, jak mu přejel mráz po zádech. S nakrčeným obočím zíral pár vteřin na černý kámen, až celý prsten úslužně zmizel z očí. Je povinován mít jej neustál při sobě, ale nemusí být vidět.

   „V minulosti to nebylo tak neobvyklé,“ informoval jej Grinhook. „Po následující rok budou některá vaše práva jako hlavy rodu poněkud omezená, nicméně v tom nespatřuji sebemenší komplikace. Jsem si jistý, že byste stejně nenalezl užití pro většinu z nich.“

   Ušklíbl se a přikývl.

   „Další otázka mi přijde bezpředmětná, ale je třeba ji položit. Přejete si aktivovat vzhledovou složku adopčního kouzla?“

   „Ne!“ ozval se hlas ze stínu a Harry se s kamenným výrazem otočil ke svému otci. Snape nakročil do místnosti a během chvíle stál vedle Harryho a zlověstně na něj shlížel, oči prozářené černým plamenem, nozdry hněvivě rozšířené. „Ne,“ zopakoval a zachytil jej za loket. „Slyšíš?“

   „Doporučuji vám to samé, lorde,“ pronesl upjatě Grinhook a sledoval Harryho, jak se vykroutil z otcova sevření. „Průvodní fyziologické změny by ve vašem věku byly velice bolestivé, shodné s tím, co jste podstoupil při zlomení těch minulých.“

   Otec se na něj zvláštně zahleděl, když Harry podvědomě trhl hlavou a zakřupaly mu krční obratle. Byla to velice nepříjemná představa, jež se mu vůbec nelíbila. „To si raději odpustím.“

   Snape se vzápětí stáhl zpět, s výrazem, jako kdyby nechápal, proč se vůbec vrhl dopředu, a upřímně řečeno, ani Harry neporozuměl jeho motivaci. Zafrkal a zahleděl se vyčkávavě na skřeta.

   „Přejete si zajistit eskortu na inspekci nově nabytých statků?“

   „Ne, děkuji,“ Harry se bolestně ušklíbl. „Myslím, že to nechám na jindy. Ale ocenil bych, kdybyste mi třeba zaslali soupisy, někdy během tohoto měsíce.“

   „V tom případě nám zbývá už jen poslední věc, lorde Pottere,“ řekl Grinhook s přikývnutím. „Takto činím na výslovné přání lorda Blacka.“

   Vytáhl ze zásuvky stříbrnou krabičku o velikosti dvacet na dvacet centimetrů, jemně tepanou geometrickými vzorky. Harry cítil, jak barva opouští jeho tvář, a zachytil se desky stolu, oči zafixované na urnu. „Vyjádřil naději, že budete vědět, jak s tímto naložit.“

   Zapolykal a vztáhl k ní ruku. Och ano, věděl, co s jeho popelem udělat.

   „Nyní se s vámi rozloučím,“ sdělil mu pak Grinhook škrobeně. „Musím se spojit s vaším finančním správcem a je třeba prodiskutovat, jak nadále bude kontrolován váš majetek. Buď já nebo kolega Roghark vám pošleme zprávu a připojíme k ní požadovaný soupis i výroční sdělení o stavu vašeho majetku.“

   Po rychlém rozloučení Harry mlčky vyšel se Snapem z banky a zamžoural do jasného letního slunce před velkolepou budovou, naprosto lhostejný ke všemu kolem sebe.

   Třebaže zpráva o Voldemortově návratu způsobila v prvních dnech paniku, dnes to vypadalo, jako by vše bylo při starém. Lidé na ulicích se smáli, chodili od obchodu k obchodu a od stánku ke stánku… pravda, osamělého člověka bylo těžké vidět, spíše dvojice a trojice, či dokonce hloučky… Ale jinak život vypadal skvěle.

   „Než se vrátíme domů, pane,“ Harry zíral před sebe, cítil se velice deprimovaný a k hrudi si tiskl stříbrnou urnu, jako by na ní závisel jeho život, „můžeme se stavit v Bradavicích?“

   Nevšiml si pohledu, který na něj otec upíral, vlastně se zdálo, že je příliš přemožen událostmi dne, aby věnoval pozornost jemu. Kdyby ano, možná by postřehl v jeho černých očích něco vzdáleně podobného soucitu, s jistou dávkou… závisti, když přejel pohledem na krabičku v Harryho ruce.

   „Nejprve je třeba zařídit alibi, Pottere,“ řekl nakonec, hlasem prostým emocí. „Potřebuji si nakoupit nějaké… vzácnější ingredience a doporučuji i vám, abyste se po něčem porozhlédl. Lucius si bude jistě přát vědět, kde a proč jste byl. Ocenil bych, abyste přestal s vaší melancholií a připravil se na to.“

   Harry se na něj podíval a v hlavě si přehrál tón jeho hlasu. Třebaže jeho slova byla ostrá, nepronesl je tak jedovatě, jak by to od něj čekal, proto slabě přitakal. „Kdy a kde je sraz, profesore?“

   „Kvůli vaší bezpečnosti,“ protočil oči, „je třeba, abyste zůstal pod mým dozorem.“

   „Harry Potter na Obrtlé?“ zeptal se otráveně. „Nebude pro nás oba kapánek nepřístojné nacházet se společně na tom místě?“

   Otec se na něj zadíval a potom pomalu zamrkal, jako kdyby nechápal, nad čím Harry uvažuje. „Tak sundejte tuhle maškarádu,“ poradil mu nakonec a natáhl ruku, jíž mu stáhl z nosu brýle. S nadzdviženým obočím mu je podržel před obličejem.

   „Nenapadlo mě, že vám to nevadí,“ řekl překvapeně a strčil brýle do kapsy. „Potřebuju tmavý kout nebo tak.“

   Snape jej zkoumal pár vteřin s něčím velice zvláštním v očích, a pak jej dovedl do stínu za jedním z momentálně prázdných stánků.

   „Kouká se někdo?“ zeptal se Harry a jakmile se Snape obrátil, aby zkontroloval ulici, rychle si stáhl Jamesův prsten a strčil jej do kapsy. Když se profesor zadíval zpátky, spatřil Harryho obrys zavlnit se a rozostřit, vyrůst a nakonec projasnit. Jeho tvář jej nezradila – nedal najevo překvapení ani údiv – jen tiše ustoupil bokem a nechal Harryho vyjít na světlo, zatímco si mladík mnul čelo a zahaloval jizvu.

   „To bylo zajímavé,“ poznamenal profesor nakonec a vedl ho davem na ulici k rohu s Obrtlou.

   „Zvědavý?“ ušklíbl se Harry a nadzvedl obočí v dokonalé imitaci gesta, kterým Snape na jeho drzost reagoval.

   „Pouze poukazuji na skutečnost, jak je zajímavé, že iluze nezmizela ihned po ukončení, nebo že její odeznění netrvalo déle,“ opravil ho škrobeně. „Necítil jsem ani, jak jste ji zrušil, Pottere.“

   Zdálo se mu to, nebo vedl se Snapem jakž takž zdvořilou konverzaci? Nejzdvořilejší za posledních pár… měsíců. Let. Žádné šklebky, žádné jedovatosti… zvláštní, ale každopádně vítané, protože Harry si nebyl jistý, jestli by zvládl klasického Snapea po dnešním dopoledni.

   „Nezrušil,“ vysvětlil se zamrkáním. Byla trvalá.

   „Humpf,“ odtušil profesor a zatáhl ho za roh, do ztemnělé křivolaké uličky, která byla téměř prázdná. Harry si uvolnil hůlku v rukávu a přimhouřenýma očima pročesal své nejbližší okolí, než se zaměřil na to vzdálenější. Ve stínech se pohybovalo několik kouzelníků nebo čarodějek – nebo kouzelných tvorů, měl silné podezření, že to individuum se žlutýma očima mělo k člověku daleko. Bylo to jiný svět oproti Příčné, kde se nacházeli lidé, barvy, světlo a prostor. Tady vládlo příšeří a ve vzduchu byl cítit chlad.

   „Drž se u mě,“ šeptl mu otec a vkročil do šera při podloubí jednoho z domů.

   Harry jej následoval a povolil uzdu svým smyslům, takže vnímal vířící magii kolem sebe. Z jeho otce vycházely zastrašující vlny, které jim oběma úspěšně vyklízely cestu, a musel se ušklíbnout nad tím faktem, že stejnou metodu nejspíše používal i na pročištění chodeb, když spěchal v Bradavicích… i když asi ubíral na intenzitě. Prváci by nerozdýchali zásah takovou vlnou nepřátelské magie.

   Po chvíli jej zavedl do stísněného zapadlého obchůdku, který byl stejně špinavý a tmavý, jak se dalo očekávat. Za pultem byly moly prožrané ohavně hnědé závěsy, kterými prostrčil hlavu jakýsi opelichaný muž a přejel je oba krví podlitýma očima, načež se záplavou hnědi prodralo celé jeho tělo.

   Zamnul si ruce se šklebem podobným tomu, jaký nasadil Grinhook. Na skřetí tváři, tolik odlišné od lidské, to bylo v pořádku… u tohoto muže to bylo znepokojivé. Harry se ovládl, aby neudělal znechucený obličej.

   „Hehe! Jestli tohle není pan Snape! Co pro vás a mladého pána mohu udělat?“ zeptal se úslužně a otec se pohrdavě usmál.

   „Věřím, že váš zásobovač již dorazil?“ odtušil hedvábně a zpražil ho pohledem. „Obvyklé zboží, pane Tucu.“

   „Jistě, jistě…“ a ten chlapík se mohl přetrhnout, aby donesl pečlivě zabalené balíčky.

   Po několika minutách mu Snape předal váček galonů a uložil si své vzácné – nelegální – ingredience do vnitřní kapsy pláště a popohnal Harryho z obchodu.

   Cesta na denní světlo proběhla pokojně, jen ulice byla o něco prázdnější, a když konečně stanuli zpět na Příčné, Harry si musel na chvíli zaclonit oči před tím jasem.

   „Přiznám se, že jsem vlastně… zvědavý,“ řekl jeho otec obezřetně a úkosem ho pozoroval, jak kráčeli bok po boku mezi dalšími lidmi kolem, kteří jim téměř podvědomě uhýbali z cesty.

   „Na ty iluze?“ Harry se zamračil na muže, který do něj málem vrazil, a ten člověk se celý přikrčil, zamumlal omluvu a pospíchal pryč. Harry pobaveně zafrkal a zavrtěl hlavou.

   „Ano,“ odsouhlasil pomalu a sledoval toho stejného člověka mizet v davu.

   Harry se na něj zadíval překvapeně, zkoumaje jeho výraz, hledaje něco neupřímného. Snape se zdál být skutečně zaujatý, a Harry neviděl důvod, proč mu to neprozradit. Cítil se totiž velice zranitelný – což jeho otec musel postřehnout. Je možné, že proto se chová tak zdvořile a doposud mu neotloukl o hlavu jeho citový výlev? Od kdy ale bere Snape ohledy na jeho emoční stav?

   „Zkombinoval jsem několik zaklínadel a aplikoval je na… prsten,“ prozradil doufaje, že když ho nepodráždí svou mlčenlivostí, vydrží mu nerýpavá nálada ještě nějakou tu chvíli. Alespoň do večera. „Takže stačí jen nasadit…“

   „Jaká kouzla jste použil? Jak jste to udělal?“ zeptal se ho Snape tiše. Zastavili před madame Malkinovou a prohlížel si Harryho s něčím neidentifikovatelným v očích.

   „Použil jsem iluzivní kouzla na mou výšku, rysy a hlas,“ promluvil pak se zaváháním. „Propojil je se matoucími zaklínadly, která vyvolávala v jiných lidech dojem, že při fyzickém kontaktu se mnou cítí to, co vidí jejich oči. I když jsem vyšší, při kolizi na chodbě měl kdokoliv dojem, že měřím metr pětašedesát…“ pokrčil rameny.

   „Dál jsem na iluze napojil ještě upravené zrcadlové zaklínadlo, které odráželo na povrchu masky část mého reálného stavu – inkoust na nose, špínu, modřiny, růst vlasů…“ zakoktal se, neboť na něj otec skutečně šokovaně zíral, dokonce s mírně pootevřenými ústy. Chvilku si nebyl jistý, jestli pokračovat, ale protože Snape nejevil známky toho, že má přestat, dořekl zbytek.

   „Ohnisko jsem vytvořil v prstenu, protože jsem věděl, že od fiaska s falešným Moodym budou ve škole kontrolovat každého, jehož vzhled je pozměněný. Můj prsten nelze detekovat a je chráněn proti krádeži a ztrátě, takže i kdyby někoho napadlo hledat ohnisko iluzivních kouzel mimo mě, nenašel by nic…“ znovu se zakoktal, v otcových očích to jiskřilo. Že by se mu nelíbilo porušování zákona? No, skvěle…

   „Abych se nedostal do problémů s ministerstvem kvůli kouzlení nezletilých… pracoval jsem bez hůlky,“ dodal slabě se snaze zmírnit výbuch, který očekával.

   Snape zavřel ústa a dlouze se nadechl.

   „Víte, že jste vytvořil magický artefakt?“ zeptal se klidně.

   „Tedy, když se budeme držet učebnicové definice, je to možné,“ souhlasil. „Ale…“

   „Víte, že jste právě popsal něco prakticky neproveditelného?“ přerušil ho znovu, stále klidně, i když něco v jeho hlase mělo ostřejší podtón.

   Harry na něj podmračeně hleděl. Zase natolik neproveditelné to nebude, když se to i jemu podařilo – pravda, dalo to neskutečně moc práce, ale přece…

   „Víte-“ otcův hlas se zlomil, oči mu zasvítily a zaskřehotal: „Víte, že jste právě splnil definici mudrce?“

   Hysterický Snape. Och, můj ty Merline!

   Zíral na něj a nevěděl, jestli se začít smát jeho komickému výrazu nebo zděšeně vycouvat a utéct. Jeho otec se mohl nechat rozčílit k nepříčetnosti, ale jinak byl zatraceně neotřesitelný. Vidět ho takhle – tak, tak… z míry… aniž by byl vzteky bez sebe… to bylo děsivé.

   „Kohože?“ vyslovil slabě.

   Profesor jej pevně zachytil za předloktí a zatřásl jím: „Iluzivní a zrcadlová kouzla není možné propojit! Jelikož iluze neexistuje, není na ní možné cokoliv odrazit! Iluzivní kouzla nelze zacílit pro jejich vysokou nestabilitu na nikdy neživý předmět! Nelze vytvářet magická ohniska bez použití jiných ohnisek, tudíž bez hůlky! Fakt, že jste tohle evidentně udělal – že jste o tom mluvil, jako kdyby to bylo směšně jednoduché… Salazare! Octavie, máš vůbec představu, co to znamená?!“