pátek 8. listopadu 2013

23 Triumf

„Někdo zabil Bellatrix, lorde,“ začal bez zbytečných úvodů Harry, jakmile pozdravil zběžnou úklonou hlavy. „Snape a Brumbál jsou sražení do bezvědomí, Řád podlehl chaosu. Někdo… někdo otevřel brány pekla a vytáhl jakéhosi Lupina. A ten někdo, zdá se, je vysazený na tvé věrné a má spory s Brumbálem. Neměl jsem z něj dobrý pocit.“

   Voldemort si vyslechl tuto zprávu se značným klidem, jen popleskal Nagini po hlavě. Jeho společnice se prozatím rozhodla mlčet, líně se mu obtáčejíc kolem ramen, a prohlížela si Harryho jedním okem.
   „To je nemilá zvěssst, Atere,“ zasyčel a Harry zahlédl stín obav v jeho očích, jinak prostých emocí. Byl to strach? Och ano, tvé tajemství není už tak úplně tajné – a tvá pojistka tě už příliš nejistí…
   „Vskutku, lorde,“ souhlasil a obdivoval, jak navenek vyrovnaně působil. Vše pro udržení představy síly, pozice neporazitelnosti.
   Bellatrixsss mrtvá? Nesssouhlasssím. Je to jedna z těch lepššších zpráv… zasyčela si Nagini pro sebe, zatímco Harry sledoval Pána zla uvažovat nad změnou situace. Podíval se pak přímo na něj a zamlaskal.
   „Severus měl dnes velet útoku,“ řekl znenadání. „Povedeš jej ty, můj Atere. Napadnete dnes v noci ministerstvo, dáte pocítit lidem naši plnou sílu. V tomto čase nejistoty ten nejsilnější ukořistí vítězství…“
   Harry přijal svěřený úkol se slabou úklonou a uhladil své černozlaté róby, dávaje pozor, aby nikdo nezahlédl zlatý záblesk obraceče času. „Žádný problém, lorde. Přinesu ti vítězství na talíři. Ministerstvo je rozložené, bez odporu Řádu to bude hračka.“
   ***
   Té noci byla ministerská budova zničena úplně a část mudlovského Londýna, pod níž stála, se propadla. Na rozdílných místech v centru vybuchovaly domy z neznámých důvodů a na nebi se objevovala roztodivná světla, obloha byla ozářená plameny, jako by znovu hořel celý Londýn, a kouř se nad ruinami držel téměř až do úsvitu, než poslední ložiska požáru uhasla.
   Byla to ta nejkrvavější noc v novodobé historii města – kouzelnického i mudlovského, neboť počet obětí na životech překročil devět set padesátku. Oficiální prohlášení vydané mudlovskou vládou hovořilo o teroristickém útoku, a teprve koncem týdne dostal mudlovský premiér omluvu a vysvětlení situace o mocenském převratu od pana Weasleyho.
   Harry byl pověřen velením nad hlavním útokem, čili vpochodoval na ministerstvo, kde se střetl s Rufusem a několika svými kolegy v červených róbách. Nenápadně je pozdravil, než mezi nimi začala jednostranně zuřivá a lítá bitva.
   Smrtijedi si nebrali servítky a pálili efektivní destruktivní kletby sem a tam, ale k jejich nekonečnému zděšení a šoku, přeběhličtí bystrozoři byli chráněni. Ve chvíli, kdy se k nim blížila nepřátelská kletba, prostě zmizeli a objevili se o zlomek vteřiny později, netknutí. Proti vražedné kletbě neexistoval štít a jen jediná osoba ji dokázala přežít, navíc s jizvou na čele – ale nebyl problém se jí vyhnout… nebo v tomto případě tak nějak… bliknout.
   „Mdloby na tebe!“ bylo ovšem to jediné, co pečlivě instruovaní bystrozoři pálili a s každým omráčeným Smrtijedem jeden z rudě oděných strážců zákona, který nestrážil už ten běžný zákon, zmizel, aby se o chvíli později zapojil znovu do ostré šarvátky.
   Bojovalo se ve spodních patrech, kde byly tajné kanceláře a Odbor záhad, a pro Voldemortovy síly to přestávalo vypadat dobře, když byly takto rozebírány jako na bleším trhu – ne že by Harry proti tomuto vývoji situace něco namítal.
   Problém nastal ve chvíli, kdy se do bitvy zapojili skuteční ministerští bystrozorové, kteří akorát rozpoutali ten pravý chaos, kdy všechno a všude vybuchovalo a nikdo si už nemohl být jistý, kdo je proti komu – a mystikovi bystrozoři tím svým blikáním skutečně situaci jen zhoršovali, protože začali mizet a objevovat se téměř v několikavteřinových intervalech.
   Obě bojující skupiny byly záhy zatlačeny na Odbor záhad, kde krátce nato několik neopatrných kleteb rozpoutalo masovou řetězovou reakci. Harry nikdy nezjistil, kdo mohl za prvopočáteční jiskru toho truchlivého táboráku… Ale imploze ministerstva byla děsivá: jediné, co se podařilo z trosek netknuté později vynést, byl Oblouk smrti – a v ten moment se Harry rovněž stal majitelem jediného obraceče času v kouzelnické Británii. O pár desetiletí později se postaral o to, aby taky jediného celkem.
   Harry cítil rostoucí magickou nestabilitu a podařilo se mu nevybíravými rozkazy vypakovat slušnou část lidí ven. Jeho bystrozoři jej poslechli samozřejmě všichni a hned, Smrtijedi pod jeho velením – ti dosud nezajatí – nebyli hloupí a přemístili se na jeho rozkaz jen o okamžik později… a ministerští zůstali pod sutí.
   V ohořelých a potrhaných róbách, pod nimiž neprobleskovalo jeho rudé roucho, protože to nechtěl, se Harry a zbytky jeho útočné skupiny přemístili na Příčnou, kde Rabastan Lestrange vedl souběžnou ofenzívu proti širší kouzelnické veřejnosti. Dnes měl padnout k Voldemortovým nohám Londýn – zbytek země měl následovat. Teoreticky.
   ***
   Příčná ulice zažívala vlnu teroru, ale některé domy a obchody byly chráněny runovou magií, takže se Smrtijedi ani nedostali přes prahy a skončili omráčení přímo před nimi, jen čekajíce, až je rudě oděné mystikovy síly seberou a přemístí do cel na Longholdu.
   Značně otřesený Lestrange se pokoušel bojovat, ale proti blikajícím bystrozorům, kteří jeho muže prostě a jednoduše unášeli, toho moc nemohl udělat, zvláště když jejich velitel byl neustále na dohled. Zdálo se, že je všude
   Boje tady byly divočejší a nebezpečnější, s více oběťmi, protože spousta domů chráněných nebyla a obyčejní kouzelníci a čarodějky zůstali zachycení uprostřed kruté války, která jim tak znenadání a bez sebemenšího varování zaklepala na dveře. Jistě, věděli o hrozbě, ale přesto neočekávali, že by smrt mohla překročit jejich prahy… Exploze trhaly Příčnou na kusy, staré protimudlovské ochrany byly strhávány dolů a domy prostých lidí hořely v plamenech.
   V tom chaosu výkřiků, kouře a ostrých zeleno-červených světel jako démon levitoval mystik, zářící svou silou. Tetování na jeho kůži svítilo temně modrým plamenem a z jeho očí sršely blesky bezmocné zloby nad každým zbytečně zmařeným životem čarodějky, kouzelníka – i mudly. Bojoval, naplněn spravedlivým rozhořčením.
   Nic z toho, co se té noci stalo, nemuselo být tak špatné, tak tragické, kdyby lidé na správných místech konali své povinnosti řádně. Nikdy nemusel povstat lord Voldemort, nikdy by nebylo zapotřebí povolat až z hlubin pekla mystika, jenž by je osvobodil a jenž by je spoutal…
   Děti jejich dětí zaplatily cenu za chyby svých předků.
   Nad místy, kde zářila Znamení zla, ohavná lebka a had, jeho bystrozoři vyslali měsíc a blesk, jež stříbrnou září rozehnaly stíny zelené a černé, dávajíce naději. Boje trvaly jen něco přes hodinu a půl, neboť kamkoliv se Smrtijedi hnuli, narazili na odpor rudě oděných kouzelníků, a kdekoliv byla situace závažnější a umírali lidé, poznali služebníci Pána zla hněv někoho mocnějšího, než byl jejich mistr.
   V jednu chvíli se země pod jejich nohama zachvěla a mystik na zlomek vteřiny ustrnul, všechno ustalo – to se zhroutila budova ministerstva.
   Tolik zmařených životů…
   S novou vervou a větším odhodláním se pustili do šarvátky, obě strany posílené o bojovníky z chodeb bývalého úřadu vlády.
   Na konci toho všeho se mystik dostal do těsného kontaktu s velící skupinou na ústupu. Jeho zelené oči se rozzářily, když jednomu z velitelů sklouzla maska a odhalila velice známou tvář. Několik zlomečků vteřiny na sebe oba hleděli s tímtéž identickým chmurným pobavením vepsaným v identicky hlubokých očích a potom po sobě mrskli kletby, znovu oddělení vírem boje.
   V ten moment byly obě jeho persóny zachovány – jak by taky jedna a tatáž osoba mohla být na dvou místech současně, že?
   Mystik na pár okamžiků dosedl unaveně na chodidla, pryč byla záře jeho tetování a zuřivé víření jeho magie se zklidnilo. Křeč v pravém kotníku jej donutila okamžitě přenést váhu na levou nohu, a zahleděl se k nebi. „Rufusi?“
   „Můj lorde?“ vyčerpaný, ale křenící se Brousek se okamžitě vynořil po jeho pravé straně.
   „Kontaktuj McGonagalla…“
   „Aj, netřeba, můj lorde!“ zavýskal zpovzdálí svérázný léčitel s tím svým přízvukem a následovala jej sousta zeleně oděných léčitelů. „Jsme tu… Nechceš něco na tu nohu, synku?“
   Harry se pootočil a v jeho ruce se zmaterializoval jeho milovaná hůl a s úlevou se o ni zapřel. „Ne, nadopujte lektvary proti bolesti ty nebožáky kolem. Jak se držela nemocnice?“
   „Párkrát chtěli prorazit dveřmi a potom zkoušeli letax, lorde. Nějak jim to nešlo. Naši hoši je sesbírali a poslali do pevnosti jako by sbírali borůvčí v lese,“ zachechtal se. „Nebo špalky spíš.“
   „Řád se nikde nepletl pod nohy?“
   „Nah, kdeže! Neříkal jsi, že je má na povel moje Minnie? Jako facka jasné, že se nám pod nohy ani plést nemohli,“ zafrkal a Brousek se zašklebil.
   Harry krátce přikývl a rozhlédl se po zničené ulici. „Kde je Applegate?“
   „Řekl bych, že tiskne,“ odpověděl Rufus a podepřel svého mystika, když se snažil překročit trosky. Odvrátil pohled od torza jakési mladé ženy, jež byla napůl zavalena pod padlým sloupem.
   Mystik se s podmračeným zafrkáním vznesl zpět do vzduchu, jeho hůl opět mizeje. „Dobrá, pokusíte se mi někdo zjistit, jak vážné jsou ztráty?“ v pohledu se mu zablesklo, když se úkosem zahleděl na tu ženu, linie na jeho tváři se opět probouzejíce k životu slabým jasem. „Ať naši chlapci pomůžou léčitelům dostat raněné zpod sutě… a potom se běž podívat na naše hosty na Longholdu, Rufe…“
   „Jistě, lorde.“
   Popolétl kousek a ohlédl se na ně: „Tak do práce, pánové, do práce. Tahle noc nebude trvat věčně.“
   Až do svítání bylo možné spatřit muže s bíle svítícím tetováním a krvavým rouchem, jak se vznáší pár desítek centimetrů nad povrchem země, jeho magie silná, a odhání stíny a noční můry mnoha raněných, ulevuje zmučeným duším a pomáhá vlastníma rukama budovat pevné základy nového světa; neb z mystikových rukou přichází smrt, zatracení i bolest… ale také život, spása a uzdravení.
   ***
   „U Merlina, Rito!“ procedil Harry skrze zaťaté zuby, když si prohlédl letáčky, které zaplavily v pondělí ráno celou Británii, a složil velice tenký informační výtisk Denního věštce. Bylo v plánu v této chvíli podpořit jeho tažení novinovými články a propagandou, nicméně…
   „Jak se ti podařilo získat ty citace? Nemluvě o těch fotkách?“ zeptal se. Skutečně, propagační letáky byly naplněné úryvky z jeho proslovů k radě a bystrozorům, noviny pěly chválu na jeho plány a akci té noci, na titulní stránce velice působivé foto rozhořčeného mystika uprostřed boje s Měsíčním znakem, jak jej Rita pojmenovala, vznášejícím se v pozadí nad troskami. Celé vydání Denního věštce shrnovalo události té noci, naplněné hýbajícími se obrázky zkázy a utrpení, popřípadě jeho fotkami, jak levitoval mezi zraněnými a léčil…
   „Co?“ zeptala se nevinně, v očích šelmovskou jiskru. „Můj lord by mi neupřel možnost velebit jej, nebo snad ano?“
   „Tohle mi až nechutně připomíná bláboly, které jsi psala ještě poměrně nedávno, Holoubková,“ zabručel. „Zase přeháníš!“
   „Nedávám naší rase víc než pár desetiletí – zvláště s válkou, kterou Voldemort rozpoutal, a ministerstvem, které je neschopné sjednat pořádek. Naší nadějí je zachovat co nejvíc z kouzelnického světa – tradice, kouzla, životy – a obnovit jej do jeho původní krásy, do původní velikosti,“ citovala.
   „Nebo: Pojmy jako černá a bílá, dokonce i pohodlná šeď, neznamenají nic. Není dobro a zlo, je jen moc. Moc, kterou máme v rukou my – moc zničit a moc zachránit náš svět. Či: Každý, kdo bude nosit můj znak, bude chráněn. Je to symbol rovnosti, cti a zasluhuje úctu, neboť není založen na poslušnosti vynucené, ale darované dobrovolně, a nežádá si otroctví a nepřináší pohanu. Neřekl jsi to snad, můj lorde? Tak jaképak přehánění?“
   Na vteřinku skryl obličej v dlaních a pak se zašklebil: „Budiž, Rito, budiž. Ovšem nikdy nepřijdu na to, kdes vyhrabala ty fotky… nevadí…“
   Usmála se na něj: „No, veřejnost na to slyší, můj lorde. O to přece jde, nebo ne?“
   „Máme redakci zaplavenou děkovnými vzkazy od přátel a příbuzných lidí, které jste v noci zachránil, a žádostmi a prosbami o ochranu lidí, kteří žijí mimo Londýn,“ potvrdil Applegate. „Byl to strašný masakr a všechny vyděsil. Udělají pro bezpečí a pevné vedení cokoliv…“
   „To samé jde pro většinu ministerských – jistěže tíhnout k nejsilnějšímu hráči ve hře,“ řekl Rufus a zazíval. „Máte někdo kafe?“
   Harry se na něj zadíval s varovným pohledem: „Tohle není bufet, Rufusi. Kafe si dáš ve chvíli, kdy opustíš  sněmovní komnatu. Kde je Popletal?“
   „Percy mě dnes kontaktoval. Nevím proč, ale Popletal si myslí, že spolupracuješ s Fénixovým řádem…“ ozval se Artur a pokrčil rameny. „Dožaduje se schůzky a vysvětlení, co má znamenat ten krátký proslov ohledně…“
   „Dnešní den se zrodil v krvi a bolesti, očištěn od svazujících pout bývalých vlád, nezatížen chybami pokryteckých a slabých vůdců předchozích dekád, a přinesl i zrod nového světa, jenž vám slibuji, lepšího místa k žití. Já jsem vaším mágusem, jenž vás bude chránit, jenž vás bude vést… tohoto?“ zarecitovala Holoubková rozpustile a Harry ji zpražil pohledem.
   „Tohle jsem nikdy neřekl,“ pronesl škrobeně.
   „Jistěže ne, ale není přesně tohle to, co bys býval řekl, kdybys dostal šanci, můj lorde? Nu dobrá, maličko jsem tě předběhla…“
   „Stejně je to to, co si všichni myslíme, že uděláš, lorde,“ pronesl poklidně Ollivander.
   „Aj, no není zábavné dobírat si našeho mystika?“ pousmál se Starý McGonagall. „Škoda, že už se nečervená jako mladíček!“
   „Mohu vás ujistit, přátelé, že náš Harry byl schopen velice roztomilého růměnce, ještě před pár měsíci,“ zazněl najednou hlas a mystik se pomalu obrátil k jeho zdroji. Do síně se přemístila trojice lidí, dva kouzelníci a jedna čarodějka. „Nebereš si to špatně, že ne, můj drahý chlapče? Víš, že tě jenom škádlí? Osobně se domnívám, že je to úžasný projev respektu a náklonnosti, hochu.“
   „Harry?“ vydechl poněkud šokovaně pan Weasley, zatímco ostatní na sobě nedali příliš znát překvapení – předně takový Ollivander a nejspíše dobrá polovina z nich už tak nějak odhalila identitu svého mystika – byl přece jen jejich, jak s oblibou říkali, a blesk ve znaku byl celkem solidní nápověda.
   „Albusi,“ pronesl Harry klidně a pozoroval bledého a rozechvělého, ale navzdory tomu poměrně vesele a nadějně vypadajícího staříka. Nezabil ho, jak si Brumbál původně myslel, což je rozhodně pozitivní. „Koukám, že ses nakonec probral.“
   Jiskry z jeho očí a chvíli zmizely: „Ach, chlapče…“
   „Ne, ne…“ Harry odtušil chladně a zarazil ho pozvednutou rukou. „Nebudeme se k tomu teď vracet. Neodpustil jsem vám a nezapomenu, ale jsme vyrovnáni, čili necítím nutkavou touhu ani jednoho z vás zabít či zmrzačit. Sedněte si.“
   Úkosem sledoval svého otce, který byl otřesenější než Brumbál – taky mu pustil žilou o trochu víc než staříkovi – a jenom mu kývl na pozdrav. Členové rady nijak nekomentovali prudké ochlazení atmosféry s příchodem těch dvou, a Harry jim nenabídl vysvětlení.
   Zahleděl na Artura a setkal se s jeho vytřeštěným, ale veskrze spokojeným pohledem. Potom se pan Weasley spokojeně zakřenil a Harry si byl jistý, že zanedlouho mu přijde hulák od drahé Molly. Ach, je třeba vymyslet způsob, jak zavázat členy rady mlčenlivostí. Pro svět bude Aterem Moonem, Černým měsícem, mudrcem… Harry zůstane jen pro své přátele, známé a rodinu.
   Profesorka se usadila do prostorného výklenku vedle svého otce a Harry zaslechl Starého McGonagalla, jak jí šeptem gratuluje k dobře odvedené práci, že udržela Řád mimo.
   „Tak,“ nadechl se. „Minervo, prosím, informuj nás o včerejšku z pohledu Fénixova řádu.“
   „Aj,“ začala, pod vlivem svého otce s mnohem výraznějším přízvukem než obvykle. „Moody málem lozil po stěnách, Harry. Byli jsme celý večer a většinu noci zamčení na Grimmauldově náměstí a bylo skutečně nepříjemné, kolik z nich jsem musela proklít, abych je udržela uvnitř…“ odmlčela se, její zelené oči naplněné potměšilostí. „Zvláště, pokud moji případní komplicové shledávali zábavnějším se vytratit,“ loupla pohledem směrem k Arturovi.
   „To je moje Minnie,“ zabrblal spokojeně její otec a objal ji kolem ramen. „Hodná holka. Něco trvalého, zlato?“
   „Nah, kdeže. To bych jim neudělala, tati!“
   „Obávám se, že schůzka s nimi bude na místě, Harry,“ ozval se tiše Brumbál, maličko nejistý, zda-li by jej měl i nadále oslovovat familiárně, když mu mystik dal chladně najevo svůj názor.
   Harry nadzvedl obočí: „Taky mě to napadlo. Nemůžu je nechat se pozabíjet. Četli tyhle nešťastné noviny?“ a zamával papíry.
   „Aj,“ pousmála se slabě profesorka. „Měl bys s nimi mluvit, opravdu měl.“
   „Rufe, co naši hosté?“ zajímal se pak. „Kolik jsme jich vlastně sesbírali?“
   „Sedmdesát devět – ještěže pevnost má tak velké sklepení,“ informoval. „Jinak jsou nevyspalí a až za ušima pos-ehm-vystrašení.“
   „Dobře,“ pokýval zamyšleně hlavou a zahleděl se na otce, který jej do té doby jen zmučeně, tázavě a zlomeně pozoroval, každou vteřinou přemýšleje, proč ještě žije. „Kolik má Voldemort bojeschopných stoupenců?“
   Snape si teď odkašlal a Harry byl zaražen, jak lidsky a zranitelně jeho otec najednou působil, jako kdyby nechal svoje pečlivé ochrany a kamenné bariéry zhroutit se. Bylo snadné v jeho živém výrazu obličeje spatřit, jak přemýšlí a hodnotí, a potom si odkašlal znovu a se zachraptěním ze sebe vypravil: „Kolem čtyř set.“
   „Tak to si jich ještě pár sesbíráme,“ řekl na to. „Informuji vás o místech a časech – Rufe, měj neustále po ruce pár hochů, ano?“
   „Jistě, lorde,“ souhlasil se špatně skrytým zazíváním.
   „Ale odpočiň si taky,“ dodal Harry a natáhl svou bolavou nohu s hlubokým povzdechem. Listopadové počasí a neustálé fyzické a magické vypětí,  nutnost být na dvou i třech místech současně jeho starému zranění nepřidávala. Úmyslně přehlížel přehršel ustaraných pohledů, které na něj v té chvíli byly upřeny z různých částí kruhové síně. Místo toho se zahleděl na svého otce.
   Nebyl si jistý, co s ním dělat, co k němu cítit, co si o něm myslet… proto se rozhodl necítit k němu nic a nemyslet nad jejich vztahy jinak než na profesionální úrovni.
   Zaváhal nad oslovením – donedávna logické a vhodné ´otče´, které ve své mysli užíval s takovou lehkostí už dva roky a nebál se jej používat ani veřejně, mu nešlo přes rty, tak nepatřičné, najednou cizí. Otevřel ústa a jednoduše bez oslovení pronesl: „Nepřeji si, abys reagoval na Voldemortovo volání. Nevrátíš se mezi Smrtijedy.“
   „To není téma k diskuzi,“ zarazil jeho protesty nesmlouvavě. „Chci, abys načrtl organizaci zabývající se získáváním informací. Přemýšlej o schopných lidech, potřebném tréninku, všem. Je to důležité.“
   To otce umlčelo kompletně a stáhl se do stínu svého výklenku. Harry se rozmrzele poškrábal ve vlasech a marně zapřemýšlel, co chtěl říct radě dál.
   „Zpět k věci,“ nadechl se. „Pane Applegate, buďte tak laskavý a dohlédněte na distribuci Měsíčního znaku-“ ušklíbl se na Ritu, „-mezi veřejnost. Zaneste a aktivujte ochrany a poučte je, ať nevychází z domů, když dojde k útoku. Pokud někdo bude chtít pomoci s tímto úkolem, je jen vítán,“ rozhlédl se kolem členů rady.
   „Dál… rekrutujte výpomoc,“ zamlaskal. „Úřední šimly, Arture, své kolegy a důvěryhodné známé… budeme potřebovat rozběhnout celou zemi, postavit se na nohy, poskytnou pomoc a informace, kde bude třeba. Ach, a kývni na schůzku s ex-ministrem.“
   Zamyslel se, co vlastně chtěl ještě říct, bylo toho spousta, ale nakonec dospěl k názoru, že kdykoliv může poslat rozkaz.
   Pomalu se zvedl a zamířil ke skrytému východu ze síně, na prahu se zarážeje: „Albusi, nemám čas na Řád, nějak to… zameť… Co jen jsem to ještě chtěl…“ a s tímto povzdechem se jim ztratil z očí.
   „Počkej.“
   Ušel asi tak deset kroků, když jej dohnal otec. Harry se unaveně zapřel o hůl a svěsil krátce ramena. Pár dlouhých vteřin vládlo ticho a Harry se jen znovu a marně ptal sám sebe, co s ním dělat. Pomalu se otočil a podíval se mu do očí, otrávený, unavený, ve stresu a s kupou úkolů před sebou. Proč nepochopil, jako Albus, že je příliš brzy pokoušet se o tom mluvit? Harry byl příliš raněný, aby došli k nějakému rozuzlení, které nebylo zakalené vírem nelogických emocí.
   „Ano?“ zeptal se chladně. V tom jediném okamžiku, než se otočil a zahleděl na svého otce, jeho frustrace vybublala plně na povrch a došel k brisknímu rozhodnutí, že mu velice ostře dá najevo, že mezi nimi momentálně není nic, co je možné prodiskutovat.
   „Proč… proč jsi mě nechal žít?“ zeptal se ploše, spíše prázdně než ve snaze maskovat nějaké emoce.
   „Protože jsem pomstychtivý,“ řekl s úšklebkem. „Pomsta, pane, je velice silná motivace.“ Plynule přešel na odměřené vykání: „Už víte, čím jste mě nechal si projít. Víte, co všechno mohlo být jinak? Víte, jaký jsme mohli mít život, jako rodina?“
   Harry zavrtěl hlavou a napůl toužebný výraz se na krátkou vteřinku objevil v jeho tváři. „Bez bolesti… bez výčitek. Ne vždy šťastný jako v pohádce, protože nežijeme v pohádce, ale rozhodně ne tak krutý a těžký…“
   Právě zmiňované výčitky a bolesti, to zahlédl v otcově obličeji. Dobře.
   „Nenechte se zmýlit, já vím, že lidé dělají chyby… a lidé za ně i platí. Kdybych vás zabil, vyvázl byste příliš lacino, profesore.“
   Toto oslovení pro otce bylo jako rána. Fakticky sebou slabě zaškubl a přimhouřil bolestně oči. Harry tuto reakci se zájem zpozoroval, ale rovněž ji odsunul do pozadí. Na odhození kamenného výrazu u něj čekal dlouho, teď už je prostě pozdě.
   „Chci, abyste žil,“ řekl prostě. „Vaše zkušenosti jsou pro radu nedocenitelné.“
   Podíval se mu do očí naposledy, aby se ujistil, že otec pochopil. V tuto chvíli pro něj Snape není nic víc než další člen rady, jako Applegate, jako Ollivander – mistr ve své profesi, odborník na získávání informací.
   Na okamžik možná zaváhal, ale pak se otočil a pokračoval pryč. Možná se to jednoho dne změní, ale možná taky ne. Nemá smysl zabývat se vidinami budoucnosti, když měl být touhle dobou už někde jinde a pozorovat, věrný své pomstychtivé potměšilosti, pád svého nepřítele, svého soka, jenž si dovolil kdysi dávno uzurpovat jeho místo.
   ***
   Typicky hloupé místo pro shledání, uvažoval Harry, zatímco se díval kolem sebe. Jistěže to navrhl Popletal. Nebo Percy.
   Tři košťata byla totálně prázdná a se spokojeným šklebem jeho oči co chvíli zatěkaly k obrubni vstupních dveří, v nichž byl zanesen jeho znak.
   Jako téměř všechny domy všech kouzelníků po celé Británii, i domky v Prasinkách byly chráněny tímto znakem. Koncem týdne nebylo místo, které by se otevřeně nepřiznalo k podpoře mystikovy převahy, neboť jeho nezastíraná existence je k sobě volala. Jak řekl mladý bystrozor Williamson – koho jiného by měli následovat?
   Nabízel jim ochranu před Voldemortovými stále zoufalejšími a neúspěšnějšími útoky a nežádal po nich oplátkou prakticky nic, neboť jejich životy se zpočátku nijak drasticky nezmění. Měl svoje plány, hodlal formovat lepší svět pěkně postupně, aby přechod zpět ke starým tradicím magie bez předsudků a bez omezení proběhl hladce a nenápadně. Začal lehce s Británií, svým domovem, a v průběhu let, která budou následovat, opanuje celý svět.
   Dveře se konečně otevřely a ex-ministr Popletal důležitě vkráčel dovnitř, doprovázený eskortou dvou bystrozorů – oblíbenec Dawlish byl mezi nimi – Percym Weasleyem a růžovým přízrakem madame Umbridgeovou.
   Harryho pohled se rozjasnil, když se na ni přátelsky usmál, což v jeho podání vypadalo velice znepokojivě.
   „Pane Popletale, omlouvám se, že se vám věnuji až nyní, nicméně jistě chápete, jako vysoký politický úředník, že dohlédnout na záležitosti celé země je poněkud časově náročné,“ začal příjemně položeným hlasem. Z každého jeho slova vyzařovala blahosklonná převaha. „Posaďte se. Prosím.“
   Seděl u stolu naproti dveřím oděný tradičně v krvavý šat, doprovázen rovněž svými nejbližšími spolupracovníky. Po jeho pravici seděl Brousek a culil se na své dva bývalé kolegy, kteří se tvářili velice nepohodlně. Po jeho levici seděl Starý McGonagall s typicky mcgonagallovským výrazem – rty semknuté do přísné linky ve snaze zabránit svému vlastnímu úšklebku. Vedle starého mistra léčitele seděl usmívající se Albus, v zářivě kanárkovém plášti se zelenou mudlovskou gumičkou, jíž měl sepnuté vousy. Vedle Rufuse byl usazený Artur a propaloval svého nezdravě vyděšeně vyhlížejícího syna pohledem, bez úsměvu.
   „Podívejte se, pane… ani nevím, jak se jmenujete-“ začal Popletal a Harry vycenil zuby v imitaci úsměvu.
   „Černý měsíc bude adekvátní,“ řekl mu. „Pokud se samozřejmě nechce držet příkladu spousty dalších a oslovovat mě jako lorda mystika, pane Popletale.“
   „Víte, že porušujete zákon, pane Měsíci?“ zajímala se Umbridgeová. „Jestliže se prohlašujete za mystika, pohoršujete dobré mínění veřejnosti – a jestliže jím jste, jste nepřítelem Británie a jako takový byste měl okamžitě opustit zemi, či se podvolit trestu smrti, jenž se k vám nyní vztahuje…“
   „Arture,“ řekl Harry líně. „Seznam naše hosty se situací, buď tak laskavý.“
   Pan Weasley si odkašlal a vytáhl zpod stolu poznámky:
   „Včera večer, dne desátého listopadu, byl rozpuštěn sněm Starostolce Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. K témuž datu bylo zrušeno Ministerstvo kouzel, stejně jako všechny jeho části, a zákony vydané tímto institutem pozbyly platnosti.
   Dne jedenáctého listopadu tohoto roku bylo Spojené království Velké Británie a Severního Irska vyhlášeno Dominiem lorda mystika Černého měsíce, známého pod jménem Ater Moon, a v platnost vstoupily tradiční zákony magie a sbírka zrovnoprávňujících dodatků. Téhož dne došlo k převodu finančního majetku zrušeného ministerského aparátu pod správu Dominia, což je požehnáno Nejvyšší radou Gringottovy banky, osobně podepsáno Gringottem Čtyřiašedesátým.
   Od půlnoci dvanáctého listopadu tohoto roku vstupuje rovněž v platnost výzva pro všechny nepřátele a odpůrce státu, aby upustili od pokusů, marných, nutno podotknou, k rozvrácení jednoty Dominia kouzelnické Británie a opustili hranice země do deseti dnů. Po uplynutí lhůty budou souzeni a odsouzeni.“
   Artur skončil a Brousek se na ně usmál s hladovým výrazem, dávaje na odiv Měsíční znak a stylizované překřížené hůlky na svém rudém plášti se zlatým lemováním, což značilo, že je vrchním velitelem formujících se ochranných složek Dominia.
   „O jakémže zákonu jste to mluvili?“
   „Nemůžete si jen tak zrušit Ministerstvo! Máme spojence, Německo a Francie mě jako úřadujícího a řádně zvoleného ministra podpoří, vy- vy Moone! Pokud tohle je výhružka, počítejte s tím, že vás spojenecké síly kouzelnické Evropy srazí na kolena! Žijeme v moderním a civilizovaném světě, pro Merlina, krvavé puče a svrhávání vlády tu nebude tolerováno, nejsme zemí Třetího světa!“ začal se rozčilovat a povážlivě rudnout Popletal, zatímco Percy jen zapolykal a zíral šokovaně na svého otce.
   „V tuto úžasnou chvíli, po jakou spolu hovoříme, Kornelie,“ ozval se Albus a spojil prsty do stříšky na stole před sebou, „jsou po celé délce našeho pobřeží umísťovány do skalisek runy. Za deset dní nebude možné překročit hranice Dominia pro kohokoliv, kdo projevuje nepřátelské úmysly vůči obyvatelům naší země, vůči svrchované autoritě mystika či novému zřízení státu. Ani jedním směrem.“
   „Jo,“ přisadil si Rufus, jako kdyby si na něco najednou vzpomněl. „Několik Smrtijedů se nám přihlásilo na posty vykonavatelů trestů.“
   Jeho slova zůstala chvilku viset ve vzduchu, zatímco se starý pán zvesela usmíval, a Harry se vnitřně bavil výrazy svých oponentů. Popletal se znovu podíval na muže naproti sobě, kteří byli plně oddáni mystikově věci – a viděl, co představují, složky nutné pro fungování státu – právo, léčitelskou podporu, organizovanou mysl a sílu. A potom se zahleděl na samotného mystika, jenž do této chvíle nepronesl příliš mnoho…
   Jenž nemusel mluvit, protože síla jeho osobnosti a magie a věrnost, kterou mu ostatní projevovali, hovořily samy za sebe.
   Dawlish byl první, kdo se zvedl a velice rychle odešel, patrně balit a co nejdřív za hranice.
   Percy zůstal a Harry se slabým úsměvem a jakýmsi tíživým pocitem na hrudi sledoval shledání otce a syna.
   ***                                                                                                                                             
   Kdyby se Harryho někde zeptal, proč se namáhá a složitě se přemisťuje v čase, aby jednal jako Ater Moon, Voldemortův spojenec, odpověděl by mu s úsměškem na tváři a jeho zdůvodnění by nebylo zase tak nepochopitelné.
   Chtěl vidět Voldemortův pád z první ruky – a chtěl k němu mít snadný přístup ve chvíli, kdy výhra bude jistá. Plánoval svoje vítězství velice pečlivě a byl ochoten tomu plánu obětovat trošku námahy. Co je drobné nepohodlí proti sladkému pocitu triumfu a vykonané pomsty?
   Té první noci, kdy se mystik veřejně projevil, Harry podal hlášení a pocítil Voldemortovu nelibost, stejně jako další vedlejší velitelé drobných útočních skupin, jejichž členové se vrátili. Byl dokonce podezírán, když se provalilo jméno toho záhadného oponenta. Měsíc? Černý měsíc?!
   Musel zůstat na Zmijozelově hradě, téměř neustále na dohled, celé dlouhé dny, zatímco předstíral frustraci nad jejich prohrami a prosil, aby se mohl účastnit bojů. Nott III. se několikrát málem dusil smíchy, když ho poslouchal. Ale ve finále se to vyplatilo.
   Sledoval tři dny, jak se Voldemortovy síly ztenčují, zatímco počty zajatých Smrtijedů na Longholdu rostly, sledoval, jak se Voldemortova autorita hroutí, zatímco jeho muži, ti největrnější z nejvěrnějších, přemýšlejí o mystikovi a jeho slibech pro kouzelnickou Británii… a konečně sledoval, jak jeho největšího soka začíná svírat strach ze smrti, jak si začíná uvědomovat nevyhnutelné.
   Věděl přesně, kdy Voldemort odhalil pravdu, kdy si jeho za dávných dob geniální mysl seskládala ty útržky dohromady a došlo mu, že Černý měsíc, mystik, může mít v rukou skutečně klíč k jeho záhubě – a může jej zničit, neboť byl jeho prorokovaným přemožitelem – nebyl snad blesk v jeho znaku a v jeho očích dostatečným vodítkem, s kým má tu čest?
   Pánovi zla se v rudých očích usadil uštvaný lidský – tak lidský výraz, až to bralo dech. Byl to strach, byly to pochybnosti, bezmoc a odevzdanost; Harry zahlédl v té bytosti stín chlapce, kterým býval. Válka se nachýlila ke konci.
   Ve středu devátého listopadu Pán zla jmenoval Atera Moona, jenž mu byl věrnou oporou po celé ty tři dny, svým nástupcem, pokud by během této války potkal svůj osud.
   Tím skutkem dovedl do konce všechny mystikovy plány a zajistil Harrymu absolutní vítězství.

1 komentář: