„Někdo zabil Bellatrix, lorde,“
začal bez zbytečných úvodů Harry, jakmile pozdravil zběžnou úklonou hlavy. „Snape
a Brumbál jsou sražení do bezvědomí, Řád podlehl chaosu. Někdo… někdo otevřel
brány pekla a vytáhl jakéhosi Lupina. A ten někdo, zdá se, je vysazený na tvé
věrné a má spory s Brumbálem. Neměl jsem z něj dobrý pocit.“
Voldemort si vyslechl tuto zprávu se značným klidem, jen popleskal
Nagini po hlavě. Jeho společnice se prozatím rozhodla mlčet, líně se mu
obtáčejíc kolem ramen, a prohlížela si Harryho jedním okem.
„To je nemilá zvěssst, Atere,“ zasyčel a Harry zahlédl stín obav
v jeho očích, jinak prostých emocí. Byl to strach? Och ano, tvé tajemství
není už tak úplně tajné – a tvá pojistka tě už příliš nejistí…
„Vskutku, lorde,“ souhlasil a obdivoval, jak navenek vyrovnaně působil.
Vše pro udržení představy síly, pozice neporazitelnosti.
Bellatrixsss mrtvá?
Nesssouhlasssím. Je to jedna z těch lepššších zpráv… zasyčela si
Nagini pro sebe, zatímco Harry sledoval Pána zla uvažovat nad změnou situace.
Podíval se pak přímo na něj a zamlaskal.
„Severus měl dnes velet útoku,“ řekl znenadání. „Povedeš jej ty, můj
Atere. Napadnete dnes v noci ministerstvo, dáte pocítit lidem naši plnou
sílu. V tomto čase nejistoty ten nejsilnější ukořistí vítězství…“
Harry přijal svěřený úkol se slabou úklonou a uhladil své černozlaté
róby, dávaje pozor, aby nikdo nezahlédl zlatý záblesk obraceče času. „Žádný
problém, lorde. Přinesu ti vítězství na talíři. Ministerstvo je rozložené, bez
odporu Řádu to bude hračka.“
***
Té noci byla ministerská budova zničena úplně a část mudlovského
Londýna, pod níž stála, se propadla. Na rozdílných místech v centru
vybuchovaly domy z neznámých důvodů a na nebi se objevovala roztodivná
světla, obloha byla ozářená plameny, jako by znovu hořel celý Londýn, a kouř se
nad ruinami držel téměř až do úsvitu, než poslední ložiska požáru uhasla.
Byla to ta nejkrvavější noc v novodobé historii města –
kouzelnického i mudlovského, neboť počet obětí na životech překročil devět set
padesátku. Oficiální prohlášení vydané mudlovskou vládou hovořilo o
teroristickém útoku, a teprve koncem týdne dostal mudlovský premiér omluvu a
vysvětlení situace o mocenském převratu od pana Weasleyho.
Harry byl pověřen velením nad hlavním útokem, čili vpochodoval na
ministerstvo, kde se střetl s Rufusem a několika svými kolegy
v červených róbách. Nenápadně je pozdravil, než mezi nimi začala
jednostranně zuřivá a lítá bitva.
Smrtijedi si nebrali servítky a pálili efektivní destruktivní kletby sem
a tam, ale k jejich nekonečnému zděšení a šoku, přeběhličtí bystrozoři
byli chráněni. Ve chvíli, kdy se k nim blížila nepřátelská kletba, prostě
zmizeli a objevili se o zlomek vteřiny později, netknutí. Proti vražedné kletbě
neexistoval štít a jen jediná osoba ji dokázala přežít, navíc s jizvou na
čele – ale nebyl problém se jí vyhnout… nebo v tomto případě tak nějak… bliknout.
„Mdloby na tebe!“ bylo ovšem to jediné, co pečlivě instruovaní
bystrozoři pálili a s každým omráčeným Smrtijedem jeden z rudě
oděných strážců zákona, který nestrážil už ten běžný zákon, zmizel, aby se o chvíli
později zapojil znovu do ostré šarvátky.
Bojovalo se ve spodních patrech, kde byly tajné kanceláře a Odbor záhad,
a pro Voldemortovy síly to přestávalo vypadat dobře, když byly takto rozebírány
jako na bleším trhu – ne že by Harry proti tomuto vývoji situace něco namítal.
Problém nastal ve chvíli, kdy se do bitvy zapojili skuteční ministerští
bystrozorové, kteří akorát rozpoutali ten pravý chaos, kdy všechno a všude
vybuchovalo a nikdo si už nemohl být jistý, kdo je proti komu – a mystikovi
bystrozoři tím svým blikáním skutečně situaci jen zhoršovali, protože začali
mizet a objevovat se téměř v několikavteřinových intervalech.
Obě bojující skupiny byly záhy zatlačeny na Odbor záhad, kde krátce nato
několik neopatrných kleteb rozpoutalo masovou řetězovou reakci. Harry nikdy nezjistil,
kdo mohl za prvopočáteční jiskru toho truchlivého táboráku… Ale imploze
ministerstva byla děsivá: jediné, co se podařilo z trosek netknuté později
vynést, byl Oblouk smrti – a v ten moment se Harry rovněž stal majitelem
jediného obraceče času v kouzelnické Británii. O pár desetiletí později se
postaral o to, aby taky jediného celkem.
Harry cítil rostoucí magickou nestabilitu a podařilo se mu nevybíravými
rozkazy vypakovat slušnou část lidí ven. Jeho bystrozoři jej poslechli
samozřejmě všichni a hned, Smrtijedi pod jeho velením – ti dosud nezajatí –
nebyli hloupí a přemístili se na jeho rozkaz jen o okamžik později… a
ministerští zůstali pod sutí.
V ohořelých a potrhaných róbách, pod nimiž neprobleskovalo jeho
rudé roucho, protože to nechtěl, se Harry a zbytky jeho útočné skupiny
přemístili na Příčnou, kde Rabastan Lestrange vedl souběžnou ofenzívu proti
širší kouzelnické veřejnosti. Dnes měl padnout k Voldemortovým nohám
Londýn – zbytek země měl následovat. Teoreticky.
***
Příčná ulice zažívala vlnu teroru, ale některé domy a obchody byly
chráněny runovou magií, takže se Smrtijedi ani nedostali přes prahy a skončili
omráčení přímo před nimi, jen čekajíce, až je rudě oděné mystikovy síly seberou
a přemístí do cel na Longholdu.
Značně otřesený Lestrange se pokoušel bojovat, ale proti blikajícím
bystrozorům, kteří jeho muže prostě a jednoduše unášeli, toho moc nemohl
udělat, zvláště když jejich velitel byl neustále
na dohled. Zdálo se, že je všude…
Boje tady byly divočejší a nebezpečnější, s více oběťmi, protože
spousta domů chráněných nebyla a
obyčejní kouzelníci a čarodějky zůstali zachycení uprostřed kruté války, která
jim tak znenadání a bez sebemenšího varování zaklepala na dveře. Jistě, věděli
o hrozbě, ale přesto neočekávali, že by smrt mohla překročit jejich prahy…
Exploze trhaly Příčnou na kusy, staré protimudlovské ochrany byly strhávány
dolů a domy prostých lidí hořely v plamenech.
V tom chaosu výkřiků, kouře a ostrých zeleno-červených světel jako
démon levitoval mystik, zářící svou silou. Tetování na jeho kůži svítilo temně
modrým plamenem a z jeho očí sršely blesky bezmocné zloby nad každým
zbytečně zmařeným životem čarodějky, kouzelníka – i mudly. Bojoval, naplněn
spravedlivým rozhořčením.
Nic z toho, co se té noci stalo, nemuselo být tak špatné, tak
tragické, kdyby lidé na správných místech konali své povinnosti řádně. Nikdy
nemusel povstat lord Voldemort, nikdy by nebylo zapotřebí povolat až
z hlubin pekla mystika, jenž by je osvobodil a jenž by je spoutal…
Děti jejich dětí zaplatily cenu za chyby svých předků.
Nad místy, kde zářila Znamení zla, ohavná lebka a had, jeho bystrozoři
vyslali měsíc a blesk, jež stříbrnou září rozehnaly stíny zelené a černé,
dávajíce naději. Boje trvaly jen něco přes hodinu a půl, neboť kamkoliv se
Smrtijedi hnuli, narazili na odpor rudě oděných kouzelníků, a kdekoliv byla
situace závažnější a umírali lidé, poznali služebníci Pána zla hněv někoho
mocnějšího, než byl jejich mistr.
V jednu chvíli se země pod jejich nohama zachvěla a mystik na
zlomek vteřiny ustrnul, všechno ustalo – to se zhroutila budova ministerstva.
Tolik zmařených životů…
S novou vervou a větším odhodláním se pustili do šarvátky, obě
strany posílené o bojovníky z chodeb bývalého úřadu vlády.
Na konci toho všeho se mystik dostal do těsného kontaktu s velící
skupinou na ústupu. Jeho zelené oči se rozzářily, když jednomu z velitelů
sklouzla maska a odhalila velice známou tvář. Několik zlomečků vteřiny na sebe
oba hleděli s tímtéž identickým chmurným pobavením vepsaným
v identicky hlubokých očích a potom po sobě mrskli kletby, znovu oddělení
vírem boje.
V ten moment byly obě jeho persóny zachovány – jak by taky jedna a
tatáž osoba mohla být na dvou místech současně, že?
Mystik na pár okamžiků dosedl unaveně na chodidla, pryč byla záře jeho
tetování a zuřivé víření jeho magie se zklidnilo. Křeč v pravém kotníku
jej donutila okamžitě přenést váhu na levou nohu, a zahleděl se k nebi.
„Rufusi?“
„Můj lorde?“ vyčerpaný, ale křenící se Brousek se okamžitě vynořil po
jeho pravé straně.
„Kontaktuj McGonagalla…“
„Aj, netřeba, můj lorde!“ zavýskal zpovzdálí svérázný léčitel s tím
svým přízvukem a následovala jej sousta zeleně oděných léčitelů. „Jsme tu…
Nechceš něco na tu nohu, synku?“
Harry se pootočil a v jeho ruce se zmaterializoval jeho milovaná
hůl a s úlevou se o ni zapřel. „Ne, nadopujte lektvary proti bolesti ty
nebožáky kolem. Jak se držela nemocnice?“
„Párkrát chtěli prorazit dveřmi a potom zkoušeli letax, lorde. Nějak jim
to nešlo. Naši hoši je sesbírali a poslali do pevnosti jako by sbírali borůvčí
v lese,“ zachechtal se. „Nebo špalky spíš.“
„Řád se nikde nepletl pod nohy?“
„Nah, kdeže! Neříkal jsi, že je má na povel moje Minnie? Jako facka
jasné, že se nám pod nohy ani plést nemohli,“ zafrkal a Brousek se zašklebil.
Harry krátce přikývl a rozhlédl se po zničené ulici. „Kde je Applegate?“
„Řekl bych, že tiskne,“ odpověděl Rufus a podepřel svého mystika, když
se snažil překročit trosky. Odvrátil pohled od torza jakési mladé ženy, jež byla
napůl zavalena pod padlým sloupem.
Mystik se s podmračeným zafrkáním vznesl zpět do vzduchu, jeho hůl
opět mizeje. „Dobrá, pokusíte se mi někdo zjistit, jak vážné jsou ztráty?“
v pohledu se mu zablesklo, když se úkosem zahleděl na tu ženu, linie na jeho
tváři se opět probouzejíce k životu slabým jasem. „Ať naši chlapci pomůžou
léčitelům dostat raněné zpod sutě… a potom se běž podívat na naše hosty na
Longholdu, Rufe…“
„Jistě, lorde.“
Popolétl kousek a ohlédl se na ně: „Tak do práce, pánové, do práce.
Tahle noc nebude trvat věčně.“
Až do svítání bylo možné spatřit muže s bíle svítícím tetováním a
krvavým rouchem, jak se vznáší pár desítek centimetrů nad povrchem země, jeho
magie silná, a odhání stíny a noční můry mnoha raněných, ulevuje zmučeným duším
a pomáhá vlastníma rukama budovat pevné základy nového světa; neb
z mystikových rukou přichází smrt, zatracení i bolest… ale také život,
spása a uzdravení.
***
„U Merlina, Rito!“ procedil
Harry skrze zaťaté zuby, když si prohlédl letáčky, které zaplavily
v pondělí ráno celou Británii, a složil velice tenký informační výtisk
Denního věštce. Bylo v plánu v této chvíli podpořit jeho tažení
novinovými články a propagandou, nicméně…
„Jak se ti podařilo získat ty citace? Nemluvě o těch fotkách?“ zeptal
se. Skutečně, propagační letáky byly naplněné úryvky z jeho proslovů
k radě a bystrozorům, noviny pěly chválu na jeho plány a akci té noci, na
titulní stránce velice působivé foto rozhořčeného mystika uprostřed boje
s Měsíčním znakem, jak jej Rita
pojmenovala, vznášejícím se v pozadí nad troskami. Celé vydání Denního
věštce shrnovalo události té noci, naplněné hýbajícími se obrázky zkázy a
utrpení, popřípadě jeho fotkami, jak levitoval mezi zraněnými a léčil…
„Co?“ zeptala se nevinně, v očích šelmovskou jiskru. „Můj lord by
mi neupřel možnost velebit jej, nebo snad ano?“
„Tohle mi až nechutně připomíná bláboly, které jsi psala ještě poměrně
nedávno, Holoubková,“ zabručel. „Zase přeháníš!“
„Nedávám naší rase víc než pár
desetiletí – zvláště s válkou, kterou Voldemort rozpoutal, a
ministerstvem, které je neschopné sjednat pořádek. Naší nadějí je zachovat co
nejvíc z kouzelnického světa – tradice, kouzla, životy – a obnovit jej do
jeho původní krásy, do původní velikosti,“ citovala.
„Nebo: Pojmy jako černá a bílá,
dokonce i pohodlná šeď, neznamenají nic. Není dobro a zlo, je jen moc. Moc,
kterou máme v rukou my – moc zničit a moc zachránit náš svět. Či: Každý, kdo bude nosit můj znak, bude
chráněn. Je to symbol rovnosti, cti a zasluhuje úctu, neboť není založen na
poslušnosti vynucené, ale darované dobrovolně, a nežádá si otroctví a nepřináší
pohanu. Neřekl jsi to snad, můj lorde? Tak jaképak přehánění?“
Na vteřinku skryl obličej v dlaních a pak se zašklebil: „Budiž,
Rito, budiž. Ovšem nikdy nepřijdu na to, kdes vyhrabala ty fotky… nevadí…“
Usmála se na něj: „No, veřejnost na to slyší, můj lorde. O to přece jde,
nebo ne?“
„Máme redakci zaplavenou děkovnými vzkazy od přátel a příbuzných lidí,
které jste v noci zachránil, a žádostmi a prosbami o ochranu lidí, kteří
žijí mimo Londýn,“ potvrdil Applegate. „Byl to strašný masakr a všechny
vyděsil. Udělají pro bezpečí a pevné vedení cokoliv…“
„To samé jde pro většinu ministerských – jistěže tíhnout
k nejsilnějšímu hráči ve hře,“ řekl Rufus a zazíval. „Máte někdo kafe?“
Harry se na něj zadíval s varovným pohledem: „Tohle není bufet,
Rufusi. Kafe si dáš ve chvíli, kdy opustíš
sněmovní komnatu. Kde je Popletal?“
„Percy mě dnes kontaktoval. Nevím proč, ale Popletal si myslí, že
spolupracuješ s Fénixovým řádem…“ ozval se Artur a pokrčil rameny.
„Dožaduje se schůzky a vysvětlení, co má znamenat ten krátký proslov ohledně…“
„Dnešní den se zrodil v krvi
a bolesti, očištěn od svazujících pout bývalých vlád, nezatížen chybami
pokryteckých a slabých vůdců předchozích dekád, a přinesl i zrod nového světa,
jenž vám slibuji, lepšího místa k žití. Já jsem vaším mágusem, jenž vás bude
chránit, jenž vás bude vést… tohoto?“ zarecitovala Holoubková rozpustile a
Harry ji zpražil pohledem.
„Tohle jsem nikdy neřekl,“ pronesl škrobeně.
„Jistěže ne, ale není přesně tohle to, co bys býval řekl, kdybys dostal
šanci, můj lorde? Nu dobrá, maličko jsem tě předběhla…“
„Stejně je to to, co si všichni myslíme, že uděláš, lorde,“ pronesl
poklidně Ollivander.
„Aj,
no není zábavné dobírat si našeho mystika?“ pousmál se Starý McGonagall.
„Škoda, že už se nečervená jako mladíček!“
„Mohu vás ujistit, přátelé, že náš Harry byl schopen velice roztomilého
růměnce, ještě před pár měsíci,“ zazněl najednou hlas a mystik se pomalu
obrátil k jeho zdroji. Do síně se přemístila trojice lidí, dva kouzelníci
a jedna čarodějka. „Nebereš si to špatně, že ne, můj drahý chlapče? Víš, že tě
jenom škádlí? Osobně se domnívám, že je to úžasný projev respektu a
náklonnosti, hochu.“
„Harry?“ vydechl poněkud šokovaně pan Weasley, zatímco ostatní na sobě
nedali příliš znát překvapení – předně takový Ollivander a nejspíše dobrá
polovina z nich už tak nějak odhalila identitu svého mystika – byl přece
jen jejich, jak s oblibou
říkali, a blesk ve znaku byl celkem solidní nápověda.
„Albusi,“ pronesl Harry klidně a pozoroval bledého a rozechvělého, ale
navzdory tomu poměrně vesele a nadějně vypadajícího staříka. Nezabil ho, jak si
Brumbál původně myslel, což je rozhodně pozitivní. „Koukám, že ses nakonec
probral.“
Jiskry z jeho očí a chvíli zmizely: „Ach, chlapče…“
„Ne, ne…“ Harry odtušil chladně a zarazil ho pozvednutou rukou.
„Nebudeme se k tomu teď vracet. Neodpustil jsem vám a nezapomenu, ale jsme
vyrovnáni, čili necítím nutkavou touhu ani jednoho z vás zabít či
zmrzačit. Sedněte si.“
Úkosem sledoval svého otce, který byl otřesenější než Brumbál – taky mu
pustil žilou o trochu víc než staříkovi – a jenom mu kývl na pozdrav. Členové
rady nijak nekomentovali prudké ochlazení atmosféry s příchodem těch dvou,
a Harry jim nenabídl vysvětlení.
Zahleděl na Artura a setkal se s jeho vytřeštěným, ale veskrze
spokojeným pohledem. Potom se pan Weasley spokojeně zakřenil a Harry si byl
jistý, že zanedlouho mu přijde hulák od drahé Molly. Ach, je třeba vymyslet
způsob, jak zavázat členy rady mlčenlivostí. Pro svět bude Aterem Moonem,
Černým měsícem, mudrcem… Harry zůstane jen pro své přátele, známé a rodinu.
Profesorka se usadila do prostorného výklenku vedle svého otce a Harry
zaslechl Starého McGonagalla, jak jí šeptem gratuluje k dobře odvedené
práci, že udržela Řád mimo.
„Tak,“ nadechl se. „Minervo, prosím, informuj nás o včerejšku
z pohledu Fénixova řádu.“
„Aj,“ začala, pod vlivem svého otce s mnohem výraznějším přízvukem
než obvykle. „Moody málem lozil po stěnách, Harry. Byli jsme celý večer a
většinu noci zamčení na Grimmauldově náměstí a bylo skutečně nepříjemné, kolik
z nich jsem musela proklít, abych je udržela uvnitř…“ odmlčela se, její
zelené oči naplněné potměšilostí. „Zvláště, pokud moji případní komplicové
shledávali zábavnějším se vytratit,“ loupla pohledem směrem k Arturovi.
„To je moje Minnie,“ zabrblal spokojeně její otec a objal ji kolem
ramen. „Hodná holka. Něco trvalého, zlato?“
„Nah, kdeže. To bych jim neudělala, tati!“
„Obávám se, že schůzka s nimi bude na místě, Harry,“ ozval se tiše
Brumbál, maličko nejistý, zda-li by jej měl i nadále oslovovat familiárně, když
mu mystik dal chladně najevo svůj názor.
Harry nadzvedl obočí: „Taky mě to napadlo. Nemůžu je nechat se
pozabíjet. Četli tyhle nešťastné noviny?“ a zamával papíry.
„Aj,“ pousmála se slabě profesorka. „Měl bys s nimi mluvit, opravdu
měl.“
„Rufe, co naši hosté?“ zajímal se pak. „Kolik jsme jich vlastně
sesbírali?“
„Sedmdesát devět – ještěže pevnost má tak velké sklepení,“ informoval.
„Jinak jsou nevyspalí a až za ušima pos-ehm-vystrašení.“
„Dobře,“ pokýval zamyšleně hlavou a zahleděl se na otce, který jej do té
doby jen zmučeně, tázavě a zlomeně pozoroval, každou vteřinou přemýšleje, proč
ještě žije. „Kolik má Voldemort bojeschopných stoupenců?“
Snape si teď odkašlal a Harry byl zaražen, jak lidsky a zranitelně jeho
otec najednou působil, jako kdyby nechal svoje pečlivé ochrany a kamenné
bariéry zhroutit se. Bylo snadné v jeho živém výrazu obličeje spatřit, jak přemýšlí a hodnotí, a potom si
odkašlal znovu a se zachraptěním ze sebe vypravil: „Kolem čtyř set.“
„Tak to si jich ještě pár sesbíráme,“ řekl na to. „Informuji vás o
místech a časech – Rufe, měj neustále po ruce pár hochů, ano?“
„Jistě, lorde,“ souhlasil se špatně skrytým zazíváním.
„Ale odpočiň si taky,“ dodal Harry a natáhl svou bolavou nohu
s hlubokým povzdechem. Listopadové počasí a neustálé fyzické a magické
vypětí, nutnost být na dvou i třech místech současně jeho starému
zranění nepřidávala. Úmyslně přehlížel přehršel ustaraných pohledů, které na
něj v té chvíli byly upřeny z různých částí kruhové síně. Místo toho
se zahleděl na svého otce.
Nebyl si jistý, co s ním dělat, co k němu cítit, co si o něm
myslet… proto se rozhodl necítit k němu nic a nemyslet nad jejich vztahy
jinak než na profesionální úrovni.
Zaváhal nad oslovením – donedávna logické a vhodné ´otče´, které ve své
mysli užíval s takovou lehkostí už dva roky a nebál se jej používat ani
veřejně, mu nešlo přes rty, tak nepatřičné, najednou cizí. Otevřel ústa a
jednoduše bez oslovení pronesl: „Nepřeji si, abys reagoval na Voldemortovo
volání. Nevrátíš se mezi Smrtijedy.“
„To není téma k diskuzi,“ zarazil jeho protesty nesmlouvavě. „Chci, abys
načrtl organizaci zabývající se získáváním informací. Přemýšlej o schopných
lidech, potřebném tréninku, všem. Je to důležité.“
To otce umlčelo kompletně a stáhl se do stínu svého výklenku. Harry se
rozmrzele poškrábal ve vlasech a marně zapřemýšlel, co chtěl říct radě dál.
„Zpět k věci,“ nadechl se. „Pane Applegate, buďte tak laskavý a
dohlédněte na distribuci Měsíčního znaku-“
ušklíbl se na Ritu, „-mezi veřejnost. Zaneste a aktivujte ochrany a poučte je,
ať nevychází z domů, když dojde k útoku. Pokud někdo bude chtít
pomoci s tímto úkolem, je jen vítán,“ rozhlédl se kolem členů rady.
„Dál… rekrutujte výpomoc,“ zamlaskal. „Úřední šimly, Arture, své kolegy
a důvěryhodné známé… budeme potřebovat rozběhnout celou zemi, postavit se na
nohy, poskytnou pomoc a informace, kde bude třeba. Ach, a kývni na schůzku
s ex-ministrem.“
Zamyslel se, co vlastně chtěl ještě říct, bylo toho spousta, ale nakonec
dospěl k názoru, že kdykoliv může poslat rozkaz.
Pomalu se zvedl a zamířil ke skrytému východu ze síně, na prahu se
zarážeje: „Albusi, nemám čas na Řád, nějak to… zameť… Co jen jsem to ještě
chtěl…“ a s tímto povzdechem se jim ztratil z očí.
„Počkej.“
Ušel asi tak deset kroků, když jej dohnal otec. Harry se unaveně zapřel
o hůl a svěsil krátce ramena. Pár dlouhých vteřin vládlo ticho a Harry se jen
znovu a marně ptal sám sebe, co s ním dělat. Pomalu se otočil a podíval se
mu do očí, otrávený, unavený, ve stresu a s kupou úkolů před sebou. Proč
nepochopil, jako Albus, že je příliš brzy pokoušet se o tom mluvit? Harry byl
příliš raněný, aby došli k nějakému rozuzlení, které nebylo zakalené vírem
nelogických emocí.
„Ano?“ zeptal se chladně. V tom jediném okamžiku, než se otočil a
zahleděl na svého otce, jeho frustrace vybublala plně na povrch a došel
k brisknímu rozhodnutí, že mu velice ostře dá najevo, že mezi nimi
momentálně není nic, co je možné prodiskutovat.
„Proč… proč jsi mě nechal žít?“ zeptal se ploše, spíše prázdně než ve
snaze maskovat nějaké emoce.
„Protože jsem pomstychtivý,“ řekl s úšklebkem. „Pomsta, pane, je
velice silná motivace.“ Plynule přešel na odměřené vykání: „Už víte, čím jste
mě nechal si projít. Víte, co všechno mohlo být jinak? Víte, jaký jsme mohli
mít život, jako rodina?“
Harry zavrtěl hlavou a napůl toužebný výraz se na krátkou vteřinku
objevil v jeho tváři. „Bez bolesti… bez výčitek. Ne vždy šťastný jako
v pohádce, protože nežijeme v pohádce, ale rozhodně ne tak krutý a
těžký…“
Právě zmiňované výčitky a bolesti, to zahlédl v otcově obličeji.
Dobře.
„Nenechte se zmýlit, já vím, že lidé dělají chyby… a lidé za ně i platí.
Kdybych vás zabil, vyvázl byste příliš lacino, profesore.“
Toto oslovení pro otce bylo jako rána. Fakticky sebou slabě zaškubl a
přimhouřil bolestně oči. Harry tuto reakci se zájem zpozoroval, ale rovněž ji
odsunul do pozadí. Na odhození kamenného výrazu u něj čekal dlouho, teď už je
prostě pozdě.
„Chci, abyste žil,“ řekl prostě. „Vaše zkušenosti jsou pro radu
nedocenitelné.“
Podíval se mu do očí naposledy, aby se ujistil, že otec pochopil.
V tuto chvíli pro něj Snape není nic víc než další člen rady, jako
Applegate, jako Ollivander – mistr ve své profesi, odborník na získávání
informací.
Na okamžik možná zaváhal, ale pak se otočil a pokračoval pryč. Možná se
to jednoho dne změní, ale možná taky ne. Nemá smysl zabývat se vidinami
budoucnosti, když měl být touhle dobou už někde jinde a pozorovat, věrný své
pomstychtivé potměšilosti, pád svého nepřítele, svého soka, jenž si dovolil
kdysi dávno uzurpovat jeho místo.
***
Typicky hloupé místo pro shledání,
uvažoval Harry, zatímco se díval kolem sebe. Jistěže to navrhl Popletal. Nebo Percy.
Tři košťata byla totálně prázdná a se spokojeným šklebem jeho oči co
chvíli zatěkaly k obrubni vstupních dveří, v nichž byl zanesen jeho
znak.
Jako
téměř všechny domy všech kouzelníků po celé Británii, i domky v Prasinkách
byly chráněny tímto znakem. Koncem týdne nebylo místo, které by se otevřeně
nepřiznalo k podpoře mystikovy převahy, neboť jeho nezastíraná existence
je k sobě volala. Jak řekl mladý bystrozor Williamson – koho jiného by
měli následovat?
Nabízel jim ochranu před Voldemortovými stále zoufalejšími a
neúspěšnějšími útoky a nežádal po nich oplátkou prakticky nic, neboť jejich
životy se zpočátku nijak drasticky nezmění. Měl svoje plány, hodlal formovat
lepší svět pěkně postupně, aby přechod zpět ke starým tradicím magie bez
předsudků a bez omezení proběhl hladce a nenápadně. Začal lehce
s Británií, svým domovem, a v průběhu let, která budou následovat,
opanuje celý svět.
Dveře se konečně otevřely a ex-ministr Popletal důležitě vkráčel
dovnitř, doprovázený eskortou dvou bystrozorů – oblíbenec Dawlish byl mezi nimi
– Percym Weasleyem a růžovým přízrakem madame Umbridgeovou.
Harryho pohled se rozjasnil, když se na ni přátelsky usmál, což
v jeho podání vypadalo velice znepokojivě.
„Pane Popletale, omlouvám se, že se vám věnuji až nyní, nicméně jistě
chápete, jako vysoký politický úředník, že dohlédnout na záležitosti celé země
je poněkud časově náročné,“ začal příjemně položeným hlasem. Z každého
jeho slova vyzařovala blahosklonná převaha. „Posaďte se. Prosím.“
Seděl u stolu naproti dveřím oděný tradičně v krvavý šat,
doprovázen rovněž svými nejbližšími spolupracovníky. Po jeho pravici seděl
Brousek a culil se na své dva bývalé kolegy, kteří se tvářili velice
nepohodlně. Po jeho levici seděl Starý McGonagall s typicky mcgonagallovským
výrazem – rty semknuté do přísné linky ve snaze zabránit svému vlastnímu
úšklebku. Vedle starého mistra léčitele seděl usmívající se Albus, v zářivě
kanárkovém plášti se zelenou mudlovskou gumičkou, jíž měl sepnuté vousy. Vedle
Rufuse byl usazený Artur a propaloval svého nezdravě vyděšeně vyhlížejícího
syna pohledem, bez úsměvu.
„Podívejte se, pane… ani nevím, jak se jmenujete-“ začal Popletal a
Harry vycenil zuby v imitaci úsměvu.
„Černý měsíc bude adekvátní,“ řekl mu. „Pokud se samozřejmě nechce držet
příkladu spousty dalších a oslovovat mě jako lorda mystika, pane Popletale.“
„Víte, že porušujete zákon, pane Měsíci?“ zajímala se Umbridgeová.
„Jestliže se prohlašujete za mystika, pohoršujete dobré mínění veřejnosti – a
jestliže jím jste, jste nepřítelem Británie a jako takový byste měl okamžitě
opustit zemi, či se podvolit trestu smrti, jenž se k vám nyní vztahuje…“
„Arture,“ řekl Harry líně. „Seznam naše hosty se situací, buď tak
laskavý.“
Pan Weasley si odkašlal a vytáhl zpod stolu poznámky:
„Včera večer, dne desátého listopadu, byl rozpuštěn sněm Starostolce
Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. K témuž datu bylo
zrušeno Ministerstvo kouzel, stejně jako všechny jeho části, a zákony vydané
tímto institutem pozbyly platnosti.
Dne jedenáctého listopadu tohoto roku bylo Spojené království Velké
Británie a Severního Irska vyhlášeno Dominiem lorda mystika Černého měsíce,
známého pod jménem Ater Moon, a v platnost vstoupily tradiční zákony magie
a sbírka zrovnoprávňujících dodatků. Téhož dne došlo k převodu finančního
majetku zrušeného ministerského aparátu pod správu Dominia, což je požehnáno
Nejvyšší radou Gringottovy banky, osobně podepsáno Gringottem Čtyřiašedesátým.
Od půlnoci dvanáctého listopadu tohoto roku vstupuje rovněž
v platnost výzva pro všechny nepřátele a odpůrce státu, aby upustili od
pokusů, marných, nutno podotknou, k rozvrácení jednoty Dominia kouzelnické
Británie a opustili hranice země do deseti dnů. Po uplynutí lhůty budou souzeni
a odsouzeni.“
Artur skončil a Brousek se na ně usmál s hladovým výrazem, dávaje
na odiv Měsíční znak a stylizované překřížené hůlky na svém rudém plášti se
zlatým lemováním, což značilo, že je vrchním velitelem formujících se
ochranných složek Dominia.
„O jakémže zákonu jste to mluvili?“
„Nemůžete si jen tak zrušit Ministerstvo! Máme spojence, Německo a
Francie mě jako úřadujícího a řádně zvoleného ministra podpoří, vy- vy Moone!
Pokud tohle je výhružka, počítejte s tím, že vás spojenecké síly
kouzelnické Evropy srazí na kolena! Žijeme v moderním a civilizovaném
světě, pro Merlina, krvavé puče a svrhávání vlády tu nebude tolerováno, nejsme
zemí Třetího světa!“ začal se rozčilovat a povážlivě rudnout Popletal, zatímco
Percy jen zapolykal a zíral šokovaně na svého otce.
„V tuto úžasnou chvíli, po jakou spolu hovoříme, Kornelie,“ ozval se
Albus a spojil prsty do stříšky na stole před sebou, „jsou po celé délce našeho
pobřeží umísťovány do skalisek runy. Za deset dní nebude možné překročit
hranice Dominia pro kohokoliv, kdo projevuje nepřátelské úmysly vůči obyvatelům
naší země, vůči svrchované autoritě mystika či novému zřízení státu. Ani jedním
směrem.“
„Jo,“ přisadil si Rufus, jako kdyby si na něco najednou vzpomněl.
„Několik Smrtijedů se nám přihlásilo na posty vykonavatelů trestů.“
Jeho slova zůstala chvilku viset ve vzduchu, zatímco se starý pán
zvesela usmíval, a Harry se vnitřně bavil výrazy svých oponentů. Popletal se
znovu podíval na muže naproti sobě, kteří byli plně oddáni mystikově věci – a
viděl, co představují, složky nutné pro fungování státu – právo, léčitelskou
podporu, organizovanou mysl a sílu. A potom se zahleděl na samotného mystika,
jenž do této chvíle nepronesl příliš mnoho…
Jenž nemusel mluvit, protože síla jeho osobnosti a magie a věrnost,
kterou mu ostatní projevovali, hovořily samy za sebe.
Dawlish byl první, kdo se zvedl a velice rychle odešel, patrně balit a
co nejdřív za hranice.
Percy zůstal a Harry se slabým úsměvem a jakýmsi tíživým pocitem na
hrudi sledoval shledání otce a syna.
***
Kdyby se Harryho někde zeptal, proč se namáhá a složitě se přemisťuje
v čase, aby jednal jako Ater Moon, Voldemortův spojenec, odpověděl by mu
s úsměškem na tváři a jeho zdůvodnění by nebylo zase tak nepochopitelné.
Chtěl vidět Voldemortův pád z první ruky – a chtěl k němu mít
snadný přístup ve chvíli, kdy výhra bude jistá. Plánoval svoje vítězství velice
pečlivě a byl ochoten tomu plánu obětovat trošku námahy. Co je drobné nepohodlí
proti sladkému pocitu triumfu a vykonané pomsty?
Té první noci, kdy se mystik veřejně projevil, Harry podal hlášení a
pocítil Voldemortovu nelibost, stejně jako další vedlejší velitelé drobných
útočních skupin, jejichž členové se vrátili. Byl dokonce podezírán, když se
provalilo jméno toho záhadného oponenta. Měsíc? Černý měsíc?!
Musel zůstat na Zmijozelově hradě, téměř neustále na dohled, celé dlouhé
dny, zatímco předstíral frustraci nad jejich prohrami a prosil, aby se mohl
účastnit bojů. Nott III. se několikrát málem dusil smíchy, když ho poslouchal.
Ale ve finále se to vyplatilo.
Sledoval tři dny, jak se Voldemortovy síly ztenčují, zatímco počty
zajatých Smrtijedů na Longholdu rostly, sledoval, jak se Voldemortova autorita
hroutí, zatímco jeho muži, ti největrnější z nejvěrnějších, přemýšlejí o
mystikovi a jeho slibech pro kouzelnickou Británii… a konečně sledoval, jak
jeho největšího soka začíná svírat strach ze smrti, jak si začíná uvědomovat
nevyhnutelné.
Věděl přesně, kdy Voldemort odhalil pravdu, kdy si jeho za dávných dob
geniální mysl seskládala ty útržky dohromady a došlo mu, že Černý měsíc,
mystik, může mít v rukou skutečně klíč k jeho záhubě – a může jej
zničit, neboť byl jeho prorokovaným přemožitelem – nebyl snad blesk v jeho
znaku a v jeho očích dostatečným vodítkem, s kým má tu čest?
Pánovi zla se v rudých očích usadil uštvaný lidský – tak lidský
výraz, až to bralo dech. Byl to strach, byly to pochybnosti, bezmoc a odevzdanost;
Harry zahlédl v té bytosti stín chlapce, kterým býval. Válka se nachýlila
ke konci.
Ve středu devátého listopadu Pán zla jmenoval Atera Moona, jenž mu byl
věrnou oporou po celé ty tři dny, svým nástupcem, pokud by během této války
potkal svůj osud.
Tím skutkem dovedl do konce
všechny mystikovy plány a zajistil Harrymu absolutní vítězství.
Velkolepé. Díky.
OdpovědětVymazat