„Černý měsíc stoupá… z obětí a bolesti, v hlubinách černého
prokletí… kde spoutané jsou staré pravdy… najít může všechno ztracené… a
dvakrát zrazen byl, avšak natřikrát zrazen je… V jeho stínu… pyšně se
značkou otroka… hrdě pod znamením otrokáře… v šerém světle nové éry…
prožijeme zbytek věčnosti… Černý měsíc… se blíží… svému… vrcholu…“ ten hlas
byl drsný, plochý a věštkyně se dusila, lapajíc po dechu co chvíli, ale slova
proroctví byla vyřčena zřetelně a s pečlivostí.
Profesorka zamrkala a probudila se z transu. Poněkud nejistě se
rozhlédla kolem, oči za velkými brýlemi jasně zračící hloubku její zmatenosti,
a nervózně se zasmála: „Můj ty Merline, nezdřímla já jsem si trošku?“
Přivítalo ji jen ticho a rychle zmizela na svém místě. Nicméně Harry
postřehl, že její obvyklá zastřenost ji opustila a její pohled v sobě
držel zrnko obav a pozornosti, kterou u ní nikdy předtím neviděl.
Jakmile usedla, jako kdyby zahanbená, že u ní došlo k malému
výpadku, ostatní zahalení kouzelníci a čarodějky vystřelili ze svých míst a
vytvořili malé, šeptající skupinky, každý jednotlivý z nich tu a tam
mrkaje jeho směrem.
Harry hluboce vydechl a zapřel se zády o studený kámen, na několik
vteřin ztracený ve svých vlastních myšlenkách, křivý úsměv na rtech, zatímco
pozoroval Albuse s Ollivanderem v zapálené debatě.
Její slova jej těžce zasáhla, rozbouřila emoce a poslala jeho myšlenky
vířit v divokých spirálách. Neměl pochyby, na koho se vztahuje věštba –
černým měsícem mohl být chápán jedině on, neboť doslova a do písmene, to je
jeho jméno a roste v síle i odhodlání, blíží se svému vrcholu.
Značka otroka a znamení otrokáře – jak příznačné to označení! Láskyplně
přejel prstem o vyřezávaném srpku měsíce na své holi. Byla to ironie osudu?
Nebo zásah štěstěny, že toho dne, právě toho samého dne Harry vymyslel svůj
symbol, svou značku, jenž z něj učiní – podle všeho – pomyslného otrokáře
a sváže pyšně jeho otroky?
Znovu, jako tolikrát předtím, jej znepokojila paralela s Voldemortem.
Čím déle kráčel po své cestě k jeho porážce, tím více jej připomínal, tím
shodnější se jejich životy stávaly. Jen pomyšlení, že kdysi dávno podobný mladý
muž předstoupil před radu a přednesl své smělé plány, stejně jako on se chystá
dnes, žádaje podporu, domnívaje se, že má právo povolat je k sobě… jako
ten, kdo má vést svět…
Zavrtěl ostře hlavou v tichém a vehementním ne. Harry má to právo,
má povinnost! A není jako Voldemort! Ještě zdaleka ne…
Jeho znamení má přece tak daleko k Znamení zla, není to symbol
pokoření, jenž mu dává převahu a moc nad těmi, kdo jej budou nosit. Jeho
smyslem není způsobovat bolest a vyžadovat naprostou poslušnost. Naopak. Je to
značka ochrany.
Strávil notnou dávku noci a pořádný kus dne hledáním kouzel, hledáním
zaklínadel, aby vytvořil svou runu, svůj znak známý všem, jenž bude chránit ty,
kteří mu budou věrní, jenž jim dá sílu nést jejich břímě, jenž jim umožní
bojovat za svou víru…
„Černý měsíc, pánové? Co je černý měsíc? Nějaká metafora?“
„Kdo je Černý měsíc?!“
„Nová éra, ptám se?“
„Znamení otroka?!“
Hluk kolem něj dostoupil nesnesitelné úrovně a Harry se vytrhl ze svého
dumání a prudce se zvedl na nohy, vykročil ze stínu a jediným zvučným úderem
hole o podlahu na sebe strhl veškerou pozornost. „Dost!“
Jako by použil kouzlo, jeho frustrace naprosto volná a nepotlačovaná,
spolu s jeho magií, kterou držel pod pokličkou, aby jej ministerští
stopaři nedokázali odhalit, zaplavila místnost a efektivně umlčela všechny
přítomné.
Pomalu si urovnal kápi a po krátkém zaváhání ji shodil dolů a odhalil
bledou tvář s drobnými bílými jizvičkami. Jeho černé oči mlčky skenovaly
kouzelníky a čarodějky kolem a jeho výraz nebyl nic jiného než kamenný.
Neskrýval se za žádnou iluzí a nechal je pocítit, že před nimi stojí mystik,
jemuž se jejich předkové zavázali věrností.
Bude ji žádat.
„Já jsem Černý měsíc,“ zašeptal bez emocí, jeho hlas plochý, nezaujatý.
Je Ater Moon a navzdory všemu, bude triumfovat.
„A toto je znamení otrokáře… Luna
Fulgor!“ vykřikl zapáleně a během mžiknutí oka měl v ruce hůlku – a
nejen to, z jejího hrotu vyletěl stříbřitý paprsek světla a pod stropem
místnosti vytvořil příznačnou značku – stínový srpek měsíce, proražený klikatým
bleskem.
Vytvořil ten symbol, nabil jej svou magií a dal mu vlastní život. Použil
základní poznatky z runové magie a vytvořil něco nového, něco unikátního…
protiváhu Voldemortovy značky, jež hyzdila paže Smrtijedů a označovala místa
neskutečných zvěrstev a krveprolití.
V mrtvém tichu se nikdo ani nepohnul, včetně Brumbála a Ollivandera,
všechny oči členů rady obrácené k jasnému symbolu.
Harry se ušklíbl a pomalu se otočil na zdravé patě, aby se zahleděl
každé postavě do její zakryté tváře; neviděl jejich oči, ale věděl, že jeden po
druhém do těch jeho hledí, že jej mlčky pozorují a hodnotí, šokovaní nenadálou
věštbou, stále překvapení znovu svoláním rady, neschopní vstřebat všechny ty
změny.
Nepotřeboval větší potvrzení, Trelawneyová jen tlumočila budoucnost,
posvětila jeho plány. Potlačil pochyby a plíživý strach ohledně té první části,
nad níž bude přemýšlet později o samotě, a jeho úsměv se na krátký okamžik
rozšířil při vidině světa, jenž si vysnil. A to nebyl psychopatický megaloman.
Tedy, doufal, že není…
Šeravé světlo nové éry… och, ano, té noci se změnil svět. On jej
proměnil.
Od včerejška se připravoval na tuto chvíli, předstoupit před radu a
žádat jejich pomoc, jejich loajalitu, být jejich mystikem. Potřebovali pevnou
ruku, neboť kouzelnický svět umíral, to věděl, ale když teď cítil, že to musí
udělat, že musí povstat ne proto, že k tomu byl donucen, ale prostě proto,
že tu není nikdo vhodnější…
Stále se necítil jako namyšlený megaloman. Ne, pouze odhaloval fakta…
Nyní, přes svoje bolestivě zjevné mládí, pulzuje silou větší než kdy kdo
viděl, a stojí před nimi – ne jako chlapec, ne jako muž… ale jako
mystik-vládce. Najednou všechno dávalo větší smysl a všechno bylo jasnější,
jako by byl osvícen poznáním a zaplaven pochopením, až měl dojem, že se utopí a
zalkne a oslepne.
„Bojíte se tmy?“ zeptal se tiše, vědom si pohledu, který na něj upíral
Brumbál z hloučku za jeho zády. Profesorka Trelawneyová se k dvojici
starých mužů připojila a mlčky stála vedle ředitele, její oči po mnoha letech
skutečně a už natrvalo projasněné, její vnitřní oko konečně vidící…
„Jak Brumbál řekl, válka mezi dobrem a zlem nepatří mezi členy rady.
Není tu pro ni místo,“ očima zatěkal k několika postavám, z nichž
cítil skutečně něco velice zlého, stín – ten samý, jaký kdysi tížil jeho
vlastní duši. „Pojmy jako černá a bílá, dokonce i pohodlná šeď, neznamenají
nic. Není dobro a zlo, je jen moc.“
Jako by teplota náhle poklesla k bodu mrazu – s chmurným
pobavením cítil, jak zastánci světla ztuhli, najednou ostražití, a jak Brumbál
zneklidněl, jen nepatrně, ustaraně, v obavách jako kdyby jeho oblíbený
vnuk poprvé nasedl na koště a zvedl se ze země. Albusova víra v jeho
morálku byla dojemná.
Nechal svá slova vsáknout se do šokovaného davu. Byla to Tomova slova,
kterými se jej snažil získat před dlouhými lety jako nevinného jedenáctiletého
chlapce. Tehdy jim nevěřil, ale dnes… byla to pravda.
„Moc, kterou máme v rukou my – moc zničit a moc zachránit náš svět.
Víme to všichni, postavme se tomu čelem,“ na krátkou chvíli se odmlčel a pak
pokračoval: „Vymíráme – a budeme zapomenuti, zmizíme dříve či později dokonce i
z povědomí mudlů a nebude nikdo, kdo by si pamatoval; nezůstane po nás nic.“
Znovu jim nechal chvíli na rozdýchání.
„Nedávám naší rase víc než pár desetiletí – zvláště s válkou,
kterou Voldemort rozpoutal a ministerstvem, které je neschopné sjednat pořádek.
Naší nadějí je zachovat co nejvíc z kouzelnického světa – tradice, kouzla,
životy – a obnovit jej do jeho původní krásy, do původní velikosti.“
Uvolnili se – tohle by to, co chtěli slyšet, i když to slyšeli snad
tisíckrát od svých otců a svých matek, i když jejich vlastní myšlenky se
zaobíraly podobnými úvahami. Je ale rozdíl přemýšlet a činit.
Ta myšlenka byla téměř nad jeho síly a málem vyprskl v pobavený
smích. Nepotřebovali by ho, žádného mystika, kdyby nebyli jako hloupé a tupé
ovce – s výjimkou Brumbála a Voldemorta, kteří se nebáli činit těžká
rozhodnutí a čněli z toho šedavého davu označitelného jedině jako stádo kouzelníků.
Potřebovali svého pastýře, za kterým by šli, který by jim vmetl do těch
jejich obličejů, že za ním musí jít, jestli nechtějí skončit ještě hlouběji
tam, kde se právě nacházeli. Soukromě tomu říkal v řiti.
Na druhou stranu nemohl vinit členy rady – ostatně se setkali poprvé za
půl století a jejich poslední pokus skončil katastrofálně; dali odrazový můstek
mistru světa ve skoku na vrchol moci a stáli u zrodu nejhoršího černokněžníka
moderní doby, možná nejhoršího vůbec. A nemohl vinit ani kouzelníky obecně;
snadno vypozoroval z vlastních zkušeností, že jejich rasa je povahově
velice slabá – lidé se bojí vystoupit z davu, jsou sobečtí a hledí si jen
svého. Ministerstvo hojně přispívá k tomuto stavu, podporuje jejich
slabost a jejich malichernosti, protože z toho čerpá moc, a Tom se snaží
vzbuzovat strach, hrůzu a paniku, neboť mu poskytují jeho vysněnou nadvládu nad
bandou ustrašenců.
„Mohu to udělat,“ řekl a pochybovačně si změřil několik z nich
pohledem. „Nicméně…“
Drží všechna ta vlákénka moci ve svých rukou; přetne Voldemortovu
hrůzovládu odporem, zaseje strach do jeho
srdce… zničí ministerstvo zevnitř, zdiskredituje jej u široké veřejnosti a
s Popletalovou kompetencí si ten idiot sám podtrhne stoličku… a osvobodí
kouzelníky od jejich slabosti, ukáže jim cesty předků, naučí je znovu hrdosti…
Ustoupil do pozadí a usadil se zpět na své místo a holí jim naznačil
rozvláčným pohybem, ať se také laskavě
všichni usadí zpět.
Slova věštby nad nimi stále pevně visela, ovlivňovala je a společně
s jejich pochybami a jejich nadšením je nechávala zmatené a snadno
ovlivnitelné. Měl nejlepší šance zaútočit teď.
„Změny, které musí být provedeny, budou radikální. Chápu to dobře, že všichni
zde přítomní zastávají názor, že bychom se měli vrátit k původním
principům a zákonům magie?“
Každý z nich viditelným pokývnutím či tichým ano vyjádřil svůj
souhlas.
„V tom případě,“ Harry se jemně pousmál a vyklepal holí veselý rytmus,
„vítejte u zrodu nové éry.“
„Tak, tak, chlapče,“ ozval se konečně Brumbál a naklonil se na svém
místě. „To zní jako bys měl plán.“
Harry téměř na chvíli zapomněl, že nejmocnější kouzelník dvacátého
století je přítomen. Podíval se mu do jiskřivých očí zářících hrdostí. Udělal
Albuse hrdým a zahřálo jej to. Co teprve řekne pan ředitel na to, až změní tvář
celého světa?
„Mám, Albusi,“ odpověděl jemně a cítil, jak všichni ostatní poposedli či
trhli hlavou a intenzivně naslouchali. Byli jako ovce, ale nesměl zapomínat, že
mnozí z nich jsou patrně podobně jako Ollivander či Albus – ach, dokonce
jako Trelawneyová – hlavami svých rodin, a patrně mají ponětí o co ve světě
kráčí. Neměl by je podceňovat.
„Strhněte si kápě,“ řekl ostře a oni poslechli. Stále neviděl jejich
tváře skryté ve stínu výklenků a chtěl, aby
mu čelili tváří v tvář. „Ukažte se a představte se mi.“
Pomalu, neochotně, se někteří z nich naklonili a vydrželi klidně
jeho pohled, třebaže bylo vidět, jak jsou nejistí. Když jejich kolegové otevřeně
přiznali své identity před sebou navzájem i před svým mystikem, další se
odhodlali tak učinit a postupně si Harry prohlédl všechny přítomné.
Šokující byl pan Weasley, stále stejně neškodně působící plešatící muž
se zbytky rusých vlasů, Ronův taťka se slabostí pro mudlovské výtvory… a přece
jen, té noci Harry spatřil hlavu starobylé kouzelnické rodiny, stejně staré
jako Malfoyovi například, jak nejistě sedí na mohutném kamenném sedadle ve
starém výklenku v radě mudrců.
Weasleyovi byli krvezrádci – v pravém slova smyslu, jaké mínil
Lucius, když hovořil o Dracovi. Tradice si to žádaly, byly to staré zákony,
které kdysi platívaly, a dnes se k nim již nepřihlíží – třebaže jejich
hanba zůstává.
Krvezrádce byl někdo, kdo zradil svou rodinu a byl vypovězen ze
společnosti, ne-li okamžitě zabit. Pokud měl potomky, to označení se táhlo
celou rodinou a každý jeho krve se stával krvezrádcem, a jen za určitých
podmínek bylo možné smazat hříchy otců a očistit rodinné jméno. Weasleyovi byli
označování tímto způsobem již dvanáct generací, během nichž ztratili postavení
a jmění. Bylo velice logické, že je Artur členem rady – jeho předek se ještě
těšíval čistokrevné hrdosti a dnes pan Weasley mohl dosáhnout očištění rodinné
cti.
Nicméně ještě větším šokem pro Harryho byla Rita Holoubková. Její rod
vymřel po mužské linii a ona sama nosila jméno svého bývalého muže, ale
protivná reportérka přesto patřila k Gampově rodině a nějakým
nepochopitelným omylem se dostala k rodovému prstenu. Seděla si tam, očima
zvídavě těkajíc sem a tam, a Harry si dokázal představit její lítost nad
absencí bleskobrku.
Její nadšení muselo trochu pohasnout, když se ze svého výklenku vyklonil
pan Applegate, šéfredaktor Denního věštce a jednapadesátiprocentní majitel
těchto novin. I kdyby přemýšlela o publikaci čehokoliv z tohoto zasedání,
neprošlo by jí to, neboť Applegate se tvářil seriózně a sjel ji varovným
pohledem. Není moudré proti sobě poštvat majoritního majitele největších
kouzelnických novin v Británii.
Harry byl pobaven briskním ředitelem sv. Munga v kiltu, jehož jméno
bylo „Starý McGonagall“, jenž si držel nezpochybnitelně mcgonagallovskou
úsečnost stejně jako skotský přízvuk.
Theodor Nott I., jehož pravnuka Harry zběžně znal, se představil
s elegantní úklonou nevídanou v jeho věku. Jeho oči byly zatažené
mléčným filmem nějaké staré kletby, bylo evidentní, že je slepý, ale jeho hlas
se sebevědomě a bez sebemenšího zachvění rozléhal místností a jeho magie
patřila k těm nejvýraznějším, jaké Harry kdy cítil – hluboká a rozvážná.
Byl to jediný Smrtijed přítomný na zasedání, podle Voldemortových slov „příliš
starý, aby byl svému Pánu k užitku“.
Vedoucí bystrozorského oddělení Rufus Brousek, lvu podobný muž
s hřívou divokých vlasů a tvrdýma očima, se na něj díval hodnotícím pohledem
jako šelma – jak se zdálo, ostřílený válečný veterán, jenž strávil svůj život
lovem temných kouzelníků, myslel stejně jako oni, když už takový nebyl úplně.
Harrymu se velice zamlouval.
Krátce shrnuto, někteří členové rady byli neočekávaní, ale o to byla
jejich přítomnost vítanějším překvapením a posunem v jeho strategii.
Především s panem Applegatem měl své plány, a pan Nott navzdory svému
pokročilému věku (blížil se úctyhodné dvoustovce) rozhodně představoval cenný
zdroj informací a vlivu na svou rozvětvenou rodinu i mezi Voldemortovým
příznivci. Brousek sám o sobě vydal za zlatý důl a jeho služby budou
neocenitelné při zničení ministerstva.
Pomalu se zvedl ze svého místa a vkročil doprostřed místnosti, pod své
jasné znamení. Měkká záře osvětlovala jeho rysy a dovolovala jim spatřit stíny
v ní, nepatřičné pro takový mladý obličej. Stíny, jež zahalovaly jeho
duši; Harry nebyl symbolem světla, jako Brumbál, byl zrozen z temnoty a
mimo manželství a kořeny jeho rodu se pyšnily svazky s temnotou. Ale nebyl
ani to.
V ten moment dostál svému jménu, jak tam stál, na krátký okamžik
ponořený v hlubokých myšlenkách, tak blízko, že cítili jeho magii pulzovat
místností, a přece tak daleko, nespoutaný a nepolapitelný… Nedotknutelný, jako
ten měsíc na nebi.
Nikdo z nich nemohl chápat
moc, jenž mu patřila, byl navždy oddělen od ostatních, navždy jiný, navždy
výjimečný.
„Uvědomte si, že tohle je vaše poslední šance,“ řekl jim poznenáhlu,
cítil nutkavou potřebu je varovat, dát jim možnost odmítnout jej následovat.
Nechtěl být Voldemortovi podobný ve všech ohledech. Jejich předci přísahali
věrnost mystikovi, nikdo z nich nebyl povinován následovat jeho… a třebaže měl právo je povolat ve
jménu té přísahy, chtěl jim náhle dát svobodnou volbu, aby mu nikdy nemohli
vyčítat, že je donutil. Nabízel jim totiž otroctví ve svém stínu, na věčnost,
protože nedovolí, aby byl jejich svět zničen, a pokud na sebe vezme odpovědnost
za ně všechny, bude očekávat jejich přijetí.
Jako mudla nezapadl, nemohl zapadnout, a kouzelnický svět mu byl tak
drahý… jistě, nikdy netrpěl víc než jako v něm, ale bez něj… by nebyl nic.
Skutečně byl svázán s magií na úrovních, které ani on sám ještě nedokázal
pochopit.
Najednou věděl, že pokud jej svět kouzel odvrhne, zemřou všichni – ale rozhodl
se jim dát tu volbu. Naposledy jim dovolit vzepřít se, než kolem nich upevní
svůj stisk, než stáhne smyčku.
„Nechci vás k něčemu nutit proti vaší vůli,“ pokračoval pak.
„Jakmile mi potvrdíte přísahy a začnete pracovat na úkolech, jež vám zadám… nepropustím
vás.“
Ticho bylo ohlušující a potom se stařičký Nott postavil a tím svým
burácivým hlasem vzkřikl: „Slyšte, slyšte! Mudrc se vrátil, a já říkám,
následujme ho! Má rodina je s vámi, lorde.“
Jeho příkladu prostým, avšak pevněji než okovy svazujícím příslibem
následovali i všichni ostatní. Byl to Brumbálův hlas, který přetékal
pozitivními emocemi – a Harry se musel pousmát – láskou, když dodal vedle něj,
s rukou položenou na jeho rameni: „Velmi dobře, můj chlapče, velmi dobře.“
„Nebojíš se, že sejdu z cesty?“ zeptal se klidně.
„Ach,“ ředitel zamával rukou. „Jak bys jen mohl, Harry? Uděláš, co musí
být uděláno… Dovol starci trochu sentimentu a bláhového tlachání… ale ty jsi, navzdory tomu, co si o sobě sám
můžeš myslet, naším světlem, které ukazuje ten správný směr.“
Harry se široce zakřenil: „Z nějakého důvodu se nedokážu donutit být
překvapený, Albusi, natož pohoršený. Ani kvůli tvému optimismu či nebetyčné
víře v lidské dobro, a už vůbec ne nepohodlnému vědění… Pověz, existuje na
světě tajemství, které neznáš?“
„Příliš lichotíte našemu příteli, lorde mystiku,“ vložil se do rozhovoru
Ollivander, jeho pohled upřený výhradně na Harryho, zatímco se Albus zasmál.
„Je velice zajímavé, že určité podstatné věci, jiným tak zřetelné – ano, ano,
velice zřetelné – mu mnohdy unikají.“
Harry se ušklíbl a trhl hlavou v tichém souhlasu, zatímco se
Ollivander sám vědoucně usmál.
Albus jen pokrčil rameny: „Nikdy jsem netvrdil, přátelé, že se jen
přibližuji něčemu takovému, jako je vševědoucnost. Například nyní jsem
kompletně ztracený. Nemáte v úmyslu mi prozradit, o čem konkrétně
mluvíte?“
Ollivander se zadíval na Albuse bez zamrkání a potom se obrátil na
Harryho: „Lorde mystiku, je to vážnější, než jsem prve odhadoval, ano,
podstatně vážnější.“
„Vskutku tragédie, pane Ollivandere. Och, mimochodem, vyřiďte Tonymu, že
jsem v pořádku,“ Harry se ušklíbl a rozhlédl se kolem.
Znovu se členové rady rozprchli do malých skupinek a mohl snadno vidět
jejich zvědavost. Byli nedočkaví, nebylo by od něj hezké neprozradit jim, co je
čeká v nejbližších týdnech a měsících. Dal jim najevo, že chce hovořit, a
oni se usadili a poslechli si jeho vůli.
Plány, jež jim předložil, byly
ve své podstatě velice jednoduché a rebelie začala nenápadně.
paráda
OdpovědětVymazat