20 Legilimens

   Severus nepromluvil ani slovo po celou cestu zpět, ruce křečovitě sevřené kolem volantu. Harry vedle něj byl bezstarostný – mohlo by se zdát. Jenže Snape nebýval nejobávanější profesor v Bradavicích pro nic za nic.

Strávil šest let tím, že podezíral Pottera ze všelijakých lumpáren, nekalostí, žertíků a podvodů, věděl proto zatraceně dobře, že teď se Harry přetvařuje. Nebylo to samé jako předtím, ale i přesto to věděl. Nikdy by nevěřil, že by se mohl cítit tak ublíženě…

   Harry jim všem lhal! Něco před nimi skrývá a nechává je… trpět. Bavil se Harry tím, co dělal? Severus upřímně doufal, že ne. Ale přesto… bolelo to.

   Nevěděl, co by měl dělat teď. Harryho mozek je v pořádku, všechny poškozené části se zregenerovaly za velice krátkou chvíli – někdy mezi posledním testem a současností. Přemýšlel nad událostmi několika uplynulých týdnů – Harry začal vykazovat neuvěřitelné známky pokroku: oživení kreseb, incident na Příčné a konečně včerejší interakce s Ginny Weasleyovou – společně se zmínkou o překvapení to všechno začalo dávat smysl. Harry si uvědomoval už nějakou dobu, co se kolem děje, a nechtěl, aby zjistili, že se jeho stav zlepšuje.

   Proč?!

   Severus vystoupil z auta, šel otevřít bránu a vztekle strčil do obou křídel. Vědomí, že je vodil za nos, opravdu nepomáhalo zklidnit jeho frustraci a pocit ublížení. Jako idiot doufal každý den v nepatrný náznak sebemenšího zlepšení, a Harry ho podvedl – je všechny!

   Když se vracel zpět k autu, Harry ho pozoroval s neutrálním výrazem, načež stočil pohled k nebi a zavřel oči. Nakonec si hluboce povzdechl a dvakrát se na sedadle zakýval dopředu a dozadu.

   „Bzzz?“ zeptal se ustaraně, jakmile Snape nasedl.

   „Nemám chuť s tebou mluvit,“ odsekl Severus a vjel do zahrady. Jak může mít ty nervy…?

   Harry tedy mlčel, ztrápený výraz ve tváři, a jakmile auto zastavilo, rozepnul si pásy a bez otálení vyrazil k domu, jako kdyby byl dotčený, uražený a zmatený. Severus zlostně zafrkal a pozoroval ho přimhouřenýma očima zmizet ve dveřích.

   „Tak co?“ zeptal se ho George, jakmile vešel do domu i on.

   Optimistický úsměv zmizel, když si pořádně prohlédl jeho obličej. „Co se děje?“

   „Kam šel?“ zajímal se Snape místo odpovědi. Rozhodl se Harryho přímo konfrontovat se svými domněnkami a upřímně doufal, že je mladík vyvrátí. V opačném případě neměl tušení, jak by zareagoval. Severus si byl vědom své mizerné výbušné povahy… a kdyby se ještě chvíli utápěl v pochybnostech, přineslo by to víc škody než užitku. Nechtěl na Harryho řvát nebo něco horšího – proto bude dobré to vyřešit teď, než se nechá příliš unést černými myšlenkami mladíkova podvodu.

   „Do svého pokoje,“ řekl George a ztratil se v kuchyni. Pomalu byl čas začít připravovat oběd, a přestože mladý pan Weasley nebyl zručný kuchař, zdálo se mu to v tu chvíli jako dobré řešení. Hlavně se dostat pryč od rozčarovaného Snapea.

   Harry seděl za stolem a čmáral si na výkresový papír. Obvykle používal tužku, ale dnes se rozhodl pro lihový fix a pod jeho rukama vznikaly chaotické obrazce beze smyslu plné ostrých linií, působící pochmurně a agresivně.

   „Harry,“ promluvil Severus po krátké chvíli, během níž jej pozoroval. Mladík se neotočil, jen zabručel.

   „Musíme si promluvit,“ řekl ostře a zavřel za sebou dveře. Přešel k posteli a usadil se na ni, zatímco Harry se otočil na židli čelem k němu a tvářil se trošku úzkostlivě.

   „Ty víš, co ukázaly testy doktora Morula, že ano? Pochopil jsi to.“

   Harry na něj zíral několik dlouhých vteřin – přímo do očí – a potom váhavě pronesl: „Bzzz.“

   Severus zafrkal a sklonil hlavu. Cos očekával, ty blázne? Jako kdyby Harry byl schopný vědomě lhát a ubližovat! Zastyděl se za svoje černé myšlenky a vášnivá obvinění. Znal Harryho, tohoto mladíka s duší dítěte, a znal Pottera, kterého učil šest let v Bradavicích. Znal i toho muže, pod jehož střechou rok žil, když neměl kam jít a na koho se obrátit. Znal Harryho Pottera skrz naskrz a jedním si mohl být stoprocentně jistý: nikdy by vědomě neublížil někomu, koho měl rád.

   Ale co potom tohle znamená? Nedávalo to smysl!

   Ucítil na svém rameni letmý dotyk a podíval se překvapeně na mladíkovu ruku. „Bzzz.“

   Zakryl ji svou vlastní dlaní: „Jednou mě přivedeš do blázince.“

   „Ne,“ řekl na to Harry a zapřel se o opěradlo židle. Vypadal pobaveně, s jakousi uličnickou jiskrou v oku – jiskrou, která neměla v jeho pohledu co pohledávat. Něčím připomínal Lily, když se se Severusem s vervou hádala a věděla, že je chudák stejně odsouzen prohrát jejich malý spor.

   „Harry…“ zašeptal. Merline, ten pohled byl tak důvěrně známý, a něčím přece jen úplně nový…

   Harry se usmál a otevřel ústa – a náhle se zarazil, v jasných očích se mu objevil jakýsi stín, pevně semknul víčka a přes tvář mu přelétl náznak bolesti.

   „Bzzz,“ řekl pak, jakékoliv stopy po jiskře, po uvědomění, byly pryč a zůstal jen hluboký smutek – jako kdyby Harrymu něco zabránilo se projevit, ať už chtěl nebo ne. Severus pochopil, co měli na mysli Weasleyovi. Pomalu, velice pomalu nabýval dojmu, že začíná vidět Harryho hlavní problém. Jistě, neobvyklé, ale ne nemožné.

   Zamračil se na mladíka a rozhodl se, že je na čase začít hledat nitrozpytce.

   ***

   Slečna Weasleyová se začala v Malém Dolíku objevovat pravidelně. Severus pozoroval ty drobné náznaky, jak s nimi tráví stále více času, její návštěvy jsou delší a jak je to malé štěně drzejší a drzejší. S jejím bratrem to bylo stejné – a pak se nastěhoval! Po dvou týdnech se u nich Ginny začala cítit jako ryba ve vodě a Severus přišel jednoho večera domů a našel ji v kuchyni vařit. Vařit!

   „Co to děláte?“ zeptal se otráveně. Byl zmrzlý, unavený a navýsost vytočený. S Minervinou pomocí se po skončení odpoledního vyučování snažili nalézt spolehlivé nitrozpytce, ale jak se zdálo, v poválečné Británii jich byl akutní nedostatek. Nebylo se vlastně čemu divit: s Voldemortovým působením každý rozumný člověk, který se nechtěl zaplést do bojů a přitom ovládal tak mocné umění, opustil ostrovy. To, co zůstalo, Severus ani nepovažoval za kouzelníky, natož odborníky, kterým by dovolil vrtat se Harrymu v hlavě.

   „Tady má někdo ale mizernou náladu,“ poznamenala žertovně dívka k Harrymu a Georgovi u stolu. Harry si kreslil a George cosi smolil na kus papíru. „Kde je profesorka?“

   „Někdo vytopil bradavické podzemí, přijde o něco později. Jak ses měl, Harry?“ zajímal se Severus a donutil se k úsměvu. Harry na něj udělal roztržité Bzzz a věnoval se dál své kresbě, jako kdyby měl moc práce.

   „Co dnes náš chlapec dělal, pane Weasley?“ zeptal se, nespokojený s Harryho slabou odezvou.

   „Choval se trochu zvláštně. Fred říkal, že nad něčím přemýšlí – jako kdyby se k něčemu odhodlával…“ pokrčil George rameny. „Poslyšte, hodil by se nám váš názor. Jak by reagovala směs z…“ George utichl, když zachytil sestřin výhružný pohled. „Ještě to promyslíme znovu,“ zamumlal.

   „Profesorka McGonagallová mi dnes říkala, že jdete zase hledat nitrozpytce,“ prohodila Ginny konverzačně, jakmile se Severus usadil ke stolu a začal trochu rozmrzat. Střelil po ní kyselým pohledem a všiml si, že se George na svou setru dívá s očekáváním. Zamračil se.

   „Jakl dlouho už nějaké hledáte, pane? Dva týdny?“ ptala se nevinně dál.

   „Zhruba tak,“ souhlasil obezřetně a očima těkal z jejích zad ke Georgovi, který byl zase tak moc zaujatý svými zápisky.

   „Víte, George mě dnes vzal do nemocnice,“ řekla. Pořád byla zaměstnaná u linky a neotočila se k němu, zatímco mluvila, jako by se jednalo jen o něco nepodstatného, tlachání před večeří, vůbec nic důležitého. „Mluvila jsem s doktorem Morulem a o Harrym a o… vás.“

   „Doktor neměl právo mluvit s vámi o svých pacientech!“ štěkl Severus.

   „Možná,“ souhlasila bez zájmu. „Ale to byste nevěřil, co zajímavého jsem se dozvěděla…“

   Severus na ni nevraživě zíral a slečna Weasleyová se bez bázně a hany otočila a čelila jeho nakvašenému pohledu, George se na sestru zářivě zubil a ukázal jí zdvižený palec. Harry naproti tomu se trochu zamračil a s jakýmsi resignovaným výrazem dodělával poslední detaily. Kdyby mu věnovali ostatní pozornost, postřehli by, že se s ním děje něco zvláštního, jako kdyby došel ke svému rozhodnutí.

   „Nechci vám samozřejmě kecat do života-“ začala Ginny.

   „Tak to nedělejte!“ přerušil ji Severus.

   „-ale myslím si, že byste měl zkusit nějaká lehčí kouzla. S doktorem jsme mluvili o psychice a podobně – když očekáváte, že vaše magie selže, tak selže. Je to naprosto lehké – když budete věřit, že dokážete kouzlit, vaše magie se vrátí. Musíte se akorát trochu snažit. Vaše vyšetření jsou v pořádku, nemáte žádný důvod, proč by jste nebyl schopný…“

   „Dost!“ zařval Severus a zvedl se od stolu. „Nemáte ani tušení, o čem to mluvíte, slečno Weasleyová. Myslíte si, že jste spolkla všechnu moudrost světa? Že víte všechno lépe? Že máte vždy pravdu? Pro vaši informaci – ne. Omluvte mě.“

   Sourozenci jej znepokojeně sledovali, jak opustil kuchyni a třískl za sebou dveřmi.

   „To šlo dobře,“ poznamenal George dutě a Ginny jen potřásla hlavou.

   „Bzzz,“ řekl Harry, zvedl se od stolu a rovněž vyrazil ke dveřím. Dodělanou kresbu nechal za sebou – zobrazovala Severuse v jeho pokoji, jak sedí na posteli s hlavou v dlaních. Byl to temný a depresivní výjev, a jakmile skutečný Harry zavřel kuchyňské dveře, imaginární Harry otevřel dveře Snapeova pokoje a posadil se vedle zhrouceného muže.

   George kresbu obrátil se svíravým pocitem, že nechce vědět, co se bude dít dál.

   ***

   Jakmile se Severus dostal do svého pokoje, znovu za sebou třískl dveřmi a sesunul se na okraj postele, zapřel lokty o kolena a skryl tvář v dlaních. Slečna Weasleyová ho ranila. Jeho magie byla pryč, ať se na to díval, jak chtěl. Naginiho jed ho zmrzačil, to je celá pravda.

   Prý žádný důvod, žádný důvod! Jako by ztráta síly, vůle, nebyl dostatečný důvod. Jeho magie je pryč! Naučil se s tím žít, byl s tím smířený – a byl vděčný za život, jaký vede, za život, který mu dal Harry.

   Severus by to nezvládl, kdyby mu Harry neukázal, že se dá žít i bez kouzel, kdyby nebylo toho tvrdohlavého kluka…

   Dveře do jeho pokoje se tiše otevřely a mladík vešel. „Bzzz.“

   „My o vlku…“ řekl mu Severus unaveně, aniž by vzhlédl. Byl proto trochu překvapen, když se Harry posadil vedle něj a poklepal ho po rameni. Vzhlédl k němu a setkal se se znepokojivě jasnýma očima svého chráněnce.

  „Jsem v pořádku, samozřejmě,“ odpověděl na nevyslovenou otázku. „Jen… nečekal jsem, že by to mohlo tak… ranit. Myslel jsem si, že když na to nebudu myslet, když o tom nebudu mluvit, že to přestane pálit. Fungovalo to rok a půl… ale copak se tomu můžu teď vyhýbat?“ zamumlal.

   Harry potřeboval jeho pomoc – cítil to. V posledních dvou týdnech, od chvíle, kdy rozluštil mladíkův problém, neměl klidné spaní. Nitrozpyt – to byl ten klíč, a Severus byl v současnosti největší žijící mistr v tomto oboru. Mistr, jehož magie je zmrazená. Copak takhle může Harrymu pomoci? Zklamal ho, a to vědomí, společně se stále pálící ztrátou vlastních schopností, ho pomalu užíralo zevnitř.

   Harry na něj klidně koukal a vybízel jej tím pohledem, aby něco udělal. Aby to zkusil. Byl to pohled plný důvěry a Severus před ním nedokázal utéct. Potom mu mladík vtiskl do ruky svou hůlku – kde k ní u Merlina přišel, to nikdo netušil.

   Severus se letmo zahleděl na kousek dřeva ve své ruce – nedržel hůlku už víc jak celou věčnost a nikdy předtím si neuvědomil, jak skvělý je to pocit. Pozoroval ten proutek a zoufale si přál, aby cítil slabé brnění v prstech, jaké cítíval kdykoliv předtím, když zvedl cizí hůlku. Přál si vnímat magii kouzelného jádra, přál si…

   Severus zamrkal a pečlivěji si prohlédl Harryho hůlku. Byla to jeho vlastní představa, jeho vroucné přání, nebo skutečně ucítil slabé brnění? Zatočil hůlkou v prstech a ten pocit zesílil. Překvapeně zvedl pohled a zadíval se Harrymu hluboko do očí.

   Opět v nich spatřil výzvu, otevřené pozvání, kterému rozuměl. Po roce a půl zvedl ruku s hůlkou s úmyslem použít magii. Po roce a půl cítil, že by to měl zkusit. Věděl, že může.

   „Leigilimens,“ zašeptal.