pátek 1. listopadu 2013

4 V Pasti

Malfoyovy oči zesklovatěly a Harry se ponořil do jeho vědomí. Počínal si obratně, třebaže nikdy předtím s lidskou myslí nemanipuloval, a pečlivě ohraničil oblasti, které mají být odstraněny.

   Draco si bude pamatovat pouze to, že se vplížil do sovince a vyšplhal nechutnou spoustu schodů, aby nakonec zjistil, že Potter nahoře není. Jeho vzpomínky budou končit přesně ve chvíli, kdy si zamumlal to svoje: „K čertu, netvrď mi, že jsem se sem trmácel zbytečně!“
   Stáhl se zpět a naposledy se na blonďáka podíval, než zmizel za dveřmi a skryl se znovu do stínu nad schodištěm. O minutu později, jakmile se dostavily účinky jeho kouzla, se Malfoy vydal frustrovaně dolů.
   Harry počkal nějakou chvíli a mezi prsty si točil s ukořistěnou hůlkou. Měl hned několik důvodů, proč Malfoye proklel. Cítil spalující nutkání mu vmést aspoň nějaké zaklínadlo do obličeje, rozzuřený jeho přístupem, a Obliviate bylo tím nejideálnějším řešením – jednak si jej vyzkoušel předtím, než ho aplikuje na madame Pomfreyovou, trochu uklidnil zjitřené nervy a také po sobě zametl stopy. Dovolil Malfoyovi, aby spatřil jeho méně lichotivou zmijozelskou stránku, což by se proti němu mohlo někdy v budoucnosti obrátit, a úspěšně zakryl, že získal i drobný kousíček vědomostí.
   Takže věštba je to, po čem Tomy touží… Harry měl o věštění své vlastní mínění, ale připouštěl, že tu a tam je možné natrefit i na pravou předpověď. Potřeboval by zjistit něco víc o Odboru záhad. Je možné, že by tam třeba zkoumali právě věštby, krom dalších zvláštností? Nikdo přesně nevěděl, co se tam skrývá – kromě kouzelníků, kteří tam pracovali.
   Ach, tohle je skutečně frustrující! Harry zavrtěl hlavou a přestal si točit hůlkou mezi prsty. K čemu je Tomovi nějaká hloupá věštba? Pokud se ho nedotýká, samozřejmě… možná by nebylo marné dostat se k ní první… Než se Harry ovšem rozhodne pro nějakou akci, měl by si zjistit ještě další informace…
   Odložil podobné úvahy na později – všechno má svůj čas a akutní potíže mají přednost.
   Přemýšlivě si změřil Dracovu hůlku a jeho rtů se dotkl ten nepříjemný křivý úsměv; mít dvě je rozhodně užitečné, když se chystá porušovat zákon a pohybovat se ve stínech.
   Harry za uplynulý rok prošel výraznou vnitřní přeměnou – musel tak učinit v rámci svého bezpečí. Měl teď tajemství, které je třeba chránit, a měl tam venku i smrtelného nepřítele. Přestal být nezodpovědným klukem, který si neuvědomuje rizika a následky svého jednání – každá akce má nějakou reakci, tak to prostě je, a on musí být obezřetný, aby na sebe nestrhl lavinu potíží.
   Musel se držet zkrátka s hlavou skloněnou, nesměl vyčnívat z davu ještě víc než doposud, tiše zatínat pěsti a nechat ministerstvo a tu hloupou babu Umbridgeovou, aby o něm rozhlašovali, že je jen po pozornosti lačnící vypatlaný idiot; na ruce měl ještě pořád slabý náznak rozkošné rytiny z prvního a jediného trestu s tou ženskou: Nesmím vykládat lži…
   Protáhl si prsty a zahýbal s nimi, načež vzal Dracovu hůlku mezi palec a ukazováček a začal jimi mapovat její povrch. Pomalu uvolňoval svou magii a přetvářel její vzhled – změnil barvu a strukturu, dokonce i přidal u rukojeti pár centimetrů, aby se prodloužila a sedla mu lépe do  dlaně.
   Nikdy by o sobě neřekl, že je pomstychtivý, a nebyl… jenže některé věci jej velice iritovaly a chování profesorky obrany proti černé magii byla jedna z nich, stejně jako urážky spolužáků. Dlouho snil o menší… nápravě, která však nebyla možná: kdyby se profesorce Umbridgeové něco stalo, byl by prvním, ke komu by přišli, a Priori incantatum by ho prozradilo.
   Uvolnil víc magie a přidal na vůli, jak zaklínal hlohovou hůlku, aby byla nepostřehnutelná a nereagovala na Expelliarmus. Teď už se nemusí bát svého prozrazení, když si bude počínat obezřetně. A Harry byl opatrný vždycky.
   Přendal svou vlastní hůlku bezpečně do kapsy a svou novou zastrčil do rukávu a pomalu vyrazil k hradu. Nebyl opravdu mstivý, to ne, ale kdyby došlo k tiché konfrontaci mimo slídivé oči jiných… neměl v plánu si nechat všechno líbit jako doposud.
   Jakmile vkročil do hradu, oklepal se z náhlého poklesu teploty. Všude vládl lenošivý klid, jak byli studenti a učitelé zaměstnaní na svých hodinách, a Harry ztlumil svoje kroky téměř k hranici neslyšitelnosti, v tom tichu jej jejich ozvěna znervózňovala a připadal si příliš zranitelný, a vydal se za madame Pomfreyovou.
   Obezřetně vešel otevřenými dveřmi na ošetřovnu a mírně se zamračil, když postřehl, že Snapeovo lůžko je už prázdné. Zotavil se docela rychle, pan profesůrek…
   A než tomu mohl věnovat další myšlenku, dolehl k němu slabý hluk z kanceláře. Harry měl v mžiku v ruce hůlku a připlížil se k napůl přivřeným dveřím. To bylo zvláštní, uvažoval, protože madame Pomfreyová nechávala za letních dnů všechny dveře dokořán, pokud neměla pacienty, aby se větralo. Harry ji podezíral z toho, že nemocniční pach i jí samotné jde na nervy.
   Krátce nahlédl škvírou a spatřil Snapea s hůlkou namířenou na ošetřovatelku. Stačil mu jediný pohled na její zakalené oči a bylo mu jasné, co otec dělá.
   Zkřivil rty do pohrdavého úsměšku a pomalu a naprosto neslyšně vycouval z lůžkového oddělení a dál na chodbu. Mohlo ho samotného napadnout, že něco podobného Snape udělá – nemohl přece dopustit, aby někdo věděl o jeho nemanželském bastardkovi, že? Představte si! Severus Snape položil svoje pracky na špinavou mudlovskou šmejdku! Taková ostuda! Co by řekl Starý Tomy, kdyby na to přišel? Nebo se třeba styděl za to, že jeho spermie nedokázaly zplodit nic lepšího než Harryho?
   Zafrkal. Bylo ostatně jedno, co Snapea dohnalo k vymazání paměti madame Pomfreyové – o jednu starost míň pro něj. A zase o jednu starost víc: určitě půjde i po Removi, čímž znovu komplikuje Harryho život.
   Zavrčel a spěchal dlouhou chodbou pryč a Vstupní síní znovu ven. Dělá ten chlap vůbec něco jiného, než že systematicky přidělává svému synovi starosti? Evidentně ne.
   Rychlým krokem překonal otevřenou plochu mezi hradem a Zapovězeným lesem a poté kráčel podél jeho hranice až ke břehu Černého jezera, kde se skryl mezi obrovské balvany, usedaje na jeden z níže položených kamenů nad hladinou.
   Opřel týl o drsnou plochu za sebou a zavřel oči. Co dělat teď? Kdyby smazal Removi paměť, Snape by to zjistil a začal by ho podezírat. Kdyby nechal Snapea smazat Removi paměť, dozvěděl by se o panickém vzkazu a znovu upřel svou pozornost na Harryho… možná by zašel dokonce i tak daleko, že by použil Obliviate i na něj!
   Harry si promnul oči a vztekle žíral na svůj odraz na jezeře. Nikdo mu nebude mazat paměť. Nikdy. Musí přece existovat nějaká protikletba nebo zaklínadlo, které znemožní samotný proces vymazání – pokud ovšem nepůjdou jeho vzpomínky smazat, zase vzbudí podezření…
   K čertu s tím chlapem!
   Ať bude jeho další krok jakýkoliv, strhne na sebe pozornost. V hlavě mu vířily desítky spekulací, jak se snažil přijít na další vývoj situace a rozmyslet si případně svoje plány. Mohlo to být tak, že Snape mazal paměť Pomfreyové na Brumbálův rozkaz? Podle Harryho informací nebyla v Řádu, zatímco Remus je. Třeba má Brumbál postranní motivy a hodlá nechat pravdu vyjít na světlo… Čeho by tím ale dosáhl? Proč by to dělal? Tajil pravdu šestnáct let, takže Harry neviděl jediný důvod ji odkrývat nyní.
   Nevěřil tomu starci, pocit nedůvěry v něm rostl celý rok, Brumbálovo chování, když se mu vyhýbal celou tu dobu, mu na hodnověrnosti nepřidalo a dnešní odhalení bylo jen pomyslnou poslední kapkou. Kdysi si mohl Harry myslet, že starému pánovi leží na srdci jeho dobro, ale ne teď. Brumbál viděl svět jako celek, a na jeho blahobytu pracoval – jednotlivci nebyli podstatní a Harry nebyl nic víc než jedna z mnoha jeho figurek.
   Zavrčel, sebral malý kámen a mrštil s ním do vody. Pozoroval divoké kruhy šířit se po hladině a připadal si bezmocný, odkázaný na tahy jiných v téhle pitomé hře lží. Byl v pasti a mohl jedině čekat a doufat ve šťastnou kartu.
   Nenáviděl pocit bezmoci, že nemá kontrolu nad svým životem. Měl na to přece právo! Byl lidská bytost – dýchal, myslel, mluvil… a nebyla to jejich zásluha – nikoho z nich – tak proč jim naslouchat, proč je nechat, aby řídili jeho kroky?
   Za přežití vděčil matce a Jamesovi, sám sobě a svému štěstí. Nedlužil jim nic, zhola nic. Naopak, kdyby se měl ohlédnout na svůj život, který vedl díky milovanému otci a dobrotivému řediteli, byli to on, kdo dlužil jemu. A hodně. Nicméně Harry by to raději smazal, celou tu mizernou historii, a až válka skončí, udělá to.
   Válka… povzdechl si a zavřel oči.
   Nebýt Voldemorta a skutečnosti, že chce zotročit kouzelnický svět, Harry by se už stáhl a zmizel jako pára nad hrncem. Ale zůstane, protože po Brumbálově boku, pod jeho vedením, může chránit ty, které miluje. Brumbál by nedopustil, aby zemřelo víc lidí, než je třeba, a proto Harry půjde kus svého života jeho cestou.
   „Pottere?“
   V mžiku otevřel oči a vnitřně zasténal nevolí. Už zase! Copak nebude mít dnes chvíli klidu, aby si mohl srovnat věci v hlavě? Ne, vypadá to, že nikoliv…
   „Malfoyi,“ protáhl s odporem a vystrčil hlavu ze svého úkrytu. Draco stál na břehu v trávě a mžoural jeho směrem.
   „Co chceš?“ zeptal se vztekle. Samozřejmě věděl, co chce, ale netušil, jestli má nervy to poslouchat znovu. Pokusil se obrnit a předstírat, že nemá tušení, proč jej vyhledal, a vyskočil na kameny.
   „Mluvit s tebou,“ odpověděl povýšeně. „Mám jisté… obchodní záležitosti.“
   Harry málem protočil oči. Malfoy si snad ten proslov trénoval před zrcadlem, nebo tak.
   „Poslouchám.“
   „Potřebuji, abys mi zařídil schůzku s Brumbálem…“
   „Tak pojď za mnou,“ procedil skrze zaťaté zuby a začal rázovat k hradu, neschopen snášet přítomnost toho idiota ani o vteřinu déle. Při představě, že by musel absolvovat celý rozhovor znovu, se mu udělalo zle a krevní tlak mu stoupal… musel by ho proklít znovu. Na vteřinu se zastavil a jeho oči putovaly po všech oknech hradu otočených k nim. Možná by to mohl udělat, jen trochu popustit uzdu své frustraci… jen maličko, nic nebezpečného…
   Zavrtěl hlavou a otočil se, aby viděl, jestli ho Malfoy následuje. Šel za ním s výrazem překvapení.
   „To nebudeš ani chtít vědět proč?“
   „Nezajímá mě nic, co bys mi řekl,“ odtušil studeně. „Brumbál ať se rozhodne, jestli má cenu tě poslouchat, fretko.“
   Draco otevřel ústa, aby mu odsekl, ale nakonec sklapl a spěchal za ním. Beze slov došli až k ředitelně a Harry se zastavil před strážným chrličem a vztekle na něj zíral.
   „Poslyš, neznám jeho pitomý heslo,“ řekl tiše, když se k vytesané obludě naklonil. „Prostě mě pusť nahoru, nebo mu řekni, že s ním potřebuju mluvit o něčem důležitém.“
   Několik vteřin zíral na sochu, která mu oplácela vskutku kamenným pohledem, a potom se chrlič odklopil a Harry zamumlal tiché: „Dík.“
   Začal stoupat rychle do schodů.
   „Malfoyi! Budeš tam jen tak stát, nebo půjdeš za mnou?!“ vyštěkl pak a Draco jej následoval s podmračeným výrazem.
   Než stačil zaklepat, dveře se otevřely a Brumbál se s ním málem srazil.
   „Ach! Harry!“ vyřkl překvapeně, jako kdyby mu chrlič neoznamoval každou návštěvu. „Omluv mě, ale mám na starosti neodkladné záležitosti a nemohu se ti teď věnovat…“
   Potlačil úšklebek – jistěže Brumbál měl pokaždé neodkladné záležitosti, když se s ním Harry pokusil mluvit. Pokrytec jeden senilní.
   „Nejde tu o mě, profesore,“ řekl klidně. „Malfoy vám něco chce.“
   Ředitel zamžoural skrze své brýle níže po schodišti, kde stál Draco, a náhle vypadal zaujatě a veškerý jeho spěch byl pryč. Několik dlouhých vteřin se díval blonďákovi do očí, až se Malfoy začal nepohodlně ošívat, a pak se dědečkovsky usmál. „Ach, rozumím, rozumím. Pokud nás omluvíš, Harry…“
   Harry kývl, minul Malfoye a bez zbytečných odkladů zamířil do knihovny. Informace, které jim ten malý zrádce poskytne, pomůžou Řádu; Brumbál uklidí věštbu do bezpečí, než Voldemort zaútočí, a zabrání tak ztrátám na životech, stejně jako mu zabrání ji získat. A dostanou Malfoye seniora, pravou Voldemortovu ruku.
   Zavrtěl znechuceně hlavou. Ve válce je dovoleno vše a Brumbál by byl blázen, kdyby nepřijal mladíkovu nabídku.
   Dostal se do hrobového ticha knihovny, kývl na madame Pinceovou a obklopil se těmi stejnými knihami jako dopoledne. Ještě měl dvě hodiny klidu, než skončí vyučování, a spoustu zaklínadel na pokrytí.
   Především musí přijít na způsob, jak uchránit svou paměť. Jeho vzpomínky jej utvářejí, dodávají mu sílu bojovat, dávají mu důvody jednat tak, jak jedná. Kdyby mu někdo vzal jen jedinou z nich, kus Harryho samotného by chyběl, a to nehodlal dopustit. Vzali mu už příliš mnoho, aby jim beztrestně dovolil vzít si víc…
   Bude bojovat pro Brumbála, bude ho následovat, protože mají společný cíl. Ale nepůjde za ním slepě jako ovce na porážku, nebude držen ve tmě. Najde si cestu, jak se udržet informovaný…
   Zbytek dne strávil procházením zaklínadel a večer se smál a žertoval se svými přáteli. Zkoušky složili všichni a měli před sebou poklidných pár dní, než skončí školní rok. Pár dní zdánlivě bez stresu a důvodů k obavám.
   Harry však byl po celý zbytek týdne stravován právě obavami. Čekal bez dechu na Removu odpověď či rovnou jeho příchod, podezíravě sledoval ředitele a dělal vše proto, aby se nedostal osamocen do otcovy blízkosti.
   Procházel si potřebná zaklínadla v knihách, které maskoval jako famfrpálové příručky, kdykoliv měl šanci. Podařilo se mu najít několik dobrých a užitečných kouzel, která vyzkoušel: byly to alarmy, které umístil na svoje věci a kolem postele, byly to špehovací zaklínadla, spolehlivá, v podstatě neodhalitelná a velice, velice praktická… Ale v běžných učebních materiálech nemohl najít to, co zoufale potřeboval.
   Každou noc se plížil do oddělení s omezeným přístupem a poněkud nešetrně umlčel uvřeštěné knihy Silenciem a výhružkou, že je spálí, pokud nebudou spolupracovat. Fungovalo to překvapivě dobře. Dozvěděl se přesně, co je nitrobrana a nitrozpyt – a utvrdil se v tom, že jak Brumbál, tak jeho otec se neštítí nitrozpyt používat i proti studentům, čehož byl několikrát svědkem, když o tom tak uvažoval… Byl nepříjemně zaskočen, že oba jeho protivníci ovládají toto tajemstvím obalené umění mysli, ale nestávalo se často, že by se jim díval do očí, což nepatrně snižovalo hrozbu…
   Po třech dnech, kdy měl nervy na pochodu, po třech nocích horečného úsilí se mu konečně podařilo najít popis a postup starého velšského rituálu Amddiffyn mind, který při správném provedení měl poskytnout tolik kýženou ochranu mysli před manipulací – zaštítil by ho před smazáním vzpomínek, před omámením různými kouzelnými tvory a lektvary a částečně dokonce i před nitrozpytem.
   Nebyla to náhražka za nitrobranu, kouzlo nedokázalo zabránit proniknutí cizího vědomí do něčí mysli, ale útočník nebyl schopen napadeného zmanipulovat nebo mu podstrčit falešnou myšlenku či vzpomínku…
   Úleva, kterou cítil, byla ale rychle vystřídána nepříjemným zatrnutím; Amddiffyn mind měl své místo v oddělení s omezeným přístupem a v knize s černou magií oprávněně.
   Harry si přečetl postup a zaklínání několikrát, stejně jako seznam potřebných obětí, a jakmile si byl jistý, že si zapamatoval každé písmenko, vrátil knihu zpět na polici, zhasl hůlku a zmizel pod pláštěm. V průvanu a občasném šepotu duchů, které míjel na cestě do nebelvírské věže, zvuk jeho kroků zanikal; kráčel lehce jako šelma na lovu, téměř neslyšitelný a zaručeně neviditelný. Jeho srdce však bylo ztěžklé olovem a v jeho nitru se rozprostíral chlad.
   Zamířil rovnou do koupelen a šel se umýt. Drhnul svou kůži zuřivěji než obvykle, snažil se očistit se od špíny vlastních myšlenek, od vnitřní temnoty… Po půl hodině pod horkou vodou se jako tolikrát předtím opřel o umyvadlo a sledoval svůj obraz v zrcadle.
   Harry Potter by nikdy nesešel ze správné cesty, nikdy by se nesnížil k temnému rituálu kvůli své vlastní sobecké pohnutce…
   Té noci poprvé pohlédl pravdě do očí, když si sundal Jamesův prsten a zíral na svou pravou podobu: Harry Potter by to neudělal, ale jemu nedali na vybranou.

1 komentář:

  1. Nějak se to komplikuje ... A hodně ... Zaujímalo by ma , keď už bol v Dracovej hlave , prečo si rovno nepozrel aj spomienky zahŕňajúce ponúkané informácie ... A taktiež , by mohol to s Remom vyriešiť tak , že mu nezmaže spomienky na to kto je jeho otec , iba mu zmaže spomienky na niektoré z viet odkazu , takže by tam nebolo nič podozrivé ... Ale to je len taká drobnosť . Má Dracov prútik , dozvedel sa ďalšie zaujímavé veci a mám vážne obavy , že sa chystá urobiť niečo čo bude všetkým zúčastneným ľúto . Je to dosť pochmúrny príbeh , vkuse ma prepadáva ľútosť , ale číta sa veľmi dobre.

    OdpovědětVymazat