9 Kořeny

Ranní vydání Denního věštce obsahovalo detailnější popis útoku na ministerstvo, stejně jako řadu spekulací a několik rozhovorů s rádoby důležitými hodnostáři. Co však bylo pro Harryho zajímavější byl seznam identifikovaných, zabitých a zadržených Smrtijedů – s posledně zmíněnými probíhaly v této chvíli rychlé soudní procesy.

   Velkým překvapením pro něj rozhodně nebylo, že Lucius Malfoy byl mezi nimi. Letmý pohled ke zmijozelskému stolu na jistého blonďatého aristokrata mu rovněž prozradil, že Draco je potěšený. Malfoy junior se sice tvářil, jak se od něj očekávalo – byl tichý, pobledlý a otřesený – ale jeho oči zářily spokojeností.

   Téměř proti své vůli se zahleděl k učitelskému stolu a na svého otce; Snape vypadal nedotčen událostmi, jako kdyby jej vůbec někdy něco mohlo vyvést z míry, a vracel každému, kdo se na něj podíval, jen studený pohled – jistě, s výjimkou svého syna, pro nějž měl rezervovaný nenávistný úšklebek.

   Harry se odvrátil, pevně scvakl čelisti a pomalu zkoumal další reakce v síni – děti odhalených Smrtijedů byly všechny otřesené a ostatní studenti z toho měli neskutečnou radost, protože se konečně zdálo, že těm zmijozelským povýšencům sklapne a pro jednou budou oni cílem šikany. Následovně se zapojil do hovoru mezi svými přáteli, ovšem většinu svých informací i pravděpodobných odhadů si nechal pro sebe a věnoval se jim jen napůl, přemýšleje nad vším, co je potřeba zařídit.

   Jeho největším problémem je teď Remus – respektive jeho tělo. Brumbál vzdal naději, že je možné vlkodlaka zachránit, takže jej patrně nechá pomalu umřít. Samozřejmě on na to má jiný názor, takže potřebuje dostat Rema z ošetřovny, aniž by vzbudil podezření, a skrýt jej ve stázi, dokud se mu nepodaří chytit Bellatrix a přivést jeho duši zpět.

   Jak chytí Bellatrix? Inu, když bude Remus ve stázi, má dost času. Lovit Smrtijedy může později, jakmile vyřeší akutní problémy – zrovna teď to je otec a jeho nitrobrana.

   Povzdechl si. Tady není co řešit, tohle bude muset prostě nějak přežít. Jedinou útěchou v této situaci mu skutečně byly pouze myšlenky na otcovu knihovnu a svazky o zakázaných uměních, které tam s trochou snahy najde. Základy by mohl pochytit sám a později by si mohl najít nějakého učitele. Tím později myslel po ukončení studia.

   Neplánoval totiž jen nějaký bláznivý pokus, jak zachránit Rema, nebyl zoufalý hloupý kluk, který neví, do čeho strká nos. Plánoval svůj postup ve válce s rozmyslem a chladně jako Zmijozel – ačkoliv to pomyšlení nenáviděl; byl tak hrdý na svou nebelvírskou odvahu, na loajalitu a čest – byl hrdý na odkaz své maminky, cítil se jí blíž, když jednal jako Nebelvír…   

   První věci první, rozhodl se nakonec a zbavil se sentimentu. Ačkoliv se mu to ani v nejmenším nezamlouvalo, neměl na vybranou; nemohl spřádat žádné plány akcí ohledně vzdálené budoucnosti, nebyl schopný ani předvídat, co se stane zítra. Mohl se pouze snažit být neustále ve střehu a připravený jednat, jakmile se naskytne šance – jistěže se pokusí si ty šance vytvořit, pokud to bude v jeho silách…

   Po snídani zamířil s Ronem a Hermionou na ošetřovnu, aby se podívali na Rema. Jak se dalo očekávat, madam Pomfreyová je za ním nepustila a na Harryho otázky, jestli bude v pořádku a jestli by ho mohl přijít navštívit někdy v létě, odpovídala velice neurčitě se soucitem v očích.

   Nálada mezi třemi přáteli byla pochmurná, když se na zbytek dopoledne posadili k jezeru. Stále probírali nedávné události a plány na léto. Vysloužil si od Rona opravdu velkou dávku politování a od Hermiony přednášku o svém přístupu k učení, když jim oznámil, kde, s kým a proč stráví léto. Během oběda se stačili trochu oklepat a odpoledne se dokonce i slabě bavili a užívali si posledních společných chvil před hostinou na ukončení školního roku.

   Famfrpálový pohár byl letos jejich a školní pohár patřil o osm bodů Havraspáru, nálada však byla poněkud stísněnější se vším tím, co se dělo, a hodně připomínala loňský konec roku. Nepřítomnost jednoho člena profesorského sboru byla nepříjemným připomenutím Cedrikovy smrti… ne že by si Harry nechal zkazit večeři.

   Po půlnoci se Harry vypravil ukrást Remuse a přenesl ho do Chroptící chýše, kde strávil značnou část noci budováním skryté komory v základech chatrče, načež na svého přítele uvalil statické kouzlo a obalil jej několika dalšími ochranami. Jakmile zapečetil dveře a odklidil všechny stopy po své činnosti, byl vyčerpaný, ale veskrze spokojený. Remus zůstane v tomto stavu mezi životem a smrtí třeba až na věčnost, takže má dost času připravit se.

   Harryho znalosti ochranných kouzel byly poměrně působivé. Celý rok se věnoval samostudiu v obraně (s Umbridgeovou to ani jinak nešlo) a o stázi a statickém kouzlu věděl díky Hermioně a jejímu zvláštnímu projektu do formulí – a díky svému letnímu výzkumu o maskovacích a iluzivních zaklínadlech mu rovněž nečinilo problém vytvořit brzy nad ránem přesvědčivou imitaci nehybného Rema na ošetřovně. Jakmile vyprchá, bude dávno ve vlaku, takže nikdo nebude mít sebemenší důkaz, že by měl s jeho zmizením něco společného – za předpokladu, že by jej vůbec podezírali. Je přece Harry Potter a nemá ani tušení, o co se jedná, nebo ne?

   Vracel se pod neviditelným pláštěm zrovna do ložnice, když z okna zahlédl osamělou postavu vypotácet se ze Zapovězeného lesa a utíkat směrem k hradu. Napínal oči a potom se potměšile rozesmál, když rozpoznal pocuchanou a napůl šílenou profesorku Umbridgeovou. Zajímalo by ho, jestli kentaurům utekla, nebo jestli ji pustili. Spoléhal spíše na to druhé, protože utéct by se jí bez hůlky zaručeně nepodařilo. Každopádně si s ní příští rok nebude muset dělat starosti…

   „Kdo je tu?“ zeptal se najednou Protiva.

   Harry se narovnal a smích mu odumřel na rtech. Přimhouřenýma očima prozkoumal prázdnou chodbu a zahlédl zlomyslného mužíka vznášet se kousek pod stropem, přesněji v jedné z gotických kleneb.

   „Nějaký studentík mimo kolej, eh? Zlý, zlý, ZLÝÝÝÝÝ!“ začal krákavě ječet a dělal otočky a piruety ve vzduchu. „Co tomu řeknou další hloupí studentíčci? Komupak tě napráskat? Cha-cha!“

   Harry si stáhl prsten a promluvil nebezpečně: „Měl bys raději jít po svých, Protivo.“

   Strašidlo se zarazilo nad chladným, hlubokým hlasem, a podezíravě zkoumalo místo, kde Harry stál. „Slyším tě, ale nevidím. Jako toho Potterovic spratka! Ty ale nejsi on. Kdo jsi? Kdopak asi JSI?“

   „Jsem někdo, kdo by ocenil, kdybys přestal ječet,“ suše poznamenal Harry a ostře mávl rukou – bylo snazší používat bezhůlkovou magii na něco, co nekladlo tak velký fyzický odpor jako živý člověk. Protiva zamrzl vprostřed další otočky, s hlavou dolů, a nemohl se ani pohnout, ani promluvit. „A někdo, koho nechceš rozčilovat, věř mi.“

   S tím Harry pokračoval dál, prsten zpět na ruce.

   ***

   „Pane Pottere!“ zastavil ho otcův hlas při cestě na snídani. Jako pokaždé, jeho jméno doslova vyplivl.

   Harry se s útrpným povzdechem zadíval ke stropu a pomalu se otočil na patě, obličej seskládaný do neutrální, byť trochu vzdorovité masky. To se od něj ostatně očekávalo. „Jo?“

   „Ano, pane,“ zavrčel Snape.

   „Ano, pane?“ imitoval Harry ploše a díval se soustředěně na kořen jeho nosu. To bylo nejbezpečnější místo, kam soustředit pohled, chtěl-li někdo mluvit s mistrem nitrozpytu a přitom zachovávat dojem, že se mu dívá do očí.

   „Pan ředitel považoval za vhodné, abych vám poskytl informace o přesunu do svého domu,“ řekl s výrazem, jako kdyby jej nutili jíst něco stále se hýbajícího. „Jak se zdá, nerozmyslel si celý ten nesmysl s vaší letní… výukou.“

   Harry na něj hleděl stejně otráveně a čekal, až skončí s těmi svými výlevy. Nemůže mu prostě říct, v kolik a kde má čekat? Když už musí někde čekat? Daleko raději by strávil posledních pár hodin ve vlaku s ostatními, než definitivně uvízne v jeho domě a bohužel v jeho přítomnosti na předlouhé dva měsíce.

   „Opouštím školní pozemky ihned po snídani, nejpozději v osm hodin přesně. Doufám ve vašem vlastním zájmu, že máte už sbaleno a jste připraven k odjezdu, protože na vás nebudu čekat,“ řekl mu se rty zkřivenými v parodii úsměvu. „Uvidíme se pod hlavní branou za dvacet minut… nebo taky ne…“ a s tím se znovu zašklebil a zmizel směrem ke sklepením.

   Harry jej pozoroval, dokud se neztratil definitivě z výhledu. „Parchant.“

   Rychlým krokem se šel krátce rozloučit s přáteli a následujících dvanáct minut strávil horečnatým balením svých věcí. Nebylo to tak, že by byl líný a nepořádný, ale sbalit se na konci roku pokaždé znamenalo, že opouští jediné místo, které mu připomínalo domov, a nečeká ho nic jiného než nepříjemní příbuzní. Bylo jen přirozené, že se balil na poslední chvíli, jako kdyby tím mohl nějak prodloužit svůj pobyt mezi bradavickými zdmi, nebo jako kdyby každý rok alespoň jeho nepatrná, jistě dětinská část doufala, že by mohl zůstat…

   Zmenšil svůj kufr na velikost krabičky od zápalek a strčil jej do kapsy – příčila se mu představa vláčet jej sebou v původní velikosti, když nemá absolutně ponětí co čekat. Zbývaly mu tři minuty, aby doběhl před hlavní bránu, takže vzal schody z ložnice po třech, společenskou místností a chodbami se mihl jako žíznivá čára a poslední kamenné schodiště vedoucí od hlavní vstupní brány sletěl s pomocí levitačního kouzla.

   U jeho paty na něj čekal iritovaně se tvářící mistr lektvarů a jeden povoz tažený testrály. Další kočáry Hagrid touto dobou zapřahoval a připravoval k odjezdu na deset hodin.

   „Máte zpoždění,“ oznámil mu nevrle, jakmile dopadl ladně na chodidla přímo před něj. Naštěstí nekomentoval užití levitačního kouzla.

   Harry jen pokrčil rameny a popadal dech. Snape si ho prohlížel dalších pár vteřin, takže mu to stejnou měrou oplácel. Profesor neměl žádná viditelná zavazadla a Harry se otřásl při pomyšlení, že má všechny svoje věci patrně rovněž zmenšené a bezpečně v kapse těch směšných vlajících hadrů, které s takovou oblibou nosil, stejně jako on má svůj kufr v kapse od mikiny. Skutečně bylo děsivé, že přemýšlí po podobných či dokonce stejných kolejích – takový profesor Kratiknot by měl svoje kufry stopu nad zemí a vznášející se za ním, a třeba Ron by je táhl bez pomyšlení na jakékoliv použití zaklínadel.

   „Nastupte, u všemocného Merlina!“ rozkázal pak a netrpělivě poukázal ke dvířkům.

   Harry poslechl a vyškrábal se do kočáru, usadil se po směru jízdy u vzdálenějšího okénka a začal z něj zírat ven. Snape vylezl za ním, sedl si na druhé sedadlo, byli od sebe napříč a co nejdál to v těsném prostoru šlo, a hleděl před sebe.

   Jejich povoz vyrazil s ostrým trhnutím k hranicím pozemků, a jakmile překročili ochranná kouzla, zastavil – s dalším trhnutím, které Harryho překvapilo. Zabrzdil svůj nedůstojný pád rukama a narovnal se, aniž by dal jediným svalem v obličeji najevo, že postřehl zlomyslné zachechtání svého otce.

   „Graciézní jako vždy, Pottere.“

   „Je to dědičné, pane, nemůžu s tím nic dělat,“ odpověděl kousavě a střelil po něm studený pohled, věrnou imitaci toho, kterým jej obdařil Snape. Bylo tak povznášející urážet ho do očí, přímo pod tím jeho přerostlým rypákem!

   Vystoupili ven a povoz se otočil a zamířil zpět ke škole, zatímco Harry jej toužebně pozoroval.

   „Chyťte se,“ nařídil Snape, čímž Harryho vytrhl z nostalgického přání, aby nemusel tohle všechno absolvovat, a natáhl k němu ruku. Na jeho dlani leželo zlomené orlí brko se zaschlým červeným inkoustem na hrotu, jistě jedno z profesorových oblíbených známkovacích per.

   Harry udělal obličej, nesnášel přenášedla, ale natáhl k němu malíček – jakmile se dotkl textury pera, ucítil známý tah a byl přenesen jinam.

   Tvrdě to s ním třísklo o zem, až se zapotácel, ale podařilo se mu zůstat stát na nohách – jeho otec s přistáním neměl žádné problémy. Vteřinu na sebe vzdorovitě zírali, a pak se Harry rozhlédl kolem.

   Obloha byla jednolité šedé barvy, místy zvýrazněná tmavšími mračny slibujícími brzký déšť, a foukal svěží vítr. Krajina měla jakýsi nezkrocený, syrový ráz, a kam až oko dohlédlo se nacházely skalnaté výběžky, travnaté plochy a vřesoviště s místy osamělými šedavými balvany, přecházející nížeji v mokřiny a blata, protkané stovkami říček a vodních ploch.

   Harry nasál čerstvý vzduch plnými doušky a očima hltal vše kolem sebe. Cítil půdu pod nohama, vnímal… něco velice zvláštního. Jakési nepopsatelné cosi, co pronikalo každičkou buňkou jeho těla.

   Ignoroval Snapeův upřený pohled, nezajímalo ho v tu chvíli, že je pozorován jako brouk pod mikroskopem, snažil se přijít na zdroj toho pocitu, snažil se zařadit ten prchavý dojem… byla to krásná země, divoká, drsná…

   Prostupoval jím mír, cítil, jak se uvolňuje, jak mizí poslední stopy napětí, které si předtím neuvědomoval, jak se utlumuje bolest v jeho nitru, která jej provázela tak dlouho, že ji ani pořádně nevnímal. Našel něco, o čem ani nevěděl, že hledá, a ze všech míst na světě to našel právě tady.

   „Kde jsme, pane?“ zeptal se, kupodivu zdvořile, a zamžoural na něj.

   „Kouzelnický Cornwall,“ odpověděl stručně, ovšem o něco méně kousavě než obvykle, a Harryho by zajímalo, jestli i na jeho otce působí tento kousek země stejně uklidňujícím způsobem. Podle jeho odpovědi nejspíše ano.

   „Kouzelnický,“ zopakoval ploše a znovu se začal rozhlížet kolem.

   „Mudlům nepřístupný,“ objasnil Snape, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě a jen naprostý idiot – jmenovitě Harry Potter – to nedokázal pochopit. Harry se otřásl a pokrčil rameny.

   „Pojďte, Pottere, nemám celý den,“ vyzval ho a začal kráčet po úzké stezce. „Tak jdete?!“

   Harry zavrtěl hlavou a doběhl ho. Několik dlouhých minut uběhlo v naprosté tichosti, takže obdivoval krajinu kolem sebe, zvláště vzdálenější vršky, když postřehl, že jej otec pokradmu pozoruje. Znepokojující – vždycky ho pozoroval, hledal na něm nějakou chybu, jakýkoliv důvod k výsměchu a stržení bodů, ale teď to bylo podstatně nepříjemnější, když kolem sebe neměl další studenty na rozptýlení otcova soustředění.

   „Jak dlouho ještě půjdeme? A kam vlastně jdeme? Pane?“ zeptal se.

   „Nevzpomínám si, že bych vás vyzval k hovoru, Pottere,“ zavrčel Snape, opět ve své staré dobré náladě. „Prostě mlčte, nemám teď chuť se zabývat vašimi dotazy.“

   A Harry stiskl zuby a mlčel.

   Kráčeli vedle sebe, Snape o půl korku napřed, po dalších několik minut. Když obešli hřeben nízkého kopce, Harry se na okamžik zastavil, zaražen otevřeným výhledem na pokračující bažiny.

   Blata s nízkou travou, křovinami a zkroucenými stromky, se spoustou ostrůvků pevnější půdy, stejně jako balvanů a menších skalek roztroušených nahodile mezi stojatými či líně plynoucími vodami přecházely pomalu v zalesněný kus země. Mezi bažinami a lesem se klikatila velkými kameny dlážděná cesta, vedoucí přes několik zpevněných mostů až k vysokému skalnatému útesu nad mořem, na němž stál hrad, pevnost, nebo něco mezi tím. Bažiny ustupovaly směrem k moři velkým balvanům, postupně tvoříce skalnaté pobřeží, o nějž se tříštily vlny Atlantiku.

   „Jestliže jste se už dostatečně pokochal pohledem na můj skromný dům, Pottere, jdeme dál,“ přerušil jej otec a Harry se na něj jen bezvýrazně zadíval.

   „Bydlíte na hradě?“ zeptal se tiše.

   „Skvělý úsudek, Pottere, jako kdybych právě výslovně nepoukázal na skutečnost, že to je můj domov,“ mávl rukou k pevnosti na skále. „Povězte mi, jste si vědom, že Bradavice jsou rovněž hrad, nebo nejste? Tak přestaňte laskavě zírat, jako kdybyste nikdy nic podobného neviděl, a pohněte se kupředu. Vím, že vám většina složitějších aktivit – jako třeba čtení a psaní – činí problémy, ale klást jednu nohu před druhou nemůže být ani pro vás tak těžké, ne?“

   Harry spolkl ostrý komentář a následoval ho s kopce dolů, přičemž jej pečlivě nechával jít o několik kroků napřed. Jejich pěšina se brzy napojila na onu širokou cestu a krátce nato procházeli přímo kolem bažin. Hleděl po celou tu dobu na svoje chodidla a dával pozor, aby na nerovném povrchu nezakopl a případně nezahučel do kalné vody po své pravici. Tu a tam zvedl oči k dalekému hradu, ke Snapeově domovu, a z neznámého důvodu cítil tolik hořkosti jako už dlouho ne.

   „Jak je ten hrad starý, pane?“ zeptal se dřív, než se stačil zarazit.

   „Původní sídlo bylo postaveno koncem devátého století,“ odpověděl přes rameno po delší chvíli. „Několikrát přestavěno do dnešní podoby, samozřejmě. Jakmile dorazíme dovnitř, bude vám předložen seznam, co smíte a nesmíte dělat v jeho zdech a blízkém okolí. Nedopustím, abyste vyhodil jedenáct set let staré sídlo mé rodiny do povětří kvůli své nerozvážnosti.“

   „Nemám v plánu vyhodit do vzduchu váš pitomý hrad,“ odsekl ostře Harry a rychle sklonil hlavu, aby Snape, jenž s prudce zastavil a otočil na patě, neviděl jeho výraz.

   „Co jste to říkal?“ vyzval ho medově a udělal krok k němu, což Harryho donutilo dvakrát si rozmyslet svou odpověď.

   „Že budu opatrný,“ pronesl neutrálně, ale nepodíval se mu do očí.

   Snape jej sledoval dalších pár vteřin, než se znovu obrátil a vyrazil svižně dál.

   „Proč jsme se nepřenesli přímo na místo, pane?“ zajímal se Harry o půl hodiny a jeden most později – nacházeli se sotva ve čtvrtině cesty a vidina na další hodinu a půl chůze mu připadala velice nepříjemná. Sice nesvítilo slunce a nebylo horko, ale měl hlad a pořádnou žízeň. Díky laskavosti svého tatínka nedostal šanci ani usrknout jeden doušek dýňového džusu.

   „Copak, nebelvírský chytač už nemůže?“ ušklíbl se a zpomalil, takže s ním Harry chtě nechtě vyrovnal krok.

   „Nejsem unavený,“ odpověděl pečlivě kontrolovaným tónem a nedíval se na něj. „Tak proč?“

   „Na Snake Rock a v jeho těsné blízkosti jsou ochrany, zabraňující dostat se na hrad. Žádná přenášedla, přemisťování, ani letax.“

   „To musí být nepohodlné,“ zamumlal Harry. Snapeové byli paranoidní až do extrému – proč ho to nepřekvapuje?

   „Špatně jsem se vyjádřil: cizí osoby se zde nemohou pohybovat těmito způsoby,“ opravil se profesor a sjel ho povýšeným pohledem, v očích potměšilý lesk. „Jelikož jsem zatížen vaší přítomností, Pottere, musíme jít pešky. Blízcí pokrevní příbuzní jsou samozřejmě zproštěni nutnosti se trmácet dvacet kilometrů napříč bažinami.“

   Harry jen přikývl a zafixoval oči před sebe, občas mžouraje vpravo na močály. Vlevo se objevil les, ale tím směrem se nedíval, protože by musel do svého zorného pole zahrnout i otce.

   Pokrytec, samolibý bastard… Jen rodina, ano? V tom případě je oba mohl ušetřit téhle otravné vycházky a zacílit přenášedlo rovnou na Snake Rock, ochrany by mu v tom určitě nezabránily. Nemusel by se mu o tom ani zmiňovat, jestliže se bojí o odhalení stejně až nepříjemně široce známé pravdy, není pravděpodobné, že by Harry zjistil detaily o obraně hradu, že? Ovšem bylo pro něj asi přijatelnější trmácet se dvě hodiny slatinami, než v sebemenším náznaku uznat, že Harry je jeho syn, že sdílí jeho krev…

   A že ji sdílí! Cítil se s tímto kouskem země spojený na podivné elementární úrovni, jako by byl součástí krajiny, jako by sem odjakživa patřil a teprve tady se najednou cítil kompletní. Našel něco, o čemž ani nevěděl, že mu chybělo… nalezl svoje kořeny, svou identitu.

   Identitu, kterou mu jeho vlastní otec tak dlouho upíral.

   Zavrtěl hlavou nad svými myšlenkami. Nechtěl s tím člověkem, s tou imitací člověka, mít nic společného, ale teď a tady, procházeje krajinou svého srdce, toužil znát každičký kousek země, každý kout, každý balvan v bažinách a strom v lese, chtěl by vědět, jaké to je potápět se ve vodách oceánu, vyrůstat tady…

   A cítil se neskutečně okradený a zrazený, že tu možnost nikdy mít nebude. Upřeli mu právo žít na místě, kam patřil, v zemi svých otců, která byla v rodině více než tisíc let…

   „Jsou ve zdejších močálech hadi?“ zeptal se, když postřehl, jaký zvláštní pohled na něj Snape během jeho přemýšlení upíral.

   „Ano,“ potvrdil s úsměškem. „Velice nebezpeční jedovatí magičtí hadi, kteří se dnes už nevyskytují nikde jinde na světě.“

   Harry se na něj překvapeně zadíval. „Vážně?“

   „Radím, abyste se slatinám vyhýbal, pokud nechcete skončit na jejich dně mrtvý. To platí o lese – a pro jistotu i o moři, nemůžeme riskovat, že by se zlatý nebelvírský hoch utopil v oceánu, že? Zdejší tvorové na souši, ve vodě i ve vzduchu jsou velice nepřátelští k pošetilým malým idiotům.“

   „Kde se tu vzali? Hady myslím,“ zajímal se poté, co se rozhodl nereagovat na otcovy jedovatosti.

   „Uvažujte, Pottere!“ vyštěkl podrážděně Snape. „Nedával jste snad nikdy pozor, co vás učíme ve škole?“

   Harry na něj jen zamžoural. Jistěže dává pozor, ale jaksi nenachází spojitost se zdejšími hady a čímkoliv, co se kdy učil.

   „Salazar Zmijozel,“ povzdechl si nakonec frustrovaně. „Tento kout země je jeho rodiště a většinu zdejších hadů si přivezl z cest, některé dokonce vyšlechtil.“

   „Neříkejte ještě, že je to váš předek, pane,“ zamumlal Harry, i když něco mu říkalo, že zaručeně je. Pokud věděl, Snapeovi měli stejně jako další temné rodiny velice úzké svazky se zmijozelskou kolejí, takže i nějaká krevní pouta by se dala očekávat.

   „Ach, nemohu si nárokovat tu čest a prohlásit, že pocházím ze vznešené Zmijozelovy linie jako někteří, které známe,“ křivě se usmál profesor. „Ale máte pravdu, Pottere, Zmijozel je jeden z mých předků. Nebo spíše, Snape byl jeden z jeho předků. Tu a tam se v rodině dokonce vyskytoval i hadí jazyk.“

   Harry na něj v tu chvíli skutečně šokovaně vytřeštil oči.

   „Zavřete ústa a pokračujte v chůzi, Pottere,“ doporučil mu.

   Po dalších devadesát minut byl Harry zticha a pocitu sounáležitosti, propojení se zdejší zemí, sílil s každým krokem ke Snake Rock. Občas sledoval bažiny po své pravici a několikrát měl dojem, že zaslechl dokonce útržky rozhovorů z toho směru, ale přísahat by na to nemohl a zjišťovat blíže, zda-li se nějaká jedovatá potvora skutečně bavila s kolegou o hlodavčí rodince za třetím balvanem zprava, čili o potravinové samoobsluze, se mu skutečně nechtělo.

   Zajímalo by ho nicméně, jestli byl hadí jazyk proto, že mu Voldemort skutečně předal část svých schopností, nebo proto, že pocházel z rodiny, kde se tento talent vyskytoval.

   Jakmile vyšplhali i široké kamenné schodiště k bráně Snake Rock, Harry se oklepal. Hrad byl postavený z černých kamenů, z nichž dýchala starobylost – doslova cítil tíhu věků, prastaré ochrany a energii zdejších obyvatel, stejně intenzivně jako v Bradavicích. Hlavní rozdíl mezi školou a tímto sídlem spočíval ve složení stopové magie. Bezesporu ta zdejší byla temnější a nebezpečnější, ale… cítil se zde stejně klidně jako v Bradavicích, ve stejném bezpečí. Dokonce měl dojem, že jej Snake Rock přijal a uvítal.

   Dotkl se jemně hrubých kamenů v obloukovitém průchodu do vstupní síně a cítil jemný záchvěv, souhlasné zavrnění až v samotných základech pevnosti, a nemohl si pomoct, ale v tu chvíli svého otce nenáviděl víc než Voldemorta, víc než Bellatrix, protože mu vědomě upřel jeho právo, protože mu upřel domov.