6 Pokřivená mysl

   Harry procházel Velkou síni, kde byly na jedné straně vyrovnána těla padlých; nepřátel i velmi blízkých kamarádů a lidí, které znal a kterých si vážil. Snažil se usilovně nedívat na Lupina a Tonksovou…

Tolik zmařených životů… a v boční komnatě leželo tělo Lorda Voldemorta, stranou od všech ostatních. Harryho oči se zafixovaly tím směrem, prázdné, nevidoucí, a potom mladík zamířil směrem k Brumbálově pracovně. Nikdo ho nezastavil, každý se staral o své zraněné přátele, i když mu mnozí mávali a někteří jej plácali po zádech.

   Jakmile se dostal do okrouhlé místnosti a zavřel za sebou dveře, zhroutil se. Jako kdyby jeho tělo prostě vypovědělo službu, nohy jej odmítly nést a nechal pocity naprosté marnosti, aby jej pohltily. Zůstal schoulený do klubka v rohu po dlouhou chvíli.

   „Harry, chlapče drahý,“ oslovil ho portrét Albuse Brumbála. „Jak se cítíš?“

  Trhl sebou a zvedl oči k obrazu za stolem, pomalu se posadil do důstojnější pozice a nenamáhal se s odpovědí. Vypadalo to, že si přesně neuvědomuje, kde je.

   „Harry?“

   „Tohle je konec?“ zeptal se zvolna, plochým hlasem. „Myslím… tohle je to, proč jsme bojovali? Proč jsme umírali? Pro tohle? Smrt a zkázu?! Lupin je pryč. Nymf taky. Fred… zatraceně, Colin! A já jsem tady.“

   „Každé vítězství je vykoupeno velikou bolestí, oběťmi…“

   „Mlčte!“ vykřikl. „Tohle není vítězství, Brumbále, tohle je prohra. Máte dojem, že Teddy Lupin, nebo Weasleyovi… Creeveyovi… kdokoliv z nich bude slavit tohle šťastné vítězství?“

   „Harry…“

   „Je mi z toho všeho zle! Je mi zle z vás! Ze sebe samotného! Jak jste se mohl dívat každý den do zrcadla, Brumbále? Jak-jste-jen-mo-hl?!“ vykřikl Harry. „Kde jste vzal ty nervy dívat se mi do očí? Nebo Snapeovi, když už jsme u toho? Lhát každému kolem sebe? Manipulovat s námi jako s figurkami na šachovnici?“

   „Myslánka,“ odvětil prostě Brumbál.

   Harry se na něj krátce zadíval. Brumbál v obraze vypadal staře a velice unaveně, ale jeho oči byly jasné a tvrdé, jako z oceli.

   „Myslánka, Harry,“ zopakoval. „Myslíš, že bych jinak dokázal vydržet sám se sebou? Existují lidé, jejichž úkolem je obětovat mnohé pro vyšší dobro. Svoje zásady, své blízké, svůj život… i svoji duši.“

   Harryho oči se zatoulaly k myslánce. Byla na tom samém místě, kde ji předtím nechal.

   ***

   Několik dní po bitvě byl kousek od famfrpálového hřiště vztyčen památník padlých. Harry na sobě měl prvotřídní společenský hábit, usmíval se a mával na dav, jenž skandoval jeho jméno. A když začal hovořit o bolesti, utrpení a obětech skvělých lidí, jež položili před několika dny své životy ve jménu dobra, jeho oči těkaly po klidném zástupu vymóděných kouzelníků. V prvních řadách viděl členy čistokrevných rodin, povětšinou sympatizanty s Voldemortovou filozofií, a jejich pohrdavé úšklebky. Unikli spravedlnosti, příliš bohatí a příliš vlivní… a Malfoyovi byli přímo před ním.

   Když skončil, obklopili jej ti vysocí ministerští hodnostáři, jeden pokrytec vedle druhého. Neviděl nikoho z nich bojovat, nikdy… ani neslyšel, že by dělali nějakou záslužnou práci během války… a byli tady, tvářili se chápavě a jako ti, co právě vybojovali tu velikou bitvu…

   Ale měli daleko ke skutečným hrdinům, v Harryho očích nebyli ničím víc než jen špínou, dělalo se mu z nich zle.

   Přesto jim odpovídal, usmíval se na ně… a potom se zdvořile omluvil a opustil na okamžik celý ten mumraj. Natáhl na sebe neviditelný plášť a odešel stranou, mezi stromy. Potom se vyzvracel, uhladil si hábit a vrátil se mezi ně, s úsměvem, jenž se pro něj později byl tak typický.

   ***

   Ginny se posadila do trávy u cesty, ale Harry zůstal stát a rozhlížel se kolem, po pšeničních polích několik kilometrů za Doupětem. Slunce prosvítalo korunami stromů a zaprášená cesta byla celá kropenatá, vítr jemně šuměl kolem nich a v dálce zpívaly zvony.

   Přesto atmosféra mezi nimi měla daleko k uvolněnosti.

   „Je to jako sen,“ řekla nakonec a natáhla k němu ruku. Harry přikývl a posadil se vedle. Jemně vzala jeho dlaň do svých a nepřítomně propletla jejich prsty. Dlouze se zadíval na jejich spojené ruce a zavřel bolestně oči.

   „Modlili jsme se za konec, za mír… za tohle všechno…“

   „Čekali jsme dlouho, že?“ zašeptal.

   „Dlouho,“ souhlasila a náhle byla jeho ruka volná. Podíval se na ni a ona mu oplatila smutný pohled.

   „Co se nám to stalo?“ zeptala se rozechvěle. „Proč to… není… ono?“

   „Nevím,“ odpověděl popravdě a natáhl se, aby zastrčil neposedný pramen rusých vlasů zpět na místo. „Možná je někdo tam nahoře zatraceně sadistickej, Ginn. Já nevím…“

   „Víš, že tě mám ráda?“ pohladila ho po tváři a Harry zachytil její ruku a na okamžik si ji přidržel u obličeje. Potom ji váhavě oddálil a políbil.

   „Ale nestačí to…“ jeho hlas se pomalu vytratil a odvrátil pohled.

   ***

   Hermioniny vlasy byly narovnané a sčesané do elegantního uzlu. Stálo ji to nejspíše spoustu práce a plno kouzelnického tužidla, ale působila teď dospěle a velice seriózně.

   Harry si oblékl jeden ze svých lepších společenských hábitů, aby ji doprovázel na Ministerstvo. Mluvili spolu a ujišťovali se po cestě, že teď, v době euforie po válce, byla nejvhodnější doba začít prosazovat změny v kouzelnické společnosti. Změny, které by konečně vedly k zrovnoprávnění mudlů a uvolnily zastaralé zvyklosti… Jejich velkým vítězstvím by bylo osvobození skřítků, uznání práv kentaurů a prosazení anti-diskriminačních zákonů pro vlkodlaky.

   Pro všechny, kteří padli. Pro Dobbyho, prvního svobodného skřítka, pro Firenzeho mrtvé druhy, pro Rema…

   Hermiona se nahlásila v Atriu, zatímco Harry se držel trochu dál, aby k ní nepřitahoval moc pozornosti.

   Po pár minutách čekání obtloustlý úředníček oznámil: „Je mi líto, slečno Grangerová, ale pan Willmore zrovna odešel.“

   „Ale měli jsme domluvenou schůzku,“ řekla Hermiona zaraženě. Harry opodál nastražil uši a poslouchal.

   „To jistě, ale pan Willmore nemá čas…“

   Harry se otočil od těch dvou a přimhouřenýma očima se zahleděl k výtahům. Pan Willmore, s nímž měl tu čest na jednom z mnoha slavnostních večírků Ministerstva kouzel, zrovna opouštěl výtah.

   „Pojď,“ zamumlal Harry, chytil Hermionu pod loktem a rychlým krokem ji dovedl přímo k mizejícímu muži. „Tady je.“

   Trochu ji popostrčil, takže mu úspěšně zablokovala cestu.

   „Promiňte!“ řekl Willmore a pokusil se ji obejít. „Mám na spěch.“

   „Omlouvám se, pane,“ zamrkala Hermiona zmateně a střelila pohledem k Harrymu, jenž se stáhl zase o kousek zpátky, ale povzbudivě se na ni usmál a zamrkal. Přesto to byl trochu vynucený úsměv.

   „Měli jsme spolu na dnešní odpoledne sjednanou schůzku. Jsem Hermiona Grangerová, už jsme si vyměnili několik sov. Přinesla jsem tři návrhy zákonů, které by pomohly…“

   „Jistě, jistě, slečna Granagová…“ Willmore se zatvářil netrpělivě. „Už jsem vaše návrhy četl, ano…“

   Hermiona se potěšeně usmála, ale její výraz pohasl, když muž pokračoval:

   „Ale musím vás zklamat. S ničím takovým před Starostolec nepředstoupím. Mravy mohou být teď poněkud uvolněné, v tomhle euforickém období a tak… ale to, co vy navrhujete, je naprosté bláznovství…“

   Harryho postoj se jasně napjal a zhoupl se na špičkách.

   „Nikdy by to neprošlo, ani za milion let, ani kdybyste měla podporu samotného Harryho Pottera a Merlina dohromady. Jako mudlům narozená nemůžete chápat zákony naší společnosti…“

   „Pane Willmore,“ řekl Harry ostřeji a rázně k němu došel. „Dobrý den. Vidím, že už jste se seznámil s mou nejlepší přítelkyní, že?“

   Willmore překvapeně zamrkal a potřásl si s Harrym rukou. „Doufám, že si na nás najdete chvilku čas. Hermiona má několik velice revolučních myšlenek, které bych tak rád viděl v akci…“

   „Pane Pottere,“ konečně se zmohl na slovo. „Jak jsem vysvětloval tady slečně Granagové, její návrhy jsou jistě zajímavé, ale…“

   „Nezkoušejte to zamést pod koberec,“ řekl Harry a zabodl mu prst do hrudi. „Válka skončila, Voldemort je mrtvý a tahle společnost potřebuje změnu. Tohle,“ vzal Hermioně aktovku s jejími návrhy zákonů, „je ta změna.“

   „Jistě, ano…“

   „Žádné ale, pane Willmore. Myslíte si, že jsem krvácel pro nic za nic? Udělejte mi tu laskavost a zabývejte se tím, co je nejlepší pro celé kouzelnické společenství, nikoliv pro několik málo vyvolených. Pro tuhle změnu,“ strčil mu aktovku pod nos, „pro lepší svět umírali lidé! Pro lepší svět, jehož příchodu tu právě bráníte! Nechtějte po mě, abych litoval toho, co jsem udělal.“

   „Omlouvám se, pane Pottere, ale nemohu s tím nic dělat. Změny, které navrhujete, nejsou možné. Osobně proti mudlům narozeným nic nemám, můj švagr je mudla, u Merlina, ale…“ Willmore ustoupil dozadu. „Je mnoho těch, kteří si hledí čisté krve. A spousta jich je ve Starostolci. Když je teď Brumbál pryč a když je Voldemort pryč, pane Pottere, Starostolec má vládu nad naší společností a garantuji vám že, nikdy nepřipustí, aby kterýkoliv z těchto zákonů vstoupil v platnost…“ a začal odcházet pryč.

   „Stůjte!“ vyštěkl Harry. „Ještě jsme spolu neskončili…“

   „Nezničím si kariéru, je mi líto!“

   „Kdyby nebylo těch mudlovských šmejdů, vlkodlaků, kentaurů a domácích skřítků, pane, neměl byste žádnou! Byl byste mrtvý nebo v otroctví!“ zařval na něj Harry a lidé se po nich začali otáčet. Jeho oči se leskly hněvem, ale pomalu v nich probleskovalo ještě něco jiného.

   „Kdo jste, že si dovolujete mrhat snahami jiných? Kdo jste, že haníte památku všech, kteří se nebáli vystoupit a bojovat za svoje ideály?!“

   „Harry!“ Hermiona ho zatahala za rukáv, když zlostně vyrazil k Willmoreovi. „Nech to být, prosím, Harry… uklidni se.“

   „Já jsem zatraceně klidný!“ netrpělivě ji odmávl. „Ale nestrpím, aby… aby… Kde je?!“

   Rozhlédl se kolem, avšak Willmore využil jeho chvilkového rozptýlení a ukončil pro něj nepříjemnou konverzaci.

   „Hermi, tak mi sakra řekni, proč jsme tak riskovali? Aby takoví, jako on, seděli v pohodlí a teple?!“ vykřikl nakvašeně a přemístil se pryč.

   ***

   Teddy Lupin se ocitl v Harryho náručí. Chvilku se to dítěti nezamlouvalo, ale potom se chlapeček uvolnil a bezzubě se na mladíka začal šklebit.

   Už teď v něm poznával budoucího Pobertu a musel se smát při představě, jak tenhle klučina bude pobíhat po Bradavicích…

   Hermiona a Ron seděli v křesle opodál a nebylo vůbec snadné rozeznat, kde jeden z nich končí a druhý začíná, v tak těsném objetí byli. Paní Weasleyová seděla trochu stranou a její oči, stále červené od pláče, ustavičně těkaly směrem k Georgeovi. I Harry se na něj tu a tam zahleděl, aby vzápětí sklonil tvář.

   George postával u okna, zíral ven a byl myšlenkami nepřítomný. Fred jim chyběl všem, ale pro jeho dvojče to muselo být mnohonásobně těžší.

   „Měli bychom si dát něco k snědku,“ řekl náhle a odešel z pokoje. Molly se zavrtěla na židli, vyměnila si se všemi v pokoji ustaraný pohled a krátce nato jej následovala. Vypadalo to, že nikdo z nich není zaražen Georgeovým užitím množného čísla.

   Harry se nepohodlně ošil a začal Teddyho nepřítomně lechtat na břiše. Chlapec se kuckavě smál a pokoušel se chytit jeho prsty. Ticho v pokoji bylo velice nepohodlné, a každý se tu a tam na hrdinu kouzelnického světa jaksi zvláštně zahleděl.

   „Pane Pottere,“ řekla Andromeda Tonksová chladně a natáhla k němu ruce. Harry se na ni letmo usmál a předal jí jejího vnuka. Následně se zvedl a s tichou omluvou opustil pokoj, ve tváři jasně vepsáno, že mu není příjemné být s nimi v jedné místnosti, pod jejich podivnými pohledy.

   Jako by nedokázal snést pohled na zničeného George, na zdrcenou paní Weasleyovou, ani na Tonskovou starší a její vyčítavé oči. Hermiona s Ronem ani nevzhlédli, když procházel dveřmi, příliš zaměstnaní sami sebou. Na chodbě si zajel prsty do vlasů a na vteřinu zavřel oči. Když je otevřel, odrážely bolest a výčitky svědomí.

   Vinil se z toho, co je potkalo, a věděl, že určitým způsobem to dělají i oni. Ne že by mu to řekli do očí… ale věděl to.

   ***

   Tichým domem se rozléhaly duté rány.

   Harry bušil pěstí do portrétu Síriovy matky, znovu a znovu a znovu… a zanechával na něm krvavé skvrny. Čarodějka v rámu byla skrčená daleko od něj, vystrašená jako ještě nikdy a její vytřeštěné oči bez ustání sledovaly Harryho poraněnou ruku

   Pot mu stékal po tvářích, vlasy měl divoce rozcuchané a tvář zkřivenou do grimasy smutku, bezmocného vzteku a marnosti. Jeho oči byly lesklé, zářily počínajícím šílenstvím…

   A křičel, šeptal a smál se, nepříčetný a frustrovaný. Ptal se sám sebe a Boha na nebesích a Merlina v pekle, nebo kdekoliv byl, proč.

   Proč dobří lidé umírali, zatímco ti špatní unikli bez trestu? Proč se všechno, v co věřil, proměnilo v prach? Proč se nepoznává, když pohlédne do zrcadla? Proč nemá klid? Proč ztratil svůj život ve chvíli, kdy ho měl získat zpět?!

   Když se jeho pohled projasnil a zadíval se na svou ruku, zapolykal.

   „Nenávidím to tu,“ zašeptal a rozhlédl se kolem se znechucením. „Tuhle tmavou díru! Sídlo čistokrevných kouzelníků… šílenců a vrahů… Žili tady, protože byli choromyslní? Nebo žili tady, a proto byli pomatení?“ zasmál se a ukázal prstem na portrét. „Co myslíš, Walburgo?“

   Přetáhl si přes ramena plášť a naposledy si prohlédl každičký centimetr místa, které bylo odjakživa semeništěm utrpení, a stěny vzplály.

   Skřeky Walburgy Blackové jej doprovázely po cestě halou a utichly až ve chvíli, kdy za sebou zabouchl dveře. Neušel ani deset kroků a dům vybuchl v plamenech.

   ***

   Křivou uličkou osvětlenou pouze jedinou lampou se ozývaly spěšné kroky. Brzy se ve slabém kuželu světla objevila mužská postava zabalená do potrhaného kouzelnického pláště s kápí přes hlavu, a když procházela přímo pod lampou, světlo zhaslo a na ni se sesypaly desítky drobných střípků.

   Muž se zastavil a narovnal, rukou téměř neznatelně pohnul směrem k hůlce a rozhlédl se kolem v marné snaze spatřit nějaké stopy po nebezpečí, ale jeho oči si zvykaly na náhlé šero příliš pomalu.

   Než stačil postřehnout pohyb v nejhlubším stínu, přišel o hůlku.

   „Co chceš?!“ zeptal se Nott. „Proč mě pronásleduješ?!“

   „Spravedlnost.“

   Smrtijed padl na zem, sražen neznámou silou, a zapřel se rukama o studený asfalt. Rozedřel si dlaně o střepy a jeho prsty se kolem jednoho větší kusu skla pevně sevřely. Když se neznámá postava přiblížila, vyskočil na nohy a prudce se rozmáchl. S triumfálním výrazem se natáhl pro svoji hůlku v mužových rukou, aby byl znovu sražen k zemi.

   „Kde je Selwyn?“ zeptal se hněvem chvějícím se hlasem Harry Potter a setřel si krev z tváře. „Mluv.“

   „Neřeknu!“

   Nott byl vyzdvižen do vzduchu a přiražen ke zdi. A znovu a znovu a znovu… brzy kašlal a plival krev, ale nezdálo se, že by měl jeho mučitel v úmyslu skončit.

   „Kde je Selwyn?“

   „Cherry Street 19,“ zašeptal a vzápětí ulici rozzářilo zelené světlo.

   ***

   Minerva McGonagallová nahlédla dokořán otevřeným oknem do domu a spatřil Harryho, jak obrovským kladivem nepříčetně buší do zdi mezi obývacím pokojem a jakýmsi kumbálkem a pomalu ji bourá. Přes tvář se mu táhla dlouhá řezná rána, už starší, zčásti zahojená.

   „Můj ty Merline, pane Pottere!“ zvolala. „Co to děláte?“

   „Paní profesorko!“ překvapeně se otočil a zadíval se na ni. Jeho pohled byl uštvaný a pokusil se o slabý, nedůvěryhodný úsměv. Vypadal jako někdo na pokraji zhroucení. „Co vy tady?“

   „Zapomněl jste? Dnes ráno jste si u mě měl vyzvednout Albusovu myslánku.“

   Harry zatěkal očima sem a tam. „Dnes?“

   „Jste v pořádku, pane Pottere?“ zeptala se opatrně. „Nevypadáte dobře.“

   „Já…“ zapolykal a protřel si oči. „Ano, jistě… Jen…“

   „Pojďte trochu na vzduch, jste bledý, Harry,“ rezolutně mu rozkázala, ovšem v hlase jí zaznívala spíše starostlivost. „Dáme si šálek čaje.“

   Harry ji pomalu následoval z domu a odhodil kladivo bez zájmu do rohu. Minerva nesouhlasně sledovala jeho poraněné ruce – klouby na hřbetu pravé ruky měl ošklivě sedřené a ta rána na jeho tváři rovněž nevypadala dobře.

   „Mám o vás upřímně obavy,“ sdělila mu, když se usadili pod mohutným stromem. „Vaši přátelé o vás nemají prakticky žádné zprávy a krom chvil, kdy se účastníte společenských akcí…“

    „Jsem trochu unavený kouzelnickým světem,“ povzdechl si pak. „Já… myslím, že od něj potřebuju trochu… oddech.“

   „Chápu,“ pokývala hlavou a poté, zcela netypicky, zachytila Harryho za bradu, natočila jeho hlavu do správného úhlu a prohlédla si šrám. „Když dovolíte, Harry…“ a odstranila jej.

   Harry zaraženě zamrkal. „Ehm, děkuji.“

   Minerva se lehce usmála a potom zavrtěla hlavou. „Někdy je tak snadné zapomenout.“

   „Na co?“ zajímal se nepohodlně.

   „Jak mladý jste, Harry.“

   Harry se rozpačitě zazubil. „Ehm… náhodou… nepřinesla jste tu myslánku s sebou?“

   Vytáhla z pláště zmenšenou kamennou nádobu a položila ji na stůl před Harryho. „Nebudu se ptát, na co ji potřebujete. Myslím, že to vím naprosto přesně. Snad vám bude k užitku a pomůže vám najít mír, Harry.“

   ***

   Tmavá postava běžela lesem, kličkovala mezi stromy, přeskakovala kořeny a kameny, skláněla se pod větvemi, zoufale lapala po dechu… Někdo ji pronásledoval. Něco ji pronásledovalo…

   A náhle se mezi temnými stromy objevil palouk, přes který musí projít, jestli chce pokračovat. Zastavila jen na vteřinu, než ji zvuky za ní donutily opět se pohnout. Běžela o holý život…

   Zkroucená větev seschlého javoru zachytila kápi a odhalila mužskou tvář, bledou v měsíčním světle, vyděšenou za hranice příčetnosti.

   Zakopl a padl obličejem k zemi, za ním zapraskaly větvičky a uslyšel řezavý smích.

   V lesním stínu se kdosi pohnul a muž na zemi se vznesl do vzduchu a několikrát se přetočil sem a tam, až se ustálil hlavou dolů.

   „Bojíš se, Rabastane?“ dolehl k němu tichý, nebezpečný hlas. Přes Lestrangeovu tvář se mihl stín čiré hrůzy, ale neodpověděl. Další větvičky zapraskaly, jak se někdo pohnul blíž. Téměř na hranici lesa se zformoval obrys postavy.

   „Odpověz,“ vyzval ho varovně, tónem, který nepřipouštěl odpor.

   „Ano,“ zašeptal chraptivě.

   „Jaký je to pocit, být bezmocný? Nemít možnost se bránit, být vydaný na milost kouzelníkovi, Rabastane?“ zajímal se hlas zvědavě a Lestrange se začal točit kolem své osy.

   „Proč to děláš?!“ zakřičel.

   „Protože chci? Protože můžu?“ posmíval se. „Proč jsi zabil ty mudly?“

   „Mud-mudly?“ zalapal po dechu a snažil se zahlédnout, kdo vyšel na světlo.

   Spatřil Harryho Pottera v potrhaném a špinavém mudlovském obleku, s děsivým výrazem v obličeji a šíleným leskem v očích. „Čekal bych, že pochopíš, o co tu jde. Po Nottovi a Selwynovi…“

   „Tys…“ zapolykal a vzduch zhutněl přítomností silné magie. „Nedělej to.“

   „Cosss to říkal?“ sladký tón mrazil a Harry přišel o kousek blíž. „Špatně jsem ti rozuměl.“

   „Nedělej to… prosím,“ zaškemral Lestrange třaslavě. „Udělám cokoliv, jen… mě ušetři, prosím.“

   „Cokoliv?“ opakoval Harry a naklonil hlavu na stranu. „Ossslň mě, co by to mohlo být?“

   „Budu ti sloužit!“ vyhrkl. „Udělám všechno, co mi rozkážeš! Přísahám! Jen mě ušetři!“

   „Tak tohle je hrdost čistokrevného kouzelníka?“ zajímal se a zakroutil hlavou. „Zklamaný, Rabastane, jsssem zklamaný. Čekal bych víc… Crucio.“

   Nocí se rozlehly bolestivé výkřiky a Harry pečlivě naslouchal, jak se Lestrangeův hlas láme každých pár vteřin. Pak utichl, jak kletba odezněla, a nešetrně přistál na zemi, zhroucený u Harryho nohou.

   „Inu?“ zeptal se ledově.

   „Omlouvám se… můj pane,“ zašeptal chraptivě Smrtijed po chvilkovém zaváhání. Vztáhl k Harrymu ruce, v marné snaze se ho dotknout… Ale Harry neměl plášť, jehož lem by mohl políbit. „Polepším se, už vás nikdy nezklamu, můj pane… jen mi dejte šanci to dokázat. Dovolte mi vám sloužit!“

   Harry se hlasitě rozesmál a zaklonil se, tvář obrácenou k nebi.

   „Proč bych ti to dovolil, Raby?“ uchechtl se, a Lestrange se vrátil znovu do vzduchu a znovu se otáčel kolem své osy, rychleji a rychleji…

    „Ssslabý, věrolomný, ts ts tsss…“ zasyčel. „Nesssloužil ssstrýčku Voldymu oddaně, že? Rabassstane… Padl jsssisss ním?“ zaznělo s kadencí hadího jazyka. „Padlsss, Raby? Ne…“ zase se zasmál.

   Náhle se Lestrangeovo rotování zastavilo a stovky drobných ran rozedraly jeho kůži. Kapky krve se rozstříkly v širokém okolí, jak neverbální Sectumsempra vykonala svoje dílo. Vykřikl jen jednou, než přišel o jazyk.

   Harry stál několik okamžiků bez hnutí a pozoroval, jak Smrtijeda opouští život, potom zaťal pravou ruku v pěst a zvedl do výše očí, přesto se stále díval na krvácející tělo ve vzduchu před sebou, a nakonec se jeho rtů dotkl letmý úsměv, jenž by zmrazil peklo. „Jsssem zsssklamaný, Raby.“

   Foukl do dlaně a pomalu ji rozevřel.

   Lestrange explodoval…

   ***

   Snape byl surově vytažen z myslánky – silná ruka jej zachytila bolestivě za vlasy a jakmile byl venku, druhá jej chytila pod krkem a napůl vyzvedla z křesla, zatímco Harry se k němu sklonil.

   Ve Snapeově mysli probleskovaly čerstvé obrázky jeho tváře pokryté krví, v uších mu zněl Lestrangeův křik… a vzduch kolem se chvěl magií, divokou, syrovou, nebezpečnou…

   Potter se třásl hněvem, těžce dýchal, jeho stisk byl drtivý a tvář měl zkřivenou do grimasy čirého hněvu. Ale byly to jeho oči, co Severuse skutečně donutilo přemýšlet nad pomíjivostí lidského života. Oči naplněné tak bezbřehým šílenstvím, že se mu nemohla rovnat ani Belatrix v těch dnech krátce poté, co uprchla z Azkabanu.