pátek 8. listopadu 2013

12 Rada mudrců

Počítadla kolejních bodů se opět dostala do minusu. Je samozřejmě normální, že hodnoty v nich kolísají každou chvíli s tím, jak se přičítají a odečítají body – to prvé je zásluha učitelů, jak jinak, ale na tom druhém se rovněž podílí prefekti a primusové, což dohromady dává slušný počet lidí s vlivem nad kolejními body.

   Nebelvírské ztráty byly ten den nejtěžší; celá kolej ztratila sebemenší naději na školní pohár, jejich bodový stav byl mínus sto dvacet čtyři. V těsném závěsu následoval Zmijozel, s mínus devětadevadesáti, a poté Havraspár: mínus šedesát jedna a Mrzimor: mínus třináct. Nutno podotknout, že profesorka Prýtová nebyla rovněž spokojená, ale zase si nestěžovala jako její dva kolegové z Nebelvíru a Havraspáru.
   Důvod pro ten prudký pokles byl velice prostý. Vlastně to byly dva důvody, které bylo možno dokonce i bez potíží pojmenovat; Snape a Moon, nejpřísnější a nejrespektovanější profesoři na celé škole, jejichž chování toho úterý třetího října bylo neobvyklé.
   Profesor Snape neočekávaně upadal celý den do stavů naprosté letargie nebo horečné aktivity, která se bohužel skládala z terorizování studentů; fakticky strhával body i svým vlastním žákům, ovšem nejvíce jeho nenadálé frustrace samozřejmě vychytali Nebelvírští.
   Profesor Moon neměl nesnesitelnou náladu, ale nezdálo se, že by v noci vůbec spal. Během celého dne se zdál být ponořený buď ve vlastních myšlenkách s pokřiveným úsměvem na rtech, nebo zahrabaný v tlustých knihách či ve svitcích prastaře vyhlížejících pergamenů z Oddělení s omezeným přístupem, které nesly stopy rozličných tmavých skvrn, podezřele připomínajících krev.
   Nebylo samozřejmě pochyb, že kdokoliv natolik pošetilý, aby jim zkřížil cestu, věnoval jim ošklivý pohled nebo kýchl v nevhodnou chvíli a přerušil jakékoliv myšlenky běžící jejich hlavami, měl prostě smůlu.
   Moon se ani nenamáhal zvednout oči od svých knih a svých vlastních poznámek naškrábaných pavoučím, takřka nečitelným písmem, když znuděně oznámil něco jako: „Deset bodů ze Zmijozelu za pokus o opisování, slečno Steelová, a pět za vyrušování v hodině touto akcí. Opravdu se nedívejte k vašemu sousedovi, tohle je samostatný test, nikoliv kolektivní práce. A deset bodů z Havraspáru, pane Malrodi, za napomáhání podvodu.“
   Snape naopak, pokud se vytrhl z toho svého zvláštního šoku, připlachtil k dotyčnému provinilci, málem jej donutil pomočit se hrůzou a spustil zhruba toto: „Deset bodů z Nebelvíru, Creevey, za váš neskutečně nízký pud sebezáchovy. Jste opravdu tak hloupý, jak se tváříte, že jste? Upustili vás na hlavu, když jste byl malý? Jinak skutečně nevím, jak vás mohlo napadnout přeskočit ten čtyřicátý pátý řádek instrukcí! Deset bodů z Nebelvíru za nepozornost! Nevidíte snad, vy ubohá náhražko kouzelníka, že je tam jasně psané zamíchat proti směru hodinových ručiček?! Deset dalších bodů z Nebelvíru za možné ohrožení bezpečnosti celé třídy! Jste hrozbou pro všechny kolem sebe, vy jeden malý idiote! A deset dalších bodů za plýtvání mým časem!“
   Studenti děkovali Merlinovi, všem známým bohům a neznámým entitám, že ani jeden z těchto dvou profesorů se nedostavil na jídlo do Velké síně – Snape se jí vyhýbal ve snaze vyhnout se Moonovi, a Moon prostě neměl čas, nos zabořený do svých papírů.
   Nejednoho napadlo, čím se asi profesor obrany zaobírá, protože někteří ze sedmáků rozpoznali pokročilé texty o runové magii a jiní o vytváření zaklínadel, s nimiž se setkali v jiných předmětech. Ovšem zdálo se, že jen pan ředitel s očima naplněnýma veselými jiskřičkami ví něco, co jiní ne; a dvojice nebelvírských šesťáků vypadala o něco živelněji a ustaraně, když zaslechla tiché, velice tiché protesty o nemilosrdném zacházení – koneckonců, kdo by si chtěl stěžovat nahlas? Moon měl uši jako Snape, Snape měl uši jako netopýr, a oba měli nechutný zvyk zjevovat se neočekávaně.
   Moon samozřejmě věděl, že vzbudil zvědavost několika svých inteligentnějších žáků, ale neměl v plánu nikomu říct, co je cílem jeho výzkumu, a nemohl se zdržovat tím, aby odpovídal komukoliv a na jakékoliv otázky, takže se zamykal v učebně – opravdu se mu nechtělo o přestávkách stěhovat všechny ty svazky do kabinetu a zpět – a krátce před osmou zmizel v krbu a zelených plamenech ze svého obýváku, aniž by dal komukoliv vědět, kam jde.
   Když se včera v noci vrátil ze své konfrontace s otcem, čekala na něj Hedvika se vzkazem od Ollivandera. Ten vzkaz jej donutil k horečnatému plánování, nedovolil mu zavřít oči a nedovolil mu ani minutu klidu. Jeho mysl se zabývala otázkami života a smrti, způsoby jak zasadit nepřátelům smrtelné rány a možnostmi, které má k dispozici.
   Lorde M!
   s radostí vyhovím vašim přáním a svolám všechny, jež se doposud vydrželi pohybovat v našich vodách. Nedokážete si představit hloubku mé úlevy, ano, ano, že jste se rozhodl následovat tuto cestu, a buďte ujištěn o plné podpoře nás všech. Postarám se o potřebné detaily a blíže vás seznámím se vším, co potřebujete vědět. První zasedání po mnoha letech se uskuteční zítřejšího večera v osm hodin na utajeném místě, bude mi ctí vás doprovodit na místo setkání ze svého skromného domova. O.
   P.S: T. posílá pozdravy a táže se, jak se daří vašemu zranění.
   ***
   Harry opatrně vystoupil z krbu v Ollivanderově prastarém obývacím pokoji, jenž byl znovu mírně zanedbaný; prach se ve slabé vrstvičce opět usadil na veškerém vybavení za tu chvíli, co byl Harry pryč, a mohl jenom předpokládat, že Tony neměl moc příležitostí zajít za dědečkem, plně zaměstnaný jako léčitel a čerstvý člen Řádu. Což mu připomnělo, že se mladému muži zapomněl zmínit, aby měl oči a uši otevřené všemu, co zaslechne jak v nemocnici, tak na setkáních.
   Samotný výrobce hůlek, stejně prastaře vyhlížející jako jeho obývací pokoj, na něj čekal před krbem, ale vypadal podivně nadšený – jako kdyby hodiny a hodiny hledal tu správnou hůlku pro správného kouzelníka, jeho oči byly jasné a znepokojivé a na rtech mu pohrával vědoucí úsměv.
   „Ach, lorde mystiku,“ potřásli si rukama a pan Ollivander se mu slabě uklonil, zatímco si sundal náušnici.
   „Očekával jsem vás už každou vteřinou, je pomalu čas vyrazit. Prosím,“ a podal mu malý křišťálový kámen. Přenášedlo.
   Harry se na něj krátce zadíval, poté si nasadil kápi svého krvavě rudého pláště a dotkl se kamene. Ollivander byl teď jeho pojítko s velice důležitými lidmi, kteří mu mohli výrazně pomoci v jeho plánech, se spojenci. A byl to něco jako jeho přítel, dalo by se říct, takže trocha důvěry byla na místě.
   Přistání pro Harryho opět nebylo nic příjemného, jeho kotník proti tvrdému dopadu zaprotestoval ostrou bolestí, ale ignoroval ji a rozhlédl se kolem sebe.
   Nacházeli se s Ollivanderem ve velké kruhové místnosti vystavěné z hrubých šedých kamenů a osvětlené loučemi na zdech, se stíny mihotajícími se sem a tam. Po jejím celém obvodu se nacházely hluboké výklenky ponořené do šera, jen se slabě rozpoznatelnými náznaky kamenných sedadel, a každý výklenek byl orámován zdobnými rytinami v kameni. Některé výklenky byly zahrazené černým suknem,  a některé byly již obsazené.
   Harry cítil ochranné bariéry kolem, pulzující energií, které propustily dovnitř a ven jen držitele jednoho z čirých kamenů, přenášedel. Soustředil se na ten ve své ruce a teprve nyní si všiml, že nebyl jako žádný jiný kámen na světě – nebyl to křišťál, žádný drahokam, nic, co by znal…
   Ollivander se lehce dotkl jeho předloktí a poukázal mu k jeho místu – nebylo nijak zvláštní, jen další v kruhu, a když se Harry posadil na kamenné sedadlo, tvrdé a studené, a splynul se stínem, uvědomil si, že přestalo být tvrdé a studené – patrně nějaká kouzelná pojistka, a pohodlněji se uvelebil.
   Přimhouřenýma očima se rozhlížel dál, viděl zahalené kouzelníky v pláštích dorazit, v rukou pevně sevřené ty podivné kameny, pozdravit se přikývnutím s Ollivanderem a zmizet v jednom z mnoha výklenků. Líbilo se mu, jak se každý jednotlivý z nich rozhlédl kolem, ve snaze… co? Zahlédnout nového mystika?
   Uběhlo tři sta let od Peverellovy smrti, nikdo z nich nevěděl přesně, co tu dělají a proč. Třebaže jej Ollivanderův dopis o plné podpoře uklidnil, žádný z nich nebyl přesvědčen o jeho věci. Harry je bude muset přesvědčit.
   Bylo osm hodin přesně, když se rozžehlo víc loučí a tančících stínů ubylo. Ve výklencích nyní byli vidět sedící postavy kouzelníků – a čarodějek, jak si Harry povšiml s úšklebkem. A teprve teď si všiml, kolik z těch mnoha výklenků je zahalených černých suknem a kolik jich je prázdných. Mnoho, víc jak polovina.
   Ollivander fungoval jako jejich mluvčí, zdálo se, neboť jako jediný neusedl a nemaskoval si tvář… je třeba možné, že někteří mezi sebou navzájem neznají svoje identity?
   „Dobrý večer, říkal jsem si, kolik z nás dnes večer přijde,“ začal do prostoru, především natočený k Harrymu. „Před třemi sty lety naši předkové přísahali, ano, tak tomu jest, přísahali věrnost lordu Peverellovi, jenž se oplátkou zavázal, že povede náš národ v duchu starých tradic a zpřetrhá pouta, jež svazovala a svazují magii.“
   Ostatní mlčeli – Harry naslouchal pečlivě, třebaže toto sám věděl nebo tušil, protože Ollivander osvětloval všechny tyto detaily pro něj, a pouze pro krátké shrnutí pro ostatní.
   „Dnes mezi lidmi opět kráčí syn magie samotné, lord mystik, a nese s sebou oživení našich slibů. Rok co rok, z otce na syna či z matky na dceru, předávali jsme si mnohá tajemství našich rodin, umění výroby hůlek, skryté pravdy i zakázaná vědění – a s nimi i tento slib. Chránit magii samotnou.“
   Harry poposedl. Lidé si mezi sebou odjakživa šeptali, že mudrc je vyvolený vést kouzelnický svět, že je vybraný samotnou magií, ale nepředpokládal, že by tomu měl věnovat až takovou důležitost. Syn magie? Jistěže, přesycen její silou, zrozený z ní… ale její ochránce? Před čím a proč?
   Ollivander se zadíval přímo do stínu v jeho výklenku, stříbrné oči rozšířené rozrušením, a odpověděl na jeho nevyslovené dotazy: „Tak jest. Proto naši předci, lorde, kdysi následovali Ignotuse Peverella, stejně jako předtím Nicolase Flamela… neboť mystik je skutečně předurčen k velkým věcem, zdokonaluje náš svět, vede jej či chrání – neboť, můj pane, jejich osudy jsou propojeny. Dokud existuje magie, budou se rodit mystikové, a dokud dýchá mystik, i v temných časech je naděje.“
   Harry jej upřeně pozoroval a začal si uvědomovat tíhu dalšího břemene na svých bedrech, tíhu úkolu, který sám přijal, pro který se skutečně narodil. Nejednalo se o žádnou mylnou, zhroucenou věštbu, jejímž aktérem byl z nedorozumění, toto byl jeho osud, toto byl smysl jeho existence; být a vládnout.
   Posadil se rovněji a pomalu přikývl na srozuměnou. Každý z nich má svůj čas a svůj úkol:
   Flamel byl významný alchymista a na jeho objevech v současnosti staví moderní způsoby přípravy lektvarů, definoval a určil mnoho postupů, on byl mudrcem, jenž inovoval, a poté se stáhl do ústraní, aby žil v poklidu a dostál svému úkolu být, než bude vystřídán. Jeho posláním nebylo nic jiného.
   Peverell, na druhou stranu, byl bojovníkem, jenž měl osvobodit kouzelnický svět od slabosti v podobě pijavic a omezených byrokratů. Vždyť magie byla něco tak úžasného! Je hanbou žít podle směšných lidských pravidel, když jediným způsobem žití pro kouzelníka je žít dle zákonů magie!
   Harrymu bylo určeno splnit třetí z možných velikých poslání mystika. Vládnout a vést. Nebyl čistě ochráncem jako Peverell, jenž selhal, neboť zničený svět není možné ochraňovat; za posledních tři sta let se pomalu hroutil. Síla čar slábla, mnohé vědomosti byly ztraceny, kouzelná stvoření vymírala, kouzelníků samotných ubývalo, rodili se motáci… a nebýt zoufalých výbuchů magie v mudlovském světě – mudlům narozených čarodějek a kouzelníků – jejich svět by byl už dávno za hranicemi obnovy.
   Můj ty Merline, jak byli všichni slepí! Řítili se do záhuby a jednoduše ještě šlápli na plyn…
   „Vskutku,“ pronesl svým hlubokým hlasem a opřel viditelněji svou hůl se srpkem měsíce o své koleno. Pár okamžiků si s ní točil a potom se očima zadíval přímo na Ollivandera.   „Několik sedadel je prázdných. Zatímco si dokážu vysvětlit, co znamená černé sukno, není mi jasná absence některých z nás.“
   „Jestliže mohu, drahý příteli?“ ozval se jeden kouzelník kdesi napravo a Harry ostře trhl hlavou, když pozoroval vysokou postavu zahalenou v zářivě fialovém plášti s dlouhým bílým plnovousem vystoupit z výklenku. Musel být jeden z těch, kteří už byli na místě, když Harry dorazil, protože jeho oděv by jej okamžitě prozradil.
   Albus si sundal kápi a s hrdostí se usmál jeho směrem, zatímco pan Ollivander se usadil na své místo. „Dobrý večer, chlapče, i vám všem!“ rozpřáhl ruce ve všeobjímajícím gestu, které používal i při slavnostním zahajování školního roku a při všech svých proslovech.
   Jako by nikdo nedokázal neodpovědět na jeho veselou bodrost, dostalo se mu mnoha tichých odpovědí.
   „Čekali jsme s úzkostí na příchod nového mystika, hledali pečlivě a snažili se uchránit každé dítě, u nějž jsme měli podezření, že by jím mohlo být,“ začal, jas pomalu opouštěje jeho pohled, tvář vážná.
   „Někdy jsme přišli pozdě…“ hluboce si povzdechl a zachmuřeně pokračoval dál. „Za posledních tři sta let, jak jistě vidíš, vyhynulo mnoho dobrých rodin, a před zhruba padesáti lety, během války s Grindelwaldem, se začala situace blížit skutečné krizi, a nebýt čerstvé injekce nové krve v podobě dětí z mudlovských rodin…“
   Harry si pro sebe přitakal. Bylo příjemné vědět, že někteří lidé stále uvažují jako on.
   „Předně je nutné si uvědomit, že toto shromáždění, tato rada,“ pokračoval potom ředitel, „sestává ze světlých kouzelníků i vyznavačů černé magie, nemluvě o těch, kteří se pohybují v šedém spektru. Spojuje nás touha zachovat náš úžasný svět v plné kráse a volný, tak jak jej pro nás vytvořili první mudrcové. Naším společným posláním je podpořit mystika v jeho úkolu – mluvím za všechny, že ano?“ rozhlédl se kolem sebe a když nikdo neprotestoval, pokračoval dál. „Válka mezi dobrem a zlem sem nepatří.“
   Harry se najednou napjal a nadzvedl obočí. Nepatří? Nepatří?! Tím míní, že si tato rada, jejímž členem je Brumbál, vůdce Fénixova řádu, myje ruce nad Voldemortem a bojem proti němu? V tom případě pro ně má Harry překvapení, nehezké probuzeníčko.
   Brumbál se na jednu krátkou vteřinku pousmál, patrně si představil, co se chystá Harry udělat, a pokračoval ve svém odněkud obšírném vysvětlování. Tentokrát se už dokonce dostal k věci.
   „Nicméně… před padesáti lety naši radu zasáhla. Tom Raddle, Lord Voldemort,“ pronesl hlasitě, „se jevil jako velice talentovaný mladý kouzelník a splňoval prvotní podmínky mystika. Při jeho početí hrály důležitou roli dvě složky – láska jeho matky k jeho otci, a nápoj lásky, jímž ho k sobě připoutala. Byl narozen ve zvláštní chvíli, která oddělovala nikoliv jen jeden den od druhého – ale dokonce jeden rok od druhého, a možnost, že v něm koluje kouzelnická krev i ze strany jeho otce byla vysoce pravděpodobná, protože Raddleovi žili v oblasti v minulých staletích hustě obydlené našimi lidmi.“
   Dalších pár drobností, které jej připodobňují k Tomovi, pomyslel si Harry s pochmurným úsměvem. Málem mystik, no to je skvělé. Štěstí, že není.
   „Pan Raddle byl mladý a perspektivní a prezentoval nám své názory, které ve finální části skutečně mohly vést k obnově našeho světa, ale dosažení tohoto bodu bylo velice problematické a způsoby, které pro to zvolil… radikální. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že není mystikem, několik z nás jej následovalo se značkou na svých předloktích,“ Brumbál si hluboce povzdechl.
   „S jejich odchodem v jejich rodinách zemřela i tradice této rady. Neúčast jejich synů dnešního dne o tom vypovídá více než zřejmě, a je to pro nás veliká ztráta, neboť se jedná o Hlavy rodu starobylých, uznávaných rodin, respektovaných námi všemi.“
   Unikl mu ostrý nádech a znovu přejel očima po okrouhlé místnosti. Prázdná místa, jenž nebyla překrytá černým suknem, patřila jeho otci, jeho strýci, jednomu z bratrů Lestrangeových a dalším Smrtijedům…
   Och ano, už chápal, jak lehké muselo pro Toma být přesvědčit ty největší tradicionalisty kouzelnického světa, aby se připojili na jeho stranu, když sám sebe představil jako mystika, když jim řekl přesně to, co tehdy chtěli slyšet.
   Kolik práce mu dalo jim zabránit, aby předali povědomí o této radě dál, svým synům a dědicům? Podle způsobu, jak mu někteří z vnitřního kruhu lízali boty, to nebylo zase tak těžké.
   Jestlipak si samotný Tomy-Tom na chvíli myslel, že by mohl být skutečně mystikem? Zmijozelův dědic a navíc mágus? Skvělý výkon na kluka ze špinavého mudlovského sirotčince. Harry se pokřiveně pousmál nad pomyšlením, až mu vmete do tváře, komu skutečně byla svěřena tato role.
   Nicméně se zachmuřením přejel znovu očima po okrouhlé místnosti. Tolik jich padlo, tolik jich uvěřilo lžím… pokud chce obnovit kouzelnický svět dle starých tradic, pokud chce zachránit umírající společenství kouzelníků, Hlavy rodin, které nejsou přítomné, musí získat zpět.
   Voldemort získal své první Smrtijedy ve jménu mystika, kterým nebyl. Zneuctil ten titul, když si jej bláhově nárokoval. Harry je povolá pod svůj praporec a oni přijdou, koneckonců jim nabídne skoro to samé, co Tom, a dovolí jim ponechat si důstojnost, kterou jim Temný pán vzal… Přijdou, pokud vědí, co je pro ně dobré…
   Harryho pozornost v tu chvíli zaujal pohyb napravo od něj a překvapeně nadzvedl obočí, když ze svého místa v radě vykročila kápí zahalená žena. Její pohyby byly trhavé, jako kdyby strojené, postavila se v tichu přímo doprostřed místnosti a Brumbál jí ustoupil z cesty a stáhl se ke svému místu s překvapením vepsaným ve tváři.
   Žena si prkenně odkryla tvář a pootočila se, čelem k Harrymu, jenž zaťal ruce v pěst a naklonil se na sedadle blíž k ní.
   Byla to profesorka Trelawneyová a její přítomnost na této radě byla sama o sobě šokující, avšak byl to výraz její tváře, který Harry znal a začínal se ho děsit, jenž způsobil, že se mu zadrhl dech v hrdle.
   Její nevidoucí oči se zaměřily na něj, pohlížely skrze něj, a otevřela ústa, aby předala světu znovu slova proroctví.

Žádné komentáře:

Okomentovat