18 Nevyhnutelnost

   Cítil, jak mu začíná bušit ve spáncích. Jistě, jeho srdce bilo jako splašené a nahromaděný adrenalin jej nutil kráčet rychle. Pevně držel Harryho za loket a táhl ho za sebou – výbuch na Obrtlé přitáhl okamžitě nevítanou pozornost a Severus je dostal zpět na Příčnou užitím několika zkratek. Netroufal si zastavit, netroufal si jen přibrzdit ve zběsilém tempu…

   Mohli ho zabít! Zatraceně! Za celý svůj život se necítil tak bezmocný a tak vystrašený a plný hněvu najednou, než za těch pár minut, během který čelil blonďatému snobovi. Nebál se ovšem o sebe, ale o nevinného chlapce za sebou. Merline, strachu, který cítil o Harryho bezpečnost, se nevyrovnala ani ta hrůza, když jej v létě nalezl v tratolišti krve!

   Našel Minervu i Weasleyho a bez jediného slova, jen podrážděným trhnutím hlavy, jim naznačil, ať jej neprodleně následují. Když je uviděli přicházet, oba na pokraji paniky, zatvářili se úlevně – a když si detailněji prohlédli Severusův napůl rozčílený a napůl šokovaný výraz, jejich úsměvy jim zamrzly na rtech. Moudře se rozhodli mlčet a společně spěchali k Děravému kotli.

   Severus vyšel z krbu jako poslední a přejel pohledem tři tváře v pracovně. Harry byl klidný a kápi měl pořád nasazenou, stál bez hnutí zády ke knihovně a vypadal velice nezúčastněně.

   Minerva měla rty stažené do tenké čárky a čekala na jeho výbuch. Samozřejmě byla více než dobře obeznámena s jeho náladami a tušila, že je na pokraji exploze – bylo to prostě nevyhnutelné.

   George se tvářil jako někdo odsouzený k smrti a slabě zamumlal do rohu pracovny: „Teď ne, Frede…“

   „Teď, pane Weasley, právě teď!“ zařval na něj. „Jak jste si mohl dovolit pustit ho z dohledu?! Víte, s kým jsem ho našel?! S Malfoyem!“

   George sebou trhl a zbledl, jeho pihy a rusé vlasy kontrastovaly s jeho bílou tváří. Jen zapolykal, ale nedostal ze sebe ani jediné slovo. Severus běsnil a George i Fred se později shodli, že tak rozčílený by nebyl, ani kdyby mu ve škole přebarvili všechny hábity na růžovo…

   „Chystal se ho zabít! A Harry by se nechal! Kde jste nechal mozek, vy nebetyčný idiote? Neříkal jsem snad jasně, abyste na něj dával pozor? Mám chuť vás u-škr-tit!“ nebezpečně se přiblížil, ruce u boků křečovitě zaťaté v pěst, jako kdyby se jen silou vůle držel.

   „Severusi, vyprošuji si, abys…“ začala Minerva autoritativně.

   „A já si vyprošuji, abys mlčela! S tebou povedu rozhovor za chvíli!“

   „Nezvyšuj na mě hlas, Severusi Snape!“ vyštěkla na něj podrážděně.

   „Budu si řvát, na koho chci!“ prudce se odvrátil od George, který pomalu couval, jak se k němu Snape blížil, a zadíval se na Minervu.

   „Byl jsem proti tvé hloupé myšlence! A měl jsem pravdu! Nedochází ti to? Pokládal jsem tě za inteligentní ženu, ale jak vidno, mýlil jsem se!“ znechuceně zkřivil rty. „Ani si nedokážeš představit, jak líbezné to bylo setkání se starými přáteli. Mladý Draco… a Lucius! Mohli nás zabít!“

   Vztekle zavrčel, otočil se ke všem zády a opřel se rukama o desku stolu – nebo spíše, oběma pěstmi do ní udeřil a setrval v té pozici, hlavu skloněnou.

   „Nemohli jsme přece tušit…“ řekla Minerva, v jejím hlase zaznívalo stále rozhořčení, ale také slabá vina…

   „Nemohli?!“ vyštěkl a prudce se otočil. „Jistěže mohli! Očekával jsem všechny možné druhy problémů! Ale ani ve snu mě nenapadlo, že zatracený Malfoy bude chtít rozmáznout Harryho po zdi!“

   Severus zafrkal, ale znovu se opřel o stůl, tentokrát dlaněmi, sklonil opět hlavu a zavřel oči ve snaze nalézt svoji sebekontrolu. Neměl v úmyslu řvát na nikoho z nich v Harryho přítomnosti… Ale, u Merlina, byl tak rozčílený! A v šoku, přiznal si, naprosto ohromený názornou demonstrací Harryho magických schopností… což jej konečně přivádělo zpět k myšlenkám, co všechno se znovu mění.

   „Rozmáznout… jak jste se jich zbavili? Neříkej, že ten výbuch…“

   Zhluboka se nadechl a upřel svoji pozornost na Harryho, jenž bez jakéhokoliv zjevného zájmu stál na svém místě a jen pozoroval scénu před sebou.

   Severus k němu přešel, rozčíleně mu strhl kápi a se zachvěním se střetl s Harryho klidným, zvláštně vyrovnaným a částečně udiveným výrazem. Jeho oči byly jasné. Opatrně mu položil trochu se chvějící ruce na ramena a ponořil se do toho pohledu.

   „Harry, co jsi udělal? Vysvětli mi to,“ zaprosil, skutečně slyšel ve svém vlastním tónu bolestnou prosbu.

   Minerva a George se po sobě podívali a Minerva se k Severusovi připojila. Pochybovačně  zachytila Harryho za ruku a donutila ho, aby se na ni podíval.

   „Harry, ten výbuch, to jsi byl… ty?“ zeptala se měkce. Měla dojem, že po tom Severusově křiku by Harry měl být vystrašený – ne tak netečný… „Seslal jsi blesk? Bylo to nebezpečné…“

   Harry se zadíval z jednoho na druhého a potom sklonil pohled.

   Severus se snažil nedal najevo zklamání – byl přesvědčen, že Harry udělá něco – cokoliv – že promluví, že se usměje, že… nevěděl co přesně, ale očekával jinou rekci, doufal v ni. Povzdechl si a na vteřinu sklonil hlavu.

   „Jsi zaprášený,“ poznamenala Minerva zastřeným hlasem, jako kdyby na tom byla stejně, a začala mu oprašovat plášť.

   Harryho ramena poklesla, hluboce si povzdechl a jemně ze sebe sundal jejich starostlivé ruce. Usmíval se přitom, skoro omluvně, a zadíval se prosebně do míst, kde se nacházel Fred.

   „Říká, že to byla nutnost… uf, prý nechtěl… ech, nic takového udělat. Neví, jak přesně se to stalo…“ přeložil George. „Harry, chlape, i kdybys chtěl fretce… teda Malfoyovi pocuchat fasádu, no problemo!“ zakřenil se vzápětí.

   „Bzzz,“ uchechtl se Harry, naklonil hlavu na stranu a potom objal Severuse i Minervu, v poklidu se přesunul ke stolu a vytáhl si štos papírů. „Bzzz.“

   ***

   Severus Harryho často pozoroval. Hledal jakýkoliv náznak, ještě víc než předtím doufal v další změnu, ale Harry zůstával pořád stejný. S radostí se zapojil do výzdoby domu, společně koupili stromek a ozdoby a s Minervou a Georgem se pustili do všech těch věcí, které patří k přípravě domova na Vánoce.

   Když stál na stoličce a vyvěšoval žárovičky nad vchodové dveře, zatímco jej George neustále popichoval („Teda profesore, nevadí vám tolik jásavých barev? Žádný světýlko není černý, víte?“), Harry navigoval, jak přesně je má zavěsit („Ne, ne! Bzzz!“), přičemž Minerva to všechno dirigovala („Severusi, prosím, s takovou spadneš a něco si zlomíš! Posuň tu stoličku.“), došel dokonce k děsivému poznání: líbilo se mu to.

   Kdyby se někdo zadíval na čtveřici nesourodých osob, které společně trávili vánoční svátky v Malém Dolíku, mohl by vidět svým způsobem čtyři ztracené existence. Vždyť Harry Potter byl přes veškerou svou slávu téměř sám, a přes obdiv fanoušků v tomto čase každým jednotlivým z nich zapomenut, prakticky opuštěn svými nejbližšími, kteří na něj zanevřeli, kteří jej zatratili. Severus Snape, vyjma několika krátkých let v mládí, neměl rodinu a neměl přátele, odsouzen k zahořklému životu plnému bolesti a odříkání. George Weasley, třebaže to také nedával příliš najevo, byl svou rodinou zavrhnut a pokládán za blázna. Minerva McGonagallová obětovala všechno Albusi Brumbálovi a škole – nemluvila o tom, ale její neochvějná věrnost tomuto muži zpřetrhala už před půl stoletím veškerá pouta s příbuzenstvem…

   Podivné, jak se někdy věci obrátí: když se zadívali ti čtyři na sebe, neviděli ztroskotance, ale přátele, téměř něco jako rodinu… a Severus, dokázal si to naprosto klidně přiznat, ještě nezažil od svého pátého ročníku podobné Vánoce; plné pohody, smíchu a domácké atmosféry.

   ***

   Krátce po Novém roce Ginny obdržela další dopis od svého nejoblíbenějšího bratra. Jako jediná z celé rodiny s Georgem udržovala pravidelný kontakt, protože jako jediná ho neodsuzovala. Fredova smrt je bolestně zasáhla všechny, a pokud jejímu bratrovi pomáhalo předstírat, že ho dvojče neopustilo, bylo to podle Ginny jen dobře – takhle se sama mohla k tomu předstírání připojit a bolest z Fredova odchodu byla o něco menší.

   Podle toho, co jí George psal, teď bydlel u Harryho. Ginn se o svého kamaráda a bývalou lásku upřímně strachovala od chvíle, kdy se s ním rozešla; ve svých dopisech byl odtažitý a nepsal jí moc často, a když v létě George přišel s tím, že měl nehodu a nebude psát už vůbec, samozřejmě trvala na tom, ať ji k němu vezme a ať jí zatraceně vysvětlí, co se stalo. George ji nechal vyvztekat a pak řekl ne, že není nutné, aby to věděla, a že Harrymu žádné reálné nebezpečí nehrozí.

   Opakovaně se s ním hádala, ať jí to kouká vysypat, ale George odolával a tvrdil, že je lepší, když to neví. Ginny si v hlavě celou tu dobu vymýšlela nepříjemné scénáře a její bratr měl v listopadu štěstí, že se konečně rozhoupal a utekl z toho pekla, které si pro něj mamka a Percy připravili, protože Ginny už docházela trpělivost a byla ochotná se snížit k hrubému násilí a použít na něj své netopýří kletby, jestli by mlčel…

   Začetla se do nezvykle krátkého listu, a potom si na dlaň vysypala zavírací špendlík přiložený v obálce.

   Hej Ginn!

   Domluvili jsme se konečně se svým bytným, že je na čase, aby ses porozhlédla po našem domečku a dozvěděla se pravdu. Je to trochu mrzutý chlapík, abys věděla, a dohlíží tu na nás všechny. Bude to pro tebe asi šok, ale věř nám – rozdýchat se to dá. Prosíme tě, jenom ho moc nedráždi a buď zdvořilá… bylo děsně složitý ho přesvědčit, aby s tvou návštěvou souhlasil, ale nakonec se nám ho podařilo ukecat, že je to nevyhnutelné…

   Chtěla jsi pravdu, co se Harrymu stalo? Nějaké vysvětlení? Dobře, dostaneš to. Dopis by ti měl přijít někdy kolem třetí, pokud se sova cestou neztratila, takže v pět se přiloženej špendlík aktivuje a hodí tě rovnou k nám na zahradu. Normálně bych si tě vyzvedl, ale aby ses dostala přes ochrany, museli bychom ti říct adresu, což nesmíme. Takhle to bude jednodušší.

   Kdyby náhodou, vezmi s sebou i Hermionu, pokud nebude moc protestovat. Třeba konečně uvěří tomu, co jsme říkali předtím, a Harry by mohl být i rád, že ji vidí.

  Zatím se měj, G.+F.

   Ginny se tedy nachystala, trochu překvapená náhlým obratem, a úderem páté hodiny sevřela kousíček kovu pevně v dlani, načež přetrpěla cestu přenášedlem a s hlasitým HUMPF přistála v hromadě odklizeného sněhu. Hermionu by možná vzala s sebou, tušila, že by se s ní dalo rozumně promluvit, ale Hermi nebyla doma.

   Vyhrabala se na nohy a důstojně se přesunula na proházenou cestičku, rozhlížejíc se po zasněžené zahradě a domu, jenž byl podle všeho jejím cílem. Fasáda byla v katastrofálním stavu a střecha zažila i lepší časy, ale střídmý počet vánočních světélek nad dveřmi a v čelních oknech, jakožto i věnec na dveřích propůjčovaly domu poklidnou atmosféru.

   Dveře se prudce rozlétly a v záplavě světla uviděla George. Její bratr se široce usmíval: „Ginn! Zdravím, jen pojď dál!“ a vyšel jí napůl vstříc, třebaže měl jen bačkory, a potom jí v předsíni pomohl z kabátu.

   Předsíň byla trochu ošumělá a určitě by neuškodilo vymalovat chodby, ale to mělo čas. Ginny se rozhlédla, načež se málem zadusila, když v kuchyňských dveřích spatřila Snapea, líně se opírajícího jedním ramenem o rám.

   „Pane profesore?“ vykoktala konečně, něco napůl mezi pozdravem a nevěřícnou otázkou.

   „Slečno Weasleyová,“ odtušil a Ginn neušlo, že v jeho hlase chybí dřívější ledové ostří, i když zněl na navýsost otráveně její přítomností, což patrně byl, a tvářil se posměšně.

   A v ten okamžik, kdy se George usmíval a chystal se něco říct a profesor se začal otáčet zády k nim, se Harry procpal přes Severuse a s výrazem čiré radosti a s napřaženou rukou vyrazil směrem k Ginn.

   Dívka byla zaražena intenzitou jeho pohledu – cosi v Harryho tváři ji chytilo za srdce a na vteřinu se jí zastavil dech, že nevěděla kde je a co se s ní děje. Harryho pohled ji naprosto vyvedl z míry, protože tohle nebyl Harry, jehož znala. Tohle byl někdo úplně jiný – s jeho obličejem, s jeho úsměvem a jeho očima, a přece se na ni usmíval a díval jinak.

   „Bzzz,“ nadšeně pozdravil a chňapl ji za pravici, slabě si s ní potřásl a potom, jako by ten dotek byl pro Harryho málo, ji objal a zatočil se s ní kolem dokola.

   Když slabě vypískla překvapením, rozesmál se.