3 Bezmračno

   Snažil se příliš nemyslet na tu depresivní skutečnost, že je bezmocný a totálně závislý zrovna na Potterovi, a namísto toho se pokoušel vymyslet plán, jak ho zničit.
Chtěl ho odrovnat úplně, vzít mu pomalu a bolestivě to, co Potter sebral jemu. Připraví ho o lásku, přátele, důstojnost i smysl života, donutí ho cítit se jako bezmocný chudák, vezme mu úplně všechno, na čem mu záleží… udělá cokoliv, aby ten arogantní parchant skončil na nejhlubším dně, na tom samém, kam poslal Severuse.

   Najde jeho slabiny a jejich prostřednictvím mu zruinuje život…

   Byl to ve své podstatě jednoduchý plán, ale o to těžší bylo začít jej realizovat. Vidina toho, že nejdříve musí Pottera pochopit, aby našel jeho nejzranitelnější místa, mu obracela žaludek naruby. Severus tedy následující dny trávil u sebe v pokoji a nevycházel ven, pokud nemusel, což obvykle znamenalo, že se k Potterovi připojil třikrát denně na jídlo.

   Samozřejmě, strava nebyla tak ubohá, jak pokaždé prohlašoval, ale chtěl Potterovi ublížit a pohanění výsledku jeho kouzelnického snažení bylo tak uspokojující… třebaže na jeho štiplavé poznámky kluk nikdy nereagoval, vsadil by se, že se cítil dotčen.

   Takový domýšlivý pitomec si na své magii přece zakládal, navzdory svému velkohubému prohlášení, že v jeho domě se nekouzlí. Nekouzlí, to tak! Možná Severusovi dělá ústupky, aby se necítil méněcenný, ale aby se Potter vzdal kouzlení? To těžko.

   Ve své podstatě byl Severus opravdu rád, že ho nevídá víc než třikrát denně. Častěji by to nerozdýchal… a klukův úsměv od ucha k uchu a nebeská trpělivost jej rozčilovaly více než cokoliv jiného. Jistěže se Potter usmívá a může si dovolit být blahosklonný – má všechno, tak proč by neměl být milý na chudáčka Severuse, který nemá nic?

   Aspoň stokrát měl chuť dát Potterovi přes hubu, jenom aby ten úsměv smazal.

   „Dnes v podvečer přijde pár lidí,“ řekl Harry u snídaně a Severus se na něj nevraživě zadíval.

   „Díky za varování,“ prohodil potom. „Nevystrčím ani nos z pokoje.“

   „Vlastně to budou povětšinou bradavičtí učitelé. Chtějí s vámi mluvit, pane,“ pronesl mladík opatrně a poposedl na židli.

   „Vyřiďte jim, ať se neobtěžují. Já nemám v plánu mluvit s nimi.“

   „Neměl byste se chovat tak dětinsky, pane profesore. Chtějí se omluvit,“ Harry použil smířlivý tón.

   „Trhněte si, Pottere!“ rozčílil se Severus a hodil po něm misku s jogurtem.

   Harry včas uhnul a jahodový jogurt trefil stěnu za ním. Jen se unaveně otočil a sledoval, jak stéká k zemi a zanechává za sebou narůžovělou skvrnu. Severus pořád házel jídlem a neustále prováděl malé naschvály. Bavilo ho to (třebaže se choval dětinsky a krajně nevhodně), protože tím ničil Potterovy nervy, i když kluk předstíral opak.

   Dokonalý Potter, hrdina, vzor… kdepak, chlapče, ještě se uvidí, jak dlouho ti ta fasáda vydrží…

   „Zkuste se chovat aspoň trochu rozumně, pane. Vím, jak je to pro vás těžké,“ Harry se nadechl a zaváhal, protože Snapeův pohled byl vražedný. „Ti lidé se chtějí omluvit. To něco znamená… tak jim dejte šanci.“

   S tím se Harry zvedl a začal přímo před Severusovými zraky ručně uklízet tu jogurtovou spoušť.

   Snape jen nevěřícně zavrtěl hlavou a odjel z kuchyně, aby to Potter mohl douklízet kouzly.

   ***

   Až do oběda byl u sebe v pokoji a zuřivě přemýšlel, jak se vykroutit z toho setkání. Potter přece nemyslí vážně, že se tu sejde většina učitelského sboru, aby ho ti tupci mohli okukovat a pronášet lítostivé omluvy. Nevydržel by to, nevydržel by ty jejich útrpné pohledy plné sympatií… a už vůbec ne, když každý z nich ví, proč dělal roky to, co dělal.

   Tak pitomé – on, Severus Snape, obětoval všechno památce mrtvé lásky! Jak nechutně poetické! Znovu, alespoň po milionté, proklel chvíli, kdy ho Potter zachránil.

   „Právě odcházím, vrátím se asi v devět,“ řekl Harry klidně, když se Severus objevil v kuchyni na oběd. Dnes na něj s jídlem nečekal. „Večeři máte už připravenou.“

   „No sbohem,“ ušklíbl se Severus podrážděně a se znechucením zavětřil. Ve vzduchu se vznášel zápach nějakého laku, nebo barvy…

   „Mám pár záležitosti k vyřízení…“ Harry vysvětlil, třebaže to Snapea ani v nejmenším nezajímalo. Potom si odkašlal. „Pane profesore… Minerva velice lituje. Prosím vás, nebuďte na ni moc tvrdý. Myslela si, že jste zabil jejího nejlepšího přítele…“

   „Nedochází vám, vy idiote, že já Albuse zabil?“ zavrčel Snape tiše. Nehodlal poslouchat nic z toho, co by Potter chtěl vypouštět ze své pusy na toto téma.

   Harry mlčky zavrtěl hlavou a vstal od stolu. „Kdyby jste něco potřeboval, profesorka McGonagallová tu s vámi zůstane, dokud se nevrátím…“

   „Cože? To si snad děláte legraci… Pottere! Stůjte! Pottere!“ zařval Severus, ale Harry už byl pryč z kuchyně a rázoval po cestičce k brance. Jakmile byl za hranicemi ochran, přemístil se pryč.

   Setkání s bradavickým učiteli bylo přesně tak otřesné, jak Severus očekával. Všichni se zalykali omluvami a pronášeli soucitné fráze, zatímco se jim leskly oči…

   Vyhodil je asi po deseti minutách a byl velice spokojený, když zmizeli s ublíženými výrazy v obličejích. Jen Minerva zůstala a zavřela za svými kolegy vstupní dveře.

   „Když jsem říkal ´všichni vypadněte´, měl jsem na mysli i tebe,“ zasyčel, přesto určitá jeho část byla vděčná, že zůstala právě Minerva… tedy, její přítomnost dokázal tolerovat asi nejsnáze ze všech. Zpátky v minulém životě bývali ostatně opatrným druhem přátel.

   „Já vím,“ přikývla klidně a sjela ho hodnotícím pohledem. „Zdá se, že ti pobyt u Harryho svědčí, Severusi. Vypadáš lépe.“

   „Potter mě přivede do blázince, pokud tam dřív nedostanu já jeho. Řekni, tohle byl tvůj slabomyslný nápad?“ zavrčel.

   Letmo se usmála a vešla zpět do kuchyně. „Ano, samozřejmě. Zvažovali jsme s ostatními, že se o tebe postaráme všichni v Bradavicích, ale hrad byl ještě v opravě… a taky plánujeme, že za dva dny začne opět výuka, víš? Takže jsme nemohli.“

   Severus na ni konsternovaně zíral. „Zbláznili jste se všichni?“

   „Prosím?“

   „Tohle jsi nemyslela vážně, že ne?“

   „Tedy,“ Minerva se posadila na Harryho židli a pokrčila rameny. „Ty víš, jak litujeme, Severusi. Všichni. Jenom kdybyste s Albusem slůvkem naznačili, o co jde…“

   „Vaše lítost je mi hodně platná,“ poznamenal jedovatě a s uspokojením shledal, že bolestně na chvilku zavřela oči.

   „Musíš mít hlad,“ odtušila pak, zatímco rázně přešla k lince a začala Severusovi ohřívat večeři – v mikrovlnné troubě. Vyznala se v Potterově kuchyni poměrně dobře.

   „U Merlinova vousu, Minervo…“ zavrtěl hlavou. „Ty taky? Nemusíte přede mnou předstírat, že kouzla neexistují. Nesesypu se, když uvidím jednoduché zaklínadlo!“

   „Jistěže ne,“ souhlasila. „Ale v Harryho domě se nepoužívá magie a já jeho rozhodnutí respektuji.“

   „Opravdu?“ pochybovačně zafrkal. „Potter je tak pyšný na svoje domnělé kouzelnické schopnosti, že…“

   „Severusi Snape!“ okřikla ho profesorka McGonagallová, že si opět, nějakým nedopatřením a na krátkou chvíli, připadal jako Minervin student. „Neurážej toho chlapce, nezaslouží si to.“

   „Zaslouží si daleko horší věci, pravda,“ přitakal temně a vyhnul se jí pohledem.

   Naservírovala mu jídlo a vzápětí si začala připravovat svoje. Severuse trochu zarazilo, když nad tím na vteřinu uvažoval, jak je dobře obeznámená s mudlovskými zařízeními. Je možné, že by snad…

   „On to myslel vážně?“ zeptal se nevěřícně. „Skutečně tu nepoužívá magii? Na nic?“

   „Jen pokud to není absolutně nutné,“ souhlasila a usedla naproti. „Dobrou chuť.“

   Začali v tichosti jíst a Severus byl zaražen tímto drobným zjištěním. Nedávalo mu smysl, proč se Potter vzdal své magie ve vlastním domě… z neznámého důvodu se mu to nelíbilo. Nebylo to totiž normální – který soudný kouzelník dobrovolně nekouzlí?

   „Musím uznat, že se Harry zlepšil!“ poznamenala Minerva. „Než si koupil tu kuchařku, nedaly se jeho výtvory skoro jíst. Chutná ti?“

   „Cože? Chceš mi snad říct, že Potter otrocky vaří každý den?“ nedůvěřivě se zeptal a zadíval se na svoji večeři. Připadal si mimořádně hloupě, když k ní znovu zvedl oči. Její pohled mluvil za vše.

   „Ale… proč, u Merlina?“

   „Proč se ho nezeptáš sám?“

   „Zase tak moc mě to nezajímá,“ zavrčel Severus. „Když ten malý idiot nechce kouzlit, je to jeho věc.“

   „Chceš něco k pití?“ zeptala se místo toho, a když Severus neochotně přikývl, zvedla se a vytáhla skleničky z kredence. Severus ji sledoval a jeho pozornost náhle velice zaujalo něco, co bylo na nejvyšší poličce. Myslánka.

   „To je myslánka?“ odkašlal si a snažil se, aby jeho tón zněl nenuceně. Takový magický artefakt není obvyklým vybavením kouzelnické domácnosti – zvláště pak, když si Potter hraje na mudlu. Musí mít nějaký důvod, proč ji má. Copak jen náš Potteříček skrývá?

   „Ano,“ odtušila krátce a podala mu sklenici vody.

   „To ji nechává ležet tam nahoře jen tak, bez dozoru?“

   „Předpokládám,“ pokrčila rameny. „V kuchyni ji vidím poprvé, předtím ji musel mít u sebe v pokoji.“

   Způsob, jakým to pronesla, v Severusovi náhle zahlodal. Kde vlastně Potter spí, když jediný obyvatelný pokoj obsadil on? Celý dům je v dezolátním stavu… Potlačil všechny další myšlenky na tohle téma. Potter je pitomec a jeho nezajímá nic, co se toho spratka týká…

   „Kam vlastně šel?“ změnil téma. Minerva jej totiž pozorovala s podezíravým výrazem v obličeji, jako kdyby plánoval, že se do Potterovy myslánky nabourá… což vlastně plánoval, ovšem v nějaké vzdálené, neurčité budoucnosti, kdy bude v jeho dosahu.

   „Na pohřeb,“ odpověděla dutě a odvrátila se.

   „Čí?“

   „Někdo vystopoval Dursleyovi a zabil je, stalo se to minulé úterý,“ poznamenala hluše. „Poslal Harrymu hlavu jeho bratrance. Myslíme si, že to byl Lestrange mladší…“

   „Nepadl v bitvě?“

   „Utekl včas,“ Minerva se zase otočila k němu a mohl si všimnout, že je rozrušená. „Snad ho brzy chytí, Pastorek tomuto úkolu přikládá zvláštní důležitost…“

   „Jistě, Lestrange si dovolil dotknout se Potterovy rodiny. To se musí řešit hned a velice rázně, že?“ zašklebil se.

   „Copak s tím hochem nemáš trochu slitování?“ zeptala se náhle znechucená jeho postojem. „Chránil jsi ho celé ty roky… a nemáš pro něj nic než urážky a posměch?“

   „Nechránil jsem jeho,“ odpověděl studeně. „Kluk sám o sobě je bezcenný, stejně shnilý jako jeho otec. Chránil jsem odkaz jeho matky.“

   Zdálo se, že Minerva chce ještě něco říct, ale nakonec se zvedla a bez rozloučení odešla. Severusovi to nevadilo – přece se v prvé řadě o její společnost ani neprosil, nebo ano? Vrátil se k sobě do pokoje a neochotně začal hlouběji přemýšlet nad informacemi, které dnes získal.

   Potter odmítá kouzlit – proč?

   Má myslánku – k čemu?

   Šestý smysl, jemuž vděčil za svou dlouholetou a úspěšnou špiónskou kariéru, mu napovídal, že bude užitečné to vědět. Správné odpovědi na tyto dvě otázky odhadnout nedokáže – bude si je muset zjistit přímo od kluka, což znamená, že se musí přestat chovat dětinsky a zkusit se Potterovi přiblížit, jinak mu nikdy neodpoví pravdivě.

   A otázka, která Severusem náhle dočista otřásla, byla: Co vlastně ten kluk udělal minulé úterý, když mu Lestrange poslal hlavu jeho vlastního bratrance?

   Snažil se vybavit si, jestli byl Potter nějak otřesený, ale nedokázal to. Slyšel ho ten den hvízdat si, zatímco maloval vedlejší místnost, ale neprojevil ani sebemenší náznak nějaké emoce…