7 Stržená maska

   Několik nekonečně dlouhých vteřin Severus zíral do těch šílených očí. Potom Potter uvolnil svůj stisk a nechal jej dopadnout zpět do křesla. Poodstoupil, zaťal ruce v pěst a několikrát zamrkal.

   Trhavým pohybem chvějící se ruky si prohrábl vlasy, neklidný a rozrušený, a došel k oknu. Sklo v něm prasklo, jakmile se přiblížil.

   Severus bez dechu sledoval shrbenou siluetu, vnímal velice ostře a velice jasně vlny energie, které z mladého muže sálaly – energie drsné, syrové a nekontrolovatelné. Nedovolil si ani se pohnout…

   Kolikrát ho chtěl vytočit? Kolikrát dráždil jeho trpělivost? Kolikrát byl blízko… smrti?

   A najednou se Potter narovnal, jeho prudké dýchání se zklidnilo a vše se ustálilo, tabulka skla se vyhladila. Pohnul hlavou a jeho páteř zakřupala, pomalu se otočil a jeho výraz, tak klidný, tak kamenný, byl horší než ona vzteklá grimasa. Děsivější, nebezpečnější.

   Harry přešel pozvolna ke stolu a posadil se na něj, studené zelené oči upřené na nehybnou postavu v kolečkovém křesle, a v jeho prstech se objevila hůlka, jako kdyby se zhmotnila z čirého vzduchu. Začal si s ní točit.

   Severus sledoval ten pohyb a snažil se zklidnit vlastní nervy. Ještě nedávno by smrt přece uvítal, nebo ne? Tak proč se teď… bojí zemřít?

   „Zkřížil jste mi plány, pane profesore,“ řekl hlasem, který poznával z myslánky – tak mluvil se zabitými Smrtijedy. „Musím si teď rozmyslet, co s vámi udělám.“

   Minuty ubíhaly v naprostém mlčení, zatímco Severus sledoval Harryho prsty a především ten kousek dřeva v nich, příliš ochromený šokem z toho, co viděl v myslánce, aby vůbec nad něčím uvažoval.

   „Měl bych vás zabít,“ řek konečně Potter a odložil hůlku. Zabíjel bez ní, aby nebylo možné ho vystopovat – Severus ještě nikdy neviděl takovou sílu, ani Voldemort toho nebyl schopný.

   Snape neodpověděl, nepohnul se, jen jeho pohled odrážel napětí a nejistotu.

   „Nicméně…“ studeně se usmál nad profesorovou reakcí. „Předpokládám, že teď jsme vyrovnáni.“

   „Viděl jsem…“ začal Severus, ale Harry zvedl ruku a umlčel ho.

   „Nezajímá mě, co konkrétně jste viděl. Muselo vám to udělat radost, že? Každopádně teď, když už si na nic nemusíme hrát, bude všechno o něco jednodušší.“

   Severus se díval se na mladého muže před sebou, jako kdyby ho viděl poprvé, nebo v jiném světle, z jiného úhlu. Ten pohled se mu nezamlouval – něco bylo zatraceně špatně s tímhle chladným, zlomyslným klukem, který jen silou vůle nechal vybuchnout člověka na stovky kousků… Byl tak blízko okraji – a s jeho mocí by ani tisíc proroctví nezbavilo svět stínu, který by vrhal, povstal-li by jako Temný pán.

   Odvrátil oči od hořkého úsměvu, který měl Potter nasazený. Přál si ho zruinovat, vidět zlomeného… aby okusil to, co připravil pro něj… ale… když to skutečně viděl, necítil se spokojeně.

   „Víte, čeho jsem schopný,“ pronesl pomalu a promasíroval si spánky. „Nemám v plánu vám ublížit, Snape. Ale radím vám, abyste mě nepokoušel, když mám… trochu chmurnější myšlenky.“

   Severus přikývl – tuto radu považoval za skutečně dobrou.

   „Nebudu vám mít za zlé, když budete chtít odejít, profesore. Někdy nedokážu vydržet ve své vlastní přítomnosti ani já… ale musím trvat na tom, že se odsud dostanete jenom tehdy, až budete zdráv,“ pokračoval Harry a přenesl zpět ke stolu židli, kterou předtím použil Mike k dosažení myslánky.

   „Proč?“

   „Nepodstoupil jsem všechny ty problémy s vaší záchranou jen proto, aby vás dostal nejbližší Smrtijed. Dokažte mi, že se o sebe postaráte sám, a můžete zmizet kamkoliv libo.“

   „Pottere, víte, že tohle se dá kvalifikovat jako únos a omezování osobní svobody?“

   „Máte v úmyslu mě hnát k soudu?“ zachechtal se a dosedl na židli. Položil lokty na stůl a bradu si opřel o propletené prsty, pohled upřený z okna. „Poslužte si.“

   „Nemáte strach, že vás udám? Že skončíte v Azkabanu? Že dostanete Polibek?“

   „Ne,“ odpověděl prostě. „Když to uděláte, prokážete mi službu.“

   „Jakou službu?“ ostře se zeptal Severus.

   Harry se na něj obrátil a bezvýrazně řekl: „Jsem nebezpečný, profesore, a netuším, jak dlouho se dokážu kontrolovat. To, co jste viděl… to by vám mělo poskytnou poměrně jasnou představu… Nejhorší je, že si to užívám. Nečekal jste, že to uslyšíte, že? Líbí se vám ta špína? Líbí se vám vědět, že se vaše přání splnilo?“

   Zavrtěl hlavou a zaujal stejnou pozici jako předtím. „Nemám vůli udat se sám, protože si užívám noční lovy Smrtijedů… a nejen jich. Samozřejmě vím, že je to špatně a že se mnou není něco v pořádku… ale nemám možnost to zastavit. Neexistuje možnost to změnit… skončím buď jako Voldemort, nebo jako Brumbál. Máte rád citrónové bonbony?“ vytáhl z kapsy krabičku. „Brumbál je měl neustále po ruce. Nechutné…“

   Odklopil víčko a vzal tmavý drops, upřeně si jej několik vteřin prohlížel a až poté vložil do úst. „Já dávám přednost čokoládovým,“ prohodil konverzačně.

   „Víte, že je míval napuštěné uklidňujícím lektvarem?“ zasmál se. „Tedy, jen ty, co jedl sám. Ostatním nabízel jen obyčejné… aby si zvykli, že ho vídají cpát se tou blbostí den co den. Brumbál byl taky blázen. Stejně jako Voldemort. Stejně jako já…“

   Severus to nevěděl. Nevěřícně zíral na něj zíral a divil se, jak je možné, že si nikdo nevšiml, v jakém stavu je. Bydlel pod tou stejnou střechou už několik týdnů a nepoznal to – ale nebyl jeho přítel, nebyl jeho kamarád… Nikdo to nepoznal – a přitom je to tak očividné.

   „Jak je možné, že si nikdo nevšiml vašeho stavu?“

   „Minerva něco tuší,“ řekl s pokrčením ramen. „S nikým jiným se nebavím. Nikdo jiný nemá zájem. Vyčítají mi spousty věcí, víte? Smrt svých blízkých, například. Jako vy. Vyčítáte mi smrt mé matky, Snape?“

   Severus neodpověděl, jen odvrátil pohled. Nepovažoval za moudré duševně nevyrovnanému kouzelníkovi dávat další důvody k běsnění.

   „Ale profesore, můžeme odložit veškerou přetvářku,“ poznamenal. „Jak jsem řekl, nemám v úmyslu vás zabít.“

   „Budiž, Pottere,“ řekl nakonec. „Máte pravdu. Nebýt vás, Lily by žila. A já bych se postaral o to, aby žila se mnou. Nenechal bych ji v náručí vašeho debilního otce.“

   „Pokračujte,“ vyzval Harry a spokojeně se opřel v židli, ve tváři pokřivený úsměv.

   Severus se zhluboka nadechl a při pohledu na Harryho Pottera, tak jiného, tak blízko zhroucení… ve stavu, tak podobném tomu, v němž se sám nacházel, došel k názoru, že horší už nic být nemůže.

   „Proklínám den, kdy jste se narodil, Pottere! Kdybych mohl vrátit čas, uškrtil bych vás okamžitě poté! Holýma rukama, slyšíte? Nic z toho pekla by se nestalo, rozumíte mi?“

   „Perfektně,“ souhlasil Harry. Tím Severuse jenom pošťouchl přes okraj.

   Během následujících několika minut mu přesně řekl, co si o něm myslí, jak silnou k němu chová zášť a jak moc si přeje, aby byl mrtvý. Používal slovník u mistra lektvarů neslýchaný a barvité popisy smrti, kterou by mu přál, byly skutečně působivé. Když skončil, zhluboka si oddechl a podíval se na culícího se kluka.

   „Smažte si ten idiotský úsměv z obličeje!“ zařval.

   „Promiňte,“ odtušil Harry klidně a poklepal si hůlkou o levou dlaň. „Doktor Morule říkal, že je důležité, abyste ze sebe dostal tyhle potlačované emoce. A potom, bylo skutečně fascinující poslouchat vás nadávat.“

   „Proč to děláte, Pottere? Proč se snažíte mi pomoci?“ zeptal se po dalších několika minutách hrobového ticha. Opravdu ho to zajímalo a po dnešku by rád konečně dostal pravdivou odpověď.

   „Berte to jako splátku dluhu, profesore,“ ušklíbl se Harry. „Opakovaně jste mi zachránil život, tak vám to chci jen splatit.“

   „Nedělal jsem to pro vás.“

   „Ani já to nedělám pro vás,“ odtušil klidně a otočil se k němu zády. Pomalu si přiložil hůlku ke spánku a pronesl: „Pokud mě omluvíte…“

   Severus několikrát zafrkal a poté nechal Pottera, aby ulehčil své hlavě. Neměl nejmenší tušení, co si o tom všem myslet. Nechápal, jak je to možné. Viděl dost věcí na to, aby si odvodil, že se Potter zhroutil… ale i tak mu to nedávalo smysl. Není možné, aby se sesypal, ne Zlatý nebelvírský chlapec… Není možné, aby stal stejně bezcitnou zrůdou, jakou byl Voldemort… nebo ano?

   Tohle není dokonalý život, který měl hrdina kouzelnického světa žít. Tohle je Potterovo osobní malé peklo, plné nočních můr, výčitek svědomí a šílenství… do kterého byl Severus zatažen.

   Strávil několik hodin přemýšlením nad situací, v níž se oba nacházeli. Vždycky věděl, že Potter je stěží natolik inteligentní, aby mu mohl být přiznán status člověka… ale teď věděl, že ten kluk nikdy neměl k lidství dál než právě teď…

   Vybavil si jeho pohled, jeho výraz, jeho hlas, když mluvil s Lestrangem. Jako by Temný plán promlouval ze záhrobí. Svým způsobem byl rád, že jej Potter vytáhl z myslánku předtím, než měl možnost pořádně vidět, co ze Smrtijeda zbylo. Ten pohled by nebyl hezký…

   S nepříjemným trnutím si uvědomil, že se musí dostat pryč. Potter je skutečně nebezpečný… a čím déle bude v jeho přítomnosti, tím více příležitostí má, aby jej rozzuřil  k nepříčetnosti, kterou nechce poznat z blízka.

   ***

   Druhý den se Severus probudil pozdě, až v deset. Potter, opět usměvavý a spokojený, jako kdyby se večer nic nestalo, s ním posnídal, i když už jednou musel jíst. Severus jej po celou dobu nedůvěřivě pozoroval.

   „Ne, druhá hlava mi skutečně nenaroste,“ informoval ho. „Jestli jste dosnídal, vyrazíme.“

   „Kam?“

   „Do nemocnice,“ odpověděl bez zaváhání. „Předpokládám, že chcete co nejdříve zmizet z mé blízkosti, ne?“

   Severus kývl a neochotně jej následoval ze dveří. Jestliže jediný způsob, jak se dostat pryč z tohoto domu, je navštěvovat mudlovské rehabilitace, budiž. Každá minuta mimo Potterův blázinec je dobrá. Jestliže je skutečně možné, aby mu to i pomohlo uzdravit se, ještě lépe.

   Harry mu podržel otevřenou branku – plot by potřeboval opravit a natřít – a poté se zazubil a gestem ukázal k mudlovském autu zaparkovanému na protější straně silnice. „Máte tu čest být první člověk, který se sveze v mém autě.“

   „Cože?!“

   „Víte, tahle otázka je už skutečně únavná. Auto, určitě víte, co to je?“

   „Nemáte v úmyslu přepravit se do nemocnice tímhle, že ne? Nemáte řidičák!“

   „Vlastně… mám,“ zazubil se Harry a bez dalších průtahů Severuse dotlačil k místě spolujezdce a otevřel dveře. „Posadíte se sám, nebo vás tam mám hodit, profesore?“

   Severus se posadil sám a zapnul si i bezpečnostní pás.

   „Kdy jste si pořídil auto?“

   „Dnes ráno,“ oznámil.

   Severus jen zapolykal: „A jak dlouho máte řidičské oprávnění?“

   „Týden,“ odpověděl a nastartoval. Pomalu vyjeli. Malý Dolík byla skutečně malá mudlovská vesnice, kolem níž se nacházely široko daleko jen pole a louky. Přejeli most přes bystrou říčku a po dalších deseti minutách cesty venkovskou krajinou odbočili na dálnici.

   Harry sešlápl plyn až k podlaze.

   „Máte sebevražedné sklony?!“ vyštěkl Severus, až do této chvíle uklidněn Harryho řidičskými schopnostmi a dodržováním povolené rychlosti.

   Harry otočil hlavu a zadíval se na něj s pobaveným výrazem a nakrčeným obočím.

   „Dávejte pozor na cestu!“ zafrkal vztekle a zachytil se palubní desky, když auto prudce přibrzdilo a Harry se jen taktak vyhnul srážce s nákladním automobilem.

   Zatroubil na kamion a předjel ho. „Vážně chcete znát odpovědět, profesore?“