18 My, padlí

Toho, kdo chce jít, osud vede, dumal Harry, na jeho rtech pohrával slabý úsměv, když pozoroval scénu před sebou přimhouřenýma očima, v nichž tu a tam probleskly jen náznaky jeho hlubokého nadšení.

   Voldemort seděl na svém trůnu a Nagini se mu plazila po ramenou. Oba se zdáli být poměrně spokojení – Tom proto, že se jeho milovaná konečně umoudřila a neměla v plánu mu způsobit nějakou fyzickou újmu, a Nagini proto, že se zbaví natrvalo své nejméně oblíbené osoby mezi Smrtijedy vůbec.

   „Kde je Bellatrix?“ zeptal se Pán zla výhružně. Svolal okamžité noční shromáždění většiny svých Smrtijedů, stejně jako středeční noci, když Harrymu zadal jeho úkol. Nebylo zase tak těžké dostavit se rychle do síně, v které se stejně zvědavci tak jako tak poflakovali.

   Harry pozoroval otcovu vysokou postavu poblíž, jak vrhá jeho směrem poměrně znepokojené pohledy, a cítil se z neznámého důvodu velice spokojeně. Dnešní noc se rýsovala čím dál tím lépe a únava z nedostatku spánku jej opouštěla tváří v tvář nadšení ze svých úspěchů.

   Dveře do síně se najednou rozlétly a v nich na vteřinu ustrnula osoba, na kterou tak netrpělivě tři jedinci hovořící hadím jazykem čekali. Harrymu se rozzářil pohled, když si ji prohlédl, a jeho srdce se těžce rozbušilo. Zaťal ruce v pěst a urgoval stůj puls, ať se zklidní, a tvář, ať nedá najevo nic z jeho radosti a jeho touhy dostat ji konečně do rukou. Svou myšlenku dokončil s vnitřním úšklebkem: A toho, kdo nechce, vleče.

   Bellatrix vešla dovnitř celá rozzářená a s čerstvou krvavou šmouhou na tváři. Rubínová kapalina byla v ostrém kontrastu proti její bledé líci a pramen jejích vlasů rámoval jednu její tvář. Evidentně byla vyrušena na počátku své oblíbené zábavy.

   Prošla úzkou uličkou dalších stoupenců až do přední části a hluboce se uklonila. Když se narovnala a zaujala své místo v půlkruhu Voldemortových nejvěrnějších před trůnem, její pohled se dychtivě vpil do jejího lorda, naprosto ignorujíce cokoliv a kohokoliv dalšího.

   Nagini ze sebe vydala jakýsi posměšný sykot podezřele připomínající spokojené zafrkání – pokud by mohla frkat.

   „Bellatrix, drahá,“ protáhl Voldemort s pobavením a poklepal Nagini po hlavě, aby se nenechala příliš unést. „Jak skvělé, že ses k nám konečně připojila. Crucio!“

   Kletba ji zasáhla a zhroutila se s výkřikem k zemi. Záškuby a křeče jejích svalů donutili další Smrtijedy poodstoupit trochu dále, aby nebyli náhodou zasaženi, a Harry se s neovladatelným nadšením naklonil vpřed.

   Mnoho pohledů se upřelo na černě oděného mladého muže, jenž stál vedle Voldemortova trůnu, a mnoho z věrných Pána zla bylo zaraženo shodnými výrazy pobavení v jejich tvářích, stejně faktem, že Moon, na tak významném místě, nemá ani smrtijedské róby.

   „Pro příště si zapamatuj, že když řeknu okamžitě, myslím tím okamžitě!“ doporučil jí a zrušil kouzlo. Spokojeně se opřel o vysoké opěradlo a hůlku si protáčel ve svých prstech, zatímco Nagini se smála. To jí sssvědčí!

   „Jak mnozí z vás již zaregistrovali, Ater Moon splnil svůj úkol nad veškerá očekávání,“ poukázal na Harryho, který se mírně uklonil na znamení díků. Taková chvála, to si snad ani nezaslouží…

   „Dobře si tohoto muže prohlédněte,“ pokračoval pak Voldemort. „Náleží mu čestné místo mezi vašimi řadami a očekávám, že mu budete prokazovat respekt, jako kdyby nosil mé Znamení.“

   Nikdo ze Smrtijedů nebyl natolik hloupý, aby vydal jedinou hlásku – ale bylo na nich poměrně jasně viditelné, že se jim to nezamlouvá a jsou poněkud zmatení. Nemá Znamení?

   „Ano, Ater Moon nebude mít tu čest nosit moji značku jako vy,“ Voldemort pronesl ostře. „Okolnosti naší spolupráce jsou poněkud odlišné. Nezpochybňujte vůli svého Pána!“

   Chvilku bylo ticho a Harry se bavil. Tak tahle vládne diktátor. Zajímavé.

   „Bellatrix!“ zvolal pak nečekaně a jemně začal vykreslovat jedním prstem kruhy na hlavě své společnice s takřka nepatrným úsměvem.

   Její chvějící se postava, podepíraná svým manželem, předstoupila nejistě vpřed, přesto s tváří zářící oddaností. A takhle se před diktátorem plazí jeho služebníci. Fascinující.

   „Krom tvé nedochvilnosti jsem velice spokojen s tvojí službou,¨“ oznámil jí.

   „Můj pane, děkuji, můj pane…“

   „Proto jsem se rozhodl, že to budeš ty, kdo našeho Atera bude učit. Ty víš, co mám na mysli, že ano?“

   Bellatrix rychle přikývla, ačkoliv napjetí v jejích ramenou náhle zrazovalo její nejistotu. Očima zatěkala k Harrymu a setkala se s jeho chladným hodnotícím pohledem a zachvěla se.

   Nezapomněla na jejich první setkání, usoudil Harry. Což bylo jen dobře, moc dobře. Má z něj strach a neví proč? Ještě lepší.

   „Ihned,“ dodal Voldemort. „Přeji si, abys doprovodila našeho mladého přítele a zůstala mu k ruce, rozumíš?“

   „Já…“ zapolykala, zatěkala očima k Harrymu a zahleděla se na Pána zla. „Ale…“

   „Tak rozumíš?“ zopakoval smrtelně nebezpečně.

   „Ano,“ zašeptala a hluboce se uklonila. Když se narovnávala, Harry zachytil její pohled – pryč byl strach i oddanost Voldemortovi. Dívala se na něj očima plnýma zášti a pohrdání a pro něj bylo snadné uhodnout, co se jí honí hlavou. Musela to přece být jeho chyba, že ano? Poštval proti ní jejího Pána, nějak, a teď mu bude ještě k ruce? Ona z čisté krve, Bellatrix Blacková Lestrangeová, Voldemortova nejvěrnější služebnice? Uvidí se.

   Thomasssi? Zasyčela Nagini.

   Ano? Zajímal se a nepřestával očima pozorovat zábavnou scénu před sebou. Zachytil totiž pohled, jenž Bella vyslala Moonovým směrem a byl zvědavý, jestli si jeho nový spojenec všiml toho samého.

   Harry se na Bellatrix slibně pousmál a střelil pohledem po svém otci. Bylo snadné jej jinak ignorovat – Snapea si nikdo další nevšímal, jako kdyby tam nebyl, a on sám měl na tváři masku neproniknutelnosti. Jen napjetí v jeho očích signalizovalo, že není nadšen vývojem situace, na rozdíl od svého syna.

   Ty kroužky jsssou příjemné, řekla mu. Víššš, ještě je pořád sssobotní noc… kdybysss to tu ukončil rychle…

   „Běžte, táhněte mi z očí!“ zařval. „A Bello, radši našeho Atera poslouchej, protože má mé výslovné svolení s tebou nakládat, jak uzná za vhodné.“

   „Mám?“ podivil se Harry nevinně.

   „Právě uděleno!“ odvětil a rozhlédl se kolem. „Tak co tu ještě všichni děláte?!“

   Možná, že Harry právě nalezl odpověď na otázku, proč je Voldemort tak prchlivý. Prostě spěchá… zatetelil se radostným očekáváním a úkosem se zadíval na Bellu. Krev v jeho žilách začala zpívat v předtuše sladké pomsty a jeho mysl mu urychleně prezentovala plány. Byl obluzený vidinou její smrti a byl znechucen, že nedokáže myslet jasně. Ale touha převyšovala cokoliv jiného.

   Síň se pomal vyprázdnila a Voldemort s Nagini prošli bočními dveřmi pryč. Otec se přemístil s důrazným pohledem typu ´máš co vysvětlovat´ zpět do školy konečně se vyspat a Harry se rozhlédl kolem sebe s vlčím úšklebkem, který už nedokázal ani vteřinu potlačit.

   Bellatrix zaprskala: „Co? Čemu se směješ, ty slabomyslný hlupáčku? Myslíš si, že když se ti podařilo potěšit našeho Pána jednou nějakým chytrým tahem, máš právo se vyvyšovat nade mě? Mě?“

   Harry se jen pousmál víc. Ještě pár minut, jen pár minutek. Pomalu k ní došel s rukou nataženou: „Je třeba se přemístit. Poskytneš mi tu čest, lady Lestrangeová?“

   Evidentně překvapená, že ten zvláštní mladý muž reagoval na její urážky s perfektní zdvořilostí, přijala jeho ruku a dovolila Harrymu vést jejich kurz.

   Pokoj, v němž se o pár okamžiků později zhmotnili, byl daleko víc než jen omšelý; zbytky starých tapet se odlupovaly ze zdí, omítka opadávala, parkety na podlaze byly poničené a vytrhané, nábytek na rozpadnutí či rovnou na kousky. Byl to studený pokoj, špinavý a zaprášený a rozmlácenými okenicemi a dveřmi vytrženými z pantů profukoval studený průvan.

   Harry ji nechal, aby se ve světle hůlky s nechutí rozhlédla po pokoji, a prohlížel si ji znovu s tou dobře známou touhou ji zabít – sílila s každou další vteřinou. Mít ji tak blízko a neudělat to? Harry s jistotou věděl, že jeho sebeovládání není tak silné. Toužil ji zničit s vášní a zničí ji teď. Jenom pár okamžiků…

   Bellatrix zahlédla tu emoci v jeho tváři, naprosto neskrývanou, když se na něj obrátila, aby se dožadovala, kde jsou; barva opustila její líce a strach se vrátil do jejího pohledu. Pevněji stiskla hůlku a namířila ji Harrymu doprostřed hrudi.

   „Má lady, omluvte toto chatrné přístřeší, ale bude to místo, na kterém budete muset zůstat,“ promluvil, jako by se nic nestalo. Jeho hlas byl dokonale klidný.

   „I díra v Azkabanu je ve srovnání s tímto domácká a pohodlná!“ odsekla. „Kde jsme, Moone? Varuji tě…“

   O krok ní přistoupil a s úsměvem zpozoroval, že téměř, téměř o krok ustoupila. Ovšem na to byla příliš hrdá, příliš na výši, aby se nechala pokořit jen tak nějakým mladíčkem. Zůstala bez pohnutí, jen trochu ztuhla, a hrot její hůlky se zaměřil Harrymu mezi oči. Přesto se bála.

   Kdo by se nebál, když se k vám pomalu blíží mystik se smrtí – vaší smrtí – vepsanou v očích a pomalu vás nechává pocítit intenzitu své pečlivě zastírané síly? Komu by nepřejel mráz po zádech, kdo by nezadržel dech?

   Kolem nich začal vzduch praskat statickou elektřinou, napětím, silou a černá v jeho zorničkách se pohnula a vylila se ven, kompletně zničila iluzi Moonových modrých očí a zastínila i jeho bělmo.

   „Jste obeznámená s tím, jak funguje nitrozpyt, má lady?“ zašeptal. Stála přikovaná na místě, nyní kompletně paralyzovaná jeho hlasem a tíhou jeho vůle kolem. Nepřál si, aby se pohnula, nebyla toho tedy schopná. „Je to fascinující disciplína, to mi věřte. S přirozeným talentem a chutí experimentovat… beze strachu o poškození mysli experimentálního subjektu se s nitrozpytem dají dělat divy.“

   Přiblížil se úplně k ní; téměř nedýchala, zajatá jeho černým, nemilosrdným pohledem. Jemně jí vzal hůlku ze ztuhlých prstů a strčil si ji do kapsy. Něžně, téměř jako by tak činil s láskou, svými dlouhými prsty zmapoval její tvář v imitaci pohlazení a nakonec pevně zachytil oběma dlaněmi její spánky.

   „Vzala sis, co bylo mé, sobecky a bez ohledu na to, co činíš. Vzala jsi mi rodinu,“ promluvil hedvábně a sklonil se k ní.

   Roztřeseně zavřela oči v očekávání… něčeho, čehokoliv. Znovu ji zamrazilo a přitom Bellatrix cítila oheň v místech mystikova doteku. Její vůle, její osobnost – to vše se ztrácelo v jeho žáru, který pálil, který chlácholil, který ji brzy zničí.

   Harryho dech ji polechtal na kůži, jeho ústa zašeptala jen milimetry od těch jejích: „Chci tě mít, Bellatrix. Chci tvou duši. Podívej si mi do očí.“

   Víčka se zachvěla jako motýlí křídla lapená v síti. V jediném okamžiku jasnozřivosti, když její rozum probleskl z hlubin šílenství, naposledy, viděla pravdu a věděla, že tato chvíle je tím posledním momentem jejího života. Byla to vůle osudu, že okamžik jejího osvobození z držení vnitřních démonů a temnoty přišel ve vteřině jejího konečného a nenávratného zatracení.

   Otevřela oči a podlehla.

   „Legilimens, má Bello,“ zašeptal s hřejivým citem, který ji naplnil. Bylo těžké definovat, co v tu chvíli cítila Bellatrix a co cítil Harry – jednalo se o něco unikátního. Lidské emoce jsou tak složité – láska má mnoho podob a nenávist s ní tak těsně hraničí… vždyť nemůže to být láska, jež člověka dokáže dovést do míst temnějších než noc a páchat skutky proti morálce a proti všem vlastním idejím? A nemůže to být nenávist, jež konečně přináší mír a to něco, co bylo tak zoufale hledáno?

   Roztrhal její mysl, zničil jejího ducha.

   Na konci toho bolestivého, mučivého procesu mu po tvářích tekly slzy a Harry plakal za zničené životy; za Síriuse a desítky dalších kouzelníků a stovky mudlů, které šílená masová vražedkyně usmrtila… ronil slzy za její vlastní prázdný život, za kruté dětství v domě Blacků a osud, jenž Bellatrix nedal možnost být jinou.

   S roztřeseným výdechem ji propustil ze svého sevření, ruce obratně přesunul z jejích spánků kolem jejího pasu a ramen a pomalu si snesl k zemi, namísto aby ji nechal padnout. Bylo to tak snadné – nitrozpytec jako on dokázal nabourat její mysl, vyplenit její vědomosti, vstřebat je do sebe…

   Harry Bellatrix – nebo to, co z ní zbylo – pozoroval několik předlouhých minut, slzy volně kanoucí po jeho tvářích. Její tělo ještě žilo, pohled prázdný, oči vytřeštěné a skelné. Najednou se cítil tak prázdný… jeden z jeho životních cílů byl právě splněn a zůstávalo v něm hořkosladké prázdno. Byl jí posedlý, byl k ní přitahován jako můra k plamenu svíce – ale byl to on, kdo ji sežehl a přinesl jí zkázu.

   Na kolenou se naklonil nad její torzo a rychlým pohybem ukazováčku načrtl do vzduchu nad její hrudí jakýsi znak. Vzduch zhutněl a zapraskal a v místě hrudní kosti se objevilo matné, našedlé světélko. Viděl něco podobného už dávno, unikat z Síriuse tehdy u jezera s mozkomory…

  Rukou s prsty zohnutými, jako by držel cosi ve své dlani, začal táhnout a světélko opouštělo Bellatrixino tělo. Čím více jej bylo venku, tím více bylo vidět, jak špinavé je; co kdysi bývalo křišťálově průzračné a naplněné jasem nevinnosti, teď bylo černavé a šedé a zakalené – duše zmrzačená, duše prokletá.

   Vyzvedl ruku až vysoko nad hlavu; s konečným trhnutím se to třepotavé cosi osvobodilo a z Bellatrix unikl poslední dech. Jako útočící had vymrštil levici a uvěznil její duši ve své dlani. Zachvěl se nad tím kontaktem – jako by držel v rukou písek a vodu zároveň – a mezi prsty mu prosvítaly drobounké paprsky.

   Přivolal k sobě kus dřevěné nohy od židle a několika účelnými pohyby zápěstím a prsty dřevo osekal do podoby malého hranolku, který dotekem proměnil v krabičku a následně přetavil v křišťálovou, neproniknutelnou schránku. Duše v jeho levé dlani mu již uklouzávala ze sevření, proto si pospíšil a uvěznil ji uvnitř.

   Pár okamžiků sledoval svůj úlovek, svou výhru a poté se zadíval na nehybnou tvář, ve smrti konečně v pokoji. Když krutost opustila Bellatrixiny rysy, měla tvář anděla padlého z nebes.

   Uhladil neposlušný pramen divokých kudrlin a přiložil dva prsty k jejím rtům, načež si je přiblížil k vlastním ústům v polibku na rozloučení a znamení díků.

   Její tělo vzplálo a proměnilo se v popel.

   Harry zavřel na vteřinu oči a unaveně si je promnul, načež se s hlubokým nádechem zahleděl na očouzenou zem a očima sledoval směr, kde byla ukrytá komora s Removým tělem. Jeho duše procházela mučením v Pandemoniu a s klidným svědomím jej tam nemohl a nechtěl nechat ani o vteřinu déle než musel.

   Bellatrixiny vědomosti ohledně Devatera a jejího užívání byly dostačující, aby Harry věděl, co dělat a jak toho dosáhnout. Mentálně si poznamenal, že než zabije Voldemorta, musí – bezpodmínečně – vyrabovat i jeho mysl.

   Balíček, který mu Artur ve vší tajnosti předal, obsahoval věc, kterou Harry předpokládal, že bude potřebovat pro své plány – a hle, v tuto chvíli to bylo přesně to, co jej donutilo k uspěchané akci, jež svým způsobem nebyla tak uspěchaná.

   Vytáhl obraceč času a vrátil se zpět do sobotního večera, jednu hodinu před půlnoc. Zdá se, že sobotní noc je určená pro osvobozování jeho rodiny…

   ***

   Ve své zvrácenosti byla Bellatrix geniální. Její mozek jí nabídl skvělý způsob, jak Remuse Lupina umučit; poslala jeho duši do pekla, kde bude trpět – ale nejen to, poslala jej devátou kletbou do Devátého kruhu, kde krom bolesti z přítomnosti v Pandemoniu budou mučit jeho duši i obrazy zrad, jež nějak souvisí s jeho životem.

   Harry vynesl Removo tělo z ochranné komory v Chroptící chýši a vydal se do Zapovězeného lesa, na místo, kde poprvé přičichl k černé magii. Přípravy na jeden z těch nejstrašlivějších rituálů, jaké kdy existovaly, pro něj nebyly překvapivě vůbec složité. Chtěl otevřít pekelnou bránu a nepotřeboval složité přípravy, jaké museli podstupovat všichni slabí před ním. Jeho magie byla tak intenzivní, že jediné, co potřeboval, bylo lákadlo, kterému by se nedalo odolat. Všechno další je otázkou čiré a brutální síly.

   Jediné, co potřeboval, byla krev nevinného.

   V jeho duševním rozpoložení mu přišlo velice vtipné, že to bude jeho krev, krev samotného vyvolávače, která mu otevře portál, která podrobí jeho vůli démona, jenž jej bude nucen poslechnout…

   S jistou váhavostí vkročil na mýtinu, která jej přivítala s radostí. Nechal kolem sebe proudit její podivné vědomí a levitoval Rema kousek stranou od poutacích kruhů a oltáře a očima pročesával les kolem obětního místa. Některé stromy už byly holé a jejich větvě připomínaly natahující se ruce, šelest větru mezi nimi působil jako stovky tichých proseb, ale Harry je ignoroval.

   Musel vykonat ten prostý a přece tak děsivý rituál dobře a bez chyb – nejenže že na tom závisel Remův život, ale spočíval v tom i úspěch mystikova tažení. Jak nad tím víc přemýšlel, tím jasnější to bylo. Pandemonium je místo, kde může naleznout vše ztracené, kde jsou spoutané staré pravdy.

   Slova třetí věštby profesorky Trelawneyové se k němu vracela v ozvěnách a Harry věděl, že se strachoval další zrady marně. Ne že by nebyl nikdy v budoucnu zrazen… byl dvakrát zrazen, ale natřikrát zrazen je. Ta slova referují k hlubokému tajemství v minulosti a skutečnost, že se musí vypravit do Devátého kruhu, kde pykají zrádci, jen celou věc korunuje. Jakmile tam vkročí, spatří útržky životů jiných, jejich zrad, která nějakým způsobem ovlivnila Harryho život.

   Setřásl ze sebe oblečení i prsteny a náušnici a s hlubokým nádechem se postavil do menšího z kruhů. Evokoval svou sílu, svou temnou stránku, a vyzval vědomí obětiště ke spolupráci. Jeho ochranný kruh začal slabě žhnout a vzduch zhutněl syrovou energií.

   Od minula ušel dlouhou cestu a dnes tu nestál jako mladíček nedožitých šestnácti let. Dnes tu stál jako mystik, jenž se nezastaví před ničím, aby si vyplnil své cíle. Říkalo se, že kdo otevře bránu a vkročí do Pandemonia z vlastní vůle, vrátí se změněný – vrátí-li se vůbec… Věděl, kam kráčí a věděl, co riskuje.

   Zadul vítr a země se zachvěla, když spustil pomalou inkantaci hrdelním hlasem. Zaklínal v jazyce, který neznal a raději ani znát nechtěl – bylo v něm cosi nečistého, co mu obracelo žaludek naruby.

   Rituální dýkou z platiny si rozřízl dlaň a rozmazal krev po kameni. Poté pozvedl ruku ve svým rtům a okusil její chuť. Jeho oči se zažehly silou magie pulzující v něm. Bylo to černé světlo, tak podobné tomu, že vycházelo z Kamenů zkrocení…

   Vzývám tě, démone, přijď! Ochutnej krev nevinného, jíž jsem ti přinesl, cítíš tu vůni? Vzývám tě, přijď!

   Znovu a znovu, víc, hlasitěji rychleji… Přijď! Přijď! Přijď!

   Rozpažil paže a zvrátil hlavu, jak usilovně zaklínal, pot mu stékal po těle, dýchal zrychleně a pod jeho bledou kůží se začalo rýsovat tetování moci, tak dlouho neviděné. Nepoužíval nikdy předtím tolik své energie, nikdy neotevřel spojení s magií všude kolem. Nikdy neměl potřebu přístupu k čiré moci, jež zahání únavu, jež hýbe světem, že ohýbá nebesa a jež třese peklem. Nikdy nebyl více mystikem než v tuto chvíli.

   Kde jiní smlouvali a nabízeli, kde jiní pili posilující lektvary a spali tři dny a tři noci, tam mystik, unavený z boje, vyčerpaný a bez proseb, nařizující, stál a nebylo možné jej neuposlechnout…

   Harryho tetování začal zářit, tím jasněji, čím víc moci nechal proudit svým tělem. Vzduch kolem něj se tetelil žárem a černé světlo osvětlovalo a zahalovalo noc.

   Země zanaříkala a druhý, větší kruh se rozžhavil. A najednou tu bylo něco dalšího, pevně zachycené v pasti z rudých run otroctví, vzteklé a toužící po krvi…

   Harry jej neviděl, kromě černého stínu, jenž vyplňoval kruh, a několik okamžiků jej pozoroval běsnit a vzpírat se proti svým poutům, vzpínat neviděné, černotou skryté paže ve zlosti a bušit do štítu…

   „Skloň se před mou vůli,“ řekl klidným hlasem, jen trošku skutečně ochraptělým z vyvolávání. Samotný jazyk, v němž byla inkantace, mu zanechával v ústech nepříjemnou pachuť. „Otevři mi bránu do vašeho království.“

   Démon se znovu zazmítal a odmítl.

   Harry zvedl s krutým úsměvem ruku před tvář, aby byla dobře vidět, a začal pomalu, jemně, svírat prsty v pěst. Z toho nešťastného stvoření vyšel nelidský výkřik bolesti a v křečích zabušil proti štítům.

   „Řekl jsem, ať mi otevřeš bránu, démone!“ pronesl ostře.

   „Co budeš pohledávat v naší říši, Ty, jenž neseš moc?“ zavrčel pomalu, hlasem hlubokým a naplněným něčím podobným respektu.

   „Máte něco, co je moje,“ odtušil. „Chci duši Remuse Lupina.“

   „Nemohu otevřííít!“ zakvílel. „Můj pán nedovolí, abys odvedl toho vlka…“

   Harry líně zahýbal prstem a do rukou mu vlétla schránka s duší Bellatrix Lestrangeové. „A já mám něco, co patří tvému pánu. Drahoušek Bellatrix se zaslíbila jemu, když jej vyvolala kletbu přímo z jeho osobního kruhu, není-liž pravda?“

   Temnota v poutacím kruhu na okamžik znehybněla.

   „Rychle, démone,“ prohodil Harry. „Nemám celou noc.“

   Již neváhal a asi deset centimetrů od ochranného kruhu po Harryho levici se zatetelil černý obdélník, průchod.

   „Najdi vlka a odveď jej, troufáš-li si.“

   „Tuhle maličkost ti dám, jakmile se vrátím,“ Harry se ušklíbl a upustil schránku na zem. Ani omylem nebude věřit démonovi…

   Jen se slabě zrychleným pulsem opustil ochranný kruh, vstříc temnotě.

   Jeho zrak se rozostřil a vše se ztratilo. Až po několika vteřinách znovu prohlédl a spatřil Devátý kruh pekla, kde pykají zrádci a sídlí samotný Lucifer, ten největší z nich. Byla to mrtvá krajina, studená – a kupodivu zamrzlá. Ve vodách, po nichž Harry kráčel, obklopen jen sněhem a ledem a námrazou pokrytými stromy a kameny a keři, se nacházeli hříšníci.

   Směr jeho kroků nebyl náhodný – cosi jej táhlo a věděl, že nalezne Náměsíčníka, zachyceného v síti vizí, útržků životů těch, kteří zradili jeho, jeho rodinu či jeho přátele…

   S něčím podobným neklidu se po chvíli zastavil. Jeho oči se rozšířily, když se před ním náhle objevilo cosi a Harry, fascinován, zvědavý a nejistý jako dítě, když vztahuje ruku po něčem neznámém, se nechal vtáhnout jakýmsi podivným výjevem dovnitř…

   ***

   V oknech se svítilo, což nebyl pohled, který uvítal.

   Jeho dům stál na okraji města, trochu zacloněn vysokým živým plotem před zraky všech zvědavých mudlů. Nebyl to nijak velký ani honosný dům, ale Severus s tím problém neměl; netrávil v něm zase tolik času – se všemi povinnostmi a získáváním mistrovského titulu v lektvarech byl rád, že se dostal do postele někdy kolem půlnoci, aby zase před sedmou odešel.

   Byl samotář a návštěvy k němu nezavítaly příliš často. V rychlosti projel seznam lidí, kteří věděli, kde bydlí, a připraven utéct či bojovat nahlédl do okna. Byl šokován povědomou postavou, kterou nalezl drze sedět na svém gauči, a neslyšně vešel do domu.

   Možná kdyby nebyl tak překvapen, postřehl by zvláštní zašeptání magie, když překročil práh.

   „Otče,“ pronesl obezřetně Severus a jen silou vůle zastavil tak přirozené, tak automatické sklouznutí hůlky do své čekající dlaně. Očima pozoroval každý jeho pohyb, roky pod otcovou střechou jej naučily sledovat především jeho ruce, zda-li nesahají po hůlce, aby lord Snape mohl uštědřit svému nezdárnému dědici jednu ze svých lekcí. „Co tady děláš?“

   „Severusi,“ pronesl Snape senior, jeho hlas studenější než led a přesto naplněn jakousi zvrhlou radostí. „Ach, také tě velice rád vidím, synu! Máš se dobře, doufám? Tvé studium postupuje bez potíží?“

   „Adekvátně. Stále jsi mi neodpověděl, co děláš v mém domě,“ odtušil stejně studeně, zatímco mu mráz přejel po zádech nad nezaměnitelným leskem v otcových očích. Pamatoval si jej dobře – předznamenával bolest pro Severuse a zábavu pro něj. „Myslel jsem, že jsi byl povolán naším Pánem k vyřízení nějakého delikátního úkolu.“

   „Och, to ano, Severusi, synu, to ano,“ lord Snape se pousmál ještě víc a odhalil zuby. „Jak je to dlouho, co jsme si jen tak pohovořili? Myslím tím o samotě. Šest či sedm let?“

   „Ano, zhruba tak,“ souhlasil prkenně Severus a ruka jej svrběla v touze sevřít se kolem hůlky a proklít otce všemi kletbami, na které by si vzpomněl.

   Byl to vysoký a pánovitý muž, působil mohutně, i když byl spíše útlý jako každý Snape, jeho ostré rysy drsnější než ty jeho syna, nezjemněné delikátní malfoyovskou krví. Měl pověstný snapeovský orlí nos, tradiční rodový znak, a jeho obočí bylo divočejší, propůjčovalo mu vzezření věčně podmračeného a iritovaného muže, dokonale stínící černé oči, tak často zúžené hněvem či vypočítavostí.

   Severus si povšiml, že jeho velice na krátko střižené vlasy na spáncích již značně šediví.

   Energicky se zvedl a vykročil k němu, dobře si vědom, že se Severus napjal a byl připravený se mu postavit, jako nebyl před nejakými sedmi lety. Žádný Snape nebyl natolik velký idiot, aby z vlastní pýchy podcenil své protivníky.

   „Pověz, Severusi, stále se přátelíš s tou mudlovskou šmejdkou?“ zašeptal a naklonil se k němu. „Jak se jmenovala? Ta zrzavá, zelenooká… Evansová… Linda?“

   „Ne, otče,“ řekl dutě Severus. „Nemluvil jsem s ní skoro tak dlouho jako s tebou.“

   „Vzala si toho Potterovic spratka, že? Je to pár týdnů…“

   Severus v tu chvíli udělal chybu – přes jeho klidnou, pasivní tvář vyjadřující mírné znechucení, že se baví o takové špíně, jako je nějaká mudlovská čarodějka, přelétl slabý záchvěv něčeho… žárlivosti, tak hluboké a tak silné, že nebyl schopný ji skrýt před mužem, který velice dobře znal zkažená zákoutí a zvrhlé touhy a potlačované emoce lidské duše.

   „Je to možné. Potter ze sebe dělal před celou školou i po ní blázna, jen aby se na něj ta holka podívala,“ řekl bezvýrazně. „Proč?“

   „Víš, synu, jsem rád, že ses dostal přes to nezdravé přátelství, které ti kdysi bylo tak drahé,“ Snapeův hlas byl tak posměvačný, tak jedovatý, že každé slovo mohlo stejně dobře být políčkem do tváře jeho syna. „Proto tě jistě potěší důvod mé návštěvy.“

   „A ten je?“ zeptal se kousavě.

   „Náš Pán mi dal za úkol prověřit tvou loajalitu, Severusi,“ řekl jemně a pousmál se. Byl nebezpečný úsměv, který sám o sobě přiváděl nepříjemné vzpomínky z dávné minulosti. Podobný úsměv měl Augustus Snape na tváři například ve chvíli, kdy zvesela srazil svou manželku ze schodů na Snake Rock přímo před zraky svého pětiletého syna.

   „Dal mi naprosto volnou ruku, znepokojen jen zmínkou, že jsi býval v přátelském kontaktu s tou špínou. Nedokážeš si ani představit, jak jsem si dal záležet s výběrem úkolu, který prokáže tvou ochotu bezvýhradně plnit Pánovu vůli a přitom ukáže, jak málo pro tebe ve skutečně znamená ta malá rusovlasá čubička…“

   Severusova tvář byla kamenná. „Co jsi naplánoval, otče?“

   Lord Snape zakroužil rukou a aktivoval tím jediným pohybem předem připravené bariéry v domě, které náhle zanechaly Severuse zcela v jeho milosti. Byl to příliš inteligentní, i když veskrze sadistický a šílený kouzelník, jehož znalosti byly encyklopedické, aby zanechal jedinou skulinku. Jeho syn proti němu mohl bojovat, ale v této situaci by prohrál.

   Cítil, jak jím prostoupila vlna otcovy magie a byl si jistý, že má jen dvě možnosti – podrobit se jeho vůli, nebo riskovat jeho nevoli a nakonec padnout rukou samotného Voldemorta jako zrádce.

   „Vidím, že jsi pochopil situaci, synu. Nikdo nebude natolik pošetilý, aby zasahoval,“ naklonil hlavu na stranu a gestem mu ukázal ke schodišti. „Čeká na tebe nahoře. Takže teď buď hodný chlapec a ukaž tatínkovi, jak moc dokážeš poslouchat.“

   Severus zatěkal očima ke schodům a nepohnul se z místa. „To nemyslíš vážně! Odmítám se dotknout té šmejdky třeba jen dlouhou tyčí, natož…“ otřásl se.

   „Ach, můj chlapče, zanechal jsem v tobě dojem, že jsem zvědavý na tvůj názor?“ zeptal se lord Snape s politováním.

   „Pokud jsi věrný našemu učení, poslechneš mou vůli, neboť mi náš Pán dal svolení rozkázat ti jeho jménem cokoliv. Jaký větší důkaz věrnosti, než vzdát se své hrdosti a pošpinit se jejími doteky mu můžeš poskytnout, ty samolibý, pyšný kluku?“ v očích se mu objevil šílený fanatický lesk. „Na druhou stranu, Severusi, jestli jsi zrádce našeho Pána, co se paktuje s těmi krvezrádci a milovníky chátry, jestli ta Evansovic děvka stále otravuje tvoje myšlenky… vím, že nebudeš schopný se jí dotknout, pokud to tak je.“

   Severus mu věnoval prázdný pohled, zatímco se jeho otec ještě víc pousmál. „Mám dost tvé zpupnosti, synu. Ráno vás oba nechám buď běžet a ty projdeš zkouškou, nebo vás oba s největší radostí usmrtím tím nejbolestivějším způsobem, na jaký si vzpomenu. Teď běž nahoru.“

   Byl to rozkaz, který nepřipouštěl odpor, a mladý muž podvědomě uposlechl.

   „Ach, Severusi,“ zavolal za ním otec. „Nenech se zmýlit, budu vědět jestli jsi to udělal!“

   Jeho nohy jej jako v mrákotách vynesly po schodech nahoru a do ložnice. Přede dveřmi se jen na krátkou chvíli zastavil a nadechl se, mysl zastřenou panikou a strachem a něčím velice nepatřičným. Potom vešel a jakmile za sebou zavřel, byl si jistý, že se dveře do rána neotevřenou, pokud…

   Jeho ložnice byla zahalená v matném šerosvitu ztlumené lampy v rohu, jenž všemu dodával směšné stíny a dusil pokoj v atmosféře nepříjemného napjetí. Postel, tak nevinně umístěná napravo od něj, okamžitě přitáhla jeho pohled a Severus jej rychle upřel na jediného nebohého okupanta místnosti.

   „Seve!“ zvolala s úlevou rusovlasá dívka, do této chvíle neklidně usazená v křesle u okna, daleko od postele. Vyskočila na nohy a agitovaně k němu přešla. „Merline, ani nevíš…“

   „Ahoj Lil,“ odtušil dutě a nechal se sestersky obejmout, i když jeho oči zahořely. Velice rychle se od ní odtáhl, přesvědčil se, že setkání s jeho otcem přežila ve zdraví, a začal zkoumat kouzla uvalená na pokoj.

   „Ach, nenamáhej se,“ řekla mu otráveně. „Už jsem se zkoušela dostat skrz – ani ve snu… no, tak nech toho! Víš přece, že jsem v odeklínání lepší než ty…“

   „Mimochodem, tvůj otec je velmi okouzlující muž, Severusi,“ dodala se zafrkáním, zelené oči rozpálené náhlým hněvem. „Řekl mi velice, velice barvitě, co zamýšlí udělat. Seve, ty jsi s tím idiotem vydržel pod jednou střechou třináct let? Skutečně?“

   Zdrceně se usadil na posteli. „Nežertuj! Uvědomuješ si, v jak velkých potížích jsme?“

   „Nebuď upjatý a nažehlený snob, Seve,“ napomenula ho hravě a usadila se vedle něj. „Řekni to naplno: nemáme problém, jsme v průseru.“

   „Necituj mi tu Pottera,“ zavrčel a odtáhl se. „Ráno budeme mrtví, Lil, mrtví! Opravdu nechci, aby moje poslední chvíle byly strávené dumáním nad čímkoliv, co mohlo opustit jeho nevymáchanou hubu.“

   „Tak zaprvé, Severusi Snape, James je můj manžel – a netvař se, jako bych ti dala facku. Probírali jsme to tisíckrát! A za druhé, nevím jak ty, ale já rozhodně nemám v plánu umírat,“ řekla věcně.

   Všechny popisy i fotografie Lily Evansové byly zavádějící – při veškeré snaze, nic nedokázalo vykreslit přesně smaragdový lesk jejích očí, když se rozčílila, ani zář jejích vlasů ve slunečním světle, nejlepší popis nemohl podat svědectví o tom, jak krčila nos, když se snažila vymyslet nějaké řešení – a ani v nemenším nebylo možné zachytit a popsat, jak zranitelně a plaše mohla vypadat jen vteřinu poté, co plna sebevědomí oznámila, že nehodlá zemřít.

   Severus se na ni zvláštně zahleděl a při pohledu do jejích rozšířených očí, které se blyštěly naplněné slzami, ji pomalu objal kolem ramen a položil si bradu na její temeno, zatímco se Lily tváří opřela o jeho hruď.

   Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Je mi to tak líto! Otec to udělal, aby dostal mě. Vždycky mě chtěl zlomit! Ani Voldemort není takové prase, aby… promiň, Lily, vážně.“

   „Samozřejmě, že to není tvoje chyba!“ napomenula ho slabě. „Ale máš pravdu, tvůj otec je zvrhlý sadistický bastard!“

   Několik dlouhých minut setrvali bez pohnutí, v tom klidném objetí, hledajíce útěchu jeden v druhém. Kolem nich zuřila válka, lidé umírali kvůli vznešeným ideálům, přáním a snům, při obraně svých milovaných, svých domovů, nebo při ochraně těch nevinných… ale jejich životy měly skončit kvůli zlomyslnosti jediného muže, kvůli jeho malicherné touze zlomit svého syna. Měli zemřít…

   „Tvoje srdce bije tak rychle,“ zašeptala. „Máš strach?“

   „Zlost… krom jiného,“ odpověděl.

   „Nechci umřít,“ pokračovala slabě. „Nechci prostě jen tak umřít! Co bude s ostatními? S Tuney jsme se pořád neusmířily! Nemůžu přece umřít rozhádaná se svou jedinou sestrou… a Jamie… Merline! To ho zničí! Och! A nechala jsem na sporáku omáčku!“

   „U Salazara, Lil! Ty jsi prostě neuvěřitelná!“ zachrochtal hrdelním smíchem. „Omáčku? Stresuješ se kvůli omáčce?“

   „Však víš, odlehčení atmosféry…“ zamumlala a Severus ji objal pevněji. „Nic to nemění na tom, že prostě nemůžeme umřít, ne dnes a ne tady… a už vůbec ne kvůli tvému sadistickému otci, Seve.“

   „Předpokládám, že navrhuješ, abychom se tedy podrobili jeho choromyslné machinaci, hm?!“ vyštěkl a prudce vstal. Začal přecházet jako lev v kleci, což bylo poněkud nevhodné k jeho koleji a jeho rodu. „Odmítám, já prostě a jednoduše odmítám udělat… tohle!“

   Lily jej pozorovala dalších několik minut, zatímco chodil sem a tam a svolával kletby a blesky na hlavu svého otce, lorda Snapea, mizery první kategorie.

   „Severusi,“ zašeptala pak a jen samotný tón jejího hlasu, tak prázdný, tak beznadějný, jej přimrazil na místě. Napjatě stál, napůl zády k ní a jednou paží zapřený o stěnu, zatímco ji úkosem pozoroval, neschopen pohlédnout jí do tváře; tak bílé, tak strnulé.

   Na okamžik se dálo, že z ní vyprchal život, její oči se zatáhla a zahleděla se do prostoru, hlavu mírně natočenou na stranu, jako by sledovala nespočetné události z minulosti a naslouchala starým ozvěnám hlasů svých mladších protějšků ze šťastnějších dnů.

   Všechno se v tu chvíli zdálo šťastnější než přítomnost.

   „Viděla jsem v tvých očích ten hlad, Severusi, až mě to děsilo,“ promluvila nakonec, rozechvěle, vystrašená. Její slova jej donutila se bleskově otočit čelem do pokoje a vzápětí opřít o zeď.

   „Ve způsobu, jak mě koutkem oka pozoruješ – jak jsi vždycky dělal, roky a roky… mohla jsem cítit, občas, jak tebou vibruje touha, když ses mě zdánlivě nevinně dotkl. Věděla jsem, co chceš a jak moc. Viděla jsem, jak se tomu bráníš, znovu a znovu a znovu…“ její hlas mrtvě odezněl a Severus se svezl na kolena, ochromen a zahanben, neschopen jiné reakce než zavrtění hlavou.

   „Bylo to jako vidět záblesky někoho jiného, víš? Někoho, kdo je… stejně tak krutý a bezohledný jako lord Snape, úplného cizince, jenž je naprosto pohlcen v té… té temné… vášni…“ zajíkla se. „Jamie… nikdy… nikdy se na mě nepodíval ani z poloviny tak jako ty. A já vím, jak moc mě miluje…“

   „Já… nikdy jsem… neměla jsi… nikdy bych…“ zablábolil a Lily se vytrhla z toho svého zvláštního transu a zadívala se na něj. Se slabým úsměvem k němu přešla a svezla se vedle něj, konejšíc ho letmým pohlazením po tváři.

   „Pššt, buď potichu,“ řekla mu a přiložila mu prst ke rtům. „Já vím, že bys mi nikdy neublížil, nikdy se mě nedotkl proti mé vůli… věřím ti přece. Známe se skoro půlku života, nebo ne? Co kdybys mě objal, Seve? Je zima a mám strach.“

   Severus uposlechl a okamžitě kolem ní obtočil paže, přitiskl k ji sobě s novou nevídanou úlevou. Najednou nemusel nic tajit. Lily se zachvěla a zavrtěla, hledajíc pohodlnější pozici v jeho náručí, tvář přiloženou nad jeho srdcem.

   „Znovu cítím tvůj tep,“ zašeptala. „Rychleji a rychleji. Je těžké se bránit?“

   Nemuseli předstírat, že neví, o čem přesně mluví.

   „Docela, někdy víc, někdy míň.“

   „Proč se držíš zpátky?“ zeptala se znovu, tak slabě, že ji téměř neslyšel. „Mohl bys to nechat být a jednat podle svého přání i… rozkazu toho…“

   „Protože mi přece věříš,“ uchechtl se nevesele. „A protože kdybych podlehl jednou, už bych se nedokázal zastavit podruhé. Nechci skončit jako otec, jako skořápka člověka, přeplněná zlobou a nenávistí, a vedená jen svými choutkami a touhou ubližovat jiným…“

   „To se přece nikdy nestane,“ řekla mu pevně. „Nejsi jako on.“

   „Zatím,“ odtušil zachmuřeně. „Nevíš, jakou sílu v sobě nese naše magie, krev Snapeů. Je to jako kletba… nechci být jako on, ale když se na něj podívám… vidím v něm sám sebe.“

   Lily si uvolnila jednu ruku a jemně přiložila celou dlaň k Severusově tváři v němém ujištění, že to není pravda. Po dalších několik minut – nebo to mohlo být i déle – seděli opření o stěnu na jemným kobercem potažené zemi.

   „Nechci dnes umřít, Severusi,“ zamumlala téměř neslyšně s tváří pozvednutou k němu, spíše cítil její dech zatřepotat se na kůži, než slyšel ta slova.

   „Já vím, Lily,“ odpověděl tiše. „Taky jsem to neměl ještě nějakou dobu v plánu.“

   „James je můj manžel a já ho miluji,“ pokračovala pak odhodlaněji a střelila po něm pohledem. „Je tak pozorný a sladký… ne, ne, počkej, prosím…“ zastavila ho, když se chtěl vzdálit.

   Položila mu i druhou dlaň na druhou tvář a zvedla se na jeho úroveň, pohled pevně upřený do jeho očí. Pomalu se přiblížila, jejich nosy se dotkly jako první, a potom se čelem opřela o to jeho a s povzdechem zavřela oči.

   „Nikdy jsem ani nesnila, jak s ním budu šťastná, i když kolem zuří tahle pitomá válka, i když vím, že se třeba jeden z nás večer nemusí vrátit domů, že naše děti budou vyrůstat v jeho stínu… Jamie je všechno, co jsem kdy chtěla, a nevyměnila bych ho nikdy za nic…“ zpod jejích víček se vyhrnuly konečně slzy, kterým tak dlouho zabraňovala skanout.

   Severus s bolestným výrazem ve tváři vztáhl ruku a jemně je setřel.

   Otevřela oči a oddálila se od něj. „Nikdy bych ho nepodvedla, Seve…“

   „Nemusíš se omlouvat, Lil,“ řekl ploše. „Nežádal bych tě, abys nasadila Potterovi parohy. Salazare, mám taky nějakou sebeúctu a jakkoliv se mi to příčí, chápu více než jasně, že jsi dala přednost jem-“

   „Mlč, prosím, prosím,“ zaprosila zoufale. Přejela prsty po jeho tváři a dotkla se jimi jeho rtů, její oči veliké a jiskřící, stále naplněné slzami. Její vlastní rty se chvěly a váhavě, plaše, studovala dotekem rysy jeho tváře. Severusovy oči získaly vzdálený, zakalený pohled; cosi skryté v těch černých hloubkách plápolalo jako divoký oheň. Obkroužila prsty zlomený nos a věčně podmračené obočí a nakonec jej donutila zavřít oči.

   „Věříš mi, Severusi?“ zeptala. Přikývl, víčka semknutá, celý napjatý.

   Její levá dlaň sklouzla z jeho tváře, konečkem nehtu přejela po jeho krku a ramenu, zatímco její pravý ukazováček znovu přistál na jeho rtech, když chtěl promluvit, dožadovat se, co to dělá.

   „Pššt.“

   Přejela po celé délce jeho paže, několikrát se zachvěl pod jejím dotekem, a nakonec vysvobodila z černého rukávu jeho hůlku. V ten okamžik otevřel oči, již naplno planoucí nezpochybnitelným žárem.

   „Ne…“ zachraptěl a zachytil ji za zápěstí. „Zatraceně riskuješ!“

   Lily se mu posadila do klína a přiblížila se, sklonila k jeho uchu a jemně zašeptala: „Jsi můj nejlepší přítel, Severusi. Nemůžu tě nechat umřít, stejně jako ani já sama nechci odejít z tohoto světa. Jsme příliš mladí, Seve… a sdílíme něco unikátního. Vím, že se na tebe mohu ve všem spolehnout…“

   Jeho stisk ochabl a Lily si přendala černou hůlku do pravé ruky, zatímco váhavě obtočil paže kolem jejího pasu. Její rty jemně zavadily o jeho tvář, když se oddálila: „Naše přátelství přežilo už horší věci, vždyť víš. Nikdy jsme před sebou neměli tajemství, viděl jsi do mě stejně dobře, jako já prohlédla tebe. Podívej se mi do očí, Seve.“

   „Pláčeš,“ komentoval, co viděl. „Nemůžu ti ublížit, Lil…“

   „Já vím, já vím,“ odtušila a namířila na něj jeho vlastní hůlku a její volná dlaň znovu spočinula na jeho tváři, v gestu útěchy pro ně oba. „Mám tě ráda, Severusi. Ale ne takhle. Jsi jako můj bratr…­“ otřásla se a s odhodláním přežít, aby se všechny její další sny o rodině a domově s Jamesem vyplnily, pevněji semknula prsty kolem toho tenkého kousku dřeva.

   „Imperio,“ uniklo z jejích úst, tak snadno, tak lehce, jemné a křehké, jedno jediné slůvko zotročení a svobody současně…

   „Nechci dnes zemřít, Severusi. Zachraň mě…“ její hlas se chvěl a nakonec dočista umlkl, oči zastíněné tíhou rozhodnutí, které byla nucena udělat. Zvolila, a cítila se znechucená sama sebou; proti všem svým ideálům o věrnosti, proti své vlastní vůli, proti svědomí svého nejlepšího přítele, zvolila a bude muset žít s následky své volby.

   Ale bude žít.

  ***

   Mystik zavrtěl hlavou a prošel iluzí, přetrhávaje její předivo a její moc. Znovu kráčel mrtvou krajinou, zdánlivě bez cíle, nechávaje se vést vnitřním nutkáním, jež ho vedlo k Náměsíčníkovi a vstříc další iluzi.

   Tak dlouho zmatené a nejasné okolnosti jeho početí mu byly konečně objasněny. Bylo to jako najednou být úplný, měl před sebou nečekaně celý obrázek; jeho početí skutečně provázely zrůdné okolnosti a ke styku mezi jeho rodiči došlo proti jejich vůli, jich obou…

   Jak jen to mohl lord Snape udělat vlastnímu synovi?!

   Nejednalo se o odhalení, v jaké ve skrytu duše doufal, ale byl uklidněn přinejmenším tím, že jeho otec není sadistický násilník, nebo jeho matka lehká – viděl je jen jako dvě lidské bytosti v těžké situaci a nemohl soudit jejich činy. Zatraceně, jeho pud sebezáchovy by mu velel zachránit se za každou cenu!

   Pomalu se před ním vytvořila jiná scéna, nové předivo vzpomínek a dávno zapomenutá historie se na krátkou chvíli stala současností.

   Harry zúžil oči a nechal vtáhnout do této vize…

   ***

   Sněžilo.

   Drobné sněhové vločky se zhusta sypaly z šedivého nebe a celá krajina někde neznámo kde v Británii byla nezvykle mírumilovná. Na ohybu cesty se zpoza zasněžených stromků za ohybem zatáčky ozvala slaboučká rána přemístění a Brumbál ve svých skvostných róbách ostře limetkově zelené s oranžovými hvězdičkami během několika dalších okamžiků rozvážně kráčel neproházenou cestou, stejně zelený zimní plášť jen ledabyle přehozený přes ramena.

   Jeho kroky vedly po této pěšince dál, brankou v laťkovém plotu a rovnou k červeně natřeným dveřím s klepadlem ve tvaru lví hlavy. Zabušil a čekal jen několik vteřin, očima krátce pročesávaje okolí a jeho nehybnost a pokoj.

   Válka v těchto místech jako by ani neexistovala.

   „Albusi,“ pozdravila Lily Evansová-Potterová a ustoupila mu z cesty s jakýmsi zvláštním výrazem ve tváři. „Pojď prosím dál, rádi tě vidíme.“

   „Hola! Dobře že ses mohl tak rychle uvolnit!“ zahlaholil James z obývacího pokoje a vzápětí se objevil na prahu. Cosi v jeho hlase a jeho obličeji nebylo v pořádku, a když se Albus podíval blíže na své dva bývalé žáky a dobré přátele – i přes jejich mládí – mohl s určitostí říct, že je tíží něco závažného.

   Usadili se v obývacím pokoji, Lily a James na pohovku a Albus do křesla, na stolku mezi nimi připravený čaj a sušenky. Rozhodl se vyčkávat a trpělivě je pozoroval zpoza svých půlměsíčkových obrouček.

   Lily byla bledá – to by nebylo nic neobvyklého, měla jemnou porcelánovou kůži a bledá bývala normálně, nicméně tento odstín byl nezdravý, takový spíše popelavý. Její zelené oči, tak plné jiskřiček života, se zdály být zakalené a pohaslé, úsměv na jejích rtech byl nucený. Opřela se o svého muže jako pro podporu.

   James na krátkou chvíli bolestně zavřel oči a objal ji jednou paží, zatímco si druhou rukou zajel do vlasů v dobře známém gestu nejistoty nebo bezradnosti. Na sklech jeho brýlí se odrazilo světlo, když natočil mírně hlavu a políbil Lily do vlasů.

   „Jamesi, Lily,“ řekl nakonec Albus znepokojeně. „Co se děje?“

   „Jsem těhotná,“ pronesla tiše po kratším zaváhání a její manžel ji k sobě pevněji přivinul, oči upřené z okna, tvář vytesanou z kamene, čelisti stisknuté.

   Cosi v jejich postoji a tónu mu zabránilo pronést unáhlené gratulace, které se mu draly na jazyk, stejně jako potlačil vlnu euforie nad jejich novinou. Bylo naprosto evidentní, že nechtějí slyšet gratulace ke šťastné události, protože nebyli ani v nejmenším šťastní. Čekal v tichosti jen pár vteřin, než se na něj mladý Nebelvír zadíval uštvanýma očima, vděčný, že se nemusí vypořádat s žádnými výroky o skvělosti té noviny.

   Okamžik předtím, než promluvil, Albus náhle věděl, co řekne, a jeho výraz se zatvrdil a zamračil se, pohled nabývaje ocelového, odsuzujícího lesku.

   „Chceme to dát pryč,“ pověděl mladý Potter roztřeseně a při svých slovech si znovu prohrál vlasy, které připomínaly právě teď obrovské neuspořádané vrabčí hnízdo. „Mysleli jsme, že Poppy by mohla…“

   Ani jeden z manželů nebyl náhle schopen zahledět se Albusovi do očí. Starý pán, do této chvíle naklánějící se nad stolkem, aby na ně lépe viděl, aby je lépe slyšel, se zapřel o opěradlo a spojil prsty do stříšky, lokty na opěrkách křesla. Jeho modré oči byly jako led, bez jiskry, bez soucitu, a jeho obličej značil přesně, jak moc je zklamán jejich slovy a rozhodnutím.

   Seděli v naprostém tichu a strnulosti snad celou věčnost, než se Brumbál bez emocí patrných v hlase zeptal: „Máte k tomu nějaký důvod?“

   „Nechceme…“ James se odmlčel a skousl spodní ret. „Ještě nejsme… Venku zuří válka! Nechat ho vyrůstat v tom stínu, neustále se bát, být obezřetný, nechodit ven… Kdo soudný by přivedl do takové doby dítě?“

   „Alice a Frank, například,“ oznámil Albus suše. „Nebudu vám říkat, jak moc jste mě zklamali, Jamesi, Lily, tím, co jen zvažujete. Žijeme v zoufalých časech, ale o to úžasnější přece je, když místo smrti a zmaru nastane zázrak a zrodí se život nový!“

   V jeho proslovu probulal pečlivě skrývaný hněv, nepostřehnutelný v jeho tváři. „Nemůžete se přece bát zodpovědnosti, nebo ano? V tom případě jste sobci, ani o ždibíček lepší než Voldemortovi služebníci! Horší, pokud mám být brutálně upřímný, daleko horší! Ani smrtijedské rodiny by nikdy nezvažovaly možnost potratu…“

   „Nerozumíš tomu!“ přerušila jej ohnivě Lily a napůl se postavila a ukázala na něj prstem, její vlasy se uvolnily ze sponky a při tom prudkém pohybu zavířily prostorem jako plamenná stěna, oči žhnoucí obviněním a výčitkami. Věděla, stejně jako James, že se nechovají správně, že jednají proti morálce mnoha mudlů a většiny kouzelníků.

   „Nevíš…“ s povzdechem se zhroutila zpět a nechala se konejšit svým mužem.

   James se na Albuse zadíval mrtvě. „Není to o zodpovědnosti, opravdu ne. Prostě jen… nechceme… nemůžeme…“

   „Je to všechno jen o vůli, můj chlapče,“ pronesl jemně. „Podívej se, Longobottomovi jsou v naprosto stejné situaci. Jestli jde o bezpečí toho dítěte, pomůžu vám, samozřejmě. S čímkoliv! A Minerva! Víte přece, jakou má slabost pro malé děti…“

   „Není Jamesovo,“ přerušila ho tiše Lily a zavrtala se víc do manželova objetí, zatímco James pevně zavřel oči a zavrtěl útrpně hlavou. Dalších několik minut bylo mrtvé ticho, Albus byl příliš šokovaný cokoliv říct, nebo udělat.

   „Na konci října…“ zajíkla se. „Nechtěla jsem, nikdy bych dobrovolně… ale nemohla jsem jinak! Albusi, nemohla!“

   „Ššt, ššt,“ zabroukal James a položil si bradu na její skloněnou hlavu. „To je v pořádku. Nikdo ti přece nevyčítá, nikdy bych…“

   Prosebně se zadíval na ředitele: „Nikomu jsme o tom neřekli, ale Lily unesli. Pro pobavení. Mezi námi, Voldemortovi muži jsou zvrhlíci! Kdybych jen dostal do rukou, toho, kdo to způsobil!“ roztřásl se hněvem. „Musel ji ponížit, parchant! Donutil ji k sexu a pak nechal jít, jen tak! Pro svoje zvrhlé potěšení! Zabil bych ho holýma rukama!“

   „Máš tušení, kdo to byl, holčičko?“ zeptal se Albus jemně, po předešlém zklamání a nesouhlasném hněvu nebylo v jeho očích ani stopy. Díval se na mladý pár lítostivě a se soucitem. Nicméně bez pochopení. Pro muže jeho věku, který viděl tolik zmařených životů a dospíval před více jak sto lety, byl potrat, přerušení těhotenství, jen prachsprostá vražda.

   Zavrtěla němě hlavou.

   S povzdechem se zadíval na svoje ruce a potom znovu na ně. Záleželo mu na mladé dvojici a chtěl je odvrátit od cesty, na níž se chystali vykročit. Nemohl jim přece dovolit zatížit vlastní svědomí tak těžkým hříchem…

   „Chceme mít děti,“ zašeptala Lily. „Alespoň dvě. Naše vlastní… my… snili jsme o tom tolikrát! Prostě… nedokážu…“ do očí se jí vyhrnuly slzy. „Nechtěla jsem! Nedokážu…“

   „Pomůžeš nám se toho zbavit?“ zeptal se James hluše přes vzlyky své ženy.

   „Mluvíme tu o dítěti, Jamesi,“ napomenul ho. „Nejedná se o žádné to, o nějakou věc, kterou můžete tak snadno dát pryč. Je to lidská bytost, maličký kouzelníček nebo čarodějka! Živý tvor!“

   Lily vypukla v pláč s novou intenzitou a James těžce zapolykal. „Albusi…“

   „Nevinný živý tvor. Z veškeré té bolesti, má holčičko, se zrodilo přece jen něco krásného!“ Albus se přesunul před Lily, jediným mávnutím prstu odsunul stranou stolek a poklekl před ní. Jemně jí osušil slzy a usmál se na ni, pohled naplněný zápalem.

   Přece jen tu byla naděje, stačilo je jen přesvědčit, popostrčit… znal oba manžele od dětství a věděl, jak dobří jsou. Pro tuto chvíli zaslepení svým zoufalstvím a bolestí, že nevidí pravdu, třebaže ji dobře tuší… jen otevřít jim oči…

   „Poslouchejte,“ řekl jim oběma a najednou se celým pokojem začalo rozléhat slaboučké třepetavé cosi, jako údery ptačích křidélek. „Slyšíte? Poslouchejte!“

   Bum-bum-bum. Bum-bum-bum. Bum-bum-bum.

   „To je srdíčko toho maličkého,“ pronesl. „Slyšíte, jak tluče? Jak se snaží? Chce žít, bojuje, tak malé, tak vytrvalé. Bum-bum-bum. Bylo by snadné ho navždy umlčet, že? Stačilo by jedno zaklínadlo a ten zvuk už by nikdo nikdy nezaslechl. Jistě, lidská srdce bijí, ale nikdo by neslyšel tlouct srdíčko tohoto konkrétního človíčka. Vašeho dítěte. Lily, Jamesi… poslouchejte a přemýšlejte o tom, co chcete udělat a proč. A vezměte do úvahy, že chcete ukončit život jediné skutečné oběti celé situace, někoho, kdo nedokáže ovlivnit, jak přišel na svět… jehož existence závisí jedině na vašem rozhodnutí.“

   James pevně semkl víčka a zpod obrouček se mu vykutálely dvě slzy. Lily se schoulila ještě víc do jeho náručí a celá se třásla. Byli rozervaní a zdrcení. Co je správná cesta? Jakým směrem se ubírat…

   „Přemýšlejte. Jak bude znít jeho nebo její smích? Upřete mu možnost se smát? Přemýšlejte. Bude mít světlé oči, nebo tmavé? Rozzáří se, když bude mít radost? Rozpláče bolestí?“

   Albus se na ně oba zadíval, oči nemilosrdné. „Vezmete mu jeho šanci žít? Dokázat něco úžasného? Obohatit nás svět něčím výjimečným, i kdyby jen uměl skvěle plivat pecky nebo plácat nejkrásnější bábovky z bláta?“

   „Přemýšlejte,“ zopakoval a zamířil ke dveřím. „Zabili byste dítě za něco, co nebyla jeho vina?“

   Na prahu pokoje se ještě zastavil, soucitný, litující, ale bez smilování: „Jsem rozčílený a zklamaný, Jamesi, Lily, a doufám, že uděláte správnou věc. Doufám, že před tím maličkým budu muset tento rozhovor skrývat dlouhé roky. Žádné dítě by nemělo vědět, jaký konec pro něj jeho rodiče plánovali…

   Naslouchejte svému srdci, děti… a naslouchejte tomu jeho…“

   Bum-bum-bum.

   ***

   Vize se přes něj převalila, ztlumila se v nic, jen chabé ozvěny srdečního rytmu jeho jeden měsíc starého já se ještě zatřepotaly na hranici Harryho vědomí. Zůstal bez pohnutí snad celou minutu, jeho mysl odmítala pochopit obsah scény, kterou spatřil, slova, jež byla pronesena, se neobtiskla do jeho vědomí… nemohla… nechtěl porozumět… nechtěl přijmout…

   Krok za krokem pokračoval dál zrůdnou krajinou v hlubinách Pandemonia, kde hříchy a tajemství nacházely svou skrýš, najednou se obávaje dalšího kroku, další vize, která mu bude prezentována, než nalezne nebohého Náměsíčníka…

   Roztřeseně se nadechl. Proč… proč si připadal náhle tak prázdný?

   Očima naplněnýma strachem pozoroval zavíření vzduchu, vznik další vize. Odvedlo to jeho myšlenky od prázdných očí své matky a plochého hlasu muže, jehož roky uctíval jako svůj vzor. Chceme to dát pryč… dát to pryč… to… pryč…

   Byl pronásledován minulostí a byl vtáhnut dovnitř, znovu svědkem dávných provinění, jež neměla být nikdy odhalena…

   ***

   Byl to Godrikův Důl, jeho okraj přesněji řečeno. Podél cestičky ke dveřím byly malé dýně, vydloubané do podoby šklebících se tváří, a svíčky v nich vrhaly veselou oranžovou záři do studené noci. Naváté listí, nasycené vodou z odpoledního deště, čvachtalo pod kroky dvou černě oděných mužů, když mířili k brance v laťkovém plotě a té cestičce z dýní.

   Působili nepatřičně na okraji této malé vísky, tak nepatřičně…

   Voldemort se zastavil před brankou a červeně zářící oči ve stínu kápě pozorovaly několik dlouhých minut krajinu kolem. Prohlížel si zahrádku před domem, udržované záhonky a pěstěný trávník, barevné listí nahrnuté na hromádkách a ty proklaté dýně a jejich světla. Potom se jeho pohled upřel do oken domu a tu a tam zahlédl pohyb stínu za závěsy, jak se jeden nebo druhý dospělý obyvatel přesouval domem.

   Zhluboka se nadechl a stáhl si kápi z hlavy, bezmyšlenkovitě si prsty přejel po holé lebce v pozůstatku starého zvyku z dob, kdy si probíral vlasy, a napůl se obrátil na svého společníka.

   Druhý muž si rovněž na ten němý povel stáhl kapuci i masku a objevila se tvář Severuse Snapea. Za uplynulé dva roky se mladý muž výrazně proměnil – pryč byl ten mladík, a na jeho místě stál dvojitý špion sloužící dvěma pánům a profesor lektvarů, jehož znaly generace bradavických studentů jakou svou zhoubu. Rysy jeho tváře byly tvrdší, jako kdyby vyryté, a jeho pohled byl bezedný a studený, jeho postoj strnulý; vzdoroval váze svých nových povinností tvrdohlavě a odmítal podlehnout; za cenu ztráty kousku své lidskosti.

   Byly to ale jeho oči, které ukazovaly skutečnou cenu, jíž Snape platil. Získaly ten nádech zmučeného šílenství, který se v nich pomalu usadil po té noci, tento měsíc před nějakými dvěma lety. Bylo to jako vidět v plném světle toho cizince, který způsoboval neklid Lily Evansové v době jejich společných školních let; vidět ho dospět a převzít kontrolu nad mladíkem, jenž býval jejím přítelem.

   „Jsi nazelenalý,“ poznamenal Voldemort zvláštním tónem zvědavosti a údivu. „Neříkej, že se ti příčí myšlenka zabití toho děcka.“

   „Ne, můj pane,“ odpověděl dutě a s poslušností. „Ačkoliv nejsem si jist…“ zaváhal.

   Nebylo moudré zpochybňovat Pánova slova nebo se jej vyptávat na jeho motivy. Snape ale vypadal skutečně nazelenale, bledý a snad dokonce roztřesený. Hluboko v jeho očích se odráželo zoufalství a najednou nebylo tak těžké se zeptat: „Proč zabít celou rodinu, můj lorde?“

   „Snad nemáš s Potterem najednou slitování, Severusi,“ Voldemort zamlaskal a s uspokojením shledal, jak Snape freneticky zavrtěl hlavou.

   „Dobře. Potter až příliš často stál v mojí cestě. Třikrát, abych byl přesný. Je to potížista, jak jistě víš, je jako nákaza, mor. Mám v plánu vymazat jeho rod z existence,“ netřeba se zmiňovat o proroctví a jeho skutečném cílu.

   Koutkem oka pozoroval svého špeha, jak se najednou cosi v něm hroutí. Zamračil se. „Co je, mé dítě? Vzal jsem tě s sebou, abys měl možnost vidět svého nepřítele padnout! Tak co se ti nelíbí?“

   „Je to… je to jen Potter, můj lorde?“ zasípal a najednou padl na kolena, hlavu skloněnou. „Ne… ona?“

   „Ona,“ zopakoval po něm Voldemort a najednou se zasmál, vysoko položený, pro uši nepříjemný zvuk. „Tak přece jen měl tvůj otec pravdu, Severusi! Máš jakýsi nezdravý zájem v té holce!“

   Zahanben, znechucen, pokořen, Snape přikývl, ruce v hlubinách černého pláště sevřené v pěst, aby jim zabránil se rozčíleně třást. Očima těkal po zemi, z kamínku na kamének, z listu na list, sem a tam. Ztratil rozum – ztratil všechno, když Potterův strážce tajemství zradil.

   „Chceš ji?“ zeptal se jen s lehkým podtónem výsměchu. Snape zvedl na krátkou vteřinu hlavu a jeho oči jej prozradily.

   Jen někdo ponořen v temných vášních, ve smrtonosných emocích touhy a chtíče, v tom zlém v nás, mohl pochopit skutečnou hloubku jeho pohledu – jak bolestivě je stravován za živa, jak jeho zmučená duše křičí a úpí a chce… ji. A byla to bolest, jež nesoužila pouze jeho duši, ale která nabývala takřka hmatatelnosti. Ve chvílích ticha v rozlehlých síních na Snake Rock slyšel v hlavě ten hlas, co mu našeptával, co bylo… co by mohlo být… co nikdy nebude, jestliže…

   Snape mu obvykle odmítal naslouchat, ale občas… jako teď, neslyšel málem nic jiného.

   Voldemort chápal a na jeho tváři se objevil takřka otcovský shovívavý výraz. Nebylo kam spěchat – šťastná rodinka uvnitř domu neměla ani ponětí o nebezpečí, jež prodlévalo před jejich dveřmi, zmámená do pocitu falešného bezpečí, které jim poskytlo Fideliovo zaklínadlo…

   „Pověz mi, proč chceš zrovna tuhle holku?“

   „Je moje,“ zašeptal. „Byla moje už toho dne, kdy jsem ji poprvé uviděl ve vlaku do Bradavic. Musela být! Moje…“ hlas se mu lámal, více než cokoliv svědčící o intenzitě jeho obsese.

   „Ach, takže posedlost, Severusi,“ vědoucně pokýval hlavou. „Proč chceme to či ono? To je otázka. Nu dobrá. Co bys udělal, abys ji mohl mít? Konečně mít, jen pro sebe? To je přece to, co chceš, nebo ne?“

   Jeho posměvačná otázka zůstala ve vzduchu viset dlouho. Počasí se změnilo, vzduch se ochladil, jak večer pokročil nenápadně kolem nich.

   „Všechno, můj pane,“ řekl nakonec. „Udělal bych cokoliv.“

   „Jsem dnes v dobrém rozmaru,“ pronesl Voldemort. „A ty jsi jeden z mých nadějných služebníků. Velice dobře jsi zastal svého otce v mém užším kruhu a jsem spokojen s plněním tvých úkolů. Proto… jsem ochoten ti ji dát za odměnu, ušetřit ji smrti, která ji očekává.“

   „Děkuji, můj lorde, děkuji…“ Snape vztáhl třesoucí se ruku a políbil lem Voldemortova pláště.

   „Ovšem musíš vědět, že matky neopouštějí své děti snadno, Severusi,“ pokračoval po chvíli, pohled upřený na temné nebe, po němž se proháněly obrysy mraků, prosvícené světlem měsíce. „Zabil bys toho kluka, kdyby tě ten jediný akt násilí dělil od jejího vlastnictví?“

   „Ano,“ odpověděl chraptivě, mrtvé oči zahleděné do země, tvář nečitelná.

   „Dokázal bys zabít dítě? Holýma rukama, uškrtit? Třeba vlastního syna, jen kdyby ti to otevřelo cestu k ní?“ zeptal se podivně položeným hlase. „Uškrtil bys vlastního syna z vlastní sobeckosti, Severusi?“

   I vítr se utišil. Jednu krátkou vteřinu to vypadalo, že celý svět ustrnul, čekaje na jeho odpověď. Hlasité bylo jeho zapolykání, když zvedl pohled k domku. Díval se na vzdálené červené dveře, za nimiž byl jeho syn, jeho vlastní maso a krev, jehož život by zaprodal jen s několika okamžiky zaváhání.

   Nedokázal to vyslovit nahlas, hlasivky Snapea zradily, ústa měl vysušená a přes rty nedostal ani hlásku. V jediném gestu, jež obsahovalo tolik bolesti a znechucení, porážky, přikývl.

   Kdesi daleko zazněl hrom. Kdesi daleko se zablesklo. Jak příhodné. Mraky na obloze zhoustly a ve vzduchu byla cítit bouře, pokračování předešlého deštíku.

   „Něco ti povím, Severusi,“ Voldemort se k němu sklonil a zasyčel zdrcenému muži do ucha: „První člověk, kterého jsem zabil vlastní hůlkou s plným vědomím, byl můj otec. Stalo se to tehdy, když mi přesně tohle přiznal, když řekl, že by mě býval uškrtil vlastníma rukama v kolíbce, kdyby věděl, kde ta kolíbka stojí.“

   Narovnal se a červené oči nezrazovaly žádnou jinou z jeho vnitřních myšlenek, nebo emocí, jestliže Pán zla byl schopen cítit. „Dovoluji si říct, že se s ním setkáš v pekle, Severusi. Ne že bych tě odsuzoval, samozřejmě… To je totiž místo, kde skončíme všichni.“

   Pousmál se, výjimečně dobře naložen. Koneckonců za pár okamžiků odstraní jedinou hrozbu své nadvlády, jediného kouzelníka, který by ho do pekla mohl poslat; může být velkorysý k muži, jenž mu věrně slouží, nebo ne? Zhroucené existence a vyšinutí maniaci se řadili k těm nejspolehlivějším služebníkům, které měl.

   „Některým není souzeno být rodiči, a ty, Severusi, jsi takový člověk. Nedoporučuji ti, abys plodil děti, docílíš maximálně toho, že tě budou chtít zabít po patnácti, dvaceti letech naplněných bolestí pro vás všechny,“ zamlaskal.

   Briskně se vzdálil, zanechávaje Snapea dál roztřeseně klečet na cestě v navlhlém listí a třást se vědomím, co právě přiznal, oč požádal. A zase jednou se v jeho mysli cosi zlomilo, uzavřela se před tíhou vlastního skutku…

   „Dám jí možnost odstoupit od kolébky,“ řekl pak věcně. „A Salazar mi buď svědkem, že potom si ji vem a nech si ji. Ale spíše počítej s tím, že ta holka neustoupí.“

   Otevřel bez potíží branku. „Zvedej se, Severusi.“

   Voldemort vykročil po cestičce, s každým krokem uhasínaje svíci v jedné dýni, až stanul před červenými dveřmi. Jeho rtů se dotkl krátký úsměv a obrátil se přes rameno. Snape se zvedl, och, to ano, a prkenně jej následoval, oči nesoustředěné, ramena napjatá. Jeho ruce se stále třásly a zastavil se metr za svým lordem, zakýval se jako omámený a ustrnul v kamenné nehybnosti.

   „Ťuky-ťuk, je někdo doma?“ Voldemort zaklepal držátkem své hůlky na vesele natřené dřevo.

   Po chviličce se záclonka u bočního okénka odhrnula a oba muži mohli lehce spatřit Potterovu tvář za ní; neuspořádané tmavé vlasy, které spadaly mladému bystrozorovi až k obočí, kulaté brýle a oválná, z léta ještě dobře opálená tvář zkřivená do potměšilého úsměvu na jeden okamžik ustrnula přesně v tomto výrazu. Potom se Jamesovy oči rozšířily a v jeho obličeji se objevil alarm.

   „Lil!“ zařval a ustoupil od okýnka a ode dveří, jeho panický hlas dobře slyšitelný. „Lily! Seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady-“

   Voldemort se rozesmál. „Ho-ho!“ a rozrazil dveře. „Někdo tu přece jen bude!“

   Rána poslala Jamese vzduchem. Stál připravený v malé předsíni, blokoval schody do patra, po nichž zněl dusot bosých nohou, a nyní tvrdě kolidoval se zábradlím, které se pod jeho vahou zlomilo.

   Snape zvenku pozoroval celou scénu, tvář seskládanou do masky údivu.

   „Jamie!“ zakřičela Lily.

   „Utíkejte!“ James se potácivě zvedl na nohy a vzápětí zatřepal hlavou a plavným skokem do strany se vyhnul paprsku zeleného světla, vysílaje svou vlastní vražednou kletbu, následovanou Indenciem.

   Následujících několik vteřin bylo jako kdyby kdosi zpomalil čas.

   Voldemort ležérně sklonil hlavu před prvním kouzlem a jen švihl levicí a druhé odklonil. Věšák v rohu vzplál, plameny hladově pohlcujíce bundy a kabáty, a potom závěsy a dřevěné okenní rámy.

   James znovu zkusil uskočit dalšímu zelenému světlu – a najednou byl zasažen druhou kletbou v půlce skoku a jeho tělo dutě dopadlo k patám schodiště. Hůlka se vykutálela z jeho strnulých prstů až k prahu vstupních dveřích, Snape pozoroval její postup stále s tím udiveným výrazem, a potom zvedl pohled a sledoval Voldemorta překračovat Jamesovo tělo.

   Oheň v odrazech tančil na jeho brýlích.

   Nehybně, neschopen pohybu, zůstal stát venku a zíral na bezvládného muže, na ve smrti poklidnou tvář svého dávného školního nepřítele a soka v lásce, jenž právě položil život za ženu a dítě tam v poschodí.

   S zapolykáním mu najednou došlo, že položil život za jeho, Severusovo dítě, ne své. Za přesně to samé dítě, které Snape odepsal jen před pár minutami. Rozechvěle se nadechl a vykročil ke dveřím, okamžiky kolem něj náhle začaly ubíhat zběsilou rychlostí.

   Chystal se překročit práh, nutil své tělo do pohybu, do běhu, musel přijít včas… Už není žádný Potter, jehož je třeba usmrtit! Ten hoch v kolíbce není Potter! Je to jeho syn, jeho syn!

   Výkřik hlasu, jenž mu byl tak drahý, jej přimrazil na místě. „Ne! Harryho ne! Harryho ne! Prosím…“

   „Ustup! Ustup ty hloupá holko!“ zahřmělo z poschodí vzápětí.

   „Ne mého syna… udělám cokoliv! Harryho ne!“

   Najednou zazněl výkřik, vysoký, bolestivý, nelidský; a výbuch odhodil Snapea pryč z prahu, mrštil jím mezi vyhaslé dýně a pěstěné záhonky.

   Neztratil vědomí, ale když se posadil, mohl jen bezmocně pozorovat, jak se jeho svět hroutí kolem něj; stěny domu se zbortily, plameny vyšlehly z několika míst, kde měli Potterovi uložené lektvary nebo jiné nestálé substance, a oblaka prachu se vyvalila z trosek.

   Zvuk hromu se ozval blíž a nebe pročísl klikatý blesk.

   Snape přenesl váhu a pokusil se vstát, ale padl pouze zpět na zem, na kolena. Jeho tvář nepatřila ani člověku, protože tolik bolesti, tolik utrpení člověk není schopen unést, aniž by ztratil rozum. Z úst se mu vydral nářek a vztáhl ruku k těm troskám, které nyní skrývaly všechno dobré v jeho životě.

   Pomalu vedle něj dopadla první kapka. Doplazil se po kolenou k místům, kde bývaly veselé červené dveře s klepadlem ve tvaru ohavné lví hlavy, a v zoufalství udeřil do zborcené stěny, zakláněje se s dalším výkřikem k nebesům proklínal sám sebe a celý svět. Udělal to znovu a znovu, dokud jeho ruce, dlouhé a jemné ruce mistra lektvarů, nekrvácely.

   Brzy byl promočený a déšť se mísil se slzami na jeho tváři, v hromobití zanikaly jeho nářky a prosby a kletby… a ve světle blesků si uvědomil, co všechno ztratil… A potom, najednou, mezi pleskáním kapek zaslechl utlumený zvuk, jenž mu dal naději, nový cíl, nový směr a zachránil jeho mysl před naprostým šílenstvím, duši před nekonečným zoufalstvím a srdce před úplným zkameněním.

   Pláč dítěte.

   ***

   Zvuk otcových nářků nedokázal vymazat z Harryho mysli jeho přikývnutí. Byl jimi zatracen, jimi všemi. Jednu chvíli v jejich životech mu ten jeho chtěli upřít, chtěli jej vidět mrtvého, neměli snahu mu dát ani šanci.

   Lži a zrady, lži a zrady a nenávist…

   Automaticky kráčel dál, oči nevidoucí krajinu pekla kolem, mučivá bolest a pocit ztráty všech ideálů, veškeré víry v lidské dobro a sílu pozitivních emocí jej užíraly zevnitř. Jeho svět byl otřesen do základů a nebylo už nic, co by mu pomohlo ustát tuto katastrofu. Přežil do nynějška s vědomím, že jeho rodiče, všichni jeho rodiče, by jej nenechali jen tak zemřít, že byl a je milován… Nenacházel ani slova, která by popsala jeho emoční stav a bouři protichůdných myšlenek.

   Krok za krokem se ztrácel dál v hlubinách pekla, kam stejně všichni jako on přijdou, nebude výjimkou. Jeho zmrzačená duše neodpustí, jeho rozervané srdce nenajde ani kouska slitování, jeho rozvrácená mysl nezapomene.

   Byl opuštěn. Byl zrazen. Byl zavržen…