Severus Snape byl muž samotářský,
mnohdy bezcitný, mnohdy krutý, jenž často ani neshledával nutným dodržovat něco
jako zdání zdvořilosti či dokonce přátelskosti. Byl trpký a hrubý a nenávistný
a jeho ohnivé nálady se měnily stejně rychle jako počasí nad Snake Rock.
Jednalo se o typického představitele upadající starobylé linie,
s pozůstatky divokých barbarských dob hluboko v krvi, přesto podivně
uhlazeného se svým hedvábným hlasem a vrozenou elegancí.
Hledali-li byste ovšem typickost pro čistokrevného čaroděje, nějaký
standard, který by měl každý splňovat nebo se mu blížit, bylo potřeba pohlížet
na souhrn charakteristických rysů pro čistokrevné jako na krásně kulatou minci
– a brát v potaz obě strany.
Lucius Malfoy, jeho bratranec z matčiny strany, byl tou druhou
stranou mince. Dával na odiv svou marnivost, vyžíval se ve společnosti,
povrchní, zábavný, oblíbený, neustále připravený zalichotit komplimentem a
odzbrojit vybraným chováním, s radostí přítelem všech, kteří mu mohli být
nápomocní, a během mrknutí oka schopný je zabít bez zaváhání. Samozřejmě byl
velice pyšným člověkem, hrdým na svůj původ, na svou moc a svoje zlato. Kdo by
nebyl?
A přece ti dva odlišní muži byli spojeni něčím, co smazávalo jejich
rozdíly a skutečně z nich dělalo dvě strany jedné mince. Byla to krev,
úcta k rodině, věrnost starým tradicím, kdesi hluboko zakořeněná touha po
sounáležitosti.
Mohli se nenávidět, mohli spolu soupeřit, mohli cokoliv, ale
v těžkých chvílích to byl ten druhý, ke komu se obrátili pro pomoc či
radu, protože věděli, že nebudou odmítnuti.
Dva týdny uplynuly od chvíle, kdy Harryho oči získaly hlubší nádech,
v posledních dnech se dokonce zdálo, že v nich něco žije vlastním
životem, hýbá se, vlní a přelévá sem a tam. A to něco je černé jako dehet,
studené jako led a nezastavitelné jako divoká vichřice.
Jeho tělo se každé ráno třáslo, trpěl bolestmi… a přesto mlčel, na
otázky svého učitele odpovídaje neurčitě… a otázky od jeho otce nepřicházely.
To ráno, kdy se neobjevil u snídaně, bylo studené, velice studené na
první srpnový den, a stačila krátká chvíle tíživého mlčení a nepopsatelných
obav, pramenících z jejich předešlých pozorování a intuice, aby byly spory
mezi bratranci zapomenuty.
Severus se zahleděl na prázdnou židli a zvedl oči k Luciusovi: „Kde
je?“ zeptal se a přerušil tři týdny trvající mlčení mezi nimi.
„Nebudil jsem jej dva týdny,“ odpověděl s náznakem starosti v
hlase. „Byl vzhůru sám, nepříjemně brzy, to ti řeknu.“
„Půjdu pro něj,“ řekl a zvedl se od stolu, jeho pohyb jen o zlomek
vteřiny později kopírován blonďatým kouzelníkem.
„Není nutné, abychom šli oba,“ zavrčel suše. „Nemám v plánu mu
cokoliv provést.“
„S dovolením se prostě jen nespolehnu na tvoje slovo,“ odtušil stejně
suše. „Pojďme.“
Kdesi na hranici jejich podvědomí tančilo skutečně nepříjemné tušení,
neidentifikovatelný neklid podpořený minulým sledováním. Harry byl silný a
tvrdohlavý, jeho stav mohl být snadno přisuzován jeho neochotě sdílet své
problémy… což je ani v nejmenším nečinilo o něco bezpečnějšími.
„Já bych měl být ten skutečně znepokojený,“ poznamenal pak Snape. „Byli
jste tři týdny zavření v knihovně, za bublinou Silencia-“
„Och, takže přiznáváš, bratránku, že ses pokoušel odposlouchávat?“
„-nebo někde venku, a prováděli Salazar-ví-co!“ zařval. „Uvalil jsi na
něj nějakou kletbu? Co jsi mu udělal?!“
„Já?“ Lucius se zatvářil dotčeně a zastavili se v polovině chodby,
zlobně na sebe zírajíce. „Ó, oprav mě, ale kdo považoval za přijatelné Octavia
bít?“
„Nebil jsem-“
„Prosím!“ protočil oči Malfoy a znovu vykročil. „Mám dojem, že na tomto
se skutečně neshodneme. Otec by se za tebe styděl!“
„Myslíš svého, nebo mého?“ ušklíbl se.
Zafrkal a střelil po něm ledovým pohledem. „Však víš, Severusi. Mého
otce, který na tebe byl nucen uvalit Protego Sangue, když ti bylo třináct…
Jistě si ho pamatuješ, ne?“
Snape se napružil a podvědomě vypjal do plné výšky. „Neopovažuj se o tom
zmiňovat!“
„Ale, ale, ale…“ protáhl Lucius a předešel ho. „Víš, nikdy bych nevěřil,
že se vydáš tou samou cestou jako strýc Augustus. Zajímavé, jak přesně se
historie opakuje, hm? Malfoy se znovu ujímá svého synovce, aby ho vedl a
chránil na cestě k dospělosti… ovšem pevně doufám, že Octavius se vyvaruje
vašich chyb, snad dědičných v rodové linii či co, a nevyroste
v emocionálně vyprahlého, protivného…“
Snape ho prudce zastavil a přirazil ke stěně: „Nesnažíš se mi říct, žes
ho začal učit zakázaná umění, že ne? I přesto, že jsem to VÝSLOVNĚ ZAKÁZAL?!“
„Ruce dolů, Severusi!“ vyštěkl Malfoy a odstrčil ho od sebe.
„Nezapomínej, s kým máš tu čest!“ Uhladil si předek hábitu a přezíravě se
na něj zahleděl: „Octavius mě sám vyhledal a požádal o vedení. Je to součást
jeho dědictví, nemohl jsem odmítnout!“
„Nenapadlo tě,“ zasyčel, „že mám zatraceně dobrý důvod být proti tomu?“
Snape se na něj na vteřinu bezvýrazně zahleděl a pak se rozběhl ze schodů,
neomylně rovnou do hlavní části hradu. „Může ho to zabít!“
Lucius
mu byl v patách. Během chvíle se dostali do Harryho pokojů a Severus
prorazil dveře jen čistým panickým strachem o život svého jediného syna.
Ložnice byla ponořená ve tmě, příliš tichá, a ve vzduchu se vznášel zápach
krve. Jakmile překročili práh, ucítili náraz magie, jež odpoutaná ve vlnách
vibrovala pokojem.
Bylo to něco neskutečného – čirá energie, vycházející z téměř
nehybného, krví pokrytého těla v přikrývkách na posteli.
„Octavie!“ vykřikl Snape a přispěchal k němu, zatímco Lucius rozhrnul
závěsy.
Když kalné ranní světlo naplnilo pokoj a blonďatý aristokrat se obrátil
od oken, spatřil svého bratrance klečet na posteli, jak velice opatrně odkrývá
přikrývku a prohlíží si Harryho kůži. Jeho ruce se ani jednou nezachvěly, jeho
výraz byl soustředěný, ale v jeho očích se zračilo hluboké zoufalství.
„Jak-“ zeptal se a nakročil k nim.
„Je napůl při vědomí, napůl v deliriu s vysokou horečkou,“
zachraptěl Severus, jemně se dotkl synovy tváře a prohlédl si krev na svých
prstech. „Jeho póry vylučují krev. Mus-musíme ji doplnit… vypadá to, že to
probíhalo většinu noci…“ švihl zápěstím a očistil povlečení od zasychající
krve.
Z jeho hrdla unikl prazvláštní zvuk – možná zajíknutí, možná
počátek hysterického smíchu. „Saffy! Saffy, kde jsi ty malá potvoro?! SAFFY!“
„P-pán volal?“ vykvikl k smrti vyděšený skřítek, jakmile se
objevil.
„Dones okamžitě dokrvující lektvar!“ rozkázal mu ostře. Pomalu se zapřel
o čelo postele a přitáhl si Harryho bezvládné tělo k hrudi, takže jeho
hlava mu spočívala přímo nad srdcem, levou paží jej stabilizoval a přidržoval u
sebe a prsty pravé ruky mu probíral vlasy.
Napětí v pokoji se začalo pomalu snižovat, jako kdyby ta jednoduchá
akce měla nějaký vliv na Harryho stav – a ona měla. Jeho otec velice účelně uklidňoval
svou vlastní silou jeho rozbouřenou magii, na vteřinu zavíraje oči.
„Nebyl připravený,“ zašeptal a bezmocně udeřil týlem do desky za sebou.
„Salazare, nebyl zralý!“
Lucius je mlčky pozoroval, sám plný obav o svého synovce. Znal Severuse
celý život a proto věděl, že nepatří k těm, kteří snadno projevují emoce –
pokud se nejedná o jeho nechvalně známé záchvaty zuřivosti. Teď viděl, jak se
mu nedaří ovládat, jeho oči vyděšené představou, že ztratí mladíka ve svém
náručí…
Jistěže věděl, že přes svoje hrubé chování má o syna určitým způsobem
zájem, ale teď… nějak se mu nepodařilo prohlédnout důvody, proč se choval jako
takový nehorázný pitomec kdykoliv s ním mluvil, kdykoliv s ním
jednal.
„Přivedu léčitele,“ řekl Malfoy a jeho vlastní hlas byl zhrublý
starostmi. Bylo pro něj riskantní opouštět bezpečí Snake Rock, ale nějak
pochyboval, že by Severuse dostal z pokoje – ani by to nebylo moudré,
protože mladíkův stav by se mohl zhoršit, kdyby přišel o tu tichou podporu.
Naklonil se nad nimi a jemně se dotkl synovcova spánku. „Vydrž. Vydržte oba,“
poklepal pak bratrance po rameni.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Snape. „Jdi za Tucem a vyžádej si od něj zvláštní
dodávku mým jménem. Žádný léčitel – nikdo jiný, slyšíš?“
„Ty víš, co s ním je špatně… očekával jsi to…“ přimhouřil oči. Měl
předtím své podezření, když Octavia cvičil – ale bylo to tak nepravděpodobné,
že se tím odmítal zabývat! Nikdy by jej
nenapadlo spojovat si příznaky magického přesycení se svým synovcem. Jistěže
byl neuvěřitelně nadaný a během každé lekce prokazoval neobvyklou sílu, ale
nevěřil by, že jeho zásoby budou tak obrovské, aby mohly rozdrtit jeho tělo.
V celé historii bylo jen několik osobností, které měly takové zdroje
energie…
Ostře nasál vzduch a znovu se na mladíka zadíval. „Mágus?!“
„Veškeré pochyby byly právě rozptýleny!“ vyštěkl. „Můžeš už zatraceně
vyrazit?!“
***
Lucius se přemístil ze vstupní síně přímo do temného koutu v Obrtlé
ulici – jako nejbližší pokrevní příbuzný Snapeů mu ochrany Snake Rock toto
umožňovaly – a zahalený v černém plášti zamířil stínem přímo
k zapadlému obchůdku pana Tuca.
Pan Tuc byl servilní chlapík, pašerák, s nímž se Lucius málokdy
osobně střetával, protože jeho sféry zájmu se soustředily na nelegální objekty
černé magie, zatímco tento člověk se specializoval na získávání spíše… ach,
řekněme věcí organického původu – čili něčeho, co daleko více zajímalo
Severuse.
Ovšem dokázal získat cokoliv si jeho bratranec objednal, bez ohledu na
to, že se jednalo i něco jiného než přísady do lektvarů.
„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se obezřetně opelichaný muž, jakmile se
objevil za pultem.
„Ach,“ Lucius nakrčil nos znechucením. „Jsem tu pro balíček pro
společného známého. Snape si u vás objednal něco velice zvláštního.
Pamatujete?“
„Jistě, jistě,“ přitakal a podezíravě si ho prohlížel. Potom
se usmál, když Lucius položil na stůl vak – nikoliv váček, ale skutečně
rozměrný vak – naditý galeony. Na okamžik zmizel za svými ošklivými závěsy a
když se vrátil, držel pečlivě zabalený balíček ve svých dlaních. S úklonou
jej předal a chňapl po penězích.
„Víte, zajímalo by mě, k čemu pan Snape potřeboval zrovna tohle…
těžká práce, těžká práce! Ani nevíte, kolik lidí jsem musel podplatit, aby se
přestali vyptávat…“ šelmovsky se ušklíbl. „Je to pěkně nebezpečný náklad.“
Lucius pod kápí přitakal, oči studené, na rtech krutý úsměšek.
„To si dovedu představit,“ souhlasil a bezpečně uložil zásilku do
vnitřní kapsy pláště. Jeho stříbrem okovaná vycházková hůlku, kterou do teď
skrýval v záhybech těžké látky, zaklapala o podlahu.
Pan Tuc, rozptýlen tím neočekávaným zvukem, neměl šanci ani postřehnout,
jak elegantně Malfoyova hůlka opustila svůj úkryt, a důkladné Obliviate se
postaralo o to, aby zapomněl na horký balíček, který právě prodal.
Nejbezpečnějším způsobem, jak pašeráka umlčet, by bylo samozřejmě jej
zabít, ale Lucius měl dojem, že jeho bratranec by si těžko hledal nového
zásobovatele – to by byl už čtvrtý, co by zemřel.
Znovu skryl svou hůlku a vycházkovou hůl pod plášť a zmizel z obchodu,
zanechávaje peníze na pultě a bezvědomého Tuca na podlaze za sebou.
***
Balíček obsahoval tmavé kameny s rytinami. Byly to malé ploché
oblázky, které okamžitě zaujaly na první pohled – na slunečním světle by se
blyštěly jako černé diamanty, v záři měsíce jako rubíny, v černé noci
by svítily měkkým světlem… ale teď, toho prostého zataženého dne, kdy nebylo
slunce a nebylo měsíce a světlo bylo měkké a zakalené, se matně leskly, jako
kdyby vyzařovaly černé světlo.
Na holé dlani pálily jako oheň a když Severus sevřel prsty kolem jednoho
z nich, bylo jisté, že vyzařují černé světlo – které se projevuje jako
intenzivní stín, jenž zahalil jeho prsty.
„Salazare,“ zašeptal Lucius a pozoroval jej. „To je neuvěřitelné…“
fascinovaně přišel blíže a prohlížel si ten zvláštní úkaz.
„Vskutku,“ souhlasil Severus ochraptěle. Na jeho tváři byla černavá
šmouha zaschlé krve a další podobné by se daly snadno nalézt na jeho černém
plášti, pokud by se jeden podíval pořádně. Lucius si nicméně nevšímal potřísněného
hábitu, spíše jeho majitele. Celá záležitost s Tucem mu nezabrala ani půl
hodiny, ale vrátil se do Octaviových pokojů a našel svého bratrance téměř
strachy bez sebe, na hranici zhroucení. Přísahal by, že v jeho očích tančí
šílenství, a měl obavy, co se s ním stane, pokud jeho synovec nepřežije.
Severus mu předal kameny do nachystaných dlaních, otáčeje se
k posteli: „Synu.“
Harry ležel nahý na bělostném povlečení, z každičkého póru jeho
těla unikala po kapkách krev a rychle je barvil do ruda, pod nánosem červeně
byl však smrtelně bledý a nebýt třesu z horečky a pravděpodobných křečí,
jeho tělo by zůstávalo nepříjemně nehybné. Měl otevřené oči, skelný pohled
těkaje sem a tam. Pootevřel rty a vyšlo z nich slabé: „Bo-lí.“
Bohužel nabral plného vědomí.
„Poslouchej pozorně,“ řekl mu otec, jeho uklidňující přítomnost pomáhala
Harrymu v soustředění. Vždycky dokázal vycítit, když vešel do místnosti,
ale tohle bylo poprvé, kdy to vnímal jako útěchu. Matně rozpoznával i svého
strýce, a jeho přítomnost a jeho magie společně s působením té otcovy
rovněž pomáhala.
„Zku-sím,“ vydechl, ale jedna myšlenka se mu bez ustání vracela zpět,
znovu a znovu, žádajíc si jeho pozornost. Zanaříkal: „Bo-lí!“
Severus se zachvěl a sevřel pevně sloupek postele. „Pamatuješ si ten den
na Příčné ulici?“
Harry zachraptěl svůj souhlas.
„Řekl jsi mi o tom artefaktu, vzpomínáš? A já řekl, že jsi splnil
definici mudrce.“
„Co-to-je?“ vyrazil ze sebe.
„Mudrc, mágus, mystik… jakkoliv bys jej chtěl nazývat, je hříčka magie,
jejím ztělesněním a současně popřením. Dokáže čerpat z její samotné substance a
pokřivit její zákony. Jak jsem řekl, může vykonat nemožné, protože hledá
vlastní způsoby a vlastní cesty k dosažení svých cílů. Přetváří zákony magie.“
„Já?“ i přes bolest v jeho hlase bylo snadné zachytit nedůvěřivý
tón.
„První mudrcové,“ ujal se slova Lucius, o něco zběhlejší v historii
než jeho bratranec, a obdržel ošklivý pohled, že mu skočil do řeči.
„První mudrcové,“ zopakoval potměšile, „pojmenovali většinu zaklínadel a
určili většinu nutných postupů. Předtím byla magie jen divoké a
nekontrolovatelné cosi, dali jí tvář, jakou známe, učinili ji bezpečnou k
užívání.“
„K zrození mystika je zapotřebí, aby při jeho početí fungovala magie,“
začal vysvětlovat otec stísněným tónem. „Jestliže jsou oba jeho rodiče
kouzelnického původu, vyvolá to ve vzácných případech reakci, která vznikající
život naplní, přesytí energií. Je to jako otrava magií. Dítě se vyvíjí poměrně
normálně po celou dobu těhotenství, ale obvykle se narodí mrtvé – nemá co dělat
na tomto světě, takže neexistuje řádný způsob, jak jej přivést…“ odmlčel se
ztěžka.
„Nikdy mě nenapadlo, že… že budeš… ty…“ zakoktal se.
Lucius mu věnoval velice zkoumavý pohled, poklepal ho po rameni a
pokračoval: „Proto je živý mágus taková vzácnost, rarita. Je neobvyklé, když
dojde k početí mudrce – podmínky jsou opravdu nadmíru specifické – ale aby
se narodil… musí najít přesnou chvíli nereálna, kdy se existence na krátký
okamžik vytratí, zlom v čase, nepatrný okamžik mezi koncem starého a
začátkem nového dne.“
„Musel ses narodit úderem půlnoci,“ poznamenal hluše Snape. „Na přelomu
třicátého prvního července a prvního srpna.“
„Má dnes narozeniny?“ Lucius se k němu otočil. „No, to je tedy
skvělý způsob oslavy!“
„Proč-bo-lí?!“ zaskřehotal Harry.
„Dítě,“ s hlubokým nádechem pokračoval otec, „následně pokračuje
v životě jako každé jiné. Nicméně jeho kapacita obsáhnout magickou energii
je obrovská kvůli jeho zvláštnímu zrození, a k přístupu k této
nezkrocené síle je třeba přistupovat obezřetně,
s roky trpělivosti a praxe, nebo s využitím dalších možností…“
střelil vražedným pohledem po svém bratranci. „Černá magie boří zábrany skrytých sil – proto jsou zdánlivě černokněžníci a
temní čarodějové mocnější než běžní kouzelníci…“
„Kdyby se nám třeba tvůj otec zmínil, že má podezření, kým jsi, nemuseli
bychom se dostat do této situace,“ odtušil kousavě Lucius a protočil oči, načež
zvážněl.
„Abych to vzal zkrátka, zkusíme
to jako čistý řez, dobře?“ nadechl se a řekl: „Každopádně tvoje síla byla volně
vypuštěna, nemáš nad ní kontrolu a ve své podstatě je jí tolik, že tě pomalu
drtí. Pokud ji nezkrotíme, hrozí ti velice bolestivá smrt…“
Žádné komentáře:
Okomentovat