pátek 8. listopadu 2013

24 Síla proroctví

Odchod Pána zla se obešel bez výbuchů syrové magie a zpětné vlny ničivé energie, která by zahubila všechny jeho stoupence. Vlastně právě naopak – s jeho koncem, tak klidným a tak tichým, i velice nenápadně zmizelo Znamení zla z paží jeho věrných nevěrných. Dokonce tak nenápadně, že Harry musel vynervované zajatce na tento fakt upozornit.

   Smrtijedi byli na sklonku noci vyvedeni ven ze svých cel a pod dozorem desítek rudě oděných bystrozorů se shromáždili na volném prostranství za východní stěnou Longholdu. To místo bylo otevřené, snadno hlídatelné a neprostupné ochrany na pevnosti jej pevně obklopovaly; nebylo možné se z něj přemístit bez přenášedla, nebo jak Harry zařídil, bez Měsíčního znaku – tady na tento nápad jej přivedly obrany na Zmijozelově hradě.
   Mystik samotný se objevil na velkém balvanu, zády k bouřícímu oceánu, s několika dalšími bystrozory kolem sebe. Bylo to spíše pro efekt – a taky pro uklidnění paranoii jeho mužů – protože ochranku skutečně nepotřeboval. Ale vysvětlujte to ozbrojeným mužům, kteří se na něj upjali jako nějaké božské ztělesnění.
   Pár vteřin pozoroval své protivníky, jak jej registrují a upírají k němu vystrašené pohledy a prohlíží si jej s respektem a úctou.
   „Přeji vám dobré… ehm, je ráno, Rufe?“ zarazil se Harry a otočil se na svého rozespalého pobočníka. Nebyl si vlastně jistý, ale předpokládal, že ano – nicméně ještě byla tma.
   „Ano, lorde,“ odtušil a poněkud starostlivě si svého nadřízeného a přítele prohlížel. „Desátého listopadu, čtvrtek.“
   „Och, díky Merlinovi, že už je po všem,“ zamlaskal, „jinak bych z toho snad zmagořil.“
   Znovu se obrátil ke Smrtijedům a mlčenlivě si je prohlížel, zatímco za ním a kolem nich se rozléhalo šumění vln. Jejich zvuk Harryho na krátkou chvíli vracel v čase o pár měsíců zpět, kdy k jeho uším slabě pronikal šepot oceánu z velké hloubky pod jeho okny…
   Z neznámého a znepokojivého důvodu jej těžce zasáhl stesk po chmurné pevnosti v kouzelnickém Cornwallu, po Snake Rocku. Byl velice unavený, mentálně i fyzicky, a jeho duše v ten moment zanaříkala touhou po klidném místě, kde by nalezl odpočinek a mohl načerpat energii, prahla po domově…
   Musí se vrátit do školy, rozhodl se briskně, neboť Snake Rock mu byl uzavřen – a jiný domov nemá. Pokud vše půjde dobře, v sobotu by si mohl najít chvíli.
   „Dobré ráno tedy,“ oslovil Smrtijedy a poklepal holí o kámen. „S mnoha z vás jsem se již setkal – a v mnoha případech to nebylo příjemné shledání, nemám pravdu? Jste v tento okamžik mými zajatci a prakticky jste mi vydaní na milost a nemilost. Mohu vás prostě a jednoduše jednoho po druhém zabít – a kdybych se pro to rozhodl, mohl bych vás zabít všechny najednou a nezabralo by mi to víc než jednou lusknout prsty.“
   Pro ukázku zvedl levici a jeho rukáv sklouzl a linie tetování na jeho předloktí se ukázaly jasné a slaboulince zářící. Oči všech přítomných byly zafixované na jeho bledé ruce s dlouhými prsty, které třímaly takovou moc. Zajímavé bylo, že nikdo nezpochybňoval jeho slova. Nikdo nebyl takový blázen; jejich žalářníci jim zlomyslně podstrkávali pravidelně noviny a házeli jim do cel letáčky, které zaplavily celou zemi.
   „Možná se v tuto chvíli tedy ptáte, proč jsem tak neučinil,“ pokračoval sál. „Proč jsem vás zajal – jak si povšimnete, je vás tu téměř tři sta padesát, takže většina Voldemortových bojeschopných mužů. Naše střety byly nepěkné a brutální, páchali jste nepřístojná zvěrstva ve jménu svého pána a trpěli jste jeho rukou stejně, jako trpěl celý náš svět.“
   Pro efekt se odmlčel, zatímco za jeho zády se obloha projasňovala.
   „Víte, kdo jsem a co chci,“ řekl pak a podíval se několika nejbližším z nich do očí. „Dnes, i v tuto chvíli, se mí lidé snaží budovat lepší budoucnost pro nás všechny. Obnovují se válkou zničená místa, převádějí se na pergamen zákony dle starých tradic a nových možností porozumění jeden druhému, svět se pomalu stává lepším místem pro život každého kouzelníka a každé čarodějky, pro život kohokoliv, kdo se svěří do mé péče.“
   Harry vnitřně zavrtěl hlavou – to skutečně znělo poněkud bombasticky, chvástavě, velkohubě a totálně vyšinutě, jako kdyby se pokládal za neomylného a všemocného… Nicméně, byla to pravda. Pozoroval Smrtijedy, které ještě před nedávnem solidně nenáviděl a opovrhoval jimi za jejich krutost a chyby v úsudku, a viděl v nich jen zbloudilé ovečky, svedené silou a charismatem někoho chytřejšího a mocnějšího, než byli oni sami.
   Byly jako děti, vystrašení, zanechaní v temnotách; chápal je, rozuměl jim. Každý si zasloužil druhou šanci.
   „Voldemort vám sliboval to samé, sliboval vám sílu a dal vám slabost, sliboval vám čest a sebral vám poslední zbytky sebeúcty. Okradl vás o postavení, o rodinu, o přátele – služba v jeho jménu byla krutá a těžká a mnohdy jste se cítili být spíše jeho otroky než jeho vazaly. A že si vás skutečně zavázal, není-liž pravda?“ ušklíbl se a vyhrnul si víc vlastní levici. „Váš Pán vás už nikdy nepovolá. Podívejte se.“
   Někteří tak učinili a brzy se prostor vyplnil užaslými výkřiky.
   „Voldemort včera večer přestal existovat,“ pokračoval klidně. „Stejně jako bylo zničeno ministerstvo, stíny předchozí tyranie, ať povolené falešnými zákony či podepřené strachem, jsou pryč. Nadutost a pýcha byly jejich pádem.“
   Na kratičký okamžik se pak před jejich nevěřícíma očima zformoval do podoby Atera Moona, jednoho z nich, toho důvěryhodného – a jak později zajatí věděli – nejvěrnějšího z Voldemortových stoupenců. V ten moment bylo jasné, že Voldemortův pád je skutečný.
   „ vám nenabízím plané sliby, přináším svět, kde je důležitá bystrost ducha, síla magie a odkaz minulosti. Z minulosti si bereme ponaučení, není-liž pravda?“ zeptal se slabým úsměvem. „Dnes máte možnost poučit se ze svých chyb. Leží před vámi volba.“
   Krátký okamžik byl zticha a slunce na východě se vynořilo z vod a obklopily jej jeho paprsky. Byla to působivá podívaná, mystikovo roucho vzplanulo jako plamen a ověnčen korunou z jasného světla, obraz skutečně všemocného mystika, se vypálil každému z nich do mysli, kde setrval až do konce jejich dní.
   „Budete stát po mém boku, nebo mi budete vzdorovat?“
   Když jeden po druhém padali na kolena před svým mystikem, jako Harry v poslední době viděl dělat mnoho kouzelníků, Rufus se k němu naklonil:
   „Stejně nechápu, proč je necháváme naživu,“ zabrblal a prohrábl si svou hustou hřívu. „Jsou zkažení až do morku kostí.“
   Harry se na něj úkosem zadíval s nadzvednutým obočím a po chvilce řekl: „Je to mé rozhodnutí, Rufusi. Ty ses narodil do světlé rodiny – oni ne. Nemůžeš rozumět volání temnot, a nevíš, jakou má sílu. Můžeš cítit hněv, který tě oslepí, ale nikdy to nebude zuřivost, jež tě zbaví smyslů. Můžeš mít ambice, ale nikdy nedokážeš jít přes mrtvoly. Nedokážeš se vcítit do hloubky emocí a motivů jediného z nich. Je tak těžké odolat.“
   Pohled v Harryho očích způsobil Brouskovi zamrazení a odvraceje zamumlal, spíše vážně než v žertu: „Někdy mě děsíš, můj lorde, až se ptám, jestli nejsi daleko horší než Voldemort.“
   „V mnoha ohledech jsme s Tomem stejní, Rufusi,“ řekl Harry tiše a otočil se, aby hleděl přes čistou hladinu oceánu do světla stoupajícího slunce. „Chápu ho víc, než chápu jakoukoliv jinou bytost na světě; oba jsme trpěli a povznesli se k velikosti… “
   „I tak…“ chtěl Brousek protestovat.
   Harry cítil na tváři teplo, jež ho téměř hýčkalo, jako matka hýčká své milované dítě, a věděl, že jedná v souladu se svým svědomím – a cítil se spokojeně, že jej nakonec v sobě objevil. S hlubokým nádechem inhaloval vůni moře a pousmál se, když hrubě přerušil svého přítele:
   „Slitování, Rufe, to je to něco, co nás skutečně odlišuje. Slitování a soucit.“
   Jednal správně; ne proto, že se to od něj očekávalo – však kdo by ho mohl zpochybňovat? – ale proto, že si to sám přál.
   ***
   Pán zla jej zavolal k sobě do pracovny a Harry se zazíváním, které se mu úspěšně podařilo potlačit, následoval. Už si přál, aby tahle nutnost šaškovat na dvou místech současně – minimálně na dvou – skončila, protože bylo poněkud duševně náročné držet v hlavě tolik plánů a časových rozvrhů, aby všechno přesně a tip ťop zapadalo. Byl vděčný za pomoc svých pobočníků, kteří se pro něj skutečně stali nepostradatelnými.
   „Posaď se, můj Atere,“ poručil mu tiše Voldemort a Harry tak učinil.
   Pracovna tonula v hlubokých stínech, okna zatažená těžkými závěsy, stolky s knihami převržené v čirém záchvatu frustrace a bezmocnosti. Jediným zdrojem světla byl oheň a Harry cítil mrazení v zádech, když usedal naproti Voldemortovi do křesla před krbem.
   Třebaže se v uplynulých dnech vnitřně bavil, když pozoroval Voldemortovu pozici slábnout, teď se cítil podivně neuspokojen při pohledu na tu bytost.
   Nebyl to člověk, jeho hadí rysy a rudé oči se svislými zorničkami jej rozhodně velice odlišovaly od normálních lidí, avšak v ten moment, kdy si jej prohlížel, měl najednou dojem, že Pán zla v sobě něco málo z lidství stále má; zvláště když tu seděl přímo před ním zahalen v tíživém hávu melancholie a odevzdanosti.
   „Viděl jsi pád pyšného,“ začal promlouvat ploše. Harry jej ostražitě sledoval, jeho zatažený pohled a vyhaslé rudé oči, a sledoval i jeho ruce složené v klíně a mírně se třesoucí vyčerpáním. Voldemort nespal a nejedl – Harry to moc dobře věděl, protože to viděl vlastníma očima. „Viděl jsi, jak se moje impérium hroutí, jak krysy opouštějí loď, a přece jsi zůstal jako jediný neochvějný.“
   S hlubokým nádechem Harry netrpělivě čekal. Tušil, co se chystá stát, a byl to ten poslední krok, poslední dílek skládačky, poslední tah… a stále, pocit uspokojení nepřicházel, jak by čekal. Jen pár milimetrů od vysněného a pečlivě plánovaného vítězství, Harry necítil radost ani satisfakci.
   „Válka se pro nás nevyvíjí dobře,“ pronesl jen s mírným náznakem jakési emoce v hlase. „Proto jsem se rozhodl, že pokud padnu, chci, abys byl mým nástupcem, Atere. Chci ti svěřit jeden důležitý úkol…“
   Thomasssi, lásssko, znenadání se odkudsi ze stínů připlazila Nagini a oba muži ji pozorovali, jak se proplétá mezi knihami a stolky přímo k nim.
   Má milovaná, zašeptal Voldemort měkce, zvedl ji ze země a položil si ji do klína. Jeho společnice jej okamžitě celého obmotala v gestu připomínajícím objetí. Harry byl nucen odvrátit oči, protože ten pohled nedokázal snést – bylo v něm tolik něhy, resignace, zoufalství a lásky, podané takovým podivně neuchopitelným způsobem.
   Takže jsssi zavolal Atera, jak vidím, zasyčela slabě a zvedla hlavu do výšky Voldemortových očí.
   Ano, zavolal.
   Nechci, aby sssesss vzdával, odporovala. Ušššli jsssme dalekou cessstu! Tolik obětovali, lásssko! Nevzdávej bitvu, Thomasssi… Vzpomeň sssi na naššše začátky, ta příkoří, ty oběti…
   Pamatuji sssi, má milovaná, pamatuji, sklonil hlavu a v gestu vyčerpání se čelem dotkl její ploché hlavy, jednou rukou přejížděje jemně po vzorku na jejích zádech. Je to jen předběžné opatření.
   Předběžné, předběžné! Připravuješšš ssse na sssmrt a prý předběžné! Zlostně sebou zamrskala a bolestivě se kolem něj stáhla. Nezemřeššš, ssslyšššíššš? Zakazuji ti to!
   Nagini, zanaříkal marně, zlomeně. Zdálo se, že oba kompletně zapomněli na Harryho přítomnost a pro jednou, Harry nebyl rád, že rozumí jejich konverzaci. Nenápadně se zvedl z křesla a neviděn se stáhl k oknu. Nehodlal opustit místnost úplně a ztratit svého soka z dohledu, ale nesnesl by být jim nablízku a přímo vidět hru emocí mezi dvěma zdánlivě necitelnými stvořeními.
   Uvnitř Harryho na něj cosi zuřivě křičelo a on se snažil to umlčet, neboť nerozuměl žádným slovům. Stejně jako se usilovně snažil nenaslouchat syčivé konverzaci a nevidět periferně žádný pohyb, doprovázený stínovým tancem ohně.
   Rozhrnul slabě závěsy a zíral skrze vlastní odraz do temnoty za sklem.
   Nezkoušej na mě žádné Nagini, Thomasi Raddle! Ssslyšššíššš? Sssmířila jsssem ssse sss tvou horššší polovinou, protože jsssi mi ssslíbil, že neodejdeššš, že nezemřeššš! Ssslíbil!
   Já vím, já to přece vím, snažil se ji uklidnit.
   Fajn! Tak pošššli Atera pryč, nepotřebuješšš nássstupce!
   Ne, odvětil. Nehodlám pokoušššet osssud víc, než je třeba.
   Lháři! Zasyčela agitovaně. Prachssssprossstý lháři! Počítáššš ssse sssvým pádem! Budeme bojovat, zvítězíme! Hlavně ssse nevzdávej, prosssím, zněla zoufale.
   V tichu bylo slyšet, jak Voldemort zapolykal. Mágusss je příliššš sssilný a zná naššše tajemssství, Nagini. Do konce týdne opanuje Británii. A potom sssi přijde pro mě… jak ssslíbilo proroctví…
   Ne! Nedovolím mu to! Uššštknu ho! Nedovolím mu to! Uprosssím ho! Ne!
   Nebudeššš tady, informoval ji briskně. Zabil by tě – nařídím Aterovi, aby tě odnesssl do bezpečí a possstaral ssse o tebe…
   Ne, informovala pro změnu ona jen stěží postřehnutelným šepotem. Byla jsssem sss tebou celá ta léta, od začátku, Thomasssi… neopussstím tě v tvé possslední hodině. Jessstli tě tedy čeká sssmrt, půjdu ssss tebou i po této cessstě.
   Prosssím, to neříkej. Chci, abysss žila, lásssko, nechápeššš?
   Ty nechápeššš, Thomasssi, že bez tebe by to nebyl život.
   Harry zapolykal a čelem se opřel o studenou tabulku skla, otřesen upřímností v tom jednoduchém přiznání. Jak by jen mohl necítit pohnutí? Byla to slova pronesená z hlubin dvou černých srdcí, ale o nic méně pravdivá, o nic méně ryzí. Co na tom, že si tiché vyznání zašepotali vrah a vražednice, když jejich emoce byly pravé? Jejich láska – a že to byla láska až za hrob – je k sobě poutala a nalézali v ní sílu a naději i v beznadějné chvíli, kdy je nečeká už nic než hořký konec.
   S roztřeseným nádechem se otočil na patě a podíval se na Voldemorta. Nagini jej naléhavě obmotávala, téměř v jasné předtuše blížícího se konce, dotýkaly se jeden druhého i „čely“, stejně jako před okamžikem.
   Harryho odhodlání bylo najednou rozmetáno na kusy, nezůstalo z něj nic při pohledu na tento výjev. Jistě, nebyl to hezký pohled, ale dokázal prohlédnout dál, vidět víc. Cítil ve vzduchu téměř hmatatelné emoce a zapochyboval.
   Bylo to první proroctví chybné? Láska nemůže být tou silou, která Harryho od Voldemorta odlišuje, to je zřejmé. Tak potom co tedy? Co mu dává právo brát na sebe úkol zničit jej? Co mu dává právo zabít jej, pokud je nic nerozlišuje? Co tedy z Harryho činí Vyvoleného?
   „Atere?“ Voldemort se na něj zahleděl a pomalu se jeho takřka lidský výraz seskládal do lehce iritovaného obličeje. „Co tu děláš?“
   „Už jsem unavený,“ řekl klidně a strhl si náušnici. Jeho nitro však vřelo pochybnostmi o správnosti jeho počínání, zatímco se formoval v podobu nepromíjivého mystika, pána nad životem a smrtí. Když ze sebe strhl smrtijedské róby a objevilo se jeho rudé roucho, ucítil najednou cosi v kapse ve své vnitřní kapse…
   Voldemort zamrkal překvapením a sledoval ho rozhořčeným, leč smířeným pohledem. Bylo fascinující, jakou změnou si prošel z arogantního maniaka v odevzdaného téměř člověka jen za tři krátké dny. Kolik předtucha vlastní smrti jen jednoho dokáže ale změnit…
   Nagini vztekle zasyčela: Zrádče!
   Pokrčil rameny a zasyčel zpět: Nikoliv technicky, má paní. Nepřísssahal jsssem…
   „Abych byl upřímný, toto je vskutku nečekané,“ odtušil lenivě Voldemort a dlaní polaskal svou milovanou po hlavě, aby na Harryho nezaútočila, a snažil se ji vecpat za sebe, aby byla vůbec ze scény. Bylo v tom cosi veskrze ochranitelského. „Pravda, geniální – mé pokoření pro tebe muselo být velice uspokojivé, není-liž pravda, Harry?“
   „Mělo to své světlé stránky,“ souhlasil s pokývnutím a ležérně se posadil zpět do křesla, které okupoval před chvílí. Jak bylo najednou všechno jinak; tak poklidné a studené, ve světě čisté moci, kde porážka znamená smrt a ukázka citů slabost. Oba byli součástí toho světa, podíleli se na jeho vytvoření a byli jím vytvářeni… znovu, byla to hra vabank, hra Zmijozelů.
   Usilovně se snažil něco, cokoliv, vymyslet, protože ať se na to díval jakkoliv chtěl, nenacházel řešení. Co je ta moc, která jej od Voldemorta odlišuje, když to není láska? Co je dělá jinými? Co mu dává právo…
   „Mám na vás otázku, na vás oba,“ řekl najednou, když mu cosi uvnitř hlavy scvaklo a došel mu smysl onoho niterného křiku svědomí. Zajel rukou do vnitřní kapsy roucha a vyndal z něj malou nerozbitnou schránku naplněnou tím nejčistším bílým světlem. „Prosím o upřímnost v tuto… hodinu pravdy.“
   Voldemort byl bledý jako smrt, ale teď viditelně zbělal do odstínu čerstvě napadaného sněhu a jeho oči se rozšířily, když spatřil svou druhou polovinu v rukách svého nepřítele. Konec byl najednou podstatně blíže a měl poměrně jasnou podobu vážného mladého muže.
   „Proč jsi obětoval kus své duše, Thomasi? Svou lidskost?“
   Otázka visela ve vzduchu velice dlouho – pravidla byla porušena.
   Kvůli nesssmrtelnosti, odpověděla nakonec zkroušeně Nagini a položila si hlavu na jeho rameno. Najednou neměla sílu na něj ani zlostně zírat, natož se jej pokoušet napadnout. Aby nikdy neodešššel. Od té chvíle přessstal být tím, koho jsssem sssi zamilovala, ale byl sssse mnou, a to bylo to nejdůležitějšššší.
   Harry slabě přikývl, zatímco Voldemort zíral chmurně do ohně. Jissstě, vyklop tomu klukovi všššechna naššše tajemssství, proč ne…
   Obelhal násss, podvedl násss, přechytračil, povzdechla si truchlivě. Šššpicloval! Ssslyšššel všechno, Thomasssi. Jsssem unavená…
   „Když se člověk vzdá lidskosti, přijde o cosi velice důležitého,“ uvažoval Harry a sledoval, jak Voldemort konejšivě pohladil svou milovanou. Ach, i on znal tu únavu, to vypětí nervů…
   „Podívejme, kdo to mluví,“ Voldemort se protáhl, rukou téměř nepostřehnutelně šátraje po hůlce. Téměř. „Viděl jsi svoje vlastní oči, Harry? Svůj odraz v zrcadle? Nemluv o ztrátě lidskosti, kluku. Jsme stejní, ty a já… a oba nás potká hořký konec…“
   Harry se pousmál a odzbrojil jej, než stačil vyslat jakoukoliv kletbu. Bylo docela zajímavé, že každý, o kom si Harry do nynějška myslel, že je tělem i duší vychytralý, úskočný a prolhaný, prostě skutečný Zmijozel, jednal vlastně dle ryzích nebelvírských hodnot. Stačilo se podívat na otce a jeho vznešené motivy, strýčka a jeho posedlost hrdostí a ctí a povinnostmi k rodině… a teď Voldemorta a jeho hrdinný vzdor až do poslední vteřiny a snaha uchránit Nagini za každou cenu. Zdá se mu to, nebo na konci každý Zmijozel projevuje typicky nebelvírské kvality?
   „Jsme stejní,“ souhlasil a usmál se na ně oba víc. „Jsme spojení téměř totožným osudem, stejným odkazem. Jsme dědicové starých zmijozelských rodin, odvržení svými otci, okradení světem o dětství, spoléhající se jen sami na sebe… a přece jen, přece jen se lišíme v jediném drobném detailu. Nezabil jsem svého otce, i když mě nechal vědomě napospas peklu mezi mudly. Víš, co nás odlišuje?“
   Otevřel schránku a Tomova duše vylétla ven. Voldemort ji fascinovaně pozoroval – a pak, zčistajasna, se ponořila hluboko do jeho hrudi.
   Zalapal po dechu a z hrdla mu vyšel výkřik, který Harryho na pár vteřiny dočista ohlušil. Zhroutil se nazad v křesle a zůstal nehybně skrytý ve stínu. Místnost se na krátkou chvíli naplnila žárem, ale ten rychle uhasl a Harry cítil, jak se lámou kouzla uvalená na pevnost, spjatá s existencí Pána zla a jeho Znamením.
   Tome? Zasyčela po nekonečně dlouhé chvíli Nagini a pak se její pohled upřel na Harryho. Je jako můj Tom, ne Thomasss, ale Tom! Jaký byl předtím, na začátku…
   Harry si protřel oči a zamžoural na ni. Jaký byl tehdy?
   Jako ty, hádě, zrovna jako ty… Proč jsssi to udělal?
   Pomalu se zvedl a přešel k nim. Nagini se na krátkou chvíli napjala a zdálo se, že mu neumožní přístup, ale potom se uvolnila a jazykem ochutnala jeho pach. Harry se upřímně zakřenil a jen se slabým zaváháním lehce přejel prstem po linii jejího vzorku kousek za hlavou.
   Chápu ho, odpověděl slabě. Život nám uššštědřil brzy tvrdé lekce… Ale já jsssem dossstal tu životní, tu nejdůležitějššší, teprve v neděli ráno. Neuvědomil jsssem sssi tehdy, jak důležitá ta chvíle je, ale teď to chápu…
   Co to bylo za lekci? Zeptal se Tom a Harry na něj shlédl. Pohledný muž ve středních kouzelnických letech se mírně předklonil a ukázal se na světle. Rysy jeho tváře byly prohloubeny stíny z ohně, který se odrážel v jeho temně hnědých očích a dodával jim téměř červenavé odlesky. Byly to oči jasné a pronikavé, které držely hrozbu, to nezpochybnitelně ano, ale také šok a naprosté překvapení – a na rtech mu pohrával nedůvěřivý úsměv. Co za lekci, Harry?
   O soucitu, slitování a milosti, řekl klidně a vnitřně se usmál nad vzpomínkou na Minervu. Právě ho spatřila domněle usmrtit dva muže, kterých si vážila a z nichž jeden byl její tajná láska patrně od chvíle, kdy ji učil přeměňování. Místo aby využila svojí šance, když byl Harry slabý, zlomený a otřesený, emočně na dně, utěšila ho a pomohla mu překonat bolest. Teprve zpětně dokázal její pomoc a její lekci ocenit.
   Tak se stalo, že Minerva McGonagallová vlastně zachránila svět od příšerné tyranie a doby temna, jenž by trvala až na věčnost. Zachránila lidskost v mystikovi.
   Tom zafrkal a ušklíbl se a Nagini ho praštila ocasem, což bylo vtipné a tentokrát zafrkal Harry, když pronesla: Ztichneššš, Tome? Přessstaň sss tím! Harry je teď náššš přítel.
   Je? odporoval nedůvěřivě.
   To sssi piššš, že ano, odtušila a líně se kolem něj začala obmotávat. Daleko raději mám tvoje hnědé oči… a daleko raději tě mám celého
   Nejsssme dnesss nějací majetničtí, hm? Zažertoval Tom a pohodlněji se uvelebil v křesle. Ale proč jsssi nikdy nic neřekla předtím?
   Raději tě mít polovinu, než nic přece…
   Nerad vásss ruššším, ozval se Harry. Je potřeba ješšště něco dořešššit.
   Ach, hádě… teď to byl Tom, kdo použil to protivné oslovení. Harry nebyl hádě. Nebyl by ani lvíče, kdyby stále vykazoval čistě nebelvírské tendence, neboť byl na svůj věk až přespříliš vyzrálý. Nepřipadáššš sssi právě jako dítě, co překáží rodičům v ložnici?
   Nedoceňuji tento druh humoru, Thomasssi, zasyčel Harry s nadzvednutým obočím a protočil oči. Mimochodem, je to dossst nechutné.
   Neříkají to všššechna mláďata v určité fázi sssvého života? Zamyslela se Nagini.
   Do té doby, než vypozorují, že podobné činnosssti mají i sssvé klady, tak ano, má milovaná… souhlasil ex-Pán zla.
   Harry na ně zamrkal. Nějak rychle jim otrnulo – ještě před deseti minutami měli oba umřít a teď, jen proto, že jim projevil trošku slitování a ukázal tvář shovívavosti, si jej nemilosrdně dobírají, jako by byli staří známí. Opomeňte fakt, že se znají už roky a takají si vlastně odjakživa…
   Víte, vztahy mezi lidmi a… hady… intimní vztahy… jsssou považovány ve ssspolečnosti za zvrhlé, upozornil je.
   Jsssem zvrácený, libuji ssssi v bolesssti, libuji sssi v krvi… zavrněl Tom líně a šlehl po něm charismatickým úsměvem. To není tajemssství…
   A já jsssem lidožravá, ssstále, dodala zálibně Nagini. Poněkud ustaraně na něj ale zamžourala. Nicméně jsssem ochotná upussstit od oblíbeného dezertu, pokud tě to irituje, mláďátko. Druhé šššance se nevyhazují oknem kvůli  oblíbené zábavě, že, Tome?
   Humpf, zněla odpověď.
   Thomasssi! Zasyčela varovně a obrátila se zpět k Harrymu. Pohlídám ho. Žádné mučící orgie, žádné pokusssy o podrývání tvé autority… ssstejně, nebude mít ani časss zkoušššet pletichařit…
   Harry si prohrábl vlasy a zavrtěl hlavou. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán, nebo ne? Teď má na krku sice lidského, ale pořád zvráceného Thomase Raddlea a jeho lidožravou družku. Ale to je cesta, kterou si zvolil, a Harry nebyl prostě ten typ, který by se nedržel rozhodnutí… a pak jej napadlo dokonalé řešení, jeho pohled ztvrdl a objevilo se mu v očích na vteřinku takové zlomyslné světélko.
   Mám pro vásss práci, oznámil jim.
   Následně ty dva raději opustil ve chvíli, kdy se Tom rezolutně proměnil v hada, a šel vysvětlit Smrtijedům, že jejich Pán zla už jaksi není, ale jsou jen a jen vítáni se připojit k němu nebo umřít. A chytit jednu krysu v hlubinách pomalu se rozpadajícího Zmijozelova hradu, která nedostane další šanci a poputuje jako kompenzace rovnou do jednoho chladivého místečka v pekle.
   Proroctví mělo přece jen pravdu – dva lidé s ambicemi ovládnout svět prostě nemohou žít v klidu a je očekávatelné, že jeden druhého zabije. Nebo jeden z nich ustoupí. Proroctví jsou tak vágní potvory…
   ***
   Vzhledem k tomu, že mu nikdo nehlásil komplikace ve škole, Harry došel celkem logicky k názoru, že věci v Bradavicích jsou klidné, alespoň tak klidné, jak jen mohou věci být v hradě napěchovaném teenagery.
   V sobotu večer, kdy se mu konečně podařilo utrhnout ze svých mnoha nových povinností, se konala slavností hostina na počest založení Dominia, a všichni nezvěstní učitelé byli konečně přítomni.
   Během posledních několika hektických dnů měl Harry dojem, že celá rada mudrců a spousta dalších lidí, na které spoléhá, funguje pouze a jedině na povzbuzující lektvary. Bylo neuvěřitelné, kolik věcí a maličkostí a vůbec všeho se muselo zařídit, aby země mohla fungovat. Naštěstí se na tuto chvíli připravovali a každý věděl, co bude dělat, všechno bylo nachystáno a zařízeno, takže teď se pouze jeho vize převáděly do skutečností. A naštěstí nebudovali celou společnost znovu, ale jen upravovaly zákonitosti, podle které Británie fungovala už předtím.
   Lidé se nezbláznili a dodržovali vůbec zákony moderní, civilizované a vyspělé společnosti, zvláště s mystikovými rudě oděnými bystrozory všude kolem. A že jich měl hodně – téměř polovina Smrtijedů bez zaváhání přijala jeho znak, a jak se později ukázalo, patřili k jeho nejvěrnějším mužům až do důchodu, a i poté si nechali Měsíční znak na pravém předloktí jako symbol cti. Což dělalo mnoho vysloužilců.
   Musel být velice působivý, když k nim ve čtvrtek za úsvitu promlouval. Ale na druhou stranu, kdo by se necítil být ohromen a ochromen tím pohledem? Bylo to působivé.
   Klidně seděl na svém obvyklém místě u učitelského stolu, jako první ze všech, a čekal, až se studenti začnou trousit dovnitř. Seděl tam jako mystik, protože byl skutečně unavený zastíráním toho, kdo a co je. Předstíral, lhal a skrýval se tak dlouho, že z toho byl prostě a jednoduše znechucený.
   Byl mystik Černý měsíc, Ater Moon, a nehodlal to popírat. Jeho minulost už neměla smysl a budoucnost byla jasná jako jeho jmenovec na obloze za jasné bezmračné noci.
   Albus dorazil do síně jako druhý, hned po něm, na vteřinku se zarazil a poté se na něj široce usmál: „Ach, drahý hochu, jak příjemné překvapení!“
   „Říkal jsem si, že bych se mohl stavit. Ostatně tu mám pár přátel, kteří si zaslouží nějaké to vysvětlování,“ zakřenil se. „Krom toho, nemůžu si nechat ujít slavnost na svoji vlastní počest, ne?“
   „Byla by to rozhodně škoda, to ano,“ Brumbál přikývl a usadil se na své místo, aniž by se jej snažil natlačit do dalšího rozhovoru krom: „Přeješ si mít úvodní slovo?“
   Harry přikývl a byl mu vděčný, že po něm ředitel nežádá víc, než je v tu chvíli schopen a ochoten dát. Opravdu oceňoval jeho pomoc a prostor, který mu nechával, třebaže bylo v každém pohledu, jenž Albus vyslal Harryho směrem ve chvíli, kdy si myslel, že se mystik nedivá, bolestně zřejmé, že by starý pán chtěl víc – odpuštění, znovunavázání oné blízkosti a důvěry, která panuje mezi dědem a vnukem, jakou spolu sdíleli ještě před nedávnem…
   Harryho přítomnost u stolu zajišťovala totální a hrobové ticho mezi mládeží, což bylo opravdu vtipné. Každý jednotlivý student se na něj s šokem a jakousi směsicí obdivu a strachu zahleděl, pak zatěkal očima k řediteli a zpět k němu, načež se mazal posadil ke svému kolejnímu stolu. Byli tak v šoku, že si mezi sebou nedovolili ani zašepotat – ostatně asi si vyměňovali dojmy už celý uplynulý týden, kdy byla výuka velice volná, neboť profesory tří  důležitých předmětů jednoduše nebyli ve škole a navíc chyběl i ředitel.
   Harry se zhruba v polovině naplňování síně pohodlně zapřel na židli a založil si ruce za hlavu s jakýmsi veselým šklebem, což nepřispívalo klidu studentstva. Jeho spokojený škleb mu zmizel z tváře, když se ve dveřích objevila dvojice, na kterou netrpělivě čekal.
   Hermiona jej postřehla jako první a zastavila se v půlce kroku, jako kdyby do ní udeřil blesk, a Ron do ní vrazil a zachytil ji, aby nespadla. Oba na něj krátce zazírali – v těch pohledech byl příslib, že bude, prostě bude vysvětlovat, až skončí hostina – a usadili se na svá místa.
   „No, asi mám o zábavu postaráno,“ zamumlal, nicméně nebyl příliš znepokojen – nebyli to ti dva, jak měl tu neskonale úžasnou možnost si vyslechnout a spatřit, kdo jej mezi sebou tajně pomlouvali? Inu…
   „Nešálí mě zrak? Nevěděla jsem, že přijdeš,“ promluvila Minerva a prošla kolem něj a usadila se vedle ředitele a zavedla s ním přátelský hovor. Vyhýbala se očima Harrymu, třebaže se jí snažil velice usilovně posunkem naznačit, že by si se starým pánem měla promluvit jakože promluvit. Když oni všichni můžou škádlit jeho, proč by si občas nemohl dobírat on je?
   Těsně před začátkem hostiny, v tu nejposlednější možnou chvíli, se do síně bočnými dveřmi dostal profesor Snape. Harry periferně zahlédl, jak zamrzl, a potom se prkenně rozešel ke svému místu a ztuhle se usadil vedle svého syna.
   „Dobrý večer ve spolek,“ oznámil do prostoru.
   „Ach, už jsem si říkal, jestli se objevíš, Severusi,“ usmál se na něj mírně bolestivě Albus. „Při tvé averzi vůči slavnostem…“
   Harry jen přikývl na pozdrav a rozpačitě se odvrátil na druhou stranu, očekávaje chvíli svého proslovu. Jeho okamžik nastal asi o minutu později, během které ale vůbec nemyslel na to, že jeho otec nevypadá dobře.
   „Studenti,“ začal briskně. „Vezmeme to zkrátka, protože například já mám hlad. Četli jste noviny, dostaly se vám do rukou letáčky… víte, co děje a víte, kdo jsem. Jsem váš mystik. Jak jistě chápete, nové povinnosti spojené se vznikem Dominia kouzelnické Británie mi nadále nedovolují vyučovat na této škole… což někteří z vás také ocení.“
   Studenti na něj třeštili oči. Nechal rozzářit svoje tetování a podařilo se mu do toho vložit trochu otrávenosti. „Pane Malfoyi, je úžasné, že máte tak dokonale bílé zuby, nicméně vám až do žaludku vidět nepotřebuji. Zavřete ústa a odebírám deset bodů Zmijozelu za vaši ignoraci způsobů vhodných ke stolu,“ pronesl typicky moonovsky, kdyby přece jen někdo pochyboval, že je jejich striktní profesor. „To samé platí pro vás, pane Smithi… stejně jako odečet bodů z Mrzimoru,“ dodal a rozhlédl se po síni. Zajímavé, jak se ozvalo několik slyšitelných sklapnutí čelistí.
   „Dále vám s politováním oznamuji, že i mí další kolegové nebudou již v tomto pololetí dostupní a do jejich předmětů budete muset velice pilně studovat sami, abyste v pololetí příštím nebyli pozadu,“ ušklíbl se. „Profesor Brumbál opouští svůj dlouholetý post ředitele a přesouvá se do služeb Dominia. Je mi ctí vám oznámit, že vaší novou ředitelkou se stává profesorka McGonagallová a-“
   „Musel mi to prostě udělat,“ zabručela Minerva. „Prostě musel. Ředitelka, Merline!“
   „- vyučováním přeměňování byl pověřen, jak si starší ročníky pamatují, Percy Weasley, s nímž se setkáte již na vaší pondělní hodině. Pokud je mi známo, sestavuje právě teď velice pečlivé výukové plány.“
   Výraz sourozenců Weasleyových byl naprosto k nezaplacení; patrně vzpomínali s hrůzou na legendární práci svého bratra o tloušťce stěn kotlíků.
   „Kurzy obrany po mně přebírá profesor R.J. Lupin, kterého si rovněž někteří z vás mohou pamatovat, nicméně jeho zdravotní stav je v současnosti velice vážný a výuka tohoto předmětu započne nejdříve v prosinci. Do té doby nicméně doufám, že všichni mí studenti nezapomenou, co jsem je učil, a rozhodně nenechají lenivět své soubojnické schopnosti…“ odmlčel se. „Také bych se mohl jednou týdne zastavit na konzultace…“
   Studenti sedmých a šestých ročníků začali zuřivě přikyvovat a vzápětí vrtět hlavami, že budou cvičit, ale konzultace nejsou prosím potřeba. Dobře.
   „A to nejlepší na konec,“ Harry se mírně pousmál. „Profesor Snape rovněž přechází do služeb Dominia a výuku lektvarů převezme od ledna minimálně do konce školního roku profesor Křiklan, tohoto času stále neschopný se odloučit od svého pohodlného domova. Proto, pokud budete mít nějaké problémy se svým samostudiem, můžete se do konce tohoto pololetí stále obracet s dotazy na profesora Snapea, jenž se uvolil stále setrvávat ve škole právě pro tento účel.“
   Snapeův výraz nicméně dával najevo, že kdokoliv se jej pokusí vyrušit během jeho volného času, který je nucen strávit stále ještě v Bradavicích do příjezdu svého nástupce, bude pykat.
   „To je, myslím, vše, co jsem vám chtěl oznámit… Albusi?“ Harry se zdvořile obrátil na muže po svém boku.
   „Děkuji, lorde mystiku,“ Brumbál povstal. „Toto je mým konečným poselstvím jakožto ředitele svým studentům… děti, kéž v mých slovech nalezte moudrost, jež se v nich skrývá:  koupací čepice, zavírací špendlík, ponožky! Děkuji za pozornost, pusťte se do naší skvostné hostiny.“
   ***
   „Harry Jamesi Pott-“
   „Špatně,“ zavrtěl Harry hlavou a zašklebil se na Hermionu. Ron jen nakvašeně stál v pozadí malé místnosti za Velkou síní, kterou si Harry vypůjčil pro tento rozhovor. Chvilku je pozoroval a nakonec dospěl k závěru, že svým chováním jim skutečně poskytl dost záminek jej podezírat. Lhal jim a tajil před nimi tolik věcí…
   „Cože? To je všechno, co řekneš po týdnu TOHO VŠEHO? Máš vůbec tušení, co-“
   „Dýchej,“ poradil jí. „Víš? Mezi jednotlivými větami se zkus občas i nadechnout…“
   „To není vtipný,“ řekl Ron. „Syp, Pottere, prostě syp, o co jde!“
   Harry se na ně unaveně podíval, protočil oči a nakonec přitakal. Inu, tak je trošku zasype. Dluží jim to, nemluvě o tom, že je třeba zapracovat na tom seznamu, který si onehdy vytvořil. Dát věci do kupy, no ne? Kde jinde začít, než s nimi? Třeba poté dokáže prominout i Brumbálovi… a jednou, nakonec, i otci. Jedna jeho část by si to přála, ale ta část byla stále ještě pohřbená příliš hluboko, a Harry byl stále ještě příliš raněn.
   Sypal. Dlouho. Téměř všechno.
   Stál k nim zády a vyhlížel ven z okna. Bylo snazší sesbírat všechny nitky příběhu a uhladit myšlenky takto, než kdyby pozoroval jejich výrazy. Viděl je dost dobře ve svém vnitřním oku – a slyšel rozčílené kroky svého nejlepšího přítele, jak chodí sem a tam, a slyšel přidušená zajíknutí své nejlepší kamarádky.
   Potom skončil a opřel se s hlubokým povzdechem čelem o sklo a na vteřinku zavřel oči. Připadal si před nimi podivně nahý, ale bylo přece správné, že jim konečně svěřil pravdu, ne?
   Cítil, jak se za ním zastavila Hermiona a vzápětí jej jemně otočila čelem k sobě.
   Její oči byly divoké, naplněné slzami, rozšířené šokem a spodní ret se jí chvěl: „Proč jsi nám jen nic neřekl? Prošli jsme si spolu tolika věcmi, Harry! Když jen pomyslím, jak ses musel cítit… Merline, proč jsi jen nic neřekl?!“
   „Já… byl jsem asi vystrašený, že… že se mnou nebudete chtít mít nic společného,“ přiznal. „A potom bylo najedno pozdě. Jsem teď tak daleko, jako by uběhlo pět století a ne pět měsíců…“
   PLESK!
   Harryho hlava poskočila, když Hermionina dlaň kolidovala s jeho levou tváří. Na jednu krátkou vteřinu bylo v místnůstce ticho, jen oheň v krbu až nechutně přívětivě praskal. Potom Harry velice pomalu otočil hlavu zpět a shlédl na Hermionu. Cítil se opravdu špatně. Nicméně jen na ni nadzvedl obočí a slabě se pousmál:
   „Asi jsem si to zasloužil.“
   „Ne,“ ozval se Ron a přišel k němu, zanechávaje nevěřícného rázování sem a tam. „Ne.“
   „Šel jsem s tebou za akrumantulema, Harry! Akrumantulema,“ zdůraznil lehoučce hystericky. „Jasně, že bychom společně zvládli i tuhle krizi! Ale né, tys to musel udělat sám! Zatraceně!“
   Vzápětí se rozpřáhl a předvedl Harrymu pravý hák nebelvírského brankáře: „Doprdele tohle sis zasloužil, kámo, tohle!“
   Ačkoliv to bylo nedůstojné jeho postavení, Harry zaklopýtal, neboť Ron měl poměrně pádnou ruku. Jeho přítel jej však zachytil za loket a ustálil jej. „Ještě pro tebe mám úroky.“
   A aplikoval hák levý. Nutno podotknout, že svou splátku přežil. Stejně jako jejich přátelství.
   ***
   Nějakým velice zvláštním a velice záhadným způsobem se stalo, že čas letěl a dny se proměnily v týdny. Začátkem prosince byla kouzelnická Británie zasypaná nejen sněhem, ale také přistěhovalci; osamělými upíry, vlkodlaky, mořskými lidmi, třemi vílími rodinami z Francie s vazbami na Delacourovi a několika stády německých kentaurů. Nemluvě o vlně lidí, kteří vyhledávali daleko raději život pod ochranou mystika, než aby čelili nátlaku ze strany svých domácích vlád – výzkumníci, jejichž výzkumy se prostě nenosily, zastánci opozice, nekromanti a podobně… Pytel se také protrhl s dopisy, och ano, se spoustou, spoustou dopisů od starých kouzelnických rodin z celého světa, které Harrymu slibovaly podporu a pomoc při převratu v jejich zemi.
   Harry během té doby čelil několika mezistátním krizím, nicméně Zmijozelové jako Nott – všichni tři zletilí Nottové – a strýček Lucius, po svém zotavení, vzali tyto záležitosti do svých rukou a rozeběhly poměrně dobrý diplomatický systém, v těsné spolupráci se Snapem a jeho počínající výzvědnou službou. Pravda byla, že Lucius a Snape spolu nemluvili, ale to bylo vedlejší.
   Diplomatičtí… ehm, vyzvědači byli chráněni stejně jako bystrozorové a povětšinou přijali Měsíční znak, nicméně v logické snaze o utajení svých loajalit jej nenosili hrdě vypálený na pravém předloktí, ale ještě hrději skryté nad srdcem.
   Právní systém byl upevněn a polehoučku se podle něj začala řídit země, přičemž Brumbál předsedal jako nejvyšší sudí v závažných sporech, a Artur uvedl v planost svůj geniální hůlkový systém, který odstranil téměř nutnost veškerého papírování.
   Nebylo to dokonalé, ale měl dost času vychytat mouchy.
   Život šel dál, obnova zničených měst a míst postupovala pěkně, a v místech, kde stávalo ministerstvo kouzel, se začal stavět Dům svornosti, jak jej pojmenoval bez okolků Starý McGonagall. V průběhu dalších let se stal bijícím srdcem Británie a v průběhu dalších století srdcem celého světa, neboť odsud mystik vedl své Dominium a zde zasedala rada mudrců, z níž se stala ta Rada mudrců, nejvyšší správní orgán.
   Lidé svého mystika milovali a velebili jej – protože jej chtěli velebit, chtěli jej přirovnávat k jakési božské entitě a Harry v sobě postupem času nenacházel další a další energii jim v tom bránit. Vznikaly legendy o jeho skutcích, jeho milosrdnosti, ovšem i jeho chladné zášti vůči nepřátelům. Ironicky, jeho nepřístupnost a pravidlo dvou šancí a dost mu získalo více obliby než jeho měkkosrdcatost.
   Vůbec pravidlo dvou šancí diktovalo život většině lidí blízkých i velice vzdálených lordu mystikovi; zasahovalo do politiky, do právního systému, do administrativy, ale i do jeho soukromí a vztahů s rodinou a přáteli… s tímto pravidlem se Harrymu podařilo poměrně úspěšně vládnout a dokonce být šťastný.
   ***
   „…vyjednávání konečně přinesla ovoce, lorde,“ Nott II. skončil a sroloval pergamen se svou zprávou. „Evropa se nám nepostaví.“
   Tento Nott měl již bílé vlasy, byl v Brumbálově věku, ale to neznamenalo, že stejně jako Albus – nebo Nott I., když už jsme u toho – nebyl čilý, aktivní, vysoce nebezpečný a nadmíru užitečný pro své schopnosti i vědomosti.
   „Výborně, výborně,“ zamlaskal Harry a vyklonil ze svého výklenku. „Nějaké zprávy o Popletalovi?“
   „USA,“ promluvil Snape stroze ze svého výklenku, aniž by se namáhal se vyklánět a ukázat svou tvář svému lordovi, svému synovi. V poslední době to tak bylo – a Harry předpokládal, že je to vlastně docela dobře, protože alespoň necítí hluboko v sobě neopodstatněné výčitky svědomí pokaždé, když hledí do otcových očí.
   Nejprve odrážely stovky emocí, zmučené, na hranici příčetnosti jako tolikrát ve Snapeově životě – a postupem času, jak se dny měnily v týdny, zmrtvěly, uhasly. Bylo to horší než na počátku podzimu, daleko horší… protože jeho syn nebyl mrtev, ale byl mu vzdálenější, než kdyby byl…
   „To snad není…“ pronesl Harry s povzdechem. „Byl mu doručen můj vzkaz, dámy a pánové?“
   „Byl, hochu, byl,“ ujistil ho se stejným povzdechem Albus.
   „Já jen, jestli se skutečně vyjadřuji tak složitě, že to prostě nepochopil. Rito, pamatuješ si, co jsem mu vzkazoval?“ Harry si protřel oči. Deptala ho tupost bývalého ministra, skutečně ano.
   „Cituji: Ještě jednou se pokusíte podněcovat kohokoliv proti mé autoritě v Británii, setkáte se velice rychle se svým tragickým koncem,“ odpověděla.
   „To je poměrně výstižné, nebo není?“ zajímal se konverzačně.
   „Je to velice, velice výstižné, lorde mystiku,“ ujistil ho pan Ollivander. „Vskutku velice výstižné, ano.“
   „Jako facka,“ dodal Rufus kysele. „Je to magor.“
   „Aj, kdybych ho neodrodil těmahle vlastníma rukama, prohlásil bych, že musel už  příchodu na svět křísnou palicí o nějakou tu hranu poblíž…“ temně zabručel Starý McGonagall.
   „Tak mi někdo vysvětlete, proč ten hňup odjel do USA? Nevadí. Monitorujte mi jeho pohyb. Pokud se jen pokusí sejít s někým politicky činným, přiveďte ho sem, lorde Snape,“ málem se zalkl na tom jméně a oslovení, když vydával rozkaz pro vedoucího své tajné služby. Ale nedokázal se donutit říct cokoliv jiného.
   Ještě chvíli projednávali další záležitosti a poté je nechal jít, unavený celodenním rokováním a tím vším. Tlak ze všech stran se na něm bezpochyby začínal podepisovat, to ano, ale pouze a jedině tak, že byl otrávený, skutečně otrávený. Nikdy vlastně nechtěl být v záři reflektorů a skutečnost, že přesně tam se právě teď nachází, jej doháněla téměř k záchvatům hysterického smíchu – po nichž by se cítil akorát tak zase prázdný.
   Těšil se na Vánoce, během kterých by si mohl odpočinout. Byl pevně rozhodnutý oprášit znovu svůj obraceč a prožít nerušené dva týdny dokonalého volna s Weasleyovými a Hermionou.
   „Luciusi, zůstaň ještě chvilku,“ požádal ještě a už jen mlčky pozoroval, jak se rada rozchází… jak Snape zmizel mezi prvními, aniž by se na něj jen podíval – bylo to bolestivé pro ně oba… a jak mu vyslal Brumbál zase jeden ze svých polo-smutných, polo-povzbudivých úsměvů.
   Asi po tisící se divil, jestli by se nedokázal už přenést přes ten svůj pocit ublížení… a po tisící došel k názoru, že ne, ještě ne.
   „Synovče,“ krátce a nezvykle vřele se na něj usmál jeho strýček. Jeho zdraví nebylo ještě v naprostém pořádku, ale s pravidelnými kontrolami od Tonyho – a pod pečlivým McGonagallovým dozorem – se mohl účastnit porad a mohl bez potíží pouštět svou uhlazenou aristokratickou hrůzu na politické oponenty.
   Harry se netěšil na následující rozhovor, nicméně začal zcela logicky obloukem, jenž nebyl zase takový oblouk, čili to mohlo být pro někoho – jeho strýčka – jenž očekával skutečný oblouk, opravdu trošku matoucí a splnit tak účel chození kolem horké kaše.
   „Jak se daří tetičce?“
   „Upřímně?“ Lucius se mírně zašklebil, v přítomnosti svého synovce znovu otevřený jako kdysi v létě. Měl po ruce i svou vycházkovou hůl, o niž se ovšem tu a tam skutečně opíral, když jej přepadla znenadání slabost. „Nemluvíme spolu.“
   „Co se stalo?“ podivil se Harry. „Myslel jsem, že spolu vycházíte dobře?“
   „Poté, co konečně nedokázala dál lhát sama sobě o Dracovi…“ pokrčil rameny a jeho výraz ztuhl. „Dejme tomu, že není nadšená s mými plány pro toho krvezrádce.“
   „Ach,“ Harry se nadechl a obezřetně pokračoval: „Předpokládám tedy, že…“
   „Ne, ta fúrie na hradě mě nepustila dovnitř…“ zatvářil se rozmrzele. „A má neskutečné potěšení, že mi hatí plány. U Salazara, je vychovaná podle stejných tradic jako my, tak proč věčně blábolí o zodpovědnosti za zdraví a bezpečnost svých studentů?“
   „Minerva…“
   „McGonagallová na mě byla vysazená už od toho incidentu na toaletách ve třetím ročníku, tak je to,“ odporoval.
   Harry se skutečně pousmál a odkašlal si. Žerty stranou, musí to svému strýčkovi říct… ideálně teď.
   „Drahý bratránek přece jen bude mít nějaké společné buňky s naší rodinou, strýčku.“
   „Prosím?“
   Harry se bolestně pousmál: „Naučil jsi jej dobře staré zákony. Občas, jako právě teď, prokáže i trochu inteligence. Připočti k tomu, že se jedná o sobeckého kluka bez špetky sebeúcty a se silným pudem sebezáchovy…“
   „K věci, jestli budeš tak laskav.“
   „Myslíš, že je možné, aby se dostal do kontaktu s tvojí ženou?“ zeptal se tedy.
   „Možné by to bylo,“ souhlasil kysele. „Ciss ho vždycky příliš rozmazlovala…“
   „Tím se vysvětluje, jak se dozvěděl o našich vazbách,“ Harry zamlaskal. „Dovolává se ochrany u lorda Blacka, coby hlavy rodiny své matky, a zaštítění proti tvému právu jej stíhat a zabít.“
   „V čem je tedy problém? Nemá žádný zákonný nárok toto žádat, nevykonal ti žádnou laskavost, která by vzbudila můj hněv…“ Lucius vzápětí přimhouřil oči a zavrčel: „Potter.“
   Harry přitakal. „Ano, to je kámen úraz. On mi vlastně prokázal laskavost, když tě udal.“
   „Nemáš sedmnáct…“ začal rozmrzele.
   Harry dokončil: „…takže nemohu rozhodnout.“
   „A ten kluk je do vydání rozhodnutí plnoleté hlavy rodu nedotknutelný!“ vykřikl a vztekle udeřil hrotem své hole o kamennou podlahu a prudce se otočil ke svému synovci zády. „Je nedotknutelný! Může zmizet a nikdy ho nenajdu! Och, Salazare, to snad není možné!“
   „Tak ho nech,“ napadlo najednou Harryho.
   „Pardon?“ velice pomalu, pomaloučku, se lord Malfoy otočil a zadíval se na něj. „Promiň synovče, ale asi jsem tě přeslechl. Jako bys právě řekl, že ho mám nechat jít…“
   „Nech ho jít,“ zopakoval s křivým úsměvem. „Dám mu na vědomí, že v kouzelnickém světě není místo, kde bychom jej nenašli. Což je pravda, naše tajná služba funguje prostě úžasně… takže jediné jeho východisko bude žít jako mudla. Nikdy nevstoupí zpět do našeho světa, bude to stejné, jako kdyby umřel…“ odmlčel se a jeho úsměv se ještě rozšířil. „Ne, bude ho horší, palčivější, hořčejší, déle trvající… Adekvátní trest, nemyslíš?“
   Malfoy několik vteřin přemýšlel o svém zrádném synovi a faktu, že ten kluk si snad nedokáže ani sám utřít nos, pokud mu domácí skřítek nepodá kapesníček, natož si poradit v mudlovském světě.
   „To je velice kruté, synovče,“ řekl Lucius a potom se usmál. „Ale geniální, geniální.“
   Pár okamžiků bylo ticho a potom si povzdechl, otočený k Harrymu zády: „Kdyby za mnou přišel a požádal o odpuštění, kdyby…“ zavrtěl hlavou a odmlčel se. „Dobrou noc, synovče.“
   Harry jej pozoroval přenést se pryč a pár dlouhých okamžiků zíral na místo, kde se nacházel. Vteřiny se změnily v minuty, chlad začal prosakovat starověkými kameny a pochodně jedna po druhé uhasínaly, zanechávaje jej napospas mrazivému temnu a hrobovému tichu.
   Sněmovní komnata najednou připomínala spíše kryptu než místo shledání nejvlivnějších a nejmocnějších čarodějek a kouzelníků v zemi a jediný její okupant připomínal spíše jakéhosi pohřbeného umrlce než žijícího člověka.
   Připadal si v ten moment jako skutečně jedna z těch hrdinských ikon, z titánů, sám a vytesaný z kamene, napůl zapomenutý jako člověk, vzpomínaný jako legenda. Připadal si odvěký, vyčerpaný, jako stín minulosti, jako ozvěna budoucnosti… strnulý v čase, prázdný.
   Je tohle osud a budoucnost, kterou stvořil sám pro sebe? Kdo jen si vzpomene na člověka, kterým býval? Kterým, snad, stále je? Kdo jen si vzpomene na bytost, jenž má emoce a kdysi mívala i tužby a přání a jiné plány, jež kdysi nechtěla víc než kousek toho štěstí? Kdo si vzpomene na tu část mystikovy osobnosti? Na Harryho, prostě Harryho?
   Bylo mu zatraceně jenom pouhopouhých šestnáct let. Šestnáct – a už měl všechno… všechno a přece nebyl upokojen, spokojen, uklidněn a vyrovnaný. Chybělo mu cosi, co mu nedokáže obstarat žádná moc na světě, co nedokáží nahradit jeho přátelé – něco unikátního a nenahraditelného a nepojmenovatelného, avšak s jasnou podobou.
   I jeho strýček se srdcem z ledu by odpustil svému zrádnému synu. Tak jako on odpustil svému strýci, jako se smiloval nad Voldemortem, jako ušetřil stovky Smrtijedů…
   Tak proč jeho vlastní srdce krvácí při každém pohledu na otce, ale nenachází v sobě tu samou milost, to stejné slitování? Proč miluje svého otce, ale nedokáže mu odpustit? Proč bytost tesaná z kamene, věčná a stálá jako pilíře světa, sedí osamocena v černé tmě a ledovém chladu a roní slzy?
   Proč? Och, jak jen to slovo vážně nenáviděl!
   ***
   Rada bylo rozeseta po celé sněmovní komnatě v malých hloučcích a členové jednotlivých skupinek se mezi sebou přátelsky bavili. Ostatně zítra byly Vánoce a toto byl konec posledního plánovaného zasedání do konce roku a mnoho členů se zde již nezdržovalo. Snape zmizel vlastně ještě před ukončením sezení a například podivně mladistvě vyhlížející Albus Brumbál, který povážlivě červenal po celou dobu shromáždění, byl-li vystaven pohledu Starého McGonagalla, odešel mezi prvními.
   Samozřejmě mystik nepopřel, že by mohlo být svoláno zasedání neplánované, nicméně pohotovost byla něco, s čím nikdo nepočítal. Věci ve světě byly klidné, nebo přinejmenším tak klidné, jak mohly být, a Harry v srdci držel naději na konečně pokojné svátky.
   Měl své skvělé plány.
   „Na mou tě věru, Minnie se tak nečervenala snad od doby, kdy jí bylo patnáct!“ prohlásil Starý McGonagall a hlouček obsahující jeho, pana Ollivandera, Notta I. a II. a Harryho se rozesmál a Harry zjistil, proč se bývalý ředitel Bradavic tak dokonale červenal, patrně stejně jako by činila Minnie, byla-li by přítomna.
   „Však už bylo na čase, ano, ano,“ rozvážně pokýval hlavou výrobce hůlek.
   „Jak někdo tak inteligentní jako Brumbál úspěšně přehlížel tak očividnou věc dobrého půl století?“ podivoval se Theodor I. a jeho syn se jen zakuckal, když si rovněž přisadil:
   „Je to s podivem, nicméně Albus nikdy nebyl nejbystřejší v těchto ohledech…“
   Harry se stále křenil, když přešel k další skupince s Arturem, Rufusem a kupodivu Ritou.
   „Ach, Harry!“ zvolal nadšeně Artur a poplácal jej po rameni. „Musím říct, že nám budeš v Doupěti chybět. Jsi si jistý, že se k nám skutečně nepřidáš?“
   „Ne, obávám se, že mám vlastní plány – a krom toho, nerad bych obtěžoval. Pracoval jsi velice tvrdě a zasloužíš si klidné svátky v rodinném kruhu,“ zavrtěl lehce hlavou a pokýval mu.
   „Nesmysl!“ odporoval mu. „Jsi samozřejmě součást naší rodiny, Harry!“
   „Díky, Arture, ale bez Hermiony by to nebyly ty pravé Vánoce s Weasleyovými,“ pousmál se.
   „Je pravda, že slečna Grangerová odcestovala do Bulharska, obnovit své přátelské vztahy s Viktorem Krumem?“ vyzvídala Holoubková a obdržela poněkud otrávený pohled.
   „Nikoliv, Rito,“ odtušil varovně. „Je v Alpách s rodiči.“
   „Alpy,“ zamyslel se Rufus. „Na lyžích jsem nestál ani nepamatuji. Říká se tomu pořád lyže mezi mudly, ne? Každopádně… Alpy…“ zopakoval významně. „Jak těžké by bylo rezervovat si nějaký pobyt na Silvestra?“
   „Třiadvacátého v noci? Velice,“ ujistil ho Harry.
   Poklidná, téměř svátečně naladěná a povznesená atmosféra byla narušena přemístěním několika mužů.
   Snape si oprášil svůj černý plášť a s nevybíravým kopancem poslal k zemi hromádku sestávající z buřinky a nevkusného proužkovaného obleku, kterou do této chvíle mezi sebou držela dvojice mystikových vyzvědačů, ex-Smrtijedů. Část z té poloviny bývalých stoupenců Pána zla, která se nepřipojila k Rufusovým pořádkovým silám, se upsala Snapeově špionážní organizaci.
   Pečlivě se očima vyhýbal pohledu na svého syna a neurčitě do prostoru oznámil: „Popletal měl schůzku se sekretářem severoamerického ministra kouzel. Přivedl jsem jej lordu mystikovi, jak si přál.“
   „Děkuji, lorde Snape,“ řekl s bolestivým výrazem Harry a cítil, jak mu ve spáncích tepe krev. Takže někteří lidé jsou prakticky nepoučitelní…
   „Dámy a pánové, kolegové, přátelé,“ pronesl škrobeně, vztek v něm probublávaje naplno. No nevaroval Popletala? Dvakrát? Neřekl mu, co se stane, pokud nepřestane podrývat jeho autoritu a kout pikle proti jeho zemi? Jeho lidem? „Poprosím vás o odchod. Je tu záležitost, jejíž vyřízení si vyžaduje mou pozornost a vaše asistence je nevhodná.“
   Většina členů rady se poslužně přemístila pryč v poněkud méně povzneseném duchu. Snape se na něj krátce zahleděl, což bylo poprvé tento měsíc, a ten pohled Harryho zasáhl, nicméně jeho otec rychle zmizel a brzy byl Harry dokonale osamocen, jen s nehybnou hromádkou omráčeného bývalého ministra.
   Harry se rozhlédl po síni a vytáhl z kapsy zrcátko podobné tomu, které mu kdysi dal Sírius. Pracovalo na stejném principu.
   „Tom,“ řekl jen a počkal, než se mu vyjasní obraz. Mám pro vásss dárek k Vánocům. Co by řekla Nagini sssoussstu, dvěma z pana Popletala?
   ***
   Na celém světě bylo jen jedno místo, kde by Harry chtěl být na Vánoce – a jakmile si tuto pravdu uvědomil, nebylo nic lehčího než se tam na Štědrý den po obědě objevit. Jeho duše se vzpínala směrem ke Snake Rock, k domovu a jeho temným zákoutím, ke všem těm chmurným místnostem a ponurým portrétům na zdech, ke slatinám při oceánském pobřeží…
   Nicméně, Snake Rock nebyl jeho jediným domovem, a Snake Rock v tuto chvíli bolestně postrádal několik věcí, po nichž Harryho srdce prahlo ještě usilovněji. Toužil po odpočinku, po pocitu domáckosti, po jakémsi pocitu bezpečí a vřelosti, který v něm odjakživa probouzelo jen jedno místo, na němž poprvé prožil skutečně šťastné a veselé svátky.
   Brodil se s neskonalým potěšením hustou a vysokou vrstvou zmrzlé vody, dýchal třeskutě mrazivý vzduch a mžoural v oslňujícím slunečním světle, které se navíc tak nestoudně odráželo od napadaného sněhu všude kolem. Cesta vzhůru k hradu byla dlouhá a únavná, musel se co chvíli zapírat o svoji hůl a jeho zmrzačený kotník proti zvolenému způsobu transportu vehementně protestoval.
   Když se mu konečně podařilo dojít ke schodům vedoucím ke Vstupní síni, ucítil na sobě něčí pohled. Zaklonil se, protáhl a na vrcholku schodiště zahlédl osamocenou postavu ve studentské uniformě, se zeleným emblémem na prsou a jasně blonďatou hlavou.
   Harry jej samozřejmě poznal, a ačkoliv to nemohl vidět na tu vzdálenost, oči jeho bratrance se šokovaně rozšířily. Unikl mu překvapený výkřik, když se Harry najednou objevil hned vedle něj v záblesku červenočerného ohně.
   „Bratranče,“ řekl, úmyslně nízko položeným hlasem a prsty si projel svoje černé vlasy ve snaze jim dát opět nějaký ten tvar. Byla to jistě náhoda, že se na jeho ruce zaskvěl rodový prsten Blacků. „Je chladno, měl bys být uvnitř.“
   Draco na něj překvapeně zíral a Harry na něj nadzvedl obočí a ušklíbl se ve velice povědomých dvou gestech. Draco na něj dál zíral a Harry přidal i druhé obočí a líně protáhl: „Hm?“
   „Ano, je velice chladno,“ vzpamatoval se rychle mladý blonďák. „Ale jasno.“
   „Vskutku,“ pokýval hlavou a zatěkal očima ke vstupním dveřím. „Pojď, doprovoď mě do sklepení…“
   Draco evidentně nechtěl kamkoliv doprovázet svého bratrance. Harry se mu nedivil – být on Draco a muset doprovázet sám sebe, asi by nešel. Na druhou stranu, kdyby byl stejný zbabělec jako blonďatý mladík, asi by se víc bál neuposlechnout rozkaz, takže… Inu, každopádně mu nezáviděl jeho situaci.
   „Nejsem si jist, co přesně Lucius řekl své manželce,“ zamyslel se a krátce položil dlaň na kamennou stěnu u vstupu do Bradavic, jako kdysi dávno udělal při svém vstupu na Snake Rock, očima těkaje po podivně projasněné vstupní síni. Odpolední slunce zářilo bočními gotickými okny a duhové odlesky tančily po lesklé dlažbě a osvětlovaly i jinak temné stíny, mohl vidět zrníčka prachu vznášet se ve vzduchu a spokojeně se pousmál.
   Zdržoval se většinou na Longholdu či byl na pochůzkách, dohlížel na to a ono, a konečně si mohl dovolit nechat mír starobylého hradu, onu mateřskou vřelost Bradavic prosáknout až do svých unavených kostí. Při svých krátkých návštěvách předtím v tom všem chaosu neměl možnost se zastavit a vdechnout ten pokoj, tu atmosféru, ozvěny radosti a smíchu a dávných kouzel celých generací až tisíc let starých. Skoro měl dojem, při tomto svém návratu domů a hřejivém přijetí, jako kdyby jej škola obalila do pozitivních emocí jako matka sevře do náruče dlouho ztraceného syna…
   V mnoha ohledech byl ztracený, pustil ze zřetele, co je skutečně důležité, málem zapomněl na věci, které mají větší váhu než všechny znaky na obloze a kamenné síně a moc pojící se s tím vším…
   Dosáhl všeho, čeho bylo možné v lidských i nadlidských silách dosáhnout. Vítězně triumfoval na všemi svými nepřáteli. Dokázal sám sobě i světu, že za něco stojí; a teď tu stál, vyrovnaný a klidný, připravený čelit jasné a skvělé budoucnosti.
   „A netroufám si hádat, jaké informace ti tvá matka poskytla, Draco,“ pokračoval a přenesl pohled na něj. Neušel mu další z těch vytřeštěných a překvapených pohledů. Kdyby měl potměšilou náladu, asi by svého nafoukaného spratkovitého bratránka potýral, nicméně se rozhodl ignorovat jeho zírání.
   Bylo i pro něj poněkud neobvyklé, aby po takové době chodil kolem otevřeně bez čehokoliv zastírajícího jeho tvář a rysy v ní…
   „Tak jako tak ti na rovinu řeknu jednu věc: dávám jen dvě šance, jenom dvě. Tohle je tvoje druhá,“ zamlaskal a vyrazil svižně směrem ke schodišti do sklepení, opařený blonďák v těsném závěsu.
   „Časy se mění, lidé se mění, zlato ztrácí  na ceně, moc na významu… ale některé věci zůstávají stále stejně hodnotné. Víš, co mám na mysli?“ prudce se zastavil, až do něj Draco málem vrazil, a zahleděl se na něj. Poprvé bylo vidět, že ho Harry převyšuje.
   Zavládlo mezi nimi ticho a Harry zkoumal obličej svého bratrance, díval se mu hluboko do očí, aniž by fakticky vstoupil do jeho mysli, a hledal stopy po pochopení. Nebyl si jistý, jestli je nalezl nebo nikoliv, protože Draco z něj měl příliš velký strach a to bylo to jediné, co dával najevo. Možná k jeho miniaturnímu sobeckému mozečku význam Harryho slov pronikne o něco později…
   „Chováš se a jednáš jako hanba naší rodiny – obou našich rodin,“ řekl velice tiše. „Považuji tě za slabého, zbabělého a zákeřného chudáčka, ale dávám ti možnost stát se mužem, jehož budu jednou hrdý nazývat bratrancem. Všechno je o volbě. Zvol.“
   Draco za ním zůstal zkoprněle zírat, zatímco Harry zmizel za rohem a odbočil ve spletitých chodbách bradavického sklepení ke kabinetu profesora lektvarů. Měl dojem, že za posledních pár týdnů varoval, dával možnost volby a promlouval do duší tolikrát, že to ani spočítat nejde. Divil se, upřímně ano, kde na to všechno bral trpělivost. Možná někteří z jeho více fanatických stoupenců měli pravdu – je skutečně božský. Božsky trpělivý.
   Před dveřmi do otcova kabinetu se na vteřinku zarazil, zaklonil hlavu a bez zaklepání vešel. Bylo zamčeno, ale kdo by se měl obtěžovat s klepáním? Krom toho, byly Vánoce, takže mohl sám sebe považovat za takové štědrodenní překvapení, a které překvapení by se ohlásilo klepáním?
   Stejně jako kabinety všech dalších profesorů, i Snapeův byl propojený s učebnou a jeho soukromým apartmánem a Harry hbitě a bez jakýchkoliv rozpaků, jen s mírně zrychleně bušícím srdcem, vyrazil krátkou skrytou – ne zase tak dobře skrytou – chodbičkou přímo do prostorného obývacího pokoje.
   Jakmile vešel, postřehl několik věcí. Místnost byla ponořená téměř v naprosté tmě – nebyla tu logicky žádná okna, ale všechny zdroje světla kromě uhasínajícího krbu byly zdušeny. Harryho pohled velice rychle prozkoumal to málo, co mohl vidět, a postřehl dokonalý pořádek typický pro přepečlivého mistra lektvarů a pedanta, kterým byl jeho otec. Pokud mohl soudit, zařízení a styl Snapeových pokojů v Bradavicích bylo stejné jako zařízení a styl jeho domova na Snake Rock. Co jej však zaráželo byla atmosféra pokoje – mohl přímo cítit tu těžkou depresivní clonu ve vzduchu.
   Stačil mu jen jeden hluboký nádech, aby ucítil taky alkohol.
   Když byl hotov s prohlídkou místnosti, soustředil se na svého otce, který seděl předkloněný v křesle u krbu s lokty opřenými o stehna a prsty propletenými mezi koleny. Zíral na uhasínající uhlíky, mezi dlaněmi sklenku. U jeho pravé nohy stála téměř prázdná láhev od brandy. Nebýt toho, že stále seděl a doposud nepřepadl, Harry předpokládal, že je ještě při smyslech – jak jen člověk může být po lahvi kvalitního pití.
   Jak se ukázalo, Snape měl své smysly ještě obstojně pod kontrolou.
   „Řekl jsem, že nehodlám slavit a už vů-ů-bec nestojím o žá-žádné rozptýlení, Albusi,“ promluvil ztěžklým jazykem, nicméně se snažil vyslovovat velice pečlivě, aniž by se obtěžoval hnout jen o jediný milimetr. „Jdi pryč.“
   Harry zamrkal a přistoupil o kousek blíž. Jeho srdce zrychlovalo frekvenci svého bití s každým krokem, a měl dojem, že mu skočilo někam do krku. Nevěděl, co říct tváří v tvář škodě, kterou na otci způsobil. Nepamatoval si za celou tu dobu, co jej znal, že by byl v tomto stavu; tak… tak… ne sám sebou. Zvykl si na jeho agresivní výbuchy hněvu, na jeho sebepohrdání, na jeho bolest… ale nikdy by jej nenapadlo, že na vlastní oči jej uvidí… takhle.
   „Přísahám při Salazarovi, že tě za poslední dva dny ví-vídám častěji, než když jsi byl ředitel,“ pokračoval pak Snape. „Nepotřebuji společnost. O-dej-di.“
   Harry se zastavil na půl cesty k otci a zavřel oči. Ticho mezi nimi se prodlužovalo a Snape se mírně pohnul, aby dopil sklenku. Málem přepadl, nicméně se mu nějak podařilo se ustálit a odložil skleničku se své levé noze. Následně zaujal svou předešlou pozici, jen mezi dlaněmi měl pevně sevřenou jakousi lahvičku namísto sklenky.
   „Ned-dívej se na mě t-ak,“ zamumlal, už nepříliš zřetelně. „No, a co má být, že jsem namol? Není to tak, že by-s… že by se měl kdo pohoršovat. Kromě tebe a Min-ervy.“
  Jeho syn němě zavrtěl hlavou – rozhodně nesouhlasil s jeho názorem, že tu není nikdo, kdo by se nad jeho stavem nepohoršoval. Ne že by měl v plánu se pohoršovat, ale…
   „Chceš vysvětlení? Alkohol roz-rozvazuje jazyk,“ řekl otec. „A s-snižuje zábrany. Tak je to. Snižuje zábrany…“ zavrtěl hlavou a svěsil ji.
   „Jsem zbabělec. Z-b-a-b-ě-l-e-c, hehe, přesně to JSEM!“ vykřikl a doplnil to dalším neveselým hořkých uchechtnutím a najednou se narovnal a zvedl lahvičku nad hlavu, aby si ji domnělý ´Brumbál´ mohl prohlédnout. „Měl jsem to udělat už na začátku, před vše-humpf-všemi těmi lety… ale pořád jsem… ne-nevím…“
   Harry si v příšeří pečlivě prohlížel tekutinu bezpečně uloženou v broušeném skle, její barvu a konzistenci, a snažil se vybavit si, co by to jen mohlo být. A potom mu to došlo – byl to jed.
   Okamžitě k němu znovu nakročil.
   „Ztratil jsem ho, Albus-si. Je pryč a je to má ch-chyba,“ přitiskl si ruku s jedem k hrudi jako by to bylo to nejcennější, co má. „Včera jsem se podíval svému sy-synovi do očí… a nepoznal jsem ho. Nechal ná-nás naživu, ne? Tak jsem čekal, doufal… že třeba…“
   Tohle Harryho přimrazilo na místě a obě jeho obočí vylétla nevěřícně vzhůru. Včera večer si nebyl vědom čehokoliv, čím by mohl tento dojem v otci vzbudit. A poté si vzpomněl, že se mu podíval do očí jen jednou, v nejméně vhodnou chvíli. Jistěže musel působit krutě a cize, když jím lomcoval chladný hněv, jenž z mystika dělal děsivého protivníka.
   „Válka skončila,“ zamumlal téměř nesrozumitelně. „Agentura pracuje dobře. Už nemám žádný nes-nesplněný závazek…“ palcem odcvakl pojistku a druhou rukou vytáhl korkovou zátku.
   „Takže,“ pozvedl ji v posměšném přípitku, hlas zamlžený, ale dobře slyšitelný a slova vyslovovaná opět s velikou pečlivostí: „Na zdraví!“ a konečně se na svého hosta otočil.
   Na jeden zlomek vteřiny se zastavil čas a jeho oči se rozšířily.
   Vzápětí se Harry pohnul a přiskočil ke svému otci. Velice razantně, ale s veškerou možnou jemností sevřel prsty kolem jeho zápěstí a zabránil mu případně vypít obsah lahvičky. Nicméně jeho otec byl příliš šokovaný, aby se o to pokusil.
   Snape se zahleděl na jeho ruku a potom zrakem váhavě putoval po celé délce Harryho předloktí a hrudi až k synově tváři. Zapolykal a rychle zamrkal, zaháněje slzy. Harry dnes totiž nepřišel jako Potter, ani jako Moon, ani jako mystik v rudé. Přišel jen jako syn svého otce, jako prostě Harry.
   „Podívej se na mě a dobře poslouchej, tati, prosím,“ jemně mu z prstů vypáčil lahvičku a sevřel jeho ruku mezi dlaněmi, zatímco si přiklekl na jedno koleno přímo před něj, aby byli obličeji na stejné úrovni.
   „Nejsi zbabělec, otče,“ pronesl rozhodně a stiskl mu ruku. „Naopak. Chce to značnou dávku odvahy každý den vstát a čelit nenávisti vlastního syna pro jeho bezpečí. Lidé jen o trochu slabší než ty by se pod tím tlakem zlomili už dávno, a kdo by mi potom zachránil kůži, hm?“
   Dobře, alkohol měl na jeho otce velice špatný vliv, protože na něj stále hleděl jako na zjevení. Volnou rukou se pomalu, nedůvěřivě dotkl Harryho čela a zmapoval tvar jeho klikaté jizvy, a nepřestal se dívat do jeho černých, vřelých očí. Jeho ruka se začala třást, když prsty jemně přejel po drobných jizvičkách na synově bledé kůži a nakonec je zabořil do Harryho uhlově černých vlasů. Rozcuchal ho tím, ale Harrymu to příliš nevadilo.
   Zažil stejnou situaci už předtím, tu otcovu váhavost, nedůvěřivost, jako by čekal, že se mu rozplyne pod dotekem, a v jeho prostých gestech bylo tolik emocí, tolik upřímnosti… pokaždé předtím bylo kouzlo okamžiku zlomeno a oba se vrátili do svých určených rolí, ale tentokrát Harry neměl v úmyslu tuto blízkost se svým otcem ztratit. Za žádnou cenu.
   „Přišel jsi za mnou?“ zeptal se šokovaně Snape.
   „Ano,“ přitakal a usmál se.
   „Jak… myslel jsem…“
   „Odpouštím ti,“ přerušil ho poklidně a najednou se postavil na nohy a při té příležitosti jej vytáhl na nohy. Snape se zapotácel a Harry jej podepřel. Ne, rozhodně nenechá ten okamžik znovu rozplynout se jako páru nad hrncem: „Ale než ti začnu cokoliv vysvětlovat, musíš vystřízlivět. Pojď, tati, projdeme se kolem lesa, hm?“
   Než chudák Snape stačil cokoliv říct nebo jakkoliv zareagovat, Harry se přesunul i s ním v rudočerném záblesku k hranici Zapovězeného lesa, a nadechl se ledového vzduchu. Po strnulosti a těžké atmosféře sklepení to bylo značně osvěžující.
   „Chceš mě oslepit?!“ jeho otec zuřivě mrkal a odvrátil se od odlesků slunce od sněhu, rukou si zacláněje oči.
   „Mohl jsem tě shodit do jezera,“ poznamenal Harry. „Bylo by to rychlejší. Měl bys být vděčný, jaký jsem typ člověka, jinak bys právě teď opravdu vážně mrznul…“
   Vyrazil po pěšině vinoucí se mezi stromy a trhl hlavou: „Jdeš, tati?“
   V naprosté tichosti asi tak hodinu chodili lesem křížem krážem, dokud Snape nepřestal zakopávat a udržel rovnováhu. Potom jej Harry vyvedl zase zpět ven a maniakálně se šklebil, když jeho otec tentokrát bolestivě mhouřil oči proti světlu. Nebylo nejmenších pochyb, že ho začíná pěkně bolet hlava.
   „Cítíš se dobře? Žádné nutkání zvracet nebo podobně?“ ptal se ho starostlivě a vysloužil si poměrně vražedný pohled, který v sobě ale obsahoval jakousi jiskru nadšení a radosti, naději. Ostatně to bylo poprvé, kdy spolu žertovali, kdy si jeden druhého dobírali. Zcela přirozeně, bez zábran, bez toho strašlivého tajemství, které jeho otce předtím poutalo.
   „Dobře, dobře, jen jsem zvědavý,“ Harry pokrčil rameny a protáhl se. „Posadíme se?“
   „Do sněhu?“ ušklíbl se Snape.
   „Přesně,“ přikývl a prohlédl si své okolí. Ukročil kousek doleva, sehnul se a prohlédl si jednolitou a neporušenou vrstvu hlubokého sněhu přímo pod svým nosem a vzápětí sebou bez dalších okolků plácl přímo na to sympatické místečko.
   Jeho otec zakašlal, téměř to připomínalo smích, a Harry se usmál a pobaveně jej pozoroval, jak si odepnul svrchní plášť a pečlivě ho rozprostřel vedle, než se na něj velice obezřetně usadil.
   „Na světle vypadáš vážně příšerně, tati,“ poznamenal a najednou zvážněl a skutečně si svého otce prohlédl. „Omlouvám se.“
   „Ty se omlouváš mně?“ nevěřícně pronesl Snape a zavrtěl hlavou. „Evidentně je s tebou něco v nepořádku. Neexistují ani vhodná slova, kterými bych se ti dokázal uspokojivě omluvit já. To, co jsem udělal, co jsem dovolil… je prostě nepřipustitelné. Neakceptovatelné. Nemůžu pochopit, proč…“ zajíkl se a ztichl.
   „Proč jsem tě nezabil? Proč tu s tebou teď sedím a hrajeme si, že se vlastně nic nestalo? Proč jsem dnes přišel?“ Harry se pokřiveně usmál a překulil se na kolena, zády k otci. Očima pročesával zasněžené školní pozemky a nepřítomně nabral do svých dlaní sníh.
   „Jsi můj otec a mám tě rád,“ řekl prostě a slyšel za sebou, jak se Snape zalkl a rozkašlal se. Zašklebil se na sníh ve svých dlaní a zvedl pohled napravo k hradu. Za jedním z mnoha a mnoha oken zahlédl jakousi postavu v jásavě oranžovém a zamával Albusovi. „Mám rád i toho starého otrapu… a samozřejmě Minervu. Přišel jsem sem, abych strávil Vánoce se svou rodinou.“
   Obezřetně, nenápadně a bez viditelné známky toho, co dělá, začal vytvářet sněhovou kouli, na rtech rozpustilý úsměv.
   „V posledních týdnech jsem hodně přemýšlel o všem možném. Hodně dlouho se zdálo, že se nikdy nedokážu přenést přes to, co jste mi vy dva s Albusem udělali. Nikdo mi tak neublížil – ani Voldemort. Pořád to tak příšerně bolí, jen když si pomyslím, co jsme všichni ztratili… šestnáct let, tati, šestnáct let,“ jeho tón byl vážný a truchlivý, velice zahořklý. „Nicméně potom jsem si něco důležitého uvědomil.“
   „Co to bylo?“ zeptal se tiše otec, hlasem naplněným emocemi, když Harry mlčel už příliš dlouho. Mezitím zformoval jednu dokonalou sněhovou kouli a začal pečlivě pracovat na druhé.
   „Dal jsem druhou šanci všem kolem sebe. Strýčkovi, Smrtijedům, ministerským, celému tomuto světu. Mohl jsem je všechny odepsat, ale neudělal jsem to. Tak proč nedat druhou šanci i tobě a Albusovi? A tentokrát do toho vložit trochu úsilí…“ mírně se zamračil a začal ohlazovat tu druhou, o něco větší sněhovou kouli.
   „Lidé si s postupem času vybavují jen to dobré – tak to prostě je. Jistěže se nikdy nedá zapomenout na hrůzné věci a já nikdy nezapomenu… ale jednou, za pár let, za pár desetiletí, budu vzpomínat jen na ty dobré časy a veselé a šťastné věci,“ zamlaskal a zkontroloval obě sněhové koule. Uspokojivé.
   Otočil se zpět na otce hořkosladce se usmál: „Nikdy nebudeš vidět moje první kroky, neuslyšíš moje první slova, nenaučíš mě létat na koštěti, nevloupám se ti do laborky, abych si zkusil něco umíchat, nikdy ti nezakecám neopravené eseje jamem, nepočmárám stránku ve tvé oblíbené knize, nespadnu do bažiny, protože jsem si skvěle pokecal s místním hadím obyvatelem… nebudu tě dovádět k šílenství věčnými otázkami typu jak, co, proč, kde… nikdy, nikdy, nikdy… moje dětství se nevrátí.“
   Jak mluvil, bylo mu otce líto – způsoboval mu bolest, viděl to v jeho pohledu a ve strnulém výrazu, ve způsobu, jak se začaly jeho oči lesknout… ale byla to pravda, holá, tvrdá pravda.
   Mírně pootočil hlavu, do každé dlaně si připravil sněhovou kouli a znovu se zadíval na svého otce: „Což mi ale nebrání být dětinským. Občas.“
   PLESK!
   Harry zalitoval, že nemá k ruce foťák, protože se mu naskytl obrázek hodný zaznamenání a především trvalého zachování pro další generace. Jeho otec zamrkal, sníh rozprsklý na obličeji a ve vlasech, zatvářil se poněkud komicky a otevřel ústa, aby ze sebe dostal: „Co-“
   PLESK!
  „Neodpustil bych si, kdybych na vztah s tebou měl jen samé negativní vzpomínky,“ řekl a zakřenil se. „Například tohle je bezkonkurenčně okamžik, na který budu vzpomínat skutečně velice rá-“
   PLESK! PLESK! PLESK!
   Tři zásahy do obličeje a do hrudi Harryho naprosto umlčely, zbavily dechu a poslaly nazad do sněhu.
   „Huh! To je podvádění! Musíš ty koule uplácat ručně!“ protestoval s falešnou kňouravostí tak pětiletého dítěte a zíral na krásné modré nebe, neochotný se ani o milimetr hnout. Z jeho úhlu pohledu svět právě vypadal přesně tak, jak si jej představoval: byl dokonalý.
   „Tohle je obrázek, na nějž budu s nesmírnou radostí vzpomínat já,“ poznamenal suše jeho otec, ale Harry v jeho hlase dokázal velice snadno rozpoznat ty skryté podtóny vřelé náklonnosti, lásky.
   „Vstávej, budeš úplně promočený!“ a najednou byl v jeho zorném poli černý flek a natáhl k němu ruku. Harry si vytřel zbytky sněhu z očí a zadíval se na něj. Pomalu se přesunul do sedu a potom jej zachytil za předloktí. Místo toho, aby se však vytáhl na nohy, silně zatáhl a podařilo se mu otce stáhnout vedle sebe.
   „Salazare!“ vykřikl akorát, načež ho jeho syn zasypal přívalem sněhu. Během několika krátkých minut dva podivuhodně stejní tmavovlasí muži metali jeden po druhém nedbale vytvarované sněhové koule, z nichž málokdy tento předmět dosahoval kulatého tvaru, a skončili ve velice nefér wrestlingovém sněhovém zápase, z něhož ten starší z nich vyšel jako vítěz díky své výhodě ve váze a zkušenostech.
   Vzduch se naplnil jasným smíchem, který se odrážel od horských štítů: „Tak teď se konečně cítím na svůj věk!“
   Když euforie ze sněhové bitky vymizela, zůstalo jen ticho a Harry se sebíral na nohy a v doprovodu svého otce unaveně vyrazil zpět k hradu.
   „Dnes jsi se velice podobal svojí matce,“ řekl mu tiše Snape a zíral přímo před sebe. Jeho tvář byla klidná, nikoliv bez výrazu, a přes jeho oči přelétl pouze slabý stín, nikoliv ta zdrcující vina. Zdálo se, že dnešní odpoledne pomohlo vyléčit část těch hnisajících ran minulosti, za což byl Harry vděčný. Nikdy předtím se zmínka o Lily Potterové neobešla bez nějaké scény.
   „Vážně?“ zeptal se radostně. „Tak to je pozitivum.“
   „Ano,“ pomalu přitakal. „Byla jediným člověkem, jehož společnost jsem si užíval. A rozhodně jediná, kdo mě kdy donutil k hraní si ve sněhu. Až do nynějška.“
   „Ale, ale, nebolelo to přece, ne? Uznej, byla to legrace,“ odporoval mu okamžitě Harry a drcl do něj.
   Jeho otec mu velice obezřetně položil ruku na rameno a zadíval se na něj. Teprve v tuto chvíli si uvědomil, že jeho synovi se konečně podařilo jej výškově dohnat a hleděl mu zpříma do očí.
   „A teď zase,“ oznámil s mírným vytočením koutku vzhůru. „Pro ni nebyla žádná situace nepříjemná, vždy věděla, jak nenuceně prolomit ledy, jak si nenásilně prosadit svou; komentářem, gestem, pohledem…“
   „No samozřejmě,“ souhlasil pomalu Harry a přemýšlivě se na něj zahleděl. Potom se velice slavnostně nadechl a prohlásil: „Vědět, že na tebe líp působí má drzá nebelvírská stránka, tati, nejednal bych tak často jako Zmijozel.“
   „Na druhou stranu, nejednat jako Zmijozel, byl bych mrtvý. To si člověk nevybere…“ krátce jej objal a popleskal po rameni: „Nicméně teď už to vím a nehrozí mi smrtelné nebezpečí na každém kroku… Bojíš se?“
   „Och, Salazare ochraňuj nás, vypustil jsem monstrum!“
   „To byl vtip, slyšel-li jsem dobře? Vtip? Vidíš, jaký na tebe mám pozitivní vliv, tati?“
   Konečně se jim podařilo probojovat si cestu sněhovými závějemi až ke schodišti a nahoru, do vstupní síně. Teprve tady, když Snape oklepával sníh ze svých bot a pláště, oba na kost promočení, mu cosi velice podstatného došlo:
   „Harry,“ řekl pomalu, to jméno přitom tak přirozeně splynulo z jeho rtů, „na školních pozemcích a v prostorách hradu není možné se přemisťovat!“
   „Och?“ jeho syn se opřel o svou hůl a ležérně oklepal prach ze svého hábitu. Potom se zadíval na hodinky a prohlásil: „Myslíš, že stihnu obejmout Albuse a Minervu ještě před odpoledním kakaem, nebo to mám nechat až po svačině?“
   Jinak samozřejmě nereagoval na otcův předchozí komentář, jen se nebetyčně samolibě zašklebil, popadl jej za ruku a přemístil je do ředitelny.

4 komentáře:

  1. Polovinu příběhu jsem sice probrečela, ale i přesto jsem si to strašně moc užila. Píšeš nádherně. A jak obvykle, příběh má krásně ucelený děj a výborně charakterizované postavy. A to ani nemluvím a nádherně zkonstruované zápletce! Doopravdy nejlepší český Severitus, na který jsem měla to štěstí narazit! Děkuji, že si něco takového napsala.

    OdpovědětVymazat
  2. Mohu jen souhlasit s Evou. Dokonalost.

    OdpovědětVymazat
  3. Preco je uz konec
    NENAVIDIM KONCE V DOBRICH FANFICTION LEBO NIKDY SA NEDOZVIEM CO BOLO DALEJ A EPILOGY BYVAJU STRASNE SUCHE

    OdpovědětVymazat