11 Jenom klam

Za uplynulé dva měsíce nevěnoval otci příliš mnoho myšlenek. Kromě prvních několika dní v srpnu žádné z nich nebyly spojeny se starou známou emoční hloubkou, zpřetrhal s ním všechny svoje svazky, spálil veškeré mosty a věnoval se životu Atera Moona.

   Jistě, postřehl, že otec byl trošku, nepatrně, drobátko mimo a protivnější než dřív. Postřehl, že jeho nálady byly temnější a v jeho odpovědích chyběl oheň, jako kdyby uvnitř vyhořel a vyhasl. Ale pravda byla, že nepřemýšlel nad důvody, proč tomu tak je, proč se najednou zdálo, že Snape ztratil smysl pokračovat dál s vášní a energií tak typickou pro sarkastického profesora lektvarů.

   Ater Moon nevnímal Severuse Snapea jako nic jiného než zábavu, než nepříjemného kolegu, s nímž si může vyměňovat ironické poznámky a vzájemně se urážet, kterého může dráždit až na hranice výbuchu – což nebylo zase tak těžké, protože měl cholerickou povahu.

   Teď, bohužel pro Harryho, se otcem začal znovu zabývat. Celé odpoledne věnoval třídám jen nepatrnou pozornost – ne že by studenti potřebovali moc dohledu, stržené body ze šestých ročníků je držely tiché a poslušné – a přehrával si v hlavě, jak otci říct, že jeho syn přežil. Že je to on a poslední týdny si z něj nehorázně střílel. Že mu bylo více méně jedno, jestli trpí a jak. Že nemá jinou výmluvu, než že je to původně všechno jeho vina…

   To prostě půjde tak skvěle! Ještě jednou, proč mu to vlastně chce říct? Och, jistě… aby na to nepřišel sám. Potom by Harry věděl na sto deset procent, že z následné konfrontace nevyjde živý. Teď je to jen na devětadevadesát…

   Dále nemohl pochybovat, že jej jeho domnělá smrt těžce zasáhla, ale nechápal proč. I když věděl, že jej Snape chtěl udržet naživu, že tu byla nepatrná náklonnost… jeho poslední slova, která mu otec řekl jako svému synovi, přece jen zněla: „Nebudu ti otcem… takže mi tak přestaň říkat.“

   Nevyčítal si, že odešel, že zmizel, že pro něj zemřel. Byl tehdy možná ublížený a zahořklý… pořád je… ale určitým způsobem dospěl. Té noci zemřel šestnáctiletý kluk, jenž se cítil zrazený svou rodinou, odmítnutý.

   Moon se ale cítil na víc než šestnáct. Vždycky čelil výzvám, kterým se mnozí starší a zkušenější netroufali postavit, a vycházel z nich se ctí. Jeho studenti si o něm šeptali, že musí určitě znát nějaké kouzlo nebo mít k dispozici nějaký lektvar, který mu pomáhá udržovat mladistvý vzhled. Není přece možné, aby někdo jen o pár let starší než oni byl takový…

   Inu, to byl jeden z faktorů, které vzal do úvahy.

   Je natolik vyspělý, aby si přestal hrát na schovávanou, není dítě a utíkat před problémy a skrývat se před otcem nevypadá dobře. Nedejte se zmýlit, není zbabělé vydávat se za někoho jiného v plánu vést válku proti celému světu, to je vychytralé, ale je dětinské obávat se čelit své rodině, čelit jedinému muži.

   Snape ztratil schopnost jej zlomit, někdy během těch uplynulých týdnů. Třebaže Harry kdysi podvědomě toužil získat jeho respekt, jeho souhlas, už tomu tak nebylo. Pevně doufal, že se této slabosti, kterou nebylo možné přetavit v sílu, zbavil.

   Byl pozdní večer druhého října, přesně dva měsíce od chvíle, kdy byl Harry Potter vyhlášen za mrtvého, a Harry se zastavil před dveřmi Snapeova kabinetu. Zoufale chtěl být někde jinde, kdekoliv jinde, a dělat něco jiného – cokoliv jiného. Zrušil svoje první meditační sezení s Minervou, které mu mělo pomoci odhalit jeho vnitřní zvíře a tudíž zvěromágskou formu, odmítl návrhy svých přátel, aby se ve vší tajnosti sešli po večeři a poklábosili a trochu obnovili vztahy. Nevěnoval se studiu. Ne, místo toho strávil několik neplodných hodin přípravou na tuto chvíli a stále se necítil být připraven.

   Zabušil a čekal, než se v otcových pokojích ozve upozornění, že se na něj někdo dobývá před kabinetem.

   Čekal plné tři minuty a v hlavě ani teď nedokázal zesumírovat nic, co by měl říct, a nemohl se ani připravit dopředu na jeho reakci, protože upřímně neměl tušení, jak bude reagovat – kromě té části, kdy se jej pokusí uškrtit.

   „Moon,“ zkonstatoval útrpným hlasem, jakmile otevřel, a zatvářil se mimořádně znechuceně. „Neviděl jsem vás celý den, a nic nedokáže vyjádřit hloubku euforie, kterou mi tato skutečnost přinesla…“ a zabouchl.

   Harry zamrkal. Otec mu to opravdu nikdy nehodlá zjednodušit, že?

   Zabušil znovu a opět trpělivě čekal. A čekal… a pro změnu čekal. Zabušil ještě jednou a tuto akci opakoval tak dlouho, dokud se po čtvrt hodině dveře znovu neotevřely, odhalujíce tentokrát zaručeně rozzuřeného Snapea s horečnatým leskem v očích a rysy zkřivenými čirou nenávistí.

   „Co tu ještě děláte?“ zasyčel. „Běžte obtěžovat někoho jiného! Strhávat stovky bodů! Pozorovat měsíc! Dopovat se citrónovými bonbony! Cokoliv!“

   „Musíme si promluvit,“ řekl Harry napjatě a rozhlédl se kolem studené sklepní chodby, kterou tak nenáviděl. Od prváku tu stál a byl nucen poslouchat jedovaté komentáře a urážky od Zmijozelů, aby pak mohl poslouchat jedovatější a urážlivější poznámky od svého milovaného papínka. A ten chlap mu znovu a znovu plive do tváře, zatímco se pokouší napravit své chyby a snaží se udělat nějaký ten vstřícný krok, nehledě na to, jak titěrný krůček to je. K čertu s ním a ať shnije v pekle!

   „Nemáme o čem mluvit,“ řekl krátce a zadíval se Harrymu do očí, jeho pohled studený a mrtvý, přesto jeho oči krátce znepokojivě zazářily skutečným šílenstvím, než ten jas pohasl a on znovu začal rychle přivírat dveře.

   Harry potlačil svůj neklid, který v něm vyvolal, a ploše řekl: „Harry Potter.“

   Pohyb dveří okamžitě ustal a ve sklepení se rozlehlo hrobové ticho, jak ani jeden z nich nedýchal. Na jeden krátký okamžik se zdálo, že se zastavil čas, a potom se chodbou hlasitě rozlehlo Snapeovo polknutí a následné zaskřípání zuby. Když trhl dveřmi a ukázal svou tvář, Harry měl chuť podvědomě ustoupit, ale neudělal to.

   Takový vztek nevěstil nic dobrého. Ten muž byl na pokraji sebeovládání, teprve teď mu došlo, se na něm potácel celý večer a blížil se mu už dlouho před jeho návštěvou, jen to velice dobře skrýval za svou maskou, že si toho Harry vůbec nevšiml… protože si nechtěl všimnout… a nejhorší bylo, že Harry neměl ani ponětí, co to způsobilo, a přitom tušil, že to byla jeho vina.

   Je možné, že přivedl otce na pokraj šílenství?

   „Mohl bych…“ Harry zatěkal pohledem dál do tmavého kabinetu a znovu ignoroval vzrůstající neklid ve svém nitru, studený a nepříjemný pocit za krkem, jako by se schylovalo k něčemu děsivému. Jeho smysly na něj začaly ječet s intenzitou kouzla Sonorus nebo mudlovské policejní sirény, od které stojíte asi jen půl metru daleko, aby utíkal.

   Oči jeho otce se znovu rozjasnily tím samým choromyslným leskem, ale tentokráte je to světlo neopustilo, když ustoupil a nechal jej vejít. Zacvaknutí zámku rozbušilo Harryho srdce jako o závod a nemohl se zbavit dojmu, že nakráčel do smrtelné pasti; cítil aktivaci ochranných bariér – nikdo je nemohl slyšet a nikdo se nemohl dostat dovnitř ani ven, ne bez zlomení kouzel, což by mohlo trvat pár chvil.

   Snape se v hlubokém šeru usadil za svým stolem, zatímco Harry se obezřetně posadil na židli před ním. Cítil se jako by byl v pasti a neustále víc a víc v ohrožení, očima pročesal rychle stíny vrhané jedinou svící, přejížděje bez zájmu přes dveře do učebny a otcova privátního skladu zásob, než se zahleděl na něj.

   Seděli v tichosti po několik okamžiků, než se naklonil nad stolem a zašeptal: „Proč jste tady?“

   „Cítím se povinován se omluvit,“ řekl opatrně a zahleděl se otci do očí. „Ohledně té věci s Harrym Potterem…“

   „Nemusíte,“ zasyčel. „Měl jste ostatně pravdu. Potter byl v mé péči, a teď je mrtvý. Prohrávám na všech frontách!“ posměvačně mu vmetl do tváře Harryho vlastní slova. Prudce se zvedl a rukou mu naznačil, aby vypadl: „Všechno?“

   Iritovaně na něj zazíral. Nebyla to ani pro Harryho žádná procházka růžovým sadem, mohl by přestat na vteřinu jednat jako idiot? Nezvedl se z místa a tvrdohlavě nadzvedl obočí s vyzývavým výrazem. „Ne.“

   V ten moment pochopil, že to nebyla ta nejlepší volba, protože Snapeovi se ve tváři objevil zvláštní výraz zoufalství a hněvu a vybuchl; hůlku v ruce, vyzvedl ho v prudkém útoku ze židle a poslal proti dveřím. Harry ještě letíc vzduchem pozvedl ruku, připraven jej omráčit, když jej zasáhla blesková poutací kletba a narazil do tvrdého dřeva. Neschopen se pohnout přepadl na tvář a dusíc se vztekem nad svou vlastní hloupostí se pokusil uklidnit.

   Panika ani záchvat zuřivosti nad tím, že jej otec znovu a zase jednou mrštil proti stěně, mu nepomůže.

   Cítil, jak jej otec otočil a zamrkal; skláněl se přímo nad ním. Nedokázal přesně říct, co jej vyděsilo víc – otcův úsměv nebo čirá a nezpochybnitelná nepříčetnost v jeho pohledu. Teprve teď si uvědomil, že vlastně nikomu nedal vědět, za kým jde.

   Nemohl ani nic říct, přese všechnu svou moc, přes to, že odmítl být znovu v podobné situaci – byl vystaven otci kompletně na milost… milost, kterou nikdy neměl.

   Snape studoval každičký rys jeho tváře a záchvěv emocí v jeho očích a náhle Harry cítil, jak zkouší prozkoumat jeho mysl. Nechal jej vstoupit a procházet volně přístupné horní vrstvy jeho vzpomínek – čerstvých z uplynulého měsíce a falešných, které vytvořil pro Atera.

   „Tak mladý,“ zašeptal Snape  a ušklíbl se. „Jednadvacet… tento měsíc, jsem slyšel, hm? Škoda, že to bude nedožitých jednadvacet, Moone. Škoda, škoda.“

   „Neměl jsi chodit, Moone-Moony, neměl. Ne dnes. Ne… nikdy…“ posadil se na zem za něj, zády se opíraje o dveře, pryč z Harryho zorného pole. Otec se skutečně finálně zbláznil.

   „Jsi jako on,“ řekl pak Snape po dlouhé chvíli ticha, během níž Harry uvažoval nad krutou hříčkou osudu. Když se konečně rozhodl, co chce udělat, když se rozhodl vypořádat se s nepřáteli i spojenci a mít vymalováno, tak bude zabit, jakože jen tak? A kde jsou ty velké věci, jež je údajně předurčen vykonat?

   Ta slova jej zarazila. Jako kdo? Moony byla připomínka Náměsíčníka… ale Snape těžko může referovat k Removi – pokud nic jiného, Harry si dal pečlivě záležet, aby se povahově odlišoval od všech Pobertů, a jeho vzhled byl tak povědomý, až byl cizí… určitě nemyslí Lupina, tak v tom případě… koho?

   „Můj syn,“ pokračoval. „Byl to pekelný měsíc, Moone,“ v jeho hlase zazněl úsměšek. „Díky tobě, ty sebevědomý mladý nafoukanče. Jsi tolik jako on! V každém gestu vidím, co mohl být, v koho mohl dospět! Je mrtvý, oficiálně a definitivně přesně dva měsíce…“ unikl mu jakýsi zvuk, možná hysterický smích hraničící ze zavytím, jako by dva měsíce byly spíše dva celé životy plné agonie.

   Harry pomalu vydechl dlouho zadržovaný dech a nabral čerstvou dávku kyslíku, aby ji v sobě podržel na další chvilku. Nakonec jej vypustil a znovu se nadechl. Ticho se prodlužovalo a Harry se soustředil na dýchání, uvolňoval se a zklidňoval. Začal cítit magický tok kolem sebe, vlákna zaklínadla, a začal je jedno po druhém narušovat.

   „Tolik jako on,“ zopakoval otec hlasem přetékajícím vroucným, leč marným přáním. „Vzdorovitý pohled, úsměšek, ta síla, elegance, sebejistota, inteligence a ostrý jazyk…“ odmlčel se bolestivě.

   „Musíš porozumět, Moone, že tohle je naprosto osobní záležitost. Nebudeš naživu a nebudeš se mi vysmívat do tváře!“ vykřikl náhle. „Můj syn je mrtev! A jen on, slyšíš mě, jen on mohl být takový!“

   V plné síle jej zasáhlo provinilé uvědomění; zlomil otce, zničil ho. Sebral mu poslední zbytky jeho příčetnosti – špehovat na nejhorším černokněžníkovi pro pošetilce se závislostí na citrónových sladkostech dříve či později muselo začít pracovat na Snapeově mentálním zdraví, nemluvě o tom, že už na začátku nebylo nijak solidní. Harry nevěděl přesně, jaké měl sám otec dětství, ale podle těch několika drobných narážek a svých pozorování došel k názoru, že Augustus Snape nebyl ten nejmírnější z otců a nejspíše duševně stejně jako tělesně svého syna týral do takové míry, že Abraxas Malfoy na Severuse uvalil Protego Sangue, to samé kouzlo, kterým se Lucius zavázal, že ochrání Harryho…

   Duševní nevyrovnanost měli Snapeové v krvi, přidejte týrání, zamíchejte a máte důvod mít strach být ve stejné místnosti s někým z té rodiny, když dotyčný evidentně ztratil sebekontrolu.

   Začal pracovat horečněji na svém uvolnění a cítil, jak se ochromení kolem jeho hlavy uvolňuje. Jakmile mohl, zahýbal rty: „Náušnice.“

   Snape se překvapeně nadechl a přiblížil se k němu, znovu se nad ním skláněje se zvědavostí. „Velice působivé. Náušnice? Někdo blízký, komu ji chceš nechat poslat, Moone? Předpokládám, že to přání ti můžu splnit.“

   „Sundej ji,“ požádal. Když neměl šanci dostat se k tomu slovy, není nad živou ukázku…

   Snape se natáhl a Harry jej nechal sundat mu zlatý kroužek z ucha. Jako kdykoliv předtím jeho obraz se krátce rozostřil, ale tentokráte tu nebylo žádné zvětšování či zmenšování, když se projasnil, Harryho černé oči se bolestivě a s omluvou dívaly vzhůru do identických šokovaných a jeho hluboký sametový basbaryton řekl: „Stále se cítím povinován se omluvit, otče.“

   Otec vypustil roztřesený výdech, jeho tvář byla zamrzlá v masce naprostého překvapení a jeho rty se pohybovaly, ale žádná slova nevycházela. Klesl na kolena a dosedl na paty. Harry k němu vzhlížel, přesněji se mu díval upřeně do očí a litoval, hluboce v tu chvíli litoval, že mu ublížil, že o něm někdy pochyboval. Vybavil si chvíli, krátkou vzpomínku na bolest a chlad, temnotu a šepoty v ní, na otcův hlas, jenž ho vyvedl z vnitřního pekla, jenž mu dal sílu a důvod ovládnout své démony a nepodlehnout zkáze…

   V otcově pohledu skrze šok a překvapení explodovaly myriády emocí, všechny a žádná, nedokázal je zachytit a pojmenovat, jen s úžasem sledoval, jak se jedna za druhou objevují a mizí v intenzivním černém plameni, jež rozsvítil jeho oči.

   Neodkázal pochopit jeho důvody, ale viděl, cítil… a najednou věděl, že pro svého otce znamená celý svět. Možná ho nenávidí – ta emoce byla skutečná a ryzí – ale současně jej miluje a je na něj ve skrytu tak hrdý, tak pyšný…

   Snape, aniž by přerušil oční kontakt, natáhl třesoucí se ruku a fascinovaně konečky prstů pročísl Harryho vlasy, a potom se jemně, téměř ostýchavě bříška jeho ukazováčku a prostředníčku dotkla a přejela po jeho tváři, přes drobné bílé jizvy na Harryho bledé kůži.

   „Jsi naživu,“ zašeptal nedůvěřivě a toužebně současně, načež jeho tělo podle všech důkazů nehodlalo udělat nic jiného než vypnout a zhroutit se. „Jsi naživu! Živý!“

   Harry setřásl zbytky kletby a než se otec stačil sesunout k zemi úplně do hromádky třesoucích se nervů, zachytil ho a váhavě mu zabránil se stočit do klubíčka. Zatraceně, kdy se tohle zvrtlo?

   Dobře rozpoznával ten instinkt, prvotní, který se naučil – když tě něco bolí, když je toho příliš, prostě vypni a udělej se co nejmenším a bolest zmizí, zmenší se a třeba to přežiješ. Jedny z jeho prvních vzpomínek z přístěnku pod schody byly právě takové; v klubíčku brečel a vzpomínal na krutý smích a zelené světlo a chtěl maminku a trošku útěchy, protože se topil, ale nikdo za ním nepřišel.

   Měl chuť udělat o samé, když umřel Sírius, když jej viděl mrtvého a zkrvaveného té noci v ředitele… udělal to, když slyšel Siriho namluvenou vůli, v tu chvíli se nestaraje o celý pitomý svět, příliš zraněný i myslet… a byl tak vděčný, tak vděčný Tonksové, že tam byla pro něj a pomohla mu se z toho rychle dostat…

   Zapolykal a nejistě otce objal, zatímco on se pokoušel podle všeho nezbláznit.

   „Mrzí mě to, mrzí mě to, otče, mrzí mě to…“ opakoval mu a dával zvláštní důraz na to slovo, to prosté oslovení – otče. Mělo na Snapea pozoruhodně uklidňující účinek, protože se brzy briskně odtáhl a zvedl se na nohy, vyskočil spíše, a vystřelil na druhou stranu místnosti.

   Harry se zhluboka nadechl a sesbíral se ze země pomaleji, ztuhlé svalstvo jej trošku omezovalo a kotník se ozýval po několika desítkách minut na studené podlaze. Možná si špatně interpretoval jeho slova… špatně mu porozuměl. Snape nemohl být jeho otcem spíše než že jím nechtěl být… ale jaký k tomu měl důvod? Proč?

   Mystik je zrozen z magie a lásky… teď tomu věřil. Jaké motivy otce poháněly a pohánějí? Pravda a lež, láska a nenávist… ach, z toho kouká migréna!

   Přivolal k sobě hůl a opřel se o ni, oči s něčím velice blízkým starostlivosti upřené na Snapeova rovná záda a jeho napnutá ramena.

   „Jsi naživu,“ zopakoval pak, prudce se otočil a mrštil po něm jeho náušnici. „Bavil ses? Jsi spokojený, hm? Óch, jak jen jsi mě ponížil, pokořil, že?!“

   Harry ji zachytil, než jej trefila do oka, a poklidně si ji přicvakl k uchu. Sledoval Snapeovo znechucení, když se zformoval do smíšené podoby tří Pobertů, mužů, které nemohl vystát. Byl si jistý, že teď otec rozřešil, proč mu byl Moon tak podivně povědomý a přitom cizí.

   „Nikoliv,“ řekl klidně. Vklouzl snadno do formality, do zdání normálnosti – byl ostatně v podobě profesora Moona. „Nepřipadalo mi vhodné to protahovat, otče… Snape,“ opravil se, když v otcových očích znovu probleskl hněv. „Nelibuji si v bolesti druhých.“

   Nechá mu prozatím jeho důvody, rozhodl se, a až triumfuje, dá si záležet, aby odhalil tu záhadu. Není pro něj nyní tak důležitá a tak palčivá jako mohla být kdysi. Čeká zprávu od Ollivandera, potřebuje sejmout několik lidí, vést převrat a ustanovit staré pořádky. Teprve potom může začít doufat ve vybudování nějakého pevného vztahu s otcem.

   „Vypadni,“ zašeptal ledově Snape a ukázal ke dveřím. „Vypadni ty malý syčáku! Táhni!“

   Harry se mu výsměšně uklonil a opustil jeho kabinet. Dosáhnutí nějaké harmonie s otcem je stejně pravděpodobné, jakože peklo zamrzne. Když bude mít cestu kolem, může se o to postarat… Až nadejde ten den, Harry bude připravený.

   Jedním si po dnešku totiž byl jistý – nedokáže na něj už pohlížet jako doposud, a nehodlá si nic nalhávat. Snape je jeho otec… a Harry je jeho syn – a nic dalšího nemá v jejich vztahu význam.