11 Achillova pata

Pomalu se posadil ke stolu přímo naproti svému otci a jeho pohmožděná záda i proti tomuto nenáročnému úkonu vydatně protestovala. Přesto si dal záležet, aby se neprozradil zamrkáním nebo zasyčením bolestí, neboť jej Snape provrtával intenzivním nevraživým pohledem.

Harry si myslel, že jejich vzájemná antipatie už nemůže být hlubší, ale v tu chvíli byl zaražen silou té emoce; otcovy oči doslova plály černým ohněm nenávisti. Nenávist tím jediným pohledem dosáhla nového, unikátního rozměru.

   Než však stačil kterýkoliv z nich něco říct, proletěl stěnou stříbřitý patron v podobě Brumbálova fénixe a odvedl Snapeovu pozornost, za což byl Harry vděčný.

   „Severusi, vrať se ihned do školy,“ vyzval ho ředitelův hlas. „Jedná se o pohotovost.“

   Harry se tvářil nevinně a zvědavě. Že by konečně zjistili, že jim Remus chybí?

   Snape mu věnoval poslední nepřátelský pohled a zvedl se od stolu.

   „Znáte pravidla,“ varoval, jeho hlas byl tichý a výhružný a Harry jen kývl a pozoroval jej vyklouznout z tmavé místnosti. Poté se vrátil ke svému jídlu – byl příliš vyhládlý, aby si nechal ujít šanci najíst se bez nadbytečného stresu.

   Prvotní vlna klidu a míru, kterou cítil při příchodu na Snake Rock, jej opustila – nebo spíše se stáhla do pozadí, někam na hranice jeho vědomí jako neustálá připomínka existence domova, a zůstal tu zase jen Harry. Vážně, bylo to stejné jako v Bradavicích, kdy vnímal pouze prvních pár hodin euforii z návratu do školy, a poté se vše vrátilo do starých kolejí a jednotlivé dny splynuly v šeď…

   Očima bezcílně těkal po místnosti s dlouhým jídelním stolem, tvrdými židlemi, vysokými okny, které nepropouštěly moc světla kvůli zataženému nebi, takže hluboké stíny v koutech působily poněkud depresivně. Cítil se pod tlakem, znovu jako v pasti, z níž tentokrát nebylo úniku. Nedokázal se cítit uvolněně ani ve Snapeově nepřítomnosti…

   Saffy jej eskortoval zpět do pokoje a Harry odklidil ze stolu všechny věci, s malými obtížemi se vyškrábal na jeho desku a pohodlně se s polštářem za zády opřel o stěnu, aby mohl zírat z okna. Drobné nepohodlí mu nevadilo, ostatně byl dobře obeznámen s fyzickou nepohodou a měl vysokou toleranci vůči bolesti…

   Sledoval, jak se spustil prudký déšť z ocelového nebe a jak přívaly vody dopadají na mokřiny. Na jednu krátkou chvíli přemýšlel, jaké by bylo být teď tam venku bičován deštěm a cítit ostrý pach bažin a slané vody z oceánu, přinášený na křídlech divokého větru. Mohl by tím smýt všechny své obavy? Mohl by to alespoň předstírat a na pár minut zapomenout?

   Byly chvíle, kdy nenáviděl svůj život.

   Měl by být už zvyklý na všechny ty pocity ublížení a nespravedlnosti, na všechnu tu zradu… ale přesto se zdálo, že každý další den, každé objevení nového kousku pravdy, každé pochopení toho, co jej obklopuje, jen přidává trpkosti na síle.

   Dostal svou odpověď na otázku, kterou si tak nerad pokládal, a přece nebyl schopný přestat se na ni ptát: proč jej otec tak nenávidí.

   Bylo to ve své podstatě tak prosté a přitom tak komplikované, až se nad tou ironií Harry pousmál. A bylo to vůči němu tak nefér. Jako vždycky všechno.

   O. S. – Octavius Snape je perfektní, milovaný a velice chtěný syn, i roky po své smrti, jak si Harry poskládal z předchozího rozhovoru se Saffym, kdy mu skřítek pomohl vybalit kufr a bez ostychu mu odpovídal na všechny jeho otázky. Ostatně i důkazy o tom hovoří jasně – stačí se jen podívat do Octaviových pokojů. Otec se nikdy evidentně nepřenesl přes jeho smrt, jinak by mu každý rok nekupoval věci, které by býval potřeboval a chtěl, a jeho smrt byla i důvodem, proč tak intenzivně nenávidí svého druhého syna.

   Harry pro něj nemohl být nic víc než omyl, nechtěný následek  jediné noci a násilného aktu, dítě, které nemělo existovat, připomínka nemístného chování, hanba rodu, špinavý kříženec dvojí krve…

   A tohle nic, tento nikdo žije, zatímco jeho drahocenný Octavius je mrtvý. Octavius měl milovat famfrpál a hrát za své kolejní mužstvo. Octavius měl vynikat v obraně proti černé magii a získávat ty nejlepší známky. Octavius měl být šprýmař, který si užívá žertovné předměty od Taškáře a dvojčat Weasleyových. Octavius měl vést Harryho život, v očích jejich otce byl Harry zlodějem, který mu to vše ukradl…

   Je to samozřejmě naprosto nelogické, ale kdy se daly vůbec nějaké emoce srozumitelně interpretovat? Zvláště je-li jeho otec určitým způsobem… duševně nevyrovnaný. A že je se Snapem něco zatraceně špatně, to Harry věděl už dlouhou dobu, jenže teprve dnes se mu podařilo nahlédnout, do jaké hloubky to sahá.

   Který normální člověk by měl zvrácené potěšení v týrání bezbranných dětí? Který normální člověk by považoval za přípustné vzít si ženu proti její vůli? Který normální člověk by mučil sám sebe kupováním věcí mrtvému dítěti a současně zatracoval to živé?

   Severus Snape nebyl normální člověk… nebylo nijak uklidňující vědět, že s ním bude zavřený v jednom domě – s ním a s palčivou připomínkou svého nevlastního bratra jako s temným mrakem nad hlavou.

   Harry zavřel oči a naslouchal pleskání kapek o pevné zdi Snake Rock. Seděl tu a jeho obavy nabývaly na síle s každou další minutou. Odhalil otcovo tajemství – podle jeho zuřivé reakce jedno z těch, o kterých skutečně neměl nikdo vědět… jaká jen bude jeho odplata? Jak se Harrymu pomstí, protože objevil jeho slabinu, hnisající, nevyléčenou ránu minulosti? Jediný bod, který necitelného mistra lektvarů dokáže ranit…

   Och ano, mohl by tím otce srazit na kolena… jenže Harry by to neudělal, ne s touto citlivou informací. Nevěděl proč, ale v hloubi duše ho litoval, a v hloubi duše věděl… že by nemohl. Mělo to co dočinění s jeho zakořeněným smyslem pro rodinu, s jeho neochvějnou představou rodinné loajality… bohužel pro něj, loajality, kterou otec postrádá.

   Harry se nedobrovolně zachvěl a zapolykal. Věci do nynějška byly zlé, ale všechny Snapeovy komentáře a jeho podlosti se daly snést. Snažil se Harrymu znepříjemnit život, jak jen mohl… ale co teď? Je daleko od pomoci, zůstal na milost muži, jenž jej hluboce nenávidí kvůli pochopitelnému, ale přesto logicky pokřivenému důvodu, na milost nevypočitatelnému a hněvem prosycenému muži, který se nikdy neštítil uchýlit se k nízkým praktikám.

   Jestliže Snape bude chtít, aby Harry trpěl, protože žije a protože ví… i utrpení se dokáže vyvinout v něco nového, něco daleko horšího… a týrání rovněž nabývá nezměrných výšin, jestliže mučitel zná vaše nejhlubší tajemství, emoce a obavy, jestliže vidí do vaší mysli.

   Byly skutečně chvíle, kdy Harry svůj život nemohl nic než nenávidět, zvláště když neměl šanci se bránit, protože neexistovalo nic, co by mu pomohlo.

   Každá vteřina jej přibližovala jeho první lekci nitrobrany.

   ***

   S úderem třetí hodiny odpolední Harry zaklepal na rytinami zdobené dveře otcovy pracovny ve východním křídle Snake Rock. Saffy s posledním litujícím pohledem konejšivě zatahal Harryho za ruku, kterou po celou cestu z jeho pokoje držel jakoby v obavách, že se Harry sebere a začne pobíhat bez dozoru po chodbách, a s tlumeným POP! zmizel.

   „Dále!“ zahřměl Snapeův hlas a Harry ztuhl, pokusil se připravit na následující střet – protože nečekalo jej nic jiného než další z mnoha bitev, možná jedna z těch nejhorších, jelikož to byl jeho vlastní otec, kdo jej s takovou radostí deptal a zadupával do země. Jako Harry nenáviděl jen pomyšlení na hodiny lektvarů, hnusila se mu představa lekcí nitrobrany.

   „Dobrý den,“ řekl neutrálně.

   Vešel do prostorné místnosti s elegantním nábytkem z tmavého dřeva a podlahou pokrytou hustým kobercem v barvě lesní zeleně. Díky zatažené obloze a neustávajícímu dešti byla pracovna tmavá, ozářená jen kouzelnou lampou na obrovském pracovním stole naproti dveřím. Zdi byly obkládány dřevem ve stejném odstínu, v jakém byl vyroben nábytek, a na zdobných policích, které pokrývaly téměř celou jednu stěnu s velkým oknem naproti druhým dveřím vedoucím neznámo kam, se nacházely lahvičky s lektvary a jemné, starožitně vyhlížející přístroje, jež kdysi sloužily mistrům alchymistům. Nebyl tu krb, ale velká kovová kamna na ozdobných nohách v rohu. Harry byl překvapen absencí knih, ale odhadoval, že knihovna se bude nalézat právě za těmi druhými dveřmi.

   „Dobré odpoledne,“ jeho otec se opíral o desku stolu s pažemi zkříženými na hrudi a měřil si ho bezvýrazným pohledem. Potom se ušklíbl.

   „Předpokládám, že vás pan ředitel informoval v základních faktech, co je to nitrobrana a proč je pro vás důležité se ji naučit. Nejsem si zcela jistý, jak si představoval, že budou tyto lekce probíhat, pane Pottere, jelikož nezanechal žádné instrukce, jak s vámi mám nakládat,“ v ten moment se jeho výraz stal ještě zlomyslnějším a v pohledu mu problesklo cosi nezdravého.

   Harry cítil, jak jeho bolavé svaly podvědomě reagují v předtuše útoku. Blízkost hlohové hůlky jej v ten moment velice uklidňovala, i když věděl, že ji proti otci nesmí použít, pokud se tomu půjde vyhnout, a měl ji pro jistotu zastrčenou v kapse kalhot, namísto v rukávu – jinak by bylo příliš lákavé toho parchanta proklít.

   Snape postřehl jeho napjetí a škodolibě se prudce pohnul a odlepil se od stolu.

   Harry sebou cukl.

   „To nám nechává poměrně širokou škálu možností, jak přistupovat k vašim prvním lekcím. Nejsem dnes nakloněn zbytečnému tlachání, Pottere, proto si laskavě stoupněte doprostřed místnosti a pokuste se mi zabránit v proniknutí k vašim myšlenkám, vzpomínkám a emocím,“ řekl sametově, vychutnávaje si poslední slova, jeho oči zářící.

   Harry ztuhle vykročil vpřed, tvář pečlivě bezvýraznou, zrak skloněný. Věděl, že je to marné, ale nechtěl, skutečně tak moc nechtěl tohle podstupovat…

   „Pán zla nepotřebuje, dle všech předpokladů, oční kontakt,“ poučil ho. „Ale vy zvednete svůj pohled, Pottere, a to ihned.“

   Nadechl se a udělal to. V okamžiku, kdy se jeho oči střetly s otcovými, slyšel jej vykřiknout: „Legilimens!“

   Před jeho vnitřním okem se začaly míhat obrazy jeden za druhým, jen jakési cuckovité útržky, napůl zapomenuté a napůl popírané vzpomínky, které mu dnešní den tak čerstvě připomenul: brunátná tvář strýce Vernona tak nechutně blízko, že viděl sliny poletoval vzduchem, jak řval svoje prostoduché názory na svého synovce… Dudley a jeho přátelé při jejich oblíbené hře – Honu na Harryho… tetina úžasná pánev letící jeho směrem – před kterou ale vždycky stačil uhnout, nerad by měl mozek rozmázlý o kuchyňskou stěnu, díky moc… černá tma jeho přístěnku…

   Snape zvedl kouzlo a Harry shledal, že se válí na zádech po zemi a lapá po dechu, bolest ostře vystřelující z jeho zad.

   „Co měla znamenat ta tma, Pottere?“ zeptal se otec. Stál na stejném místě, evidentně otrávený, a poklepával si hůlkou o levou dlaň. „Vytvořil jste ji úmyslně?“

   Harry zamrkal a převalil se na břicho, aby zmírnil protesty svých pohmožděných svalů. Pomalu se vyhrabal na čtyři, protože se mu nedařilo zmírnit je tak, jak by si přál – musel dopadnout víc než tvrdě – a vydechl přerývavě: „Ne.“

   „To jsem si mohl myslet,“ zafrkl. Oči se mu znovu rozsvítily potměšilou radostí, když zasyčel, přičemž pečlivě vyslovoval určitá slůvka: „Vstaňte, vy jeden malý budižkničemu, než na vás vezmu pánev! Přede mnou neutečete.“

   Harrymu se sevřely vnitřnosti a trhl hlavou vzhůru, což znovu vyvolalo dojem tisíce špendlíků zabodnutých do jeho páteře. Jeho otec na něj hleděl se sadistickým úšklebkem na rtech, nebylo pochyb, že si tohle užívá.

   Pomalu se mu po tvářích rozlila hněvivá červeň a vstal. Ve spáncích cítil vracející se migrénu. Odhalil otcovu slabost a mohl by ji použít proti němu – riskoval by vážné fyzické ublížení na zdraví, ale zatraceně dobře věděl, že by ho jediným dobře mířeným komentářem srazil na dno. Ale zároveň odhalil i svou vlastní největší slabost – neschopnost snížit se na takovou úroveň, využít svou největší a jedinou zbraň, kterou proti otci má. V tu chvíli byl hrdý na své nebelvírské dědictví, na svou zatracenou ušlechtilost – dokazoval sám sobě, že může mířit do temnot, ale přesto zůstává člověkem, kterým chce být… a zároveň si přál, aby byl víc jako otec, sadistický a bez skrupulí… Přál si smazat ten jeho škleb a ublížit mu!

   Zbytek jejich lekce probíhal stejně – Harry nedostal jednak jedinou instrukci, jak přesně zabránit otci proniknout do jeho mysli, ani minutu na to, aby se z útoků vzpamatoval. Brzy byl vyčerpaný jak po fyzické tak mentální stránce a jediné, co jej donutilo pokaždé zvednout se ze země – pokaždé o něco pomaleji a s většími obtížemi – byla jeho tvrdohlavost a touha dokázat otci, že nad ním nezískal navrch bez ohledu na ponižující vzpomínky, které viděl, a pichlavé, zraňující komentáře, které pronesl.

   „Za tři minuty pět, Pottere,“ pronesl po době, která se Harrymu zdála jako věčnost. „Co myslíte? Má cenu doufat, že jste si z dnešní lekce něco odnesl?“

   Harry mlčel, ramena svěšená, zalitý potem. Tři minuty byly celá věčnost, pokud je měl strávit v otcově přítomnosti. Zamžoural jeho směrem a poposunul si falešné brýle na nose, aby zachoval zdání, že je potřebuje. Pak trhaně pokrčil rameny.

   „Už je to všechno, pane?“ zeptal se vyčerpaně.

   „Neříkejte, že už jste dosáhl svého dna!“ podivil se posměšně Snape. „Ne, není to všechno. Neřekl jsem snad, že lekce bude probíhat přesně do pěti hodin? Kolik ukazují hodiny, pane Pottere? Za dvě minuty pět. Takže se připravte! Leg-“

   Harry zavrtěl hlavou a odvrátil od něj oči.

   „Podívejte se na mě!“ zahřměl. „Budete dělat, co říkám, nebo si nepřejte těch následků!“

   Nezbývalo mu nic než poslechnout a sotva se tak stalo, hněvem zesílené kouzlo jej zasáhlo s neobvyklou intenzitou. Myslí mu proběhla každičká vzpomínka v takové rychlosti, že se mu zdálo, jako kdyby je viděl všechny najednou, a byl odhozen až na zeď za sebou.

   Zanaříkal bolestí a vykřikl, když prorazil police s lektvary a sesunul se k zemi v záplavě dřeva, skla a tekutin.

   „Svlékněte se!“ zařval Snape a vykročil k němu. Harry podvědomě vystřelil co nejdál od stěny a bezmyšlenkovitě ze sebe strhl košili, kterou agresivní směs začala už prožírat, a odhodil ji na zem. Třebaže ho záda pálila jako čert a cítil se jako zpráskaný pes, věděl, že se mu žíravina nedostala do kontaktu s kůží.

   Vydechl úlevou a šel profesorovi z cesty.

   Snape po něm střelil rychlý pohled, aby se ujistil, že se mladík nerozpouští, a spěchal zkontrolovat škodu na svých lektvarech a podlaze.

   Harry se pomalu stáhl ke kamnům, opřel se o ně dlaněmi a úkosem sledoval, jak směs požírá a ničí koberec a trosky polic. Zničil dvě z nich, které byly v jeho výšce, a podařilo se mu při pádu poškodit další dvě, nemluvě o tom, že otřes shodil několik starožitností a skoro všechny ampulky na zem, z nichž se většina rozbila.

   Snape švihl hůlkou, otevřelo se okno a všechny výpary, které se začaly tvořit, vyletěly ven. Potom dalším netrpělivým švihnutím odklidil celý ten binec, mávnutím vyspravil police a druhým koberec, načež jemně odlevitoval pozůstatky toho, co dá ještě zachránit, na svůj stůl.

   Byl rozčílený, Harry to poznal z jeho prudkých pohybů a strnulého postoje. Zavřel oči a sklonil hlavu. Tohle není dobré – zajímalo by ho, o kolik horší dnešní den ještě může být…

   „Ze všech těch nevděčných věcí, co jste kdy udělal, vy ubohý idiotský kluku-“ začal Snape tiše a výhružně a otočil se k němu. Najednou jako kdyby se zdálo, že oněměl a bezvýrazně na něj hleděl.

   Harry nedokázal zabránit třasu unavených a namáhaných svalů, neměl už energii kontrolovat svůj výraz, aby neukazoval bolest a vyčerpání, protože měl bolesti a byl vysílený, jakkoliv si to odmítal přiznat. Stál tam svlečený do půl těla, hledaje oporu před pádem v křečovitém držení se chladných kamen, a stoicky čekal na otcovo řvaní, o kterém nepochyboval, že přijde.

   „Nebyla to moje chyba,“ řekl chraptivě, využívaje profesorova dlouhého mlčení, a střelil po něm pohledem. Měl dojem, že se místnost musela nějak zvláštně prozářit, nebo začínal vidět hvězdičky, a zamrkal.

   Otec skutečně rozžehl svíce, které se teď poklidně vznášely u stropu, a v jejich jasném světle sledoval už dobře patrné temně fialové pohmožděniny na Harryho ramenou a pažích, stejně jako na zádech, kde se brzy utvoří nové, horší, a kde byly i otevřené rány, jak narazil na hrany polic.

   Harry mírně zčervenal, když mu došlo, proč je tu tolik světla proč na něj tak zírá, a narovnal ramena, přes tvář mu přelétla vlna bolesti, a polkl, ale pustil se své opory. Vzdorovitě se k němu obrátil čelem, očekávaje kousavou poznámku.

   „Máte problémy s dýcháním?“ zeptal se věcně Snape po dlouhé době ticha, kdy se jen bez hnutí navzájem propalovali nevlídnými pohledy.

   „Ne,“ řekl Harry, stejně ploše.

   „Dobře,“ přikývl, spíše pro sebe, a Harry zamrkal nad tím nenadálým pohybem. Po té strnulosti to bylo trochu jako kdyby viděl rozmrznout sochu. Profesor přešel ke svému stolu a prohlížel si pozůstatky svých lektvarů. Vybral jednu lahvičku.

   „Závrať?“ otázal se pak bez zájmu.

   „Trochu,“ přišla Harryho dutá odpověď.

   Profesor zvedl druhou ampulku.

   „Bolesti?“

   Chvíli bylo ticho, až se k Harrymu otočil a tázavě nadzvedl obočí. „Bolesti?“ zeptal se důrazněji.

   „Ano,“ procedil neochotně skrze zaťaté zuby a Snape ohrnul posměšně ret.

   „V tom případě máte smůlu, lektvar proti bolesti jste zničil,“ výsměšně pokynul hlavou k prázdným policím. „Saffy!“

   Domácí skřítek se objevil během mžiku a vykvikl úlekem nad stavem, v němž se Harry nacházel. Bojácně se zadíval na Snapea a uklonil se mu.

   „Pán volal Saffyho?“

   „Odveď Pottera do jeho pokoje a dohlédni, ať tohle vypije. A dej mu nějaké jídlo, nemám v úmyslu si dnešek zkazit ještě více jeho přítomností na večeři,“ podal skřítkovi oba lektvary a Harrymu netrpělivě pokynul, aby se pohnul ke dveřím.

   „Tak slyšel jste Pottere? Nechoďte mi už dnes na oči, mám pitomých Nebelvírů a jejich kňučení nad každým bebínkem plné zuby!“

   Harry mu věnoval ledový pohled a zdržel se komentáře, místo toho vykročil ke dveřím, ale zatmělo se mu před očima a musel se zachytit znovu kamen. Saffy k němu ihned přispěchal a vzal ho jemně za ruku.

   Snape je s bezvýraznou tváří sledoval zmizet ze dveří a poslední, co Harry slyšel, než se za ním zavřely, byl třískot skla, jako kdyby profesor popadl první věc na dosah a vztekle s ní mrštil o zem.

   Co by asi řekl Brumbál, kdyby ho teď viděl? Určitě by ze Snapea neměl radost… přece jen mrzačit poslední naději kouzelnického světa na vymanění se z věčné temnoty… Zkřivil rty v hořkém úsměvu. Sebral by otci prémie?

   „Saffy odvede pána Harryho nejprve do koupelen,“ blábolil skřítek a držel ho křečovitě za ruku. Co chvíli se na něj starostlivě díval těma svýma velkýma očima, a zastavoval, aby ho volnou rukou stabilizoval, když Harry klopýtl. „Pán Harry se potřebuje umýt a Saffy pak pána ošetří, to Saffy udělá.“

   „Děkuji, Saffy,“ usmál se na něj a nechal se jím vést do severního křídla, jak se mu podařilo vyzkoumat, skutečně nejstarší části Snake Rock. Koupelny se nacházely ve spodních částech, vytesaných do samotné skály, kde bublaly horké prameny – skutečně poctivý kus kouzelnické práce, jehož zkoumáním by byla Hermiona nadšená.

   Harry se začal uvolňovat v horké vodě, jeho bolavé tělo vítalo relaxaci, a zastyděl se za svoje hořké myšlenky vůči řediteli. Kdyby Brumbál zjistil, co se dnes stalo, otec by se nacházel ve vážných problémech. Jedna věc byla jeho necitelnost a hrubé komentáře – třebaže se nejednalo o nic příjemného, nepřekračovalo to hranice, alespoň ne tak otevřeně. Fyzické násilí bylo ale něco úplně jiného – ředitel nevypadal jako někdo, kdo by jen nečinně přihlížel a nepodnikl žádnou akci.

   Harryho ale zajímalo, co by Brumbál udělal. Nemohl by Snapea dost dobře vyhodit, na to byl ten slizký šmejd příliš důležitý pro Řád… ale nějak cítil, že by otci neprošlo lehce, kdyby ředitel věděl o dnešním vývoji situace.

   Ne že měl v plánu Snapea napráskat… bylo ovšem fajn zabavit se podobnými myšlenkami.

   Po koupeli jej Saffy bezpečně doprovodil do jeho pokoje a dal mu vypít oba lektvary. Poté s POP! zmizel a po chvíli se objevil s dlouhými zelenými listy, jakousi příjemně vonící mastí a kupkou čistých obvazů.

   „Co to máš?“ podivil se Harry ležící na břiše.

   „Saffy řekl, že pána ošetří, a Saffy to udělá,“ skřítek vyhopkal na postel a kriticky si změřil Harryho rány. Lektvary, které mu Snape dal, se postaraly o zastavení krvácení a závrať, ale neulevily od bolesti a neurychlily nijak zvlášť hojení. S takovou bude trvat týdny, než zmizí modřiny, než naražená žebra přestanou bolet a než se bude moct pohybovat bez problémů.

   „Saffy a ostatní skřítci se rozhodli, že pánovi pomůžou. Saffy jim říkal, jak hodný mladý pán Harry je, a proto mohl přinést tohle,“ strčil mu pod nos mast a zamával lístky.

   „A cože to přesně je?“

   Skřítek se široce usmál: „Bylinky z močálů, pane Harry. Skřítci Snake Rocku znají tajemství bažin, často pomáhali sbírat bylinky s pány, a tu a tam něco pochytili. Saffy ví, že tohle pomůže.“

   Harry na něj nevěřícně zamrkal a pak se krátce zachechtal: „Och! Saffy! Takže odborník na bylinkářství, hm? Děkuji ti.“

   Skřítek se zatetelil radostí nad tou chválou. „To nic není, pane Harry,“ zablábolil nadšeně.

   O něco později toho večera, krátce před půlnocí, Harry ležel na břiše a zíral do tmy. Mast ulevila modřinám a zdálo se, že urychluje jejich hojení – každopádně jej přestaly obtěžovat – a měl obvázaný hrudník, s těmi zelenými listy přiloženými k otevřeným ranám. Dokonce se mu podařilo krátce po osmé usnout vyčerpáním, ale brzy se vzbudil a teď jen ležel a čekal, až znovu vkročí do světa svých nočních můr.

   Spánek ale nepřicházel a Harry se rozhodl, že může stejně dobře vyklouznout a projít se po hradě.