Harry ztěžka kulhal, přecházeje mudlovskou ulici k malé přikrčené
budově, která mezi řadou normálních domů neměla zdánlivě co dělat. Přenášedlo
jej před několika hodinami vyplivlo v Prasinkách, kde zamířil rovnou do
pobočky Gringottovy banky. Nejspíš se zbláznil, když tak riskoval, ale už přece
došel k názoru, že hrál jako šílenec, tak proč ne teď? Na svoji obhajobu
by Harry mohl říct, že mu bolest zakalila mysl.
Lhal by, ale to nevadí.
Chvilku ležel na zádech, jeho pravý kotník s dalším nechutným
zakřupáním pod jeho vahou jednoduše vysadil, a zíral na oblohu nad sebou.
V Cornwallu bylo zataženo, ale skotská vysočina nabízela jasné
hvězdné nebe a chvíli se zabavil rozpoznáváním jednotlivých souhvězdí – pomohlo
mu to odvést myšlenky od ochromující bolesti v noze. Jakmile mohl opět jasněji
přemýšlet, zvedl se a ve svém potrhaném oblečení, které bylo ještě před
nedávnem dobře padnoucí modrou košilí a tmavými kalhotami, se neomylně vydal do
centra vesničky, hopsaje na jedné noze. Kotník měl definitivně nepoužitelný
díky svému och-tak-jemnému přistání.
Co vlastně dělal v Prasinkách? Inu, bylo to tak blízko Bradavic, že
i kdyby kdokoliv tušil, že se mu podařilo přežít, nehledal by ho tady. Ona je
skutečně pravda, jakkoliv je to otřepaná fráze, že pod svícnem je největší tma.
Byl by totálně blbý nebo blázen objevit se přímo pod Brumbálovým dlouhým nosem
a Harry doufal, že mu pan ředitel přece jen kapku inteligence a duševního
zdraví přiznal.
Všiml si nově otevřené pobočky skřetí banky při svém posledním víkendu
ve vesnici, než mu madame Umbridgeová zakázala vycházky. Potřeboval peníze a
předat instrukce svým finančním správcům, a mohl to udělat jedině dnes
v noci. Předpokládal, že se ráno za světla pokusí na Snake Rock prohledat
pobřeží a najdou koště – potom bude už definitivně mrtvý, což by znamenalo
zablokované účty, jejichž odblokování by bylo v jeho situaci příliš zdlouhavé.
Věděl, že účty mrtvých kouzelníků, jejichž těla se nenašla, jsou
zapečetěny na sto let, než jsou uvolněny dědicům a příbuzným. Byla to dvojitá
pojistka – kdyby se nakonec mrtvý rozhodl ukázat, protože nebyl tak úplně
mrtvý, a také to mírně hatilo plány netrpělivým dědicům. Rodinná loajalita je
sice fajn věc, ale zlato – jak ukázal Draco – je zlato.
Vesnička byla klidná a tichá, což byl důvod, proč šel sem a ne na
Příčnou, kde to i v noci žilo. Z několika kouzelných pouličních lamp
se linula příjemná teplá záře, Harry se opatrně plížil mimo světlo a pokud
mohl, zapíral se o stěny domů nebo o ploty či cokoliv vhodného.
Jeho kotník skutečně nechutně bolel, když na něj přenesl příliš moc své
váhy, a pohmožděniny a odřeniny a hluboké škrábance se rovněž začínaly ozývat
s každou další minutou. Nenapadlo by jej, že mu můžou Prasinky jednou
připadat tak velké a všechno tak daleko. Trvalo dlouho, než se dobelhal ke
svému cíli, a ještě déle, než tvrdohlavému skřetímu úředníkovi, který byl
velice podrážděný probuzením uprostřed noci a jehož jméno se ani nenamáhal zapamatovat,
vysvětlil všechny svoje požadavky.
Díky Merlinovi se mu to nakonec podařilo a po dvou hodinách odešel více
méně spokojený a s hezkým balíkem kouzelnického zlata a mudlovských
bankovek v kapse.
Po přesunu do Londýna s pomocí svého univerzálního přenášedla –
tvořit magické artefakty ho začalo skutečně bavit – navštívil mudlovskou
pohotovost. Normálně by se snažil vyhledat samozřejmě léčitele, ale měl obavy,
že u sv. Munga by jej mohli podezírat – zvláště když spousta mladých léčitelů
studovala lektvary pod dohledem profesora Snapea a on vypadal jako jeho mladší
a vylepšená verze. Zase jednou proklel svou zatracenou podobu na toho muže;
kouzelnické způsoby by si jednoduše poradily s jeho rozdrceným kotníkem,
ale mudlovská sádra nebyla tak účinná. Ke své nekonečné radosti zjistil, že
patrně bude do konce života kulhat a zůstanou mu jizvy po obličeji od toho, jak
proskočil sklem – ani si neuvědomil, že se vůbec pořezal – a všude jinde jak se
dodřel o útesy. Mohl jen doufat, že se poškození bude dát napravit zpětně, až
vypadne z ostrovů.
Navíc paní doktorka přispívala k jeho mizerné náladě neochotou ho
pustit jako nezletilého a vyžadovala, aby jí řekl jméno, adresu a telefon na
rodiče, nebo zavolá příslušné úřady. Harry byl tak vytočený, že jí nechal
peníze za ošetření a potom ji zamkl v její vlastní ordinaci a prostě
odkulhal na ulici, kde si chytil taxi a nechal se zavést do nejbližšího obchodu
s oblečením a následně k Děravému kotli.
Všechny jeho současné plány se soustředily na jediné – prozatímně
uniknout z životů Harryho Pottera a Octavia Snapea, kterým žil posledních
pět týdnů, přiznejme si to otevřeně.
Vracet se zpět na Příčnou ulici, s níž byl spjatý jako každý
kouzelník v Británii, nebylo ani za mák moudré, ale měl v brzkých
ranních hodinách solidní šanci nevzbudit tolik nechtěné pozornosti jako
osamocený kluk mudlovského původu se sádrou. Potřeboval hůlku, bez níž by se mu
nepodařilo tak lehce pokračovat dál, a bohužel neměl tušení, kde jinde ji
získat – pokud by nenapadl nějakého kouzelníka, samozřejmě… na což se fyzicky
necítil.
Jeho síly byly zkrocené, ale to neznamenalo, že je dokáže ovládat –
akorát ho prostě nezabijí. Předpokládal, že bude potřebovat naučit se
s nimi pracovat přímo. Je jedna věc směřovat svoji energii a pomalu vnutit
cizímu předmětu kouzlo a vytvořit magický artefakt, jenž následně funguje bez
dalšího pobízení, nebo působit pomalu na svoje vlastní tělo – a druhá aktivně
přeměnit židli na slona lusknutím prstů, omráčit nepřítele, vymazat někomu
paměť, vybojovat duel… zatím potřeboval delší fyzický kontakt na uspokojivé
uvolnění magie.
Podmračeně zavrtěl hlavou při vzpomínce na krátký a rozhodně špatný
souboj s Malfoyem. Házel po něm věci! Telekineze? Velice dobrý výkon, když
on po něm metal omračující kletby. Definitivně potřeboval hůlku.
Prošel výčepem beze slova až ke vchodu do Příčné, pečlivě se rozhlédl
kolem sebe a zaklepal na určitou cihlu ve stěně, následně se co nejrychleji
vydal rovnou k panu Ollivanderovi.
Sotva vešel do krámu, uvědomil si ohromující příval horka a brnění
v každičkém kousku svého těla a zapotácel se na prahu, jako by dostal ránu.
Bylo to asi tak deseti tisíckrát znásobené teplo, jež kdysi cítil
v konečcích prstů, když si jej vybrala jeho první hůlka. Se zalapáním po
dechu se zahleděl na stovky a stovky dlouhých úzkých krabic, které se
roztančily na policích.
Zapolykal a zasyčel na ně: „Uklidněte se, u Merlina!“
Hůlky ještě pár okamžiků nadskakovaly na místě, rozviřujíce prach, a
potom se všechny do jedné usadily v naprostém tichu. Kouzlo, atmosféra
krámku se ale změnila – Harry cítil to napětí a připadla si pod drobnohledem.
„Ach, lord mystik!“ ozvalo se přívětivě a Harry se nadechl a ztuhle se
otočil k panu Ollivanderovi, připravený k útěku či boji, jakkoliv
marný by byl.
Stařec na něj hleděl těma svýma stříbřitýma očima a vypadal přesně
stejně znepokojivě jako během jejich prvního shledání. „Můj nejnáročnější
zákazník! Byla to dlouhá doba, pane Pottere, velice dlouhá, ale nepochyboval
jsem, že se znovu setkáme. Přejete si?“
Když muž nejevil známky pokusu o napadení, Harry se uvolnil a sklonil
hlavu v uctivém gestu, poněkud otráven nutností ztrácet drahocenný čas
zdvořilostním hovorem, přesto promluvil se slušností: „Zcela jistě jsem nebyl
tím nejnáročnějším, pane Ollivandere.“
„Och, ano, ano, to byste se divil. Doufám, že se vaší hůlce nestalo nic
nezvratitelného?“ v jeho hlase zazněl jakýsi poplašený podtón, jako by tu
myšlenku nemohl přenést přes srdce.
„Momentálně se ocitla mimo mé držení a zjistil jsem, že velice naléhavě
potřebuji nějakou další,“ zatěkal očima k výloze a ulici venku. Připadal
si neuvěřitelně nepohodlně.
„Račte se rozhlédnout a vybrat si,“ s úklonou mu ukázal
k policím.
„Myslel jsem, že si hůlka vybírá kouzelníka?“ nadhodil a přešel
netrpělivě k hůlkám, přičemž všechny v okruhu půl metru kolem něj a
od stropu až k podlaze začaly nadšeně nadskakovat. Zamračil se.
„Prosím, omluvte jejich entusiasmus,“ pronesl pan Ollivander a Harry si
uvědomil, že se nějak záhadně vplížil vedle něj, aniž by si toho všiml. Jak to
ten chlap pokaždé udělal?
„Obvykle tomu tak bývá, lorde mystiku. Každá hůlka hledá svého
kouzelníka nebo čarodějku, s jejíž magií by si nejlépe rozuměla. Vy, na
druhou stranu…“
Harry se zaraženě zadíval na všechny ty uzoučké krabičky. Jeho magie
bylo tolik, že vyhovoval evidentně každé hůlce v obchodě. Když o tom tak uvažoval,
s Dracovou hlohovou měl mít určité potíže – nebyla jeho vlastní, i když ji
získal dle soubojových pravidel. Jak si tak vzpomínal, seděla mu stejně dobře
jako jeho jedenáctipalcová.
Poněkud bezradně pozoroval to nadšení – mohl by prostě hrábnout po první
z nich, že? Ale něco zvláštního mu říkalo, že by se neměl spokojit jen
s něčím tak barbarským. Hůlky ostatně byly
téměř samostatnou součástí kouzelníkovy osobnosti.
„Nemohl byste mi nějakou doporučit?“ zeptal se a výrobce hůlek nemohl
vypadat potěšeněji, na okamžik odběhl dozadu a když se po chvilce vrátil, nesl
si s sebou krejčovský metr a nedbal na Harryho podezíravý pohled.
Po následujících několik minut byl Harry opět důkladně přeměřován, což
strpěl pouze taktak, neklidně poklepávaje nohou o podlahu, zatímco pan
Ollivander byl ve svém živlu; pobíhal sem a tam, zvedal a pokládal krabičky,
přemisťoval je, mizel vzadu ve skladu a vracel se zpět, až konečně před Harryho
na pult vyrovnal tři vypolstrované krabičky a na nich tři skvostné kousky vyleštěného
dřeva. „To nejlepší pro toho nejnáročnějšího zákazníka.“
Stačil mu na ně jediný pohled, aby věděl, že byly vyrobeny na zakázku a
jejich majitelé si pro ně nikdy nepřišli. Takové drahé hůlky je pak nemožné
prodat, protože jsou svým majitelům dělané samozřejmě na míru podle starých
vzorů a pečlivých měření, aby byla shoda nejpravděpodobnější. Netušil ale, že
někdo tak zapálený jako Ollivander se sníží k výrobě na míru, zrovna on
s těmi svými řečmi o hůlkových zákonech.
Veškerá jeho netrpělivost zmizela, když si je prohlížel, a rázem
zapomněl, že musí spěchat. Unikl mu spokojený úsměv pana Ollivandera a jeho
slabé pokývnutí, jako by udělal kus dobré práce.
„Dvanáct a čtvrt palce, březové dřevo máčené ve svěcené vodě, ocasní
žíně jednorožce. Výborná na zaklínání a léčení,“ podal Harrymu první
z nich. „Vyrobená na zakázku ředitele Dippeta pro jeho vnučku. Taková
tragédie, ano, ano… talentovaná dívka…“
Byla to krásná hůlka s vyřezávanými lístečky, v prstech jej
brněla velice příjemně, ale když s ní prudčeji švihl, necítil potřebný tah
a zdála se mu moc mírná. Její jednotlivé části dávaly dohromady celek skutečně
vhodný pro léčitele či někoho s mírumilovnými tendencemi.
„Jedenáct a půl palce, tisové dřevo a blána z dračího srdce
posypaná zlatým prachem. Trochu temperamentní, hodí se na přeměňování,“ podal
mu druhou. „Původně určená pro Lorda Abraxase Malfoye, nestačil si ji
vyzvednout, než jej skolily dračí spalničky.“
Harry pobaveně zafrkal a vzal ji do ruky. Tisová hůlka byla zlatem i vykládaná,
s bohatě zdobenou rukojetí. Byla silnější, cítil v ruce její
svéhlavost – se zlatým prachem aby ne. Nicméně, hodila se daleko více pro
někoho… extravagantnějšího, kdo by se se svou hůlkou rád dohadoval. Nedokázal
si představit, že by neprotestovala při obyčejném Lumos – nějak měl dojem, že
by z toho kouzla za každou cenu udělala světelnou show. Velice svéhlavá, velice
malfoyovská. Byl nakloněn si ji vzít, ale s očekáváním se zahleděl na tu
poslední.
Bylo na ní něco zvláštního, když na ni tak
hleděl, a jak odhadoval, Ollivanderův smysl pro dramatičnost si žádal to
nejzajímavější na konec.
„Třináct palců, mahagon, ocasní pero ptáka fénixe, máčené
v baziliščím jedu. Velice mocná, ano, ano, vynikající k duelům,
nelítostná,“ podal mu ji, ale na podušce, aby se vyvaroval doteku. Postřehl, že
mu neřekl komu měla patřit a nejprve nad ní volně přejel rukou. Skutečně sálala
silou…
„Jen ji zkuste, pane Pottere, honem!“
Harry ji napoprvé upustil. Samozřejmě jej přijala, v jejím podání
však v prstech necítil hřejivé teplo, spíše si připadal, jako by strčil
prsty do zásuvky a ona ho kopla. Zkusil to napodruhé a její reakce nebyla už
tak násilná. Její rukojeť mu sedla do dlaně, zakončená drobným kamenem a
zdobená stříbrným drátkem a tenkými ornamentálně vytepávanými obroučkami. Po
celé délce zbytku hůlky se na červenohnědém vyleštěném povrchu vlnil
vyrytý had, obtáčející se kolem ní a několika rytin fénixových peříček.
Cvičně s ní švihl a s uspokojením přikývl, když vychrlila
zlaté a stříbrné jiskry a Ollivander zatleskal. „Výborně!“
„Beru tuhle. Ze zvědavosti, komu byla určená? Fénixovo pírko a baziliščí
jed? To je neslýchané, myslel jsem, že po smíšení těchto dvou esencí následuje
výbušná reakce,“ prohodil Harry.
Byla to skutečně neobvyklá kombinace, protože se jednalo o spojení
substancí dvou naprosto rozdílných tvorů, z nichž jeden byl vnímán jako
symbol světla a druhý… inu, hadí král byl v dnešní době spojován jedině
s temnotou. Dokonce se nedoporučovalo skladoval jakékoliv využitelné části
těchto bytostí ve stejné místnosti. Čistě pro jistotu. S úšklebkem si
vzpomněl na Fawkese a Zmijozelova mazlíčka. Neslučitelné.
„To je pravda, musel zde být použit drcený diamant uvnitř jako
vyrovnávací element, a rubín pro stabilitu,“ poznamenal a ukázal mu na konec
držátka, kde se skvěl krvavý kámen. Sledoval Harryho protáčet si hůlku
v prstech. „Zajímavé, lorde mystiku. Tato hůlka byla vyrobena pro…“ ztišil
hlas „posledního lorda Peverella. Slyšel jste někdy o nich?“
Harry se mírně zamračil a zavrtěl hlavou, ačkoliv to jméno mu znělo
povědomě.
„Peverellové byli nejstarší známou kouzelnickou rodinou vůbec, po mužské
linii vyhubení před více než třemi sty lety. Měli těsné příbuzenské vazby na
všechny další staré rodiny, především Princeovi a Snapeovi, později další:
Blackovi, Malfoyovi, Potterovi, Brumbálovi a
mnoho dalších…“
Harry se usmál a ladně zastrčil hůlku určenou původně pro svého
vzdáleného urozeného předka do rukávu své naprosto obyčejné mudlovské košile.
„Divím se, že taková vzácnost zůstala ve vašem obchodě tři sta let. Nebude vám
líto se jí vzdát?“ zajímal se a vyklepl si ji do dlaně s dech beroucí
rychlostí.
„Traduje se, že lord Ignotus byl sám mystikem, proto si výslovně přál
tak silnou kombinaci magických jader, pane Pottere,“ zašeptal, stříbrné oči bez
zamrkání upřené do jeho tváře. „Dokonce mi bylo vyprávěno jako dítěti, že
osobně obě esence smísil.“
Harry cítil, jak mu naskakuje husí kůže a měl dojem, že hůlka se
v jeho prstech zatetelila jako na znamení souhlasu. „Poslední mudrc za
uplynulých několik set let je Nicolas Flamel.“
„Ano, ano,“ souhlasil pomalu. „Ale mezi lidmi, pane Pottere, přežívají
legendy. K vašim uším se možná nedonesly, protože jste velice mladý a
nepohybujete se v… jistých kruzích…“ odmlčel se
poprvé za celou dobu, co byl Harry v krámě, zamrkal.
„Jak jistě víte, některé děti byly od druhé poloviny sedmnáctého století
nemilosrdně vražděny, děti, které mohly dospět v mudrce,“ důvěrně se
k němu naklonil. „Nikdo z… řekněme výše postavených mužů, tehdy utvářejících
první formy Starostolce a Rady kouzelníků, neměl zájem, aby se zrodil někdo
jako poslední lord Peverell. Byl takřka vůdcem rebelie proti těmto… rádoby
moudrým mužům, pane Pottere, a měl podporu valné většiny významných rodin a
veřejnosti. Byl to všemi milovaný a respektovaný muž, jak uvádějí dobové
prameny. Padl za velice záhadných okolností…“
Několik okamžiků bylo v obchůdku ticho, a poté se Harry pousmál.
Bylo jen správné, aby měl jeho hůlku, hůlku vyrobenou pro mystika.
„Kolik si za ni účtujete?“ zeptal se, znovu s pocitem, že by měl
začít spěchat.
„Byl bych poctěn, lorde mystiku,“ Ollivander se na něj zadíval
s podivnou naléhavostí v očích, „kdybyste přijal tuto hůlku jako
dar.“
„Ne, to bych nemohl přijmout, pane Ollivandere,“ Harry zavrtěl hlavou,
frustrovaný jeho dalšími průtahy. „To musíte pochopit, není-liž pravda?“
„Poctivý a čestný muž, pane Pottere, nespatřuje hanbu v přijetí
daru z respektu a úcty,“ poučil ho a rázně zaklapl krabičky
s ostatními dvěma hůlkami. „Trvám na tom.“
Harry na něj chvilku hleděl a potom obezřetně přitakal. „Čím jsem si
zasloužil vás respekt, pane Ollivandere? Takřka mě neznáte.“
„Neupadl jste do bezvědomí, když jste se jí dotkl,“ poznamenal klidně a
najednou natočil hlavu k zadní části krámku s výrazem oddychu,
zachytávaje Harryho za loket. „A teď pojďte, pojďte, musím vás s někým
seznámit!“
Žádné komentáře:
Okomentovat