pátek 1. listopadu 2013

15 Podivně bezbranní

Probral jej pocit, že je pozorován, něčí přítomnost – všechny jeho smysly na něj křičely, aby se okamžitě probudil. Harry přešel z hlubokého spánku prakticky okamžitě do plného vědomí a posadil se na posteli.

   „Dobré ráno,“ oznámil mu zvesela Lucius, přesto jeho oči si jej měřily chladně. „Musím uznat, že máš obdivuhodně lehké spaní.“
   Stál opět ve dveřích, opíral se o rám a točil si v prstech se svou hůlkou, znovu oblečený do každodenního hábitu, který byl patrně dražší než celý Weasleyovic dům. Harry na něj němě zíral několik krátkých vteřin – jednak jej napadla krátká myšlenka, že blonďákovi něco chybí, ale nemůže si vzpomenout co jeho image postrádá, a potom byl rozpolcen mezi překvapením a ostražitostí.
   „Dobré ráno,“ odpověděl, maje na paměti, že si Malfoy potrpí na slušné vychování. „Měl jsem dojem, že mě otec zamkl.“
   „Och, to ano,“ souhlasil ledabyle. „Ovšem vzal jsem si na svá bedra úkol tě dnes propustit z pokojů. Severus by tě tu nechal patrně několik dní, a musíš uznat, že tento vývoj událostí by se ti určitě nelíbil… či snad ano?“
   „Tedy, nejsem si jistý, že by mě tu nechal několik dní…“ Harry se zvedl z postele a přivolal župan ze šatníku. Pak nasadil obličej, když mu došlo, že přesně to by byl Snape schopný udělat. „Ach, koho se snažím oklamat? Děkuji za osvobození, pane Malfoyi.“
   „Luciusi, synovče, Luciusi,“ mávl rukou a usmál se. „Připraven na začátek nového dne?“
   „Ehm,“ Harry si prohrábl vlasy a zamířil do koupelny. „Pár minut, prosím.“
   „Sejdeme se v jídelně,“ nebyl to návrh, byl to rozkaz.
   Harry se umyl a převlékl do něčeho reprezentativnějšího, než bylo proužkované pyžamo, a s vědomím, že kráčí do arény, se dopravil do jídelny. Ostatně proč si ztěžovat život víc, než je nutné? Má proti sobě iritovaného Snapea, nemusí k němu v nejbližší době přidat iritovaného Malfoye.
   K jeho velkému překvapení se v ní nacházel pouze Lucius. „Kde je otec?“ zeptal se, dobře zahraným lhostejným tónem – ovšem uvnitř něj klíčilo slabé podezření.
   „Za jiných okolností bych nebyl tak přímý, synovče, ale shledávám, že v poslední době přestávám být trpělivý,“ Malfoy mu věnoval matoucí pohled, a jakmile se Harry posadil, začal jíst. Ponuře pokračoval: „Nejsem si jistý, do jaké míry se před tebou mohu vyjadřovat otevřeně, Octavie.“
   Harry ovládl svůj obličej a zatvářil se neutrálně. „Dovoluji si podotknout to samé.“
   Několik vteřin na sebe mlčky hleděli – zkoumavě, ovšem ne nepřátelsky.
   „Včera večer…“ nadechl se pak blonďák. „Severus a já jsme se nechali unést naším sporem. Neuvědomil jsem si, že bys mohl reagovat poplašeně, či rozrušeně, když padly slova jako Azkaban a… náš Pán.“
   Harry koutkem oka postřehl, jak jedna Malfoyova ruka zmizela pod stolem, nepochybně pro hůlku. Díval se do jeho studených, pro teď dokonale střežených očí a zvažoval svůj další postup. Proč, och, proč jen se včera otce nezeptal, jestli by se nemohl vrátit k Dursleyovými? Ušetřil by si nervy!
   „Nereagoval jsem rozrušeně,“ řekl pomalu a na vysvětlenou dodal: „Psali o vás v Denním věštci.“
   Malfoy přikývl s ponurým poloúsměvem: „Skutečně ano. Jaký na to máš… názor?“
   „Upřímně?“ zeptal se Harry ostýchavě a pozoroval, jak se Lucius nenápadně napružil a krátce kývl. Kdyby nesledoval jeho reakce, mohlo by mu to uniknout – Malfoy byl dobrý herec, tolik bylo jasné, ale občas jej zrazovaly jeho oči, které dokázaly odrážet emoce a nepohodlí. Och ano, Lucius byl přese všechno poměrně emocionální člověk, především stín zrazenosti v nich jej prozrazoval.
   „Bylo to lépe napsané než ty nesmysly, které obvykle produkuje Holoubková,“ zašklebil se drze. Muž si odfrkl a začal se pomalu pokřiveně usmívat, když Harry pokračoval: „Ale i tak, šéfredaktor by měl dostat padáka.“
   „No nejsi ty ale kluzký malý had, Octavie?“
   „Och, pevně věřím, že ano,“ protočil oči. „S otcem v tak současné nezáviděníhodné pozici nemám ani na výběr, nebo snad ano?“
   Malfoy znovu krátce přikývl a atmosféra se částečně uvolnila. „Severus odešel do školy, nastala další pohotovost. Jako kdyby se Bradavice zhroutily po týdnu jeho nepřítomnosti.“
   Harry pokrčil rameny a věnoval se na delší chvíli své snídani. Očekával rozhovor na téma jeho loajality – sám by jej v jeho postavení dříve či později zapředl. Pogratuloval si, že se mu podařilo prozatím setřást podezření – ale to bylo o chlup.
   „Rád bych znal důvody, proč se o tobě nikdy nezmínil,“ pronesl Lucius vážně. „Severus skutečně odmítá cokoliv prozradit. Pochopil bych, kdybys i ty… cítil povinnost vyhovět jeho přání mlčet. Nicméně…“ nechal vyznít do ztracena.
   Harry přikývl a pomalu odložil šálek čaje. Přemýšlivě se zadíval na protější stěnu, někam nad Malfoyovo rameno, a pak se oklepal, jako kdyby se vynořil z chmurných myšlenek. „Chápu to, pane… Luciusi.“
   Byl také velice dobrý herec; nervózně si začal pohrávat s podšálkem a sledoval střídavě svoje ruce a jeho tvář. Potřeboval volnější prostor, trochu možnost se zhluboka nadechnout – když prasklo jeho tajemství před otcem, jeho dalším problémem by byl čmuchající zvědavý Malfoy.
   „Asi jste se divil, jestli se otec oženil tajně, kdo je má matka, kde jsem byl tak dlouho…“ Harry se kousl se do rtu a zamžoural jeho směrem. Včera z neznámého důvodu ukázal starost o jeho osobu. Harry nechápal proč… ale rozhodl se na základě této informace jednat. Dokud zůstává v domě, raději by měl strýce na své straně… nebo kompletně z cesty, aby proti sobě ještě víc nepoštval otce.
   „Více méně.“
   „Neoženil se,“ řekl briskně. „Matka byla vdaná za jiného muže, což mu evidentně nevadilo, když se jí zmocnil. Neznám okolnosti, ne přesně, a nechci o nich mluvit, pane Malfoyi. Luciusi. Stačí jen, když řeknu, že tím… zničil celou rodinu,“ zapolykal a odvrátil se.
   „Není to… snadné,“ pokračoval pak trochu rozechvěle. „Myslím, že jste… pochopil, že nejsem vítán v tomto domě. Bohužel pro mě, nemám teď kam jinam jít. A důvody, proč vám o mně nemůže nic říct, jsou prosté – nic o mě neví.“
   Lucius po několik dlouhých minut, očima zkoumaje svého mladého synovce. Harry nemusel ani příliš předstírat vnitřní bolest nad otcovým odmítnutím, pouze té skutečné dovolil krátce proniknout na povrch. To byl totiž klíč – neupřímné citové hry Zmijozelové dokáží prohlédnout, ale tváří v tvář skutečným emocím jsou… podivně bezbranní.
   „Nikdy neměl položit ruce na mou matku, Luciusi, nikdy. Byla z mudlovské rodiny. Chápeš, k čemu mě odsoudil?“ řekl pak syrově a zvedl ke svému strýci oči naplněné pohrdáním, uštvané minulostí, která nebyla hezká. „Nemanželský bastard, kříženec,“ vyplivl a nenávistně pokračoval: „V mudlovském světě.“
   Malfoy zůstal beze slov, dočista opařený – jeho výraz šokovaný, oči rozšířené překvapením.
   Harry se na něj zpytavě díval a pokračoval hořce dál: „Dokážeš si představit, co mi udělal?“
   Věděl, co se odehrává v hlavě snobského aristokrata, fanatického zastánce myšlenky o čistokrevnosti.
   Kříženec?! Co si to dovoluje, sedět tu a mluvit s ním, tykat mu! Špinavec, výsměch kouzelníkům! Viděl to v jeho očích a věnoval mu slabý trpký úsměv, jímž mu sdělil, že to ví.
   „Ne, nemyslím si, že dokážete, pane Malfoyi,“ řekl věcně. „Nikdy jste neviděl, jak se oči vaší rodiny plní nenávistí.“
   Harry se zvedl od stolu a zamířil ke dveřím. Na prahu zaváhal, pootočil se  chvíli ho sledoval. Lucius seděl nehybně, oči upřené do prázdna, stále s čirým šokem v obličeji. Zvedl k němu oči, když jej postřehl prodlévat v jídelně, a jeho pohled, třebaže tvrdý, byl naplněn nejistotou. „Byla čest vás poznat, pane Malfoyi,“ pronesl, než za sebou zavřel.
   Zbytek dopoledne strávil se Saffym v močálech a obědval sám. Malfoy se mu vyhýbal jako černému moru, ale dobrým znamením bylo, že se jej nepokusil proklít. Harry se musel sám pro sebe zašklebit. Tušil, jak pracuje jeho mysl, a dával mu několik nudných dní, než jej znovu vyhledá. Lucius byl na první pohled povrchní, ale některé emoce jej hluboce zasáhly. Představení, které pro něj exklusivně sehrál, jej zasáhlo rovněž.
   Odpoledne chvíli strávil ve ´svých´ pokojích, načež se vydal na nitrobranu – poprvé bez skřítkova doprovodu, protože jej konečně přesvědčil, že cestu zvládne sám. Nicméně Saffy byl k dispozici okamžitě a střelhbitě na jeho zavolání, o čemž jej několikrát entusiasticky ujistil.
   „Dále!“ vyzval ho jeho otec a zase zněl iritovaně. Harry protočil oči a obrnil se na následující dvě hodiny nepříjemností..
   „Co jste u Merlina vyžvanil Luciusovi?!“ vyštěkl na něj, jakmile za sebou zavřel dveře. Harry cítil, že se okamžitě aktivovala automatická ochranná zaklínadla – zajímavá inovace. Zajímalo by ho, jestli se to samé stalo i se vstupem z knihovny? Mrkl úkosem ke dveřím, které vypadaly stejně pevně jako kdykoliv předtím. Och, byly skutečně tak pevné, jak vypadaly, což jeho žebra potvrdila.
   „Co se mi hodilo?“ zeptal se klidně a zamrkal – otočil se k otci a najednou zjistil, že ten nemožný netopýr stojí těsně před ním. O krok ustoupil a věnoval mu podmračený pohled. „Respektujte osobní prostor jiných lidí, prosím.“
   „Vaši odpověď neshledávám dostačující,“ Snape se na něj zamračil, opřel se o stůl a zkřížil paže na hrudi. „Citujte, co přesně jste mu řekl.“
   Harry nadzvedl obočí a zkopíroval jeho gesto. „Nabyl jsem dojmu, že v Bradavicích je pohotovost. Co se dělo, profesore?“
   „Radím vám, abyste přestal být tak nehorázně troufalý, a okamžitě mi odpověděl,“ vyzval ho otec.
   „Děkuji za radu, myslím však, že budu trvat na své otázce.“
   „Není to vaše věc.“
   „Konverzace mezi Malfoyem a mnou není zase vaše věc.“
   „Tak dost!“ Snape udeřil do desky stolu. „Jsem váš profesor, Pottere, když položím otázku, odpovíte a ušetříte mě vašich výlevů!“
   „Vydal jste rozkaz, to je rozdíl. Proč mi nechcete říct, co se děje?“
   Snapeův výraz vypovídal dokonale o tom, jak moc je Harrym iritován. Švihl hůlkou: „Legilimens!“
   Harry jej neochotně nechal najít vzpomínku na konverzaci s Malfoyem, a musel jej nechat si ji i prohlédnout. Neměl v plánu prozradit, jak schopný je v nitrobraně. Jakmile profesor zjistil, co chtěl, stáhl se zpět. Jeho kamenný výraz nezradil žádnou jeho myšlenku ani emoci, pokud nějakou Harryho vzpomínka v tom muži mohla vyvolat.
   „Proč jste mu tohle všechno říkal?“ zeptal se.
   „Dal mi pokoj? Dal,“ pokrčil rameny. „Chtěl jste, abych se od něj držel dál, profesore, tak jsem se postaral, aby to nebylo problematické.“
  Otec na Harryho hleděl beze slov ještě krátkou chvilku, než znovu zvedl hůlku. „Tři, dva, jedna… Legilimens!“
   Následující dva dny byly pro Harryho poměrně klidné – vrátil se do rutiny svého prvního týdne na Snake Rock. Bohužel neměl štěstí v odhalení Snapeovy osobní knihovny – předpokládal, že prostě někde musí být svazky o zakázaných uměních – a Malfoy jej nechával skutečně být. Vídal svého strýce jen během společných jídel, a to mu nevěnoval ani jediný pohled.
   V neděli ráno ani jeden z mužů nebyl přítomen u snídaně a Harry – třebaže si užil klidné jídlo – začínal mít nepříjemný pocit z jejich absence. Díky svému pročišťování mysli neměl noční můry, ale probudil s bolestí hlavy, takže předpokládal, že oba byli povoláni k Voldemortovi. Během poledne, když se ani otec ani Malfoy neobjevili, měl už obavy, které sílily. Měli být už zpátky, nebo ne? A byl skutečně neklidný ve chvíli, kdy kráčel na další lekci nitrobrany. Skutečně doufal, že otec už bude zpět… a že bude v pořádku.
   Procházel kolem pootevřených dveří salonku, v němž, jak se zdálo, trávil Lucius většinu svého volného času ponořený do čehokoliv, co prováděl, když jej jeho hlas zavolal zpátky: „Octavie!“
   Harry se vrátil o několik kroků zpět a strčil hlavu do dveří. „Pane Malfoyi?“
   Lucius seděl na tmavě zeleném sofa uprostřed zeleného pokoje, na stolku před sebou karafu s jantarovou tekutinou a v ruce sklenku. Byl oblečený v působivé černé róbě, kterou Harry až příliš dobře znal ze svých vizí, a vedle něj na měkké podušce spočívala smrtijedská maska. Vázání u krku měl uvolněné, plavé vlasy ne tak načesané jako obvykle a vůbec celý vypadal poněkud pomačkaně, jako kdyby měl za sebou několik těžkých hodin.
   „Přesně mladý muž, s nímž jsem chtěl mluvit,“ pokynul mu na zdraví a vyprázdnil sklenku jedním douškem. Dle faktu, že měl ztěžklý jazyk a artikuloval s drobnými obtížemi, Harry soudil, že to byla několikátá.
   Ruce se mu třásly a Harry ho pozoroval s nadzvednutým obočím, jak si nalil další sklenku, přičemž trocha ohnivé whisky skončila na podlaze.
   „Víš, čím se vyznačuje kletba Cruciatus, pokud je jí člověk vystaven příliš dlouho?“ zeptal se pak, když se zamračil na flek na podlaze a upil. „Bolest nějakou chvíli nepomíjí, pokud není otupěna. Severus slíbil, že něco donese…“ stiskl pevně karafu, aby zabránil své ruce v třasu a chmurně sledoval své selhání.
   „Ještě se nevrátil, byl jsem proto nucen vzít věci do svých rukou,“ s povzdechem dopil a ponuře se zašklebil, načež zaostřil na Harryho a s vážným výrazem řekl: „Běž se po něm podívat, Octavie. Byl na tom hůř než já. Zkus laboratoř.“
   Harry jen přitakal a rychlým krokem zamířil do Snapeovy laboratoře o patro níže. Osobně jej podezíral, že bude nějak propojená s knihovnou, protože se mu zdálo nepravděpodobné, že by otec absolvoval takovou zacházku pokaždé, když by nesl uvařené lektvary do pracovny, nebo potřeboval nějakou méně obvyklou příručku.
   „Dobrý den,“ pozdravil v hadím jazyce obraz střežící vchod.
   „Mladý mluvčí,“ pokývl hlavou. „Musím uznat, že tento zjev ti sluší víc.“
   Harryho rtů se dotkl letmý úsměv: „Děkuji. Doufám, že jsem vám nezpůsobil nepohodlí včera odpoledne?“
   „Jsem si vědom, že to nebyla tvoje chyba,“ vypočítavě se na něj zadíval. „Znovu strkáš nos, kam nemáš, mladý mluvčí?“
   „Hledám pouze svého otce. Je uvnitř?“
   „Vcházel před půl hodinou…“ a s tím se obraz odklopil.
   Harry přimhouřil oči, když vešel do ztemnělé laboratoře. Byla to velká místnost celá obložená matnými černými kameny, které tvořily i dlažbu na podlaze, a jen s několika malými okénky těšně u hranice stropu, které sloužily jako odvětrávání. Některé lektvary a směsi, s nimiž Snape pracoval, byly velice citlivé, proto byly i ty zakouzlené nepropouštět denní světlo. Delší stěnu zaujímaly police a skříně s přísadami, řady a řady pečlivě vyrovnaných skleněných, kamenných, kovových nádob a lahviček naplněných všeličím, do kratší zdi naproti dveřím byly zaražené háky s kotlíky všech tvarů a velikostí, od obyčejných bronzových pro velice drahé ze zlata, a druhá dlouhá stěna se skládala z vitrín s dalším alchymistickým vybavením – měchačkami, hmoždíři, deskami, noži, podivnými kolonami a věcmi, jejichž účel Harry neznal a při bližším pohledu ani znát nechtěl. Střed laboratoře tvořil dlouhý pracovní pult s výlevkou a starobyle vyhlížejícími kohoutky na vodu blíže k němu.
    Jak Harry věděl po svém předešlém zkoumání, z druhé strany pultu byla tajná schránka na lektvary a elixíry, které Snape nepřinášel do své pracovny patrně z čisté paranoii.
   Zamračil se do znepokojujícího šera a zašeptal: „Lumos,“ jeho dech vytvářeje obláček páry. Vzápětí bylo vše zalité jasným světlem z několika skleněných kouzlí volně se vznášejících v prostoru. Snape musel ztratit vědomí, jinak by nezhasly.
   Pomalu se vydal podél pracovní plochy, pečlivě hledaje stopy po svém otci; jak se blížil k protějšímu konci místnosti, spatřil na podlaze zmuchlanou látku, a pospíšil si.
   Snape ležel za pultem, záplava černé, z níž ostře a v kontrastu vystupovala jeho bledá pravá líce a jeho ruce s dlouhými prsty. Harry k němu obezřetně přikročil a převrátil jej na záda – pod sebou měl střepy z roztříštěné kazety s původně tuctem ampulek, předek smrtijedské róby nasáklý lektvarem tlumícím následky Cruciatu.
   Nebyl si jistý, co přesně cítil po tu krátkou chvíli, kdy jej pozoroval na studené podlaze, v bezvědomí a bezmocného, bílého jako křídu. Snad stokrát si přál být tím, kdo jej prokleje do bezvědomí, několikrát i vážně zvažoval, že by jej připravil o život – pokaždé v záchvatu stěží kontrolovatelné zuřivosti nad něčím, co otec pronesl nebo udělal. Jeho vnitřnosti se každopádně nad tím pohledem sevřely a byl naprosto bezbranný proti náhlé vlně zděšení, že by nemusel být naživu.
   Sklonil se k němu a provedl několik jednoduchých diagnostických kouzel, jejichž výsledek jej uklidnil a zanechal jej s pokřiveným a neveselým, spíše truchlivým úsměvem na rtech.
   Zdálo se, že otec je pouze a jedině vyčerpaný a jeho tělo jednoduše vypnulo, aby jej ušetřilo dalšího poškození. Harry si dokázal představit až příliš dobře, jak je pro nervy a svaly vysilující hýbat se po nezdravé dávce zakázané mučící kletby.
   Odstranil nepoužitelný odpad z jeho oděvu, dalším švihnutím hůlky jej zvedl do vzduchu a levitoval jej před sebou, opatrně a s jemností. Nedokázal si vysvětlit, proč by se měl starat. Nechtěl se starat. A přesto… byl proti svým emocím podivně bezbranný jako každý Zmijozel, jenž je s nimi proti své vůli konfrontován.

1 komentář:

  1. No páni ... Scéna v jedálni bola dychberúca . Lucius znervózňuje a Harry manipuluje a hrá fantasticky . Spôsob akým opísal svoju minulosť , dostal od seba Luciusa a zároveň ho postavil pred ťažkú a trpkú otázku brilantne zaobaliac pravdu do klamstva je neopísateľný . Tá poznámka o slizolinskej bezbrannosti voči pravým a vlastným emóciám je veľmi zaujímavá a zaslúžila by si niekde archivovať . Pomačkaný Lucius bol pôsobivý . A veľmi zaujímavý bol aj záver . Som presvedčená že tá priam nedobrovoľná loajalita je predzvesťou čohosi významného .

    OdpovědětVymazat