13 Volný

   Harry ho bez protestů následoval ven z nemocnice a na parkoviště. Byl trochu plachý, když se setkali s pacienty či nemocničním personálem, a v takových chvíli se zastavoval, třásl se a posunky Severusovi naznačoval, ať ho zachrání.

Severus ho zachránil; vzal ho za loket a obezřetně vedl dál, dávaje si pozor, aby byl mezi Harrym a cizími lidmi.

   Venku to bylo o něco těžší – jakmile se dostali na přímé sluneční světlo a zvuky lidských hlasů a lomoz aut dolehly k Harryho uším, odmítl se pohnout. Vytrhl se Snapeovi, přikryl si uši a houpaje se dopředu a dozadu, schoulený do sebe, plačtivě naříkal: „Ne! Ne! Ne!“

   Severus se na krátkou chvíli bezradně rozhlédl kolem sebe a potom k mladíkovi přikročil a donutil ho, aby se na něj podíval. Harryho pohled těkal nesoustředěně sem a tam.

   „Harry, důvěřuj mi, nic se ti nestane, rozumíš? Nic se ti nestane. Věř mi, jasné?“

   Trochu se zklidnil – přinejmenším natolik, aby ho Severus mohl znovu vzít za loket a dovést až k autu. Otevřel mu dveře, posadil ho dovnitř a zapnul mu bezpečností pásy.

   „Budeš teď hodný kluk a budeš sedět v klidu, dobře?“

   Žádná reakce, tak usoudil, že Harry souhlasí. Nesouhlas do této chvíle dokázal dát poměrně zřetelně najevo.

   Vnitřek vozu měl na kluka uklidňující účinek – možná nějaká jeho část, pohřbená hluboko pod povrchem, rozpoznala známé prostředí. Pomalu vyjeli a Harry fascinovaně sledoval dění kolem sebe, s rukou přimáčknutou k okénku. Severus hádal, že se mu to líbilo – viděl svět, ale byl před ním chráněn solidním sklem.

   Po nějaké chvíli si Potter začal znovu broukat.

   Severus se soustředil na řízení a nemyslel na nic jiného – pokoušel se usilovně nemyslet na nic jiného, ale nedařilo se. Viděl v Potterově situaci zvláštním zvráceným způsobem paralelu s jeho vlastním stavem před rokem. Nebyl tu nikdo, kdo by se o kluka postaral, kdo by mu pomohl… kdo by měl zájem se starat. Kromě Minervy, která ale nemohla, když zodpovídala za vedení Bradavic.

   Odepsaný případ… ale Severus to nenechá jen tak. Stejně jako se Potter rozhodl, že ho neodepíše, ani on teď neodepíše Harryho. I kdyby měl jen dohlížet na prázdnou skořápku naplněnou dětinskými emocemi.

   „Bzzz,“ poukázal mladík na ovce, které se v dálce pásly na zelených vršcích.

   „Ano, Harry, ale ovce dělají bee,“ opravil ho nepřítomně. Zabýval se zprávou, kterou nadiktuje Minervě, aby ji nechala uveřejnit v Denním věštci. Potter opustil Británii, není známo, kam odjel a na jak dlouho…

   Na svůj dům Harry reagoval způsobem, který Severuse ujistil, že někde v něm skutečně přežil kus starého Pottera. Na krátkou vteřinu se zdálo, že se v jeho pohledu objevil náznak čehosi… a když vešli, rozhlížel se kolem s upřímným nadšením.

   „Tohle je tvůj dům, Harry,“ řekl mu Severus. „Jestli chceš, můžeme si to prohlédnout.“

   Harry neprotestoval, když mu Severus ukazoval jeho vlastní domov, jako kdyby byl hostem. Přízemí bylo skoro celé hotové, na domě bylo ale ještě hodně práce – dolní koupelna a jeden horní pokoj ještě musely být předělány kompletně, a chodby by potřebovaly vymalovat. Nemluvě o nové fasádě a možná i opravě střechy…

   To všechno mu Severus vysvětloval a Harry soustředěně poslouchal, i když se nezdálo, že by mu to něco vůbec říkalo.

   „Máš hlad?“ zeptal se nakonec a dovedl ho do kuchyně. Harry se poslušně usadil ke stolu a pozoroval, jak Severus, s hořkým úsměvem na rtech, prošel lednici a poté se natáhl pro ohmatanou kuchařku na poličce.

   „Docela ironie, Harry, tohle je tvoje kuchařka,“ ukázal mu ji. „Zvládneš si vybrat, co bys chtěl jíst?“

   Harry si vzal knihu do rukou a nechápavě na ni zíral.

   „Nevadí,“ povzdechl si Severus, nalistoval rychlý recept a pustil se do práce. Zvládnout kuchařské umění bylo pro Mistra lektvarů směšně jednoduché – po hodině a půl měl připravený oběd a jemně vložil Harrymu do rukou vidličku a nůž, na které Harry koukal jako na něco naprosto mimo jeho chápání.

   „Podívej, musíš udělat tohle…“ Severus mu s hlubokým povzdechem vzal příbor a ukázal, jak ukrojit maso a nabodnout jej na vidličku a jak jej přiblížit k ústům.

   Harry ho pozoroval, více méně bez zájmu, a když dostal zpátky svůj příbor, vzorově nakrájel všechno maso na stejně velké díly, načež pokračoval s bramborami a mrkví.

   „No výborně, Harry. Teď to sněz,“ řekl poněkud bezradně. I přes rostoucí pocity frustrace nedal najevo nic negativního.

   Nakonec mu sebral vidličku a nakrmil ho – k Harryho velkému pobavení, jestli se dá něco mezi zaštěkáním a zakuckáním a dodatek v podobě Bzzz považovat za projev pobavení. Pravda ale byla, že poslouchat Harryho smích bylo jakýmsi způsobem pro Severuse skutečně uklidňující. Opomenul-li fakt, že se Potter dostal na inteligenční úroveň kapusty.

   ***

   Harry byl poslušný chlapec; když mu Severus vysvětlil a ukázal, co a kdy dělat, držel se toho. Kam ho dovedl, tam zůstal stát. Když ho posadil, zůstal sedět – hodiny a hodiny, spokojený ve svém vlastním světě. Jeho jedinými projevy bylo broukání si, občasné Bzzz, nebo smích. Když s něčím extrémně nesouhlasil, říkal: „Ne,“ a když se mu něco opravdu líbilo, používal: „Volný.“

   Byl svým způsobem úžasný – a Severus si pomalu ale jistě uvědomoval, že starat se o něj není nic, co by mu bylo nepříjemné. Ne že by potřeboval nějaký dohled… poslušný a hodný, po většinu doby i tichý…

   Přesto byl na konci svých sil už ten první večer, kdy Harryho uložil do postele a zhroutil se u sebe v pokoji do přikrývek. Nemohl se zbavit pocitu, že ho zklamal. Pokaždé, když se na něj kluk radostně podíval (nikdy ne přímo do očí), když mu hrdě ukazoval, jak se naučil něco nového… Každá z těch chvil byla pro Severuse jako políček. Nezasloužil si takový bezbřehý obdiv a bezmeznou důvěru.

   Minerva chodila na návštěvu každý den, do začátku září už kolem třetí, a poté vždy něco po šesté a zůstávala na večeři. Severus jí byl neskonale vděčný – mohl sesbírat zbytky svých nervů a Harry ji měl rád. Jak by taky neměl? Harry měl rád všechny a všechno, jak se zdálo.

   Na první pohled si oblíbil i George, který se na něj přišel jednou večer podívat a zůstal na jídlo, i když riskoval hněv paní Weasleyové.

   „Severusi,“ poznamenala Minerva, „měl bys něco udělat s domem. Harry je opravdu náramný chlapec, ale… nemyslíš, že je nebezpečné nechávat všechno tak… rozestavěné?“

   Snape se nadechl k odpovědi, ale George ho předběhl: „Přece posbíral všechny nebezpečné věci, paní profesorko.“

   Minerva nakrčila obočí a nesouhlasně se na ně zadívala. „I tak by se měl dům dodělat.“

   „Můžeme pomoct,“ nabídl se George. „Tedy, ne že bychom toho uměli zrovna mraky, ale pomůžeme. Fred zná šikovné lepící kouzlo na dlaždičky a já bych si pohrál s potrubím v koupelně. Mohli bychom zvládnout i vymalovat nebo vytapetovat za půl hodinky.“

   „Ne,“ řekl ostře Severus. „Žádná kouzla v domě.“

   „Volný,“ souhlasil Harry a začal krájet plátek masa na stejně velké trojúhelníky.

   Všichni se na něj zadívali, ale Harry dál pokračoval ve své činnosti. Do té doby se příliš do konverzace nezapojoval.

   „Co vůbec Morule minulé úterý říkal? Fred se nemohl zdržet moc dlouho. Jsme zvědaví, pane profesore,“ odkašlal si pak George.

   Doktor Morule chodil na velice časté kontroly – zpočátku každý třetí den a poté jednou týdně. Naštěstí – jinak by jej Severus patrně umlátil svou holí, popřípadě uškrtil holýma rukama. Doktor se nenamáhal skrývat svůj nesouhlas s Harryho umístěním a neustále Severuse poučoval o věcech, které nepotřeboval slyšet. S Harrym si vedli dobře sami, co na tom, že se to neshodovalo s pitomými poučkami v mudlovských knížkách?

   „Že by Harrymu bylo lépe v mudlovské psychiatrické léčebně,“ konstatoval kysele Severus.

   „Ten chlápek není ale vůbec originální, už se dost opakuje,“ zavrtěl hlavou. „Harry, že je ti líp tady, no že jo?“ obrátil se pak na něj.

   „Bzzz,“ poznamenal Harry v odpověď a začal krájet na kolečka okurek.

   „Ale nenudíš se trochu, chlape?“ zajímal se dál. „Fred si myslí, že byste ho měl nějak zaměstnat, profesore. Potom byste měl třeba čas začít dělat na domě po mudlovsku.“

   „Volný!“ souhlasil Harry nadšeně a zvedl oči od svého talíře. Přejel je všechny jiskřivým pohledem, který Minervě vehnal slzy do očí a Severuse naplnil nadějí… načež se zazubil a znovu se sklonil, jako kdyby se nic nestalo.

   „Právě… právě…“ Minerva si zakryla ústa v údivu.

   „Harry,“ promluvil Severus. „Prosím, podíváš se na mě?“

   Harry se mírně sklonil nad talířem a zvedl váhavě oči, ale jeho pohled se zaměřil do levého rohu kuchyně.

   „Hej, máme takový dojem,“ ozval se pomalu George, „že Harry nás neopustil úplně.“

   „Kéž by,“ Snape se opřel lokty o stůl a na chvilku skryl obličej v dlaních. Bylo mu ukradené, že dává najevo slabost před Minervou – stejně věděla, v jakém stavu se nacházejí jeho nervy… a před panem Weasleyem? Jeho bratr to stejně nejspíše už ví, což znamená, že to ví i on. „Kdyby jen byla nějaká naděje…“

   „A co bys rád dělal, chlape? Pojď, Harry, řekni nám to, jo? Nebo ukaž, čestný slovo, že si z tebe pak nebudeme dělat legraci,“ George vzal Harryho kolem ramen.

   „Pusťte ho, pane Weasley,“ řekl Severus unaveně. „Když mu to udělal Morule, splašil se…“

   „Ále, třesky plesky! Harry není žádná bábovka, ne?“ ušklíbl se George a dokonce mu rozčepýřil vlasy. Harry se zakuckal smíchy, ale neodstrčil ho od sebe. „Vidíte? Nemá toho kecala rád, to je všechno…“

   „Volný,“ přitakal Harry, zvedl se od stolu a vzal George za rukáv. „Bzzz.“

   „Hou, počkej, Harry! Máš tu ještě večeři! Měl bys to nejdřív dojíst. Frede, tak mi sakra pomoz, tebe poslechne!“

   Harry ztuhl a naklonil hlavu na stranu, načež se zašklebil a posadil se zpátky.

   „Fred říká, že naděje je tu vždycky,“ poznamenal George uvolněně ke dvěma udiveným profesorům.

   Po jídle se George nechal dovést do studovny a vytáhl, po poradě s Fredem, tvrdý arch papíru a měkkou tužku ze zásuvky stolu.

   Severus se v Harryho pracovně nezdržoval příliš často – Harry ji zařizoval v době svého úrazu a její nedokončenost byla bolestivě patrná. V knihovně nebyly knihy, před krbem, napojeným na letax, chyběla předložka, diář na stole zůstal otevřený na titulní stránce, kam Potter nadepsal jenom svoje jméno a adresu…

   Harry se usmál, rozhodně si sedl do pohodlného kancelářského křesla a odsunul diář stranou. Položil papír na desku, uchopil tužku a začal si čmárat hrubými a divokými tahy.

   Pozorovali Harryho při práci – jeho pohyby se pomalu zklidnily, potom se zničehonic zarazil, naprosto cíleně prohrabal zásuvky stolu a vytáhl gumu. Upravil něco na svojí kresbě a pokračoval, s ještě širším úsměvem.

   „Kdo z vás věděl, že Harry kreslí?“ zeptal se George. „Má plný šuplík kreslířských potřeb a spousty papírů.“

   Severus i Minerva zavrtěli hlavou.

   „Ani Fred to nevěděl, a pochybujem, že by o tom měla Hermi nebo Ginn aspoň tušení,“ pronesl potom. „Máme dojem, že jsme ho všichni docela solidně vypekli.“

   „Můj ty Merline, vypadá tak šťastně,“ zašeptala Minerva.

   „Je svobodný,“ řekl tiše George. „Nikdo po něm nic nechce, nemusí se s ničím vyrovnávat… jasně, že je šťastný.“

   „Já po něm něco chci,“ zavrčel Severus temně. Myslel si, že kluka zná, že ho poznal… ale jak se mýlil… Jak moc Potterovi ublížili? Jak moc ho zklamali? Díval se na Harryho a pod vlivem jeho spokojeného úsměvu se nevydržel sám mračit dlouho. Váhavě přešel k němu, postavil se za něj a naklonil se nad kresbu, aby si ji lépe prohlédl.

   Pod pečlivými tahy jeho tužky na papíře začal ožívat mohutný jelen ve skoku, dvanácterák.

   Možná to byla nějaká hluboko zasunutá vzpomínka? Možná tu opravdu byla naděje… Možná, že Severus mohl bez obav vyslovit své přání: „Chci po něm, aby se vrátil.“