5 O zlatém chlapci

Harryho hlava trčela z otevřeného okna, když bradavický expres vjížděl na nástupiště, a jeho pohled pečlivě pročesával dav čekajících rodičů.

Vlak ani nezastavil, když začal zuřivě mávat a volat: „Tati! Tati!“

Mezi vším tím chaosem, který vládl na nástupišti devět a tři čtvrtě, doktor Lewis vyčníval svým bohorovným klidem. Stál mimo proudy lidí vlnící se sem a tam, trošku stranou opřený o jeden z cihlových sloupů a očima za brýlemi pročesával vlak.

Zahlédl Harryho. Narovnal se a stáhl si ztmavená skla dolů zvedaje klobouk na pozdrav. Potom se krátce otočil stranou – a vzápětí vyrazil směrem k Harryho vagonu s připraveným vozíkem na kufry.

Harry se obrátil ke svým přátelům, kteří se rovněž chystali na vystupování z vlaku. Všichni tři byli nedočkaví na shledání se svou rodinou, ale Harry jediný doslova poskakoval nadšením. Nedokázal se ovládnout. Chyběl mu domov. Chyběl mu otec – Harry se potřeboval přesvědčit, že neudělal nějakou hloupost.

Jako třeba povečeřet pana Murphyho, ředitele kliniky, kde pracoval.

Byl to sice naprosto nesnesitelný člověk, to Harry uznával, ale táta se musel krotit. Persona doktora Lewise byla velmi pečlivě vytvořena pro to, aby jim vydržela co nejdéle, ideálně po dobu Harryho docházky do Bradavic.

„Veselé Vánoce, musím jít. Můj táta je tady!“ oznámil jim a už táhl svůj těžký kufr uličkou a ke dveřím. Byl první, kdo se z celého vagonu dostal ven. Nejprve skočil dolů a pak zápasil se svým zavazadlem. V ten okamžik k němu dolehla vůně otcovy vody po holení a prudce se obrátil na patě.

„Tati!“ zakřičel a naposledy zaškubal za držadlo.

Doktor se usmál a natáhl se právě včas, aby padající kufr zachytil předtím, než by jeho syna rozmáčkl či jinak poranil. Dával přednost mít ho v jednom neporušeném celku, tisíceré díky.

„Harrisone,“ protáhl a zamrkal. „Věřím, že jsi měl příjemnou cestu?“

Pak zvedl volnou paži do vzduchu, a to bylo to jediné pobídnutí, které Harry potřeboval. Bez dalších slov otce objal a nechal se odtáhnout stranou ode dveří. Lecter pravicí manévroval se zavazadlem a levicí přidržoval svého syna u sebe.

„Já vím, že bych se měl ovládat, ale vážně jsem se těšil domů, tati,“ zašeptal chlapec vzápětí zahanbeně a odtáhl se.

„Nepovídej, to by mě nikdy nenapadlo,“ zavrtěl doktor hlavou a vyzvedl kufr na vozík. „Napsal jsi to jen v posledních třech dopisech.“

„Ron si o mně myslí, že jsem tatínkův mazánek,“ Harry zafrkal a společně se vydali k přepážce do normálního světa.

„Nejsi snad?“

„Otče!“

„Synu.“

Prošli na druhou stranu a Lecter mu položil ruku na rameno a důvěrně se k němu sklonil.

„Musím tě informovat, že trpíš nepřirozenou fixací ke svému otci. Viním z toho sebe. Nikdy jsem ti neměl dovolit, abys po večeři usínal na mně, místo ve své posteli. Ovšem na druhou stranu musím uznat, že naše fixace je oboustranná.“

„To je tragédie,“ zavrtěl Harry hlavou a obratně se vyhnul srážce s kolemjdoucím. Otec i syn nakrčili nos, když ten člověk zamumlal omluvu a odkráčel si po svých.

„Politováníhodná,“ souhlasil doktor. „A pojď, je tu na můj vkus příliš mnoho nemytých lidí. Rozloučil ses se svými přáteli?“

Harry mu věnoval výmluvný pohled.

„To je můj chlapec.“

Před nádražní budovou na ně čekalo zaparkované auto. Doktorův vkus a ego jim nikdy nedovolovaly žít si v nuzných poměrech, ale vždy se drželi alespoň částečně při zemi. To znamenalo středně velké domy s lehce nadprůměrným vybavením, které nevyvolává příliš pozornosti, ale dává najevo, že se mají dobře, díky za optání. To samé platilo pro kvalitní vozy, jejichž řízení si Lecter užíval.

Alespoň to platilo do teď.

„Jaguár?“ vyrazil ze sebe Harry, oči nevěřícně rozšířené. Vždy předtím se drželi méně nápadných značek. Tohle vypadalo na nejnovější luxusní model vyvedený v tmavě zelené. Otec se musel hodně nudit.

„Odmítám jezdit po několik následujících let v něčem méně pohodlném,“ vysvětlil doktor klidně a Harry se v tu chvíli široce usmál. To znamenalo, že nikoho mezitím neodstranil a nemá to jako doktor Lewis ani v plánu.

Jejich dům prošel několika drobnými úpravami co se kvality a ceny interiéru týká. Krom toho byl celý vánočně ozdobený a Harry si jej se zájmem prohlížel. První Vánoce v domě, kde měl jistotu, že bude trávit i několik následujících svátků, pokud vše půjde dobře, pro chlapce byly něčím zvláštním.

Užíval si konverzace s otcem, návštěvy přezdobeného města a muzeí a knihoven, výlety do zoo a parků, bruslení. Neměli tu letos moc sněhu, ale to mu příliš nevadilo. Než se stačil vzpamatovat, Vánoce přišly a odešly a Harry shledal, že letošní svátky byly jedny z těch nejlepších, které zažil.

Pětadvacátého našel pod stromečkem kopku dárků nejen od svého táty, ale také od Rona a Weasleyových a od Hermiony, stejně jako několik blahopřání od dalších spolužáků. Dvojici zabalených dárků adresovaných mámě pak s doktorem odložili stranou. Nikdy je neodešlou, samozřejmě, ale bylo by nezdvořilé nic jí nekoupit.

Pak se Harry pustil do otvírání těch svých.

Táta mu kromě várky nového drahého oblečení věnoval také stylové kapesní hodinky i s řetízkem na připnutí a vyleptanými iniciály H.L., což chlapce nesmírně potěšilo.

Harry si jednou stěžoval, že s hůlkou a nožem v rukávech mu jeho náramkové neustále překáží a brání v rychlém přístupu ke zbraním, takže se musel uchylovat k tomu, že nosil hůlku v kapse jako všichni ostatní. Teď měl problém vyřešen.

Ron mu poslal balík čokoládových žabek, Weasleyovic dvojčata pár žertovných předmětů, Hermiona roční předplatné k časopisu Moderní historie, o který projevil zájem, když ji jednou nachytal si ho pročítat.

V jednom balíčku nicméně nalezl plášť, který svého nositele učinil neviditelným, a ten objev Harryho velmi pobavil. Odesílatel zanechal jen krátký vzkaz bez podpisu, ale vůně citrónových bonbonů ulpívající na pergamenu celkem snadno prozrazovala, že je jím Brumbál.

Harry se ušklíbal nad tím, jak by se asi starý pán tvářil, kdyby ho někdy viděl očichávat pergamen. Chlapcovu dobrou náladu ale brzy vystřídalo neblahé tušení, když našel v odpadkovém koši balicí papír.

Byl to ten druh papíru, v jakém otci vždy doručili nové doklady – doktor měl svého ověřeného a velmi schopného plagiátora, který doposud nikdy nezklamal. Byl na to příliš dobře placený.

„Kdy odjíždíš?“ zeptal se, když zaklapl odpadkový koš. Zůstával stát v kuchyni s pohledem upřeným z okna. Slyšel otcovy kroky a cítil jeho kolínskou.

„Začátkem ledna,“ odpověděl Lecter bez většího vzrušení. „Doktor Lewis se chystá na půlroční stáži do Argentiny. Musím říct, že ředitel Murphy je nadšením bez sebe. Trochu víc vzdálenosti našemu profesionálnímu vztahu velmi prospěje.“

Harry se zašklebil a obrátil se na patě. Doktor si jej prohlížel s pobavením v očích.

„Nemám v plánu ohrozit naši existenci, Harry. Proto je potřeba, abych si udělal menší výlet.“

„Kam pojedeš? Argentina to nejspíš nebude, že ne?“ zajímal se. Jednou by se tam rád podíval, ale věděl, že otce to příliš neláká. Dával přednost Evropě.

„Přemýšlím nad Florencií. Jsem si jistý, že se tam zabavím dost dlouho na to, abys stačil dokončit první ročník.“

„Taky se nudím, většinou,“ ujistil tátu.

Přesunuli se do salonu a Harry se usadil na pohovce. Doktor si nalil sklenici dobrého červeného a uvelebil se naproti. Chvilku na něj hleděl s hlavou mírně nakloněnou na stranu, a pak se zeptal:

„Už jsi rozřešil svoje záhady?“

Harry se mírně zamračil a trhl rameny. Udržoval svého otce v obraze, ale doktor mu nikdy nenabídl kromě několika vágních návrhů žádné řešení. Harry to ani nechtěl jinak – byly to jeho záhady, takže si je chtěl vyřešit sám.

Chlapec nedokázal skrýt svou nelibost nad tím, že uběhly už čtyři měsíce a ještě ani jednu nevyřešil.

„Zaměříme se na tu nejnovější. Proč by ti Brumbál posílal neviditelný plášť?“

Harry se usmál: „Protože chce, abych ho měl. Řekl bych, že se mu nelíbí, jak dobře vycházím s tebou, takže chce, abych měl pojítko se svým biologickým otcem.“

„To je docela dobře možné,“ souhlasil Lecter a jeho oči Harryho propichovaly. „Ale zamysli se nad tím, synu. Představ si jeho úhel pohledu. Vysvětli mi, jak by ředitel uvažoval.“

Harry na krátkou chvíli zavřel oči a opřel se hlavou o opěrku. Pak kývl hlavou zprava doleva a zpět.

„Plášť mi umožní toulat se hradem daleko nenápadněji než předtím. Jsem si jistý, že Brumbál ví, že jsem našel jeho pejska – ty otravné portréty nedokážou držet jazyk za zuby – ale nic s tím neudělal. To znamená, že chce, abych se toulal kolem a strkal nos do věcí, které se dějí na hradě.“

„Proč by ředitel chtěl takovou věc? Proč by tě úmyslně vystavoval nebezpečí, když víme, jak dbá o své studenty?“ zajímal se doktor. Jeho hlas byl uklidňující, podporoval Harryho v tom, aby se nebál prozkoumat všechny svoje myšlenky, aby věřil své inteligenci.

„Je to test,“ řekl Harry sebejistě. „Chce vědět, jak si poradím s nebezpečím.“

„Proč tě potřebuje testovat?“

„Protože Voldemort podle jeho názoru není definitivně pryč a dříve nebo později se vrátí a zaútočí na mě. Nebo si to alespoň Brumbál myslí.“

„Výborně, Harry. Teď mi řekni, proč by na tebe Voldemort měl útočit.“

„Nenávidí mě,“ zašeptal a prudce otevřel oči. Jeho otec se na něj díval s výrazem vyzařujícím spokojenost a hrdou pýchu.

„Ano,“ zasyčel doktor pobaveně. „Dovedu si představit, že to pro něj musela být těžká rána, když ho zneškodnilo batole, že ano?“

„Nenávidí mě tak moc, že mi chce ublížit, kdykoliv mě vidí,“ pokračoval Harry a jeho výraz byl živý, emoce se v jeho obličeji střídaly s rychlostí hurikánu. Vzrušení, radost, pobavení. Rozluštil svoje záhady.

„A přece bezmocně zatíná pěsti, že?“

„Protože to, co se skrývá pod těmi padacími dveřmi, je pro něj důležitější. Ví, že Brumbál ho podezírá – nasadil na něj Snapea – ale nemá důkazy. Kdyby se jen pokusil zkřivit mi vlásek na hlavě, neměl by šanci dostat se ke svému skutečnému cíli.“

„Je to od Brumbála trochu riskantní hra…“

„Ne, ne – je to geniální tah,“ Harry zavrtěl hlavou a vyskočil ze svého místa, aby začal pochodovat kolem. Doktor se ušklíbl nad rozrušením svého syna a pobaveně ho pozoroval chodit sem a tam.

„Jsem pro něj naprosto neznámá veličina, musí mě otestovat – a co by bylo lepšího, než postavit mě přímo proti Voldemortovi? Zabije tím dvě mouchy jednou ranou: zjistí mou skutečnou hodnotu, a moje morální cítění.“

„Proč je to pro ředitele tak důležité?“

Harry se zarazil a bezradně se na svého tátu zahleděl. „Nevím.“

„Jsi víc než jen pěšák, chlapče,“ řekl Lecter a mlaskl. „Logicky usuzuje, že když jsi Voldemorta zneškodnil jednou, můžeš to dokázat znovu, a jsem si jistý, že v následujících letech tě hodlá proměnit v perfektní nástroj pro zastavení svého nepřítele jednou provždy. Jsi jeho trumf v rukávu.“

 „Nemám příliš na vybranou,“ Harry se znovu posadil a tvářil se otráveně. „Nejsem nadšený z toho, že mě chce zabít zostuzený černokněžník s pošramoceným egem. Podle toho, co říkala McGonagallová, je jako neřízená střela. Bylo by lepší, kdybych se ho zbavil dřív, než nadělá příliš mnoho škody, nemyslíš, tati?“

Doktor si ho souhlasně prohlédl a kývl hlavou, prsty spojené do stříšky před sebou.

„K tomu bude potřeba daleko víc, než máme právě k dispozici, Harry.“

„K tomu bude potřeba magie, máš na mysli,“ zatvářil se ještě otráveněji. Neochotně pokračoval: „Takže musím projít Brumbálovým testem.“

„Budeš potřebovat jeho informace. Nejspíše má nějaký plán, nebo alespoň představu. Je pravděpodobnější, že se o ně podělí se svou figurkou než se svým oponentem.“

„Takže jsem od teď Brumbálův zlatý hoch?“ zeptal se Harry kysele.

Doktor Lecter se zhluboka zasmál a zavrtěl hlavou: „Ne, synu. Jsi náš zlatý chlapec! Matka by na tebe byla pyšná.“

„Protože si budu hrát se starcem na vojáčky?“

„Protože děláš, co by považovala za správné,“ odvětil tiše a zvedl se ze svého místa. „Taky by nenechala někoho, jako je Voldemort, pobíhat na volno příliš dlouho.“

Harry sklonil krátce hlavu a usmál se. Ano, jeho matce se nelíbilo, když takoví lidé zůstávali na svobodě.

„Pojď, Harry,“ řekl pak doktor se šelmovským úsměvem a pokynul svému synovi, aby ho následoval do knihovny. „Našel jsem pár zajímavých spisů o alchymii. Jsem si jistý, že je určitě oceníš.“