10 O otcovských povinnostech

K Bradavicím dorazili po setmění, zhruba v době, kdy začalo rozřazování. Doktor zamlaskal nad kvalitou blátivé cesty vedoucí ke zřícenině a natáhl se do přihrádky pro stylové brýle s do oranžova zbarvenými skly. Když si je nasadil, spatřil před sebou hrad v celé jeho kráse. Dárek od Gringottů, který mu umožňoval prohlédnout mudly odpuzující kouzla.

„Moc pěkné,“ oznámil suše. „Ale ten sloh není zrovna čistý, co myslíš?“

„Kouzelnický románský sloh, přestavba do kouzelnické gotiky a renesance, tati,“ oznámil stejně suše Harry, který se probral, jakmile začala cesta trochu víc drncat. „Většina z toho stojí díky magii, kdo by se namáhal s nějakými výpočty.“

„Pravda. K čemu respektovat zákony gravitace,“ kývl táta hlavou a akceleroval. Jaguár v tu chvíli malinko, malilinko stoupl nad linii cesty, aby se nezabořil do bláta. Vzápětí se rozesmáli.

„Víš co, tati?“ ozval se Harry tišeji, aby neprobudil Rona. Neměl v plánu zrzkovi dát víc munice, aby do něj mohl rýpat, jak moc velký tatínkův mazánek je. Krom toho se mu najednou nechtělo zpět do Bradavic s vědomím, že zanechá tátu bezprizorně napospas samotě.

Mámina ztráta na něm nebyla na první pohled vidět, jistěže, ale Harry věděl, že to doktora Lectera ještě dlouho nepřestane pálit.

„Copak?“

„Jsem vážně rád, že jsi nás dneska zavezl,“ odpověděl vážně. Pro Harryho bylo důležité, aby to táta věděl. „Jsem rád, že jsi to byl ty, kdo mě našel.“

„Já rovněž, Harry,“ pronesl měkce doktor Lecter a mrkl na něj. „Já rovněž.“

Projeli mohutnou otevřenou branou střeženou dvěma obrovskými kamennými kanci na školní pozemky a po cestě, po níž před nedávnem očividně projely kočáry, přijeli až ke schodišti vedoucímu do vstupu do hradu.

Na jeho úpatí čekal v černém plášti zahalený profesor Snape a s pohrdavým úsměškem pozoroval zelené auto se blížit a poté konečně zastavit. Harry měl dojem, že speciálně pro pana učitele táta výrazně zpomalil.

Harry probudil Rona, zatímco doktor vytáhl chlapcům kufry.

„My se postará o kufry, pane!“ ujistil ho najednou domácí skřítek, který se vyloupl odnikud, a zase zmizel – i se zavazadly.

„Výborně,“ doktor se usmál a zaměřil svou pozornost na profesora. Chlapci vyskočili ven, rozespalý Ron se při pohledu na mistra lektvarů zatvářil, jako by mu bylo stále špatně, a Harry se mírně pousmál. Tohle bude dobré.

„Dobrý večer, vy musíte být profesor Snape!“ řekl doktor Lecter zvesela a zamířil si to k němu, hoši jej obezřetně následovali s vlastními pozdravy. „Moc se omlouvám za ty nepříjemnosti, doufám, že jsme nenarušili vaše večerní plány?“

Nenápadně nasál nosem. Kolem Snapea se vznášely výpary z kotlíků, přestože školní rok ani nezačal, a slabý pach včerejší whisky. Jeho výraz dával najevo, že ano, vyrušili ho. Ostatně na hradě probíhala hostina, a tady stojí, čekaje na rozmazleného kluka a jeho nesnesitelně bohatého otce.

Lecter se uvnitř usmíval, když pozoroval, jak Snape sám sebe utvrdil v přesvědčení, že Harry vážně je rozmazlený spratek. Ostatně svému synovi značně ustupoval. Doktor měl dojem, že by Harrymu nedokázal odmítnout prakticky nic na světě, kdyby to Harry dokázal zdůvodnit.

Nelíbilo se mu ve škole? Přestěhovali se jinam. Chtěl sovu? Dostal sovu. Chtěl napsat své matce? Napsal své matce. Lecter sebou téměř trhl při té poslední myšlence, soustředil se na aktuální situaci a věnoval Snapeovi studený úsměv.

Harry byl jeho syn, ačkoliv ne pokrevní; pro doktora Lectera krev nebyla nic víc než jen tělesná tekutina, a bylo pro něj daleko důležitější, že chlapce vychoval. Bytostně jej tedy uráželo, když si o jeho synovi někdo myslel špatné věci. A navíc je říkal nahlas. Bylo na čase s tím něco udělat.

Přejel očima přes Snapeovy rysy, jeho volbu oblečení a způsob, jakým se nesl, zatěkal k jeho velkým dlaním. Byly zjemněné prací s delikátními nástroji, ale jistá hrubost se jim nedala upírat. Nebylo těžké nalézt odpovědi, které potřeboval, a nebylo těžké popustit uzdu své iritaci.

„Pojďte za mnou, pánové Pottere a Weasley a… doktore Lewisi,“ protáhl nepřátelsky učitel a vyrazil po schodišti.

Harry se zamračil, Ron se zatvářil kysele a doktor tiše, ale ne dost tiše, zamumlal: „Jak hrubé!“

Snape se okamžitě otočil na patě a sestoupil o schod dolů: „Promiňte, co jste říkal?“

„Jak hrubé,“ bez rozpaků odvětil Lecter, který zůstával ještě na zemi. „Všeobecně není zdvořilé neodpovědět na pozdrav, i když nejste typ člověka, co by se rád věnoval zdvořilostí konverzaci. Na druhou stranu, jsem ochoten ten přestupek nechat být. Není to tak úplně vaše chyba.“

Snape trochu vzteky pobledl a přikročil o další schod blíž k doktorovi. Harry se pokoušel nesmát. Ron se pokoušel splynout se zemí, což se mu zrovna nedařilo. Fascinovaně hleděli, jak se profesovi zachvělo chřípí nosu.

„Co tím chcete říct?!“

„S vaším původem se nemohu nedostatku vychování divit, samozřejmě,“ doktor mu věnoval svačinový úsměv.

Snape prokázal své nebelvírské kvality, když neucukl před hrozbou, která na něj číhala v Lecterově pohledu. Naopak, tvrdohlavě se zamračil a sklonil se nad dobrého doktora. Stál pořád o schod výš.

„Zkoušíte mě urazit, doktore?“

„Och, to nikdy,“ Lecter zvedl obě ruce vzhůru, jeho bílé zuby se znovu objevily. „Kdybych vás chtěl urazit, řekl bych něco jako tohle…“

Odmlčel.

„Víte, jako co na mě působíte? Jako póvl, který si užívá tu kapku prestiže, kterou získal.  Váš otec nebyl pravděpodobně nic víc než budižkničemu, levná pracovní síla v jedné z těch starých továren Londýna, eh? Jaký konec ho potkal? Otrava alkoholem, nebo selhání jater a pomalá smrt v neosobním zastrčeném pokojíčku nějaké nemocnice druhé kategorie? Mudla, že ano? Ale fešák! Ten vysoký mužný typ, silné hrubé ruce.“

Mrkl na Snapea, který se začal mezitím třást.

„A vaše matka! Čarodějka, že ano? Ta na druhou stranu pocházela z onačejších poměrů, lačnila po něčem, co čistokrevná společnost nechtěla nabídnout. Její vzhled nebyl dech beroucí, ne po tolika generacích vzájemného křížení, a pravděpodobně nebyla ani příliš mentálně stabilní, že? Ale měla kapku talentu a inteligence. Ne dost na to, aby udělala něco se svým životem, ale dost na to, aby to ve vás probudilo ten falešný pocit nadřazenosti…“

Ron ani nedýchal a nevěřícně hleděl na doktora Lectera. Ten si poposunul brýle na nose a ušklíbl se, jeho výraz připomínající dravou šelmu spokojenou se svým úlovkem. Harry jeho obličej dokonale kopíroval. Chlapec neměl mnoho příležitostí sledovat doktorův nechvalně známý jedovatý jazyk v plné síle, a zvědavě si ukládal vše do paměti pro budoucí užití.

„Hm, když se nad tím tak zamýšlím, ano, možná vás přece jen chci urazit. Co uděláte, pane profesore Snape, hm? Udeříte mě, jako by to udělal váš mudlovský otec? Nebo vytáhnete hůlku a srazíte mě k zemi kletbou?“ doktor si přemýšlivě poklepal ukazováčkem na rty.

„Ne, tohle přesně ten pravý způsob reakce pro vás!“ zvolal. „Budete se dál vozit po mém synovi, protože ten ustrašený chlapeček ve vás, co tak uboze brečel v koutě, zatímco tatínek tloukl maminku, vám nedovolí postavit se mi jako muž. Ale Harry, to je jiná. Na Harryho si troufnete beze strachu, že by zkusil oplatit úder. Jste nejen póvl, ale ještě i zbabělec, ts, ts.“

Snape měl vytřeštěné oči a hleděl na doktora, jako kdyby mu nic na světě neudělalo větší radost, než kdyby se Lewis zhroutil okamžitě mrtvý k zemi. Profesorovy velké ruce – které Lecterovi poskytly tolik informací – se zatínaly do pěstí. Jestli se předtím třásl, teď jím zmítal hurikán emocí.

„Doktore Lewisi, pane Pottere, Weasley! Tady jste!“ ozval se jasný ženský hlas se skotským přízvukem. Na ohybu schodiště se objevila postava profesorky McGonagallové a spěšně si to k nim rázovala.

Zastavila se u nich a věnovala svému kolegovi znepokojený pohled: „Severusi, jsi v pořádku?“

„Naprosto!“ procedil, prosmýkl se kolem ní, a kdyby to nebylo nedůstojné, pravděpodobně by vyběhl všechny schody až zpět o hradu. Spokojil se jen s rychlým tempem a brzy jim zmizel z očí.

„Co mu to zase přelétlo přes nos?“ zavrtěla profesorka hlavou a obrátila se na Lectera. „Vítám vás v Bradavicích, jakou jste měli cestu?“

Doktor se mírně uklonil a pomohl jí sejít poslední dva schody jako gentleman: „Dobrý večer, příjemnou, děkuji.“

„Začíná se ochlazovat, pojďte, honem dovnitř!“ vyzvala jej. „Svůj automobil můžete prozatím nechat tak, jak je, doktore. Ředitel by vás velmi rád poznal. A vy dva…“

Teď se podívala na Harryho a Rona. Ron vypadal, jako kdyby se mu splnil životní sen a díval se na doktora se zbožnou úctou. Harry se zvesela zubil.

„Kde máte uniformy?“

„Ehm… v kufru?“ nabídl Harry s rozpaky.

Profesorka zamrkala a pak si prohlédla jejich úbory. Ron měl kaštanový svetr a pod ním oranžové tričko svého oblíbeného famfrpálového mužstva. Harry košili s límečkem a krátkou bundu.

Švihnutím hůlky proměnila svetr a bundu v černé pláště a pro sebe si kývla, že prozatím to bude stačit.

„Vy dva, pánové, máte už dávno sedět ve Velké síni. Mimochodem vaše sestra je dalším hrdým Nebelvírem, pane Weasley, Gratuluji… Tak na co čekáte? Upalujte, upalujte!“

Harry se zhoupl na špičkách a pak pokrčil rameny, vrhl výhružný pohled na Rona a pevně otce objal kolem pasu. Stále mu dosahoval jen k hrudníku, takže to bylo ještě v pořádku, konejšil se nad svým projevem dětinskosti.

„Ahoj, tati! Budu psát, slibuju!“ řekl, lehce rudý, a zamířil s Ronem po schodech nahoru.

„Nashle, doktore Lewisi!“

Doktor s úsměvem zavrtěl hlavou: „Pá pá, Harry! Úspěšný rok, chlapci!“

„Stále je takový tatínkův, že ano?“ usmála se McGonagallová lišácky. „Jen by mě zajímalo, kdo přesně má koho obtočeného kolem prstu, doktore Lewisi.“

„Harry? To je můj chlapec, zakládáme si na tom!“ Lecter se zasmál a pokynul jí, aby vyrazila po schodech. „Obávám se, že odpověď na vaši otázku je ovšem jednoznačná.“

„Jsem ráda, že jste se tak obdivuhodně vyrovnali s kouzelnickým světem. Harry dokonale zapadl, a co jsem slyšela, ani vy nezahálíte,“ pokračovala pak a Lecter poznal, že s ním chce o něčem konkrétním mluvit, ačkoliv si dává pozor, aby to nevypadalo naléhavě.

Nechal ji chvíli mlčet, zatímco stoupali po schodech.

Váhavě dodala: „Nikdo netušil, kolik může lékařství vynášet, doktore. Albus, tedy profesor Brumbál, vyjádřil jistou zvědavost, kde jste přišel k takovému majetku.“

Pootočila se a důvěrně dodala: „Neměla bych o tom hovořit, ale nechci, abyste s chlapcem doplatili na ředitelova podezření. Zkoušel si vás nechat proklepnout.“

„A narazil na neprostupnou zeď,“ usmál se doktor. „Ano, to se nedivím. Gringottovi střeží bankovní tajemství se zuřivostí vlastní jejich rase, a obávám se, že kromě nudných záznamů o mé školní docházce a nijak zajímavé kariéře váš pan ředitel nic jiného nevyčmuchá.“

Obrovské dveře Vstupní síně se před nimi rozevřely a McGonagallová prošla dovnitř. Lecter si poposunul brýle na nose a bez rozpaků ji následoval, rozhlížeje se zběžně kolem. Jeho bystré oči však hodnotily každý detail, a jeho perfektní paměť je všechny ukládala.

„Osobně i mě přijde zvláštní, jak málo se o vás dá zjistit,“ pronesla pak a změřila si doktora hodnotícím pohledem. „Pro někoho vaší povahy jste do nynějška vedl velmi nudný život.“

Lecter oceňoval profesorčinu upřímnost a její odvahu. Mrkl: „Vypadá to tak, že?“

„Dokud je pan Potter spokojený a v bezpečí, nechte si své tajemství.“

„Tajemství, paní profesorko? Jsem si jistý, že nevím, o čem mluvíte!“

Lehce se ušklíbla a tentokrát ona mrkla na doktora: „Mám za sebou víc jak čtyřicet let ve školství, doktore Lewisi. Věřte mi, poznám pobertu na sto honů, a vy, drahý chlapče, jste poberta jako vyšitý. Máte to v očích, a vždycky jste měl.“

„Je to sice trošku nezdvořilé, ale co kdybych vám navrhl, abychom si tykali, paní profesorko?“ řekl po krátké přemýšlivé chvíli, kdy se na McGonagallovou díval s novým respektem. Kromě Harryho a chlapcovy matky nikdo živý neodhalil Lecterovu veskrze hravou povahu. Vždycky to všichni připisovali jeho sadismu, nikoliv rošťáctví.

„Minerva,“ souhlasila poklidně.

„Hadrián,“ odpověděl a stiskli si přátelsky ruce. Žádné líbání hřbetu dlaně, kdepak. Doktor Lecter měl stále v plánu udělat z profesorky blízkou přítelkyni rodiny, jen to nyní myslel možná o trošku upřímněji než předtím.

Nesmírně jej těšilo, že i uvnitř školy má Harry na své straně někoho, kdo má chlapcovy zájmy na prvním místě. Což mu připomnělo:

„Mohu tě požádat, dohlédni na mého chlapce. Měli jsme krušné léto,“ požádal a po krátkém otálení pokračoval: „Rodinné záležitosti. Harry se svěřil, že tě zasvětil do naší situace, že?“

Na chvíli se odvrátil a pak pokračoval: „Každopádně, má žena se probrala začátkem léta a… řekněme, že jsme nevyřešili naše neshody k oboustranné spokojenosti. Harry je teď ve velmi delikátní situaci, kdy si není přesně jistý, kterému z rodičů má stranit.“

Byla to do jisté míry pravda, ačkoliv Harry by to nikdy nepřiznal ani sám sobě. Proto chlapce doktor nechtěl stavět do situace, že by zakazoval kontakt s matkou, nebo nějak výrazně nesouhlasil s tím jeho sledováním mezinárodního zpravodajství. I když s tím, uvnitř, velmi nesouhlasil.

„Ráda slyším, že se paní Lewisové tolik přilepšilo,“ pronesla po chvíli přemýšlivého ticha Minerva. Vedla Lectera po mramorovém schodišti směrem k ředitelně. „Na druhou stranu je mi líto, že se věci nevydařily.“

„Děkuji,“ usmál se doktor a prohlédl si kamenný ošklivý chrlič bránící vstup. „Dohlédni na něj. Nechci, aby se zapletl do něčeho podobného jako koncem roku, a jsem si stoprocentně jistý, že pokud si potíže nenajdou jeho, najde si on je…“

S jeho roztěkanou pozorností by ho to ale mohlo zabít. Nepochyboval o schopnostech svého syna, ale to by se Harry musel soustředit na to, co dělá, ne prodlévat myšlenkami na druhé straně zeměkoule. Doufal, že pan Weasley Harryho zabaví, a že Minerva dohlédne, aby to nebezpečí, které ve škole má údajně číhat, nedosáhne na jeho syna.

McGonagallová jej ujistila, že na Harryho dohlédne, a doktor spokojeně vyrazil na své setkání s ředitelem. Cítil se o trochu lehčeji a připraven čelit svému protivníkovi. Podle toho, co si o Brumbálovi seskládal dohromady, měl by to být zajímavý oponent.

Ředitel seděl za stolem, a když Lecter vešel, zdvořile se postavil a přivítal ho: „Doktore Lewisi, vítám vás v Bradavické škole čar a kouzel! Dovolte mi pozvat vás na šálek čaje. Nebo horké čokolády?“

„Profesore Brumbále,“ doktor k němu přikročil a potřásli si rukama. Ředitel měl na někoho tak chatrně vyhlížejícího pevný stisk a jeho oči byly ocelově tvrdé, zářící inteligencí. „Děkuji, čaj bude vynikající.“

„Chci vás ujistit, že se na naši zablokovanou přepážku ještě podíváme. Mám ale dojem, že se jednalo o nějaký žertík na opozdilce,“ zamrkal zvesela. „Povězte, jak se vám líbí v našem domáckém kouzelnickém světě?“

Takže přímo k věci? Doktor se usmál, aniž by mu pohlédl na déle než kratinký okamžik do očí. Pokud si dobře vzpomínal, Brumbál byl schopen číst myšlenky, a nechtěl řediteli zkazit překvapení tak brzy.

„Je to vskutku fascinující,“ řekl poklidně. „Zpočátku jsem si nebyl jistý, jestli se tu Harrymu bude líbit. Je to takový spíše vědecky založený typ, to má bohužel jak po mně, tak po své matce. Jsme pragmatičtí lidé a magie je koncept, který nám ani jednomu nepřipadal zrovna jako velmi spolehlivý.“

Brumbál se zatvářil na krátký okamžik překvapeně, když o sobě tak samozřejmě mluvil jako o Harryho otci, ale rychle svůj šok skryl.

„Řekněte,“ pokračoval pak přemýšlivě, jeho tón naplněný čirou zvědavostí. „Máte takovýto zájem o všechny vaše mudlovské studenty, nebo je Harry speciální případ? Nedokážu si vás představit takhle klábosit nad šálkem čaje s Grangerovými.“

Svačinový úsměv byl doktorovi vrácen v podobě zvesela jiskřících očí. Oba muži se navzájem bedlivě prohlíželi a současně dospěli ke stejnému závěru. Ať se situace vyvine jakkoliv, mají před sebou někoho, s kým není bezpečné si zahrávat. Jak osvěžující.

„Och, Harry je velmi speciální případ, jak jste si jistě všiml,“ prohlásil a na stole se objevil čajový set. Earl gray, jak napovídala aromatická vůně.

„Je těžké si nevšimnout, když se jej během školního roku pokusil zabít údajně mrtvý černokněžník,“ souhlasil doktor a oba se přestali usmívat.

„Jste překvapivě přímočarý,“ zhodnotil Brumbál a oběma nalil šálek. „Pokud vám nevadí přeskočení formalit, můžeme se bavit otevřeně?“

„Jsem prostý člověk, Albusi,“ souhlasil Lecter a zvedl svůj i s podšálkem do dlaní. „Mohu vám říkat Albusi, že ano?“

„Zcela jistě,“ souhlasil pohotově ředitel. „Hadriáne.“

Doktor sklonil hlavu se slabým úsměvem, který Brumbálovi přiznal zásah. Ještě nikdo na jeho drzost neopověděl se stejnou samozřejmostí. Ředitel byl buď velmi hloupý, nebo velmi sebevědomý.

Brumbál si své vítězství nevychutnával příliš dlouho, místo toho rovnou zaútočil.

„Jsem trochu znepokojen, Hadriáne, vaším zájmem v našem světě. Ještě před nedávnem jste se stranil kontaktu s kouzelníky, a přece poslední měsíce neděláte nic jiného, než se snažíte stát významným členem naší poměrně malé společnosti. Co vás přimělo k takovému obratu?“

Lecter se usmál a přejel prstem po obvodu svého šálku. Stále se ještě nenapil.

„Znepokojuje vás to, příteli,“ protáhl, a jeho pohled se beze strachu zkřížil s ředitelovým. S chmurným pobavením sledoval, jak přes Brumbálovu tvář přelétl stín, a krátce poté sklonil oči a zamračil se.

„Máte s mým synem určité plány, že ano?“ zavrtěl slabě hlavou a Brumbál se na něj ostře zadíval.

„Znám ten typ lidí, jako jste vy,“ pokračoval pobaveně. Dnes dostal velmi mnoho příležitostí poškádlit spousty lidí. „Jste vyzdvižen na podstavci slávy zbožné úcty, někdo, kdo nemůže učinit nic zlého, kdo toho není schopen, hm? Lidé k vám vzhlíží, a nečekají, že z toho svého vyvýšeného místa pozorujte a taháte za nitky. Jste ten, kdo kontroluje situaci.“

Brumbál ho sledoval chladnýma očima – očividně se mu nelíbila tak přesná analýza jeho osobnosti. Ale drahý ředitel se dal snadno přečíst. Pro Lectera s jeho šestým smyslem to nebylo těžké.

„Byl jste někdy uprostřed toho vzrušujícího chumlu tam dole? Riskoval jste někdy? Byl jste někdy osobně zapleten? Och, ano, jistěže byl! Už ovšem nikdy nechcete riskovat tu samou situaci, tu samu bolest. Tu ztrátu. Nechcete se dostat příliš blízko.“

Doktor na něj mrkl. Brumbálovy oči se zatáhly.

„Řeknu vám jen jedno,“ odmlčel se a věnoval mu svůj nejstudenější úsměv. „Čtu ve vás jako v otevřené knize, Albusi. Neskryjete přede mnou svou pravou podstatu.“

„Kdo jste, Hadriáne?“ zeptal se tiše ředitel, v hloubi duše otřesen a ne málo vystrašený. Postavil se. V ruce držel hůlku. „Nevěřím, že jste pana Pottera našel jen tak náhodou. Co tímto sledujete?“

Lecter nadzvedl obočí a pohodlněji se usadil na židli, překřížil levý kotník přes pravé koleno a opatrně na tom levém balancoval šálkem.

„To je velmi zajímavé, co se chystáte udělat?“ zajímal se klidně.

„Žádávám o čestnou odpověď.“

„Pod pohrůžkou násilí?“ usmál se doktor. Pomalu vstal, zatímco na něj Brumbál mířil. „To se mezi přáteli nedělá, Albusi. Nebo se nechceš už přátelit?“

Odložil čaj na stůl a sklonil obě ruce. Nevypadal vůbec znepokojeně, což oplátkou silně znepokojovalo ředitele.

„Kdo jste?“ zopakoval a zamířil Lecterovi mezi oči. „Nerad bych, aby se situace vyhrotila, ale pokud mi nedáte jinou možnost, doktore Lewisi…“

 „Na tvém místě bych ustoupil od tohoto nezdvořilého chování, Albusi,“ doktor se slabě usmál a naklonil se nad stůl. Špička Brumbálovy hůlky se teď téměř dotýkala jeho čela. Bez strachu, se sebejistotou, s níž se ani mocný Albus Brumbál nemohl měřit.

„Nejsem zrovna dvakrát nakloněn naslouchat a natož pomoci někomu, kdo mě ohrožuje na zdraví,“ zašeptal. „Řekni, obešel by ses bez Harryho? Protože tě mohu naprosto ubezpečit, že Harry se obejde bez tebe.“

Nadzvedl obočí a zamířil ke dveřím. „Pá pá, Albusi. Přemýšlej o tom.“

Ředitel jej nechal odejít. Nechal jej odejít beze slova, a doktor se široce usmíval, když se vrátil zpět ke svému autu.

Nebyl to špatný hráč, ale byl spoutaný něčím, od čeho se Lecter už dávno osvobodil. Brumbál sám o sobě pochyboval – o své motivaci, o své moralitě, o správnosti toho, co činí. To mu zabraňovalo v dosažení potenciálu, k dosažení cílů. Byl slabý.

Lecter nikoliv – a ať se stane cokoliv, jedna věc se pro něj nezmění. Dohlédne na to, aby jeho syn nejenže přežil, ale dosáhl v životě čehokoliv, co si bude přát.

Není to ostatně cílem každého rodiče?