pondělí 2. února 2015

1. Poprvé na Příčné



Harry James Potter neměl rád své jméno – upřímně, komu by se líbilo? Harry bylo docela obyčejné a fádní a hodilo by se ke klukovi, který je rovněž takový. James – ani to nebyla žádná extra klasa, jak občas chmurně přemýšlel. Musel být pojmenovaný po nějakém ctěném předku nebo příbuzném, který býval Jamie James – jak jinak by k němu přišel? A Potter! Pokud se nepletl, znamenalo to ´hrnčíř´ = naprosto normální příjmení… jenže.

   To ´jenže´ Harryho tu a tam obtěžovalo, skutečně mu vadilo stranou té nudné všednosti jeho jména. Mnohdy se stávalo, že jej podivní lidé zastavovali, když byl mimo brány svého ústavu, aby mu mohli potřást rukou a poděkovat, často mnozí z nich na pokraji jakéhosi hysterického záchvatu nadšení – a každý znal jeho naprosto tuctové jméno.

   Vadilo mu, že se chovají, jako by znali jeho, když vědí, jak se jmenuje – co jim zatraceně dávalo právo svobodně mu pumpovat rukou, čepýřit vlasy, s nimiž měl dost problémů udržet je na místě, slzet při pohledu na jeho jizvu a tykat mu?

   Byly dvě věci, které si získaly tuto reakci na těch nejneočekávanějších místech, jako je pekařství dole přes ulici, zoo na druhém konci města či dokonce veřejné toalety na železniční zastávce: jizva a jeho jméno, náhodně prohozené nějakým z dalších dětí či vychovatelkou.

   Ve chvíli, kdy si uvědomil, že je to ale především jeho prazvláštní jizva, která na něj strhává nechtěnou pozornost nejen podivínů, ale všech lidí, tvrdohlavě si nechal narůst ofinu – a když už byl v tom, nechal svoje vlasy kompletně slehnout.

   To byla další věc, na kterou přišel v poměrně ranném věku: kluků s divokými nepoddajnými vlasy, kteří vypadají jako kdyby si z jejich hlavy udělal hnízdo nějaký velice rozverný vrabec, si lidé všímají hned. Jsou to oni, kdo vypadají jako raubíři, a když dojde k nějakému incidentu, jako první jsou zavolaní na kobereček. Harry se raději pohyboval v ústraní, pozoroval a vyčkával, nerad ve středu pozornosti, proto mu nezbývalo nic jiného, než vymyslet způsob, jak svoje vlasy donutit k poslušnosti.

   Do dnešního dne nevěděl pořádně, jak to dělá. Teď už to ví.

   Zamžoural na svoje hodinky, které mu laskavě věnoval jeden ze starších kluků minulý týden – ukazovaly půl desáté, čili měl spoustu času.

   Harry seskočil z postele a strčil knížku na poličku, aby vzápětí svižně zamířil do umýváren, pevně rozhodnutý už dnes obhlédnout Příčnou ulici a své trezory u Gringottových. Chtěl mít co nejdřív k dispozici všechny informace o tom novém a úžasném světě kouzel, který najednou všechno vysvětloval; jeho vlasy, které jinak než kouzlem opravdu není možné zkrotit, hady, kteří za ním často přišli a šepotali mu tajemství o jiných dětech a vychovatelích, proč hýbe věcmi, aniž by se jich dotýkal, proč dokáže jiným ublížit, když chce…

   Ti podivíni, teď to bylo jasné, byli čarodějky a kouzelníci a on, Harry, byl v jejich světě kvůli něčemu známý – jen idiot by si to nedokázal pospojovat dohromady. Byli přece tak zvláštně oblečení a vypadali, jako by skutečně vypadli z jiného světa… otázka ale zůstávala, kvůli čemu byl tak známý.

   Profesorka McGonagallová to věděla, ale bylo jí hloupé o tom mluvit; mělo to něco společného se smrtí jeho rodičů – když se to dozvěděl, neskutečně se mu ulevilo, že nebyl jen tak odhozen – a s tou zatracenou jizvou na jeho čele. Dokud nebude mít pohromadě fakta, nemůže se rozhodnout jak nejlépe jednat.

   Odjakživa si spřádal svoje malé plány a schémata, jak dosáhnout toho a onoho – protože štěstí přeje připraveným, není-liž pravda? Pokud se chtěl mít o trošku líp než další, mít něco o trošku lepšího než oni, musel si to obstarat sám. Z toho pramenila jeho samostatnost a neochota přenechat svůj osud v rukách jiných – koho taky? Zaměstnanci sirotčince se starali o další kopec děcek a nedělali mezi nimi moc rozdíly. Někteří se jej taky báli po pár incidentech…

   Ne, Harry se mohl spolehnout jenom sám na sebe a potřeboval mít tedy přehled a pokaždé navrch. Naštěstí věděl, jak hrát hodného hocha, když bylo potřeba, čímž odklízel dospělé z cesty – a úplně nejlepší na tom bylo, že je pokaždé přivedl ke svým cílům takovým způsobem, aby si mysleli, že to všechno byla jejich zásluha… uměl číst v lidech, stačilo se jim jen zahledět do očí a věděl, co vědět potřeboval. Potom už skutečně bylo snadné nasadit roztomilý výraz a chovat se, jak od něj očekávali.

   Pečlivě se vydrbal a projel si navlhčenými prsty vlasy a uhladil je na místě, aby perfektně kryly jeho jizvu – přitom si usilovně přál, aby zůstaly ležet a ony prostě zůstaly, stejně jako kdykoliv předtím. Zíral na sebe do zrcadla několik dlouhých minut a pak se zakřenil.

   Vždycky cítil, že je jiný než ostatní děcka – ne nutně lepší nebo horší, ale jiný – a oni to nechápali. Ze začátku se snažil zapadnout, než mu došlo, že je to marný boj. Jedním z důvodů, proč se po dlouhé době těšil jako by mu bylo pět a ne jedenáct – ne že by byl průměrný jedenáctiletý kluk – na Bradavice a svůj nový život, bylo, že konečně, konečně nalezne svůj druh, konečně zapadne a nebude si připadat jako nějaká zvláštnost, na kterou ostatní civí, které se bojí a kterou nechápou.

   Harry nikdy nechtěl víc než někoho, kdo by patřil k němu – kdo by byl stejný jako on, kdo by chápal, jaký život vedl a jak musel bojovat o svoje postavení, kdo by soucítil…

   Dřív si do té role dosazoval rodiče, když za dlouhých nocí doufal, že se jej nezbavili jako nechtěného přívažku… ale teď, když díky profesorce věděl, že zemřeli a už nemá nikoho své krve, že je v tomto ohledu dočista sám, viděl na tom místě snad kamaráda, věrného přítele…

   Jen jednu jedinou spřízněnou duši – o nic víc nežádal, nic víc nechtěl.

   Jeho škleb se změnil ve slabý, dětsky zranitelný úsměv plachého chlapce, jehož sám Harry málem nepoznával, a dovolil si doufat, mít naději, že snad…

   Zatřepal hlavou, aby se zbavil svých toužebných myšlenek a představ, které jej v tuto chvíli stejně nikam neposunou – co přijde, to přijde. Teď se musí postarat, aby do Bradavic dorazil připravený čelit novým výzvám.

   V pokoji se rychle převlékl do svých nejlepších kalhot, očistil tenisky od bláta a přes svoje nejnovější bílé tričko si přehodil svou oblíbenou zelenou košili, která měla už prošoupané lokty, takže je vyhrnul. Poněkud neochotně stáhl z poličky ´psí známky´, jak tomu říkal; starý kulatý přívěšek s adresou sirotčince, který s sebou musel nosit jako idiot pokaždé, když šel ven – prý kdyby se náhodou ztratil. Děcka je začala nosit někdy kolem třicátých, čtyřicátých let, hlavně během druhé světové, když situace byla opravdu špatná a při ostřelování a podobných legracích mohla umřít – tak aby lidi věděli.

   Upřímně nechápal, co Bensonová sleduje, když je nutí nosit je v dnešní době – jako kdyby si Harry nepamatoval adresu… Bože!

   Se seznamem složeným v zadní kapse kalhot vyrazil do víru Londýna, utekl revizorovi v autobuse a dřív, než se nadál, stál před popsaným Děravým kotlem.

   Jen bleskově si prohlédl budovu zvenku a postřehl podivného chlapíka v turbanu a zvláštním obleku, jak vešel dovnitř.

   Jop, to bude určitě vchod do kouzelnické části města, pomyslel si, ještě jednou si připlácl vlasy k jizvě, poposunul brýle na nose a odhodlaně vykročil přímým směrem k vývěsce a potom dál do lokálu.

   Než se dostal na dohled některému z hostů, jeho do teď hrdé vystupování se zmírnilo – Harry byl zvyklý chodit rovně a s hlavou vztyčenou, koneckonců měl v sirotčinci pověst, kterou musel udržovat, ale v neznámém prostředí není dobré dávat najevo něco jen vzdáleně podobného aroganci – a přece jen, dostával se mezi své, mezi kouzelníky, kteří všichni uměli co on a daleko víc, takže trochu poddajnosti bylo na místě.

   Nejistě se usmál na barmana, který tomu rozpačitému klučíkovi kývl se zamrkáním a uklidňujícím šklebem na pozdrav, a prošel do zadní části hostince, kde byl vstup na Příčnou. Náhoda tomu chtěla, ale narazil tam na toho chlapíka s turbanem, jak si rozčíleně mumlá sám pro sebe a roztržitě hůlkou ťuká na rozdílné cihly – a ne a ne trefit tu správnou, která otevírá stěnu.

   Harry na něj pár vteřin zíral napůl skrytý za rámem dveří a potom zavrtěl hlavou a přišel blíž k tomu česnekem zavánějícímu mužíkovi.

   „Promiňte, zkuste tamtu třetí uprostřed,“ ozval se nesměle, jako ostýchavý jedenáctiletý kluk z mudlovské rodiny poprvé mezi kouzelníky. No, to bude ještě legrace hrát si na nekňubu…

   Muž v turbanu se lekavě obrátil, div nenadskočil, a na jednu nekonečně dlouhou vteřinu se na něj zahleděl. Byl to znepokojivý zkoumavý pohled, který se Harrymu nezamlouval, zvláště když ten chlapík hrál idiota – a že hrál, tím si byl od teď stoprocentně jistý. Jeho vodnaté, zdánlivě vyděšené oči zatěkaly k Harryho čelu a potom vyhledaly ty jeho.

   Když se jejich pohledy střetly, Harry najednou věděl, že stejně snadno jako on prohlédl toho chlapíka, muž prohlédl jej. Možná v jeho očích viděl na okamžik záblesk něčeho blízkého překvapení a jiskru nenadálého zájmu, ale bylo to rychle pryč.

   „Dě-děkuji za t-tip, mla-mladý muži,“ usmál se a otevřel průchod.

   „Není zač, pane,“ odtušil zdvořile a nemusel ani předstírat čirý údiv nad pohledem, který se mu otevřel. „Váu!“

   „Pop-prvé na P-příčné?“

   „Ano, prosím,“ papouškoval jako by byl sama ztělesněná zdvořilost a mrkl na něj úkosem. Z neznámého důvodu se oba drželi předstírání a oba to o sobě věděli. Harry se rozhodl, že si na něj musí dávat pozor a sladce se usmál.

   Je čas se vzdálit: „Díky za otevření dveří, pane, bez vás bych se skrz jen tak nedostal…“

   „Ha-hádám, že js-jste z mud-mudlovské rodiny? Neměl by s v-vámi být někdo ze ško-školy?“ zeptal se a prošli společně stěnou, která se za nimi zase poslušně uzavřela.

   Harry se rozhlížel kolem sebe v napůl předstíraném úžasu, přičemž pečlivě sledoval svého neočekávaného společníka. Jak ho setřást?

   Nelíbil se mu, mírně řečeno, a věděl, že pro něj představuje přímé nebezpečí; cítil se ohrožen každým, kdo o něj z neznámého důvodu projevil zájem, zvláště pak, pokud se střetl s někým, kdo umí předstírat stejně dobře jako on sám – což se mu dnes stalo zatím poprvé, ale o to byl znepokojenější.

   „Ehm, myslím, že to zvládnu sám, nechtěl jsem působit hned napoprvé problémy pro někoho z Bradavic…“ zamumlal a byl si jistý, že cizinec pochytil pravý význam: Nestál jsem o to, aby se mi pletli pod nohy.

   „Ach,“ řekl vědoucně a střelil po něm úsměvem. „A va-vaši r-rodiče?“

   „Mrtví, vyrůstal jsem v sirotčinci, pane,“ mírně zdůraznil to oslovení, čímž dal dostatečně najevo, že se s ním už nehodlá bavit.

   Spatřil rychle se blížící spásu v přívalu jakési skupinky bodře se bavících postarších čarodějek, které vypadaly, jako by si udělaly výlet do města. Kdyby se mezi ně zamíchal, nasadil roztomilý výraz a zeptal se na cestu k bance, jedna z nich by mu určitě ukázala směr…

   „Tady v Londýně? V jakém?“ zeptal se znenadání a jeho pohled se rozšířil, když očima zajel na přívěšek kolem Harryho krku, který vykukoval zpod napůl zapnuté košile. Najednou nekoktal, podvodník. „Ve Woolově sirotčinci?!“

   „Hezký den přeji, měl bych už jít… Sbohem!“ poroučel se Harry a podařilo se mu zamíchat se mezi ty dámy.

   Skupinka jej nakonec doprovodila až přímo k bance – milé čarodějky už dlouho nepotkaly tak zdvořilé a hodné dítě, na mou věru. Když jej začaly odvádět, Harry se ohlédl právě včas, aby spatřil hodnotící pohled, kterým jej muž v turbanu pozoroval. Byl to studený pohled, vypočítavý, a jeho majitel v tu jednu chvíli vypadal diametrálně odlišně od koktavého hlupáka, na jakého si hrál – vypadal jako někdo, z koho není moudré udělat si nepřítele.

   Potom chlapec zamrkal a ten člověk byl pryč.

   To nám to hezky začíná, pomyslel si kousavě, ale pak se rychle oklepal. Vzhůru do banky!

   Skřeti neměli rádi kouzelníky – stejně jako kouzelníci nepříliš důvěřovali skřetům, ale s tím si Harry hravě poradil – bez ohledu na rasu, každý normální dospělý jedinec měl rád děti, mláďata. Stačilo být jen celý vykulený – což opravdu byl – a dávat to dětsky najevo, aby se na něj skřet u pultu přestal dívat jako na svačinu (další otravný člověk) a začal na něj pohlížet… jako na zákusek (s úsměvem). Byl každopádně přátelský v rámci skřetích možností na to vyděšené lidské mládě. Když mu Harry vysvětlil svou situaci, že nemá klíček a netuší, co se s ním stalo, už frčeli ve vozíku podzemím.

   Skřet si divokou jízdu užíval skoro tak intenzivně jako sám Harry – každopádně když zjistil, že chlapec nemá v plánu hystericky vřískat, nezezelenal, nezvrací, nebojí se a má žaludek se ještě křenit, přidal na rychlosti, třebaže tvrdil, že jejich vozíky mají jen jednu…

   „Packu, mládě,“ vyzval ho a chňapl po Harryho ruce – než se nadál, měl přitisknutou dlaň ke dvířkům ve stěně, trošku to zabrnělo a pak se vyvalila oblaka zeleného dýmu. „Máte štěstí, že svěřenecké účty reagují na dotek. Teď můžeme s klidem konstatovat, že skutečně jste pan Harry J. Potter, a vystavit vám náhradní kliček…“

   Jakmile se vzduch pročistil, Harry vytřeštil oči.

   „Tak, pane Pottere,“ zašklebil se skřet, „tohle by vám mělo stačit po dobu studí, než dosáhnete plnosti. Potom budete mít přístup k rodinným trezorům o pár pater níž.“

   „Heh,“ vypadlo z něj velice inteligentně při pohledu na pouhý svěřenecký účet určený k hrazení školních výdajů. Jakmile se trochu vzpamatoval, popadl pár hrstí zlatých… galeonů, pokud si dobře pamatoval, pár hrstí srpců a spousty cvrčků do vaku, který mu Griphook podal se slovy, že je chráněný proti krádeži. Byl to malý váček vlastně, do kterého se vešlo malé jmění.

   „S dovolením, mládě,“ zafrkal skřet pobaveně a ještě mu přidal kupku zlata. „Teď to je v pořádku.“

   Harry opustil bankovní institut obtěžkán penězi – vůbec poprvé v životě měl dost peněz koupit si, co chce – a tíživým dojmem kdesi na srdci. Byl bohatý celou tu dobu, jeho rodiče nebyli vůbec chudí… copak neměli přátele? Nebyl nikdo, kdo by si ho po jejich smrti vzal k sobě? A jak vlastně umřeli?

   V atriu jej málem přišlápl jakýsi veliký chlapík, hotový obr s rozježenými vlasy a vousy, ale než měl možnost se po Harrym pořádně podívat, aby se omluvil, chlapec už vyběhl mrštně ven z banky a ztratil se v davu, věrný svému předsevzetí nejdřív posbírat informace, než se nechá poznat jako Harry Potter. Stačilo mu, jak na něj zahlíželo těch pár lidí, kteří jej zaslechli mluvit s Griphookem. Ještěže si netroufali narušit jeho jednání se skřety – kvůli jejich zubům, osobně odhadoval.

   Konečně na slunečním světle si ještě víc vyhrnul rukávy košile a rozepnul ji, pitomý přívěšek strkaje za triko, a přivázal si váček s penězi k pásku. Jeho kouzlem odstraněná váha jej i přesto naplňovala nenadálým pocitem svobody a Příčná ulice skýtala tolik možností…

   Nicméně se rozhodl nejprve zamířit pro hůlku a potom pro knihy. Knihy byly jeho oblíbeným zdrojem informací a předpokládal, že pokud by měl někde najít, co potřebuje, bude to tam. Nepředpokládal sice, že by kouzelníci měli něco jako veřejnou knihovnu s archivem novin, ale… něco mu říkalo, že jeho podivná sláva – nelíbila se mu ta představa – bude určitě v nějaké z nich. Knihy totiž existovaly na všechno, to jako častý host knihoven věděl.

   Stranou od hlavního proudu nakupujících, pěkně podél stěn a zdí, v příjemném stínu toho letního dne, si to vzal rovnou za nosem – výhoda Příčné ulice byla, že byla diagonální – trošku křivolaká, ale vedla z ní jen jedna odbočka na nevalně vyhlížející Obrtlou, takže se nemohl ztratit. Nezíral příliš na všechno nového kolem sebe, ale pečlivě si prohlížel své okolí a ukládal do paměti veškeré nové poznatky a vjemy pro budoucí použití a pozdější analýzu, dokud se nedostal ke krámku, kde byla ve výloze na podušce jen jediná hůlka. Jak mu řekla profesorka, Ollivanderovi byli široko daleko nejlepší výrobci hůlek.

    V tichém krámku vládla téměř posvátná atmosféra a když Harry vešel, jakási letargie byla mírně narušena zazvoněním zvonku nad jeho hlavou. O chvíli později jej uvítal pan Ollivander osobně, oči jako dva měsíce upřené na něj: „Ach, pan Potter. Říkal jsem si, kdy se setkáme.“

   „Zdravím,“ odtušil Harry, trošku rozpačitý z toho zvláštního pohledu. Nicméně nebyl ohrožen, starý pán byl laskavý a působil rád tajemně s darem vědět se mu to i dařilo bez obtíží. „Potřeboval bych…“

   „Upřednostňujete pravou či levou ruku?“ zeptal se jej a podivný metr jej začal samočinně měřit. Během chvíle si Harry vyslechl přednášku o hůlkách a o hůlkách jeho rodičů – tyto informace si zapamatoval zvlášť pečlivě, hladovějící po nějakých zmínkách o nich.

   „Hm, hm, náročný zákazník?“ řekl pak pan Ollivander, když Harry strávil asi čtvrt hodiny máváním hůlkami. Na chvilku mu zmizel z dohledu a vrátil se s krabičkou, kterou mu nabídl.

   Harry si ji vzal a ucítil v prstech cosi – rázně švihl rukou v poměrně impozantním oblouku a z hrotu hůlky vylétla oslepující myriáda stříbrných a smaragdově zelených jisker. Se spokojeným úsměvem bříškem ukazováku druhé ruky přejel po její délce a se zářícíma očima se zahleděl na pana Ollivandera.

   Ten na něj hleděl trochu zaraženě, ale rychle se vzpamatoval. Harry mu zdvořile pomohl uložit ostatní hůlky do krabiček a přitom jej zaslechl mumlat si: „Zvláštní, zvláštní…“

   „Pardon, ale co je zvláštní?“ zajímal se, když platil za svou jedenáctipalcovou hůlkou z cesmíny.

   „Je zvláštní,“ znovu ten pohled, „že si vás vybrala zrovna tato hůlka, pane Pottere. Nezapomínejte, že hůlka si vybírá kouzelníka…“

   Naklonil se k němu přes pult: „Její sestra, její jediná sestra s jádrem z pera toho samého ptáka fénixe, vám totiž způsobila…“ jedním dlouhým prstem pečlivě odhrnul Harryho ofinu a zahleděl se na jeho jizvu, „…tohle.“

   Harry k němu překvapeně vzhlížel. Tak tady se k něčemu dostáváme…

   „Ano, pamatuji si každou hůlku, kterou jsem prodal, pane Pottere… každou…“ odmlčel se. „Třináct a půl palce, tis – mocná, velice mocná… a v nesprávných rukou… kdybych jen věděl, co ta hůlka jednoho dne způsobí…“

   Zelené oči jej pečlivě přeměřily, než se Harry zeptal: „Komu patřila?“

   Ollivander se na něj ostře zahleděl, potom jeho pohled trochu zjemněl.

   „Jeho jméno se neříká,“ pronesl tiše. „Vykonal veliké věci, to uznávám, veliké… ale strašlivé…“

   Smetl z pultu pár smítek, která na něj napadala z krabiček, a pronikavě se na něj zahleděl: „Myslím, že i od vás můžeme očekávat velké věci, mladý muži, ano, ano…“

   Harry odešel z jeho krámu s poněkud rozporuplnými pocity a pevným odhodláním zaútočit na nejbližší knihkupectví a zjistit vše, co může – o Potterových, o sobě, své jizvě a muži, jehož se lidé bojí jmenovat. Hůlku měl zastrčenou v kapse a přísahal by, že její přítomnost jej tíží a zároveň odlehčuje jeho krok.

   Pokud od něj lidé budou čekat velké věci, je připravený jim je poskytnout.

   Jak se ukázalo o několik hodin později, kdy naprosto vyhládlý Harry zaplatil v knihkupectví za všechny svoje knihy – bylo jich hodně – lidé vůči němu měli veliká očekávání.

   Stačil jen v rychlosti přelétnout pár shrnutí svého příběhu, jak zastavil největšího černokněžníka moderní doby, pravděpodobně největšího vůbec, zatímco jeho rodiče statečně padli při snaze ochránit své milované dítě; oslavovaní, hrdinní Potterovi, vzorová ukázka lásky a obětavosti a rodiny. Pochyboval, že v kouzelnickém světě bude někdo, kdo by neznal jeho jméno – a všichni budou čekat něco extra od Chlapce, který zůstal naživu… ach, už teď se mu ten titul nelíbil a jeho vlastní jméno mu připadalo naprosto otřesné a normálně nepoužitelné!

   Smířil se s jeho fádní obyčejností, protože plánoval, ještě dnes ráno, že mu jednou dá věhlas jako špičkový neurochirurg nebo tak, ale teď? Chtěl být uznáván pro to, co vykonal, chtěl, aby jeho jméno lidé znali díky jeho vlastním zásluhám…

   Možná… možná by si mohl časem pořídit jiné?

   Musí si pečlivě promyslet, jak k tomu všemu bude přistupovat – své plány, které je nejprve třeba navrhnout, a poté možnosti, jak jich docílit. V mudlovském světě měl svou budoucnost docela jasnou, ale ve světě kouzelníků?

   Bude to nová výzva, a do té doby…

   Zamyšlen a obtěžkán knihami tak, jak byl, bylo jen pochopitelné, že kolidoval s kýmsi, sotva vystrčil nos ze dveří Krucánků a kaňourů.

   Jediný dojem, který z toho všeho stačil pochytit, než se rozplácl na dlažbě a jeho tašky s drahocennými knihami se rozsypaly kolem a na něj, bylo, že vrazil do čehosi černého, co zanadávalo hlubokým hlasem.

   „U sta hromů, kluku!“ vyštěkl ten muž a Harry akorát postřehl, jak si uhladil hábit. „Dávej pozor na cestu!“

   „Promiňte, pane, neviděl jsem vás,“ zapípal Harry zdvořile a překulil se na kolena, v náruči několik knížek. S hlavou skloněnou je začal pečlivě skládat zase do tašky a sbíral další a další svazky; opravdu vděčný, že ta dlažba nebyla mokrá a ne tak špinavá, jak bývají mudlovské chodníky.

   Byl upřímně překvapen, když cizinec cosi zafrkal, sklonil se a zvedl dvě knihy, které se zatoulaly mimo Harryho pohodlný dosah. Očekával podle jeho prvotní reakce, že bude pokračovat v cestě – protivně a nepříjemně na to zněl dost.

   „Prvák?“ zavrčel a strčil mu do ruky jeho učebnici přeměňování. „Salazare, ochraňuj mě před neschopnými tupohlavci!“

   Harry si převzal Úvod do přeměňování, uložil jej do poslední tašky a úkosem přitom sledoval, jak si muž prohlíží tu úplně poslední knihu a mračí se. Odhodlaně se zvedl ze své potupné pozice na zemi a poslední dvě učebnice uložil skloněný a napůl obrácený zády k němu.

   „Vzestup a pád černé magie,“ přečetl muž název a podal mu knihu – tentokrát mu ji ale nestrčil do ruky, nýbrž počkal, až si ji Harry vezme. „Trochu neobvyklé čtení pro první roč-“ oněměl.

   V ten moment si Harry totiž převzal svou knížku a zvedl k němu tvář, odhodlaný mu poděkovat – jak se sluší – za jeho kousavými poznámkami doprovázenou ne-tak-úplně-platnou pomoc.

   Měl obličej takové nezdravé bledé barvy, jako by mu bylo špatně, a mastné černé vlasy rámovaly jeho tvář. Harryho osobně na první pohled fascinoval jeho nos, velký a křivý, jako kdyby mu někdo opakovaně třískl dveřmi do obličeje – a potom se mu zahleděl do černých očí a zachvěl se: bylo to jako zírat do temných tunelů, studených a prázdných.

   „Děkuji, pane,“ řekl Harry a přerušil jako první kontakt. Byl znepokojený, protože nevěděl nic, nezachytil žádný odraz, myšlenku, dojem z cizincova pohledu, vůbec nic. To bylo vůbec poprvé, jako by hleděl do propasti – a najednou si uvědomil, jak zranitelný si připadá.

   Jeho schopnost číst v lidech jej pokaždé varovala, jak se chovat, jestli být obezřetný, věřit či nevěřit – a teď nevěděl a bylo to pěkně nepříjemné. Orientoval se docela dobře ještě podle výrazu tváře a drobné mimiky, časem to vypozoroval, ale ani tato jeho schopnost mu nebyla nic platná, protože ten člověk byl bez výrazu, jako by nasadil okamžitě nějakou nečitelnou pasivní masku.

   Nedostal odpověď, zatímco uložil i poslední svazek do jedné ze svých tří tašek, a když k cizinci zvedl pohled podruhé, byl zaražen, že se nepohnul ani o jediný milimetr, zmrazený na místě.

   „Pane?“ zeptal se pomalu. Další chlapík, co pro mě představuje hrozbu, úžasné. Nemluvě o tom, že má ještě spoustu zařizování… čas znovu vyrazit: „Hezký den a ještě jednou pardon.“

   Tohle muže vyprovokovalo k akci – jakmile Harry uhnul očima podruhé a začal se pohybovat pryč od něj, chlapík se vymrštil s rychlostí útočící kobry a zachytil jej za rameno a dosti nevybíravě otočil čelem k sobě.

   Teď se mračil a zatímco jej zadržoval pravou rukou, levicí mu odhrnul vlasy z čela a krátce pohlédl na jeho jizvu: „Potter.“

   Harry se nemínil nechat popadat, byl na to vážně háklivý, a vytrhl se mu tak prudce, že pod vahou svých nákupů zavrávoral a ten chlapík jej znovu zachytil, ale tentokrát, aby jej ustálil. Harry se vytrhl ještě jednou, obezřetněji, a ukročil z jeho dosahu – bohužel narazil na stěnu Krucánků a zapolykal.

   „Potřebujete něco, pane?“ zeptal se rychle, v hlavě rychle procházeje svoje možnosti. Mohl by na něj zkusit bolest, jeden z jeho talentů, kterým umravnil mnoho starších, větších a těžších kluků, když po něm šli… ale nebyl si jistý, jestli by to bylo moudré – raději by si ponechal svoje výhody pro sebe. Krom toho bylo otázkou, jestli to je vůbec nějaká výhoda a nejedná se třeba o naprosto běžnou záležitost mezi kouzelníky, stejně obyčejnou jako třeba mluvit s hady…

   „Co tu děláte, Pottere?“ odtušil napůl rozčíleně ten muž a hleděl na něj, pozoroval jeho obličej a zdál se být přitahován jeho očima. „Kde jsou vaši příbuzní?“

   „Kdo?“ Harry na něj vytřeštil oči. Jací příbuzní? Nemá přece žádné, jinak by nehnil v sirotčinci. „Promiňte, ale kdo jste vy?“

   „Když tu nejste s příbuznými, kde je váš doprovod?“ dožadoval se, jako by jeho otázky nevnímal.

   „To není vaše věc!“ odvětil Harry a definitivně se rozhodl, že je čas od toho člověka zmizet. Pokusil se pokračovat, ale znovu jej zachytil za rameno a shlížel na něj s podmračeným pohledem.

   „Jsem profesor Snape z Bradavic, Pottere, takže buďte zdvořilý – vaše sláva není všemocná, víte?“ váhavě jej pustil a prohlédl si znovu jeho náklad knih a zatěkal k jeho očím – opět. Trochu mírněji z něj vypadlo: „Knihomol, hm?“

   Harry na něj zamžoural a pokrčil rameny. Tak bradavický profesor, no to je ohromný, pomyslel si otráveně – musí být zdvořilý. To se mi vážně chce…

   „Sypte, Pottere, sypte,“ zavrčel a Harry se na něj poněkud vylekaně zadíval. Měl právo hrát ustrašeného chlapce, nebo ne? Ostatně jej cizí člověk, který pouze tvrdí, že je profesor z jeho budoucí školy, právě obtěžuje bez zjevného důvodu na ulici.

   Snape nadzvedl obočí, když se na něj chlapec zadíval, a pár vteřin se utápěl v jeho pohledu. Potom iritovaně zafrkal, ale znovu o trochu mírněji zopakoval: „Tak odpovíte mi? Kde je váš doprovod? Ti… Dursleyovi? Nebo někdo ze školy? Určitě jste dostal dopis – a patrně vám ho doručila kolegyně McGonagallová…“ vyčkávavě se odmlčel.

   Harry si pečlivě uložil do paměti jméno ´Dursleyovi´ a rozhodl se odpovědět – když na něj ten chlapík neštěkal, nevrčel a nepopadal jej jako hadrového panáka, byl ochotný s ním i nadále jednat zdvořile a mile. A fakt, že zmínil jméno profesorky McGonagallové jej ujistil, že by mohl být skutečně bradavický učitel.

   „Paní profesorka se za mnou dnes zastavila v domově,“ souhlasil. „Všechno mi vysvětlila a tak, a protože jsem ji nechtěl už obtěžovat, vyrazil jsem nakupovat sám.“

   Na minutku profesorova tvář získala znovu ten kamenný výraz: „V domově?“

   „Ve Woolově sirotčinci,“ upřesnil Harry se zamračením a zašoupal nohama. Pořád měl dojem, že by se měl pohnout kupředu. Chtěl by skončit s nákupy do školy ještě dnes a potom se vrhnout na svoje nové knihy a vstřebat co nejvíc informací – které by využil při svých příštích návštěvách na Příčné. A krom toho měl hlad, za nedlouho bude pryč čas svačiny a Harry ještě neobědval. Mohl by si zkusit objednat něco v Děravém kotli, barman vypadal dost přátelsky, takže by to byla i příjemná večeře.

   „Už bych měl jít, pane profesore…“ začal a znovu se chystal vyrazit.

   „Nemohu si vzít na svědomí, kdyby se vám něco stalo, Pottere,“ řekl profesor najednou a vytáhl hůlku. Harry na něj překvapeně zazíral, když zmenšil jeho náklad knih a strčil je všechny k sobě do kapsy, než by řekl švec.

   „Doprovod studentů z mudlovského prostředí je vysoce doporučovaný, protože nevíte, jakým místům se vyhnout a do čeho nestrkat nos. Pojďte, potřebujete ještě spousty věcí… hůlku máte?“ a začal kráčet v dloužících se stínech letního odpoledne, naprosto lhostejný k tomu, že by Harry třeba mohl mít jiný názor.

   „No, Pottere?“ otočil se po pár krocích na patě a nadzvedl obočí.

   Chlapec se dlouze zadíval na toho hubeného dlouhána a vyrazil za ním. Nebyl si jistý, jestli je to dobrý nápad, okraden o svou velkou výhodu čtení v něm si nemohl být jistý vůbec ničím. Nicméně profesor měl jeho knihy, takže mu nic jiného nezbývalo.

   Snape počkal, než ho dojde, a zmírnil krok, takže mohli kráčet vedle sebe. Přitom se tu a tam neustále úkosem díval na Harryho, a chlapec to koutkem oka viděl – na klidu mu to rozhodně nepřidávalo.

   Doufám, že nejste perverzák, profesore, pomyslel si kysele a střelil po něm nevinný úsměv. V tom případě bych se nezdráhal vám ublížit. Nikdo si se mnou nebude zahrávat beztrestně.
  
---
AN:
 Řeknu vám, sníh je hnus. A zkouškové je ještě větší než největší hnus. Tak... Doufám, že tento měsíc už budou kapitoly přibývat o trošku pravidelněji :)
Vaše Pecka

14 komentářů:

  1. :D Príde mi, že Harry má "trochu" sarkastickejšie a temnejšie vnímanie, ale to robí príbeh zaujímavejším a tajomnejším. Ďakujem za kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za kapitolu. Ten zákusek u skřetů ně dostal :-D těším se na pokračování . :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Musím uznat, že námět povídky mě zaujal a bude zajímavé sledovat, kam až Harry dospěje ve své cestě ,,zlého" chlapce. Jen tak dál;)

    OdpovědětVymazat
  4. Pekná poviedka a možná že s Harrym bude Snape kamarádit a ne Ho nenávidět

    OdpovědětVymazat
  5. Souhlasím, zkouškové je ...
    Díky za novou kapitolku.

    OdpovědětVymazat
  6. Tak už chápu proč to tu přibývá tak pomalu, já ve zkouškovém taky nemám pomalu na nic čas :D.
    Jinak děkuji za kapitolu, těším se na další :)

    OdpovědětVymazat
  7. nádherná kapitola

    OdpovědětVymazat
  8. Tohle bylo moje nejoblíbenější dílo tvého minulého blogu a i teď nestratilo na svém půvabu ba naopak ještě získalo, mně osobně se líbi hlavně ten nádech temna a vypočítavost hlavni postavy. Doufám, že další kapitola bude brzo.

    Asas

    OdpovědětVymazat
  9. Mami: Harry tu bude asi riadne číslo, Severus mu dúfam bude patrične sekundovať a naopak. Teším sa na pokračovanie. .

    OdpovědětVymazat
  10. První kapitola se mi líbila.

    OdpovědětVymazat
  11. Super poviedka, zaujala má na prvý pohľad... Prvá kapitola a hneď stretnutie s dôležitými postavami, Harry má dobrý charakter a zaujímavé schopnosti-podobá sa na niekoho s menom Tom... A taktiež ma zaujalo, že ani iné charaktery nie sú odhalené hneď- ktovie, možno bude Voldy verbovať...takisto ten sirotinec a som zvedavá na Dumbyho. Teším sa na pokračovanie a klobúk dole:)

    OdpovědětVymazat
  12. Moc se mi to líbí. Prosím, prosím...ať tato povídka pokračuje a nezůstane nedokončená tak jako se to často stává. Byla by jí veliká škoda. Je totiž skvělá.

    OdpovědětVymazat
  13. Doufám že nejste preverzák, profesore!!!!!!! Umřu smíchy!!! Jinak boží kapitolka.

    OdpovědětVymazat