10. Perfezione, estasi

Marcus mě následně doprovodil zpět do používanějších částí paláce a s nezvykle nadějným úsměvem odplachtil. Měla jsem tušení, že nepůjde rovnou informovat svého bratra – byl to jemný muž a věděl, že budu potřebovat víc než pár minut na to, abych se připravila Arovi čelit.

Jakmile Aro bude znát pravdu, na světě nebude síla schopná mu zabránit mě vyhledat.

Moje emoce byly rozjitřené a všechno se kolem mě houpalo. Nevěděla jsem, jestli cítím spíše paniku nebo euforii, protože najednou jsem věděla, že bez ohledu na všechny svoje předchozí myšlenky, vztah mezi Arem a mnou není špatný. Je to nehorázně nemožné, ale správné.

Musí.

Samotná moje duše se k němu vzpínala, volala jej – tak jak jsem jen já mohla stát v cestě takové zemské gravitaci? Jak jsem si mohla myslet, že můj odstup mu nějak pomůže, že jej zabezpečí? Vždyť bez své druhé poloviny…

Upír propadá stínům.

To bylo skutečné nebezpečí, kterému Aro čelil, a já už předtím podvědomě věděla, že ho musím držet se mnou, daleko od propasti. Nikdy jsem nechtěla pohlédnout do jeho očí a vidět v nich nepříčetnost toho nomáda, nebo Victoriino šílenství či Marcovu bolest.

Zhluboka jsem se nadechla a zamířila k sobě do pokoje, konečně se převléknout ze začouzeného pracovního šatstva z noční mise. Napustila jsem si horkou vanu a poté se oblékla a vyrazila do města. Strávila jsem celé podmračené odpoledne toulkami Volterrou a neubránila se myšlenkám na Ara.

Se soumrakem se mraky začaly trhat a já věděla, že následující den bude jasný. Vzhlížela jsem k němu s nadějí, jako jsem najednou vzhlížela optimisticky ke každému novému dni. Nevím proč, ale rozhovor s Marcem mi dodal odhodlání a víru.

Bude to v pořádku.

   ***

Měla jsem v oblibě volterskou knihovnu, protože mě vždy uklidňovala a cítila jsem dobře obklopená milionem moudrých slov. Byla to velká místnost obložená dřevem a vonící starými knihami s velkými okny, které dovnitř propouštěly spousty jasného podzimního slunce. Bylo o něco slabší než to letní a příjemnější.

Usadila jsem se s knihou na jednu z pohovek, na kterou právě plně dopadalo světlo. Byla to jakási hloupá fikce, jejíž název si nepamatuji. Jen jsem ji otevřela zhruba uprostřed a zírala na písmenka, aniž bych byla schopná je vnímat.

Žasla jsem nad svým životem – nebyla jsem nikdo, jen dcerka maloměšťáckého policajta a potřeštěné velkoměstské učitelky. Jak jsem se mohla zaplést do takového života? Moje duše byla podle všeho velmi přitažlivá pro upíry nadané čtením myslí jiných. Možná proto jsem se k nim hodila – protože se mnou nalezli ticho v moři hlasů, protože moje duše doplňovala ty jejich tak dobře a nabízela jim pokoj a mír?

Byla jsem pokojná a rozvážná – Arův pravý opak, Edwardův balzám na všechny jeho výčitky, jejich pevný, stabilní kotevní bod.

Zavrtěla jsem hlavou a odmítla myslet na svou první lásku, která mohla velmi snadno být mojí jedinou. Bylo zbytečné zabývat se tím, co by mohlo být – odešel a nevrátil se. Místo toho Aro zaslechl moje volání a přitáhlo ho to ke mně přes půl světa, jako by neměl na vybranou.

A možná, že skutečně neměl. Marcus naznačil, že Aro pomalu propadal temnotě, která číhá v hlubinách našich myslí. Bojoval s ní dva tisíce let, než ucítil mě, toho hloupého člověka, který se bezhlavě zamotal do sítí nadpřirozena. Měl vůbec šanci v takovém rozpoložení odolat?

Věděla jsem, cítila jsem, to bolestné nutkání, jak moje vlastní duše toužila po dokonalém spojení a splynutí s tou jeho. Kdybych chtěla, byla jsem si jistá, že bych jej našla se zavázanýma očima, jen díky volání našich srdcí a duší.

Nemusela jsem jej nicméně jít hledat – Aro mě nalezl jen o půl hodiny později. Cítila jsem jeho přítomnost dlouhé minuty předtím, než si pročistil hrdlo, a moje oči zůstaly po celou tu dobu zafixované na ten samý řádek knihy, moje nitro bublající vzrušením a všemi myšlenkami, které ve mně bouřily. Moje srdce se chtělo zběsile rozbušit.

Byla jsem připravená se mu odevzdat na celou věčnost? Definitivně. Byla jsem z toho nervózní? Slovo nervózní to ani zdaleka nevystihovalo.

 „Krásné odpoledne,“ zašeptal a můj pohled se přesunul k němu.

Aro zavřel a uzamkl dveře, ve kterých doteď stál, a ladně ke mně zamířil. Sledovala jsem upřeně každý jeho pohyb. Byl oděný v černé, dnes bez kravaty ale se šátkem kolem krku.

Jeho tvář byla vážná a jeho oči tmavé. Přesto jsem v jeho obličeji neviděla ani stopy po té nebezpečné posedlosti, po tom děsu, který v něm byl tak blízko povrchu. Byl vyrovnaný a podivně odhodlaný.

Zaručeně mluvil s Marcem.

„Ano,“ zašeptala jsem a krátce sklonila hlavu. Jak míjel paprsky světla, v kterých poletovala zrníčka prachu, jeho kůže se diamantově třpytila. Nebyl to ovšem jasný lesk, byla to měkčí, příjemnější matná záře. Nebyla jsem schopná na něj pohlédnout zpříma, aniž bych se necítila dočista naměkko.

Aro měl kolem krku můj šátek, který si vyloudil na našem prvním rande před všemi těmi měsíci při cestě ze Seattlu.

Marcus by zasloužil dostat po hlavě – práskl mi, že mě Aro miluje, dřív než se k tomu sám Aro odhodlal. Ne že bych to netušila předtím. A Marcus by si zasloužil obrovský dík, právě protože to udělal, protože mi otevřel oči.

„Přišel jsem si s tebou pohovořit, tesoro mio,“ pronesl hebce a cítila jsem, jak se usadil vedle mě. Seděl v bezpečné vzdálenosti, aniž by hrozilo nebezpečí kontaktu, ale přitom ne dost daleko, aby ke mně nepronikala jeho vůně.

Zhluboka se nadechl a byla jsem si jistá, že i on cítí mě.

„O čem?“ zajímala jsem slabě. V ten moment jsem si nepřipadala nijak klidně a rozumně. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi chyběl, dokud jsem jej neměla zpátky tak blízko. Každá buňka mého těla vibrovala vzrušením nad jeho přítomností a chvěla se v očekávání jeho doteku.

Cítila jsem se téměř hlavou v oblacích.

Vzal mě tak nečekaně a prudce za ruku, až jsem sebou zaškubala. Chtěla jsem přestat chodit kolem horké kaše, ale měla jsem jisté zábrany se na něj nalepit a začít se nekontrolovatelně hystericky smát – abych nezačala vzlykat úlevou.

 „Nedělej to,“ zasípal. „Isabello, já tě prosím. Nedělej mi to.“

„Víš, že je to těžké, že ano?“ zeptala jsem se ho tiše, téměř neslyšně. Bylo to nemožně komplikované. Tak dobře špatně. Tak dokonale špatně. Jednoduše perfektní.

„Proč si to myslíš? Proč to vůbec říkáš?“ naléhal. „Nejsem o nic horší, než byl Cullen, Isabello. Nejsem o nic horší než každý druhý upír! Není to tak těžké!“

Zkusila jsem vytrhnout ruku, abych mohla zachytit Arovu tvář do svých dlaní, ale marně. Jeho stisk dokonce mírně zabolel, ale potom začal palcem vykreslovat uklidňující kolečka – byla to jeho oblíbená činnost – a zmírnil sevření.

Náhle se Aro pohnul, jeho ruce mě obtočily a otočily tváří k němu. Vzal mě jemně za ramena a se zavřenýma očima přiložil své čelo k mému.

„Quando chiudo gli occhi vedo solo te,“ zamumlal. „Sei la ragione per cui vivo, per cui ogni giorno sorrido.“

„Aro,“ zavrtěla jsem se a položila svoje dlaně na jeho hruď. Aro si evidentně neuvědomoval, že sklouzl do italštiny. Nebo to věděl moc dobře a nebyl ochotný to říct v jazyce, kterému bych – podle jeho domněnek – rozuměla. Nebo to vůbec nebylo určeno mým uším. Promluvil přece jen velmi tiše.

„Ho bisogno di te,“ zanaříkal a otevřel víčka. „Sei la mia vita.“

Jeho zmučené oči byly najednou tak jasné, tak dokonale rudé. Co přesně mu Marcus řekl a ukázal? Tohle rozhodně nevypadalo, že by Aro věděl, že velmi silně opětuji jeho city. To vypadalo, jako by se zoufale snažil udržet si mě kdekoliv poblíž, i když to pro něj bylo očividně mučivé.

„Nežádám víc, přísahám,“ nepřestal naléhat. „Jen tě prosím, amore, nevzdaluj se mi. Neupírej mi svůj dotek, neupírej mi svoji blízkost…“

 „Aro,“ zašeptala jsem jen a kousek se od něj odtáhla.

Konečně zmlkl a prosebně se na mě zahleděl. Sluneční světlo mě hřálo na kůži a připadala jsem si znovu jako člověk – naštěstí bez toho pitomého růměnce. Vybavila jsem si všechny ty okamžiky za celou dobu, co jsme se znali – všechny jeho úsměvy, jeho smích, jeho pohledy a najednou nebylo nic jednoduššího a prostšího na celém světě než ho milovat.

Aro vydával jemnou zář, která se mísila s mými jasnějšími, třpytivějšími odlesky. V tom spojeném světle zlatého slunce a našich stříbřitých kůží, s těma zranitelnýma karmínovýma očima a modravě černými vlasy vypadal jako zjevení načrtnuté a vybarvené mimořádně talentovaným umělcem – jako obraz padlého anděla.

Můj zrak zatěkal krátce k jeho rtům a znovu k jeho očím. Postřehl ten pohled a nevěřícně na mě zíral – tak sladce zmatený, celý nedůvěřivý, že by mě napadaly podobné myšlenky. Působil najednou téměř lidsky.

 Pro mě v tu chvíli byl. Neviděla jsem Ara Volturiho, excentrického upířího krále na prahu šílenství. Neviděla jsem tři tisíce let starého dětinu. Neviděla jsem netvora nebo vraha.

Viděla jsem muže… muže, kterého jsem milovala.

Usmála jsem se na něj a jeho oči začaly překrásně jiskřit, hořet – byla to exploze euforie a veškeré stíny snad navěky opustily jeho pohled. Nemusela jsem očividně nic říkat, protože můj pohled řekl vše.

Aro se přisunul ke mně, jeho ruce obkroužily mou tvář a začal se usmívat. Ve srovnání se slunečními paprsky chladil, když jemně mapoval a laskal mou tvář, a konečně konečky prstů přejel přes mé rty. Potom mě zachytil za týl a já jsem zavřela oči.

Nejprve jsem cítila jen letmý záchvěv, jak se Arovy rty dotkly mých v třepotavém nejistém pohlazení. Otřáslo to mou bytostí až do nejhlubších základů – v ten moment mnou projela vlna elektrizující horkosti, jako by do mě udeřil blesk a cosi uvnitř zažehl.

Vnímala jsem, jak se to cosi uvnitř mě pohnulo, napjalo, a vnímala jsem, jak se to proplétalo s čímsi dalším mimo mě, něčím nádherně povědomým, úžasně hřejivým a známým. Něčím, co jednoduše bylo Aro.

Slyšela jsem, jak zalapal po dechu; nepochybně to cítil rovněž. Byla jsem příliš mimo jasné a logické uvažování, ale věděla jsem, co se právě stalo. Věděla jsem to s naprostou jistotou. Naše pouta se slévala a sjednocovala v jedno. Jak to nazval Marcus? Mohutný proud tekutého zlata.

Vzápětí mi Aro věnoval jistější krátký polibek a znovu se vzdálil. Celá moje bytost se probouzela k životu, jako kdybych se poprvé nadechla po minutách pod vodní hladinou. V ten moment jsem otevřela znovu oči a spatřila ho, jak se na mě široce rozradostněně šklebí.

„Perfezione,“ zamumlal a vypadal jako dítě, které je radostí bez sebe.

Opět se přiblížil, ten široký úsměv pryč. Naše tváře od sebe byly vzdálené jen pár milimetrů, téměř jsme se dotýkali nosy. V perfektním souladu jsme se oba pohnuli blíž a se stále dokonalou shodou se naše rty setkaly.

Byl to citlivý, sladký polibek – pomalý, váhavý, zkoumající.

Aro si mě vzápětí přitáhl k sobě do klína a já prosmýkla svoje paže kolem jeho krku. Co začalo jako jemné oťukávání, pokračovalo jako zvědavější průzkum a ochutnávání, zatímco jsem vnímala, jak se naše pouta, naše samotné duše stále pevněji a pevněji prolétají a směšují.

A bože, chutnal dobře.

Vteřiny kolem nás ubíhaly bez povšimnutí, jako by se pro nás čas zastavil. Ten tichý okamžik byl dokonalý – to světlo, ty barvy, ty emoce. Kdybych si mohla vybrat, tohle by byla moje věčnost, moje dokonalé nekonečno: tento jediný okamžik navždy zamrznutý v čase, jediná perfektní vteřina souznění.

Všechny strachy a všechny pochybnosti mě opustily. Svět kolem se přestal otáčet, přestal existovat – protože Aro byl můj svět. Můj bláznivý, ztřeštěný svět.

Jako všechno dobré, i tato chvíle skončila. Slunce se posunulo a jeho světlo nyní dopadalo na hustý karmínový koberec položený před velkým krbem. Ocitli jsme se mimo jeho hřejivé paprsky, barvy kolem o něco málo zbledly, ale i přes absenci slunečního tepla jsem v sobě ale cítila to hřejivé cosi – co tam ještě dnes ráno nebylo – a dodávalo mi to dojem tepla a bezpečí, čím blíže jsem Arovi byla.

Aro nespokojeně zabručel, když jsem se odtáhla, a zamžoural na mě s napůl přivřenými víčky. Obtočil kolem mě ruce a přitáhl zpátky k sobě. Fyzicky nebylo možné dostat se k němu už ani o kousíček blíž. Jak hloupá jsem byla, že mi to přišlo málo?

„Mám v úmyslu tě u sebe držet ještě nějakou chvíli, amore,“ oznámil mi věcně hlubokým a příjemně zastřeným hlasem a zabořil tvář do mých vlasů. Potom klesl na pohovku a stáhl mě s sebou, takže jsem na něm ležela. „Pravděpodobně tě ani nehodlám pustit. Nikdy. Jen pro tvou informaci.“

Zamžourala jsem z okna a odhadla, že jsou tak dvě odpoledne.

„Jsem ochotná tu zůstat asi tak další dvě až tři hodiny,“ odpověděla jsem hravě a udělala si pohodlí. „Potom musím na poradu s Demetrim.“

Cítila jsem, jak Aro posunul svoje paže, takže mě nyní pevně objímal kolem ramen a pasu, a nesouhlasně zasyčel.

„Ne,“ řekl jen autoritativně, jako by neměl v plánu o tom diskutovat. „Nechci tě pouštět na mise, tesoro mio, na to jsi mi příliš drahá.“

Zhluboka jsem se nadechla a mírně se zavrtěla. Arův stisk zesílil a periferně jsem viděla, jak se zamračil. Jeho doznání bylo krásné, ale to neznamenalo, že udělám všechno, co si usmyslí.

„Mám snad přestat se službou?“

„Službou? Isabello, samozřejmě že nebudeš nadále součástí stráže!“

„A co mám tedy podle tebe celé dny dělat?“ otázala jsem se iritovaně a zvedla se, s jistými obtížemi. I přes mou sílu novorozeného, která zdaleka nevyprchala a nechystala se k tomu ještě pár měsíců, byl Aro o dost silnější.

Moje soukromá teorie byla, že upír se nikdy nepřestane zdokonalovat – sílit, zrychlovat, vyvíjet svůj talent. Taky to ale mohlo být tím, že jsem ho považovala za… no, nebyl dokonalý, to rozhodně ne. Ale pro mě jako by byl.

„Zbláznila bych se po pár týdnech, nemluvě o celé věčnosti.“

Aro zůstal stále na zádech a podmračeně ke mně vzhlížel, jako bych už přišla o rozum. Očividně jsme narazili na první z mnoha společných problémů… Celých třicet minut poté, co jsme se dali oficiálně dohromady. Nádhera.

„Nebudeš chodit na mise,“ řekl jen. „Konec diskuze.“

„K čemu tu potom jsem?“ zafrkala jsem. „K čemu je mi potom veškeré nadání a trénink? Tvrdě jsem dřela, Aro, a nechci to zahodit.“

„Nebudeš se jednoduše vystavovat nebezpečí!“ pronesl rozhodně a v očích se mu objevil fanatický lesk. Tohle byl Aro, který mi dokázal velmi snadno a velmi rychle lézt na nervy, ale potlačila jsem svou reakci. Věděla jsem ostatně, proč se tak chová.

„Nebezpečí? Mám přece svůj štít,“ mírně jsem odvětila a přejela dlaní po jeho tváři ve snaze jej uklidnit. Nenáviděla jsem naše střety. „Nic se mi ani nemůže stát.“

„Budeš na tom trvat?“ povzdechl si ztrápeně a přiložil si mou dlaň ke rtům, ohnivý výraz v jeho očích o něco mírnější.

„Ráda se cítím užitečně,“ odpověděla jsem. „Krom toho, pokud si dobře vzpomínám, chtěl jsi, abych využila svůj talent, Aro. Když mě zavřeš v paláci, nebude to k ničemu dobré.“

Chvíli mě upřeně pozoroval a mohla jsem doslova vidět kolečka v jeho hlavě, jak se zuřivě otáčejí. Bylo evidentní, že mi nechce ustoupit – a naprosto jsem ho v tomto ohledu chápala.

Rovněž bych těžce nesla možnost, že by se mu něco stalo, kdyby naše situace byla obráceně. Ale přála jsem si rovněž, aby mě pochopil. Nebylo to ale pravděpodobné – Aro neměl ve zvyku ustupovat.

„Nepřesvědčím tě o opaku, že ne? Budiž, pro teď jsi zvítězila, ale jen proto, že se nechci přít,“ oznámil mi pak trucovitě a vztáhl ruku ke mně. „Chystali jsme se vážně hádat kvůli tomu? Ani ne hodinu po začátku našeho vztahu?“

„Vypadalo to tak,“ souhlasila jsem a nechala se zase stáhnout dolů. Překvapil mě svou reakcí – ale pak jsem si vzpomněla, že mi slíbil, že se nebudeme hádat a spokojeně jsem položila hlavu na Arovo rameno. Nechala jsem jej, ať mě pevně drží a přenese se přes svou porážku. „Mám obavy, že se to bude stávat ještě nějakou dobu.“

„Hm, nevzpomínám si, že bys měla v povaze mi tolik odporovat,“ poznamenal, už veseleji. „Drzá? Ano, ale tohle…“

„Myslíš během toho, kdy jsem byla křehký člověk, nebo když jsi byl můj přímý nadřízený?“

„To hrálo nějakou roli?“ zeptal se rádoby udiveně a v hlase mu zazníval jeho typický maniakální úsměv. Nemusela jsem ho ani vidět, abych to věděla.

„Jistěže, v rámci pudu sebezáchovy jsem nechtěla protiřečit někomu, kdo mě mohl snadno zakousnout, a není zrovna chytré odmlouvat šéfovi,“ poučila jsem ho a jeho hruď zavibrovala krátce smíchem, který jsem tolik milovala.

„A co jsem tedy teď?“ Aro mě zatahal za pramen vlasů.

Obrátila jsem se k němu tváří a zachytila veskrze samolibý výraz na jeho obličeji.

„Slovo přítel by to mohlo vystihovat docela dobře,“ zamyslela jsem se s drobným úsměvem.

Krátce vypadal zklamaně, že jsem použila takové moderní označení a nezvolila něco daleko bombastičtějšího jako třeba můj osudový muž, nebo láska mého života, popřípadě moje druhá polovina. Aro tohle všechno byl, jen to nepotřeboval vědět – už tak měl dost velké ego, děkuji pěkně.

Všechny tři výrazy mi ovšem ukázaly změnu v mém uvažování, kterou zcela určitě přineslo naše nové spojení. Přemýšlela jsem o něm jako o svém. Byl můj. Typické uvažování mezi upírskými páry – byli jsme majetnická a teritoriální cháska, ženy to jen nedávaly tak okatě najevo.

„Slova a jejich významy se tak rychle mění,“ povzdechl si pak. „Co si pod tím v dnešní době mám přesně představit, amore?“

Jeho oči zvesela jiskřily a věnoval mi veskrze vyzývavý pohled, což mě donutilo ke krátkému zamyšlení. Ležím vedle Ara na velké pohovce, jsme sami v knihovně a podle všeho se naše duše právě na zbytek věčnosti docela spokojeně připoutaly jedna k druhé.

Najednou jsem si velmi jasně uvědomila jednu zásadní věc: vypadal by o dost lépe bez saka. A košile. A nejspíše i kalhot, když o tom tak uvažuji. Co bych asi měla tak říct na svoji obhajobu? Jsem moderní dívka jednadvacátého století.

Bylo dobře, že zamkl dveře.

„Co kdybych ti to ukázala, Aro?“ zeptala jsem se nevinně, ale něco v mých očích mě muselo prozradit, protože se na mě zadíval příjemně překvapeně. Myslel si, že je jediný z nás s hříšnými myšlenkami?

Nadzvedla jsem se na loktu a krátce se na něj sladce usmála a pohledem zatěkala k tomu krásnému, sluncem zalitému koberci, a napadlo mě několik zajímavých věcí. Horkost uvnitř mě souhlasně zavrněla, jako kdyby tohle byl ten poslední krok k dokončení našeho pouta.

Aro se natočil a podíval se, kam se dívám. Sledovala jsem, jak se jeho oči rozšířily a přes tvář mu přelétl udivený úsměv. Zdá se, že dnes jsem ho jen šokovala.

„Umírám nedočkavostí,“ řekl chraptivě a já se rozhodla, že se mi zaručeně líbí jeho zastřený hluboký hlas. Vzal mě za ruku a dovedl ke krbu, kde kolem mě obtočil paže a hluboce mně políbil.

Když se odtáhl, laskavě přejel dlaní po mé tváři a zavrtěl krátce hlavou, jako by měl problém uvěřit. I tomu jsem rozuměla. Ještě včera ráno by tohle byla snová situace.

Bylo to líné, příjemné odpoledne. Slunce zářilo, zrníčka prachu se vznášela v jeho zlatavých paprscích, vzduch kolem voněl dřevem a knihami, koberec pod námi byl hebký. Náš malý kousek nebe.

„Nehýbej se,“ zašeptala jsem. Natáhla jsem a začala si hrát s mým šátkem kolem Arova krku. Poslušně uposlechl a nechal mě stáhnout jej dolů. Zvedla jsem jej ke svému nosu a i po takové době jsem stále cítila svou lidskou vůni, jak se velmi slabě drží záhybů látky. Arova vůně ji nicméně silně přebíjela.

Upustila jsem šátek na podlahu a položila dlaně na Arova ramena. Několikrát jsem přejala po jeho pažích a hrudi sem a tam a poté pevně popadla klopy jeho drahého saka a strhla ho z něj. Jeho šaty, když je měl na sobě, mě často značně iritovaly. Se značným uspokojením jsem odhodila kousky látky někam za sebe.

Aro se uchechtl a díval se na mě se zvědavostí a nedočkavostí, s velkými očekáváními a samolibým uspokojením, oči napůl přivřené a na tváři pokřivený poloúsměv. Líbilo se mu to, že ano?

„Je vzrušující nevědět, co uděláš, amore mio,“ zavrněl spokojeně a to doznání bylo odzbrojující. Tohle muselo být poprvé, kdy zažíval mučivé škádlení, aniž by věděl, co mám v plánu, co všechno se stane. Nepřečetl si moje úmysly.

Se šelmovským úsměvem jsem ho zatlačila na koberec, když se mě pokusil políbit. Zavrčel na mě. Byl to nezvyklý zvuk – nejednalo se o výhružné vrčení, které jsem od jiných upírů slyšela. Bylo to spíše hravé, mazlivé, ale stále tím dával najevo nesouhlas.

„Huš, Aro,“ zašeptala jsem se pomalu začala rozepínat vrchní knoflíčky jeho košile. Jako všechno na něm, jeho krk vypadal jako dílo antického sochaře. Pokračovala jsem knoflíček po knoflíčku níž a mým očím se rozhodně líbilo, co se skrývalo pod Arovými exklusivními obleky.

Moje prvotní dohady, tehdy před začátkem věčnosti, byly správné – Aro byl štíhlý, ale dobře rostlý a rozhodně ne hubený, jeho hrudník a nejspíše i zbytek těla byly pečlivě proporcionální, jako kdyby si bohové dali velmi záležet na své práci, a jeho svaly zřetelně definované.

Roztřeseně vydechl a zavřel oči úplně, když jsem se zastavila u knoflíku, který byl poslední viditelný. Zbytek košile mizel zastrčený v kalhotách. Cítila jsem jeho rostoucí napětí a konečkem prstu zdánlivě nechtěně přejela přes holou kůži nad přezkou Arova opasku.

„Estasi,“ zapředl a najednou jsem hleděla do hladového a černého pohledu svého upířího krále. Nebylo nutné už skrývat všechny ty týdny potlačované emoce a touhy, všechna ta skrytá přání a zakázané myšlenky.

Cítila jsem při pohledu do jeho očí to hřejivé teplo uvnitř mě zabouřit, vzedmout se, znovu se natahovat ke své druhé polovině v Arovi.

Byli jsme spojení. Mysleli jsme, dýchali jsme a existovali jsme ve vzájemné a dokonalé jednotě. Nedokázala jsem to pojmenovat nebo vysvětlit.

Byli jsme jedno.

   ---

Quando chiudo gli occhi vedo solo te. – Když zavřu oči, vidím jenom tebe.

Sei la ragione per cui vivo, per cui ogni giorno sorrido. – Jsi důvodem, proč žiji, proč se usmívám každý den.

Ho bisogno di te. – Potřebuji tě.

Sei la mia vita. – Jsi můj život.

perfezione – dokonalost

estasi – extáze

amore (mio) – lásko (moje)

---

AN:

Žádný příběh skutečně nikdy nekončí v chvíli, kdy je napsaný poslední řádek, protože všechno se neustále vyvíjí a mění. Nicméně tohle je chvíle kdy my, zvědaví čumilové, opustíme Volterru a necháme dvojici upírů trošku soukromí. Jejich společná věčnost právě začala a náš příběh tímto tedy končí.

Považuji tuto sérii za DOKONČENOU, doufám, že jste se bavili a že se uvidíme u některých mých dalších dílek... A děkuji za značnou dávku trpělivosti.

Vaše Pecka :)