úterý 30. prosince 2014

Verš druhý

Bolest zůstávala, ale zahanbující vzpomínky kvapně ustoupily do pozadí tváří v tvář novým výzvám, kterým Tauriel čelila po návratu do Temného hvozdu. S Legolasovým odchodem ztratila Lesní říše vrchního velitele stráže, a jak jí král přislíbil, tato pozice připadla jí. Přála si z celého srdce, aby tomu tak nebylo, ale její přání zůstalo nevysloveno. Neměla právo cokoliv žádat, s vděčností by měla přijmout vše, co ji v paláci čekalo – i kdyby to byla vězeňská kobka.

Její povýšení namísto uvěznění vyvolalo značný rozkol mezi důstojníky, to za prvé, a představovalo to rovněž i pro samotnou elfku neznámá úskalí. Byla zavalená hlášeními a elfové, co donedávna patřili k jejím služebně starším velitelům, jí teď říkali paní.
„Nikdy ne veliteli, ale paní.“ S povzdechem se protáhla a zavřela oči, vyčerpaná. Její volba povolání byla poněkud neobvyklá a i po pěti stech letech, jak se zdálo, s tím měli někteří problémy. Kdyby byla léčitelka, nebo dokonce kovářka, bylo by to v pořádku. Ale ozbrojit se a vykonávat profesi válečníka? To jim přišlo skoro skandální a jen stěží přípustné.
Na několik krátkých okamžiků si dovolila ztratit se v myšlenkách, procházet se pod zeleným baldachýnem stromů v srdci lesa, které ještě nebylo otrávené zlem a stínem, a byla to příjemná, ale veskrze krátká procházka.… která jí zabrala překvapivě dlouhou dobu.
Měla zpoždění.
S dalším unaveným a rezignovaným povzdechem si připnula díku k boku a zamířila ke dveřím své kanceláře. Mezi jednu z nejméně příjemných povinností patřila pravidelná setkání s králem. I jako jedna z dvanácti kapitánů stráže je musela absolvovat, nicméně k nim docházelo krátce a jednou týdně, obvykle během nějakého klidného odpoledne, když měl panovník čas a dostatečně dobrou náladu zabývat se jimi osobně.
Vrchní velitel se musel hlásit každý druhý večer s podrobnými informacemi o činnosti celé gardy, plánovat směny a udržovat krále o tom všem v obraze, a rovněž se snažit jej přesvědčit o nutnosti rozmístění jednotek na hranicích Hvozdu i v jeho nitru. Legolase to často frustrovalo. Tauriel z toho šílela.
Bylo už pozdě a blížila se půlnoc, takže její kroky nevedly do honosné trůnní síně, ale do královy menší pracovny, která byla blíže jeho soukromým komnatám – vlastně byla jejich součástí.
Zaklepala a čekala několik vteřin, než se zpoza dveří ozvalo tiše pronesené: „Ano, dále.“
Thranduil seděl v hlubokém křesle v rohu místnosti skrytý ve stínu, zatímco v ohništi vesele plápolal oheň. Na malém stolku poblíž jeho pravice stál džbánek vína a dvě číše.
„Ach, jestli to není vrchní velitel stráže. Velitelka. Jdeš pozdě,“ prohlásil a Tauriel zamžikala nad tím titulem. Musela přiznat, že velitelka znělo z jeho úst posměšněji než by čekala. Pomalu vláčnými pohyby obě naplnil a jednu jí nabídl. „Už jsem nabyl přesvědčení, že jsi na mě dočista zapomněla.“
„Odpusť, můj králi. Obávám se, že plýtváme příliš mnoha pergameny, jsem jimi zavalená.“ Tauriel se zhluboka uklonila a přijala nabízenou číši.
„Dnes dorazila zpráva z Ereboru. Thorin Pavéza se zotavil natolik, aby dokázal vyjádřit svůj dík,“ pokračoval a vyzvedl ve své pravé pěsti něco do vzduchu. To něco zachytilo odlesk ohně a zatřpytilo se. „Zachránili jsme jeho mizerný rod před zánikem, a jsem potěšen, že si to sám dobře uvědomuje.“
Tauriel přešlápla a pokývla hlavou. Byla to ona, kdo zjistil, že srdce prince Fíliho ještě stále slabě tluče, a udělala vše ve své moci, aby jej udržela bijící. A byl to její král, kdo milosrdně vyslyšel prosby toho malého půlčíka a zastavil krvácení Thorinových ran, když se v chaosu a šílenství po příletu orlů oba potulovali po Havraním vrchu.
Podívala se na krále úkosem a vyčkávala. Thranduil pozvedl pohár ke rtům a upil, jeho pozornost rozptýlená. Neviděla mu jasně do tváře, ale zdálo se jí, že je spíše zahloubán do svých vlastních myšlenek, než že ignoruje její přítomnost.
„Je pozdě,“ pronesl pak unaveně. „Musíš chodit včas, velitelko, pokud mě hodláš zastihnout v náladě na vojenská rozhodnutí. Nejsem dnes už ochotný poslouchat žádná hlášení.“
„Jistě, pane, ihned se vzdálím.“
„Nejsem nicméně ani v náladě být dnes večer sám. Pojď, posaď se tu.“
Tauriel na okamžik zaváhala a její oči zatěkaly po místnosti. Bývaly tu dvě křesla, když sem chodíval Legolas, ale to druhé záhadně zmizelo.
Ach. Král výmluvně poklepával nohou. U jeho chodidel byl hustý kobereček z ovčí vlny a jeho pravice upustila to třpytivé něco Thranduilovi do klína a poplácala boční stěnu křesílka. „Budeme dnes pít a vzpomínat.“
„Můj pane?“ Nikdy předtím se nenacházela v podobné situaci – bylo značně nepatřičné, aby někdo jejího postavení pil s vladařem. Krom toho, její hrdost jí nedovolovala posadit se mu k nohám. Neměla výhrady usadit se na zemi kdekoliv v lese, ale nikoliv v paláci – tady šlo o princip.
„Tauriel.“
Naklonil se a jeho tvář ozářilo světlo ohniště. Jeho obličej byl naprosto bezvýrazný, ale královy oči, o nichž se říkalo, že jsou čiré a jasné jako dva kusy ledu, na které dopadá sluneční svit, jeho oči byly ztemnělé, téměř černé jako zatažené večerní nebe.
„Je pozdě,“ zopakoval a znovu jí pokynul, ať přistoupí blíž. „A jsem opilý a rozmrzelý. Není dobré mi v takových chvílích odporovat.“
„Měla bych… měla bych jít, můj králi. Není vhodné, abych tě viděla v tak zranitelném stavu.“
Král se pokřiveně usmál a znovu se skryl ve stínech.
„Můj syn si tě velmi cenil,“ protáhl. „Jako dobrého společníka pro podobné večery. Nepili jste snad spolu? Neveselili se? Netruchlili, když si útoky pavouků a té skřetí chamradě vyžádaly cenu nejvyšší?“
„A ty jsi s tím velmi nesouhlasil, pokud si dobře vzpomínám,“ zamumlala dřív, než se mohla zastavit. Dávala si vždy pozor, aby na sebe nikdy nepřivolala králův nechvalně známý hněv. Bylo snadné jej rozčílit, to věděl každý, a jako prostá lesní elfka byla Tauriel vždy vděčná za ochranu a dobrou práci, kterou získala vstupem do služeb sindarského pána. Snažila se proto, většinou, držet svou prostořekost na uzdě. To ale bylo předtím, než všechno vzalo obrat k horšímu.
„Pravda. O kolik se podle tebe liším od svého syna? Byl tvým princem a patřičnost vás dva nezastavila. Já jsem tvůj král – a jak jsi jistě postřehla, dynamika našeho vztahu se poněkud změnila,“ odvětil stroze. „Jsi jediná bytost – ať už elf, člověk, trpaslík nebo skřet – co proti mně obrátila zbraň a přežila.“
Ostře se nadechla a zabodalo ji v nitru. Zrádkyně. Tak by jí měli říkat, nikoliv paní. Bez dalšího zaváhání klesla Thranduilovi k nohám s hlavou pokorně skloněnou a chvějícími se rameny. „Odpusť, můj pane. Neměla jsem tak nikdy učinit…“
„Někdy je tak snadné zapomenout, jak mladá jsi. Tu drzost jsem ti odpustil, ne že bych zapomněl, ale nemá smysl si brát k srdci slova někoho tak nezkušeného. Co jsem chtěl naznačit je, že události v Ereboru si zasluhují jistou familiárnost mezi námi dvěma, ať se to hodí či nikoliv.“
Elfka zvedla prudce hlavu a zadívala se na něj. Z takové blízkosti viděla lépe jeho tvář, a zatímco jeho výraz se příliš nezměnil, jeho oči byly o něco jasnější a určitě vřelejší než je kdy viděla.
„Znám tvou bolest a chci, abys jí čelila, pokud máš být k užitku,“ zašeptal. „Nedovol jí zhnisat v ošklivou, nezahojitelnou ránu. Truchli, dnes večer musíš truchlit se mnou. Truchli, dokud se nebudeš cítit lépe. Vzpomínej, dokud bolest neodezní a dokud se nebudeš smát.“
Uhnula znovu pohledem a zapolykala, v očích ji zaštípalo. Nikdy by ji ani nenapadlo, že po všech svých prohřešcích si zaslouží pomoc tak neočekávaného zdroje. Králova slova, ačkoliv pronesená ze zcela praktického důvodu – potřeboval ji schopnou plnit své povinnosti – pro ni měla velký význam.
„Vyprávěj mi o tom svém trpaslíkovi,“ vyzval ji pak. Jako polaskání slabého vánku, tak jemný byl dotyk na vrcholku její hlavy, a se srdceryvným vzdechem nechala skanout své slzy a začala hovořit.
V průběhu noci posunula kobereček trochu dál od křesla a seděla s nohama zkříženýma, zády rovnými a tváří obrácenou ke svému králi. Neměl totiž v plánu ji zostudit, jak se zprvu domnívala. Thranduil poslouchal a pil, zatímco si volnou rukou pohrával se skvostnými třpytivými drahokamy na mithrilovém řetízku ve svém klíně, darem díků Thorina Pavézy.
Už dávno nemluvila o Kílim, ale o celé trpasličí družině, protože bylo jasné, že Thranduilovy myšlenky se soustředí na něco jiného a je ztracený ve vlastních vzpomínkách. Řídil se očividně svou radou a dnes večer truchlil, dokud mu koutky úst občas nezacukaly.
Bylo podivně konejšivé sedět a mluvit o všem tak otevřeně, přestože nebo právě protože ji král skoro nevnímal, a velká tíha klesla z jejího srdce.
Navzdory všemu, Tauriel nebyla sama. Nebyla první ani poslední a natož jediná, kdo znal ztrátu a cítil žal, a byla vděčná, že jí to král připomněl.
„… stejně jako jeho bra-“ Tauriel zmlkla. Královy oči se totiž v tu chvíli rozostřily a jeho hlava náhle padla, prázdný pohár mu vyklouzl z ruky a drahocenný šperk se svezl na zem. Vteřinu bezhlesně zírala na obrázek před sebou a pak ven z jejího hrdla vybublal smích. Kdo by to byl tušil, že vznešený král Thranduil, vtělení smrtelně ladné přesnosti a studeného protokolu může sám sebe prezentovat i takto?
V tu chvíli jí snad poprvé v životě připomněl Legolase, kterého vždy dokázala upít pod stůl. Bylo zvláštní vidět v těch dvou nějakou spojitost – jinou než rodinnou podobu. Povahově byli totiž úplně jiní.
„Dorwinion je silné pití, můj pane,“ poznamenala s lehkostí, kterou necítila dlouhé týdny po návratu do Temného hvozdu, a zvedla oba spadené předměty ze země.  To samé vždy říkala princi, a jak se zdálo, i král to potřeboval slyšet. Jemně je uložila na stolek vedle krále a dopila svůj první a jediný pohár vína. Thranduil vyprázdnil celý džbánek a elfka nepochybovala, že toho večera nebyl zdaleka jeho první.  Měl slabost pro dobrá vína, a značnou výdrž v jejich konzumaci.
„Dobrou noc,“ potměšile zašeptala a po krátkém zaváhání stáhla tenkou stříbrnou korunu z Thranduilovy hlavy. Z vlastní zkušenosti věděla, že spát s něčím obepínajícím čelo není dvakrát pohodlné a ty otlačeniny druhý den ráno odmítají zmizet několik hodin.
Thranduil jemně vydechl úlevou, zaklonil hlavu mírně do strany a spal dál. Teprve až dorazila do ubikací stráže a svého pokoje, tak si ale uvědomila, že třebaže se několikrát za tento bizarní večer pousmál, vlastně nikdy – nikdy – neviděla svého krále smát se.

Galion se mírně usmál a pokynul jí, když se k němu Tauriel připojila na cvičišti. Bylo časné ráno a vzduch mrazil, přesto měl králův správce na sobě jen lehkou tuniku a byl bos. V rukou měl dlouhý luk a u nohou mu ležel toulec se šípy. Ve svých medově zlatých vlasech měl několik větviček a suché listí.
„Paní Tauriel, dobré ráno.“
„Pane Galione,“ pokynula mu. „Mohu se připojit?“
„Řekl bych, že dokonce musíš. Po takové noci není nic lepšího, než si pročistit hlavu. Pít s naším pánem je těžký a namáhavý úkol.“
Tauriel se mírně zarazila a zčervenala. Nechat se spatřit odcházet uprostřed noci z králových komnat není zrovna to, o co by stála. Ale tohle byl správce Galion – oči a uši a bijící srdce paláce. „Tobě nikdy nic neunikne?“
„Ach, občas ano, ale skutečně jen málokdy. Jak ses vyspala?“
„Málo.“
Oba se mírně zasmáli. Cítila se svěží a lehká a měla nutkání zout si své boty a vyšplhat se do korun stromů, jako by byla ještě dítě (nebo pan správce), bez jakéhokoliv ohledu na počasí. Svou dobrou náladu ale musela ventilovat jinak. Zacílila mezi vzdálené stromy, kde byly rozmístěné terče. Neminula.
„Můj pán se dnes cítí poněkud znaven,“ pokračoval Galion potichu, sehnul se pro šíp a vystřelil. Jeho trefa rozpůlila ten její ve dví a spokojeně se ušklíbl.
Tauriel se znovu rozesmála a oplatila mu tu laskavost. „Vypadal poněkud znaveně, ano.“
„Ptal se po tobě posel z Ereboru. Chudák chlapíček se nepřestal rozhlížet kolem a snad si na mou věru myslel, že ho provrtáme šípy. Bofur se jmenuje. Nebo tak nějak. Pokud ho znáš, měla bys ho vyhledat.“
Bofur byl jedním z trpaslíků, s nimiž se seznámila v Jezerním městě, a který jakžtakž toleroval její přítomnost. Nebyla si jistá, jestli přežil bitvu, a vyslala tichou modlitbu k Eruovi, že tomu tak je. Po skončení svého tréninku se tedy vydala trpaslíka vyhledat.
Nebylo to tak jednoduché, jak zprvu čekala, protože Bofur se zatoulal mimo palác a potloukal se venku. Vzhledem k jeho vzrůstu splýval s opadávajícími křovinami a nebýt jeho nezapomenutelné čepice, Tauriel by jej hledala s daleko většími obtížemi.
„Mistře Bofure, zdravím!“ zvolala a vyrazila svižným během k němu.
„Aha, paní Tauriel, má úcta!“ Bofur se uklonil a smekl. Zašklebil se. „Abych řekl pravdu, docela rád tě vidím, děvenko. Říkal jsem si, jakpak jsi skončila. Jak se daří?“
„Jak jen to jde. Správce povídal, že jsi mě sháněl. Co potřebuješ?“
Trpaslík se rozpačitě zachechtal a žmoulal svou čapku v ruce.
„No, chtěl jsem vědět, jestli tě ten váš králíček nedal vsadit do žaláře. Nevypadalo to, že byste spolu vycházeli.“
Tauriel se srdnatě snažila nesmát se. V poslední době vycházela s králem nezvykle dobře, to byla pravda, ale jak Bofur naznačil, nebylo tomu tak vždy. Jeho starostlivost pro ni však byla neočekávaná a tak úplně ji nechápala, třebaže byla samozřejmě polichocena.
„Můj pán je někdy nevyzpytatelný a služba u něj nebývá jednoduchá.“
„Nemusíš říkat ani slovo navíc. Když se nad tím zamyslíš, tvůj a můj král, oba jsou naprosto stejní. Thorin… se po tobě taky ptal. Chtěl by s tebou někdy prohodit pár slov, jestli budeš mít cestu kolem Ereboru.“
Elfka přitakala, vědoma si toho, o čem by s ní Král pod horou mohl chtít hovořit. Byla poslední, kdo viděl Kíliho živého, bojovala po jeho boku a zůstala s ním do posledního dechu. Ta vzpomínka dusila a Tauriel se otočila od trpaslíka, zápasíce o další nádech.
„Najdu si záminku k cestě z Hvozdu, mistře trpaslíku,“ vydechla po chvilce.
Bofur pokýval hlavou a úkosem ji pozoroval. Pak se mírně usmál. „Kdyby všici vaši byli jako ty, třeba bychom jednou mohli i dobře vycházet. Jsme ostatně sousedi, neškodilo by to.“
„To rozhodně ne,“ zadumaně pokývala hlavou a nevědomky si přiložila ruku k srdci, jako by se snažila zahnat stále přetrvávající bolest. Kdyby všichni trpaslíci byli jako Bofur, nebo králův rádce Balin, bylo by s nimi skutečně daleko snazší vycházet.
Žel pro ně všechny, většina elfů nebyla jako ona a většina trpaslíků nebyla jako mistr Bofur, natož pan Balin.
---
AN:
Co se Světla ve stínech týká, dodám poslední kapitolu relativně brzy a tím budu považovat celou sérii za skončenou. Pardon, ale múza jednoduše odmítá spolupracovat. Doufám, že však budeme stále potkávat i u jiných příběhů :)
U Dědictví přibude první kapitola brzy, jen co ji najdu. Jsem zastánce chaotikého pořádku, takže ještě přesně nevím, kde ji mám zálohovanou.
Athelas nová kapitola potřebuje projít editací. Je zajímavé pozorovat, jak se během necelého roku mění tolik věcí, jako třeba styl. 
Jsem si jistá, že jsem chtěla dodat ještě něco dalšího, ale už si nevzpomínám, co to bylo. Inu :) Snad už jen: vše nej v novém roce a u další kapitoly (čehokoliv) brzy pápá.
Vaše Pecka :)

10 komentářů:

  1. Pobavila mě představa Legolase zpitého tak, že leží pod stolem :D On vždycky takový pan dokonalý a tohle mě úplně dostalo.
    Těším se na další kapitoly. Doufám, že se Tauriel co nevidět dostane z Hvozdu a popovídá si s Thorinem ( jsem zvědavá jestli se ta jeho závislost nevrátila) určitě si mají o Kilim co říct.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za kapitolu. Těším se na pokračování. :-D

    OdpovědětVymazat
  3. prosím kedy bude ďalšia kapitola Světlo ve stínech? veď už to bude rok...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. souhlasím.na další kapitolu jsem zvědavá jak do padne tato povídka

      Vymazat
  4. Zdravím před pár dny jsem tak ze zvyku zabrousila na tvůj web a totálně se rozzářila jak měsíček na hnoji, že jsi se zase rozepsala... Děkuji moc.
    Ačkoliv jsem očividně jediná, byla bych vděčná za nějaké pokráčku Vlků a jehňátek, poprvé jsem zkusila víc než první kapitolu crossover, většina crossoverů je ve Stmívání nebo Tolkienovi, což ani jedno nemusím. Ale tohle mě naprosto uchvátilo a Hannibala jsem si zamilovala, což mě aspoň donutilo si ho konečně začít číst...
    Upřímně, Stmívání moc nemusím, takže bych byla vděčná za pokráčko k nějakému Harrymu, ideálně Vlci a nebo tedy Dědictví, ale i tak je super, že jsi se vrátila :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, jsem velmi vděčná za nové kapitoly a moc ti děkuji. Jen jsem se chtěla zeptat jestli by bylo možné přidat třeba ke stažení nějaké z dokončených povídek (mám problémy s očima a čtení z monitoru mi nedělá dobře, takže bych si to ráda stáhla do čtečky).

    OdpovědětVymazat
  6. Výborná kapitola. těším se na další a doufám že bude brzy.

    OdpovědětVymazat
  7. naprosto skvelý příběh! kdy bude pokráčko? :D

    OdpovědětVymazat
  8. Pecko, miluju tvoji povidku a netrpelive ocekavam dalsi verse! Diky za nadhernou povidku!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Poviedka je perfektná dúfam že čoskoro napíšeš pokračovanie :)

    OdpovědětVymazat