sobota 13. února 2016

Nebelvírský had 1


Od Potterova zmizení uběhly dva týdny a od té doby byl celý Řád téměř bez oddechu na nohou. Den co den a noc co noc jej hledali, ale bez výsledku. Snape byl vyčerpaný; byl dokonce tak vyčerpaný, že se nedokázal na toho kluka ani hněvat. Pro tentokrát, snad poprvé za celý život, nebyl totiž na vině sám Potter.
Profesor se unaveně usadil do křesla před plápolajícím ohněm a zavřel oči.
Někdo se uprostřed noci vloupal přímo do Potterova domova a násilím toho kluka vyvlekl ven. Podle všeho mu vyhrožoval, že zabije celou rodinu Dursleyových, jestli nepřestane klást odpor – samozřejmě že jako typický Nebelvír Potter přestal klást odpor a od té chvíle o něm nikdo ani slůvko neslyšel.
Nebyli to Smrtijedi, protože Pán zla by si smrt svého prorokovaného nepřítele nenechal pro sebe. Vlastně Lord Voldemort nesl velice nelibě, že jej někdo předběhl, a pátral po Vyvoleném skoro ještě usilovněji než Brumbál.
Svět se jednoduše zbláznil – po fiasku na Ministerstvu kouzel všude panovala hysterie a všeobecný chaos jen nahrával tomu, kdo byl za klukovo zmizení zodpovědný.
Snape měl migrénu, ale neopovažoval se sáhnout po sklence whisky nebo lektvaru proti bolení hlavy – hned ráno musel být opět na nohou a připravený na příchod nového školního roku. Díky Merlinovi. Už nebyl nejmladší a pátrání po Potterovi bylo vyčerpávající. Snape se začínal dokonce těšit na své běžné povinnosti učitele lektvarů a špiona, protože ve srovnání s posledními zoufalými dny hledání byl občasný Cruciatus veskrze milou záležitostí.
Téměř usínal…
BUM! BUM! BUM!
S trhnutím se probral z dřímoty a posadil se zpříma. Snape se zadíval na dveře vedoucí do předsíně a pak na hodiny, které ukazovaly půl jedné v noci. Kdo to jen mohl být?
„U Merlinových vousů…“ S hůlkou v pohotovosti se zvedl a vydal se ke hlavnímu vchodu. Opatrně nahlédl kukátkem, kdo za nimi stojí, a se zamračením zjistil, že je to Lucius Malfoy – nikdo jiný neměl tak dlouhé blonďaté vlasy, a Lucius patřil k jedněm z mála, kdo věděli, kde Snape žije přes léto.
„Luciusi, můžeš mi vysvětlit o co se-“ Snape ztichl a zamžikal na svého přítele. Malfoy nebyl sám sebou, to bylo zřejmé na první pohled. Jeho obvykle perfektní vlasy byly lehce rozčepýřené, což bylo stejně tak strašné jako kdyby o komkoliv jiném lidé řekli, že se týden nečesal. Co však Snapea šokovalo nejvíce, byl fakt, že Lucius Malfoy byl namol.
Díval se na něj zarudlýma, krví podlitýma očima a ke Snapeovu zděšení to dokonce vypadalo, že je na pokraji pláče.
„Draco?“ zeptal se ustaraně. Přestože se Luciusovi podařilo uniknout zatčení i jakémukoliv stínu podezření, nezískal věštbu a Lord Voldemort si vylil hněv na Malfoyi juniorovi. Pokud Snape věděl, chlapec na tom nebyl celé léto dobře, a z toho mála, co mu jeho přítel řekl, se dalo usuzovat, že si Draco odnesl dokonce trvalé následky.
Lucius potlačil vzlyk a těžce se zapřel o zárubně. „On… Můj syn… můj syn… Seve-Severusi…“
„Pojď dovnitř, tohle není vhodné rozebírat mezi dveřmi.“ Snape zachytil Malfoye za rameno, dovedl jej do svého obývací pokoje a usadil k ohni.
„Co se stalo, příteli?“
Lucius se opřel v křesle a ztěžka dýchal. Potom upřel utrápený pohled na mistra lektvarů a promnul si hruď v místě nad srdcem. „Udělal jsem něco… něco strašného.“
Snape začal být napjatý – ještě nikdy svého přítele neviděl natolik rozrušeného, aby sáhl po sklence a takhle se zřídil. Muselo se stát něco závažného.
„Ano, pověz mi o tom.“
„Já,“ Malfoy se zajíkl, „já jsem… zabil jsem ho, Severusi! Já jsem ho zabil!“
Profesor dlouze vydechl. Potom se posadil do druhého křesla, jeho nohy jej na chvíli zradily, a opatrně se zeptal: „Draco je mrtvý?“
„Ne! Jistěže ne! Nikdy bych Dracovi neublížil! Udělal jsem to pro něj, vše-všechno pro něj!“ Teď se Lucius zhroutil a rozvzlykal se, rukama si zakrývaje oči. „Byl na tom zle, Severusi! Musíš to pochopit! On umíral! Potřebovali jsme… potřeboval jsem…“
Snape se zvedl a zmizel ve své laboratoři. Když se vrátil, nesl uklidňující lektvar pro sebe i Malfoye, a lektvar na vystřízlivění. Lucius nedával moc smysl – nebo v to aspoň Snape doufal.
„Napij se, tohle ti pomůže.“
Malfoy beze slova přijal oba lektvary a v požadovaném pořadí je vypil. Snape se pak znovu posadil a pár minut čekal, než zaberou. Změna byla na první pohled dobře patrná. Malfoy nejprve ztuhnul a vyděšeně se rozhlédl kolem sebe, jak nečekaně vystřízlivěl, a poté se okamžitě uvolnil a sesunul se v křesle, když utišující lektvar s kapičkou nebo třemi veritasera začal účinkovat.
„Je Draco naživu?“
„Ano.“ Malfoy odpověděl zcela automaticky dutým hlasem a jeho oči se vztekle zaleskly, když si uvědomil, co se stalo. Chtěl se zvednout, ale  Snape byl rychlejší a připoutal ho v křesle.
„Proč jsi říkal, že jsi ho tedy zabil?“ zeptal se místo toho a promnul si ztuhlý krk. Když jeho nejlepší přítel Smrtijed oznámí, že někoho zabil, Snape to rozhodně nebude brát na lehkou váhu. Mnohokrát své ‚kolegy‘ podobně vyslechl, a když se dozvěděl, co potřeboval, jednoduše jim upravil paměť.
Lucius pevně semkl rty, ale vzápětí přesto oznámil: „Nemyslel jsem Draca.“
Na vteřinu mezi nimi zavládlo ticho. Snape dvakrát zamrkal, vyveden naprosto z míry, zatímco Malfoy zavřel oči a do tváří se mu vlila červeň.
„Nemyslel jsem Draca,“ zasípal znovu zlomeně.
„Nevěděl jsem, že máš ještě nějakého dalšího syna, Luciusi,“ pronesl opatrně profesor. Tohle nebyl rozhovor, který očekával, a nebyl si ani jistý, jestli jej dokáže přežít střízlivý. Odzátkoval svůj uklidňující lektvar – tenhle byl bez veritasea, samozřejmě – a vypil jej.
„To skoro nikdo.“
„Řekni mi, proč jsi za mnou přišel?“
Malfoy na něj zlostně zazíral, ale byl nucen odpověď: „Už jsem to nedokázal skrývat. Měl jsi ho vidět… jeho oči… Já… už jsem to nemohl snést, dva týdny byly víc než dost, a whisky rozhodně nepomohla.“
Snape cítil účinky svého lektvaru téměř okamžitě – dovolovalo mu to udržovat klidný tón hlasu a odstup. Pomyšlení na to, že Lucius má – měl – ještě dalšího syna a zabil ho, bylo naprosto šokující.
„Proč jsi to udělal?“
Teď se Malfoy veritaseru vzpíral. Skoro půl minuty strávil tím, že se pevně kousal do spodního rtu a zatínal čelisti, ale nakonec z něj přidušeně uniklo: „Abych zachránil Draca.“ Jakmile jej ta slova opustila, z očí mu znovu vyhrkly slzy a Snape se musel odvrátit, protože nedokázal sledovat hru emocí v jeho tváři.
„Tohle by bylo daleko jednodušší, kdyby ses prostě svěřil. Nebaví mě tě tu vyslýchat, ale jestli je výslech to, co chceš, tak prosím…“ Snape si promnul pro změnu oči. Hodiny ukazoval už půl druhé.
„Svěřit se? Nadopoval jsi mě lektvarem pravdy, Severusi! To vzbuzuje opravdu důvěru…“
„Proč Draco potřeboval zachránit, a jak to vedlo k smrti tvého druhého syna? Kde jsi vlastně k dalšímu dítěti přišel?“ Snape ho rázně přerušil. Měl sto chutí ho předat bystrozorům, ale Lucius byl přese všechny jejich rozepře jeho přítel. Musel mít nějaký důvod, a přesně k němu se chtěl profesor dopracovat.
„Cissy je neplodná,“ vydechl skrze zaťaté zuby Lucius a pevně semkl víčka. Očividně mu došlo, že proti lektvaru nemá šanci bojovat, a zaťal ruce v pěst. „Před sedmnácti lety jsme se to dozvěděli. Není schopná početí, protože její vejcovody jsou přerušené. Následek laskavosti našeho pána.“
Snape zamžikal a uvědomil si, že měl pootevřená ústa. Nečekal by, že Malfoy vysloví s takovou lehkostí.
„Zkusili jsme všechno, ale proti tak černé magii byli u sv. Munga krátcí.“ Malfoy se zajíkl, těžce zapolykal a zadíval se na Snapea s hanbou v očích. „Navrhli nám… náhradní řešení. Dárkyni. Rozuměj, Severusi, Narcissa byla zlomená. Musel jsem něco udělat!“
„Rozhodně nemám v plánu ti tohle vyčítat,“ řekl na to mírně. Vzpomínal si, jak nadšený byl Lucius během Narcissina těhotenství, a jak zbožňoval Draca. „Co to má ale společného s tvým dalším dítětem?“
Lucius se odmlčel a kousl se do jazyka tak silně, že začal krvácet. Přesto musel pokračovat: „Není jednoduché někoho vhodného a ochotného naleznout. Jediným člověkem, který byl ochotný nám pomoci, byla žena, jejíž manžel trpěl stejným problémem. Dospěli jsme tedy… k výměnnému obchodu, abych tak řekl.“
„Předpokládám, že všechno bylo anonymní.“¨
„Původně ano, ale našel jsem si je. Nedovolil bych, aby můj syn skončil jako moták… I přes jisté pochybnosti jsme nakonec dospěli k dohodě, a o zbytek se postaraly adopční lektvary.“
„Upřímně, nevím co na to říct, Luciusi.“ Snape si povzdechl a začal si masírovat spánky. Malfoy po něm střelil otráveným pohledem a pokračoval, nucen odpovědět na zbytek jeho otázek.
„Letos v červnu si na Dracovi Pán zla vylil svůj hněv. To víš, byl jsi ostatně při tom.“
Profesor přitakal.
„Ukázalo se, že některé z jeho kouzel poškodilo Dracovy ledviny, a situace byla beznadějná. Podstata toho kouzla zamezovala jakékoliv možnosti na vyléčení. Museli jsme je vyjmout a nahradit jinými. Nemusím ti říkat, jak těžce se hledá kompatibilní dárce v takovém případě. Jediný… jediný kdo přicházel do úvah, byl… byl…“ Malfoy nebyl schopný pokračovat a zavzlykal.
„Jeho bratr,“ dořekl za něj Snape hluše. „Ty jsi toho chlapce znal.“
Odpovědí mu bylo jen přitakání, a Malfoy sklonil hlavu. Ovládl se ale, a s roztřeseným výdechem se narovnal. „Jistěže jsem ho znal. Copak bych ho mohl neznat? Kdybys věděl, že někde tam venku je krev tvojí krve, nepátral bys po něm, nebyl bys zvědavý?“
„Ne, ani ne.“ Už když však ta slova říkal, Snape věděl, že lže. „U Merlina, Luciusi, co jsi udělal?“
„Rozuměj, byl… byl jsem na něj hrdý, Severusi, ale i s adopčními lektvary byl jen dvojí krve.“ Malfoy se zahleděl na zem a sklonil hlavu. Mlčel skoro celou minutu, a když promluvil, bylo to tak tiše, že ho Snape málem neslyšel. „Když Draco umíral a já si měl vybrat mezi čistokrevným synem s mým jménem a mou podobou, co znám… a synem pošpiněným mudlovskou krví, kterého jsem mohl jen pozorovat z povzdálí a kterému bych nikdy nemohl přiznat pravdu… Ta volba byla jasná.“
Snapeovi naskočila husí kůže a začal mít neblahé tušení.
„Co jsi udělal?“ zeptal se hedvábně.
„Byl jsem zoufalý a jiná možnost neexistovala. Přišel jsem k němu domů, odvedl ho pryč a v jednom ze svých bezpečných úkrytů a za asistence mladého léčitele ve výcviku…“
„Jsi mu vyřízl ledviny a nechal ho zemřít.“
„Ne! Jistěže ne!“ Malfoy zasoptil a napjal se ve svých poutech. „Vzal jsem mu jednu ledvinu a postaral se o něj! Nečekal jsem ale, že bude tak slabý! Týrali ho, jeho rodina ho týrala a ten kluk byl tak špatný, že i přes veškerou snahu zemřel! Jeho adoptivní otec byl vždycky takový skrček, ani jsem se nedivil, že nemůže mít děti, ale nenapadlo mě, že jeho geny mohou z mého syna udělat nedochůdče! Když jsem prolomil adopční lektvary, už bylo pozdě! Můj syn přestal dýchat a já ho pozoroval zemřít! Zabil jsem ho!“
Zlomený, Malfoy se sesunul a začal vzlykat; zněl jako zraněné, umírající zvíře.
Snape semkl pevně víčka a zavrtěl hlavou. Nevěděl, jak dlouho tam seděl a poslouchat svého jediného přítele naříkat, příliš šokovaný tím, co mu Malfoy řekl. Nemusel se ptát, kdo byl ten chlapec; jeho instinkty mu jasně říkaly, kdo to byl.
Neznal mnoho šestnáctiletých dvojí krve, které by Lucius Malfoy mohl respektovat, ale moc dobře si pamatoval loňské léto, kdy se jeho blonďatý přítel několikrát zmínil, že obdivuje Potterovu odvahu tváří v tvář znovuzrozenému Pánu zla. Který šestnáctiletý chlapec byl už dva týdny nezvěstný?
Navíc Potter senior býval stejně jako junior malý a mrštný – rozený chytač – a pokud Snape mohl věřit Lily a jejím průpovídkám, James býval jako dítě často nemocný, což byl jeden z důvodů, pro byl tolik rozmazlovaný.
Snape těžce zapolykal, když si uvědomil tu jednoduchou a prostou pravdu: trápil mladého pana Pottera, nenáviděl ho za přesně to sebevědomé a neústupné chování, které v mladém panu Malfoyovi tak podporoval. Nenáviděl syna svých dvou nejlepších přátel – a bez sebemenšího důvodu kromě toho, že si myslel, že je Potter.
„Řekl jsi, že ho týrali?“
„Tak to zhodnotil ten léčitel.“
Oba muži byli na další chvíli zticha a pak se Snape vymrštil na nohy a chytil svého přítele za rameno. Jeho oči byly vzteky rozšířené, a zavrčel: „Kde je teď, cos udělal s tělem?“
„Já…“ Lucius odvrátil zrak. Veritaserum z něj už vyprchalo. „Zůstal na místě.“
Snape zafrkal a bolestivě mu stiskl nadloktí. „Vezmi mě tam. Musíme se o něj aspoň řádně postarat!“
„Spoutaný?“ protestoval Malfoy a zamračil se.
„Přísahám Merlinovi, jestli nás nepřemístíš hned teď, vyrvu tu adresu z tvé mysli a je mi jedno jestli z tebe potom bude slintající idiot!“
Lucius se napjal a chvíli to vypadalo, že odmítne, ale pak se s hlasitým PRÁSK oba přemístili do jednoho z Malfoyových bezpečných úkrytů. Malfoy je přemístil do malého bytu o jedné místnosti na předměstí Liverpoolu. První věcí, kterou profesor postřehl, byl zápach zatuchlé krve a dezinfekčních lektvarů podávaných u sv. Munga. Druhou věcí bylo hluboké přítmí, které v bytě panovalo, a proto rozsvítil špičku své hůlky a nechal Luciuse těžkopádně dopadnout na podlahu.
V mihotavém světle totiž byla patrná třetí a nejdůležitější věc; byt byl naprosto prázdný a v rozházené posteli se zakrvácenými obvazy, které ze sebe chlapec musel strhat, nikdo neležel.
----
AN: Máte zájem o něco dalšího?

19 komentářů:

  1. To je predsa jasné! Rozhodne áno! :D

    OdpovědětVymazat
  2. Tak samozřejmě:D Díky Ti za to, že na nás stále máš čas. Odhaduju, že není zrovna nejjednodušší po tak dlouhé době zase psát, což? Každopádně Tvá tvorba vždy potěší:D

    OdpovědětVymazat
  3. Ty si hrozná, zase začneš niečo, do čoho nás totálne namočíš a... a máš nedokončené niektoré veľmi dobré veci...

    OdpovědětVymazat
  4. Ano, prosím. :) Moc se mi líbí tvoje tvorba a už se velmi těším na pokračování. Přeji ti úspěšné zvládnutí státnic (jsem ráda, že je mám za sebou) a hodně inspirace pro tvorbu. - Piper

    OdpovědětVymazat
  5. Zatraceně! Už teď se těším na další kapitolu a je jedno k jaké povídce :-).

    OdpovědětVymazat
  6. Vypadá to zajímavě, těším se na pokračování. Ale také by bylo skvělé dopsat nějaké rozepsané povídky. Např. Dědictví - to by byla pecka milá Pecko. :-))

    OdpovědětVymazat
  7. Takže Harry MALFOY "Potter"? Tak to myslím ještě nikoho nenapadlo... Už se moc těším na další kapitolu :D

    OdpovědětVymazat
  8. Pěkný nápad! Doufám, že v tom budeš pokračovat (klidně i s delšími přestávkami) a že si tvoje povídky budou stále zachovávat tuto úroveň :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Hurááá, chcem viaccccc, veľa, prosííím

    OdpovědětVymazat
  10. Ahoj,
    povídka super... a nešlo by dokončit už rozepsané? Mě třeba chytla kniha mrtvých :)

    OdpovědětVymazat
  11. Také souhlasím, je to zajímavý začátek povídky, ale plno dalších úžasných nejsou dopsané nebo zveřejněné... a to je moc škoda. Jsou totiž taky super čtení.

    OdpovědětVymazat
  12. Samozřejmě, že mám zájem o další kapitolu! :-D

    OdpovědětVymazat
  13. Ty jo Pecko, vypadá to skvěle, ale jsem zároveň trochu otrávená, máš několik rozepsaných povídek, já vím že se ti k nim třeba nechce po roce vracet, ale to je jak nedovařené jídlo... chutná skvěle, ale člověk stejně hladový, když dostane ochutnat jen lžíci, dvě, tři.... tak doufám že to dopíšeš, případně to beru jak jednorázovky s otevřeným koncem:-) Kejt

    OdpovědětVymazat
  14. Zdravím :) narazila jsem na tyhle stránky uplnou nahodou a jsem za to ráda. Je tu spousta skvelych povidek. Tato povidka me zaujala a tesim se na pokracko ;) R.

    OdpovědětVymazat
  15. Skvělá povídka objevila jsem tvoje povídky ke konci letních prázdnin a nejvíce mě zaujala povídka Horší než smrt musím říct že píšeš opravdu skvěle už se těším na další povídku nebo kapitolu k jakékoliv povídce :)

    OdpovědětVymazat
  16. Pecko, Pecicko.

    Narazila jsem na Tve stranky (respektive byly mi doporuceny) a doslova zhltla vse zde publikovane. Moc bych si prala, abys v povidkach pokracovala, jelikoz Tvuj styl psani je jednoduse genialni (miluji Mystika, ale neodolala jsem a zhltla vse). Z kontextu jsem pochopila, ze mnohe z povidek na starem webu jsi neprenesla na novy. Prosim, byla bys tak laskava a publikovala zde i svoje stara dilka pro nas zoufale a zavisle nadsence Tve tvorby, nebo mi je zaslala na mail tereza.valcikova(zavinac)centrum(tecka)cz? Potrebuju trochu vice te drogy v podobe Tveho psani... Mas muj nesmirny obdiv, a kdybys nekdy potrebovala betareading, at uz z jakehokoliv soudku, jsem Ti k plne dispozici (vystudovala jsem bohemistiku). Preji krasny vecer a budu se tesit na Tve stare povidky, o nez Te snazne prosim. A jelikoz ses ptala, co bychom my, ctenari chteli, hluboce se primlouvam za pokracovani Harryho Lectera, to je dokonalost sama, ale prijmu s otevrenou naruci pokracovani jakehokoliv Tveho skvostu ze sveta HP zde na strankach (a budu doufat v zaslani Tvych starych povidek - pokud je nekdo z pritomnych ma ve svem drzeni, budu velmi vdecna, kdyz se o ne se mnou podeli).

    Zdravi Nancy

    OdpovědětVymazat
  17. Můj bože, tak to je síla! Ale pěkné!

    OdpovědětVymazat