9 O dobře míněných slovech

Následující dny a týdny probíhaly pro Harryho v dobře zaběhnuté rutině. Každý den cvičil rychlost a přesnost svých pohybů s nožem i hůlkou. Pokud něco vypozoroval na kouzelnících, byla to jejich závislost na magii – byli bez ní naprosto bezbranní, a to Harry kategoricky odmítal. Plně vycvičený čaroděj nikdy nebude čekat od jiného čaroděje obyčejný útok na mudlovský způsob, což Harrymu v budoucích konfrontacích rovněž dodávalo značnou výhodu.

Několikrát týdně pak pracoval na sebeobraně s otcem, který rozšiřoval jeho trénink o nové techniky a pohyby a pomáhal mu vylepšovat ty staré. Chlapec si občas četl, občas trávil odpoledne u Hermiony nebo Rona. Doktor nechal jejich krb v salonku rozšířit a připojit k letaxu.

Magie si do jejich životů pomalu nacházela cestu každý den o kousíček víc. Od pohyblivých fotografií v albech, přes letaxový prášek na krbové římse až po speciální ministerstvem podplac… tedy, ministerstvem povolené úpravy na autě v garáži.

A to nemluvě o každodenní hromádce pergamenů, která se začala objevovat na doktorově stole vždy zrána, kde se našly přehledy novinek, soupisky a bilance od Gringottů i nabídky soukromých osob.

Fascinující, jak rychle se mudla může vypracovat ze dne na den v muže, k němuž chtějí mít všichni kouzelníci otevřené dveře. Stačí jen skoupit polovinu největších novin v zemi.

K jejich zvýšenému profilu se rovněž vztahovala nutnost magicky zajistit jejich dům a zasvětit paní Weberovou do kouzelného tajemství rodiny Lewisových. Její reakce, po počátečním omdlení, byla obdivuhodná;  specializované skřetí zaklínače pobíhající celý den kolem zásobila silným sladkým čajem a domácími koláčky.

Nicméně Harry nikdy nepozval své přátele k sobě domů, vždy je vzal někam ven. Ron se cítil už jen při průchodu jejich domem nepatřičně a Hermionu by neodtáhl z otcovy knihovny, kdyby ji někdy zahlédla.

Jejich sbírka se od loňska povážlivě rozšířila. Přece jen, kouzelnický svět měl své varianty umělecky a historicky ceněných knih a doktor Lewis se rád obklopoval hodnotnými věcmi.

Život pro otce i syna plynul v příjemném tempu střídajícím fáze aktivity a odpočinku, sebevzdělávání a zábavy.

Večer před návratem do školy se v Harryho pokoji náhle objevilo jakési stvoření. Mělo velké plandavé uši, obrovské oči připomínající dva tenisáky a na sobě špinavý záplatovaný povlak na polštáře.

„Harry Pottere, pane!“ spustilo okamžitě. „Dobby vás přišel varovat! Harry Potter se letos nesmí vrátit do Bradavic!“

Po několika útrpných minutách rozhovoru, kdy mu Harry postupně vnutil všechny tři kapesníky, co měl okamžitě po ruce, a zabránil, aby Dobby svou hlavou odřel lak na skříni, nočním stolku a dveřích, stvoření zase zmizelo s posledním varováním, že velký Harry Potter Dobbymu nedává jinou možnost.

Ve škole se budou dít strašlivé věci, očividně.

Harry si prošel s otcem celý rozhovor hned několikrát, ale nedospěli k ničemu, co by z toho vágního, ale upřímného varování mohli vyvodit. Chlapec se proti vší logice dokonce začal trochu těšit, protože strašlivé věci zněly rozhodně jako příjemné zpestření jinak nudného školního roku.

„Víš co, synu? Ty vážně jsi po mně,“ otec se na něj v tu chvíli zadíval a ušklíbl se. Ostatně uběhlo jen pár týdnů od chvíle, kdy s úsměvem nakráčel do pasti, o které věděl, že je na něj nachystaná.

Druhý den dopoledne, přesněji řečeno za pět jedenáct, se Harry dozvěděl, co všechno přesně je odhodlaný domácí skřítek schopný udělat. Docela ho to pobavilo; vyústilo to v příležitost, která se nenaskytne každý den, a oba Lecterové se jí chopili s veselostí sobě vlastní.

Doktor Lewis musel vzít těsně před odjezdem na nádraží důležitý hovor z nemocnice a zdrželi se o celých 15 minut, než vyrazili.

Harry si nicméně nedělal starosti, že by zmeškal vlak. Měl sice jen pár minut do odjezdu, ale před přepážkou se potkal s Ronem a oba se na sebe zakřenili.

„Museli jsme se dvakrát vracet!“ oznámil zrzek se smíchem.

„Telefon,“ vysvětlil zvesela Harry a oba se obrátili k přepážce čelem. „Na tři? Raz, dva tři!“

Vyrazili.

Vrazili do ní.

Zastavili. S velkým randálem.

Přepážka nejenže vypadala cihlově, ona i byla cihlová a naprosto neprůchozí.

„Harry, říkal jsem vám, ať si dáváte pozor na ty vozíky!“ zvýšil táta hlas a koutkem oka sledoval nakvašeně vyhlížejícího pracovníka drah, který si je nehezky měřil.

Když zmizel, přikročil blíž a pomohl jim posbírat kufry: „Trošku nás to pozlobilo, hm? Zbytek tvých sourozenců je už na druhé straně, Ronalde?“

„Trošku nám to ujelo,“ povzdechl si Harry a zahleděl se hodiny, které právě ukazovaly jedenáctou, a promnul si krk. Stejně jako jeho otec odmítl panikařit a obrátil se na něj.

„Mamka s taťkou jsou na druhé straně!“ vykřikl Ron a zadíval se na přepážku. On panikařil rád. „Co když se nedostanou zpátky?“

„Jsem si jistý, že si nějak poradí,“ uklidnil ho doktor Lecter a jemně vyzvedl Hedviku na její místo na vrcholku Harryho kufru. Harry poznal podle lesku v jeho očích, že už se mu hlavě zrodil další plán postupu.

Chlapec byl čas od času vděčný, že je mu jen dvanáct a má právo nechat některé věci stále na svém otci. Jako třeba jak se dostat do školy, když vás kouzelný turniket odmítne pustit na neviditelné nástupiště, takže vám ujede zvláštní expres.

„Ostatně se mohou přemisťovat,“ pokračoval dál doktor a podal Ronovi Prašivku. „Přijeli jste vozem?“

„Ano,“ souhlasil Ron a dával si pozor, aby mluvil s Harryho tátou zdvořile. Bylo na něm vidět, že jeho krátký panický záchvat byl pryč, zvlášť když viděl oba dva tak klidné. „Co budeme dělat, pane doktore?“

Lecter se na mladého Weasleyho usmál. Byl to poctivý kluk, trochu lajdák, ale dobrý společník pro jeho syna. Zabavoval ho, a jak sám doktor mohl dosvědčit, Lecterům nuda nedělala dobře.

„Počkáme na tvoje rodiče u vašeho auta, a potom se domluvíme, co dál,“ mrkl na něj. „Harry, co ty o tom soudíš?“

Harry přitakal: „Nemám námitky. Jen by mě zajímalo, co té přepážce přeletělo přes nos.“

Otec mrkl pro změnu na něj. Oba uvažovali nad tím, kdopak to mohl zařídit, a oba dospěli k názoru, že nejspíše onen skřítek.

O deset minut později po krátkém rozhovoru s poplašenými Weasleyovými bylo vše domluveno a zařízeno. Chlapci se nějak museli dopravit do školy, to bylo jasné, takže Harry poslal řediteli krátkou zprávu s informací, co se stalo, a jakým způsobem to hodlají řešit.

Paní Weasleyová navrhovala, aby se k večeru přemístili do Bradavic letaxem, ale Harryho otec měl zcela jinou představu. Po krátkém telefonu s nemocnicí si vzal dva dny volno a oba hochy usadil ve svém autě.

„Neměl jsem pořádně čas vyzkoušet úpravy, které jsem si nechal udělat,“ vysvětlil panu Weasleymu. Na další půlhodinu zabředli do rozhovoru o tom, co všechno to bylo, a když se doktor chystal vyrazit, pan Weasley vypadal, že by nejraději jel s nimi.

Čekala je cesta přes půlku Spojeného království přímo do Bradavic.

Ron byl ze začátku u vytržení, protože v takovém autě ještě nikdy nejel, a Harry se nemohl dočkat, až tátovi ukáže školu a uvidí další představení. Doktor se velmi těšil, až si pohraje s Harryho profesory. Bylo by ostatně neslušné, kdyby se s nimi ani jednou nesetkal. Podle dopisů jeho syna patřili někteří mezi zajímavé případy.

Harry se pohodlně uvelebil na zadním sedadle, a když Ron po dvou hodinách cesty usnul (začalo se mu dělat z pohybů vozu zle a dostal kinedril), pozoroval tátu zkušeně řídit v rychlosti, která byla zaručeně nedovolená. Všechny další auta je ignorovala, a řidiči jim zcela automaticky uhýbali z cesty.

Jeho myšlenky jej obloukem vzaly zpět k dopisu, který před několika týdny poslal mámě, a začal se mírně usmívat. Těšil se na očekávanou odpověď.

Byl to poměrně dlouhý a opatrný dopis, k němuž přidal drobný stříbrný přívěšek špačka*.

Milá slečno Starlingová!

Jste super :D

Myslím si, že to, co se stalo na začátku července, není Vaše vina, a že jste udělala správnou věc. Vážně. Nebyla to Vaše chyba, že ten úchylácký chudák zkusil odstranit dobrého doktora, a nebyla Vaše chyba, co se přihodilo panu Krendlerovi.

Všichni jsme zodpovědní jen za svoje vlastní činy a nemyslím si, že byste měla přejímat zodpovědnost za omyly druhých, jakkoliv moc se Vám ji snaží ostatní vnutit.

Je mi sice teprve dvanáct, ale nejsem úplný idiot. Proto mám strach, že většina lidí kolem se na to nedívá úplně stejně jako já. To je důvod, proč jsem napsal.

Chci říct, že obdivuji Vaši odvahu čelit bezpáteřním zločincům, protože je to správná věc. Obdivuji Vaši sílu a odhodlání stát si za svými zásadami tváří v tvář nebezpečí i problémům s byrokratickými zákony.

Nedokážu si představit, čím právě teď procházíte, ale chci Vás ujistit, že ne všichni Vás opustili. Nejste sama, víte? I když se od Vás FBI odvrátilo a ztratilo víru ve Vaši spolehlivost a bezúhonnost.

Zvolila jste si tu těžší cestu, oproti té lehké, protože jste dobrý člověk, kterého okolnosti dostaly do nehezké situace. Možná bych Vám mohl připomenout ale jednu drobnost.

Ten ptáček… je Váš. Nenechte se srazit dolů a roztáhněte křídla.

Věřím ve Vás.

Doufám, že mi oplatíte stejně, a nepředáte tento dopis k žádnému zkoumání nebo něco takového. Jednak by nikdo na nic nepřišel, a potom, nebyla by škoda nenapsat si tu a tam pár řádků?

Jsem si jistý, že si užijeme spoustu zábavy. Bude to naše taková malá hra, písemná verze quid pro quo. Docela rád Vás poznám v soukromém životě.

Hm, začnu jako první. Nemám rád vanilkovou zmrzlinu, radši jahodovou. A Vy?:)

Pokud se rozhodnete mi odpovědět, napište svou zprávu, zalepte ji do obálky a prvního září ráno nechte na parapetu svého okna. Najde si ke mně cestu.

Srdečně zdraví Váš tajemný kamarád.

PS: Nejsem ten, kdo si myslíte. Jen ho oba dobře známe. Jste zvědavá?;) No tak, slečno Starlingová, bude to legrace!

Pá pá, H.

Přivřel oči a během chvíle rovněž usnul, ukolébán vrněným motoru a tichou klasickou hudbou linoucí se z reproduktorů. Cítil uvnitř hřejivý pocit bezpečí, a poslední, co si pamatoval, než sklouzl do klidného hlubokého spánku, byla tátova ruka, jak mu krátce spočinula na čele.

*A/N: Starling=špaček

Děkuji za příznivé ohlasy na našeho dobrého doktora, i za chválu, pod jejíž váhou se červenám :) U další kapitoly... pápá ;)