2. Zmijozel na druhou

„Ehm,“ řekl Harry a zvedl k němu oči, předstíraje nejistotu a rozpaky. Jak se konverzuje s mlčenlivými muži, kteří se tváří tak otráveně? Pokud se mu nějak podařilo profesora iritovat, rád by věděl, co udělal za těch pět minut tiché a pomalé chůze Příčnou ulicí, aby se tomu mohl vyhnout v budoucnu. A pokud je ten člověk obvykle mizerně naložený, uvažoval, proč se vůbec v první řadě rozhodl obtěžovat nás oba a pověsit se mi na krk?

1. Poprvé na Příčné

Harry James Potter neměl rád své jméno – upřímně, komu by se líbilo? Harry bylo docela obyčejné a fádní a hodilo by se ke klukovi, který je rovněž takový. James – ani to nebyla žádná extra klasa, jak občas chmurně přemýšlel. Musel být pojmenovaný po nějakém ctěném předku nebo příbuzném, který býval Jamie James – jak jinak by k němu přišel? A Potter! Pokud se nepletl, znamenalo to ´hrnčíř´ = naprosto normální příjmení… jenže.

10. Perfezione, estasi

Marcus mě následně doprovodil zpět do používanějších částí paláce a s nezvykle nadějným úsměvem odplachtil. Měla jsem tušení, že nepůjde rovnou informovat svého bratra – byl to jemný muž a věděl, že budu potřebovat víc než pár minut na to, abych se připravila Arovi čelit.

Verš druhý

Bolest zůstávala, ale zahanbující vzpomínky kvapně ustoupily do pozadí tváří v tvář novým výzvám, kterým Tauriel čelila po návratu do Temného hvozdu. S Legolasovým odchodem ztratila Lesní říše vrchního velitele stráže, a jak jí král přislíbil, tato pozice připadla jí. Přála si z celého srdce, aby tomu tak nebylo, ale její přání zůstalo nevysloveno. Neměla právo cokoliv žádat, s vděčností by měla přijmout vše, co ji v paláci čekalo – i kdyby to byla vězeňská kobka.

Prolog: Minulost se opakuje

   Když profesorka McGonagallová kontrolovala seznam studentů, k nimž je třeba přes léto zajít a vysvětlit celou tu situaci s magií jejich rodičům, poněkud šokovaně zjistila, že se na tomto seznamu nachází i jméno Harryho Pottera, jehož adresa ji následující den zavedla do Woolova sirotčince.

Verš první

Thranduil Oropherion, král lesních elfů, se nepříliš radostně zahleděl na svého oře. Zaprvé, nebyl to los, ale bílý kůň. Zadruhé, to zvíře na něj mírně vzhlíželo. Nedejte se mýlit, byl to obrovský válečný hřebec, jeden z nejlepších, které jeho lidé chovali, nicméně pro někoho Thranduilovy konstituce byl i takový skvostný kůň přece jen poněkud drobný.

Král naklonil hlavu na stranu a sledoval jej. Kůň se tvářil ublíženě.

Ztracená píseň: Úvodní slovo

Jak bývalo kdysi zvykem, velké příběhy se stávaly velkými písněmi. Zpívávaly se na slavnostech, či za teskných večerů, kdy srdce pukala bolestí nad žalem obsaženým v oněch verších, nebo naopak radostí nad světlem, které ani ten nejhustší příkrov temnoty nedokázal udusit.

Z těch dob se do dnešních dnů dochoval jen zlomek, a přece jsme se doslechli o hrdinských činech Války o Prsten i bolestných pravdách bojů, které jí předcházely. Slyšeli jsme o mocných elfích pánech a lidských králích, a dokonce i o trpaslících a pulčících. Slyšeli jsme o zlu a krutosti a o lásce a naději. Jsou to příběhy, které z paměti nevymizí a na které čas nezapomene.

Toto je přepis jedné z posledních velkých písní z dávných dob, kterou si s sebou odnesli elfští pěvci na Západ a ucho člověka ji nikdy neslyšelo a nikdy neuslyší – tak drahá je elfímu lidu. Vrhá světlo na události, které následovaly Bitvu pěti armád, a vypráví baladu o Lesním králi a paní Tauriel, přináší svědectví o vládě Krále pod horou a obnově Ereboru i Dolu, a mapuje konec jednoho věku.

---

AN: