čtvrtek 31. října 2013

Místnost 218


   James Potter se zamračil, když se zarazil na prahu malé čekárny v zapadlém koutku u sv. Munga. Přišel mu vzkaz, že se má okamžitě dostavit do budovy B, patro třetí, místnost 218.
   Od konce války před nějakými šesti lety neměl podobné bleskové akce, a očekával hezkou adrenalinovou situaci. S Voldemortovým naprosto neočekávatelným zmizením beze stopy se Smrtijedi rozprchli – ti známí se skrývali a byli pochytáni, ti neznámí se vrátili ke svým životům. Předpokládalo se, že v nějakém pěkném tichém duelu našel Pán zla svůj konec a jeho pokořitel se prostě jen nechtěl vystavit veřejnosti a dalších dvacet let se zbavovat fanoušků jako chudák Albus musel dělat po válce s Grindelwaldem.
   Je tedy pochopitelné, že byl James trochu zklamaný a znovu se podíval na číslo místnosti a sklonil hůlku, mžouraje pro jistotu ještě jednou na vzkaz. Bylo to třetí patro, budova B a tohle byla místnost 218.
   Bystrozor si nejistě odkašlal – k čemu tu potřebují jeho služby? – a pokýval formálně hlavou: „Dobrý den. Bystrozor Potter, to vy jste…“
   „Jamie?“ ozvalo se za ním a zmoklý Sírius – musel mít službu někde, kde pršelo, než se přemístil – ho dloubl do zad, než zastrčil hůlku do pouzdra. „Co tady děláš?“
   „Tichošlápku?“ podivil se a otočil se na patě, na jeho krátkém modrém plášti se zaleskl stříbrný odznak. „Co ty tu děláš?“
   Muž usazený v místnosti je znechuceně pozoroval a ztuhle se narovnal na své židli. Byl to zvláštně vyhlížející chlapík, oblečený v mudlovských kalhotách, košili a saku, ovšem s drahým hábitem přes ně. Měl tmavé vlasy, na spáncích trochu šedivějící, a pronikavé hnědé oči – něco mezi ostrou barvou čerstvě vylouplých kaštanů a podzimního červenohnědého javorového listí.
   „Och, přišel mi vzkaz, abych přišel. Tobě taky?“ odpověděl Sírius a urovnal si svou zmoklou uniformu, chystaje se okamžitě vkročit dovnitř.
   „Ne, tak vám dvěma imbecilům rovněž?“ ozvalo se za nimi a oba Pobertové nadskočili, otočili se a málem znovu tasili hůlky.
   Snape zafrkal a prosmýkl se kolem nich: „Můžete přestat blokovat vstup?“
   Uvnitř čekárny se zarazil a zahleděl se na toho muže, který se zahleděl na něj. Pár vteřin se poměřovali, a potom si kývli na neutrální pozdrav a Severus se usadil naproti němu, s výhledem na dveře.
   James a Sírius se chystali přepadnout personál nemocnice, aby zjistili, o co tu jde, když se do malé místnosti vměstnal poměrně odrbaně vypadající Remus Lupin. Zarazil se u dveří a odkašlal si, jeho příjemný nakřáplý hlas zněl překvapeně: „Dobré odpoledne vespolek. Jamesi, Síriusi… ach, ehm, Snape…“ neznámému muži kývl jen na pozdrav, který mu byl vrácen.
   „Nevíte někdo, proč…“ popostoupil do středu místnosti a jeho dva přátelé se k němu přidali, ignorujíce dva další okupanty čekárny.
   „Jsme tady?“ dokončil Sírius. „Ne, ale začíná to tu vypadat jako sjezd abiturientů, skoro. Dostal jsi taky vzkaz, co?“
   Náměsíčník přikývl.
   „Tady něco smrdí…“ James se začal tvářit podezíravě.
   „Kromě mokrého psiska…“ nadhodil Snape a ušklíbl se – jeho výraz se však šokovaně zarazil a zazíral ke dveřím. Pobertové se obrátili a jejich čelisti se málem dotkly podlahy, jak pootevřeli překvapením ústa. Neznámý muž se předklonil, aby přes ně viděl, a jeho oči se rozšířily úžasem.
   Na prahu prodléval nejistě chlapec se zvědavým výrazem ve tváři. Mohlo být mu tak pět let a bylo to nejroztomilejší dítě, jaké kdokoliv z nich kdy viděl. Měl inteligentní jiskřivě zelené oči, v nichž tančily plamínky rozpustilosti, a jeho vlasy měly ponejvíce mahagonovou barvu – v odlescích byly černé nebo naopak do červena, podle toho, jak otočil hlavu.
   „Ahoj, maličký,“ pozdravil ho pomalu Remus s hlavou na stranu a vykročil k němu, jak se James a Sírius usadili vedle cizince, příliš šokovaní jeho podobností s jistou temperamentní čarodějkou, kterou znávali, aby mohli udělat cokoliv jiného. Nikdo z nich si netroufal hádat, ale ten klučina vypadal hodně jako Lily Evansová, kterou od neočekávaného konce války nikdo z nich neviděl.
   Remus se trochu sklonil a vřele se na něj usmál. „Copak tady děláš?“
   „Albus mi řekl, abych sem přišel,“ odpověděl a zašklebil se.
   Za jeho zády si James a Sírius vyměnili významné pohledy a Severus se zamračil. Kde se motal bradavický ředitel, byly problémy – to věděli členové Fénixova řádu více než dobře. Nikdo si nevšiml nadzvednutého obočí na tváři cizince; ne že by mu věnovali nějakou pozornost, protože se zdálo, že je tam evidentně omylem.
   „Och, a co tu máš dělat?“ zajímal se Remus a nabídl mu ruku.
   Chlapec se jí okamžitě zachytil a nechal se odvést ode dveří. Chvíli neodpovídal, podmračený a přemýšlivý výraz pevně usazený na jeho dětské tváři, jak zevrubně zkoumal nejprve Remuse, potom Severuse, Jamese, Síriuse a nakonec toho neznámého.
   Zdálo se, že se mu něco nelíbí a zavrtěl hlavou. „Říkal, že tu na něj mám počkat.“
   „Říkal?“ protáhl Severus pomalu a s něčím velice podobným pobavení a briskně se zvedl ze svého místa. O jeden dlouhý krok později se sklonil před chlapcem a díval se mu do očí s polovičním úšklebkem na rtech. „Skutečně?“
   „Srábku, ne každý děcko je v pěti prolhaný jako ty,“ zvolal Sírius, ale byl ignorován a bradavický profesor lektvarů se dítěti upřeně díval do očí.
   „Zmiňoval se o čekání. Jen trošku někde jinde?“ nabídl nakonec s omluvným rozpustilým úsměvem chlapec, což si vysloužilo pobavené úsměvy od skoro všech v místnosti a zafrkání někde na rozhraní pobouření a smíchu od Síriuse.
   „Jsem Severus, a ty?“ zvedl svou dlaň přímo před jeho malý nos a hoch na ni vteřinu hleděl. Váhavě pustil Remusovu ruku a zachytil se té nově nabídnuté.
   „Já Harry Evans,“ pronesl vážně a potřásli si pravicemi. Každý přítomný, kromě dítěte, pocítil záchvěv neklidu. Lily se nezmínila, že by čekala dítě, když s ní naposledy Pobertové a Severus mluvili. Je možné, že kvůli tomuhle malému odešla z kouzelnického světa? Věk dítěte by odpovídal.
   „Hej, Harry!“ zahlaholil James ve snaze překlenout nepříjemnou chvíli. „A kde přesně jsi měl na Albuse čekat?“
   Harry se obrátil na něj a trhl rameny. „Nahoře.“
   „Netušíš, kamaráde, proč si nás sem zavolal?“ zajímal se Sírius.
   „Utni to vyslýchání, Blacku,“ napomenul ho Severus a zadíval se na ruku, kterou Harry stále ještě nepustil. Chlapcova dlaň byla ve srovnání s tou jeho velice drobná.
   Harry nevěnoval pozornost ani jednomu z nich a zahleděl se zpátky na Remuse. „Jak se jmenuješ ty?“
   Remus se usmál a pokýval hlavou: „Remus.“
   Zvědavě, chlapec se zadíval na Jamese: „A ty?“
   „Dvanácterák,“ zamrkal. „Král mezi jeleny.“
   „To není jméno,“ řekl mu Harry vyčítavě ale s úsměvem. „A on?“
   „Tohle?“ ukázal na Síriuse. „To je můj věrný vazal-“
   „Tichošlápek,“ doplnil. „Ovšem jen po vzájemné dohodě, že když já budu věrný vazal, on bude-“
   „-nevěrný nevázal,“ nabídl James.
   „A ty?“ zeptal se Harry posledního z nich.
   „A kdo tu vyslýchá?“ zachechtal se Sírius. „Jamie, nepověsíme džob na hřebík, s tímhle malým tady kolem?“
   Muž se naklonil: „Roy.“
   Pobertové se na něj překvapeně otočili – úplně zapomněli, že s nimi je v místnosti ještě tento cizinec, zatímco Snape jen nadzvedl obočí a zazíral na něj. Nicméně tenhle Roy je ignoroval a s jakýmsi překvapeným výrazem pozoroval, jak Harry pustil Severusovu ruku a odhopsal k němu.
   Strčil mu svou drobnou dlaň pod nos s nevinným úsměvem a Roy ji obezřetně vzal do své podstatně větší.
   Harry se široce zakřenil nejprve na něj, a pak na všechny další v místnosti, načež vyskočil na lavici vedle Roye a začal houpat nohama ve vzduchu. Po celou dobu těkal pohledem z jednoho na druhého, jako by si je prohlížel a hodnotil. Po několik okamžiků se zdálo, že je dokonale zneschopnil myšlení.
   Pokud tohle byl Harry Evans, každému se honilo hlavou, kde je Lily? A proč jsou tu?
   „Máš rád famfrpál?“ zeptal se najednou James a vykročil směrem k němu.
   „Jasně!“ vyhrkl nadšeně, pustil Royovu ruku a vyběhl naproti Jamiemu. Ten jej téměř automaticky vyzvedl do vzduchu a zatočil se s ním.
   „A na koštěti jsi už letěl?“ zajímal se. „Naučím tě!“
   „Bájo!“ a najednou se čekárnou rozezněl bublavý smích, jak chlapec vypískl radostí.
   „A co takhle létající motorka? Nechtěl by ses někdy projet?“ přitočil se k nim Sirius a přetáhl si chlapce k sobě. Okamžitě si jej posadil na ramena. „No?“
   „Bezva,“ okomentoval to Harry a znovu se rozesmál na celé kolo, když s ním začal vysoký bystrozor křepčit kolem, sám vydávaje štěkavý smích, pokud tedy nepředstíral, že startuje jako porouchané auto.
   „Uděláme z tebe piráta nebes,“ slíbil mu Dvanácterák a přidal se. Kroužil kolem nich a mával svým pláštěm jako křídly.
   „Postrach všech holubů a poštovních sov,“ pokračoval Tichošlápek.
   „Lepšího řidiče než je Sirius,“ Náměsíčník neodolal a zapojil se rovněž, s trochu decentnějším úsměvem a bez zběsilého blbnutí svých přátel, nicméně stejně nadšeně.
   „Jestli přežije první lekci,“ zamumlal Severus a protočil v sloup. „Položte ho na zem, než mu ublížíte!“
   „Zaklapni, Srábku, nikdo se tě na nic nep- au!“
   Harry Siriho praštil ho hlavě a jakýmsi nepochopitelným způsobem se mu podařilo z něj seskočit. Bez ohledu na svoje bezpečí se plavmo vrhl více méně po hlavě dolů a nebýt Rema, který jej okamžitě zachytil, ošklivě by se natloukl.
   „Není hezké tak někomu říkat!“ prohlásil. „Mamka by ti vypláchla pusu mýdlem.“
   Místnost okamžitě změnila atmosféru a všichni se na chlapce pozorněji zadívali. V ten moment, když se vyprostil z Remusova sevření, vypadal jako syn svojí matky, oči zlostně jiskřící, a vzhlížel k Tichošlápkovi s výtkou ve tváři, kterou dobře znali.
   „Harry!“ ozval se najednou překvapený hlas.
   Harry se na mžik oka zatvářil provinile a vzápětí se rozběhl ke dveřím, v nichž stála majestátní postava bradavického ředitele. Jako by to bylo naprosto normální – a pro Harryho evidentně bylo – zatahal ho za kanárkově žlutý hábit a pevně se chytil jeho ruky. „Ahoj Albusi!“
   Pobertové se pokusili vypadat jako dospělí lidé, Severus na ředitele hleděl vyčkávavě a Roy se nepohodlně ošil, když Brumbálův pohled padl na něj. Díval se na něj hodnou chvilku, ale poté se sklonil a zahleděl se na chlapce.
   „Neříkal jsem ti, ať počkáš nahoře, drahý hochu? Víš, jaký jsem dostal strach, když jsi tam nebyl? Prošel jsem celou nemocnici, i když mě mělo napadnout, že budeš přirozeně na tom jediném místě, kde bys být neměl,“ ke konci jeho zprvu přísný proslov zjemněl a dokonce se uchechtl a rozcuchal Harrymu vlasy.
   „Byl jsem zvědavý, mrzí mě to,“ zapípal a zabořil obličej do žluté róby, zahanben. „Promiň!“
   „Málem jsi zkazil tady těm pánům překvapení, Harry. Nechtěl bys jim zkazit překvapení, že ne?“ zajímal se Brumbál a vkročil dovnitř.
   „To ne,“ souhlasil Harry a posadil se řediteli na klín. „Víš, jsou všichni fajn.“
   „Ano, poměrně svérázná společnost, ale jistojistě fajn,“ souhlasil Albus, přičemž jeho oči nepostřehnutelně zabloudily k Royovi.
   „Co se děje, Albusi?“ zeptal se potom James, každým coulem bystrozor Potter. „Měl jsem strach, že se stala nějaká tragédie, podle toho vzkazu. Rád bych věděl…“
   „Tragédie, ano, vskutku se stala tragédie,“ Albus si povzdechl a v ten moment se Harry přestal usmívat a znovu zabořil obličej do jeho hábitu. Profesor jej jednou paží konejšivě objal, zatímco prsty volné ruky začal probírat chlapcovy vlasy.
   „Je mou nemilou povinností vás informovat, že naše drahá Lily zemřela v nešťastné autonehodě před dvěma týdny. Podle dostupných informací byla její smrt okamžitá.“
   Jeho zpráva zapůsobila v čekárně jako výbuch pumy. James zavrtěl odmítavě hlavou, oči za kulatými brýlemi rozšířené. Sirius měl pootevřená ústa a tvářil se nevěřícně. Remus ztěžka dosedl na lavici za sebou. Severus smrtelně zbledl a zavřel oči. Roy, a jeho reakci Albus sledoval nejpozorněji, těžce zapolykal a na krátkou chvíli si zaclonil oči.
   Potom, jako na povel, se všichni zadívali na chlapce v ředitelově náručí.
   „Harry odmítl jít ke své tetě a strýci, a já s ním v tomto ohledu souhlasím,“ pronesl Albus. „I Lily sama si výslovně přála, aby nebyl svěřen do jejich péče.“
   „Díky Merlinovi,“ zamumlal Severus.
   „Jsem vykonavatelem její poslední vůle, a to je také důvod, proč jsme se tu dnes sešli,“ pokračoval dál, znovu těkaje očima k Royovi. „Lily si přála, aby její syn znal a byl v kontaktu se svým otcem. Samozřejmě se nikomu nezmínila, kdo přesně to je, což mě zanechalo v poněkud nezávidění hodné situaci…“ krátce se odmlčel.
   „Vy jste jediní kouzelníci, kteří s ní měli kontakt v odpovídajícím časovém úseku,“ opatrně zvolil slova. „Pokud vám to nebude činit potíže, mí drazí přátelé, rád bych vás požádal, abyste podstoupili testy otcovství.“
   Několik vteřin po tomto sdělení bylo ticho. James se nechápavě díval na temeno Harryho hlavy a pokoušel se vstřebat, co se tu právě odehrává.
   „Otcovství,“ řekl mdle. „Kontakt?“ a otočil se na svého nejlepšího přítele: „Nechceš mi něco říct?“
   Sirius nevěnoval Dvanácterákovi nejmenší pozornost: „Remusi? Cos přesně dělal u Lil tehdy večer?“
   „Nic víc a nic míň než ty!“ ohradil se vlkodlak. Přesně čtyři vteřiny na sebe všichni tři zírali, a v těch několika vyměněných pohledech se vzájemně ujistili, že ani jeden z nich otcem není. Potom jim ale došlo vskutku děsivé poznání a najednou se zraky tří Pobertů stočily k Severusovi, jejich tváře naplněné nefalšovanou hrůzou.
   Jejich školní rival jim věnoval jen přezíravý úsměv, nicméně zachytil pohled pana Roye a smazal si tu samolibost z tváře. „Lily byla a zůstává mou nejbližší přítelkyní. Z dětství.“
   „A vy jste kdo přesně?“ zeptal se Roye James. „Nikdy jsem vás u Lil neviděl, pamatoval bych si, kdyby se zmínila…“
   Roy si prohlížel Harryho kštici s novou zvědavostí a čímsi nepojmenovatelným v očích a Albus věděl, že žádné další testy nebudou už potřeba. Ten ubohý muž dokonale ignoroval jakékoliv otázky, které by pro něj měli oba bystrozoři připravené, tak byl unesen tímto zjištěním.
   „Pane, no tak!“ vyštěkl ostře Sirius s veškerou horlivostí přespříliš ochranitelského staršího bratra, který se právě dozvěděl, že jeho nevinná sestřička už tak nevinná není. „Kolega se na něco ptal. Kdo jste?“
   „Já bych rád věděl, jak ses dozvěděl, kam se dostavit,“ poznamenal Albus a jen tak se udržel, aby svého bývalého studenta neoslovil jeho jménem. Ačkoliv se k němu dostala zpráva, kdy a kam se přijít, evidentně nevěděl přesně proč, jinak by nebyl tak překvapen.
   Dveře do čekárny se prudce otevřely a dovnitř vpadl léčitel v zeleném hábitu. „Zdravíčko ve spolek, hehe, kdo bude první?“
   „Pete!“ zahalekal James. „Tys o tomhle věděl?!“
   „Hehe, ahoj kluci, kamarádi…“ nervózně se ošil drobný mužík a vypískl, velice slabě, když pohlédl na přísný výraz ve tváři bradavického ředitele.
   Že se Albus vůbec obtěžoval ptát. Na světě nebylo nic, co by Petr Pettigrew dokázal udržet v tajnosti, natož před…
   „Tak kdo jste?“ dožadoval se Sirius vehementně.
   „Uklidni se, Blacku!“ vyzval ho Severus. „Měl by ses naučit krotit ta svá nevymáchaná ústa, než dojdeš k úrazu.“
   „Nepleť se do úředního-“
   „Co je na tvé paranoidní zvědavosti úředního?“
   Albus se jen pohodlně opřel a cítil, spíš než slyšel, že Harry se začal bavit také. Samozřejmě, že ten malý lišák slyšel celý rozhovor, takže se jen přetočil a přimhouřenýma očima naplněnýma veselím pozoroval rozvíjející se scénu chaosu.
   Jen chlapcova samotná existence byla odpovědí na jednu z otázek, které starého čaroděje trápily už šest let. Přestože neměl k dispozici celý příběh, dokázal si mnohé domyslet poměrně přesně, a zmizení lorda Voldemorta najednou nebylo zase tak nevysvětlitelné jako ještě před půl hodinou.
   Lil Evansová si dokázala prosadit svou za jakýchkoliv okolností.
   „Albusi?“ zapípal najednou Harry. „Nemohl bych si je nechat všechny? Nebo aspoň půjčovat, prosím?“
   „Jestli se ti podaří je přesvědčit, nevidím v tom problém, Harry,“ odpověděl ředitel a oba se jali znovu pozorovat hádající se muže. Harry je zkoumal se soustředěným výrazem, zatímco po sobě štěkali. Tedy, jeho otec odpovídal jakžtakž klidně, to jeho budoucí strýčkové se rozčilovali, zatímco se je všechny Remus snažil mírnit.
   „…zopakovat ještě jednou?“ vykřikl Sirius podrážděně.
   „Raddle říkal! Má vám to snad hláskovat?“ zasyčel Severus neméně iritovaně, že Tichošlápek špatně slyší zrovna tohle jméno.
   „Zmlkni, Srábku!“
   „A kde pracujete, pane Raddle…?“ vmísil se do hádky opět James s notýskem. Podle jeho výrazu byl připravený si Roye Raddlea pořádně proklepnout.
   Remus se resignovaně zhroutil na lavici a vrtěl hlavou, zatímco Roy začínal vypadat podrážděně, když na Jamieho nerudnou otázku odvětil: „Výzkum, Odbor záhad.“
   „Můžu si je půjčovat,“ oznámil Harry rezolutně Albusovi a zahihňal se.
   „Jsou ale moc hluční!“ prohodil s podmračeným výrazem a vyrazil je pacifikovat.
   Albus jej sledoval, jak se vmísil mezi hádající se dospělé, vylezl Royovi na klín a uchvátil si pro sebe Severusovu ruku, čímž oba Zmijozely úspěšně zablokoval, kdyby se jim chtělo ztratit trpělivost úplně. Položil několik nevinných otázek ohledně práce bystrozora a během toho šikovně donutil jak Dvanácteráka, tak Tichošlápka se uklidnit. Navíc mu neprozřetelně slíbili, že ho vezmou na projížďku na Siriho motorce a příští zápas Holyheadských harpyjí. Během dalších dvou minut vymámil ze Severuse příslib, že mu udělá bublifuk s duhovými bublinami, které prasknou až po půl hodině (stačilo jen pozměnit recepturu roztoku), a ze svého otce zmrzlinu a návštěvu Krucánků a kaňourů ještě dnes odpoledne.
   Starý ředitel zavrtěl hlavou. Tak se zdálo, že i Harry Evans si dokáže prosadit svou za jakýchkoliv okolností.

3 komentáře:

  1. Tak toto je vskutku dobré, škoda že jednorázovka. Třeba jednou natoto napojíš :)
    Jinak úplně dobře píšeš, jen tak dál...

    OdpovědětVymazat
  2. Super ale lepšie by to bolo na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  3. Skvelá minipoviedka! Ten Roy mi došiel až neskôr, ale pobavil poriadne:-D. Lily vyzerá na peknú slizolinčanku, Harry je úžasný malý človiečik. Keby z tohoto niekedy bolo veľdielo, určite by patrilo medzi originálne superpoviedky:-D. Ale aj ako jednorázovka to má ten pravý šmrnc. Som rada, že som na to natrafila.

    OdpovědětVymazat