Odpoutaná

   Bellatrix se zastavila ve stínu u dveří a její oči přelétly celou délku tanečního sálu pod ní, hodnotíc každého neznámého mladíka, který se nacházel v místnosti.

   Jako první jí pohled padl na vysokého muže u paty schodiště, který k ní stál otočen zády plně zabraný do hovoru s několika jejími známými. Krátký okamžik si prohlížela jeho štíhlou postavu, široká ramena a dokonale uhlazené, krátce střižené černé vlasy, než se její oči přesunuly dál.

   Dnes se měla poprvé seznámit se svým budoucím mužem. Rudolfus Lestrange měl být podle slov jejích rodičů mladý, na kouzelnické poměry, a dobře zaopatřený čistokrevný kouzelník. Bella přijala oznámení o svém sňatku s klidem, koneckonců čekala zasnoubení už před několika lety, ale nemohla se zbavit vtíravé myšlenky, jestli její muž bude alespoň trochu pohledný… ne že by na tom zase tolik záleželo.

   Znovu se zahleděla na další krátkou vteřinu na muže u paty schodiště, který si získal její pozornost jako první. Mohl by on být…?

   Naklonil hlavu na stranu, jako kdyby si protahoval ztuhlý krk, a otočil se. Bella nezamrkala, když se neomylně zadíval přímo na ni, vyčkávající ve stínech u vstupních dveří, doposud neviděnou všemi těmi veledůležitými hosty.

   Měl světlou pokožku, možná až nezdravě bílou, ale jeho černé oči ani v nejmenším nenaznačovaly, že by trpěl nějakou nemocí, naopak. Byly jiskřivé, uhrančivé, plné něčeho, co Bellu na okamžik paralyzovalo; její srdce vynechalo úder, po zádech jí přejel mráz a neidentifikovatelný strach způsobil, že se zachvěla.

   Výraz v jeho tváři se z iritovaného obrátil v mírnou zvědavost a následně skryté pobavení a nadzvedl tázavě obočí – a byl to právě ten pohyb, který přerušil její trans. Nutno podotknout, že se nezačervenala, ani neusmála, nic podobného. Hrdě vykročila ze stínu, s pohledem stále upřeným do jeho hezké tváře, a znovu se na pár okamžiků zastavila na samotné hraně prvního schodu, aby měla společnost dostatek času postřehnout její přítomnost.

   Její rodiče byli velice respektovaní mezi kouzelnickou veřejností a obdržet pozvání na jeden z jejich večírků se považovalo za velikou čest. Vznešený dům Blacků byl velkolepým sídlem a každá jednotlivá maličkost ve výzdobě byla sama o sobě mistrovské dílo, takže každý prahl alespoň po možnosti pokochat se pompézní dekorací, nemluvě o možnosti pobýt ve výborné společnosti vhodné k navazování obchodních i dalších vztahů, ochutnání skvělé kuchyně a poslechu vynikající hudby k tanci.

   Odtrhla oči od toho cizího muže, vyhledala své rodiče, krátce jim kývla na pozdrav a začala majestátně sestupovat dolů po tmavě zeleném koberci. Pro dnešní večer jí matka vybrala prosté černé šaty s vysokým límcem až ke krku, dlouhými rukávy a sukní po kotníky, přesto získala pozornost každého přítomného muže. Pozornost, kterou neoplácela, oči přísně upřené před sebe a bradu vztyčenou. Nesmí zahanbit rodinu nevhodným chováním.

   „Bello, okouzlující jako vždy,“ pozdravil Lucius, její budoucí švagr, a políbil jí ruku, zatímco jeho stejně blonďatý otec jí jen stroze pokynul.

   Studeně se na ně oba usmála a prohlédla si jejich malou skupinku.

   Abraxas nevypadal příliš dobře, měl temné kruhy pod očima a působil vysíleně, na rozdíl od energií kypícího Liciuse s křivým úsměvem na rtech. Vedle Malfoyů stál samozřejmě ten muž s uhrančivýma očima, teď se tvářící poněkud znuděně. Při pohledu z větší blízkosti se ujistila, že je vskutku velice hezký, ale není to vyloženě žádný mladík – mohl být ve věku Malfoye staršího, něco mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti. Nevzhledný tmavovlasý muž, o pár let starší než ona, stál kousek stranou a bez zájmu zíral na hosty a tančící páry.

   Upřela pozornost zpět na toho pohledného pána ve snaze se rozvzpomenout, zda-li jej někdy předtím neviděla, ale bez úspěchu. Neznala ho, což bylo s podivem, protože si doteď myslela, že alespoň letmo zná každého, kdo by se u jejích rodičů či jejich známých zapsal natolik dobře, aby obdržel pozvání na dnešní bál.

   Zachytil její pohled a trochu sklonil hlavu, aby jí snáze hleděl do očí, s mírně nadzvednutým levým koutkem. Bella mu čelila po několik okamžiků bez zachvění, což si vysloužilo několik kvapných, šokovaných nádechů od všech přítomných mužů, až nakonec Abraxas vztekle zavrčel:

   „Skloň oči, hlupačko!“

   Bella sebou trhla a hněvivě se obrátila k němu, ale postřehla napříč místností matku, takže sklonila hlavu a celý její hrdý postoj zmizel, jako kdyby nad ní Abraxas vyslovil kletbu. Nesmí zahanbit rodinnou čest svým jednáním a být vzdorovitá vůči hlavě rodu Malfoyů, ne když je svatba jeho dědice s její nejmladší sestrou na spadnutí… V konfrontaci se starším musí ukázat poslušnost, jako správně vychovaná dcera svých rodičů hodná svého jména…

   Její postoj vyjadřoval náhlou pokoru, ale kdyby se někdo podíval pozorněji na její napjatou čelist a ztuhlost jejích zad, věděl by, že je to pokora vynucená, předstíraná…

   „Dovol mi ti představit svého přítele: toto je Rudolfus,“ odkašlal si Lucius a ukázal na svého tmavovlasého společníka. Bella zvedla oči ze země a zahleděla se na něj, stejně jako on se zadíval na ni.

   „Slečno Blacková,“ řekl laxně.

   „Pane Lestrangi,“ odtušila bez zájmu. Ve srovnání s mužem naproti ní, jehož oči se na ni nyní upíraly se zvědavostí a znepokojující intenzitou, byl Rudolfus uboze nudný, bez jiskry, bez čehokoliv, co by vzbuzovalo jen špetičku zvídavosti, co by ji donutilo o něj vůbec zavadit očima…

   „Tom Raddle,“ řekl vzápětí neznámý a uchopil její ruku do své a stejně jako Lucius si ji přiblížil ke rtům. Na rozdíl od mladičkého, sotva plnoletého blonďáka, který jen políbení naznačil, jak se sluší a patří, Raddle se svými rty skutečně dotkl hřbetu její dlaně.

   Narovnal se a její ruka zůstala v jeho dlani uvězněná, stejně jako Bella samotná byla polapená jeho očima. „Zatančíme si.“

   Neodporovala, když ji uchopil za loket a odváděl doprostřed parketu, stále ještě šokovaná jeho nedostatkem vychování. Nesluší se, aby skutečně políbil její ruku! A užaslé pohledy, které jejím směrem vysílali všichni tři páni ze svého místa u schodů jí přidělávaly starosti.

   Uchopil její dlaň do své, zatímco jeho druhá ruka sklouzla k jejímu pasu a začali tančit. Bella se dívala někam nad jeho pravé rameno a pokoušela se ignorovat jeho upřený pohled.

   Podle chování Malfoye staršího usoudila, že je hrubým prohřeškem dívat se Raddleovi do očí, ale nepodařilo se jí přijít na důvod proč. Nebylo to přece stejné jako s poslušností, ne? Bella se nesměla dívat do očí svému otci, jako hlavě rodiny, aby vyjádřila respekt a skutečnost, že je mu podřízená, stejně jako musela být ona tím, kdo skloní pohled, dojde-li k rozporu mezi ní a někým starším z rodiny…

   Zvláštní, Abraxas Malfoy se cítil podřízen tomuto muži, ale Bellatrix si nedokázala představit nikoho dostatečně bohatého a mocného, aby se mu Malfoy klaněl. Jedině snad…

  Ostře se nadechla a zahleděla se přímo na něj. Hloubka jeho očí ji pohltila, jako kdyby se propadla do černé propasti. Zkrátil vzdálenost mezi nimi, jejich těla se téměř dotýkala, a sklonil se.

   „Bystrá dívka,“ zašeptal jen milimetry od jejího ucha a tělem jí projel záchvěv nad jeho tichým hlasem; kladl zvláštní důraz na sykavky.

   Pomalu se zase narovnal, ale zůstal znepokojivě blízko, oči znovu upřené do těch jejích,  a Bellatrix nevěděla co říct, takže mlčela a nechala se unášet hudbou a jeho pohledem. Cítila, jak se svět kolem ní rozplývá, jak všechno ostatní kromě něj mizí, cítila slabý tlak ve své mysli a dovolila mu vstoupit do jejích myšlenek, do jejího nitra. Ostatně nikdo by si nedovolil odporovat.

   Unikl jí slabý bolestný vzdech – nebyl jemný, nebyl ohleduplný, s brutální silou zaútočil, i když se vzdala, a pohyboval se jejími vzpomínkami nešetrně, zkoumal její nitro bez milosti, odhaloval její nejskrytější přání a nejtemnější touhy, až se po mučivě dlouhé chvíli stáhl, zanechávaje její duši zraněnou a krvácející.

   „Taková síla, oheň,“ zašeptal znovu a s lehkostí přejížděl rukou po její páteři nahoru a dolů, téměř konejšivě. Jeho další slova, pronesená vroucně, jako kdyby promlouval k milence, zmírnila její bolest, ošetřila čerstvé rány na jejím nitru: „Máš schopnosti, které by ti měli závidět! Měli by tě obdivovat, měli by před tebou mít úctu! Jaká škoda, jaká hanba! Drží tvou sílu spoutanou a tvého ducha uvězněného, Bellatrix, upírají ti právo být tím, kým jsi byla zrozena být, Bojovnice.“

   Díval se na ni a ona mu hleděla do očí, do dvou černých tunelů, které vedly do míst, která si nedokázala představit a která by ji měla děsit. Neděsila však.

   „Ukážu ti víc, dám ti víc než oni,“ šeptal dál. „Znám věci, o kterých se ti ani nesnilo, vládnu silám, které jsi ještě neviděla. Je toho tolik, co bys mohla dokázat, o tolik víc, co život nabízí! Stačí se jen rozhodnout, jestli jsi ochotná podvolit se svému temnějšímu já, jestli nemáš strach přijmout, co nabízím…“

   Jeho hlas byl podmanivý a Bella zatoužila mu podlehnout. Měl pravdu. Nikdy se nemohla zhluboka nadechnout, nikdy necítila svobodu – svázaná neustálými pravidly, nařízeními, dekorem, proti nimž se její samotná duše bouřila zas a znovu… toužila dosáhnout až ke hvězdám, ke své jasné jmenovkyni a dál, nedržet se při zemi, poslušná a zkrocená jako domácí skřítek…

   „To je ono, má drahá, tomu říkám odhodlání,“ pochválil ji, rozechvívaje její tělo ve svých pažích. Viděla na jeho rtech jemný krutý úsměv, když se trochu odtáhl a pozoroval ji.

   Nepřestali tančit a Bella si uvědomovala nějakou svou částí, která zcela nestačila podlehnout charismatické, opojné přítomnosti svého společníka, že jejich blízkost a nápadné důvěrnosti musí vzbuzovat pobouření. Ale na tom nezáleželo. Už ne.

    Jeho dlaň a dlouhé prsty nepřestávaly putovat po Bellatrixině těle, a najedou upustil její ruku a oběma pažemi ji k sobě přitáhl, už mezi nimi nebyl ani milimetr volného prostoru. V ten okamžik všechno utichlo – hosté přestali tančit, hudba hrát, všichni vyvedení z míry co za nepřístojnost se to děje. To bylo neslýchané, nestoudné!

   „Pojď se projít,“ nařídil jí a najednou byla odtažena z dosahu všech těch pohledů, zrovna, když se začaly ozývat pobouřené šepoty.

   Prostorná terasa, na níž se Bellatrix s Raddlem ocitli, byla slabě ozářená několika zakouzlenými lampiony a vzduch byl mrazivě chladný. Stále napůl v transu se Bella začala chvět zimou a její mozek se pomalu prodíral clonou, kterou, jak se zdálo, na ni její společník uvrhl.

   Až do chvíle, než se opět ocitla v jeho náručí a mírně zardělá k němu vzhlédla.

   V mžiku si vzal její rty – stejně jako její mysl, i teď byl agresivní a dravý a v tom polibku nebylo nic jemného ani romantického. Hluboko v jeho hrdle zabublal potěšený smích, když po krátké chvilce Belle uniklo bolestivé zasténání, mísící se však s rozkoší.

   A najednou se odtáhl a uvolnil ji ze svého sevření, vytáhl kapesník a otřel si ústa zkřivená v úšklebku. Naposledy si prohlédl dívku, která upoutala jeho pozornost, a jedním dlouhým prstem rozetřel krev z jejích rtů po bělostné tváři.

   „Zachutnala ti krev, drahoušku?“ zeptal se jen. Bellatrix se zachvěla po tím dotekem a zachytila jazykem kapku rudé tekutiny, než stačila skanout k zemi, pohled stále upřený k tomu muži. Její oči zářily světlem, které bylo třeba podporovat, byl to počínající jas nepříčetnosti. „Líbilo se ti to?“

   U vstupu na terasu se objevilo několik siluet, ale její rodiče se neodvažovali – nebo ani nemohli – překročit práh a zasáhnout. Jen přihlíželi, pohoršení ve tvářích a strach v očích. Jediným slovem, jediným svým činem mohla Bella zatratit celou jejich rodinu, uvrhnout je do kruté nemilosti Zmijozelova dědice.

   Ona ale němě přikývla a její tvář se málem rozpůlila v širokém úsměvu, který nikdy předtím nesměla ukazovat, protože byl příliš nedůstojný někoho jejího rodu. Tentokráte se z jejích rtů vyřinuly rubínové kapky a začaly kanout k zemi, na což však nedbala. „Moc.“

   „To je dobře,“ přikývl a věnoval jí jeden ze svých okouzlujících úsměvů, v jeho černých očích bylo možné spatřit krátký červenavý odlesk. „Potěšila jsi mě. Velice.“

   Hrdě se napřímila a přitakala. Pomalu si začínala uvědomovat tíhu pohledů, které na ně upírala rodina. Neznepokojena pohodila hlavou ve vzdorovitém gestu a nepřestala se dívat na Raddlea.

   „Udělám cokoliv, abych tě potěšila… můj pane,“ řekla a odměnou jí byl další pobavený úsměv, slibující mnohé. Bella se nedokázala nezachvět v očekávání toho, co vše jí ten muž může dát, čemu ji naučit.

   Ten polibek prolomil jakousi hráz, dovolil jí oprostit se od všech pout, jež ji svazovala, dal jí ochutnat špetičku zakázaného, zlého, sladkého… a Bella chtěla víc. Raddle jí ukázal možnost uniknout ze života, který nenáviděla, zbavit se omezení, která ji dusila, nabízel jí příležitost jednat, jak by nikdy jednat nemohla.

   Nikdy nevěřila na lásku, vášeň, byla smířená s životem bez ní a jeho nudnou fádností. Jeden okamžik to vše změnil a najednou ji měla přímo před sebou, na dosah. Bellatrix nenamítala nic proti cestě do zatracení, do temnot, nechtěla protestovat, protože to byl Lord Voldemort, kdo ji vedl.