čtvrtek 31. října 2013

Poslední přání

 

  Každý se usadil na své místo a v tichu, které zavládlo v Brumbálově pracovně, by dopad špendlíku na jemný koberec zněl jako ohlušující rána. Albus se zkoumavě zahleděl na dva mladé muže před sebou.
   Jedním z nich byl Harry Potter, jenž stěží mohl být nazýván mužem. Nebylo mu ani sedmnáct!
   Tvářil se, jako by mu bylo nevolno, a jeho obvykle jasné zelené oči byly pohaslé, orámované temnými stíny po probdělé noci. Pohled držel nepřítomně upřený na desku stolu před sebou, čelisti pevně stisknuté, ruce na kolenou zatnuté v pěsti. Na židli seděl poněkud strnule, záda rovná, úzká ramena napjatá. Nesl na nich tíhu světa a vyrovnával se s tím úkolem obdivuhodně – a Albus litoval, že mu předložil další výzvu, s níž se hoch musí popasovat.
   Severus Snape, naproti tomu, zcela přesně nemohl být nazýván mladíčkem, ale viděno z Brumbálova úhlu pohledu, ještě mladý byl. Každému v Albusově věku museli všichni ostatní připadat takoví; příliš mladí a příliš nezkušení pro válku, jež právě probíhala.
   Profesor lektvarů působil stejným dojmem jako obvykle – ustavičně napjatý, neustále ve střehu, připravený během mžiku k úniku či útoku. Albus v jeho postoji nezaznamenal žádnou změnu oproti normálnímu stavu, jako kdyby na něj zpráva, kterou jim včera večer oznámil, neměla sebemenší účinek. Jeho výraz byl tradičně nerozluštitelný a jeho pohled nevyzařoval nic než chladnou přezíravost vůči všem a všemu, třebaže jeho rysy byly strhané více než obvykle.
   Jejich nepřátelské mlčení vyjadřovalo přesně, co si o nastalé situaci myslí.
   „Harry, drahý hochu, spal jsi dobře, doufám?“ zeptal se ho.
   Harry se na něj zadíval a smutný úsměv se mihl přes jeho rty: „Ano, pane.“
   Oba věděli, že lže, ale stejně to byla pouze řečnická otázka, na níž by nebylo slušné odpovědět záporně, třebaže by to byla odpověď pravdivá. Harry strávil uplynulou noc s očima otevřenýma a s tupým bušením v hlavě, v marné snaze vyrovnat se s tím, co před něj bylo večer předloženo.
   „Severusi, chlapče, ty také, že?“
   „Jistě, pane řediteli,“ potvrdil i Snape tónem, jenž přesně vyjadřoval, co si myslí o zdvořilé konverzaci. Albus ale věděl, že i on lže – měl k ruce nespočet informačních zdrojů, díky nimž zjistil, že Severus nespal skoro vůbec.
   „To je moc dobře, chlapci,“ poznamenal ředitel a těkal očima z jednoho na druhého. „Měli jste dost času popřemýšlet o…“
   „Nepřipadá v úvahu,“ zavrčel Snape.
   „Nikdy!“ štěkl Harry v tu samou chvíli.
   Harry se obrátil ke Snapeovi a měřili se nenávistnými pohledy.
   „Ale chlapci…“ začal Brumbál.
   „Ne!“ vykřikl Harry a veškerá strnulost jej opustila, jak se obrátil zase na Brumbála. Cítil tepání krve v hlavě a jen silněji zaťal pěsti. Málem vyskočil na nohy, ale udržel se, protože periferním viděním postřehl, jak se Snape nebezpečně pohnul, jako by sahal pro hůlku.
   „Jak už jsem řekl před okamžikem, nemíním se nad touto nesmyslností ani pozastavovat, natož přemýšlet nad její realizaci,“ poznamenal Severus a ostentativně si urovnal rukáv. Hůlku nosil v pouzdře na levém lokti, takže Harry nebyl zase daleko od pravdy.
   Nutkání proklít se vzájemně bylo velice, velice silné.
   „Zamyslete se nad sebou, pánové,“ řekl tentokrát přísně a autoritativně Brumbál. Říct o řediteli, že ztratil trpělivost, by nebylo zcela přesné, neboť Albus měl trpělivost takřka nekonečnou, ale někdy nebylo na škodu ukázat, s kým mají tu čest. Nebyl přece jen považován za nejmocnějšího kouzelníka současnosti pro nic za nic. Měl moc a jeho slova by neměla být brána na lehkou váhu. „Měli byste se propadat hanbou, co by vašemu chování jen řek…“
   „Cože?“ ozval se Harry zmateně. „Nic jsem neudělal!“
   „Och, jste nebetyčný pitomec, stejně jako váš otec, Pottere, když ani nepoznáte citové vydírání!“ zavrčel Snape a věnoval klidný pohled řediteli. „Na rozdíl od toho idiotského děcka, já to poznám, Brumbále, a buďte si jistý, že se vámi do ničeho takového nenechám zmanipulovat.“
   „Co by tomu řekla tvoje maminka, chlapče?“ zeptal se Brumbál důrazně a díval se upřeně na Harryho, přičemž naprosto ignoroval Snapeův proslov.
   „Co si myslíš, že by řekla tvému chování? Odmítneš její poslední vůli? Její poslední přání? Přání svojí maminky, která ti dala život? Která ten svůj obětovala jen pro tebe? Pro tvoje dobro, drahý Harry? Odmítneš vyplnit jedinou maličkost, kterou po tobě žádá?“ naléhal a jeho pohled byl velice intenzivní. Harry zčervenal a odvrátil oči.
   Snape si povýšeně odfrkl, což se ukázalo jako netaktické, neboť poté se Brumbál upřeně zadíval na něj.
   „Severusi…“ začal stejně vemlouvavě, možná ještě víc, protože přimět Snapea k nějakému citovému pohnutí bylo o dost těžší než vsugerovat rybě, aby se utopila.
   „Ani to nezkoušejte,“ varoval ho profesor chladně a začal se zvedat.
   „Budeš tu sedět a budeš poslouchat, Severusi!“ přikázal ostře Brumbál a Snape shledal, že se opět posadil a nemůže se nijak bránit.
   „Lily se musí obracet v hrobě! Zamysli se nad sebou, mladý muži! Vždy v tebe měla důvěru, kterou jsi zklamal! Měla v tebe důvěru tak velikou, že si přála, abys to byl ty, kdo se postará o její dítě. Jejího syna! Dlužíš jí to, Severusi, ty víš, že jí to dlužíš. Copak dokážeš odmítnout s klidným svědomím?“
   Snape nemohl odtrhnout pohled a Albus s uspokojením shledal, že v něm skutečně rozdmýchal nějaké ty emoce. Sice mu nebylo příjemné, že se uchýlil k argumentaci tou nejpalčivější skutečností, totiž jeho zradou, ale neviděl jinou možnost, jak Severuse donutit, aby alespoň začal přemýšlet…
   Bolest z jeho tváře po krátké chvíli zmizela, nahrazena hněvem.
   „Zapomínáte na jednu maličkost,“ zasyčel Snape nebezpečně. „Spoléháte se, že nějaké svědomí mám…“
   Brumbál jej po několika vteřinách mrazivého ticha uvolnil a profesor se okamžitě vymrštil na nohy a odkráčel ke dveřím. Nakonec se zastavil a obrátil se k nim: „Tímto tuto pošetilost považuji jednou a provždy za vyřízenou!“
   Harry na to vyjeveně koukal, načež se zadíval na Brumbála.
   „Stejně by to nefungovalo, pane,“ řekl a pokusil se na něj povzbudivě usmát. Měl dojem, že je ředitel až příliš zklamaný tím, jak celá ta záležitost dopadla, i když Harrymu výsledek skvěle vyhovoval.
   „Myslím tím, i kdybyste ho k té adopci donutil,“ nedokázal potlačit znechucené zachvění, „nic by to nezměnilo. Nesnáším ho a on mě. Mohl být nejlepším přítelem mojí maminky, mohla si přát, aby to byl on, kdo se o mě po její smrti postará… a sakra, možná by to i vyšlo, pane… jenže to by se ten zatracený dopis nesměl v tom bordelu na ministerstvu ztratit na dlouhých 15 let!“
   Albus pozoroval Harryho a oplatil mu nešťastný úsměv, zatímco za sebou zavíral dveře. Kdepak, skutečně to byl obdivuhodný chlapec! Ne, obdivuhodný mladý muž, opravil sám sebe.
   ***
   Brumbálova slova v něm hlodala po zbytek dne, dokonce vynechal i oběd, aby se vyhnul konfrontaci se Snapem. Bradavický hrad byl opuštěný, protože na vánoční prázdniny odjeli skoro všichni domů nebo k rodině. Nebylo se čemu divit – uprostřed války s Voldemortem byly chvíle, kdy mohla být rodina pohromadě, velice vzácné.
   Harry letos odmítl jet do Doupěte, protože by Weasleyovi nerad vystavil nebezpečí svou přítomností, a rovněž nechtěl strávit ani minutu na Grimmauldově náměstí, sžírán vzpomínkami na loňské svátky a na Síria, kdy mohl ještě doufat v něco hezkého.
   Teď mu moc důvodů k doufání nezůstávalo. Ztratil jedinou osobu, kterou by mohl a chtěl hrdě prohlašovat za člena své rodiny, a dozvěděl se, jaký ho čeká osud. Může se buď nechat zabít, nebo se sám stát vrahem. V současnosti je ta první možnost pravděpodobnější, dokonce – Merline, ochraňuj jej – se všemi těmi katastrofami na krku i lákavější…
   Cítil se vážně mizerně, ale snažil se předstírat sílu, kterou od něj náhle všichni očekávali, snažil se být veselý, pro své přátele, protože teď měl už jenom je. Snažil se tak moc, ale měl dojem, že je to marná snaha. Cítil, že sám sobě pomalu uniká, že už brzo to nezvládne; hrát optimistu, když tuší, že jej čeká smrt…
   A potom se objevila poslední vůle jeho maminky! Jako by toho neměl dost, s čím se musí vyrovnat… Ještě tohle! Vědomí, že nedokáže vyplnit její poslední přání, tíha faktu, že ji zklamal… Kdyby jen Brumbál dnes mlčel. Samozřejmě, že Harry si tohle všechno říkal už sám uplynulé noci, ale nakonec sám sebe přesvědčil, že tohle po něm ani maminka nemůže žádat. Okolnosti se změnily a z jejího kamaráda je pěkný bastard, který strávil uplynulých pět let a půl ponižováním jejího syna…
   Proč mu musel ředitel vmést do tváře jeho vlastní myšlenky?!
   Na večeři sešel z věže s jistou nechutí, ale už dál nedokázal vzdorovat hladu. Na hradě bylo všehovšudy pět lidí, z toho Harry jediný student, takže bylo poměrně hloupé jíst u oddělených stolů. Harry se opravdu netěšil na Snapea ve své blízkosti; seděli sice na opačných koncích stolu, ale i tak to chlapci dnes připadalo až příliš blízko.
   Nesmírně se mu ulevilo, když zjistil, že se profesor na večeři nedostavil, a dokonce se váhavě zapojil do přátelské konverzace s McGonagallovou, Brumbálem a Hagridem. Byl opravdu rád, že ředitel nevytáhl téma, o kterém mluvili ráno, a s radostí se vrátil do věže.
   Vydržel tam ale jen pár minut, protože bezútěšnost prázdné společenské místnosti a tiché ložnice mu vrátila nepříjemné myšlenky v plné síle. Navlékl se tedy do bundy, vyhrabal poctivé zimní boty a vyrazil na procházku. Do večerky mu zbývaly ještě dvě hodiny, takže si zajde ven.
   Venku mrzlo, ale nebyla příliš zima. Brodil se po kolena ve sněhu s úmyslem prohlédnout si jezero – možná by si mohl zítra zabruslit, jestli je led dost pevný. McGonagallová by mu mohla poradit s přeměněním některých starších tenisek na brusle, nebo by mu třeba pomohl Brumbál… a v nejhorším, zatraceně, by si poradil sám. Není přece tak tupý, ne?
   S největší opatrností vstoupil na zamrzlou hladinu a váhavě se začal procházet po okraji. Bylo od něj pěkně nezodpovědné vypařit se k večeru z hradu a navíc provádět zrovna tohle. Kdyby se pod ním prolomil led, mohl by se utopit a nikdo by ani nezjistil, co se vlastně stalo.
   Pochmurně se rozesmál, znělo to trochu duševně nevyrovnaně, když si představil, že by jeho nafouklou mrtvolu našli někdy na jaře, teprve až by povolily ledy.
   „Copak tě pobavilo, drahý chlapče?“ zajímal se Brumbál ze břehu a Harry se překvapeně otočil a prohlížel si ředitelovu postavu v křiklavě oranžovém zimním plášti.
   „Nic, pane,“ zavrtěl hlavou a zamířil přímo k němu. Zítra musí pro začátek odhrnout sníh z plochy, na které bude bruslit…
   „Předpokládám, že máš jistě nějaké dobré vysvětlení, proč se v noci potloukáš po zamrzlém jezeře, místo abys byl v teple nebelvírské věže,“ pravil jemně Brumbál a bez vyzvání Harrymu podal kouřící hrnek čaje. Harry si jej zaraženě převzal a upil. Byl dobrý.
   „Děkuju, pane,“ zamlaskal, možná by ubral trochu cukru. „Říkal jsem si, že bych si zítra mohl zabruslit, tak zkouším led.“
   „To není vůbec marný nápad, Harry!“ pochválil jej Brumbál. „Máš brusle?“
   „Doufal jsem, že si je přeměním“ pokýval Harry hlavou. „Neznáte na to nějaké kouzlo?“
   „Rád ti s tím pomohu, stav se zítra u mě v kanceláři.“
   Harry znovu kývl. „Díky, pane, to bude skvělé.“
   Brumbál ho vteřinku pozoroval a poté mu dal otcovsky ruku kolem ramen. „Musíš se tu příšerně nudit, chlapče!“
   „Ne, to ne,“ ujišťoval ho Harry rychle. „Vůbec se nenudím…“
   „Vůbec, jistěže,“ souhlasil s jiskřičkami v očích. „S Weasleyovými a slečnou Grangerovou bys prožil krásné Vánoce. Je od tebe velice obětavé, že jsi tu zůstal sám, abys je neohrozil, Harry.“
   „Ehm, ani bych neřekl, pane. To je přece samozřejmost… nechtěl bych, aby se jim něco stalo jenom kvůli tomu, že jsou na mě hodní.“
   Na několik okamžiků mezi nimi zavládlo příjemné ticho a Harryho výraz se stal poněkud vzdáleným, jak se mu proti jeho vůli opět vrátila ředitelova slova z dnešního rána.
   „Pověz mi, můj hochu,“ zadíval se na něj Brumbál pronikavě. „Hodně jsi dnes přemýšlel, že?“
   „Ano, pane,“ přiznal Harry zamračeně. „Nemůžu to dostat z hlavy. Nejde to… Je to její poslední přání… a já… nechtěl bych ji zklamat.“
   „Jistěže nechtěl, jsi poctivý chlapec,“ povzbudivě jej poplácal po rameni.
   Harry se sípavě nadechl: „Ale to přece nejde… vy víte, pane, že to nejde. Je toho tolik… myslím tím… I kdybych já byl ochotný to překousnout, myslím Snapeovu blbost…“
   „Harry,“ poznamenal káravě Albus.
   „Pardon,“ plácl bezmyšlenkovitě, „chci říct – já s tím nic nenadělám, ne? Nesnáším toho chlapa, ale i kdybych to překonal, on bude pořád nenávidět mě. Nemluvě o tom, že… Snape je špion, a tahleta věc… éh, adopce…“ zatvářil se, jako by polykal pelyněk, „by mu znemožnila pokračovat.“
   Brumbál chlapce přemýšlivě pozoroval, aby nakonec dospěl k názoru, že takhle bitva není ještě prohraná. Stačí u Harryho probudit tu správnou bojovou náladu. Samozřejmě, že ředitel souhlasil s posledním přáním překrásné Lily Evansové-Potterové. Byl to vynikající nápad a přes počáteční těžkosti by mezi těmi dvěma třeba vzniklo i dobré přátelství. Severus by po letech hořkosti mohl uvítat čerstvý závan vzduchu (nebo spíše vichřici, v tomto případě), který by opatrovnictví nad chlapcem vneslo do jeho zatuchlé samoty.
   Lily určitě myslela na to samé, když psala svoji závěť. Myslela na Harryho, který si zasloužil bezpečný domov, a myslela také na svého nejlepšího přítele z dětství, který by se z její smrti nedokázal sám vzpamatovat, jak věděla. Lily byla inteligentní dívka a měla to moc dobře promyšlené. Nechtěla, aby dva ze tří nejdůležitějších mužů jejího života zůstali osamocení…
   „Chápu-li tě dobře, můj chlapče,“ začal opatrně, „jsi ochotný vyhovět přání svojí maminky?“
   Harry mu dlouho neodpovídal. Byl ochotný? Tedy, kdyby zakousl zuby… S vypětím všech sil… inu… Neochotně přikývl.
   „Vybral sis nelehkou cestu, drahý hochu,“ řekl ředitel dobrosrdečně a poplácal jej znovu po rameni. „Ale v životě má cenu jen to, za co se musí bojovat. Severus byl tvojí mamince skvělým přítelem a ochráncem, jsem si jistý, že jakmile se ti podaří překonat jeho předsudky, nalezneš v něm dobrého rádce a přítele i ty.“
   Harry na něj koukal s neskrývaným šokem. On tu ze sebe sotva neochotně vymáčkne nejisté přikývnutí a Brumbál už vše bere za hotovou věc! Měl chuť couvnout, když mu došlo, co přesně vlastně odsouhlasil! On, Harry James Potter, odsouhlasil, že se nechá dobrovolně adoptovat Snapem? Jakože Severusem Snapem?! Co nechá adoptovat, že toho člověka donutí k tomu, aby to udělal! A proč? Protože je ten největší sentimentální idiot pod sluncem a nechal se zmanipulovat Brumbálovými řečmi a svým vlastním smyslem pro povinnost vyplnit matčino poslední přání.
   Ale bylo pozdě couvnout, protože jeho hrdost mu to již nedovolí. Dal slovo.
   „Máte nějaký nápad pro začátek, pane?“ zeptal se zoufale. „Chci říct… je to Snape, u Merlina! Uškrtí mě, jen co se to dozví! Nebo já prokleju jeho, když to zkusí!“
   ***
   Jistěže, Brumbál měl pro začátek skvělý nápad, jak jinak… a Harry si nadával do hlupáků, když se rozhodl ho poslouchat. „Proč nezajdeš za Severusem a nepromluvíte si o tom? Jako dva rozumní a dospělí lidé…“
   Rozumní a dospělí lidé? Hm… Bez aktivní pomoci třetí strany se Harry Snapea nejspíše pokusí zaklít po dvou minutách konverzace, nebo Snape prokleje Harryho po třiceti vteřinách…
   Harry si chtěl dát facku, když krátce před večerkou bušil na dveře Snapeova kabinetu. Neměl tušení, co přesně mu chce říct. Něco jako ´Pane, moje matka si to přála, a já si jí moc vážím na to, abych nesplnil její poslední vůli,´ mu nepřišlo jako moc taktické… Nicméně, nějaké základní argumenty už měl připravené. Upřímně pochyboval, že by ve Snapeovi mohl někdy vidět víc než jen umaštěného mizeru, o čemž před ředitelem pomlčel, ale byl rozhodnutý splnit matčino přání.
   Kdyby byl Snape v extra mizerné náladě, může se vymluvit, že byl Brumbál znepokojen jeho nepřítomností na večeři a poslal ho, aby se zeptal, jestli profesor něco nepotřebuje. Harry se rozhodl, že to je dobré krytí – přesně by to odpovídalo Brumbálově poťouchlé povaze.
   „Och, Salazare, Potter!“ zavrčel Snape, když se konečně uráčil otevřít dveře. Harry o krok ustoupil, jakmile jej ovanul pach alkoholu, a nenávistný tón mu způsobil mrazení v zádech.
   Chlapec viděl jen profesorovu hlavu ve škvíře, v kabinetě za ním vlála naprostá tma. Měl rozcuchané vlasy, kyselý výraz a dělalo mu podle všeho problémy na něj zaostřit.
   „Co tu chcete?“ zeptal se nevraživě, ale bylo mu dokonale rozumět. Evidentně se snažil velice pečlivě vyslovovat, aby i ten kretén Potter pochopil otázku, a aby se náhodou nezamotal. Přece jen, měl už docela ztěžklý jazyk.
   „Poslal mě profesor Brumbál,“ řekl Harry nejistě a těkal očima mezi Snapeovým obličejem a místy, kde očekával jeho ruce. Bylo patrné, že jednou drží dveře, zatímco druhou se opírá o rám, ale to Harry neviděl. Ne, že by se toho chlapa bál, ale… zatraceně, Snape byl výbušný, a když mu zábrany snížil ještě alkohol… Harry rozhodně neměl v plánu nechat se jím přizabít, natož po mudlovsku. „Jestli jste v pořádku, když jste nebyl na večeři…“ po kratší odmlce dodal: „Pane.“
   Snape se lehce zhoupl dopředu a dozadu a vyklonil hlavu ze dveří, blíž k Harrymu. „Opravdu?“
   „Jo,“ vydechl a o další krok ustoupil.
   „Proč mám dojem, že lžete, Pottere?“
   Harry se zamračil a bojovně vysunul bradu, ovšem odpustil si kousavou poznámku a pokrčil rameny. Je zřejmé, že dneska si se Snapem nepromluví – i když vsadil by pytel galeonů, že to neudělá ani zítra, když bude mít profesor pořádnou kocovinu. Možná by stačilo až po prázdninách… nebo by to mohl odložit až někdy na konec školy… och, ne, to by nešlo. Potom mu už bude sedmnáct, což znamená, že nebude potřebovat opatrovníka.
   „Dnes ráno jsem se, myslím, vyjádřil více než jasně, Pottere,“ pokračoval Snape a vyšel ze dveří.
   Harry na něj zíral překvapeně, zdálo se, že Snape byl hodně vyveden z míry, kromě toho, že přes ni měl upito. V lektvarech hrála preciznost veledůležitou roli, Snape byl mistr lektvarů, takže se od něj očekávalo, že bude ve všech ohledech precizní, a on byl. Harry ho ještě nikdy neviděl oblečeného jinak než ze škatulky… Teď na sobě jednak neměl svrchní hábit, který mu propůjčoval zjev vlajícího netopýra, a kabát měl rozepnutý, stejně jako několik vrchních knoflíků u košile, jež mu trčela z kalhot. Vypadal opravdu zvláštně, netypicky, nepořádně… zatraceně, vypadal jako někdo, kdo prochází peklem.
   Bylo to způsobeno lítostí, jež provázela šok uvědomění, že profesor prožíval nejspíše krušné chvíle, když mu Brumbál připomínal jeho zradu a jeho chyby, že se Harry nestačil včas stáhnout z dosahu.
   Snape chlapce chytil za předek jeho bundy a přitáhl k sobě, až se Harry musel postavit na špičky. Sklonil se k němu a zašeptal: „Nebo jste to nepochopil, vy jeden nehorázný tupohlavče?!“
   Několik vteřin mu zíral do očí, a potom, jako by v nich spatřil něco, co se mu příliš nelíbilo, Harryho odhodil. Chlapec ztratil rovnováhu a málem upadl.
   „Vypadněte!“ nařídil mu ostře a chystal se zmizet ve dveřích.
   Harry popotáhl vztekle nosem. Jestli mohl na kratičkou chvilku cítit s tím mužem účast, jestli se mohl na vteřinu vžít do toho, co prožívá… bylo to pryč.
   „Pokrytče!“ zasyčel a pozoroval, jak Snape ztuhl uprostřed pohybu a poté se pomalu, nebezpečně otočil.
   „Co jste to řekl, Pottere?“ zeptal se výhružně a jeho oči až nepříjemně rychle našly Harryho. Vztek u profesora možná fungoval účinněji než ledová sprcha…
   „Pokrytče,“ zopakoval Harry a sledoval, jak to slovo profesorem znovu otřáslo. Zaťal ruce v pěst a o nejistý krok přistoupil k chlapci. Harry o krok ustoupil ve snaze udržet si bezpečnou vzdálenost.
   „Jak si dovolujete…“
   „Jen říkám pravdu, Snape,“ odporoval Harry zlostně. „Jste snad něco jiného? Hrajete si na to, co nejste! To dělají pokrytci! Lžete jen svému okolí, nebo jste navíc ještě zbabělec, když lžete i sám sobě?“
   „Už ani slovo…“ zašeptal hrozivě a udělal další krok.
   „Máte svědomí,“ řekl Harry dutě a znovu, během několika krátkých okamžiků, zmrazil Snapea uprostřed pohybu. „Máte svědomí jako každý jiný, máte taky výčitky.“
   Zírali na sebe beze slov a Harry cítil, jak ho vlastní zloba opouští a nahrazuje ji zase lítost. Mohl vidět, že profesora opravdu… ranil? No, to není to přesné slovo, ale rozhodně mu vzal řeč, což už je výkon.
   Poté, když Snape sklonil oči, Harry poznal, že jej opravdu zasáhl – na jakési úrovni, kterou nemůže pochopit.
   Zásah! Severus nemohl uvěřit tomu, že ho ten malý všivák nějakou hříčkou náhody prohlédl. Svědomí, výčitky… Ano, jistěže. Copak by sám sebe ještě mohl nazývat člověkem, kdyby jej každým dnem výčitky jeho zrady neužíraly? Mohl by se nazývat lidskou bytostí? Říká se, že člověka od zvířete krom jiného odlišuje právě schopnost cítit.
   Úkrokem se dostal k bližší zdi a opřel se o ni zády. „Co ty můžeš vědět o výčitkách?“ zeptal se hořce, zavřel oči a sklouzl podél ní k zemi. „Ty! Rozmazlené děcko!“
   Harry se kousl do jazyka, aby si zabránil vypustit z úst nějakou hloupou poznámku. Nebyl si jistý, co by měl dělat. Právě přivedl profesora Snapea na pokraj zhroucení… Sakra, kde se stala chyba? Kam se poděl rozhovor dvou rozumných a dospělých lidí?
   A proč, u Merlina, tahle vypjatá situace přiváděla i jeho samotného k hranicím příčetnosti?
   „Vy jste mohl zradit mou maminku,“ řekl Harry přiškrceně. Pozoroval, jak jeho slova Snapem strašlivě trhla a roztřásla ho, proto rychle pokračoval: „Ale byl jsem to zatraceně já, kdo ji zabil…“ přešel k druhé zdi, sesypal se k podlaze, přitáhl si kolena k bradě a rukama zaclonil obličej.
   Nikdy o tom nemluvil, nikdy nebylo s kým. Výčitky, bolest, smutek, všechno, co jej provázelo od smrti jeho rodičů každý den, každou hodinu, všechno, co jen nabývalo každou minutou… Nedokázal si ani představit, že by to někdy vyslovil nahlas – a právě to udělal. Řekl, co tížilo jeho duši, právě Snapeovi. Proč? Protože na prchavý okamžik měl dojem, že je cosi skutečně může spojovat. Rány minulosti, které se nikdy nezacelí.
   Na tom okamžiku bylo něco takřka posvátného, kdy dva zarytí nepřátelé sdílí výjimečné chvíle souznění, kdy se snad i chápou navzájem a necítí se tak vzdálení od všeho reálného kolem. Přece jen, ta chvíle dokazovala, že existuje ještě někdo s podobným náhledem na svět…
   Harry cítil, jak na něj Snape hledí, ale nevěděl, jestli snese jeho pohled, dokud se nedá víc do pořádku. Trvalo mu to pár minut a ona zvláštní chvilka porozumění byla pryč.
   „Tohle si myslíte, Pottere?“ zajímal se nedůvěřivě profesor.
   „Sledujte fakta, Snape,“ oplatil mu Harry. „Voldemort šel po mně. Vždycky jde po mně. Jsem živý terč – trávím tyhle prašivý prázdniny v prázdným hradě s hrstkou učitelů, protože není bezpečný, abych by někde jinde. Zabil jsem jen tím, že jsem, už tak dost lidí…“
   „Och, prosím, ušetřete mě vaší sebelítosti!“
   Harry se na něj zadíval a pochmurně se ušklíbl: „Jasně, máte dost své vlastní.“
   „Zacházíte příliš daleko,“ znovu nebezpečný tón.
   „Ano,“ potvrdil mu Harry a nevesele se usmál. „Spoléhám na to, že jste namol a nebudete si nic pamatovat.“
   „Vy jeden…“
   „Drzý parchante? To není moc originální,“ Harry se zašklebil. „Teď byste mohl dodat ještě něco o tom, že jsem stejně arogantní jako můj otec, a já bych na vás mohl začít řvát, ať držíte hubu.“
   Zdálo se, že se Severus nepostřehnutelně ušklíbl, nebo alespoň vytočil jeden koutek směrem vzhůru. Harryho prostořekost mu po většinu doby lezla nehorázným způsobem na nervy, ale právě teď jej pobavila.
   „Spratku,“ poznamenal téměř neslyšně a potlačil jakousi myšlenku čehosi dřív, než si ji plně stačil uvědomit. „Proč jste mě vlastně přišel otravovat?“ zeptal se nevrle.
   „Brumbál…“
   „Nelžete!“
   „Mluvil jsem s ním o tom dopise,“ vyštěkl Harry. „Navrhl mi, že mám jít za vámi, abychom si promluvili, cituji, jako dva rozumní a dospělí lidé.“
   Profesor si odfrkl, tak Harry dodal: „Jo, taky jsem si říkal, že to nepůjde.“
   „Proč jste sem šel, Pottere? Nabyl jsem dojmu, že jsem vám dal své stanovisko najevo už dnes ráno,“ zeptal se napjatě. Ano, svá stanoviska si vyjasnili dokonale. Severus nechápal, jak tomu ten idiot nemůže rozumět. Ještě jednoduššími slovy to snad ani vyjádřit nelze.
   Nechce s ním mít společného víc, než nezbytně musí. Stačí tedy pouhý fakt, že musí trpět jeho existenci.
   „Přemýšlel jsem…“
   „Neříkejte…“
   „Jo,“ krátce kývl hlavou, „občas to vážně dělám. Přemýšlel jsem o tom všem – znovu a znovu a znovu… prostě, nedalo mi to, víte? Je to moje maminka a já… vždyť je to její poslední přání!“
   „Co se mi tu snažíte naznačit, Pottere? Že to opravdu zvažujete? Vy? Nechat se adoptovat mnou?“ výsměšně se zeptal. „Pro vaši informaci, která ještě k vašemu mozku nejspíše nedorazila přes tu vrstvu nebetyčné blbosti a pýchy, vy sobecký malý sople, někteří lidé vám nepadnou k nohám a rozhodně nebudou skákat, jak vy pískáte!“
   Byl nepochybně rozvzteklený. Co si to ten Potter o sobě myslí? Že když ve své totální slabomyslnosti dojde k jakémusi rozhodnutí, jsou všichni automaticky povinni se jím začít řídit?
   Harry se zarazil a snesl příval urážek jen s jedním vzteklým scvaknutím zubů.
   „Hej! Budete se divit, ale… Nechci, abyste mě adoptoval!“ zavrčel Harry. „To moje matka si to přála! Co z toho vám nedochází? Tady nejde ani o mě, ani o vás, pro Merlinovo blaho! Přála si to moje matka, byla to jedna z jejích posledních myšlenek. Zatraceně, viděl jste to datum stejně dobře jako já! Třicátého října, den před smrtí, svěřila svoje přání o tom, abyste mě vychovával a chránil, tomu zatracenýmu papíru!“ ke konci křičel a jeho rozrušený hlas se k nim vracel v ozvěnách celou chodbou.
   Sípavě se nadechl a klidněji pokračoval: „Já si prostě nedokážu představit, že bych ji měl zklamat. Dlužím jí to, aspoň tohle… stejně jako vy.“
   Snape se na něj ostře zadíval.
   Co ten kluk o tom může vědět? Co může vědět o dluhu, který Severus měl vůči Lily? Nic! Nic nechápe a myslí si, jak všemu rozumí!
   Harry tentokrát pohledem neuhnul.
   „Vy jste byl její nejlepší přítel, na vás myslela jenom den předtím, než ji zkurvysyn, co jste mu olizoval boty, zabil,“ řekl bezvýrazně a sledoval znovu, jak sebou Snape zaškubal a jak se mu zablesklo v očích.
   „Je mi jedno, že vás to bolí, protože vám je jedno, co bolí mě,“ pokračoval chlapec. „Je mi jedno, že mě nenávidíte, vaše mínění je mi ukradený,“ nadechl se. „Jo, jsem v tomhle ohledu sobeckej malej všivák, ale chci toho tolik, když si přeju vyplnit její poslední vůli? Když vám chci zabránit, abyste zradil její důvěru podruhý?“
   Harry se odmlčel a setrval v tichosti po několik úderů srdce. Nechtěl prohrát tenhle boj, ovšem nevěděl, kolik síly jej bude stát vítězství a jestli jí bude mít dostatek. Ukázalo se, že Snape není bezcitný parchant a je možné jej donutit to přiznat…
   Jenže syrové emoce, jež jsou k tomu potřebné, příliš bolí, a vidina, že odhaluje právě nejniternější myšlenky profesorovi lektvarů, mu nedělala dobře. Ovšem tudy vedla cesta, toto byla cenou, kterou musí zaplatit. Žádají jeho život, ve jménu dobra a vítězství nad Voldemortem, tak proč by neobětoval i svoji pýchu, jestliže tím splní tohle? Něco, pro co se sám rozhodl…
   Zaváhal, než pokračoval nalomeným hlasem: „Myslím, že už bych to nevydržel. Jako další nesplněný závazek…“ polkl a odvrátil pohled. V tu moment náhle nechápal, proč sedí na studené zemi naproti Snapeovi, chápal jen, že bude správné to říct, svěřit se s tím, co jej ubíjelo tak dlouho.
   „Ptal jste se mě, co já vím o výčitkách, a já vám odpověděl. Vím moc dobře, co to je a jsem si i vědom svých dluhů. Svým rodičům dlužím za život a není den, abych si nevyčítal jejich smrt. Je tohle pro vás dostatečná odpověď? Nedovolujte si mě soudit, Snape, nemáte ani tušení o tom, kolik musím lidem splácet,“ zašeptal.
   „Víte,“ pokračoval dál, když profesor mlčel, „opravdu doufám, že jste příliš opilý, abyste si to pamatoval. Nevydejchal bych, kdybyste tohle udržel v paměti… Jenže…“ Harry zavřel oči a promnul si spánky. „Už si nejsem jistý, jestli bych vydržel dál chodit, mluvit a smát se, prostě dál předstírat, že je všechno ok, kdybych se někomu nesvěřil. Jde o to… dostat to ze sebe ven, víte? Nemám žádnou zatracenou myslánku…“
   Lehce udeřil týlem do zdi. „Sypu se, nezvládám to. A nezačínejte o patetické sebelítosti, protože o tom nevíte nic, slyšel jste jen půlku věštby… Ale povím vám to…“ otevřel oči a zadíval se přímo na Snapea.
   Severus naslouchal zlomenému hlasu nedorostlého puberťáka a cítil značné nepohodlí. Mluvil jako někdo mnohem starší. Jakmile se na něj Harry zadíval, nedokázal odvrátit pohled od jeho – jejích – zelených očí, v nichž se zračila nezměrná marnost a zoufalství.
   „Žádají můj život,“ zašeptal, „nebo moji duši.“
   Toto sdělení Severusem otřáslo do hloubky. Ano, věděl, co tím hoch myslí. Spáchat vraždu je ta největší rána pro lidskou duši, může ji to roztrhnout, může ji to zdeformovat, může ji to vehnat do náruče šílenství. Nic z toho mladému Potterovi nepřál, nepřál to nikomu, protože sám si byl vědom následků…
   Bylo těžké dívat se mu do očí a vědomě jím pohrdat. Bylo to, jako by se vůbec poprvé na Harryho podíval a konečně spatřil jeho a ne jen Pottera, jako by konečně spatřil chlapce, který byl nucen jednat jako muž, syna Lily Evansové…
   Jen na sebe zírali, beze slov. Harry očekával příval posměchu a Severus návrat toho drzého spratka – ale ani jedno z toho nepřicházelo.
   „Hádám, že máte taky pár takových závazků,“ navázal Harry následně. „Jo, vsadil bych se, že jo. Přišel jsem, protože jsem v tomhle ohledu sobec. Neunesl bych další nesplacený dluh; teď, když víte, že se hroutím, snad je vám to jasný. Dělám to pro klid svýho svědomí…“ roztřeseně se nadechl a zamžoural k němu.
   „Profesore Snape,“ řekl, skousl si spodní ret a s pohledem upřeným přímo na něj pokračoval: „Přišel jsem, abych prosil. Pomozte mi vyplnit přání mojí matky, nezraďte tuhle důvěru.“
   Severus neodpověděl hned, namísto toho si jej pouze prohlížel. Harryho řeč o nesplacených dluzích mu, po pravdě, vzala řeč, neboť vystihovala jeho vlastní myšlenky. Nabýval dojmu, že musí na toho kluka před sebou přehodnotit názor… Nebyl to sobec. A nebyl ani idiot.
   Chápal svou povinnost a byl připravený ji splnit, i když jej to ničilo; to vypovídalo o jeho charakteru víc než všechny jeho předchozí zbrklé činy. Severus začínal chápat Albusovy řeči o obětavosti toho chlapce, spolu s odhalením jádra věštby mu to konečně dávalo celý obraz o osobě Harryho Pottera a osudu, který pro něj život přichystal.
   Nebylo to nic veselého, aby byl upřímný.
   Když mu byla ta myšlenka předložena – Salazare, adoptovat Harryho Pottera – ani se nad tím nezamyslel. Odpověď byla velice, velice jednoznačná. Ne.
   Nicméně to mu nezbránilo přemýšlet po celou tu dobu nad tím, proč to Lil udělala. Co ji k tomu vedlo? Co ji přivedlo na myšlenku, že zrovna on by se měl postarat o její dítě?
   Nebylo mu to jasné, ze svého současného života nebyl schopný nahlédnout do doby před patnácti lety a vžít se do její situace, přišlo mu to příliš nereálné…
   Zdálo se ale, že mu to Harry ulehčil, dopomohl mu prozřít…
   Proč to Lily udělala? Protože mu věřila a nevěděla o nikom lepším, kdo by se měl postarat o jejího syna. Věřila mu víc než Blackovi, kmotru toho kluka! Její důvěra, když ji Severus pochopil v plném rozsahu, jej dojala. Nezasloužil si ji – copak to Lil neviděla? Nebyl pro ni dost dobrým přítelem, přinesl jí jen zkázu… nezasloužil si její důvěru… a přesto ji měl.
   Jediná Lil, ze všech lidí na světě, měla právo po něm cokoliv žádat, jedině jí by cokoliv vyplnil. Jestliže si přála, aby se postaral o jejího syna, aby jej ochránil a přijal do svého domu… kdo byl on, nehodný, aby se vzepřel jejímu poslednímu přání?
   Svým způsobem na něj zapůsobilo i projevení víry ze strany pana Pottera – ten kluk ho upřímně nesnášel, a přesto tu seděl s ním, uprostřed ledové noci na studené podlaze, s úmyslem jej přemluvit k adopci, která se jemu samotnému musela příčit. Když chlapec dokázal překonat svou nenávist, aby přišel prosit, Severuse napadlo, že to nemusí být zášť nezvratitelná.
   Harry, vyslovil se zaváháním v duchu… Tedy, neuhodil do něj blesk, že ne? Harry, zopakoval si v myšlenkách znovu a zvykal si na ten fakt, že to není Potter, ale Harry. Projevil Severusovi stejnou víru jako jeho matka. Svěřil mu svoje tajemství, které tížilo jeho duši, něco, o co se nepodělil ani se svými přítelíčky z Nebelvíru… Bylo zvláštní sdílet s někým tak niterné tajnosti po tak dlouhé době. Prvním a jediným takovým člověkem byla Lily…
   S bodnutím v těch místech, kde by se mělo nacházet srdce, si Severus uvědomil, že je vlastně velice příhodné, aby druhým a posledním byl její jediný syn.
   „Ta adopce by byla stejně jenom papírová,“ řekl Harry nesměle. Neměl tušení, jak si Snapeovo mlčení vysvětlovat, a začínal se cítit nepohodlně, jak mu docházelo, co právě před chvíli řekl a komu.
   „V létě mi bude sedmnáct, už nebudu potřebovat opatrovníka, a přísahám, že po vás do té doby nebudu nic žádat.“
   Konečně se profesorův výraz změnil, jako kdyby se vrátil do přítomnosti, k němu.
   „Nesmysl, pane Pottere,“ zavrčel a začal se škrábat ze země.
   Ztuhle se protahoval a tiše přitom klel, zatímco Harry se zvedl v tichosti, celý nejistý, slabý a zranitelný… zvlášť tváří v tvář až nepříjemně střízlivě vypadajícímu Snapeovi.
   Merline, on si to bude všechno pamatovat, uvědomil si chlapec s panikou. Všechno!
   „Přišel jste prosit,“ výsměšně protáhl Snape a zaměřil své černé oči přímo na Harryho. Chvíli se kochal v jeho ponížení a červených lících.
   Poté se stalo něco zvláštního – cítil, jak se mu koutky úst zavlnily a nakonec zvedly. Nebyl to úsměv, ještě ne, ale rovněž to nebyl přezíravý škleb. Ještě štěstí, že to chlapec neviděl…
   „Děkuji, pane Pottere,“ poznamenal, „že jste mi… pomohl pochopit.“
   „Co, pane?“ zeptal se zmateně.
   „Že lidé, kteří nám jsou drazí, nás nikdy zcela neopustí,“ řekl a upřeně se na něj zadíval.
   „Máte její oči,“ napřáhl k němu ruku a čekal, jestli chlapec váhavě stiskne. Harry to udělal a Severus s neidentifikovatelným ulehčením na hrudi pokračoval: „Lily vyjádřila žádost, abych se stal vaším adoptivním otcem.“
   Harry na něj pouze zíral, neschopen slova. Měl vtíravý dojem, že se Snape snaží… o co? Jako by začít od začátku, jako by – nějak zvláštně – překonat minulost, je-li to vůbec možné.
   „Vinou neočekávaných okolností se její vůle na patnáct let ztratila, přesto je její odkaz poměrně srozumitelný i po této časové prodlevě. Žádá mne, abych vám poskytl pomoc, ochranu a péči, stejně jako radu a přístřeší v těžkých chvílích vašeho života. Vyjadřuje důvěru, že tak učiním…“
   Chlapec zamrkal a poodstoupil, netušil, co by měl dál očekávat. Nenavrhuje Snape snad… Ne, jistěže ne! Ten chlap nemá srdce a dostat se k jeho svědomí je těží než uběhnout maratón.
   Harry nechápal, jak mohl být Snape nejlepším přítelem jeho maminky, stejně jako nechápal, proč by mu měl někdy věřit. Nedokázal ani pochopit, proč se mu on sám svěřil… a rozhodně si nedokázal představit, že by mu Snape někdy byl, jak vyjádřil Brumbál, rádcem a přítelem… Samozřejmě, že tohle mu tím prapodivným a nanejvýše podezřelým způsobem nemůže navrhovat…
   „Přišel jste mě prosit, abych nezradil důvěru ve mě vloženou,“ Severus se odmlčel a naklonil hlavu na stranu. „Jestliže jste i nadále ochotný snížit se k ústupkům, jsem přesvědčen, že bych se mohl pokusit… její poslední přání vyplnit. Harry.“

2 komentáře:

  1. Wau. Vložiť príbeh plný pochopenia práve Severusa a Harryho do jednorázovky je niečo... Wau. A navyše to urobiť bez hlúpostí, opakujúcich sa príliš dojemných scén a straty charakteru je hodné poklony a všetkých klobúkov z mojej zbierky. Úžasná poviedka, na ktorú určite nezabudnem. A tentokrát to nespackal Dumby, ale ministerstvo:-D...aj keď ani to nie je nič nové pod slnkom.:-DD

    OdpovědětVymazat
  2. Za toto by sa nemusela hanbiť ani Rowla. Smekám a utírám slzičky dojetí.

    OdpovědětVymazat