Seděl u sebe v pokoji a pozoroval ulici, v níž se již dloužily stíny pozdního odpoledne, a přemýšlel, kde asi Sírius je. Dopis, který od něj dostal před dvěma dny, mu přinesl pestrobarevný obrovský papoušek, takže si jeho kmotr užívá svobody, což je samozřejmě dobře…
BUM!
Harry se vymrštil na nohy, skokem se dostal ke dveřím, které prudce otevřel, rozběhl se ke schodišti, kde zůstal v šoku zírat.
V naprosto normálně vyhlížejí předsíni obyčejného domu v klidné mudlovské ulici, kde lidé byli zvyklí na svůj pokoj a zaběhnuté pořádky, stál na dveřích, jež byly vyraženy z pantů, kouzelník.
Během izolace (třebaže zatím tak krátké) od kouzelnického světa by Harry vítal jakýkoliv pohled na jakéhokoliv kouzelníka, ovšem… Chlapec v sobě nenacházel nadšení, že se opět střetl s někým ze svého skutečného života, ne, když tím mužem v domě jeho příbuzných byl Severus Snape v celé své černé děsivosti a se svým přezíravým šklebem a černýma, hrůzu nahánějícíma očima, které právě zabodl do Harryho. Tvářil se triumfálně…
Chlapec sebral veškerou svou (za dva a půl týdne) čtrnáctiletou hrdost a seběhl ze schodů, aby mu čelil.
V následující chvíli se stalo něco, co mu vnutilo velice znepokojivou myšlenku. Není Snape nemocný?
„Ha!“ zvolal hlasem, který nebyl moc podobný jeho normálnímu tónu, a jakmile byl Harry dostatečně blízko, popadl ho do náruče a vyzvedl do vzduchu, aby jej mohl zmáčknout v drtivém objetí.
Po několik následujících vteřin se zmatený Harry pokoušel osvobodit a blekotal proti černé košili s obličejem přimáčknutým ke Snapeově ramenu: „Éh! Pane profesore, co to… Éh!“
Snape jej nepřestal pevně držet ve svých velkých rukou, měl opravdu silný stisk, a natáhl paže, takže si mohl chlapce prohlédnout. Harry byl malý a lehký, i když mu bylo už téměř čtrnáct let, vypadal mladší… pořád se pokoušel osvobodit, ale profesor jej držel bez viditelných potíží ve vzduchu a prohlížel si ho, jako by nikdy neviděl nic zajímavějšího.
Následně jej přitáhl k sobě a znovu jej zmáčkl.
Harry nic nechápal… a poté došel k názoru, že se Snape prostě a jednoduše zbláznil. Chlapec by přísahal, že se profesor štítí na něj jen podívat, natož ho vzít do náručí a obejmout! Nemluvě o tom, že Harry sám si v této situaci připadal opravdu divně…
Začal se zase zuřivě bránit, ale proti většímu a těžšímu muži neměl moc šancí – vysvobození přišlo v podobě tety Petúnie.
„Co se to tady děje?!“ objevila se Snapeovi za zády a upustila nákupní tašku; několik velkých pomerančů se rozkutálelo po cestičce, ale zůstaly nepovšimnuty.
„Severusi?“ zasípala vyděšeně a Harry jen zmateně zamžikal očima a pokoušel se vykroutit, aby na ni viděl.
Severusi?! Teta Petúnie zná Snapea?
Snape se otočil na patě a mírně uvolnil svoje sevření kolem chlapce, takže se hoch mohl dívat jak na ni, tak na něj. Harry se znovu zavrtěl v marné snaze dostat se konečně na zem. Byl dokonale schopný stát na svých vlastních nohou, a u Merlina, dával by tomu opravdu přednost!
Teta Petúnie se tvářila skutečně vystrašeně, zatímco obezřetně sledovala tmavě oděného muže ve své vlastní předsíni. Přesto se pokusila zatvářit statečně, když roztřeseným hlasem řekla: „Co tady pohledáváš?“
Harry okamžitě přestal zkoumat její pobledlý obličej a zaměřil se na Snapeovu tvář, na níž měl až nepříjemně dobrý výhled. Vyděsilo ho, když zjistil, že se Snape usmívá, v očích cosi, co Harrymu nahánělo upřímnou hrůzu. Snape měl z neznámého důvodu radost, což nevěstilo nic dobrého…
„Zdravím, Petúnie,“ řekl chladně hlubokým hlasem, který už zněl jako jeho obvyklý tón, nicméně mu nevydržel dlouho, neboť při následujícím prohlášení v něm probulalo čiré nadšení: „Beru si svého syna!“
Harry vytřeštil oči a pokoušel se od něj odtáhnout. Zbláznil se, to je jasné! Vyděšeně se obrátil na tetu a prosil ji očima o pomoc. Petúnie ale nejevila žádné známky snahy mu jakkoliv pomoci, jen se tvářila šokovaně. Harry se tomu šoku vlastně nemohl divit – přísahal by, že v jeho vlastním obličeji je ohromení ještě víc.
Snape se znovu otočil a vykročil ke schodišti, se vzpírajícím se Harrym stále v náručí: „A po schodech nahoru, hádám, dojdeme do tvého pokoje…“
„Pane, cítíte se dobře?“ podařilo se Harrymu konečně jasně a zřetelně zformulovat. Jeho mysl zběsile vířila sem a tam ve snaze pochopit, co se to k čertu dělo. Nicméně se nezdálo, že by profesor vůbec postřehl jeho dotaz, a jestli ano, nedal to najevo. Harry se tedy rozhodl pro brutální řešení; vší silou ho nakopl do kolena, aby si získal mužovu zatemněnou pozornost, a zařval: „Jste cvok?!“
Pomohlo to – Snape ho pustil na zem a na vteřinu jej nedržel tak pevně, takže se Harry mohl odtáhnout a popoběhl z dosahu jeho dlouhých rukou.
Ne, nemůže být k smrti vyděšený; čelil horším věcem, než je smyslů zbavený profesor lektvarů… ale Harry byl k smrti vyděšen tím, co se právě dělo.
Snape se zarazil a zkoumal Harryho postoj – chlapec se od něj držel dál, celý se chvěl a oči měl vytřeštěné.
Rozpřáhl ruce a úspěšně tak zablokoval celou chodbičku.
Harry shledal, že nemá kam uniknout – byl v chodbičce, pootevřené dveře svého pokoje za sebou a Snapea před sebou.
„Nemáš se čeho bát, Harry,“ promluvil na něj konečně, a chlapec byl zaražen nízko položeným tónem hlubokého hlasu. Byl uklidňující a jaksi podivně vřelý… „Já ti přece neublížím…“
Harry zavrtěl pomalu hlavou: „Jděte ode mě!“
Snape se nicméně začal přibližovat, a čím blíž byl, tím víc se Harry bál. Začal couvat stejně rychle, jako se profesor blížil, až narazil zády do dveří. Byl si jistý, že jsou otevřené, a měl v plánu vklouznout do svého pokoje a zabouchnout je přímo profesorovi před nosem, i když nevěděl, jak mu to pomůže. Věděl jenom jedno; musí se držet co nejdál to půjde od toho psychopata…
Chystal se rychle otočit a vběhnout do svého pokoje, ale Snape nejspíše odhadl, co chce udělat. Prodloužil krok ve chvíli, kdy k němu byl Harry napůl zády, a opět jej uvěznil ve svém náručí.
„Ššt, dítě, ššt…“ zabroukal Harrymu do vlasů a přehodil si ho v náručí tak, aby se mu Harry lépe nesl a neměl už možnost jej kopat, ani mlátit pěstmi, když by na to došlo.
Nohou otevřel dveře pokoje a vešel dovnitř. Nesouhlasně se rozhlédl kolem sebe a Harry cítil, jak jej konejšivě hladí palcem mezi lopatkami.
„Neboj se, od teď bude už všechno v pořádku, maličký. Jsem s tebou…“
Harrymu se chtělo brečet! A řvát bezmocí! Zaklel někdo toho pitomého učitele, nebo mu jen něco spadlo na hlavu? Co se to děje?!
„Kdo vás proklel?“ zapípal Harry zlomeně. „Byl jste za Brumbálem? Určitě vám pomůže…“
Myšlenka na ředitele Harryho trochu uklidnila – to je ono! Potřebuje dostat Snapea k řediteli, a všechno bude v pořádku… Brumbál si bude vědět rady, na to by Harry vsadil svůj život.
„Proklel? Co to povídáš, synu?“ podivil se Snape roztržitě a dál se rozhlížel po pokoji. Mračil se. „Pojď, sbalíme ti věci a půjdeme domů…“
Harry na vteřinu uvažoval. Dobře, je evidentní, že Snapeovi buď přeskočilo, anebo ho někdo proklel. Každopádně je nebezpečný – a Harry rozhodně nechtěl být poblíž vyšinutého a ještě naštvaného Snapea. Jestliže si ten člověk myslí, že je jeho otec, chlapec se znechuceně otřásl, bude lepší mu to moc nevymlouvat, aby mu nepřeskočilo ještě víc. Hned, jak to půjde, to řekne Brumbálovi. Brumbál to vyřeší…
„Fajn,“ zamumlal odevzdaně. „Můžeš mě pustit?“
„Ne,“ odtušil Snape a přitiskl jej k sobě, jako by měl strach, že mu ho někdo vezme. Harry zase ovládl nutkání začít řvát, když profesor dodal: „Zrovna jsem tě našel, samozřejmě, že tě nepustím.“
Přendal si Harryho tak, že měl jednu ruku volnou – unesl chlapcovu váhu jen na jedné paži – a Harry se proti své vůli zcela instinktivně chytil Snapea kolem krku, aby zabránil svému případnému pádu. Profesor se začal usmívat, když tak chlapec učinil, a krátce jej stiskl pevněji.
„Balit!“ mávl hůlkou, načež ji opět ukryl do kapsy a pohodlně si Harryho opět přendal. Chlapec, i když velice nerad, uznal, že to není nepříjemné – krom faktu, že jej pevně drží zrovna Snape. Kdyby to byl jeho vlastní otec, Harry by se dokonce mohl cítit pohodlně a v bezpečí; ještě nikdy ho někdo tak pevně nedržel…
Během následujících několika minut byl Harry potupně přenášen sem a tam po svém pokoji, zatímco Snape si místnost prohlížel s nebezpečným leskem v očích a čekal, než skončí balení; Harryho školní pomůcky přilétaly do kufru z nejneočekávatelnějších míst.
Jakmile několik vteřin nic dalšího nepřilétlo, Snape usoudil, že je to všechno. Neochotně postavil Harryho na zem, nepřestal ho jednou rukou držet za rameno, a zmenšil jeho kufr, jenž si strčil do kapsy.
„Kde je tvá sova?“ zajímal se pak, když zmenšil i Hedvičinu klec.
„U Rona…“ odpověděl nejistě. Hedvika se zranila s dopisem, tak si ji Ron nechal u sebe, protože se o ni mohl postarat lépe než Harry s Dursleyovými za zády.
„Můžeme jít, synu?“ zeptal se tedy Snape.
Harry si ztrápeně povzdechl, následoval profesora zpět do chodby a poté ze schodů do kuchyně, kde se nacházela pořád šokovaná Petúnie a sklízela nákup. Harry postřehl, jak ztuhla, když je slyšela vejít, a viděl, jak se jí roztřásly ruce. Neotočila se k nim.
„Odcházíme,“ řekl Snape chladně. „Chceš se s tetou rozloučit, synu?“
„Éh,“ protáhl Harry neochotně a popošel k ní. Všiml si ovšem, jak se rozklepala celá, a raději se vrátil. „Sbohem, teto Petúnie.“
Nejistě se zadíval na Snapea, který se na něj usmál – Merline, usmál! – a položil mu ruku kolem ramen a vyvedl jej přes vyražené dveře ven z domu. Několik momentů kráčeli v tichosti, poté jej Snape opět vyzvedl do náruče a celý svět kolem nich zmizel, když se přemístili.
***
Snapeův dům byl… tedy, Harry si vlastně nepřipouštěl, že by profesoři mohli bydlet i jinde než v Bradavicích, protože si je jinde ani nedokázal představit. Hádal, že Snapeův dům je normální kouzelnický dům, i když jemu připadal zvláštní. Nebyl jako Doupě, byl menší a o hodně víc uspořádanější. A taky nevypadal, že se chystá zbortit. Byl to prostě obyčejný dům s patrem a sklepem, kde měl Snape zařízenou laboratoř.
Dva dny to tam Harry vydržel s tím pomatencem. Přežil dva nekonečně dlouhé dny, po které se k němu Snape choval mile a byl na něj hodný. Třetího dne ráno už jeho nervy neunesly, když byl probuzen usměvavým profesorem, jenž na něj přátelsky zamrkal a se slovy: „Dobré ráno, synu,“ jej dovedl k prostřenému stolu.
Nemohl to vydržet, protože Snape jednal jako kdyby byl jeho otec, a Harryho užíralo, že je to zrovna on. Tolik si přál, aby s ním někdy někdo zacházel právě takto, a nemohl snést, že je to Snape pod nějakou kletbou…
Bál se, že by si na to mohl zvyknout.
Konec předstírání…
„Nechte toho!“ zařval na něj a stoupl si od stolu. „Už toho mám dost! Nejste zatraceně můj otec, Snape!“
Harry nebyl připravený na to, co bude následovat. Snape strnul uprostřed pohybu – zrovna zvedal šálek čaje ke rtům, když Harry vybuchl.
V nastalém tichu bylo slyšet, jak chlapec polkl, když si uvědomil, že rozeznává ten výraz na profesorově tváři – výraz, jenž značí, že je ve velkých, opravdu velkých nesnázích.
Snape se postavil a mrštil šálkem proti protější stěně, ale zvuk rozbíjeného porcelánu k Harrymu dolehl jen ztěžka, uši mu totiž zaplnil řev: „Co si to dovoluješ, Harry?!“
Chlapec vyděšeně ustoupil o krok zpět, když Snape obešel stůl, a potom o další a další, jak se začal přibližovat. Teď profesor vypadal jako nebezpečný šílenec, bez legrace.
„Dokud žiješ pod mojí střechou, budeš mi prokazovat úctu, jako každý správný syn prokazuje svému otci!“
Harry na něj vytřeštěně hleděl. „Ale pane…“ zaprotestoval.
„Ticho!“ zařval na něj. Došel přímo k němu a Harry si uvědomil, že nemá kam uniknout, neboť se neprozřetelně dostal až ke zdi. Přikrčil se v očekávání rány, která nepřišla.
„Harry…“ zavrtěl Snape hlavou a nerozhodně si prohrábl vlasy. „Nemusíš mi vykat… nejsme přece ve škole! Jen chci, abys…“ znovu zavrtěl hlavou a pokynul mu, aby k němu přišel.
Harry roztřeseně uposlechl, stále v šoku. Nic nechápal a byl naprosto zmatený.
„Já vím, že je to pro tebe těžké a že jsi zmatený… chápu to, synu,“ řekl mu. „Je těžké si na tu myšlenku zvyknout, já vím… Ani pro mě to není jednoduché, ale musíme se oba snažit… Chci, abys mi říkal tatínku, ano?“ pronesl jemně a objal ho.
Harry zavřel oči a neochotně objetí opětoval. Snapeův výbuch vzteku jej vyděsil, zvlášť dohromady s uvědoměním, že nemá tušení, kde přesně se nachází a jak se odtud může dostat… a že je na Snapeovi až do té doby, než se z té příšerné situace dostane, naprosto závislý.
To pomyšlení jej roztřáslo a profesorova další slova, v nichž cítil drobný pokřivený úsměv, mu nijak zvlášť nepřidala: „No tak, pane Snape, ššt…“
***
Po následující dva týdny se pokoušel s tím člověkem vycházet a přistoupil na jeho vyšinutou hru. Na nic se neptal a příliš neprotestoval, v zájmu vlastního bezpečí (ze stejného důvodu se ani nepokusil utéct).
Každý večer litoval, že nemá možnost dát někomu vědět… Hedvika byla pořád nemocná a jeho přátelé mu během léta raději nepsali, protože věděli, jací jsou jeho příbuzní. A i kdyby mu náhodou psali, nikdo nevěděl, kde je, takže by mu žádný dopis nepřišel. Několikrát se přistihl, jak si představuje Síriovu reakci na to, že se profesor Snape zbláznil – určitě by se bavil. A přišel by ho zachránit!
Co se ovšem záchrany týká, uvítal by ji v jakékoliv formě, ideálně v podobě profesora Brumbála. Kdyby jen mohl poslat jedinou sovu řediteli! Několikrát se Snapea dokonce zeptal, nenápadně, jestli by ho nemohli jít navštívit, nebo jestli se třeba pan ředitel nechystá zaskočit k nim, ale nic z toho nebylo v plánu…
Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se značným sebezapřením říkat Snapeovi ´otče´, či ´tati´, nebo dokonce i ´tatínku´, pokud to bylo nevyhnutelné, a pokoušet se nebýt mu na očích. Dařilo se mu držet se mimo jeho dosah, když pracoval na školních úkolech, a potom se, ze samého zoufalství, aby nebyl nucen trávit čas se Snapem, začal učit. Opakoval si látku z minulých let, dělal všechno proto, aby nemusel být tomu člověku nablízku…
A usilovně si zakazoval, aby se mu v domě začalo líbit, a aby se mu začalo zamlouvat, že se Snape odněkud vynoří, rozcuchá mu vlasy nebo jej obejme, a zvesela se vyptává, co dělá a jestli nemá chuť něco si zahrát…
Jak dny míjely, Harry si uvědomoval, že ve svém odhodlání umdlévá. Profesorova bezprostřednost byla nakažlivá – Harry předtím nevěřil, že Snape může působit tak přirozeně a tak přijatelně… a nedokázal si představit, že by… Merline, ochraňuj ho, že by si Harry mohl i přes svou nechuť vybudovat k tomu muži nějaké pouto, hodně podobné tomu, jaké by měl se svým vlastním tátou…
Došlo mu to ve chvíli, kdy seděl u oběda a nadšeně Snapeovi vyprávěl o famfrpálovém utkání, o němž si to ráno četl v Denním věštci, a popisoval, že sám vyzkoušel už několik z popsaných fíglů, které použili chytači světoznámých jmen.
Zarazil se uprostřed proslovu a sklapl, protože se mu udělalo skoro nevolno. Ne, zakázal si. Snape je nemocný, neměl by si zvykat na tuhle situaci – a on přesně to zrovna dělal. Zvykal si na to, že ho Snape nejenže poslouchá, ale že jej i vybízí, aby mluvil, zvykal si na to, že Snape je tady pro něj, vždy připravený pomoci mu… Ne…
Až se profesor uzdraví, všechno bude zase při starém. Harry by se neměl upnout k tomu, co se právě děje. Ví přece, že je to špatně…
„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se ho starostlivě Snape.
„Jsem ok, tati,“ zamumlal automaticky a nenáviděl, jak snadno to ´tati´ vyklouzlo z jeho úst.
„Jen… jsem si na něco vzpomněl. Omluv mě,“ dodal a vstal od stolu. Rozhodl se, že je třeba něco podniknout… cokoliv. Než si na tyhle okolnosti zvykne ještě víc.
***
Harry se svých narozenin obával, ale zároveň se na ně nevysvětlitelným způsobem těšil. Věděl, že prožití třicátého prvního července se Snapem jej zanechá slabého a zranitelného, a až to skončí, bude to bolet o to víc… ale jako každé dítě nemohl odolat a s nedočkavostí se těšil na prožití svých narozenin tak, jak to má být, vůbec poprvé ve svém životě…
Ten den byl nezapomenutelný a úžasný. Harry doslova cítil, jak jeho poslední zbytky odhodlání nepoddat se tomu příjemnému šílenství mizí… a on, i když věděl, že je to všechno jen faleš, která jej zanechá naprosto a totálně poníženého a zdeptaného, se už nechtěl bránit…
Snape ho vzal na výlet. Byli se podívat v zoo a Harry prohodil dokonce pár slov s místním osazenstvem oddělení plazů. Překládal Snapeovi komentáře, které hadi měli vůči některým hostům, a nikdy by ho nenapadlo, že zmije mají tak skvělý smysl pro humor. Se Snapem se opravdu hodně nasmáli.
Potom jej profesor vzal na projížďku na parníku, což se Harrymu velice líbilo. Pokud nepočítal jednu poloděravou bárku, tak do té doby na lodi ještě nebyl, proto se nemohl nabažit pocitu, jak mírné vlnky rozechvívaly palubu pod jeho nohama…
A po přemístění zpět do Snapeova domu Harry zjistil, že jej tam čeká dort a dárek. Dostal k narozeninám kompletní, vylepšenou a samozřejmě bezpečnostními kouzly zajištěnou ochrannou soupravu pro famfrpálové hráče (ty dárky vlastně byly dva – jeden z nich byla nová sada vah na přípravu lektvarů).
Večer seděl výjimečně dole v obývacím pokoji, nos zabořený do knihy (o famfrpálových tricích), a přemýšlivě pozoroval už několik minut ten samý řádek. Zatraceně, na tohle všechno si zvykl! Líbilo se mu to… a bylo to kompletně špatně.
„Tati?“ zeptal se a zamžoural na Snapea.
„Ano, pane Snape?“ pobaveně se ho zeptal profesor – v uplynulých týdnech jej tím škádlil, protože Harrymu často tváří v tvář svému učiteli lektvarů uklouzlo vykání.
„Jak ses to dozvěděl?“ zeptal se, zakroužil rukou neurčitě ve vzduchu. „Myslím, že jsem tvůj syn? Chtěl jsem se zeptat už dávno… promiň… ale jak je to vůbec… no… možné?“
Snape se v křesle zaklonil a zvážněl. „Po pravdě, očekával jsem, že se zeptáš už na začátku. Vlastně jsem si byl jistý, že to nepřijmeš vůbec snadno…“ usmál se. „Musím říct, že jsem byl příjemně překvapen tvým přístupem, Harry…“
Harry měl chuť se zaškaredit – jako kdyby mu Snape ve své choromyslnosti dal na výběr…
„Tvou matku jsem znal celé své dětství. Měli jsme se brát… ale vzhledem k tehdejší situaci… z našeho sňatku sešlo,“ odmlčel se a s napjatou tváří se zvedl z křesla. Harry jej pozoroval, jak přešel k baru a nalil si sklenku ohnivé whisky. Když se vrátil, napětí z profesorovy tváře zmizelo, ale zůstalo pevně usazené v jeho pohledu.
„Nejsem hrdý na to, jak jsem se zachoval po zjištění, že se vzápětí provdala za Pottera…“ zavrtěl hlavou a napil se. „A přiznávám, že jsem byl vzteky bez sebe, když se mi doneslo, že mu porodila syna…“ zamžoural na něj a Harry poposedl. „Syna, který měl být můj…“
Několik vteřin setrvali v naprosto mrtvém tichu, potom se Snape zvedl a přešel k Harrymu a natáhl k němu ruce. Chlapec se nejistě postavil, jen proto, aby byl vzápětí vyzvednut do vzduchu a zatažen do drsného objetí.
„Ale věci se vyjasnily…“ zamumlal a Harry shledal, že by si opravdu moc přál, aby tohle všechno skutečně byla pravda… zvláštně: „A ty jsi můj syn, Harry…“
***
Další týdny strávil Harry usilovnou snahou sám sobě nařídit, aby s tím přestal. Nějak neměl dojem, že se mu to dařilo – v poroučení sám sobě a svým emocím byl podle všeho opravdu špatný. Nejdřív dovolil, aby si zvykl na myšlenku, že Snape by mohl být jeho otec, i když věděl, že rozhodně není… a teď se mu ani nepodařilo ten nesmysl dostat z hlavy.
Ano, rozhodně byl špatný v poroučení sám sobě a své pitomé nebelvírské palici…
„Přinesl jsem ti dopis z Bradavic,“ řekl mu posledního srpnového rána Snape a podal mu obálku. „Sova ti jej nebyla schopná doručit, musel jsem jej vyzvednout večer ve škole. Mám v úmyslu si o tom pohovořit s Hagridem…“
Harry koukal na voskovou pečeť s erbem Bradavic jako na něco z jiného světa, světa mimo všechno tohle bláznovství, v němž se mu začalo líbit. Vůbec si neuvědomoval, jak rychle čas letí, dokud se nezahleděl na ten dopis.
Už zítra… tohle všechno skončí.
Prošel si seznam učebnic a nejistě na profesora zamžoural. „Budu potřebovat na Příčnou,“ pronesl stísněně.
„Zajisté,“ usmál se na něj Snape. „Jestli nemáš na dnešek v plánu opět se zavřít do svého pokoje, Harry, můžeme tam zajít. Jsem si jistý, že i takový bručoun jako ty by ocenil pohár zmrzliny u Fortescuea…“
Harry se nepohodlně zavrtěl, protože ve Snapeově hlase zřetelně slyšel výčitku, že se mu straní, a rovněž proto, že… ne, nebude na to myslet, nebude si připomínat, jak příjemně a otcovsky ten návrh zněl.
Hned po snídani se s pomocí letaxu přesunuli do Děravého kotle a odtud vyšli na Příčnou ulici. Nevěděl přesně, co podnikne, ale byl si jistý, že tohle je poslední možnost, jak se zachránit se zbytky cti předtím, než to praskne zítra ve škole.
„Tati,“ ozval se náhle s očima rozšířenýma překvapením, „můžu se podívat do cukrářství?“
Snape se otočil a jedním krátkým pohledem zhodnotil obchod, který měl Harry na mysli. Byl to malý krámek, který byl dle všeho toho dne právě slavnostně otevřen.
„Dobře, já si zatím dojdu do lékárny pro pár ingrediencí,“ souhlasil a podezíravě se na Harryho zadíval. „Nemáš v plánu nějakou lumpárnu, že ne?“
„Ne,“ řekl chlapec rychle a očima neustále těkal ke krámku. „Jen jsem zvědavý… Můžu teda?“
„Za chvíli si tě tam vyzvednu,“ řekl varovně, jako kdyby něco tušil. „Potom půjdeme pro pomůcky. Máš u sebe seznam?“
Harry přikývl a otočil se, že už půjde, ale cítil v zádech profesorův pohled, proto se znovu otočil a následně Snapea objal. „Měj se, tati!“
Profesor mu překvapeně rozcuchal vlasy: „Tak za chvíli.“
Harry šel přímo k cukrářství a u jeho dveří se obrátil a vyhledal známou temnou postavu – Snape už se téměř ztratil v davu – a teprve po tomto ujištění vešel dovnitř. Prošel celým krámkem až k oddělení s mudlovskými sladkostmi.
„Pane řediteli,“ pozdravil slušně Brumbála a cítil, jak se mu srdce rozbušilo. Věděl jistě, že si jej tu Snape už nevyzvedne…
„Harry! Chlapče drahý!“ zvolal Brumbál ustaraně, upustil kornout, do nějž si pilně nabíral citrónové dropsy, a vyrazil k němu. „Jsi v pořádku? Vypadáš špatně…“
Harry přitakal a přál si být někde jinde – ideálně v jednom malém domě, který začal považovat za domov. Ale věděl, že se tam už nikdy nevrátí.
„Pane,“ začal, zhluboka se nadechl a se staženým hrdlem pokračoval: „Viděl jste teď někdy profesora Snapea?“
„Někdy v první polovině července,“ odvětil ředitel. „Proč se o něj zajímáš, hochu?“
„A co… tedy, jak vypadal? Byl… v pořádku?“ vyptával se Harry opatrně.
„Trochu zmatený, přišel mu velice osobní dopis… Harry, chlapče zlatý, děje se něco?“
„Mám dojem, že ho někdo proklel, pane…“ řekl a zavřel oči. Následně mu všechno řekl.
***
Na noc se Harry ubytoval v Děravém kotli a večer mu ustaraný Brumbál donesl všechny jeho věci. Chlapec se odvážil zeptat, jak to dopadlo, a dostalo se mu odpovědi, že je profesor Snape stále ještě vyšetřován, protože se jim nedaří zjistit, jaká kletba na něj byla užita.
Vzato kolem a kolem, přespat v Děravém kotli bylo dobré zakončení prázdnin, až na jeden drobný detail – Harry byl nešťastný, přesně jak předpokládal, a ani dopisy od Rona, Hermiony a Síria, které se na něj sesypaly, když byl konečně v dosahu, mu nezvedly náladu.
Zvykl si na to, jak s ním Snape jednal, a začal… raději na to nemyslet. Bylo to pryč, a teď se Harry potřebuje koncentrovat na to, aby přežil začátek školního roku a první hodinu lektvarů. Jak znal starého Snapea, po tomhle letním zážitku budou lektvary ještě daleko nesnesitelnější než kdy dřív.
Během cesty vlakem byl zadumaný, dočista ztracený ve svých úvahách, až si o něj kamarádi dělali starosti. Nesvěřil se jim s tím, co jej potkalo, jen řekl, že byl v bezpečí a mimo dosah. Doufal, že ani Snape nebo Brumbál o tom s nikým nemluvili. Rád by zapomněl…
Při slavnostním zařazování a následné hostině chlapec dělal vše, co bylo v jeho silách, aby ani koutkem oka nezavadil o učitelský stůl. Sedl si schválně tak, aby k němu byl natočený co nejvíc bokem, a zarputile zíral do strany anebo přímo do svého talíře. Neunesl by pohled profesora lektvarů… A jakmile to bylo možné, pelášil co nejrychleji do nebelvírské věže.
Nedíval se na cestu, proto byl velmi překvapen, když v polovině chodby k portrétu Buclaté dámy do někoho vrazil. Byl odmrštěn zpět a od pádu na zem jej zachránily jen čísi silné ruce.
„Promiňte, pane profesore…“ zableptal vyděšeně chlapec, když zvedl oči a spatřil podmračenou tvář evidentně nevyspalého a nerudně naloženého mistra lektvarů, jak si jej zlobně měří. V tu chvíli si přál, aby se pod ním otevřela zem a pohltila jej.
Profesorovy ruce jej stále pevně držely.
„Pro vás jsem tatínek, pane Snape,“ poznamenal otráveně. „Kolikrát vám to budu nucen ještě připomenout, hm?“
Harry se na něj nechápavě zadíval. „Ale…“
Snape ho zvedl do vzduchu akorát tak do výšky očí: „Pane Snape, kouzlo? Máte snad dojem, že mě v této věci mohlo oklamat nějaké prachsprosté zaklínadlo?“
Chlapec na něj jen zíral, neschopen slova, načež se jeho oči začaly plnit slzami. Mohla by to být… pravda?
„Och, pane Snape…“ zavrtěl jeho otec hlavou a pevně jej k sobě přitiskl. „Ššt, dítě… klid…“ zabroukal chlapci do vlasů a jeho uklidňující hluboký hlas Harryho ujistil, že je všechno v pořádku a přesně tak, jak to má být.
Dobrý úlet. Takový u srdce hřejivý.
OdpovědětVymazatJuu. Pobavilo. :)
OdpovědětVymazat