1 O modrých vlasech a slušném vychování

Prvních několik let strávil doktor Lecter se svým malým přítelem poklidným putováním po evropských velkoměstech i malých vesničkách. Podnikli společně několik krátkých výletů do Asie a na týden pobyli i v Maroku. Harry si užíval cestování a svobodu skoro stejně jako samotný dobrý doktor, pokud tak Hannibal mohl skromně odhadnout.

Rozhodně chlapce zahrnoval veškerou pozorností, kterou si takový výjimečný malý človíček zasluhoval. Ne že by jej rozmazloval, to ne; doktor Lecter měl pádnou ruku a striktní normy a neváhal sáhnout po patřičném trestu, provinil-li se jeho schovanec proti dobrým mravům a slušnému vychování.

Tak se stalo, že ve věku pěti let byl Harry, jehož právě používané jméno a příjmení se měnilo podle země, kde žili, a jména zrovna používaného doktorem, velmi zdvořilý a slušný chlapec ovládající krom své rodné řeči také francouzštinu, italštinu a němčinu na takové úrovni, aby prošel za mírně žvatlající, ale beze sporu francouzské, italské či německé dítě.

Kromě věcí, které by každý správný gentleman měl ovládat, doktor Lecter Harryho učil také něco ze své, ehm, řekněme ojedinělé sbírky schopností. Věnoval se bystré mysli skrývající se za Harryho zelenýma očima se zvláštní péčí a ohleduplností, nenásilně ale vytrvale v něm pěstoval návyky, které mu jednoho dne pomohou přežít, formoval jeho osobnost k obrazu, který si pro něj předsevzal.

Ne že by z Harryho vychovával „monstrum“ a „čistého sociopata,“ jak byl sám nechvalně označován. Krůček po krůčku učil Harryho nebát se démonů pod postelí a přijmout démony uvnitř vlastní mysli. Pro tento účel byl nucen odhalit svou pravou podstatu a podělit se s ním o detaily ze svého života před tím, než jej nalezl.

Harry byl obeznámen s Lecterovou kariérou psychiatra i s nechvalně proslulým soudním procesem „Hannibala Kanibala“. Věděl i o doktorově pobytu v Baltimorském ústavu. Lecter neměl před svým schovancem, kterého opatroval jako vlastního syna, žádné tajemství, protože v mladém chlapci snadno spatřoval sebe samého. Na cokoliv se Harry zeptal, dostal odpověď více méně přiměřenou pro jeho schopnost ji vstřebat.

Učil ho pozorovat, zvažovat, hodnotit, učil ho jak zpracovávat informace, které získával všemi svými smysly, učil ho spoléhat se na svoje nižší instinkty v případě nouze a oslňovat svým intelektem, pokud to bylo zapotřebí, učil ho nenápadnosti i extravaganci.  Učil ho, jak si vybudovat vlastní palác vzpomínek, jak jej roztřídit, jak je zabezpečit. Učil ho sebekontrole, která držela Harryho vlastní specifický dar pod přísnou pokličkou.

Doktor Lecter se nějakými magickými schopnostmi nenechal rozhodit ani v nejmenším. Nebyl problém, s kterým si neporadil.

Poprvé, když se tehdy tříletý Harry projevil – přesunul se ze svého pokoje do obývacího, jelikož si tam zapomněl svého oblíbeného plyšáka – strávil doktor Lecter několik dní sledováním obyvatel Berlína a nakonec objevil mladou čarodějku, která otci a synovi ochotně vysvětlila vše, co chtěli vědět. Bez krveprolití či jiných pohrůžek násilí – stačilo se zdvořile otázat.

Když bylo Harrymu osm, obdržel doktor Lecter zprávu ze školy, že je zde žádána jeho přítomnost. Bylo to něco nevídaného a neslýchaného, neboť Harry měl pověst slušného hocha. Často prováděl kanadské žertíky svým méně oblíbeným spolužákům či učitelům – jenom se nikdy nenechal chytit.

Pokud bylo něco, co svému synovi vřele doporučoval a odmítal odepřít, byla to zábava a legrace patřící (nejen) k jeho věku. Člověk potřebuje mít trochu radosti ze života bez ohledu na to, kde se nachází.

Doktor Lecter sundal svůj klobouk, když vešel do ředitelny, a zdvořile pozdravil jak ředitele Martína, tak třídního učitele Rodrígueze. Krátce nasál nervózní atmosféru v místnosti, než jeho káravý ohled ulpěl na Harrym.

Jeho syn měl tu slušnost zatvářit se kajícně. Ne že by tu výměnu ti nevědomí dospělí postřehli – pro oba učitele byl doktor García obrazem zdvořilé zvědavosti a malý Héctor jeho klidnou zrcadlovou kopií, jako by ani jeden nevěděli, co přesně za problém vznikl a proč jsou k jeho řešení zapotřebí zrovna oni dva.

Lecter se zadíval na třídního učitele a nadzvedl pobaveně obočí.

„Zajímavý účes, seňore Rodríguezi,“ prohodil konverzačně. „Nevěděl jsem, že jste takový zanícený fanoušek karnevalů a maškarních bálů. Prozraďte, který kostým vyžaduje modré vlasy?“

Učitel zaprskal a na chvíli byl omráčen. Harry se nenápadně ušklíbl, ale jeho pobavení zmizelo, když mu jeho otec věnoval varovný pohled.

„Tedy, doktore Garcío, obávám se, že to má na svědomí váš syn,“ ozval se ředitel, poněkud nejistě.

„Och,“ protáhl Lecter a plně se obrátil k Harrymu. „Kdy ses začal věnovat odbarvování?“

„Nevím, o čem pan učitel mluví, otče,“ odpověděl Harry formálně. „S vlasy jsem mu nic neudělal…“

„Nelži!“ vybuchl zneuctěný učitel a nakročil blíž k Harrymu. „Vím, že jsi za tím ty! Jen netuším, jak jsi to provedl, ty malý ďáble!“

„Kolego!“ zvolal pohoršeně Martín.

V tu samou chvíli se na něj zahleděly dva páry naprosto znechucených očí, jedny na něj shlížely ze stejné výšky, druhé k němu vzhlížely z oblasti ve výšce jeho pasu.

Doktor Lecter se postavil před svého syna a hrozba vyzařující z jeho postavy donutila Rodrígueze stáhnout se o krok zpět.

„Prosím, seňore,“ řekl tiše. „Ocenil bych, kdybyste nezvyšoval hlas na mého syna, jako by to byl kdovíjaký turisty šidící žebrák z ulice. Je velmi nevychované tak činit přímo před mýma očima, když si jsem vědom kvality výchovy, kterou jsem mu poskytl.“

„Jistě, jistě… omlouvám se, doktore,“ učitel se stáhl, rozumný krok. Snad podvědomě vycítil, kdo z nich tu hraje roli kočky, a kdo z nich je ta myš.

Lecterův pohled se mu vysmíval, když jej vyzval: „Tak, co kdybyste mi zkusil vyložit, jak přesně je můj syn zodpovědný za barvu vašich vlasů?“

„Tedy…“ Rodríguez se zarazil.

„Oslňte mě,“ pokračoval dobrý doktor. „Je půl desáté dopoledne. Jsme v polovině druhé vyučovací hodiny a vy jste mi volali přesně před… 25 minutami.“

Nadzvedl obočí a zahleděl se na něj a poté na ředitele. „Jak se mému osmiletému synovi povedlo během necelých 50 minut od příchodu do školy odvrátit vaši pozornost dost dlouho na to, aby vám aplikoval modrou barvu na vlasy, aniž byste cokoliv postřehl?“

„Tedy…“

„Ano, to už jsme slyšeli,“ souhlasil Lecter. „Seňore Martíne, jistě se díváte na celou situaci stejně jako já. Héctor nemohl být v žádném případě za toto… politováníhodné neštěstí zodpovědný. Nebo mi chcete tvrdit, že vás obarvil namodro kouzlem, seňore Rodríguezi?“

Doktor Lecter se společně s Harrym bavili. Bylo to poznat podle jistého lesku v jejich očích. Ještě přetrpěli několik dalších chvil ve společnosti dvou zmatených pedagogů, načež se oba omluvili a Lecter uvolnil Harryho pro zbytek dne z vyučování.

„Harry,“ řekl doktor a zadíval se poklidně na svého syna, zatímco kráčeli po mohutném schodišti dolů k jeho zaparkovanému vozu. Oba věděli, proč skončily učitelovy vlasy namodro. „Co by ti na to řekla tvoje matka?“

Ta otázka způsobila, že se chlapec začervenal. „Že jsem si neměl všímat ničeho, co Rodríguez řekl.“

Nebylo pochyb o tom, že se doktor hněvá, když přikývl. Harry věděl, jak velmi důležité je pro ně oba nepřitahovat k sobě žádnou pozornost. FBI pátrala po jeho otci, a po něm se jistě také někdo vehementně sháněl.

„Nechtěl jsem to udělat, tati,“ řekl Harry. „Prostě jsem to nemohl zastavit. Měl jsem takový vztek!“

„Co by ti řekla o tvém vzteku?“

„Nenechat se jím kontrolovat, nenechat se jím rozhodit, nechat ho zmizet,“ zašeptal a sklonil hlavu.

„Co jsem ti já říkal o tvém vzteku?“ zajímal se dál.

„Když už, tak ho použít jako svou hnací sílu,“ přesně zarecitoval poučku, kterou slyšel víc, než by si přál. Harry byl na svůj věk velmi vyspělý a inteligentní, stejně jako sám Lecter, jeho neschopnost kontrolovat magické výbuchy jej samotného naprosto frustrovala.

„Proč jsi to neudělal a nenachystal na seňora Rodrígueze nějaký další kanadský žert?“

„Připínáčky na židli jsou po určité chvíli neuspokojivé.“

„Zvažoval jsi nasypat mu chilli do kávy?“

Harry se široce zašklebil, když zaslechl otcův žertovný podtón – jeho uklouznutí bylo prominuto. Nápadně kopíroval Lecterův široký úsměv určený čestným hostům u jejich tabule. Harry to pojmenoval „svačinový úsměv“.

„To si nechám na někoho dalšího,“ slíbil. Nasedli do auta a mlčky vyjeli ze školního areálu. Harry mezitím přemýšlivě zíral z okénka, jako by mu na mysli doléhalo něco velmi těžkého. Doktor ho nechal dumat – až bude připravený mluvit, promluví.

„Tati?“ zeptal se konečně. „Seňor Rodríguez si mě pořád dobírá kvůli tomu, že nejsem na první pohled Španěl, a shazuje mě před ostatními. Nelíbí se mi tu.“

„S tvou světlejší pokožkou nic nenaděláme, mladý muži,“ souhlasil Lecter. Doktor García byl ženatý jen jednou a pouze krátce s tvrdohlavou Irkou, s níž zplodil svého zelenookého a na první pohled ne-hispánského syna. Matka utekla zpět do Irska, když Héctorovi bylo šest, a otec a syn se v té chvíli rozhodli přestěhovat na jih Španělska, kde už dva roky poklidně žili.

„Nicméně souhlasím, ani mně se tu už příliš nelíbí. Někteří zdejší pedagogové nemají ani špetku dobrého vychování,“ mlaskl přemýšlivě a v hlavě se mu začalo formovat večerní menu. „Co bys říkal na Nizozemí, Henriku?“

Nutno podotknout, že týden poté byl seňor Rodríguez nahlášen jako nezvěstný a nikdy se nenašel. Městská spalovna té noci ovšem mohla náhodou zpopelnit tělo jednoho podříznutého a vykuchaného podsvinčete nápadně připomínají člověka.

Hector García i se svým otcem den předtím opustili Córdobu i celé Španělsko.

Profesor Jensen se svým synem Henrikem se o týden později nastěhovali do klidné části Amsterdamu.