Voldy Claus

   Harry James Potter, Chlapec, který přežil, Vyvolený, největší hrdina války s Voldemortem, ale v tuto chvíli především velice konsternovaný muž se nasupeně zadíval na hromadu pergamenů před sebou, promnul si oči a rezignovaně odhodil poslední spis přesně tam, kde zbývala ještě trocha volného místa. Tím dokonale zaplnil svůj neuspořádaný stůl a s pocitem marnosti se zvedl a zamířil ke dveřím své kanceláře.

   Uplynulé roky pracoval jako bystrozor, tudíž dělal svoji vysněnou profesi… ale shledal, že to není nikterak úchvatné. Jakmile pochytali všechny přívržence Lorda Voldemorta, nebylo už co dělat.

   Každodenně dřepěl v kanceláři a řešil malicherná zmizení čarodějek, které jednoduše utekly svým neschopným manželům, nebo naopak kouzelníků, kteří utekli svým manželkám, do toho se jim poztrácely dětičky (nalezeny u sousedů), zaběhnuli mazlíčkové… Tu a tam narazil na podezření na vraždu, z níž se ovšem vyklubal nepovedený experiment s černou magií. Občasným zpestřením rutinního dne byla spolupráce se Sborem pro prosazování kouzelnických zákonů, jimž předával všechna podezření na praktikování nepovolené magie či porušování zákonů. Záviděl jim, že jsou neustále v pohybu a v kancelářích tráví maximálně hodinu denně…

   Vzal si kabát a po špičkách se pokusil vyplížit ven z oddělení. Už byl téměř u výtahů, když k němu dolehl naštvaný hlas jeho nadřízeného: „Pottere!“

   Harry protočil oči a přiloudal se zpět.

   Jeho šéf, Derek Troy, byl pěkný pitomec, který si liboval v  papírování a užíval si chvíle míru, pro který Harry cedil krev. Jemu nevadilo, že bystrozorská profese upadá, on byl spokojený s byrokratickým nicneděláním.

   „Ano?“ zeptal se Harry vyrovnaně, jen s mírným náznakem únavy v hlase.

   „Co ten bordel na vašem stole? Kdo si myslíte, že to za vás dodělá? Santa?“

   „Ne, to ne.“

   „Koukejte to dodělat!“

   Harry přimhouřil oči: „Dostanu zaplacený přesčas?“

   Troy si ho chvíli měřil pohledem a pak se na něj zaškaredil. „Zítra večer bude ten stůl uklizený a vaše spisy zařazené! Některé případy máte uzavřené už týdny, ale dokumentace v archivech chybí!“

   Chybí, kdo by se s tím taky měl párat – jednu kopii sem, druhou tam, poslat, označit, ověřit, přidat podpis, přidat druhý, razítko, bla, bla, bla… tolik cavyků pro nic!

   „Zítra mám dovolenou,“ poznamenal laxně. Neměl v plánu se na Boží hod trmácet do kanceláře, aby dohnal papírování. Už tak měl zlost, že musel na ministerstvo na Štědrý den. Prý vylosovaná služba, pchá! Vsadil by hůlku, že Troy to tak schválně narafičil.

   „Jestli to večer nebude, tak si mě nepřejte! Poletíte na hodinu!“

   Jednu krátkou vteřinu měl Harry chuť Troye nakopnout a oznámit mu, že končí sám, ale rozmyslel si to. Troy nebyl jediný despota na světě, který si chladil žáhu na podřízených – a o to větší radost mu dělalo, že nicka jako on mohl šikanovat zrovna slavného Harryho Pottera… a Harry neměl v úmyslu mu dát to zadostiučinění, že se jím nechal vyštvat z oddělení.

   Ztuhle kývl. „Veselé Vánoce,“ zachrčel a pokračoval ve své cestě. Stálo ho to dost sebeovládání, aby nevyletěl – ale podařilo se.

   Během klidné, trochu stereotypní rodinné večeře si Harry vyměnil s Ginny celodenní dojmy, nedbaje divočení svých dětí při jídle. James vecpal Albusovi do nosu brokolici a když si ji mladší chlapec vytahoval, tak mu opepřil pití a přesolil brambory. Krátce nato začala Lily vřískat, neboť ji Albus poprskal, jakmile se napil, a poté se jinak klidný hoch už rozčílil a začal Jamese pronásledovat s vidličkou a pomstychtivým výrazem kolem stolu.

   Asi kolem půl dvanácté se Harry, k smrti utahaný (na uklidnění nervů si dal pár panáků), konečně dostal do postele a třebaže Ginny měla trochu jiné plány, okamžitě usnul.

   Prostě jako každý večer.

   V půl třetí ráno jej probrala nutnost jít nachystat dárky pod stromeček. Čistě ze zvyku si dal hůlku do kapsy a sešel do obýváku, napůl spící.

   Podařilo se mu bez zranění přepajdat přes Jamesovy hračky (plyšový nebelvírský lev ho chtěl pokousat), roztroušené po celém domě, a potom se skryl v rohu a prohlížel si široký komín. Nevěděl přesně proč, protože na Santu skutečně nevěřil, ale na ten komín musel zírat. Věřil svým instinktům, teď prostě cítil, že se něco stane…

   Vyšlehly zelené plameny a z krbu vypadla velká a obtloustlá postava chlapíka v červené a bílé s pytlem přes rameno. Oklepal ze sebe popel, trochu si přitom pro sebe cosi syčel, a začal se rozhlížet kolem sebe.

   „Och,“ vydechl, když si všiml majitele domu, jak s hůlkou v ruce, v pyžamu a otevřenou pusou stojí v rohu, v obličeji ten největší možný výraz šoku. Harry byl tak otřesen, že mu nedošlo, že je vidět a nadto vypadá jako totální idiot.

   Rozpačitě na sebe zírali a pak z návštěvníka vyšel zvuk špatně imitující bodrý smích: „Ho-ho-ho?“

   „Vy…“ nadechl se Harry a namířil na něj hůlkou, jako by vznášel obžalobu: „Vy! Tedy… vy neexistujete!“

   „Děkuji za informaci, to mi ještě nikdo nikdy neřekl,“ utrousil syčivě muž a postoupil blíže do místnosti.

   Harry na něj nepřestal mířit, ale teď trochu podezíravěji než prve. Jeho cvičené oko rozpoznalo, že červený kostým je vycpaný, bělostné vousy jsou přilepené a ta směšně obří bambule namísto nosu je falešná. Nemluvě o způsobu, kterým se ten kouzelník pohyboval a jak mluvil – bylo to Harrymu podezřele povědomé… a ano! Ty červené oči taky někde viděl…

   „Vy jste mrtvý!“ vykoktal ze sebe vzápětí, hodně zmatený. Dokonce mu vykal!

   Voldemort si sundal bambuli a odhalil hadí štěrbiny. „Ne.“

   „Zabil jsem vás.“

   „Evidentně ne.“

   Harry sklapl a zíral na něj, zmatený, frustrovaný a s počínající bolestí hlavy. Zatěkal očima k baru, dal by si něco na uklidnění…

   „Ale jo, byl jste tuhej. Avada přece,“ zamumlal, přitlačil si pěst k čelu a zavřel oči. „Jak je to dlouho? Patnáct, dvacet let? Jak to, že jste živý?“

   „Jistěže ti na to neodpovím,“ věnoval mu přezíravý úšklebek Voldemort.

   „Opravdu nevím, jestli má cenu tě vůbec zabíjet…“ pohledem přejel pokoj a binec kolem. „Víš, sledoval jsem tě už dlouho, Harry Pottere, abych zjistil, co je pravdy na tom mýtu kolem tebe a odhalil tvoje slabé stránky. Tak bych tě mohl konečně sprovodit ze světa…“

   „Bla, bla!“

   „Zjistil jsem ovšem,“ protáhl Voldemort a odložil si falešný santovský plnovous, „že máš tolik slabých stránek, že zabít tě teď by nebyla žádná legrace.“

   „Podívej se na sebe,“ probodl ho očima a odhodil pytel. „Vystresovaný alkoholik s mizerným zaměstnáním, s manželkou, kterou nedokáže uspokojit, a smečkou divé zvěře namísto dětí. Tomu se říká krize.“

   „Legrace?“ namítl Harry a chtěl protestovat, že podle jeho názoru zabíjení není vůbec, ale vůbec žádná legrace, ale pak si něco uvědomil.

   „Krize? Alkoholik?! Zvěř!? NE-DO-KÁ-ŽU!?!“ zařval polotlumeně, aby nevzbudil celý dům.

   Voldemort pokrčil rameny a drze se usadil do křesla před krbem. „Kýčovité,“ ohodnotil Harryho vánoční stromeček laděný do nebelvírských barev.

   „Zdobil ho James s Lily,“ utrousil Harry, vztek ho přešel, neboť si uvědomil, že má Pán zla pravdu. Jeho život stál za zlámanou grešli. Svou práci nenáviděl, svého šéfa by nejraději zabil, děti by možná potřebovaly přitáhnout uzdu… a Ginny… raději ani nepřemýšlel nad tím, co by asi potřebovala jeho manželka. Krvavě se zarděl, přešel přes pokoj k baru a nalil si.

   „Dáš si taky?“ obrátil se na Voldemorta a ukázal mu láhev.

   „Bez ledu.“

   Harry tedy nalil dva poctivé panáky a přitáhl si ke krbu druhé křeslo, jednu sklenku podal Voldemortovi, posadil se a pomalu upil. „Co tu vlastně děláš? Převlečenej za Santu?“

   „Chtěl jsem unést tvoje děti,“ ukázal na pytel na zemi, „ale mám dojem, že bys je ani nechtěl zpátky. Mohl bych zabít tvou ženu,“ zamyslel se, stáhl si červenou čapku i s parukou a poškrábal se nad levým okem, „ovšem ona by ocenila spíš něco jiného…“

   Harry si odkašlal.

   Voldemort se na něj ani nepodíval: „Pokus o vtip.“

   „A jak se daří?“ kysele se ho zeptal Harry. „Jak vidíš, mně asi mizerně…“

   Voldemort se ušklíbl s výrazem: Chudinko! a odpověděl: „Našel jsem si pár nových koníčků. Neudržel bych se v anonymitě, kdybych trval na starých zvycích.“

   „To dává rozum. A co teda děláš?“

   „To tě nemusí zajímat,“ usadil ho Voldemort, „ale je to opravdu zábavné. Je dobré mít nějaké záliby, taky bys to mohl zkusit.“

   Po delší chvíli ticha se Pán zla zvedl a sundal ze sebe vycpávky. „Je v tom horko,“ vysvětlil, a nakonec stáhl i ten červený hadr a protáhl se, v pohodlném černém hábitu.

   Harry nepřítomně pokýval hlavou. Hleděl do vyhaslého krbu a nabýval dojmu, že by udělal nejlépe, kdyby zašel na půdu a oběsil se na prádelní šňůře. Ovšem v tom byl háček – neměli doma volné prádelní šňůry, ani kabely, nic.

   Mávl hůlkou a láhev whisky mu poslušně přistála v natažené ruce. Ani oběsit se nemůže, co je tohle za život, zatraceně?!

   „No ty jsi ale troska,“ poznamenal Voldemort a pozoroval ho, zatímco se zaklonil a zvedl hrdlo flašky k ústům.

   Harry se dlouze napil, zatřepal hlavou, popotáhl nosem a zaostřil na něj. Dostal skvělý nápad: „Nerej a zabíjej!“ poručil mu a palcem ukázal na sebe.

   Pán zla ho přejel kritickým okem, poklepával si hůlkou o levou dlaň a zvažoval, jestli by opravdu neměl.

   „Jsi opilý,“ poznamenal nakonec, „nevíš ani, co mluvíš.“

   Harry pokýval hlavou: „No jasně, a co mi zbejvá? Dělej, bude to tak lepší. Zmizím ti z ces-cesty… Ginny si najde někoho lep-šího… konečně mi daj všichni pokoj! Už žádná zatoulaná Micka slečny Vomáčkové!“

   Voldemort na opilého bystrozora nevěřícně hleděl a potom se otočil na patě. „Dej se do kupy, člověče, a pak to probereme znovu.“

   „Já ale jse-jsem v pohodě!“ zahulákal Harry a vstal z křesla. Mířil na Voldemorta hůlkou – zajímavé bylo, že ruku měl klidnou. „Tak pojď, ty hadí zbabělej ksichte! Dělej!“

   Voldemort líně mávl hůlkou a Harry byl odzbrojen, svalil se zpět do křesla a vzhlížel k němu s dětinskou ublížeností. „To bych taky mohl u-dělat!“

   „Nepochybně,“ souhlasil Pán zla, odkopl z cesty miniaturní model Kulového blesku a sundal z vánočního stromku dřevenou ozdobu ve tvaru erbu s obrovským zlatým N na rudém pozadí. Zamnul tu příšernost v dlaních a poté po Harrym hodil zeleno-stříbrný znak s písmenem Z.

   Harry jej zachytil v letu – i přes opilost měl stále výborné reflexy.

   „Tohle, si Harry Pottere, nech jako upomínku, že se ti dnešek skutečně nezdál. Až budeš hoden mi čelit – mezi námi, pochybuji, že vůbec někdy budeš – změň to zase na nebelvírské barvy, a já si tě najdu. Potom skoncujeme náš spor jednou provždy,“ řekl mu syčivě a začal sbírat po pokoji všechny důkazy o své přítomnosti.

   Harry na něj tupě zíral: „Co to děláš?“

   „Chystám se k odchodu.“

   „Če-kej! Jen tak? Žádný s-souboj? Urážky? Vraždění?“

   „Ne,“ Voldemort se na něj naposledy podíval – v náručí zmuchlanou červeno-bílou kupku hadrů. „Změň místo, začni se věnovat manželce, vychovávej svoje děti. Až budeš dokonale šťastný a spokojený, až budeš mít co ztratit, potom se vrátím.“

   Poté se přemístil. Harry zůstal, hleděl před sebe asi dalších deset minut, načež vrátil poloprázdnou láhev na místo, vytáhl dárky a naaranžoval je pod stromeček. Zeleno-stříbrný odznak strčil do kapsy u kabátu, když procházel kolem věšáků u schodiště, a vrátil se do ložnice.

   Na Boží hod se probudil s bolestí hlavy a nevírou, že noční příhoda byla skutečná. Odmítal si připustit, že by kdy klesl tak hluboko, aby Voldemorta, převlečeného za Santu, žádal o smrt, protože jako otec, manžel a bystrozor totálně selhal. To musela být ale pořádná noční můra.

   Celé dopoledne byl s rodinou a věnoval se jim. Ten potřeštěný sen mohl být varováním, že se jeho život řítí po nesprávných kolejích – a Harry nechtěl selhat. Několikrát okřikl Jamese, aby se mírnil, z čehož byl chlapec velice zmatený, a při odchodu do práce vášnivě políbil Ginny ve dveřích a zašeptal jí do ucha, že se nemůže dočkat večera. Byla to pravda – vidět její oči rozšířené radostným očekáváním s ním dělalo hotové divy.

   Přišel do kanceláře s několikahodinovým zpožděním, laxně se rozhlédl po svém stole a zavrtěl hlavou. To bude trvat dlouho, ale nemá v úmyslu se nervově i fyzicky vyšťavit při papírování…

   „Pottere! Kde se flákáte?“ zařval ze své kanceláře Troy. Harry vrazil ruce do kapes a skousl zuby. Hlavní bylo, aby ho neposlal do…

   Na konci chodby se objevil jeho šéf a vztekle si to k němu namířil.

   Harry zatnul ruce v pěst – a přitom jeho prsty v pravé kapse kabátu cosi nahmataly. Sevřel tu věc pevněji, hmatem zjistil, že se na malém erbu nachází písmeno Z a s hrůzou si uvědomil, že se mu včerejšek asi skutečně nezdál.

   V jedné vteřině Harry věděl, co musí udělat.

   Troy k němu došel, soptil a z očí mu šly blesky. Otevřel ústa, aby Harrymu vynadal, ale on byl připravený.

   „Dávám výpověď,“ řekl klidně. „Na hodinu. Na shledanou!“ minul ho a hrdě s hlavou vztyčenou odkráčel k výtahům.

   Naplňoval ho pocit uspokojení, když se letaxem přemístil k sobě domů, poslal děti ven („Jestli uslyším jedinou stížnost od sousedů, Jamesi Siriusi Pottere, tak si týden nesedneš na koště!“) a prodiskutoval s Ginny jejich manželskou krizi.

   V lednu si podal přihlášku ke Sboru prosazování kouzelnických zákonů a po krátkém výcviku nastoupil od března na nové místo. Zatímco bystrozoři vyšetřovali od stolu, chlapci ze Sboru každodenně přicházeli do styku s nekalými živly – dostávali od bystrozorů tipy a prováděli razie, zatýkání a všechnu ti špinavou a nebezpečnou práci.

   O víkendech se věnoval rodině anebo trénoval dorostence famfrpál – jen amatéry, ale bavilo ho to.

   Harryho konečně obestřel pocit, že jeho život má smysl.

   Přesto jej něco trápilo – a nikdo z jeho známých, přátel ani rodiny neměl tušení, co to je. Harry tu a tam zíral zamyšleně na ozdobu z vánočního stromečku, která byla ovšem ve zmijozelských barvách, a tvářil se přemýšlivě, jako by cosi velice obtížného zvažoval…

   A jednoho dne, bylo to krátce před Vánocemi, změnil jeho barvy.

   Od té chvíle byl velice napjatý, chodil na každém kroku s hůlkou a podezíravě pozoroval každého, koho osobně a dobře neznal – na Štědrý den jeho paranoia dostoupila vrcholu. Brzy ráno vstal a prohledal celý dům, s podmračeným výrazem se usadil do obývacího pokoje a pozoroval plameny v krbu.

   „Tati!“ zavolal James a doběhl k němu. „Tohle bylo pode dveřmi!“

   Harry si převzal obálku a nejistě ji rozdělal – byla to střídmá vánoční pohlednice s krátkým vzkazem: Nemám chuť se hnát přes půlku světa, abych zabil jednoho kouzelníka. Veselé Vánoce!

   „Kdo ti psal?“ zajímal se chlapec.

   Harry odložil pohlednici a z hloubi duše si oddechl. S pohledem upřeným z okna na padající sníh rozcuchal synovi vlasy a mírně se pousmál, když nakonec odpověděl: „Jeden starý známý.“