Prolog: V rouše beránčím...

Obyvatelé Zobí ulice se těšili z poklidného podvečera. Zvláštnosti dějící se po celé zemi je už pozvolna přestaly znepokojovat a prapodivný den pana Dursleyho se chýlil konečně ke svému vytouženému konci.

Když se mourovatá kočka proměnila v člověka a vedla velmi zajímavý rozhovor s neméně zajímavým postarším mužem v poněkud prapodivném ošacení, když se z nebe snesla velká motorka s ještě větším dobrotivým obřiskem, a když malý chlapec byl zanechán svému osudu na prahu dveří číslo čtyři, nikdo z obyvatel Zobí ulice, nikdo z aktérů toho podivného divadla nepostřehl, že celou událost více než pečlivě sledoval kdosi skrytý za závěsem okna své ložnice v domě číslo 2.

 Byla tichá klidná noc a pootevřeným oknem k němu jasně doléhaly jejich tak obezřetně tlumené hlasy. Nicméně pro někoho s jeho trénovanými a citlivými smysly nebyl problém zachytit celou konverzaci.

Počkal pár minut, dokud si nebyl naprosto jistý, že všichni tři zmizeli – doslova – a poté vyšel na ulici a překročil udržovaný trávník domu číslo 4.

Uzlík uložený u dveří se probudil, když k němu přišel, a jasné zelené oči jej s veškerým zájmem patnáctiměsíčního dítěte pozorovaly. Tiše, beze strachu.

Tmavé vlasy, růžové tváře, podrážděná rudá jizva ve tvaru blesku na čele. Velmi zajímavé.

„Zdravím, mladý muži,“ zašeptal hlasem hebkým jako švehol papíru – s jistým nebezpečným kovovým podkreslením skryté hrozby. „Pokud ti to nebude vadit, rád bych se na tebe na chvíli podíval, hm? Tohle není zrovna to správné místo pro tak mimořádného človíčka, jako jsi ty.“

S jemností, o níž mnozí pochybovali, že je jí schopen, dítě sebral do náručí, dávaje si pozor, aby byl chlapec stále zabalený ve své pokrývce, a mezi ukazováček a prostředníček scvakl dopis zanechaný společně s ním.

Několikrát zhluboka nasál vůni vznášející se kolem chlapce. Někdo si dal pečlivě záležet, aby byl čistý. Cítil jemné dětské mýdlo, se zvláštní příměsí levandule, cítil jakési pozůstatky podivné variace pachů, které silně připomínaly nemocniční prostředí, nebo nějakou ošetřovnu, cítil trochu tabáku a medoviny, pravděpodobně díky tomu, že ho donesl ten obr, a cítil citronové bonbony. Ten pach si nedokázal tak přesně vyložit, ale přiřadil jej k tomu excentrickému starci.

Pod tím vším ale na dítěti těžce ulpíval jiný pach, který se nedal úplně odstranit koupelí nebo přerazit medovinou. Čpěl z chlapcových vlasů a pórů jeho kůže. Byla to spálenina, strach, bolest, něco těžkého, mrazivého, hrozivého. Pach smrti.

Beze spěchu znovu podupal trávník pana Dursleyho – ten muž neměl ani špetku vychování nebo vkusu – a zmizel za dveřmi domu číslo 2. Zbytek pozdního večera a noci strávil ve společnosti malého Harryho Pottera.

Svou pozornost dělil mezi péči o dítě a hluboké úvahy o tom, co toho večera viděl a co se dozvěděl z rozhovoru podivné trojice a dopisu, který jistý Brumbál zanechal sousedce Dursleyové.

Ačkoliv létající motorky a lidé měnící se do zvířecí podoby byly věci, o kterých si byl jistý, že nejsou možné, tíha důkazů jej nakonec přesvědčila o tom, že skutečně neztratil rozum a není šílený, jak by si někteří jeho staří známí s radostí pomysleli.

Naopak. Prezentoval se před ním zcela nový svět možností k prozkoumání.

Neměl u sebe samozřejmě nic, čím by mohl Harryho nakrmit, ale nějak to společně zvládli s pomoci mléka a rozmixovaných banánů. Byl to klidný nenáročný hoch, až příliš tichý na dítě jeho věku – samozřejmě se to dalo očekávat.

Takové trauma, které malý Harry prožil, jej nadosmrti poznamenalo. Nemuselo by se to projevit až do dospělosti, ale ty vzpomínky a vidiny zůstanou s ním zasunuté hluboko v chlapcově podvědomí čekajíce, až je něco nějak vyvolá…

A nedá se to vzít zpět, nedá se vrátit. Škoda byla už způsobena a někde v mysli mladého muže budou číhat monstra a démoni lačnící po krvi a pomstě.

Krátce před tím, než se obyvatelé čísla 4 Zobí ulice probudili a dlouho před tím, než napůl hysterická paní Figgová zahlásila profesoru Brumbálovi jednu zdrcující zprávu, obyvatel domu číslo 2 nasedl do svého nenápadného automobilu a s malým chlapcem uloženým na zadním sedadle se vypravil pryč ze Surrey.

Pan a paní Dursleyovi by děkovali pánu Bohu za takový vývoj událostí, kdyby někdy věděli, jak málo scházelo k jejich neočekávanému odchodu ze světa živých. Pan Dursley, velký, hlučný, nabubřelý chvástal, a paní Dursleyová se svým dlouhým krkem a zlozvykem nahlížet do cizích oken a pomlouvat své sousedy za jejich zády byli každý svým vlastním ojedinělým způsobem velmi nezdvořilí a nepříjemní.

Doktor Lecter neměl rád takový druh nevychovanosti.