5 Další dokonalá hodina

   Harry trochu tupě zíral k učitelskému stolu, už nepozoroval Snapea, ale tak nějak mžoural tím směrem. Jeho pozornost zaujal profesor Medow, který se zrovna protahoval kolem Hagrida na svoje místo.

   Ztratil rovnováhu, nebo možná zakopl, a aby zabránil svému pádu, zachytil se toho nejbližšího, co měl po ruce. Shodou okolností to byl Hagridův spratkový kožich – a ještě přesněji něco živého v obrově kapse.

   Síní se rozlehlo příšerné vypísknutí, studenti otáčeli hlavy a hledali zdroj toho zvuku – Harry se domníval, že to muselo být to zvíře v Hagridově kapse, ale pak mu došlo, že to zavřeštěl Medow. Nepodařilo se mu zabránit svému pádu, takže se pomalu zvedl na nohy a vyděšeně zíral na podivnou chlupatou šedou kouli, která se s chutí zakousla do jeho ruky.

   Hagrid se otočil a když viděl, co se stalo, vyskočil na nohy.

   „Profesore Medowe!“ zvolal s dětskou upřímností. „Co to vyvádíte? Žouleláci přecek hryzaj, to musíte vědět! Počkejte, já vám pomůžu…­“ natáhl se k němu, ale Medow zděšeně ucukl.

   „Nebojte, pane profesore,“ uklidňoval ho Hagrid svým dobráckým hlasem, jenž se hromově rozléhal po síni. „Hned tohodlenc zatoulanýho žouželáka chytnu. Vypadá skoro jako ten čipera, co ho nosívám v kapse proti zlodějům. Voni to sou strašně chytrý zvířátka, tydleti drobečkové – když někdo strká prsty, kam nemá, tak může narazit na jejich vostrý zoubky…“ Hagrid náhle zamrkal, jak si pozorněji prohlédl zubatou kouli na Medowově ruce. „To je divný, přísahal by sem, že todle je ten můj žouželák!“

   Studenti se váleli smíchy po stolech, Harry se smál tak, že mu z očí tekly slzy. To bylo prostě dokonalé, naprosto, naprosto dokonalé. Učitelé se statečně snažili, ale i jim cukalo v koutcích a maličký Kratiknot dokonce tiše vypískl, vrazil si pěst do úst a seskočil ze svého místa, aby na něj nebylo vidět. Harry se domníval, že se právě teď dusí smíchy.

   „Ale, ale, pane kolego,“ řekl Snape ze svého místa dost nahlas na to, aby jeho posměšný hlas byl slyšet až na druhém konci síně. „Když jste potřeboval peníze, mohl jste přijít za kterýmkoliv z nás, určitě bychom se domluvil na drobné… půjčce.“

   Zmijozelský stůl začal tleskat a pískat.

   „Já…“ zajíkl se Medow téměř nesrozumitelně a díval se vyděšeně na Hagrida. „Nechtěl jsem… tedy… zakopl jsem a jak jsem padal…“

   Hagrid ho chytil za hábit a přitáhl ho k sobě, pak mu obmotal svoje velké prsty kolem předloktí a druhou rukou polechtal žouželáka, který zapředl a neochotně uvolňoval stisk. Chvilku bručel a pak se najednou úplně pustil a skutálel se Hagridovy do natažené dlaně. Obr si ho zase strčil do kapsy a plácl Medowa po zádech.

   „Všecko dobrý, profesore?“

   Harry se začínal téměř dusit, proto se pokoušel dýchat zhluboka a potlačit další záchvat smíchu. Pozoroval učitelský stůl a nakonec zajel pohledem ke Snapeovi. Všiml si, že on se na něj dívá – neznatelně kývl a stočil jeden koutek nahoru a Harry měl co dělat, aby znovu nevyprskl. Taky kývl.

   „V pořádku, Harry?“ zeptala se ho Hermiona a pomalu se zvedli a zamířili ke dveřím.

   „V pohodě,“ zahučel. „Co říkáš na to divadlo? Dobré, ne?“

   „Viděla jsem ho padat,“ prohodila významně.

   „To všichni,“ zasmál se znovu Ron. „Merline, to je nemehlo!“

   „Och, ale já viděla, o co zakopl,“ objasnila Hermiona a zamrkala na Harryho.

   Ušklíbl se na ni. „Opravdu?“

   S pozdviženým obočím přitakala a pak se rozpustile rozhihňala. „Patří mu to!“

   „Doufám,“ ozval se nad nimi hlas, „že vám ta nálada vydrží i odpoledne.“

   Vzhlédli a uviděli profesora Snapea.

   „Pottere,“ ušklíbl se, „kdyby měl profesor Medow opět nutkání udělit vám na dnešek školní trest, řekněte mu, že už jeden máte. A kdyby chtěl využít nějakého jiného dne v týdnu, směle tvrďte, že máte měsíc školních trestů. Jsem si jistý, že to zvládnete, aniž byste to zkazil.“

   Ron začal chytat nebezpečně rudou barvu, ale než mohl něco říct, Harry se ozval: „A mám, pane?“

   „Zajisté,“ ubezpečil ho Snape, „za nezvladatelné výbuchy smíchu – to je, myslím, adekvátní. Ostatně, smál jste se členu profesorského sboru, že, Pottere?“

   „Ano, pane,“ řekl Harry, „omlouvám se, pane.“

   Ron pootevřel ústa – tolik zdvořilosti Harry Snapeovi ještě v životě neprojevil. Hermiona do něj dloubla loktem, a tak ústa zase zavřel.

   „Za co, Pottere?“ podivil se Snape a tvářil se nezúčastněně. „Vám to nepřišlo vtipné?“

   „To přišlo, pane,“ řekl rychle a pak se na něj vychytrale zadíval. Chvilku váhal, jestli si to může dovolit, a Snape to patrně zpozoroval, protože neznatelně přitakal.

   „Klopýtavá kletba?“ zeptal se tedy.

   „Velice primitivní, leč člověku to hned přijde na mysl, že?“ souhlasil Snape a věnoval třem nebelvírským studentům prázdný pohled. „Hezký den.“

   „Vám taky,“ zapípala Hermiona a vykuleně se zadívala na Harryho. „To skoro vypadá, že mu to vrátil za tebe, Harry.“

   „Bavíme se o Snapeovi?“ ujišťoval se Ron. „Já jen, že to zní totálně absurdně.“

   „Jo, myslím, že asi jo,“ odtušil Harry, „ale staly se i divnější věci.“

   „Jmenuj nějakou,“ vyzval ho kamarád.

   „Ještě nikdo Medowa neproměnil v housenku.“

   Dopolední vyučování probíhalo skvěle – strávili dvě hodiny na čerstvém vzduchu, když pomáhali profesorce Prýtové s přesazováním rostlin do skleníků. Harry, Ron a Hermiona byli ti, co je venku vykopávali, takže si plně užívali podzimního sluníčka – docela bylo možné, že posledního tenhle rok, jak si Hermiona posteskla. Poté měli kouzelné formule, oběd a Harry s Ronem hodinu volna, kterou strávili ve věži nad šachy.

   Potom přišla dvouhodinovka obrany. Harry nečekal, že by mohl někdy nenávidět nějakého učitele ještě víc než svého času Snapea a Umbridgeovou dohromady – a hle, Medow to dokázal.

   Sloužil Medowovi jako figurant – jako cvičný panák, aniž by se mu mohl bránit. Tentokrát si dal profesor pozor, aby vše jasně vymezil rozkazy. Nejdříve na Harryho sesílal aktivní obranná kouzla (což jsou vlastně útočná kouzla, jak poznamenala Hermiona) a následně donutil jeho spolužáky, aby to na něm cvičili. Harryho jediným štěstím bylo, že díky svému famfrpálovému tréninku měl dost zkušeností, aby jeho žaludek ustál všechny ty výkruty a otočky, které byl nucen pod údery kouzel absolvovat. Kdyby ztratil i poslední zbytek důstojnosti a pozvracel se, asi by Medowa zaškrtil holýma rukama.

   Jeho kamarádi se snažili být jemní a úmyslně do svých kleteb nedávali cit, ovšem těch pár zmijozelských mizerů (jak je označil Ron) se činilo, jak mohlo.

   Harry se sesbíral na nohy a dokulhal zpět do středu učebny, kde byl vymezený prostor pro nácvik. Lavice stály vyrovnané podél stěn – Harry do nich často vrážel a přísahal by, že je tak Medow rozestavil úmyslně. Proti němu se zase nadšeně vyhrnul Malfoy.

   Zašklebil se a teatrálně máchl hůlkou: „Everte stativ!“

   Harry věděl, co ho čeká – pro dnešní hodinu Malfoyovo oblíbené kouzlo. Vznesl se do vzduchu a dvojitou vývrtkou odletěl ke vzdálenější zdi učebny – vzhůru nohama se svezl po stěně dolů a narazil si hlavu o roh lavice.

   Zaúpěl a začal se škrábat na nohy – točila se mu hlava a v očích ho štípalo cosi horkého. Najednou ucítil, jak ho kdosi táhne na nohy a pak ho podpírá – byl to Ron, rudý jako rajče a soptící vzteky, a Hermiona byla hned vedle a zrovna vytahovala kapesník.

   „Harry,“ zašeptala, „to je strašné… utřu ti tu krev, ano?“

   „Pottere!“ štěkl podrážděně Medow a přešel k němu. „Co to vyvádíte? Nezdržujte výuku!“

   „Udeřil se do hlavy, pane profesore!“ zalapala pohoršeně po dechu Hermiona. „Krvácí! Měl by jít okamžitě na ošetřovnu!“

   „Třesky plesky,“ odtušil učitel, hrubě chytil Harryho za ruku a trhl s ním. „Můžete stát, ne?“

   Harry měl chuť říct: „Ne, vy idiote! Mám otřes mozku, jestli jste tak blbý a nepostřehl jste to!“ ale ovládl se – takovou radost Medowovi ani Malfoyovi neudělá. Neodpověděl nic, ale potácivě přešel do středu třídy.

   „Kdo dál?“ zeptal se Medow s úsměvem „Figurant je v pořádku, jen se nemusíte bát přitlačit… Potter to všechno zvládne, že, Pottere?“

   Nicméně se už nikdo, dokonce ani Malfoy, nehrnul k dalšímu kouzlu. Všichni Harryho starostlivě pozorovali (dobře, Malfoy ne) – krev z rány na čele mu pomalu stékala po obličeji, usilovně se ji snažil stírat rukávem, a z brady mu kapala na předek hábitu. Skvrna se pomalu zvětšovala, jak ubíhaly další minuty, a Medow začínal být nervózní.

   „To už nikdo nemáte kuráž?“ vyjel nakonec učitel. „Potter je v pořádku, vidíte ho přece! Pottere, řekněte jim, že jste v pořádku!“ vyzval ho.

   Harry se bezvýrazně otočil na profesora. „Vy jste tu učitel.“

   Byla to normální věta, pronesená neutrálním, unaveným tónem. Byl si jistý, že tím určitě neporušil dohodu…

   „Právě jste si vysloužil školní trest, Pottere,“ zavrčel Medow. „Vaše drzosti na svých hodinách trpět nebudu. Dnes večer se dostavíte k panu Filchovi pro nástroje a budete čistit plakety v Pamětní síni. Bez kouzel.“

   Harry zavrtěl hlavou. Trochu se mu zatmívalo před očima. „To nepůjde,“ řekl zase tak klidně. Cítil se povznesen nad toho imbecila, který si říká profesor. Možná se do té hlavy praštil až příliš. „Už na dnešek školní trest mám.“

   Medow se zatvářil zklamaně. „To samé, zítra.“

   Opět zavrtěl hlavou. „Mám už měsíc školních trestů,“ řekl mu. „Do října nemám čas.“

   Několik lidí se uchechtlo.

   „Děláte si ze mě blázny?!“ okřikl ho učitel. „Kdo vám údajně uložil měsíc trestů?“

   „Profesor Snape,“ prohodil Harry a zaostřil na něj. Povšiml si, že Medow trochu zkrotl.

   Zazvonilo a studenti se začali hrnout z učebny. Hermiona si to zamířila rovnou k Harrymu a podepřela ho – začal se povážlivě naklánět na jednu stranu. Aby nepřepadl pro změnu na druhou, přidržel ho taky Ron.

   „Uveďte učebnu do původního stavu!“ nařídil jim Medow a s prásknutím odešel.

   Harry se s Hermionou posadili před učebnu, zatímco Ron se činil uvnitř. Slyšeli zpoza dveří šoupání lavic, několik peprných nadávek a jedno zaskučení, načež se jejich kamarád vynořil ven.

   „Na palec mi spadla katedra!“ oznámil jim. Pomohl Harrymu vstát a opatrně ho podpíral z jedné strany, zatímco Hermiona z druhé. Pomalu se vydali směrem na ošetřovnu.

   „Proč jsi nepoužil kouzlo?“ zeptala se ho Hermiona.

   „Ehm, já použil,“ zahučel. „Hej, ten Medow je ale hajzl! Vykuchat ho je málo.“

    „Páni,“ vydechl Harry, když zaklopýtal a Ron ho pevněji podepřel. „Mám natlučená místa, o kterých jsem si nemyslel, že je možné si nabít.“

   „Zašla bych za…“ začal Hermiona.

   „Neřešte ho,“ řekl jim Harry tak důrazně, jak jen mohl. „Nechci, aby si o mně myslel, že si prostě půjdu stěžovat jako malý kluk. Ono mu sklapne… a příští rok tu nebude. Znáte tu kletbu, prostě vyletí.“

   „Jenže do té doby tě zmrzačí. Tohle prostě musíme někomu říct!“ prohlásila Hermiona rázně vyšším hlasem, aby přehlušila Harryho případné protesty. „McGonagallová by nepřipustila, aby tě takhle týral. Natož Brumbál – kdybychom to řekli jemu, Medow by letěl hned!“

   Sešli jedno schodiště, druhé, prošli několika chodbami a dostali se konečně do Vstupní síně, odkud to vzali rovnou přímou chodbou k ošetřovně. Harry už nemluvil, vlastně mu dělalo problémy se soustředit na to, aby jenom šel… Brzy měl dojem, že je podivně separován od okolního světa ve svém malém kousku vesmíru, kde mu vše připadalo tak legrační a tak podivné… Přesto vnímal.

   Za nimi zakrátko zazněly kroky a dohnal je černý plášť.

   „Dobré odpoledne,“ protáhl Snape o krok za nimi. „Profesor Medow si mi byl právě stěžovat, že si vás usurpuji na celý měsíc, Pottere,“ sdělil pobaveně a předešel je, aby si Harryho prohlédl pořádně.

„Vy jste se porval?“ zeptal se kousavě.

„Prosím,“ pípla nesměle Hermiona, když se Harry nezmohl na odpověď. „To se mu stalo na obraně.“

Snape přimhouřil oči a zastavil, čímž je donutil k tomu samému. Opatrně vzal mezi palec a ukazovák Harryho bradu a natočil si jeho hlavu tak, aby lépe viděl na jeho pohmožděný obličej. „Jak k tomu došlo? Stalo se to na konci hodiny?“

   „Tedy…“ zahuhlal Ron. „Harry byl za figuranta…“

   „Takže,“ procedil Snape, „profesor Medow nechal pana Pottera poletovat po třídě a omlacovat se o nábytek?“

   „Ano.“

   „Kdy došlo k těm zraněním?“

   „V průběhu celé dvouhodinovky, až na tu tržnou ránu na čele, to bylo asi… čtvrt hodiny před zvoněním,“ objasnila profesorovi Hermiona, evidentně nadšená, že to sděluje nějakému učiteli. Jakémukoliv.

   „Jak to, že na ošetřovnu teprve jdete? Potter vypadá, že je prakticky v bezvědomí!“ zasyčel a luskl Harrymu před obličejem. „Pottere, proberte se! Slyšíte mě?“

   Harry mu odpověděl, že slyší a že je vzhůru, ale nebyl si jistý, jestli mu rozuměl.

   „Tedy…“ zaváhala Hermiona a vyplašeně se podívala na Harryho, Rona a nakonec na Snapea. Vypadal naštvaně.

   „Ano?“ pobídl ji netrpělivě a převzal si od ní Harryho. Společně s Ronem ho začali poklusem táhnout k ošetřovně a Hermiona za nimi běžela.

   „Profesor Medow chtěl zbytek hodiny pokračovat v nácviku,“ vyrazila ze sebe téměř před dveřmi ošetřovny.

   „Madame Pomfreyová!“ křikl Snape, nohou rozrazil dveře a s Ronovou pomocí položil Harryho na nejbližší lůžko. „Máme tu úraz!“

   Ošetřovatelka se objevila ve dveřích své kanceláře, okamžitě k nim svižně zamířila a pak si Harryho začala prohlížet. Cosi zakouzlila hůlkou a Harry začal světélkovat roztodivnými barvami.

   „U Merinových vousů!“ zvolala. „To je nejméně dvanáct kleteb! Kdo mu to udělal?“ Z nějakého důvodu se zadívala na Snapea, jako kdyby podezírala jeho. Přece jen s Harrym roky nevycházel.

   „Stalo se to na hodině obrany,“ pospíšila si Hermiona s vysvětlením.

   Madame Pomfreyová se už na nic dalšího neptala, zaluskala Harrymu před obličej a začala na něj mluvit: „V pořádku, pane Pottere… Harry! Nespěte, ještě chvíli vydržte!“

   Otočila se na jeho přátele a Snapea a mírně jim nařídila: „Udržte ho při vědomí!“

   Ron Harrymu začal říkat něco o famfrpálu, jakmile madame odběhla pro nějaké léky. Sotva jeho kamarád spustil o taktice, Harry zjistil, že začíná usínat…

   Snape upřeně pozoroval Hermionu.

   „Podrobně mi popište průběh celé hodiny,“ vyzval ji klidně.

   Hermiona mu chvějícím se hlasem vypověděla, co se tedy seběhlo, a jak mluvila, trochu bojácně si uvědomila, že Snapeův výraz je s každou další větou vražednější. Nervózně zatěkala očima k Harrymu – přestal světélkovat, ale taky podle všeho nebyl při vědomí.

   „Harry!“ vykřikla. „Rone, dávej přece pozor!“

   Snape se rovněž obrátil. „Weasley!“ zavrčel, „těmi bláboly ho uspáváte!“

   Připlachtil k lůžku, sklonil se k Harrymu a zasyčel: „Pottere, okamžitě otevřete oči! Buďte si jistý, že setkání s Pánem zla nebylo nic ve srovnání s tím, co vás čeká, pokud neuposlechnete.“

   Harry zasténal a otevřel oči. Zdálo se, že je při vědomí, protože na Snapea zaostřil a trochu se zašklebil: „To bych nerad zjišťoval.“

   „Opovažte se usnout, je vám to jasné? Dokud madame Pomfreyová neřekne, máte zakázáno spát,“ nařídil mu.

   „Jasně,“ přitakal, napůl nepřítomně. Ovšem i přes veškerou snahu ho pohltila temnota. Snad nebudou nic namítat, když si trochu schrupne? Ta hlava ho bolí jako čert…