15 Hlubší význam

   Severuse probudil křik. Okamžitě se vyškrábal z postele a běžel do Harryho pokoje, s nepříjemným trnutím v zátylku.

   Rozrazil dveře a na jednu dlouhou vteřinu se zarazil na prahu. Harry sebou zmítal na posteli, evidentně lapený do noční můry. Jen s nepatrným zaváháním se znovu pohnul kupředu a zachytil Harryho za ramena, zatřásl jím a probudil ho; nepřestal se zmítat, dál bojoval o svobodu a ztěžka popadal dech.

   „Harry! Všechno je v pořádku, byl to jen zlý sen, slyšíš? Všechno je v pořádku… Harry!“

   Na zvuk jeho hlasu mladík zareagoval. Uklidnil se, třebaže stále zrychleně dýchal, schoulil se do klubíčka a začal naříkat, brečet a kvílet, jako divoké a raněné zvířátko.

   Ochromený Severus zůstal bez hnutí snad půl minuty, než se nakonec sebral, posadil se na postel vedle něj a natáhl paži, aby se nejistě dotkl Harryho zad. „To bude dobré, Harry, všechno je v pořádku, nemusíš se ničeho bát…“

   Stěží se mu podařilo uklidnit vlastní zběsile bušící srdce, když k němu dolehl zvuk: mobil. Nerozhodně se zadíval na Harryho a potom se podíval ke dveřím. Začal se zvedat, ale Harry ho vyděšeně chytil za ruku a jediný pohled jeho strachem rozšířených očí Severuse přikoval na místě.

   „Ne!“ zasípal chlapec a zatahal ho za ruku. „Ne!“

   Telefon zvonil vytrvale dál, Severusovi to připadalo jako naléhavé volání, a tak se šetrně Harrymu vykroutil: „Ššt, přijdu zpátky, slibuju, dobře?“

   Došel pro mobil a zvedl ho: „Ano?“

   „Je Harry v pořádku?!“ uslyšel hlas George Weasleyho.

   „Weasley! Vy máte telefon?“

   „Taťka ho zabavil v práci… co Harry?“

   „Kde jste vzal číslo? Jak víte, že se… ach, Fred?“

   „Jo! Je solidně vyděšenej. Tak je Harry v pořádku?“

   „Tedy… nevím…“ Severus roztržitě odpověděl a vrátil se k Harrymu. „Měl noční můru…“

   Harry se přesunul do rohu pokoje, zády ke stěnám, a na velký výkres cosi čmáral divokými tahy tužky.

   Severus se k němu obezřetně přiblížil a přendal si telefon do druhé ruky. Pomalu, aby jej nevyplašil, se posadil vedle něj a jemně ho vzal kolem ramen. Třásl se jako osika a z hrdla se mu nepřestávaly drát panické vzlyky.

   „Zatraceně, potřebuju vás tady, Weasley! Freda tu potřebuju. Nemám tušení, co s Harrym je!“ štěkl do telefonu a snažil se zároveň chlapce uklidňovat, bez úspěchu.

   „Jsem bez hůlky a hlídaný, nemůžu z domu!“ hořce si postěžoval. „Nedostanu se k vám dřív, než ráno – jestli vůbec.“

   „To je mi jedno, Weasley! Rozumíš mi? Prostě se sem nějak dostaň – a ráno je pozdě!“ zavrčel Severus a sledoval rýsující se obraz. „Harry právě portrétuje Voldemorta!“

   „Do…“ zanadával George. „Jo, jo, zatraceně! Vím, že tam musím okamžitě přijít, Frede! Taky mám o Harryho strach… Do…!“

   Severus slyšel šramot, potom slabý výkřik, tupou ránu a Georgovy nadávky.

   „Připravte pokoj pro hosty, profesore, protože budu potřebovat azyl!“ zakřičel do telefonu, než se přerušilo spojení.

   Harry dokončil hrubou črtu a s výkřikem ji od sebe odstrčil. Přitáhl si kolena k bradě, objal je a brečel a naříkal, nebyl k utišení. Severus bezradně zapolykal a s jednou rukou kolem chlapcových ramen, odsunul papír, co nejdál to šlo. Voldemort z kresby zíral, jako kdyby byl živý, jako kdyby měl každou chvíli vystoupit ven…

   „Ššt, Harry, to byl jenom sen, noční můra, všechno bude v pořádku…“ přitáhl si ho k sobě blíž a s jistým překvapením shledal, že se k němu Harry přitulil. Začal se s ním kolébat ze strany na stranu a druhou rukou mu probíral vlasy. Pamatoval si, že něco podobného dělala jeho matka, když byl malý a měl noční můry. Fungovalo to tehdy, více méně, a fungovalo to i teď. Harry nakonec přestal sténat, i když slzy se mu řinuly z očí i nadále.

   V nastalém tichu se Severus díval na kus Voldemortova náčrtku a přemýšlel, co to znamená. Nejdřív Lily, teď Voldemort… je možné, že si Harry začíná vzpomínat? Že si uvědomuje souvislosti? Že třeba… přichází k sobě? Jen to ne! Jeho křehkou dětskou mysl by zničily vzpomínky a tíha toho, kým býval! Merline nedopusť, aby o něj přišli!

   Severus Weasleyho slyšel přicházet chodbou a krátce nato se rozcuchaná rusá hlava objevila ve dveřích. George byl bledý a pod okem se mu začínala rýsovat modřina, ale usmíval se: „Harry, chlape, co to vyvádíš? Frede, zeptej se ho ty…“

   Vzal si židli a sedl si na ni, zatímco čekal, až si Fred s Harrym promluví.

   Harry nejdřív nereagoval, a potom se neochotně zavrtěl a otočil hlavu směrem ke své posteli. Měl ubrečený a smutný výraz a prsty zatínal Severusovi do předloktí. Chvilku s Fredem beze slov mluvil, a potom zabořil hlavu znovu Snapeovi pod rameno a začal se otřásat novým přívalem vzlyků.

   George se tvářil, že je mu nevolno, když mu bratr přetlumočil Harryho slova.

   „Och, chlape, to mě mrzí…“ zašeptal a ztrápeně se zadíval na Severuse: „Zelený světlo, profesore, zdálo se mu o zeleným světle, krutým smíchu a křiku svý mámy, a potom tady o tom zas…“ ukázal na portrét, „jak ho chce dostat. Je zmatený a vyděšený a nechápe…“

   Několik minut byli zticha.

   „Kde jste vzal tu modřinu?“ zajímal se Severus, aby změnil téma.

   „Ron,“ zabručel. „Musel jsem ho omráčit a potom zdrhnout. S tím pokojem jsem to myslel vážně, profesore. Teď po mně jde celej Weasleyovskej klan…“

   Severus zafrkal a nepřestával jemně vískat Harryho ve vlasech.

   „Co?“

   „Budete si ho muset opravit. Jediný volný pokoj v domě je v katastrofálním stavu.“

   „Zatraceně,“ zakňoural. „No, na kanapi to pár týdnů přežiju, no…“

   „Tiše,“ rozkázal Severus. „Mám dojem, že právě usnul…“ zašeptal. Jak nejopatrněji mohl, vzal Harryho do náruče a přenesl k posteli. „Pane Weasley, jestli byste byl tak laskav…“ hlavou pokynul ke zmuchlané přikrývce a George ji urovnal.

   Pomalu položil Harryho do postele a přikryl ho. Naposledy mu uhladil vlasy a dovolil letmému úsměvu, aby se dotkl jeho rtů, když tak učinil.

   „Jste docela otcovskej typ, profesore,“ poznamenal se šklebem George. „Nic ve zlým, ale docela překvápko, víte?“

   Severus se na něj ošklivě podíval a vzal ze země Voldemortův portrét. „Pojďte, Weasley, necháme ho spát.“

   ***

   Harryho kresby od té chvíle začínaly zobrazovat útržky z jeho života. Nejspíše jim nerozuměl a nechápal je a byl z nich zmatený. Pokaždé je přinesl ukázat ostatním, jako by se nic nestalo, ale občas se na ně sám tak přemýšlivě zadíval, až z toho Minervě vyhrkly slzy do očí a George si musel odkašlat. Severus, naproti tomu, nedal najevo žádnou reakci… Přesto jej to velice znepokojovalo.

   Informoval o obratu samozřejmě doktora Mudlofila, ale Morule byl stejně bezradný. Harry strávil neplodné odpoledne v nemocnici, kde podstoupil několik vyšetření a byl podroben diagnostickým kouzlům – ovšem Morule nezjistil vůbec nic, navzdory evidentní změně v Harryho situaci.

   „Podívejte, nebudu zastírat, že tohle jde mimo mě. Ještě jsem se s tím nesetkal, pane Snape. Pan Potter překračuje hranice léčitelství i mudlovské medicíny…“ bylo vše, co dostal ze zmateného doktora.

   „Jeho kresby mají nějaký hluboký význam, troufám si říct. Možná, že skrze ně promlouvá jeho podvědomí… nevím, opravdu nevím. Jinak se jeho chování nezměnilo?“

   „Ne,“ povzdechl si Severus. „Pořád stejný.“

   George se trvale usídlil v obývacím pokoji na pohovce. Jak pravil Severus, pokoj, který by mohl případně používat, se nejprve musel opravit, což dost dobře nebylo okamžitě možné. Mladý pan Weasley byl tedy vystaven nutnosti poradit si s parketami a omítkou – a Severus mu zlomyslně nezapomněl poradit, aby si pospíšil, než napadne sníh a než se začne vytápět. V zimě se zednické práce neprovádí.

   „Co kdybyste mi pomohl, profesore?“ zeptal se George po této roztomilé poznámce.

   „Bzzz,“ Harry ukázal na sebe. „Volný.“

   „To je od tebe milé,“ odpověděl mu George poté, co si vyslechl překlad od Freda. „Ale mám dojem, že profesor ti do ruky nářadí nesvěří…“

   „Jistěže ne!“ ozval se Severus. „Harry, ty si budeš dál hezky malovat a rozhodně si nebudeš hrát s čímkoliv nebezpečným… rozumíš mi?“

   „Bzzz,“ odtušil Harry, poněkud otráveně, a vzdorovitě vytáhl bloček. Jeho další Bzzz bylo poněkud… prostořeké.

   Severus se naklonil nad stůl a upřel na Harryho podezíravý pohled. „Co to bylo, pane Pottere?“

   Harry se zhoupl dopředu a dozadu a vzal si tužku zpoza ucha. „Bzzz,“ pronesl nevinně.

   George se zhroutil v záchvatu smíchu. „To je náš kluk!“

   „Vtipné, opravdu,“ zavrčel Severus. „Ale diskuze na toto téma je uzavřená. Nebudeš se motat v blízkosti žádného nářadí. Nebudeš pokládat podlahu ani omítat stěny, ani je malovat a rozhodně nebudeš přitloukat police.“

   Harry už neodpověděl, jen si začal čmárat do bločku. Diskuze byla skutečně uzavřena, takže George si musel poradit sám. Jako kouzelník z kouzelnické rodiny nikdy předtím nepřišel do kontaktu s krásami mudlovské manuální práce… a vedlo se mu špatně.

   „Na vás je tedy pohled, pane Weasley,“ poznamenala Minerva, když celý ztrhaný sešel do kuchyně.

   „Zkoušela jste někdy pokládat parkety, paní profesorko?“ zeptal se jí zdrceně. „To je zkušenost, bez které bych se obešel! Mně nestačí jen zevrubný popis, jak to udělat!“ šlehl otráveným pohledem ke Snapeovým zádům.

   „Bzzz,“ ušklíbl se Harry.

   „Nech si toho, jo, to od tebe vůbec není hezké, takhle se smát cizímu neštěstí,“ rýpl si do něj, ale usmíval se. Kdo by se na Harryho vydržel mračit, že. „Jak ses vlastně zabavil, chlape?“

   Harry se zazubil a podal mu srolovaný výkres, na kterém pracoval uplynulých pár hodin.

   „To věrohodné zobrazení je okouzlující,“ poznamenal Severus, aniž by se vzdálil od linky. Už výkres spolu s Minervou viděli, zatímco jej Harry tvořil. Úspornými pohyby hodil několik plátků masa na pánev. „Harry? Chceš nakrájet zeleninu do salátu? Kolečka a čtverečky, prosím.“

   Harry se zvedl z místa, umyl si ruce a pustil se do práce – krájel všechno na kolečka a čtverečky, přesně, jak mu Severus řekl.

   George si zatím prohlížel kresbu. Byl na ní zobrazený on, dokonce ve stejném oblečení, jak si s podmračeným výrazem mne naražený týl a sedí na podlaze vedle převrácené židle u jídelního stolu. Byl to vcelku humorný obrázek – měl na tričku přilepená rajčatová kolečka a ve vlasech čtverečky mrkve, vypadalo to, že na sebe převrhl talíř.

   „No díky, Harry,“ zašklebil se. „Ale musím ti říct, že takhle můj nos tedy rozhodně z tohohle úhlu nevypadá!“

   Harry se otočil a s hlavou na stranu se na něj zadíval. Potom se štěkavě rozesmál a vrátil se ke krájení.

   „Mám dojem, že Harry nesouhlasí,“ usmála se Minerva.

   Večeře od Georgova trvalého příchodu bývaly obvykle veselou záležitostí. Bavil Harryho – ke značné nechuti svých bývalých profesorů – například tím, že balancoval misku se salátem na čele a houpal se přitom na židli.

   „Pane Weasley,“ varoval ho Severus, „jestli zašpiníte podlahu, vydrhnete si ji!“

   „Ech, bez obav, profesore… už jsem mě někdy viděl slítnout ze židle?“ odtušil sebejistě. „Hej, Harry, tohle nedáš, co?“

   „Bzzz!“ odpověděl na to chlapec varovně.

   „Cože? Že nemám bláznit?“ George na něj zamrkal, ztratil rovnováhu a zřítil se i se židlí dolů.

   „Smetáček je pod dřezem,“ poznamenal Severus pobaveně, zatímco Minerva si zakrývala ústa a Harry se smál na celé kolo. Potom se chlapec ale smát přestal, zvedl se z místa a podal Severusovi svůj výkres se zlomyslným: „Bzzz.“

   „Jaký, žes mě prý včas varoval? Frede, zeptej se ho, co tím myslí…“ hudroval podmračeně George a třel si naražený týl.

   Snape přejel pohledem kresbu a potom se zadíval dolů na něj; George měl na tričku kousky rajčat a ve vlasech mrkev. „Všemocný Merline!“