2 O pravdě a lžích

O tři roky později se doktor Lewis se svým synem Harrisonem ocitli zpět v Británii. Blížily se ostatně Harryho jedenácté narozeniny, a pokud mohl doktor soudit, všechno se chystalo k veliké změně.

Bylo to nevyhnutelné, jak dopis od Brumbála prozrazoval. Jediné, v co se dalo doufat, byla pečlivá příprava, kterou také ani jeden z nich nepodcenil.

Harry sám byl připravený tak, jak jedenáctiletý nadprůměrně inteligentní chlapec žijící celý život na útěku před úřady a autoritami mohl být. Čelit cizímu a nepřátelskému světu pro něj bylo finální zkouškou schopností a zručnosti.

Byl chladnokrevný tváří v tvář nečekaným situacím, uměl manipulovat nitkami, o kterých si lidé ani nebyli vědomi, že existují, a projevovala se v něm podivná směsice sobecké vypočítavosti a kontrolovaného sadismu s duchaplnou vnímavostí a empatií. Lecter na něj nemohl být pyšnější.

Harry v sobě kombinoval dech beroucím a nepředvídatelným způsobem prvky ze svého otce – i matky. Přesně, jak doktor zamýšlel.

Když konečně přišel jeho dopis, bylo na něm zeleným inkoustem nadepsané jméno Harry J. Potter, Modrý pokoj, Dlouhá ulice 15, Harrow, Londýn. Adresa nebyla náhodná – doktor Lewis byl špičkový neurochirurg a pocházel z movitých poměrů. Dávalo smysl, že se svou rodinou žil v jedné z těch zámožnějších částí města.

Harry znechuceně zafrkal, když dopis ukázal svému otci, a pak pohodil hlavou k sově, která nápadně hnízdila na stromě za kuchyňským oknem. Štěstí, že hospodyně byla na nákupech.

„Tak nějak jsem doufal, že soví pošta je jen mýtus. Není to zrovna nenápadné, tati,“ prohlásil a zíral na svoje staré jméno. Otec jej samozřejmě často oslovoval jako Harryho, pokud byli o samotě, ale příjmení Potter se k němu nehodilo o nic víc všechna ta falešná jména, která za svůj život už stačil vystřídat. Bylo to od něj možná trochu iracionální, ale Harry chtěl své iniciály psát jako H.H.L.

„Neviň posla, synu,“ pokáral jej doktor a zamrkal na něj. „Ostatně je to pouze sova. Inteligentní, ale přesto sova.“

„Se stopovací schopností dokonalejší než všichni agenti eff-bííí-ááj dohromady,“ výsměšně protáhl v dokonalé imitaci svého otce.

„Potom máme štěstí, že se samy nedají stopovat. Díky bohu za poštovní tajemství,“ doktor Lecter se pobaveně usmál a přečetl si obsah. „Pokud dovolíš, odpověděl bych na ten dopis. Jsem upřímně šokovaný, že jej neadresovali do rukou tvého zákonného zástupce. Je ti jedenáct.“

„Samozřejmě, tati,“ povzdechl si Harry a odtransportoval své zachmuřené já mimo kuchyni. Harryho kroky jej zavedly jejich nepříliš velkým, ale pohodlným městským domem nikoliv do jeho vlastního modrého pokoje, ale do otcovy pracovny.

Byla to místnost, v níž se cítil v bezpečí, protože byla tak moc „doktor Lecter“ – a kde mohl být dítětem, kterým chtěl být. Měl nádherné dětství, to nemohl popírat. Kromě vyčerpávajících cvičení a tréninků si vždy našli čas na spoustu zábavy, která zahrnovala normální lidské věci.

Cirkus, park, fotbal, zmrzlina, kino, horská dráha… stačilo jen pojmenovat, co Harry chce, a doktor Lecter to zařídil; pokud se jeho syn dokázal vypořádat stejnou měrou se svými povinnostmi.

A v tom to bylo. Harry byl Lecter. Byl synem inteligentního nebezpečného muže a cítil se poctěn a vystrašený zodpovědností, kterou jej svazoval prostý fakt, že mu jeho otec důvěřoval se svými tajemstvími.

Hannibal Lecter byl jeden ze dvou lidí, na jejichž názoru Harrymu záleželo.

Stěny otcovy pracovny byly obložené knihami a lékařskými magazíny a drahými obrazy – několika krajinkami a portréty. Na čestném místě nad krbem přímo naproti otcovu stolu, kam často zabloudily jeho tvrdé oči a zjihly, však visela uhlem vyvedená kresba. Ta jediná s nimi věrně putovala po všechna ta dlouhá léta.

Harry se usadil na paty před ní a zhluboka si povzdechl. Nemusel předstírat, že mu chybí – otec to věděl a oba cítili stejné prázdno a sdíleli stejné, ale daleko palčivější a bolestnější přání.

Nikdy svou matku nepotkal, ale věděl, že část jeho osobnosti byla formována podle ní, že má stejnou odvahu a sílu, stejnou vytrvalost a stejné zuřivé odhodlání chránit, co považuje hodné ochrany.

Měl strach, kdo ochrání otce, až on bude pryč, kdo ho udrží nohama na zemi a s hlavou skloněnou. Doktor Lecter měl ego velikosti Mt. Everestu a sklony k extravaganci, což nedopadalo dobře, pokud se začal nudit.

O dva dny později poslal doktor Lewis svou hospodyni znovu na velké nákupy, a přesně ve smluvených devět hodin ráno se na dveře jejich domu ozvalo briskní zaklepání.

Lecter osobně přišel otevřít stroze vyhlížející dámě v zeleném plášti a s přísnýma očima. Pamatoval si ji z doby před deseti lety, a musel uznat, že se téměř nezměnila. Zhluboka se nadechl, aby nasál atmosféru.

„Doktor Lewis?“ otázala se s lehkým skotským přízvukem, a když přitakal, mírně se usmála. Byla nervózní a nejistá, ale maskovala to velmi dobře. Detekoval rovněž drobné známky nedůvěry. Nic z toho jí ale nezabránilo v ukázce vynikajících mravů, když pozdravila a představila se jako profesorka McGonagallová z Bradavic, jejich kontakt v kouzelnickém světě.

Oplátkou ji pozval dál a usadil do salonu, kde na ně čekal Harry. Otec i syn byli oblečení formálně, doktor v obleku a Harry v jedné ze svých lepších košil.

Profesorka se na vteřinu zarazila a její oči se zalily slzami, když přejížděla pohledem přes Harryho tvář. Chlapec se na ni zdvořile usmál.

„Dobrý den, paní profesorko,“ a galantně vyskočil na nohy.

„Prosím, posaďte se,“ vyzval ji Lecter a raději ji vmanévroval na pohovku. „Cítíte se v pořádku?“

Vytrhla se ze svého šoku a zavrtěla hlavou, jako kdyby si chtěla pročistit myšlenky.

„Och, ano, ano, děkuji, jsem jen trochu překvapená. Podoba mezi panem Potterem a jeho zesnulými rodiči je velmi výrazná. Na chvíli se mi zdálo, že se na mě dívá Lily z Jamesovy tváře. Až na absenci brýlí.“

„Vidím, že představování tedy nebude zapotřebí,“ protáhl doktor. „Čaj?“

Nechali profesorce chvíli na vzpamatování, než se Harry zeptal: „Znáte dobře moje rodiče?“

„Oba jsem je učila, byla jsem vedoucí jejich koleje,“ souhlasila, možná jen mírně zmatená Harryho úmyslným použitím přítomného času. „Rozdílnější pár byste si nedokázal představit, pane Pottere. Zatímco váš otec pobíhal kolem a zanechával za sebou chaos a zmatky, vaše matka dávala přednost dobré knize a pořádku.“

Harry přitakal a upil svého čaje. Vyměnil si s otcem pohled a doktor se pak zeptal: „Vždycky mě zajímalo, jací lidé mohli odložit dítě uprostřed studené podzimní noci jen tak na ulici.“

McGonagallová ztuhla a zadívala se na něj: „Pardon?“

Lecter se na ni zdvořile usmál, řada malých bílých zubů se znepokojivě zableskla. Nicméně, ovládl svoje nutkání sežvýkat ji a vyplivnout. Profesorka byla zdvořilá a působila jako inteligentní žena. Krom toho před lety silně oponovala svému zaměstnavateli v jeho záměru, takže v doktorových očích nebyla ještě tak úplně zatracená.

Harry si povzdechl, když pozoroval svého otce rozehrát mistrovskou partii manipulace.

„Moje žena a já jsme Harryho našli bezprizorně na ulici, a okamžitě jej vzali do tepla,“ řekl pomalu a natáhl se, aby stiskl synovo rameno.

„Byli jsme rozčílení, neměl u sebe nic než tu přikrývku se jménem, ani lístek, jakékoliv slůvku vysvětlení. Během prvních hodin poté, co jsme ho vzali k sobě domů, jsem věděl, že u nás doma také zůstane. Udělal jsem vše pro to, aby adopce byla rychlá.“

Sklonil hlavu a protřel si oči.

 „Moje paní a já jsme neměli nikdy možnost mít vlastní děti,“ pokračoval pak zastřeným hlasem, zmožen zdánlivě silnými emocemi, „A tenhle dareba si nás získal jen pár minut poté, co otevřel oči… Nikdy, nikdy jsme nepochopili, proč – jak… jak…“

Tady se doktor Lewis působivě zajíkl a zavrtěl hlavou. „Kdo mohl něco takového udělat?“

 Profesorka se několikrát během jeho řeči nepohodlně zatřásla a Harry přesně vycítil chvíli, kdy v ní vina, deset let ji požírající zaživa, zvítězila a byla připravená jim vypovědět všechno, co potřebovali vědět.

O válce s Voldemortem, o vraždách, útocích, zradách a těžkých časech – o všem na co se zeptali (pečlivě zvolenými otázkami). Její loajalita k tam tomu Brumbálovi byla na chvíli dočista zapomenutá. Varovala Harryho, co jej čeká za humbuk jako celebritu a náznaky nebezpečí, které mu hrozí, a obecně co pro ně přináší kouzelnický svět.

„Ale,“ doktor Lewis k sobě přitiskl svého syna. Někdy během výčtu těch událostí se Harry přesunul do jeho náručí a vyprodukoval několik důvěryhodných slz. Oba na ni zírali zarudlýma očima, totožné výrazy zmateného strachu.

„Nevezmete mi mého chlapce, že ne? Adoptoval jsem ho podle všech platných zákonů, mám k dispozici všechny dokumenty a jsou v naprostém pořádku…“

Krátký záblesk sebepohrdání v její tváři Lecterovi prozradil, že McGonagallová byla vyslána krom jiného také proto, aby odhadla, zda by si kouzelníci mohli vzít Harryho zase zpět. Pravděpodobně, aby jej poslali k těm nevkusným Dursleyovým, kde by jej jakási pochybná kouzla udržela v bezpečí.

To bylo něco, co ani jeden z nich nehodlal připustit.

„Prosím,“ zasípal doktor zlomeně. „Je to jediné, co mi zbylo!“

V moment, kdy se profesorčiny oči zaleskly dojetím, věděli jak otec, tak syn, že jejich dramatické představení bylo úspěšné. V McGonagallové získali věrného spojence a zastánce; byla to poctivá zásadová ženská se srdcem na správném místě a slabostí pro utiskované.

„Jistěže ne! Takovou ostudnost bych nedovolila, pane Lewisi, máte mé slovo,“ ujistila ho briskně, její přízvuk patrnější díky stavu hlubokého emočního pohnutí. „A McGonagallové svoje slovo za posledních tři sta let neporušili! Nemám v úmyslu s tím teď začínat.“

Následovalo je dlouhé odpoledne naplněné všemi divy Příčné. McGonagallová jim ukázala vchod a poskytla všechny potřebné instrukce kde a co nalézt. Dokonce se jim i nabídla, že je doprovodí, ale doktor Lewis ji zdvořile odmítl.

Ačkoliv zůstával dokonalým gentlemanem, i ona postřehla jeho perfektní masku zdvořilosti lehce pošramocenou, a připisovala to dopolednímu vypětí jejich rozhovoru.

Pravdou bylo, že doktor hlavně nechtěl, aby byla v cestě, zatímco budou šňupat kolem. Bylo potřeba prozkoumat Příčnou ulici a získat kontakty, obeznámit se s mapou hry a rozložením figurek – což Lecter toho dne započal a ke konci srpna díky pravidelným návštěvám a vytrvalým rozhovorům dokončil.

Ovšem co si McGonagallová toho dne neuvědomila, byl fakt, že doktor Lecter byl skutečně rozrušen jistým rozhovorem, a dovolil jí zahlédnout ten záblesk, aby se jí zbavil.

Doktor si prohlížel vnitřek Děravého kotle, jedno ucho a oko neustále zaměřené na Harryho, když jeho syn zapředl s profesorkou vlastní krátký hovor. Lecter věděl, že to Harry dělá s úmyslem zesílit profesorčino odhodlání jim pomoci. Sám měl plány učinit z ní něco jako dobrou přítelkyni celé rodiny. Nemohl přesto ignorovat ryzí hloubku pravdy v chlapcových slovech.

Pravé emoce byly mocnou zbraní – zesilovaly tak důvěryhodnost všech těch falešných, které oba hravě projektovali.

„Omlouvám se za tátu,“ promluvil Harry tiše. „Za dnešek. Obvykle je daleko kontrolovanější, ale… mámina nepřítomnost mu nedělá dobře.“

Lecter ustrnul a zavřel oči. Jeho zbystřené smysly mu umožňovaly naslouchat napříč místností, jako by stál vedle nich.

„Nemáte se vůbec za co omlouvat, pane Pottere,“ ujistila ho McGonagallová vřele. Chvilku to vypadalo, že mu na jeho návnadu neskočila, ale poté trochu přiškrceně pokračovala: „Nechci působit příliš zvědavě, ale co se stalo s paní Lewisovou?“

Doktor téměř nedýchal, zatímco očekával synovu odpověď. Každá jemná změna Harryho hlasu jej utvrzovala v tom, že myslí a cítí to, co právě říká. Nebyla to pro něj hra.

„Je pryč,“ odpověděl roztřeseně. „Máma pochází ze Západní Virginie, potkali se s otcem díky práci. Táta je neurochirurg, víte? To je druh doktora, operuje lidem nervy, nebo i mozek, je to pěkně hustá profese! A mamka studovala psychologii… to je taky něco jako odborník na myšlenky a lidi.“

Začal znovu dýchat a pomalu počítat své dlouhé, klidné nádechy. Harry byl chytrý chlapec. Neohrozil by jejich pozici neopatrným odhalením nevhodných informací.

„No,“ pokračoval chlapec. „Pak se to pokazilo, když táta udělal pár věcí, s kterými mamka nesouhlasila. Než se stačili usmířit, měla nehodu a teď je v kómatu v jednom specializovaném ústavu ve Washingtonu, kde pracuje tátův starý známý. Čekáme, až se probudí a přijde zpátky k nám.“

„Och, pane Pottere…“ zajíkla se McGonagallová a nevěděla, co dalšího říct. Doktor Lecter si vybral tento okamžik, aby je přerušil, a poprvé, co si Harry pamatoval, nepodíval se mu do očí.

Když měli všechno pro ten den zařízené, Harry byl nakrmený a unavený a doktor sám konečně dostatečně uklidněn, usadili se v pracovně a oba se zadívali na kresbu nad krbem. Nebylo třeba zmiňovat, že si potřebují promluvit.

„Nedělá ti to dobře,“ řekl Harry nakonec. „Chybí ti.“

„Ano, Harry, máš pravdu,“ souhlasil a usmál se, poněkud zarmouceně. „Obávám se ale, že míra jejího nesouhlasu s tím, co dělám, je nepřekonatelně vysoká. Musíš si uvědomit, že z toho svého „kómatu“ se nikdy neprobudí, neotevře oči, aby neviděla, jak moc jí škodí takové povolání.“

„Zkusil jsi jí ty oči otevřít?“ zašeptal Harry. Znal svou matku tak důvěrně z otcových vyprávění, jako by skutečně žila s nimi celé ty roky. Věděl, co by mu řekla svým jižanským přízvukem, když by si odřel koleno, věděl, jak by voněla, když by ho sevřela v náručí, věděl, jaké dárky by jí udělaly radost. Najednou byl pohlcen obrovskou touhou mít ji poblíž.

„Nebyla připravená,“ odvětil.

„A teď?“

„Harry…“

„A teď, tati? Je to už dlouho, možná bychom mohli… já nevím. Něco.“

„Nikdy by nepřijala způsob, jakým se vypořádávám s hrubými lidmi,“ řekl. „Její vlastní obdivuhodný morální základ by proti tomu silně protestoval. Obávám se, že to je jediná věc, na které se nikdy neshodneme.“

„Ale odpustila by ti, cos do teď udělal, že ano?“ naléhal Harry.

Doktor se krátce zamyslel, než opatrně odpověděl: „Je to možné, stejně jako ty rozumí a chápe mou motivaci. Pravděpodobně ano, byla by schopná přivřít oči, ovšem trvala by na slibu, že se nenavrátím ke starým praktikám.“

„Slíbil bys jí to?“

Doktor Lecter se hořce usmál: „Nikdy by se nezeptala. Tím jsem si jistý.“