pátek 1. listopadu 2013

8 Dítě proroctví

Remova tvář byla nehybná, ale nebyl to klid bezesného spánku, spíše nepřirozená strnulost.

   Harry ze sebe sundal plášť a strčil ho do kapsy, aby nepřekážel. Natáhl ruku a dotkl se jeho čela – byl studený, jako kdyby se dotýkal mrtvého. Pozoroval stoupání a klesání jeho hrudníku, naslouchal rovnoměrnému dechu, a celou svou duší doufal, že první otcův odhad byl mylný, že pozdější testy vyloučí užití té strašlivé kletby, že Remus není ztracený, není navěky pryč…
   Nesmí být…
   Zavřel oči a chystal se dovolit svým smyslům zkoumat okolí. Málokdy nechal toulat svůj zvláštní cit pro magii kolem Bradavic – ve vzduchu a v samotných kamenech hradu bylo soustředěno tolik magie, že by jej z toho rozbolela hlava, ale teď prostě musel zjistit, jestli je to pravda, jestli je Remus pošpiněn stínem Devatera.
   Pomalu povoloval uzdu svému šestému smyslu. Nejdříve obsáhl vzduch kolem sebe, lehce expandoval do všech směrů, obezřetně, nenásilně, velice jemně. Vnímal vibrování dozvuků desítek hojivých kouzel, zvláštně namíchanou atmosféru útěchy a úlevy s nezdravou špatností na ošetřovně… a unikátní, jedinečné energie dalších pacientů. Několik minut si zvykal na ten pocit, vstřebával dojmy, a poté se začal soustředit výhradně na energii před sebou.
   Remus měl jantarově zbarvenou sílu, obklopovala ho, klidná, rozvážná… rozpoznával ji velice dobře, poznal by jeho kouzlo kdekoliv – měl několik příležitostí studovat přítelův magický podpis…
   „Kdo je tam?!“
   Harry ustrnul, bleskově stáhl zpět své smysly a nelibostí nakrčil nos, jakmile uslyšel ten falešně sladký hlásek. Pootočil hlavu, vyhlédl zpoza plenty ke dveřím, v nichž stála madame Umbridgeová.
   Tohle nebyla ta nejvhodnější chvíle jej vyrušovat. Byl zvyklý na to, že jej lidé nenechávali na pokoji, když se zabýval důležitými otázkami, ale teď, v tento okamžik, mu docházela veškerá trpělivost. Bylo náhle velice těžké krotit svůj výraz, ale nakonec se mu podařilo seskládat obličej do masky překvapení.
   „Pane Pottere!“
   „Dobré ráno, profesorko,“ odpověděl tlumeně.
   Rozhlédla se kolem a oči ji zalétly k pootevřeným dveřím k madame Pomfreyové. Sladce se usmála a gestem Harryho vyzvala, aby ji následoval z ošetřovny ven.
   Harry poslechl a ztuhle vyšel na chodbu – aby najednou čelil její hůlce namířené přímo doprostřed hrudi.
   „Povězte mi, pane Pottere,“ začala s hlasem přetékajícím medem, „kdo jsou ve skutečnosti všichni ti lidé?“
   Harry obezřetně sledoval špičku její hůlky a tvářil se vystrašeně, zatímco začínal být opravdu, opravdu frustrovaný. Neměl náladu ani čas zabývat se tou pošetilou starou ježibabou! Ne teď! Ne když Remus leží ve vedlejší místnosti, možná odsouzen k věčnému zatracení!
   „Pan ředitel mi řekl, že vypukla epidemie dračích spalniček. Nějak nevěřím, že za těmi závěsy leží jediný student této školy,“ zatrylkovala.
   „Co kdybyste se zeptala ředitele?“ navrhl jí zdvořile – tak zdvořile, jak jen toho byl schopný. V tu chvíli byl její malicherný spor s Brumbálem opravdu tím posledním, co chtěl řešit.
   „Víte, pane Pottere, co mě znepokojuje ještě víc, než školní ošetřovna plná cizích osob? Co jste tam dělal vy?“ poslední slovo zdůraznila dloubnutím do Harryho hrudi. Sledoval její hůlku a paži – obě neobvykle krátké – a nevěřícně zamrkal.
   Jako už několikrát za posledních pár hodin si připadal jako ve snu. Tohle je prostě tak nereálné…
   „Soukromá záležitost,“ odpověděl. „A ohledně vašich dalších otázek… musíte si najít ředitele, nemůžu sloužit.“
   „Já vím, že něco víte!“ vyprskla, falešná sladkost definitivně opustila její hlas – a znovu do něj dloubla, bolestivě. „A vy mi to řeknete! Mám už dost vašich postranních pohledů, vaší zpupnosti! Budete mluvit pravdu, pane Pottere…“
   „Nebo co? Dáte mi školní trest?“ zeptal se podrážděně a zadíval se jí do tváře.
   Naskákaly jí červené fleky – to asi nebylo dobré znamení, uvažoval, jak na něj s rázným švihnutím zápěstí – které náhle rozpoznal ze svých četných vizí – namířila hůlku: „Cruci-“
   Harry v tu chvíli explodoval. Všechno, naprosto všechno – hněv, smutek, bolest, zoufalství – se zkoncentrovalo do tohoto momentu a tváří v tvář nepromíjivé kletbě se něco v něm zlomilo. Jak jen ji nenáviděl! Ty její pomluvy, nespravedlnosti, ten sladký rádoby dívčí hlásek, tu odpornou mašli ve vlasech a růžovou vestičku!
   A ona si dovoluje proti němu pozvednout hůlku? Troufá si na něj uvalit Cruciatus?!
   Se zavrčením srazil její paži stranou, ignoroval poděšené vykviknutí, které vydala, a vyklepl z rukávu svou hlohovou hůlku: „Petrificus totalus!“
   Nechal ji s tichým zaduněním dopadnout na podlahu a s nehezkým úsměvem se k ní sklonil. Vykroutil jí z ruky hůlku, několikrát ji protočil mezi svými prsty a poté a pomalu ji před jejíma očima, které sršely blesky, zlomil vejpůl.
   Zlomení hůlky při nehodě je pro kouzelníka tragédie, je-li tak učiněno úmyslně cizím člověkem, je to pohana, posměch…
   „Tak co teď s vámi?“ zavrněl měkce úplně stejně, jako tolikrát předtím slyšel výhružně mluvit svého otce. Samozřejmě, že nedosahoval takového výsledku s falešným hlasem Harryho Pottera, namísto se svým hedvábným basbarytonem – ale nějak se mu i přes tuto drobnost podařilo vyznít přesně tak, jak chtěl.
   Madame Umbridgeová k němu vzhlížela se strachem. Narovnal se a několik okamžiků se kochal tím pohledem. Pak se prudce sklonil a klepl ji doprostřed čela, čímž ji zastřel. Moodyho kouzlo bylo opravdu šikovné… Jeho rty se znovu zavlnily pokřiveným úsměvem, když jeho nenadálý výpad vyvolal v jejích očích čiré zděšení.
   Vynesl ji do vzduchu a jako by se nic nedělo, zamířil se svým neviditelným nákladem na školní pozemky.
   Kletba na postu učitele obrany proti černé magii pořád fungovala, uvažoval o hodinu později na cestě zpátky do hradu. Upřímně pochyboval, že by madame Umbridgeová přežila mezi stádem kentaurů, zvláště poté, co jim všem v metla do očí, že jsou špinaví kříženci.
   Ani jednou se neohlédl zpět k Zapovězenému lesu, neměl důvod. Vymazal jí paměť – při nejlepší vůli nebude vědět, jak se dostala mezi první stromy… ale její vlastní arogance, její urážky jí zpečetily osud, ne Harry. Kdyby mlčela, kdyby slušně požádala, aby jí ukázali směr k Bradavicím… inu, nebyla by po krk v problémech.
   Posadil se na své obvyklé místo u nebelvírského stolu. Síň byla naprosto prázdná, ale před ním se objevila snídaně jako na zavolanou – a zbytek velkolepého jídla následoval. Harry se zájmem sledoval, jak pomalu přicházejí první ranní ptáčata, rozespalí a naprosto bezstarostní studenti, smějí se, baví se spolu, jeho známí na něj mávají…
   A Harry si od nich připadal velice vzdálený. Nasadil přátelský úsměv, typický pro rozespalého Harryho Pottera, natáhl se pro toasty a máslo a začal poklidně jíst. Na jeho zdánlivě spokojené tváři se po celou dobu snídaně neobjevil jediný náznak vyčerpání, citového kolotoče, ani jediná obava – nic.
   Přetlak v jeho nitru se zmenšil, ustoupil…  Harry byl schopný zase uvažovat jasně a fungovat normálně, jako kdyby se minulá noc vůbec nestala. Jistěže si byl plně vědom, co jej očekává a že je teď dočista sám na této zemi – pokud nepočítá dvojici dětí nahoře v nebelvírské věži a jednoho postaršího pána, tohoto času patrně na ministerstvu.
   Ron a Hermiona nemohou chápat a ani nepochopí, ještě dlouho nepochopí, jaký je život, jak těžké je věřit druhým, že nejlepší je spolehnout se sám na sebe… a Brumbál… Brumbál je vůdce, k němuž není dobré upínat pošetilé naděje; Brumbál může padnout – a kdyby se tak stalo a Harry k němu měl blíž, než má teď, zůstal by jen o něco víc… poškozený.
   Hořce si uvědomoval, jak tam tak seděl, že přesně to je – poškozený. Emočně? Psychicky? Pravděpodobně ano; je dítětem proroctví, nemilosrdně formován v toho, kým musí být, aby přežil a zvítězil. Nemůže se hroutit, nemůže být slabý, ani důvěřivý… a na konci toho všeho bude Voldemortovi tak jako tak čelit osamocen.
   Po jídle se znovu vplížil na ošetřovnu a rozmístil kolem svá špionážní zaklínadla, která se měla aktivovat pokaždé, pronesl-li někdo Remus nebo Lupin – a požádal madame Pomfreyovou o lektvar proti nachlazení. Ne že by byl nachlazený, ale tento elixír celkově nabudil organismus k aktivitě, takže se mu podařilo překonat spánkovou deprivaci.
   Ron a Hermiona se ho během dne neustále vyptávali, co se stalo a jestli je v pořádku. Harry jim stručně řekl modifikovanou verzi nočních událostí a následně veškeré otázky na téma své pohody odbýval a ignoroval jejich ustarané pohledy. Co se učitelů týkalo, všichni evidentně věděli o Síriově smrti a z účasti jej nechávali v hodinách lelkovat – tedy, přemýšlet.
   Byl to nudný den, kromě několika maličkostí jako každý jiný…
   Profesorka Umbridgeová byla nezvěstná a nikdo neměl tušení, kde je. Naposledy mluvila s ředitelem někdy po třetí hodině ráno a od té doby ji nikdo ze studentů, duchů ani portrétů neviděl.
   Odpolední hodiny profesora Snapea byly zrušeny, protože jeho přítomnost byla vyžadována na ošetřovně kvůli té záhadné epidemii dračích spalniček, která byla skutečně podivná – žádný student totiž nechyběl.
   Krátce před večeří se Harryho špionážní kouzla aktivovala, jako několikrát to odpoledne, ale tentokrát se Harrymu podařilo vyslechnout rozhovor, který slyšet skutečně chtěl.
   „…Remusův stav?“ zeptal se ustaraně Brumbál.
   „Provedl jsem několik náročných testů, jak jste mi nařídil,“ odpověděl Harryho otec otráveným hlasem. „Lupin,“ vyprskl s nechutí, „byl skutečně vystaven působení jedné z Devatera.“
   „Můžeme pro něj něco udělat?“
   „Ne,“ řekl ploše.
   „Odpusť mojí zvědavosti, Severusi, ale pokud se nemýlím, je tu několik známých případů, kdy se podařilo prokletého zachránit. Nemyslíš, že je možné pokusit se o to i nyní?“
   Snape vydal pohrdavý zvuk.
   „Nemáš ani tušení, Albusi, o čem to mluvíš. Neměl bys strkat nos do záležitostí, které jsou tak dalece mimo tvůj soubor znalostí.“
   „No, no, netřeba být hned tak popudlivý, nemyslíš, chlapče? Jen se snažím…“
   „Dovol mi tě poučit,“ přerušil ho hedvábně. „Ano, tvoje informace se zakládají na pravdě, skutečně se několikrát podařilo zlomit působení Devatera… ovšem pochybuji, že by to bylo v této situaci proveditelné.“
   Chvilku bylo ticho, Harry se už domníval, že jeho otec skončil, ale po chvíli konverzace pokračovala.
   „Za předpokladu, že bychom zabránili odumření těla, je tu velice nízká šance přivolat zpět jeho duši. Potřebovali bychom znát, která z Devatera jej zasáhla a kde přesně se nachází, abychom mohli otevřít správný portál – ach, netvař se tak zpytavě! Je přece naprosto jasné, že jestliže chceš přitáhnout jeho duši z pekla, musíš otevřít jednu z bran, nebo ne?“ zafrkal.
   „Dále bychom museli provést výměnu… v tom tkví kouzlo těch kleteb, Albusi. Jakmile je jednou uvalena, žádá si svou kořist. Nemůžeš jen tak přijít a vzít si, co si nárokuje. Následky by byly… nemilé.“
   Harry se během této chvíle těžce opíral o kamennou stěnu na půl cesty do Velké síně, značně v šoku. Jak může Snape znát tolik podrobností? Nejedná se o zrovna snadno přístupné vědomosti, že… zakázané vědění se právem jmenuje zakázané…
   Věděl, že Snapeovi patří k temným rodinám, vyznávají staré obyčeje – pokud se jim to hodí, tak to je – a mají velice blízko k černé magii. Ale lehkost, s jakou jeho otec hovořil o těch nejděsivějších silách vůbec, jej zanechávala bez dechu.
  „Pochybuji, že bys měl nervy odsoudit jednu duši k zatracení výměnou za svého milovaného vlkodlaka,“ teď ve Snapeově hlase zazněl nezpochybnitelný úšklebek. „Nemluvě o tom, že bys měl problémy nalézt někoho, kdo by měl potřebné předpoklady to provést.“
   „Je to velice morbidní téma konverzace, ale musím přiznat, že velice zajímavé. Málokdy má člověk příležitost vyslechnout si něco z tvých pečlivě střežených vědomostí.“
   „Víš dobře, proč jsou tak pečlivě střežené!“ utrhl se na něj. „A vůbec, mám i jinou práci než vysedávat nad mrtvým vlkodlakem. Hezký zbytek dne, Albusi,“ popřál mu s obvyklou dávkou jízlivosti.
   Harry ukončil kouzlo a soustředěně pokračoval v cestě. Zbytek večera se ušklíbal nad výrazy svých spolužáků, posouvaje závažnější myšlenky na později.
   Večerní speciální vydání Denního věštce totiž nechalo všechny studenty oněmělé šokem a následně hrůzou, protože noviny oficiálně přinášely zpravodajství o útoku na ministerstvo a návratu Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.
   O několik hodin později ležel pohodlně natažený v posteli za těžce střeženými závěsy a dovolil svým myšlenkám znovu se toulat. Nezabýval se Síriusem, protože to příliš bolelo, namísto toho přemýšlel nad Removou situací… třebaže to bolelo úplně stejně, byl tu jeden zásadní rozdíl. Existuje naděje, jakkoliv chabá, že Rema je možné přivést zpět.
   Snapeovi byli temná rodina – proto jeho otec znal tolik o černé magii, že i ředitel oceňoval jeho vědomosti. Byli po celé generace soustředění na zakázaná umění, že k nim přicházela s lehkostí – vždyť nebyla obrana proti nim jeho nejsilnější stránkou? Chápal souvislosti, rozuměl lépe než jiní… měl to v krvi.
   Jak těžké by mohlo být přijmout odkaz předků? Vzdát se volání ve stínech? Obejmout temnotu tak, jako mnozí jiní? Jednou nohou už stál na té křivolaké stezce a nedržely jej zpátky žádné iluze, žádné závazky… ani proroctví jej nezrazovalo od tohoto směru…
   To je další krok v naplnění proroctví. Byl označen, uvedl jej do chodu… teď se musí stát tím, co sám Voldemort je, musí se mu vyrovnat. Musí vykročit cestou do temnot…
   Hořce se rozesmál. Vzpomínka Toma Raddlea mu kdysi řekla, že si jsou podivně podobní… jak plynuly roky, Harry si teprve nyní uvědomil, že si nejsou jen podobní, že všechny ty shody nejsou náhodné a nemohou ani být!
   Sdíleli stejné nešťastné dětství v prostředí velice nepřátelském magii, víru, že jsou sirotci, aby pak zjistili, že jejich otcové žijí a pohrdají jimi… nebyli si jenom podobní, byli stejní a budou stejní… až na jednu věc, na rozhodující faktor…
   Dokud si Harry udrží schopnost milovat, dokud neztratí své lidství, neztratí ani světlo ve svém nitru, nezradí naději, kterou představuje pro všechny, co věří… a proto bude následovat cestu do pekla, podlehne temnotě – ale ne pro moc, nebo kvůli nenávisti. Udělá to pro Rema, udělá to ve snaze zachránit svého přítele, svou jedinou rodinu.
   Usmál se a byl to úsměv, který mrazil. Měl nervy obětovat cizí duši za svého bližního – protože už věděl čí duši. Bellatrix bude šeredně pykat za svou hloupost, za svou troufalost, za to, že mu vzala Síriuse, že se pokusila vzít Rema, za to, že je sama taková chladnokrevná bestie… okusí, k čemu odsoudila jiného – je to přece spravedlivé, nebo ne?
   Zamračil se a přetočil se na bok. Musí nějak zachovat Removo tělo, než mu vrátí duši… Musí to udělat rychle, než odjede na prázdniny… přetočil se na druhý bok. Než odjede na prázdniny a lekce nitrobrany ke svému otci.
   Hluboce si povzdechl, nedalo se tomu vyhnout, jakkoliv nepříjemné to bylo. Ale na druhou stranu, pobyt v domě mistra lektvarů a evidentně černé magie by mu mohl pomoci. Samozřejmě by ho nepřesvědčil, aby jej zasvětil do zakázaných nauk, ovšem takové samostudium v rodinné knihovně…
   Pamatoval si sbírku knih z Grimmauldova náměstí, než je Sírius všechny vyhodil. Hodně z nich bylo o černé magii a opravdu nepochyboval, že Snapeova knihovna bude obsahovat podobné svazky. 
   Někde v polovině tohoto myšlenkového procesu se pohroužil do bezesného spánku – ani vize k němu dnes v noci nepřicházely, jak byl vyčerpaný po událostech uplynulých několika dní.

2 komentáře:

  1. Šmankote ... Umbridgeovú som chcela prehodiť oknom keď sa tam zjavila a chovala akoby jej otázky boli najdôležitejšie na svete . Myslím však , že Harry to vyriešil ešte parádnejšie . Zlomený prútik , mmm ... A kentauri nesmú chýbať . Následné vyšetrovanie Removho stavu ( Severus má štýl ) mi opäť vzalo náladu ale spôsob ako sa s tým Harry mieni vysporiadať ... Ach , mohla som len pozerať na písmenka s pusou dokorán a žasnúť a báť sa a ľutovať mladíka a zároveň s obdivom vzhliadať k jeho myšlienkam . Tahle povídka je vážně něco .

    OdpovědětVymazat
  2. Karin:Povídka je moc poutavě napsaná.

    OdpovědětVymazat