1 Celebrita

   Harry byl pohodlně uvelebený v houpací síti pod mohutným dubem a zrovna uvažoval o tom, že si dá šlofíka, když zpozoroval známou postavu objevit se před brankou.

   „Dobrý, paní profesorko!“ zavolal zvesela a vyrazil jí naproti.

   „Dobrý den, Harry,“ Minerva mu věnovala jeden ze svých vzácných úsměvů a nechala se dovést k malému venkovnímu posezení, jenž si Harry zařídil pod tím samým dubem.

   Měl velkou a divokou zahradu, ale líbila se mu tak, jak byla. Byl to kousek nezkrocené přírody v klidné mudlovské vesničce Malý Dolík, kde byly zahrádky obvykle pěkně upravené a domy jako z cukru. Harryho dům ne; byl starý a neudržovaný po celé věky, až na konci obce, za zatáčkou a na kopci, více než odstrčený od centra nežádoucí pozornosti.

   Mladý muž si tu užíval každou chvilku vytouženého klidu.

   „Měl byste s tím domem něco dělat,“ poznamenala Minerva a usadila se do venkovního křesla s rudými poduškami.

   „Pracuje se na tom, paní profesorko,“ spokojeně se zazubil. „Smím vám nabídnout něco k pití?“

   „Budete laskavý, Harry,“ odtušila vlídně a sledovala mladého kouzelníka, jak vyrazil ke kuchyňskému vchodu a o chvíli později se objevil s dvěma máslovými ležáky. Zdálo se, že je konečně bezstarostný a spokojený. Po tom, co vykonal pro dobro všech, si dle Minervy právě tohle zasloužil… a náhle nevěděla, jak začít, neboť přišla, aby jeho klid narušila.

   Váhavost u tak rázné dámy nebyla obvyklá a Harry ji chvilku zkoumavě pozoroval, načež se pohodlněji opřel ve svém křesle a vzal sklenici do rukou. Nebylo to zase tak dlouho, co mu profesorka nabídla, aby ji oslovoval křestním jménem, ale málokdy tak učinil.

   „Děje se něco, Minervo?“

   Nadechla se a ustaraně si ho měřila.

   „Jde o Severuse,“ řekla potom velice tiše a přitáhla si plášť blíže k tělu, třebaže nebyla vůbec zima.

   „Cože? Ale léčitelé říkali…“

   „Vlastně se velice dobře zotavuje. Jde jen o to… že…“ zajíkla se a její pohled byl náhle podivně lesklý. „Obávám se, že to nejtěžší má teprve před sebou; návrat do života.“

   Harry pomalu přikývl a potom si odkašlal. „Má… tedy… kdo si to vezme na starost?“

   „Zprvu jsem přemýšlela nad tím, že bych – vlastně jsme to zvažovali všichni…“ odmlčela se a pochopil, že mluví o všech profesorech v Bradavicích. „Ostatně mu dlužíme, naše chování ten minulý rok…“

   Přikývl podruhé; ostřeji, krátce.

   „Jenže to dost dobře nepůjde,“ ukončila se smutkem. „Musíme znovu obnovit Bradavice, chtěli bychom začít další rok už letos… tohle zase dlužíme Albusovi.“

   Poněkud bezradně na něj zamrkala, zahánějíc slzy.

   „Z nemocnice ho propustí už příští týden. Jelikož nemá rodinu, ani přátele…“ její hlas se vytratil a trochu pobledla. „Samozřejmě, nabídli mu místo v… sanatoriu, dokud se o sebe nedokáže postarat sám…“ činilo jí velké potíže to vyslovil. Bylo to tak neuvěřitelné, pronášet tahle slova v souvislosti se Severusem Snapem. „Ovšem mám strach, aby neudělal nějakou hloupost, Harry. Viděl jste ho v těch posledních několika dnech?“

   „Byl jsem za ním jen jednou, krátce poté, co se probral,“ Harry se kysele usmál. „Pokusil se mě uškrtit a potrhal si stehy. Tak jsem si řekl, že nebudu riskovat jeho zdraví.“

   Nicméně vypadal znepokojen náznakem v Minervině hlase. Poposedl a odložil sklenici. „Je na tom opravdu tak zle? Myslíte, že by zkusil…“

   Stroze kývla. „Severus je… na dně. Nikdy bych nevěřila, že uvidím tak silného muže zlomeného, ale… stalo se. A byli jsme to z velké části my,“ přivřela bolestně oči, „kdo ho zlomil.“

   Harry se zhluboka nadechl a věnoval své bývalé profesorce přemýšlivý pohled. „Příští týden jste říkala?“

   ***

   Severus se bezvýrazně zadíval na osobu ve dveřích svého pokoje a zasyčel: „Co tu chcete?“

   Potter, zdroj všech jeho potíží… Ne, nemohl vystát jeho přítomnost, jen pohled na něj způsoboval, že viděl rudě, a proto nečetl vůbec noviny, které byly neustále plné Potterových fotek z různých společenských akcí, kterých se účastnil.

   Severus neměl v plánu přežít bitvu. Vlastně udělal všechno proto, aby nepřežil. Jeho úkol skončil, jeho život skončil. Nebylo už nic, co by jej tu poutalo – a chtěl odejít jako muž se zbytky cti a důstojnosti… ale ne, Potter mu tu šanci vzal.

   Jakmile se poprvé probudil a doslechl se, že to byl zpropadený Chlapec, který přežil, kdo mu zachránil život, když zastavil krvácení a odstranil většinu jedu z rány, Severus si myslel, že ještě blouzní v deliriu. Když mu léčitelé oznámili, že zbytky jedu ochromily jeho nervovou soustavu a zmrazily jeho magii, věděl, že je to realita.

   Jeho život byl prázdný, neměl přátele, neměl rodinu, neměl nikoho… neměl nic. Jeho smrt měla být lepší.

   Ale i v tom příšerném vědomí, že stále ještě dýchá, nalézal podivné uspokojení; jako Smrtijed a vrah bude souzen a dostane Polibek. Bude to sice pomalejší, ale bude to smrt. Zatracení by jeho duši tak jako tak neminulo…

   Načež se Severus doslechl, že Potter jej zuřivě obhajoval, veřejně odhalil všechna jeho nejhlubší tajemství a vyzval na souboj každého jednotlivého člena Starostolce, který by se chystal hlasovat pro jeho vinu. Idiotský kluk!

   Potter všechno zruinoval – dokázal zkazit i něco tak směšně jednoduchého, jako je smrt.

   „Přišel jsem vás vyzvednout, pane profesore,“ řekl mladý muž poměrně klidným hlasem a ani náznakem nereagoval na zjevné nepřátelství. Prošel dveřmi do pokoje a rozhlédl se kolem.

   „Řekli mi, že mám použít tohle…“ natáhl se pro kolečkové křeslo kousek dál a přistavil jej k posteli. „Takže pojďte.“

   Severus se ani nehnul. Ne že by se mohl nějak extra hýbat, od pasu dolů byl ochrnutý a ruce se mu neustále třásly, ale právě teď to velice důrazně odmítl. Nikdy se neposadí na tu věc. Nikdy Potterovi, ze všech lidí právě jemu, nedovolí, aby to viděl. Už tak toho viděl dost.

   „Vypadněte!“ poručil. Minerva říkala, že se nemusí obávat o své propuštění, že všechno zařídila… jestliže ale zařídila Pottera, tak to jí rozhodně nepoděkuje!

   „Cítíte se líp?“ zajímal se Harry a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl. „Když jsem tu byl posledně, musel jste asi blouznit, nebo tak. Málem jste mě uškrtil,“ zazubil se a vyčkával.

   Čekal dlouho – nakonec si jen hluboce povzdechl: „Podívejte, pane… mrzí mě, že jsem viděl vaše vzpomínky, ano? Je mi to opravdu líto. Můžete se přesunout do toho křesla?“

   „Je tak těžké pochopit smysl slova ´vypadnout´?“

   „Nemám na vás celý večer,“ poznamenal Harry omluvně. „Prosím, pane profesore. Prostě se přesuňte. Stejně to budete muset udělat, víte?“

   „Táhněte do pekla, Pottere!“ zavyl podrážděně, když se Harry natáhl a rychlým chvatem jej prostě do toho křesla hodil. Bylo to nedůstojné a ponižující! „Myslíte si, že si teď můžete dovolit všechno?!“

   Zadíval se na mladého muže nad sebou. Zdál se mu nějaký větší. Přibral, došlo Severusovi, měl nezpochybnitelně širší ramena a větší ruce, byl také o trochu vyšší, než si ho pamatoval, i když bylo jasné, že s výškovým růstem už definitivně skončil. Potterovy vlasy byly stále stejně neuspořádané, ale o něco kratší a odhalovaly tak světu jeho slavnou jizvu.

   Arogantní spratek!

   Harry jen pokrčil rameny a přešel za něj. Začal jej tlačit ven z pokoje a dál k výtahům.

   „Víte, vlastně můžu,“ řekl s úsměvem. „Každý se málem přetrhne, aby mi vyhověl, pane.“

   „Kam mě vlastně vezete?“ zachrčel po chvíli.

   „Ke mně,“ řekl Harry tiše a když profesor prudce vzhlédl, aby mladíkovi viděl do tváře, jednoduše trochu zaklonil hlavu, takže jediné, co Snape viděl, byla jeho čelist.

   Byl dokonce tak šokován, že se nezmohl na nic než jen zachrčení. Nikdy, ani za milion let…

   „Jestli začnete řvát, nebo se mě pokusíte zase uškrtit, prosím,“ poznamenal Harry a zase se tak nemožně usmál. Bylo to značně rozčilující – ten kluk se neusmívá, on se přiblble šklebí, není trpělivý, je to výbušný malý zmetek…

   A náhle Severus pochopil – byla to jako rána mezi oči – on ho lituje! To bylo víc, než dokázal snést. Trčí tu, mrzák, naprosto závislý na ostatních a jejich slitování… a je to s ním tak špatné, že se nad ním ustrnul i Potter!

   Severuse z potupných myšlenek vytrhl narůstající šum, jenž přicházel ze spodních pater, nejspíše z atria. Harry jej nechal stát uprostřed chodby a došel k oknu.

   „Nějak se dozvěděli, že jsem tady,“ poznamenal se šklebem. „Vstup je v obležení mých fanoušků…“

   „To si musíte užívat, Pottere!“ zafrkal Snape a Harry jen pokrčil rameny a hvízdaje si nějaký nechutný cajdák, navedl ho do prázdné kanceláře. Okamžitě si prohlédl krb, přeměřil ho zkušeným okem a začal hledat letax.

   „Vy jste Harry Potter!“ vykřikl překvapeně obraz za stolem. Znázorňoval postaršího léčitele s mohutným plnovousem. „U Merlina, jste to vy!“

   „Dobrý den,“ usmál se na něj Harry. „Nevíte prosím vás, kde tu majitel kanceláře schovává letax?“

   „Třetí šuplík zleva,“ navigoval ho obraz. „Mohu pro vás ještě něco udělat?“

   „Nikomu neříkejte, kudy jsem zmizel,“ zamrkal na něj Harry.

   „Proč to děláte, Pottere?“ zeptal se Snape napjatě, jakmile ho dotlačil ke krbu.

   „Tedy…“ Harry zmateně zamrkal. „Vy jste chtěl mluvit s tiskem? Myslel jsem, že…“

   „Proč mi nedáte ani chvíli pokoj?! Nechápete to, vy idiote? Nechci s vámi mít nic společného! A rozhodně nechci do vašeho domu!“

   „No tohle!“ pobouřeně vydechl portrét. „Takhle byste s panem Potterem neměl mluvit!“

   „Zmlkněte!“ zařval Severus k obrazu.

   „Je to dobrý způsob, jak se vypořádat s vaším stavem, pane. Nemůžete kouzlit, nemůžete se hýbat. Jste slabý a naprosto bezbranný,“ řekl Harry jemně. „Po pravdě, nedokážu si představit, jaké to pro vás je.“

   Severus zavrčel, jestliže měl Potter snahu jej ukonejšit, nepovedlo se – to, jak dokonale shrnul jeho stav, Severuse jen víc rozčílilo. „Chcete to vědět, vy jeden malý sople?“

   „Pane…“

   „Je to jako žít v pekle!“ zasyčel. „Je to peklo, k němuž jste mě odsoudil vy, svou nebetyčnou debilitou, Pottere! Nenapadlo vás ani na okamžik, že mám plán? Plán, to je něco, co vaši dutou hlavu ani jedinkrát nepoctilo svou přítomností! Plánoval jste vůbec někdy něco? Pochybuji!“

   Harry na okamžik ztuhl, ale vzápětí ze sebe všechno tohle setřásl. „Nemohl jsem vás nechat umřít, pane.“

   „Zatraceně, přesně to jste udělat měl! Jednou jedinkrát jste měl být soudný! Nevidíte? Zničil jste všechno, Pottere!“ Snape se k němu snažil obrátit, snažil se zachytit jeho výraz, aby jej mohl urážet do očí, aby viděl, jak zareaguje. Byl plný hořkosti, hněvu a nenávisti k mladíkovi, jenž stál za ním a zmateně mrkal.

   „Promiňte, nechtěl jsem vás rozčílit,“ řekl Harry jen. „Ale musím vás opravit – mám plán.“

   Severus vydal neidentifikovatelný zvuk, prapodivnou kombinaci pohrdavého smíchu a kašle.

   „Mám vlastně plno plánů,“ dodal mladík. „Třeba jako pomoci vám, protože si zasloužíte pomoc za všechno, co jste udělal pro válku a pro mě.“

   Harry využil krátké chvíle, během níž Severus nebyl schopen slova, a poslal jej letaxem k sobě domů.